Než někdo stiskne spoušť, než někdo otočí klíčem v zámku dobytčího vagónu, než někdo vypustí Cyklon B do uzavřené místnosti plné lidí, musí být hluboce, vnitřně, na úrovni nejintimnějších přesvědčení absolutně jistý, že na druhé straně hlavně, na druhé straně dveří, na druhé straně sprchy nestojí lidská bytost. A k tomu, aby se z bližního, ze souseda, ze spolužáka, z kolegy stal pouhý terč, slouží jeden z nejstarších a zároveň nejúčinnějších nástrojů, jaký kdy lidstvo vynalezlo a jaký kdy bylo schopno použít proti sobě samému – slovo.
V arzenálu nacistické propagandy, který byl konstruován s pečlivostí hodinového strojku a s cynismem hodným samotného ďábla, existoval jeden konkrétní termín, jedno konkrétní označení, které se v praxi ukázalo být doslova vražedné. Slovo, které samo o sobě nikoho fyzicky nezabilo, ale které systematicky, metodicky a s děsivou účinností připravilo psychologickou půdu pro vraždu šesti milionů Židů, statisíců Romů a Sintů, desítek tisíc lidí s tělesným i mentálním postižením, politických odpůrců, homosexuálů, Svědků Jehovových a všech, kdo nezapadali do bizarní vize biologicky čistého národa.
To slovo, jehož váha se měří v hromadných hrobech a jehož důsledky můžeme dodnes spočítat v kostech zakopaných po celé Evropě, znělo: parazit!
Abychom skutečně, do hloubky, intelektuálně i emocionálně pochopili, jak mohlo jediné slovo způsobit, tak monstrózní, nepředstavitelné a v dějinách lidstva dosud nevídané zlo, musíme se vrátit k samotnému jádru, k filozofickému základu, k metafyzickému kořeni nacistické ideologie.
Nacismus totiž, a to je třeba pochopit dříve, než budeme pokračovat, nebyl pouze politickým hnutím v běžném slova smyslu. Nebyl to jen jeden z mnoha extrémistických směrů 20. století. Byl to ve své podstatě pokřivený biologický kult, sekulární náboženství s vlastní teologií, vlastními svatými, vlastními démony, a především s vlastní pseudovědeckou vizí toho, co znamená být člověkem.
Adolf Hitler, společně se svými hlavními ideology, mužem jménem Alfred Rosenberg, který formuloval rasovou teorii v knize Mýtus 20. století, mistrem propagandy Josephem Goebbelsem, lékařem-vrahem Karlem Brandtem a mnoha dalšími, vnímali německý národ nikoliv jako sociologickou kategorii, nikoliv jako kulturní společenství, nikoliv jako politický útvar, ale jako doslovný živý organismus.
Pro tento koncept měli i konkrétní termín, slovo, které se v jejich projevech, knihách a dekretech objevuje s obsesivní pravidelností: Volkskörper, tedy „lidové tělo“, „národní tělo“, organická entita s vlastním krevním oběhem, vlastním nervovým systémem a vlastní imunitou. A jako každé tělo, i toto kolektivní mystické těleso mělo podle nich svůj zdravotní stav, který bylo možno měřit, diagnostikovat a léčit. Mohlo být zdravé, vitální, silné a plné životní síly, nebo naopak nemocné, oslabené, napadené cizími patogeny, podvyživené, infikované, hnijící zevnitř.
Z této zdánlivě nevinné, na první pohled možná dokonce poetické metafory ovšem vyplynula děsivá, neúprosná a logicky uzavřená kaskáda závěrů, kterou nelze vyvrátit, pokud přijmete její základní předpoklad:
1) Pokud je národ tělo, pak musí mít, stejně jako každé jiné tělo, svůj imunitní systém, který rozeznává „vlastní“ od „cizího“ a brání organismus před invazí.
2) Pokud existují patogeny, které tento organismus napadají, musí logicky existovat i lékaři, kteří jsou povoláni a oprávněni proti nim zasáhnout, a v nacistickém Německu se těmto „lékařům“ říkalo Schutzstaffel (známější pod zkratkou SS), gestapo, a nakonec celý státní aparát.
3) A pokud existuje nemoc, která tělo ohrožuje na životě, musí existovat i léčba, intervence, terapeutický zásah, který nemoc odstraní.
A léčba nemocí způsobených parazity je v medicíně, jak nám potvrdí každý lékař i každá učebnice biologie, naprosto jasná, jednoznačná a nediskutovatelná: vyhubit je. Beze zbytku. Do posledního jedince. Protože parazit, který přežije, se začne znovu množit…
Vytváří iluzi ohrožení
Parazit ze své biologické podstaty, ze samé definice toho, co znamená být parazitem, vysává hostitele. Bere mu sílu, krev, živiny, zdroje, životní energii. Žije z něj, a přitom mu nic nedává, pouze ho oslabuje, vyčerpává, postupně zabíjí. A právě tímto sémantickým posunem se v hlavě posluchače otáčí celá morální rovnice o sto osmdesát stupňů: většinová společnost se najednou stává obětí pronásledované menšiny.
Není to už mocný, dobře organizovaný stát s armádou, policií, byrokracií a ekonomickou převahou versus bezbranná menšina složená z lidí, kteří nemají ani vlastní zemi, ani vlastní vojsko, ani možnost se účinně bránit. Je to v převrácené optice nacistické rétoriky statečný, zranitelný, ohrožený národ, který se hrdinně brání cizopasníkům, kteří mu krade poslední, co mu zbylo.
