Doma - napsal Karel Týc

„Já tě zabiju!“
„Taky tě zabiju!“
„Pitomče!“
„Káčo!“
„Lezeš mi krkem!“
„Nápodobně!“
„Debile!“
„Pipino!“
„Nejsem pipina!“
„Nejsem debil!“

O golfovém míčku - napsal Karel Týc

Žil byl, malý bílý kulatý golfový míček.
Spokojeně si ležel na trávě.
Nejednou bum. Dostal hroznou ránu. Celý se roztočil a letěl a letěl. Najednou voda. Žbluňk. Ponořil se, klesal hlouběji a hlouběji. Světlo sláblo, obklopila ho tma a pak už nebylo nic.
A co z toho plyne?
Neumíš-li plavat, nelehej si na trávu.

Migrace - napsal Karel Týc

Vzduch byl těžký a země se mocně otřásala. Pomalu jsem přestával vnímat, kde je dole a kde nahoře. Všude kolem létala hlína a kamení. Dusot tisíců nohou a pižmo zpocených těl, která se slévala do jediné masy. Na okraji srázu stádo na okamžik zaváhalo, ale pak zadní řady zatlačily na přední a ty se řítily dolů do propasti. Živí skákali přes mrtvé. Prachu bylo tolik, že nemělo cenu dále mačkat spoušť. Sklonil jsem objektiv k zemi. Stál jsem za skalní vyvýšeninou v rezervaci Okawango, a jak zvířený prach klesal dolů, zahalil slunce a svět potemněl.

Krokodýl a špek - napsal Karel Týc

Žil byl, starý vychytralý krokodýl. Měl krásnou velkou zelenou kůži a kvůli ní ho chtěl každý ulovit. Byl ale také velmi chytrý a nikomu na špek neskočil.
Jednoho dne vylezl z vody a kouká: na břehu leží špek a vedle něj velká louže horkého asfaltu. Cha cha, řekl si krokodýl. Na špek vám neskočím. A to byl jeho konec.
A co z toho plyne?
Nikdy neskákej na asfalt.

Trezor - napsal Karel Týc

„Dělej!“
„Snažím se…“
„Ještě kousek!“
„Dyť říkám, že se snažím.“
„Dělej, dělej, už to bude!“
„Dělám.“
„Tak, nepřestávej, ještě trochu…“
„Už nemůžu, potím se jak kůň.“
„Vydrž, už to bude.“
„Já už ale nemůžu!“
„Ták ještě, ještě, ano, dělej… Aaaaaach!“
Dveře trezoru konečně povolily.

Dědečkova knihovna, můj svět a normalizace – napsal Karel Týc

Strop obložený borovicovým dřevem a desítky let stará, ošlapaná a pokroucená prkna podlahy. Jejich temně hnědá barva. Dubové regály s tisícem knih, pokrytých slabou vrstvou prachu, které stály všude kolem stěn a dřevěná křesla z červeného dřeva s potahem ze zvláštní tmavé látky. V rohu lampa se zažloutlým, pergamenovým stínítkem místy propáleným od žárovky. Vedle křesla obrovský a těžký cívkový magnetofon, jehož elektronky rudě žhnuly pokojem a kromě nádherného zvuku i příjemně hřály.

Jiný svět - napsal Karel Týc

Foto: Adam Bielawki

Stál jsem uprostřed zešeřelé haly obklopen funícím a potícím se davem.
Podlahu pokrývala vrstva prachu a temně hnědé obložení stěn bylo až ke mně cítit kouřem milionů cigaret. Atmosféra pomalu houstla. Žárovky u stropu se marně snažily prolomit temnotu a viditelně prohrávaly. Na podiu stály stojany s mikrofony jako zapomenutými božími prsty a dvě obrovské hory lety ošoupaných reprobeden čněly vzhůru v němé výčitce. Závěsy pryžových membrán jejich reproduktorů se chvěly očekáváním.
Prkna jeviště skřípala v předtuše konce starých pořádků. Napětí se zvyšovalo. Vlny nervozity se valily kolem a zápach potu se stával takřka hmatatelným. Dav se ještě více semkl a zahustil. Nálada se stávala neudržitelnou.

Dvakrát za den - napsal Karel Týc

 

Svítalo, za hučení větru a v oblaku sněhu jsem vklopýtal dveřmi na zaplněné nástupiště lanovky ve švýcarském Samnaun. Na zádech jsem měl obrovský fotobatoh s přidělaným stativem o opíral jsem se o francouzské hole.
Čerstvě natržené lýtko pálilo a namrzlá podlaha klouzala jak namydlená. Berle se po ní smýkaly a já každou chvíli prováděl něco mezi šavlovým tancem a kozáčkem. ,,Tatínku, tatínku, co to dělá ten pán?” ozvalo se za mnou česky.

Jak si šnek zazávodil - napsal Karel Týc

Jednoho dne si šneci dali časovku.
Postavili se trať a vyrazili. První z nich se řítil z kopce o zlom krk. Řezal zatáčky jednu za druhou. Leva, pravá, horizont a zase ostrá pravá, když v tom - hrozná havárie. Úplně si roztřískal budku, protože mu těsně před cílem do cesty vyrostla houba.

Poučení: Když vám do cesty vyrůstají houby, vaše rychlost není ideální.

Silvestrovská jízda - napsali Karel Týc a Zdeňka Laňková

Bylo 31.prosince. Ve vlaku Praha- Košice sedí v kupé dva mimomozemštani.
V Brně přistoupí rozjařený farmář s taškou plnou jitrnic a s načatou lahví vína v ruce.
Dosedne, mocně si přihne z lahve, zakousne se do jitrnice a mohutně si říhne.

"Dobrý den," pozdraví mimozemšťané Farmář s plnou pusou jen cosi zahuhlá. Tumáte dejte si, zahuhlá opět a podává jim jitrnici.
"Děkuji," odmítne první mimozemštan. A druhý jen zavrtí trojúhelníkovou hlavou: "My nejíme."