Tato inverze, toto převrácení role agresora a oběti, je psychologicky naprosto zásadní, umožňuje totiž skutečným agresorům cítit se jako bránící se oběti a skutečným obětem připisuje roli zákeřných útočníků. Vrah se cítí být zachráncem. Lupič se cítí být okradeným. A masový vrah se cítí být lékařem zachraňujícím pacienta před smrtí.
Mapa nenávisti: Kdo všechno byl parazit?
Mnoho lidí, dokonce i lidí historicky vzdělaných, si dnes myslí, že nacistická rétorika cílila pouze a výhradně na Židy. To je hluboký a historicky neobhajitelný omyl, který bohužel zkresluje naše chápání toho, jak genocidní logika funguje. Slovník parazitů, slovník škůdců, slovník biologického ohrožení byl ve skutečnosti systematicky, programově a s neúprosnou logikou aplikován na úplně všechny, kdo tak či onak nezapadali do bizarní, šílené, pseudovědecké vize takzvaně „čisté“ árijské společnosti.
Adolf Hitler ve své programové knize Mein Kampf, která se v meziválečném Německu prodala v milionech výtisků a stala se povinnou součástí každé domácnosti, explicitně, opakovaně a bez sebemenšího náznaku metaforičnosti označuje Žida za „typického parazita, příživníka, který se jako škodlivý bacil rozšiřuje, kdykoliv mu je k tomu poskytnuta vhodná živná půda“. Nacistická propagandistická mašinérie pak tuto rétoriku převedla do vizuální podoby s nezapomenutelnou brutalitou.
V roce 1940 vznikl v režii Fritze Hipplera propagandistický „dokumentární“ film Der ewige Jude (Věčný Žid), který obsahoval přímou, vizuálně sestříhanou paralelu mezi pohybem hejn krys vybíhajících z kanálů a migrací židovského obyvatelstva. Film byl distribuován do kin, promítán školákům, vojákům, úředníkům.
Šlo o otevřenou, neskrývanou, oficiálně státem podporovanou výzvu k deratizaci celého národa. A když takovou výzvu slyšíte denně, ráno, večer, z každých novin, z každého rádia, z úst každého učitele a každého politika, přestane vám to znít jako šílenství. Začne vám to znít jako zdravý rozum.
A teď to nepříjemné: Slyšíte to taky?
Tady, na tomto místě textu, bych mohl klidně skončit. Mohl bych celý článek uzavřít vlažným historickým exkurzem, mohl bych napsat tradiční formuli „nikdy víc“, mohl bych vás propustit zpátky do sobotního nebo nedělního dne, do vašich rodin, k vašim povinnostem a k vaší kávě, s pocitem, že jste se právě dozvěděli něco zajímavého, co jste sice znali, ale trochu zapomněli o minulosti, ale že to s naším přítomným životem nemá nic společného.
Ale to by byla lež. Zbabělá, pohodlná …
Protože ten samý slovník, ta samá rétorika, ten samý mechanismus, ten je tady. Znovu. Teď. V tomto okamžiku. V naší zemi. V našem politickém prostoru. V našich novinách. Na našich sociálních sítích. V projevech mužů, kteří sedí v parlamentu…
Když dnes, v roce 2026, v politické diskusi, v novinových komentářích, v televizních debatách nebo na předvolebních mítincích slyšíte: výrazy jako deratizace ve spojení s lidmi, s konkrétními skupinami obyvatel… Označení skupin obyvatel za parazity … Volání po vyčištění … Rétoriku, která systematicky srovnává lidské bytosti se škůdci… A lidé v sále tomu tleskají … měli byste, pokud máte jen špetku historické paměti a alespoň základní instinkt sebezáchovy, zbystřit jako pes při blížící se bouři. Měli byste zpozornět. Měli byste zvednout hlavu. Měli byste se zeptat sami sebe: Slyšel jsem to už někdy?
Nejde v takových chvílích o ostrou politickou rétoriku. Nejde o silná slova, která jsou prý v politice normální. Nejde o frustraci „obyčejného člověka, kterého už nikdo neposlouchá“. Nejde o autentický hlas lidu. Jde o přesně, přesně ten samý mechanismus, který ve dvacátých a třicátých letech minulého století v Německu, v Rakousku, v zemích postupně padajících pod vliv nacismu, postupně, krok za krokem, slovo za slovem připravil mentální půdu pro Osvětim, Treblinku, Sobibor a Babí Jar. Není to nadsázka. Není to laciný alarmismus. Není to prostá hyperbola. Je to historická lekce, kterou už lidstvo zaplatilo krví miliónů, a kterou se po více než osmdesáti letech stále, zatvrzele, nepochopitelně odmítáme naučit.
Když posloucháte projev politika, jakéhokoliv politika, ať už patří k vaší straně, nebo k té, kterou nesnášíte, ať už mluví o věcech, se kterými souhlasíte, nebo o věcech, které vás pobuřují, položte si vždy, pokaždé, bez výjimky, jednu jednoduchou, ale kriticky důležitou otázku:
Mluví o lidech, nebo mluví o škůdcích?
Pokud platí druhá varianta, pokud onen člověk za řečnickým pultem nepojednává o občanech, o spoluobčanech, o lidských bytostech, ale o parazitech, škůdcích, nákaze, invazi, hmyzu, plísni, pak vůbec nezáleží na tom, jak je charismatický, jak dobře řeční, jak vtipně glosuje protivníky. Nezáleží na tom, jak „pravdivě“ zní jeho diagnóza skutečných problémů, které ve společnosti nepochybně existují. Nezáleží na tom, jestli s některými jeho jinými, dílčími názory náhodou souhlasíte, jestli vás mrzí stejné věci jako jeho, jestli máte podobnou frustraci ze stejných selhání státu.
Ten člověk vás zve na cestu, jejíž konec znáte z učebnic dějepisu. Ten člověk vás zve do vlaku, jehož konečnou stanici jste viděli na fotografiích z osvobozených táborů. Ten člověk vám nabízí lístek do pekla a snaží se vás přesvědčit, že to je výletní jízdenka.
A historie je v tomto bodě naprosto, nemilosrdně, do očí bijícím způsobem jasná: jakmile společnost začne definovat skupiny lidí podle jejich „škodlivosti“, podle jejich „cizosti“, podle jejich „parazitické podstaty“, už neběží debata o politice, o ekonomii, o sociálních otázkách. Začíná běžet jiná debata. Debata o tom, kolik mrtvých budeme jako společnost schopni snést, než řekneme dost. A historie ukazuje, že to číslo bývá překvapivé a šokující a sakra vysoké!
Slova mají váhu mrtvých
V arzenálu nacistické propagandy, který byl konstruován s pečlivostí hodinového strojku a s cynismem hodným samotného ďábla, existoval jeden konkrétní termín, jedno konkrétní označení, které se v praxi ukázalo být doslova vražedné. Slovo, které samo o sobě nikoho fyzicky nezabilo, ale které systematicky, metodicky a s děsivou účinností připravilo psychologickou půdu pro vraždu šesti milionů Židů, statisíců Romů a Sintů, desítek tisíc lidí s tělesným i mentálním postižením, politických odpůrců, homosexuálů, Svědků Jehovových a všech, kdo nezapadali do bizarní vize biologicky čistého národa.
To slovo, jehož váha se měří v hromadných hrobech a jehož důsledky můžeme dodnes spočítat v kostech zakopaných po celé Evropě, znělo: parazit!
Abychom skutečně, do hloubky, intelektuálně i emocionálně pochopili, jak mohlo jediné slovo způsobit, tak monstrózní, nepředstavitelné a v dějinách lidstva dosud nevídané zlo, musíme se vrátit k samotnému jádru, k filozofickému základu, k metafyzickému kořeni nacistické ideologie.
Nacismus totiž, a to je třeba pochopit dříve, než budeme pokračovat, nebyl pouze politickým hnutím v běžném slova smyslu. Nebyl to jen jeden z mnoha extrémistických směrů 20. století. Byl to ve své podstatě pokřivený biologický kult, sekulární náboženství s vlastní teologií, vlastními svatými, vlastními démony, a především s vlastní pseudovědeckou vizí toho, co znamená být člověkem.
Adolf Hitler, společně se svými hlavními ideology, mužem jménem Alfred Rosenberg, který formuloval rasovou teorii v knize Mýtus 20. století, mistrem propagandy Josephem Goebbelsem, lékařem-vrahem Karlem Brandtem a mnoha dalšími, vnímali německý národ nikoliv jako sociologickou kategorii, nikoliv jako kulturní společenství, nikoliv jako politický útvar, ale jako doslovný živý organismus.
Pro tento koncept měli i konkrétní termín, slovo, které se v jejich projevech, knihách a dekretech objevuje s obsesivní pravidelností: Volkskörper, tedy „lidové tělo“, „národní tělo“, organická entita s vlastním krevním oběhem, vlastním nervovým systémem a vlastní imunitou. A jako každé tělo, i toto kolektivní mystické těleso mělo podle nich svůj zdravotní stav, který bylo možno měřit, diagnostikovat a léčit. Mohlo být zdravé, vitální, silné a plné životní síly, nebo naopak nemocné, oslabené, napadené cizími patogeny, podvyživené, infikované, hnijící zevnitř.
Z této zdánlivě nevinné, na první pohled možná dokonce poetické metafory ovšem vyplynula děsivá, neúprosná a logicky uzavřená kaskáda závěrů, kterou nelze vyvrátit, pokud přijmete její základní předpoklad:
1) Pokud je národ tělo, pak musí mít, stejně jako každé jiné tělo, svůj imunitní systém, který rozeznává „vlastní“ od „cizího“ a brání organismus před invazí.
2) Pokud existují patogeny, které tento organismus napadají, musí logicky existovat i lékaři, kteří jsou povoláni a oprávněni proti nim zasáhnout, a v nacistickém Německu se těmto „lékařům“ říkalo Schutzstaffel (známější pod zkratkou SS), gestapo, a nakonec celý státní aparát.
3) A pokud existuje nemoc, která tělo ohrožuje na životě, musí existovat i léčba, intervence, terapeutický zásah, který nemoc odstraní.
A léčba nemocí způsobených parazity je v medicíně, jak nám potvrdí každý lékař i každá učebnice biologie, naprosto jasná, jednoznačná a nediskutovatelná: vyhubit je. Beze zbytku. Do posledního jedince. Protože parazit, který přežije, se začne znovu množit…
Anatomie jednoho slova – označit někoho za parazita není a nikdy nebyla pouhá obyčejná urážka, vulgární nadávka, či projev hrubosti. Je to, a tohle je naprosto zásadní pochopit, rétorický trik s chirurgickou přesností, jazyková operace prováděná na vědomí posluchače, která v jeho hlavě, často aniž by si toho byl vědom, vykonává tři fatální, nezvratné a hluboce nebezpečné psychologické operace, a to všechny současně, v jediném okamžiku vyslovení onoho slova.
Odebírá lidskost
Parazit, ať už mluvíme o vši, blechách, tasemnici, klíštěti, hlístě nebo bacilu, není bytostí s vnitřním životem, s city, se sny, s nadějemi, se vzpomínkami na dětství, s láskou k matce, se strachem ze smrti, s humorem, s utrpením, s radostí. Parazit je v naší představivosti pouhá biologická jednotka, primitivní organismus řízený instinkty, škůdce, věc, kterou lze rozšlápnout, vypálit, otrávit, aniž bychom přitom pociťovali jakékoliv mravní dilema.
Když si představíte vši ve vlasech vlastního dítěte, nebo tasemnici hnízdící ve vašich střevech, či krysy přebíhající přes vaši kuchyňskou linku v noci, necítíte k nim soucit. Necítíte naprosto nic, kromě snad odporu, znechucení a okamžité, viscerální touhy se jich zbavit.
A přesně o to v celém tomto rétorickém manévru jde. Soucit, schopnost vidět v druhém člověku sám sebe, schopnost představit si jeho bolest jako svou vlastní, je největším, nejmocnějším a nej neústupnějším nepřítelem genocidy. Soucit musí být zničen jako úplně první. Před plynem, před puškami, před ostnatým drátem musí přijít zničení soucitu. A jazyk je k tomuto úkolu nástrojem dokonale uzpůsobeným.
Parazit, ať už mluvíme o vši, blechách, tasemnici, klíštěti, hlístě nebo bacilu, není bytostí s vnitřním životem, s city, se sny, s nadějemi, se vzpomínkami na dětství, s láskou k matce, se strachem ze smrti, s humorem, s utrpením, s radostí. Parazit je v naší představivosti pouhá biologická jednotka, primitivní organismus řízený instinkty, škůdce, věc, kterou lze rozšlápnout, vypálit, otrávit, aniž bychom přitom pociťovali jakékoliv mravní dilema.
Když si představíte vši ve vlasech vlastního dítěte, nebo tasemnici hnízdící ve vašich střevech, či krysy přebíhající přes vaši kuchyňskou linku v noci, necítíte k nim soucit. Necítíte naprosto nic, kromě snad odporu, znechucení a okamžité, viscerální touhy se jich zbavit.
A přesně o to v celém tomto rétorickém manévru jde. Soucit, schopnost vidět v druhém člověku sám sebe, schopnost představit si jeho bolest jako svou vlastní, je největším, nejmocnějším a nej neústupnějším nepřítelem genocidy. Soucit musí být zničen jako úplně první. Před plynem, před puškami, před ostnatým drátem musí přijít zničení soucitu. A jazyk je k tomuto úkolu nástrojem dokonale uzpůsobeným.
Vytváří iluzi ohrožení
Parazit ze své biologické podstaty, ze samé definice toho, co znamená být parazitem, vysává hostitele. Bere mu sílu, krev, živiny, zdroje, životní energii. Žije z něj, a přitom mu nic nedává, pouze ho oslabuje, vyčerpává, postupně zabíjí. A právě tímto sémantickým posunem se v hlavě posluchače otáčí celá morální rovnice o sto osmdesát stupňů: většinová společnost se najednou stává obětí pronásledované menšiny.
Není to už mocný, dobře organizovaný stát s armádou, policií, byrokracií a ekonomickou převahou versus bezbranná menšina složená z lidí, kteří nemají ani vlastní zemi, ani vlastní vojsko, ani možnost se účinně bránit. Je to v převrácené optice nacistické rétoriky statečný, zranitelný, ohrožený národ, který se hrdinně brání cizopasníkům, kteří mu krade poslední, co mu zbylo.
Tato inverze, toto převrácení role agresora a oběti, je psychologicky naprosto zásadní, umožňuje totiž skutečným agresorům cítit se jako bránící se oběti a skutečným obětem připisuje roli zákeřných útočníků. Vrah se cítí být zachráncem. Lupič se cítí být okradeným. A masový vrah se cítí být lékařem zachraňujícím pacienta před smrtí.
Legitimizuje násilí
A tady, právě v tomto třetím a posledním kroku, přichází to nejhorší, nejtemnější a nejzhoubnější ze všeho. Když najdete v organismu parazita, ať už ve svém vlastním těle, v těle svého dítěte, ve svém domě nebo ve své zahradě, nevedete s ním dialog. Nezahajujete s ním vyjednávání. Nehledáte společný kompromis. Nepřemýšlíte nad tím, zda by si zasloužil volební právo, lidskou důstojnost nebo právní ochranu. Tyto otázky jsou ve vztahu k parazitovi naprosto absurdní, nesmyslné, dokonce groteskní.
Vy ho prostě a jednoduše odstraníte. Vyhladíte. Zlikvidujete. A přitom necítíte ani špetku viny, ani záchvěv pochybnosti, ani jiskru lítosti
Nacisté pro tento proces měli celou škálu krásně znějících, eufemistických, lékařsky laděných slov: Säuberung – očista. Desinfektion – dezinfekce. Reinigung – vyčištění. Endlösung – konečné řešení, jako by šlo o rovnici, kterou je třeba uzavřít. Z masového vraždění se prostým rétorickým trikem stala hygiena. Z vrahů se stali lékaři, sanitáři, hygienici. Ze zabíjených dětí se staly patogeny. A z plynových komor se staly… dezinfekční stanice.
A tady, právě v tomto třetím a posledním kroku, přichází to nejhorší, nejtemnější a nejzhoubnější ze všeho. Když najdete v organismu parazita, ať už ve svém vlastním těle, v těle svého dítěte, ve svém domě nebo ve své zahradě, nevedete s ním dialog. Nezahajujete s ním vyjednávání. Nehledáte společný kompromis. Nepřemýšlíte nad tím, zda by si zasloužil volební právo, lidskou důstojnost nebo právní ochranu. Tyto otázky jsou ve vztahu k parazitovi naprosto absurdní, nesmyslné, dokonce groteskní.
Vy ho prostě a jednoduše odstraníte. Vyhladíte. Zlikvidujete. A přitom necítíte ani špetku viny, ani záchvěv pochybnosti, ani jiskru lítosti
Nacisté pro tento proces měli celou škálu krásně znějících, eufemistických, lékařsky laděných slov: Säuberung – očista. Desinfektion – dezinfekce. Reinigung – vyčištění. Endlösung – konečné řešení, jako by šlo o rovnici, kterou je třeba uzavřít. Z masového vraždění se prostým rétorickým trikem stala hygiena. Z vrahů se stali lékaři, sanitáři, hygienici. Ze zabíjených dětí se staly patogeny. A z plynových komor se staly… dezinfekční stanice.
Mapa nenávisti: Kdo všechno byl parazit?
Mnoho lidí, dokonce i lidí historicky vzdělaných, si dnes myslí, že nacistická rétorika cílila pouze a výhradně na Židy. To je hluboký a historicky neobhajitelný omyl, který bohužel zkresluje naše chápání toho, jak genocidní logika funguje. Slovník parazitů, slovník škůdců, slovník biologického ohrožení byl ve skutečnosti systematicky, programově a s neúprosnou logikou aplikován na úplně všechny, kdo tak či onak nezapadali do bizarní, šílené, pseudovědecké vize takzvaně „čisté“ árijské společnosti.
Adolf Hitler ve své programové knize Mein Kampf, která se v meziválečném Německu prodala v milionech výtisků a stala se povinnou součástí každé domácnosti, explicitně, opakovaně a bez sebemenšího náznaku metaforičnosti označuje Žida za „typického parazita, příživníka, který se jako škodlivý bacil rozšiřuje, kdykoliv mu je k tomu poskytnuta vhodná živná půda“. Nacistická propagandistická mašinérie pak tuto rétoriku převedla do vizuální podoby s nezapomenutelnou brutalitou.
V roce 1940 vznikl v režii Fritze Hipplera propagandistický „dokumentární“ film Der ewige Jude (Věčný Žid), který obsahoval přímou, vizuálně sestříhanou paralelu mezi pohybem hejn krys vybíhajících z kanálů a migrací židovského obyvatelstva. Film byl distribuován do kin, promítán školákům, vojákům, úředníkům.
Šlo o otevřenou, neskrývanou, oficiálně státem podporovanou výzvu k deratizaci celého národa. A když takovou výzvu slyšíte denně, ráno, večer, z každých novin, z každého rádia, z úst každého učitele a každého politika, přestane vám to znít jako šílenství. Začne vám to znít jako zdravý rozum.
Lidé s postižením – „zbyteční jedlíci“
Akce T4, eufemistický kódový název pro program takzvané eutanazie lidí s tělesným, mentálním a psychickým postižením, byla ve veřejném prostoru i v interních dokumentech ospravedlňována termíny jako Unnütze Esser (zbyteční jedlíci), Ballastexistenzen (balastní existence), Lebensunwertes Leben (život nehodný života).
Tito lidé, muži, ženy, ale především děti, často děti s Downovým syndromem nebo dětskou mozkovou obrnou, byli prezentováni jako bytosti, které parazitují na zdravém genofondu národa, vysávají jeho ekonomické zdroje, oslabují jeho biologickou substanci. Výsledkem bylo zavraždění více než 200 000 lidí, často smrtelnou injekcí, hladověním, plynem v provizorních komorách v zámku Hartheim, Sonnensteinu, Grafenecku. Mnohé z těchto obětí byly děti, kterým ještě nebylo deset let.
Romové a Sintové – etnikum žijící v Evropě po staletí, často hluboce integrované do místních kultur, byli systematicky označováni za asociální, za „kočovné parazity“, za lidi, kteří odmítají pracovat a kteří „žijí na úkor pracující většiny“. Tato rétorika nebyla pro 20. století nová, navazovala na staletí předsudků, ale nacismus jí dodal pseudovědecký, biologický rozměr. Výsledek byl podobně apokalyptický jako v případě židovského holocaustu: porajmos, romský holocaust, smrt přibližně půl milionu Romů a Sintů v koncentračních táborech, při masakrech, v plynových komorách Osvětimi-Březinky, ale i u nás, kde existoval samostatný „cikánský tábor“.
Akce T4, eufemistický kódový název pro program takzvané eutanazie lidí s tělesným, mentálním a psychickým postižením, byla ve veřejném prostoru i v interních dokumentech ospravedlňována termíny jako Unnütze Esser (zbyteční jedlíci), Ballastexistenzen (balastní existence), Lebensunwertes Leben (život nehodný života).
Tito lidé, muži, ženy, ale především děti, často děti s Downovým syndromem nebo dětskou mozkovou obrnou, byli prezentováni jako bytosti, které parazitují na zdravém genofondu národa, vysávají jeho ekonomické zdroje, oslabují jeho biologickou substanci. Výsledkem bylo zavraždění více než 200 000 lidí, často smrtelnou injekcí, hladověním, plynem v provizorních komorách v zámku Hartheim, Sonnensteinu, Grafenecku. Mnohé z těchto obětí byly děti, kterým ještě nebylo deset let.
Romové a Sintové – etnikum žijící v Evropě po staletí, často hluboce integrované do místních kultur, byli systematicky označováni za asociální, za „kočovné parazity“, za lidi, kteří odmítají pracovat a kteří „žijí na úkor pracující většiny“. Tato rétorika nebyla pro 20. století nová, navazovala na staletí předsudků, ale nacismus jí dodal pseudovědecký, biologický rozměr. Výsledek byl podobně apokalyptický jako v případě židovského holocaustu: porajmos, romský holocaust, smrt přibližně půl milionu Romů a Sintů v koncentračních táborech, při masakrech, v plynových komorách Osvětimi-Březinky, ale i u nás, kde existoval samostatný „cikánský tábor“.
Političtí odpůrci, homosexuálové, Svědkové Jehovovi
Komunisté, sociální demokraté, odboráři, homosexuálové, Svědkové Jehovovi, svobodní zednáři, kněží, kteří se odmítali podřídit, ti všichni byli vnímáni a v propagandě prezentováni jako cizorodé elementy, kosmopolitní paraziti, „zvrhlíci“, „rozkladné živly“, které narušují organickou jednotu Volkskörperu, otravují jeho mravní substanci, kazí jeho biologickou čistotu. Všichni dostali svůj barevný trojúhelník, červený pro politické vězně, růžový pro homosexuály, fialový pro Svědky Jehovovy, černý pro „asociály“ – své číslo vytetované na předloktí, svůj kavalec v baráku. Všichni se v jazyce nacistické propagandy stali parazity. A se všemi se v praxi nacistických táborů zacházelo podle této metafory.
Komunisté, sociální demokraté, odboráři, homosexuálové, Svědkové Jehovovi, svobodní zednáři, kněží, kteří se odmítali podřídit, ti všichni byli vnímáni a v propagandě prezentováni jako cizorodé elementy, kosmopolitní paraziti, „zvrhlíci“, „rozkladné živly“, které narušují organickou jednotu Volkskörperu, otravují jeho mravní substanci, kazí jeho biologickou čistotu. Všichni dostali svůj barevný trojúhelník, červený pro politické vězně, růžový pro homosexuály, fialový pro Svědky Jehovovy, černý pro „asociály“ – své číslo vytetované na předloktí, svůj kavalec v baráku. Všichni se v jazyce nacistické propagandy stali parazity. A se všemi se v praxi nacistických táborů zacházelo podle této metafory.
Proč to fungovalo? Děsivá efektivita medicínské metafory
To nejhorší, nejtemnější a v jistém smyslu nejnepříjemnější na celé této historické zkušenosti je skutečnost, že to fungovalo. A nefungovalo to na okraji společnosti, mezi sociálními psychopaty a sadisty. Fungovalo to v samém srdci jedné z nejvzdělanějších, nejkulturnějších a nejcivilizovanějších společností tehdejší Evropy. Lidé, kteří byli ráno milujícími otci, kteří hladili své děti po vlasech, kteří si zpívali při holení a kteří v neděli chodili do kostela, tíž lidé večer organizovali transporty do Osvětimi, vyplňovali papíry pro plynové komory, počítali kilogramy lidských vlasů a vyřazovali zlaté zuby z čelistí mrtvých. A nepovažovali se za zrůdy. Považovali se za slušné lidi.
Považovali se za vlastence, kteří plní svou povinnost vůči národu. Považovali se za hygieniky, kteří odvádějí nepříjemnou, ale nezbytnou práci. Považovali se za „lékaře národa“, za chirurgy odstraňující rakovinný nádor z těla milovaného pacienta. Mnozí z nich, jak ukázaly výpovědi v poválečných procesech, upřímně věřili, že konají dobro, že obětují vlastní pohodlí pro vyšší cíl, že nesou těžkou, ale spravedlivou zodpovědnost.
Filozofka a politická myslitelka Hannah Arendtová, která se sama jako Židovka před nacisty zachránila útěkem do Spojených států, později pro tento fenomén našla legendární, často citovaný a stejně často nepochopený termín: „banalita zla“. Ale samotný kořen této banality, samotný mechanismus, který umožnil tisícům normálních lidí stát se přímými či nepřímými spolupachateli nejhoršího zločinu v dějinách, leží přesně tady, v jazyce, v metaforách, v každodenní rétorice.
Když svým mozkem necháváte dlouho proudit propagandu, která systematicky tvrdí, že někdo je škůdce, parazit, bacil, váš mozek si na to postupně, plíživě, nepostřehnutelně zvykne. Soucit, ten nejkrásnější a nejdůležitější ze všech lidských citů, atrofuje jako nepoužívaný sval. Zakrňuje. Mizí.
A jednoho rána, jednoho úplně obyčejného rána, kdy slunce svítí stejně jako včera a kdy káva chutná stejně jako vždy, zjistíte, že vám absolutně nevadí, že vašeho dlouholetého souseda, pana Zdeňka z druhého patra, který vás vždycky pozdravil a kterému jste občas pohlídali dítě, odvádějí muži v uniformách neznámo kam.
Vždyť to byl… no, vždyť to byl parazit. Tak to říkali v rádiu. Tak to psali v novinách. Tak to říkal pan kancléř nebo vládní zmocněnec. A vy jste přece slušní lidé. Vy přece nejste… Vy jen souhlasíte s tím, že stát musí být zdravý.
To nejhorší, nejtemnější a v jistém smyslu nejnepříjemnější na celé této historické zkušenosti je skutečnost, že to fungovalo. A nefungovalo to na okraji společnosti, mezi sociálními psychopaty a sadisty. Fungovalo to v samém srdci jedné z nejvzdělanějších, nejkulturnějších a nejcivilizovanějších společností tehdejší Evropy. Lidé, kteří byli ráno milujícími otci, kteří hladili své děti po vlasech, kteří si zpívali při holení a kteří v neděli chodili do kostela, tíž lidé večer organizovali transporty do Osvětimi, vyplňovali papíry pro plynové komory, počítali kilogramy lidských vlasů a vyřazovali zlaté zuby z čelistí mrtvých. A nepovažovali se za zrůdy. Považovali se za slušné lidi.
Považovali se za vlastence, kteří plní svou povinnost vůči národu. Považovali se za hygieniky, kteří odvádějí nepříjemnou, ale nezbytnou práci. Považovali se za „lékaře národa“, za chirurgy odstraňující rakovinný nádor z těla milovaného pacienta. Mnozí z nich, jak ukázaly výpovědi v poválečných procesech, upřímně věřili, že konají dobro, že obětují vlastní pohodlí pro vyšší cíl, že nesou těžkou, ale spravedlivou zodpovědnost.
Filozofka a politická myslitelka Hannah Arendtová, která se sama jako Židovka před nacisty zachránila útěkem do Spojených států, později pro tento fenomén našla legendární, často citovaný a stejně často nepochopený termín: „banalita zla“. Ale samotný kořen této banality, samotný mechanismus, který umožnil tisícům normálních lidí stát se přímými či nepřímými spolupachateli nejhoršího zločinu v dějinách, leží přesně tady, v jazyce, v metaforách, v každodenní rétorice.
Když svým mozkem necháváte dlouho proudit propagandu, která systematicky tvrdí, že někdo je škůdce, parazit, bacil, váš mozek si na to postupně, plíživě, nepostřehnutelně zvykne. Soucit, ten nejkrásnější a nejdůležitější ze všech lidských citů, atrofuje jako nepoužívaný sval. Zakrňuje. Mizí.
A jednoho rána, jednoho úplně obyčejného rána, kdy slunce svítí stejně jako včera a kdy káva chutná stejně jako vždy, zjistíte, že vám absolutně nevadí, že vašeho dlouholetého souseda, pana Zdeňka z druhého patra, který vás vždycky pozdravil a kterému jste občas pohlídali dítě, odvádějí muži v uniformách neznámo kam.
Vždyť to byl… no, vždyť to byl parazit. Tak to říkali v rádiu. Tak to psali v novinách. Tak to říkal pan kancléř nebo vládní zmocněnec. A vy jste přece slušní lidé. Vy přece nejste… Vy jen souhlasíte s tím, že stát musí být zdravý.
 |
| Filip Furek nazval úředníky parazity, které je třeba deratizovat Proč „omluva“ za parazity Filipa Turka jen prohlubuje hluboké příkopy v české společnosti? |
Tady, na tomto místě textu, bych mohl klidně skončit. Mohl bych celý článek uzavřít vlažným historickým exkurzem, mohl bych napsat tradiční formuli „nikdy víc“, mohl bych vás propustit zpátky do sobotního nebo nedělního dne, do vašich rodin, k vašim povinnostem a k vaší kávě, s pocitem, že jste se právě dozvěděli něco zajímavého, co jste sice znali, ale trochu zapomněli o minulosti, ale že to s naším přítomným životem nemá nic společného.
Ale to by byla lež. Zbabělá, pohodlná …
Protože ten samý slovník, ta samá rétorika, ten samý mechanismus, ten je tady. Znovu. Teď. V tomto okamžiku. V naší zemi. V našem politickém prostoru. V našich novinách. Na našich sociálních sítích. V projevech mužů, kteří sedí v parlamentu…
Když dnes, v roce 2026, v politické diskusi, v novinových komentářích, v televizních debatách nebo na předvolebních mítincích slyšíte: výrazy jako deratizace ve spojení s lidmi, s konkrétními skupinami obyvatel… Označení skupin obyvatel za parazity … Volání po vyčištění … Rétoriku, která systematicky srovnává lidské bytosti se škůdci… A lidé v sále tomu tleskají … měli byste, pokud máte jen špetku historické paměti a alespoň základní instinkt sebezáchovy, zbystřit jako pes při blížící se bouři. Měli byste zpozornět. Měli byste zvednout hlavu. Měli byste se zeptat sami sebe: Slyšel jsem to už někdy?
Nejde v takových chvílích o ostrou politickou rétoriku. Nejde o silná slova, která jsou prý v politice normální. Nejde o frustraci „obyčejného člověka, kterého už nikdo neposlouchá“. Nejde o autentický hlas lidu. Jde o přesně, přesně ten samý mechanismus, který ve dvacátých a třicátých letech minulého století v Německu, v Rakousku, v zemích postupně padajících pod vliv nacismu, postupně, krok za krokem, slovo za slovem připravil mentální půdu pro Osvětim, Treblinku, Sobibor a Babí Jar. Není to nadsázka. Není to laciný alarmismus. Není to prostá hyperbola. Je to historická lekce, kterou už lidstvo zaplatilo krví miliónů, a kterou se po více než osmdesáti letech stále, zatvrzele, nepochopitelně odmítáme naučit.
Když posloucháte projev politika, jakéhokoliv politika, ať už patří k vaší straně, nebo k té, kterou nesnášíte, ať už mluví o věcech, se kterými souhlasíte, nebo o věcech, které vás pobuřují, položte si vždy, pokaždé, bez výjimky, jednu jednoduchou, ale kriticky důležitou otázku:
Mluví o lidech, nebo mluví o škůdcích?
Pokud platí druhá varianta, pokud onen člověk za řečnickým pultem nepojednává o občanech, o spoluobčanech, o lidských bytostech, ale o parazitech, škůdcích, nákaze, invazi, hmyzu, plísni, pak vůbec nezáleží na tom, jak je charismatický, jak dobře řeční, jak vtipně glosuje protivníky. Nezáleží na tom, jak „pravdivě“ zní jeho diagnóza skutečných problémů, které ve společnosti nepochybně existují. Nezáleží na tom, jestli s některými jeho jinými, dílčími názory náhodou souhlasíte, jestli vás mrzí stejné věci jako jeho, jestli máte podobnou frustraci ze stejných selhání státu.
Ten člověk vás zve na cestu, jejíž konec znáte z učebnic dějepisu. Ten člověk vás zve do vlaku, jehož konečnou stanici jste viděli na fotografiích z osvobozených táborů. Ten člověk vám nabízí lístek do pekla a snaží se vás přesvědčit, že to je výletní jízdenka.
A historie je v tomto bodě naprosto, nemilosrdně, do očí bijícím způsobem jasná: jakmile společnost začne definovat skupiny lidí podle jejich „škodlivosti“, podle jejich „cizosti“, podle jejich „parazitické podstaty“, už neběží debata o politice, o ekonomii, o sociálních otázkách. Začíná běžet jiná debata. Debata o tom, kolik mrtvých budeme jako společnost schopni snést, než řekneme dost. A historie ukazuje, že to číslo bývá překvapivé a šokující a sakra vysoké!
Slova mají váhu mrtvých
Slovo „parazit“ samo o sobě, jako pouhá hláska, jako pouhý zvuk, jako pouhá kombinace písmen na papíře, nezabilo nikdy nikoho. Tělo nikoho nezavraždila gramatika. Ale tato slova, tyto metafory, tato rétorika odemkly dveře, kterými prošla největší, nejtemnější a nej nepochopitelnější tragédie moderních dějin lidstva. Klíč k Osvětimi nebyl ze železa. Byl z písmen.
Žijeme v době, kdy se zdá, že jsme, jako kolektivní lidstvo, jako evropská civilizace, jako česká společnost, zapomněli, jak smrtelně nebezpečný může být obyčejný, na první pohled neškodný jazyk. Bagatelizujeme. Mávneme rukou. Říkáme si „to přece nemyslí vážně“. Říkáme si „je to jen řečnická figura, jen nadsázka, jen účinný politický marketing“. Říkáme si „nejsou to nacisté, vždyť se na ně podívejte, jsou to obyčejní lidé v oblecích, mají rodiny, chodí na fotbal“.
Ale dějiny nás varují s neúprosnou, strohou jasností: nikdo není nacista, dokud se jím skutečně nestane. A cesta k tomu se vždycky, bez jediné výjimky v celé moderní historii, začíná u jazyka, u slov, u metafor, u nepřesných, ale účinně dehumanizujících obratů. Nikdo se neprobudí ráno s plánem zavraždit šest milionů lidí. Probudí se s mírnou nechutí ke svému sousedovi, kterou mu předchozího večera zasel nějaký podkasat.
Takže až příště uslyšíte někoho, kohokoliv, mluvit o lidech jako o parazitech, škůdcích, nákaze, invazi, hmyzu nebo plísni, ať už je to politik za řečnickým pultem, novinář v komentáři, soused přes plot, nebo váš oblíbený strýc u vánočního stolu mezi salátem a kaprem – ozvěte se. Nemlčte. Nepřikývejte. Nezasmějte se. Netleskejte! Neudělejte tu nejjednodušší a nejhorší věc, nepřejděte to mlčením.
Ozvěte se ne kvůli politické korektnosti, na kterou si dnes tolik lidí stěžuje. Ne kvůli ideologii, kterou byste snad chtěli někomu vnucovat. Ne kvůli tomu, abyste vypadali jako ten lepší. Ozvěte se proto, že mlčení – obyčejné, lhostejné, pohodlné mlčení slušných lidí – je první cihlou ve zdi plynové komory. A každá další takto odmlčená věta tu zeď roste výš a výš.
A protože jediná otázka, kterou v dějinách kdy kdokoliv pokládal a která vždycky nakonec přijde, přijde za vámi, za vašimi dětmi, za vašimi vnuky, zní vždy stejně, pokaždé v různých jazycích, ale s naprosto stejným smyslem:
Žijeme v době, kdy se zdá, že jsme, jako kolektivní lidstvo, jako evropská civilizace, jako česká společnost, zapomněli, jak smrtelně nebezpečný může být obyčejný, na první pohled neškodný jazyk. Bagatelizujeme. Mávneme rukou. Říkáme si „to přece nemyslí vážně“. Říkáme si „je to jen řečnická figura, jen nadsázka, jen účinný politický marketing“. Říkáme si „nejsou to nacisté, vždyť se na ně podívejte, jsou to obyčejní lidé v oblecích, mají rodiny, chodí na fotbal“.
Ale dějiny nás varují s neúprosnou, strohou jasností: nikdo není nacista, dokud se jím skutečně nestane. A cesta k tomu se vždycky, bez jediné výjimky v celé moderní historii, začíná u jazyka, u slov, u metafor, u nepřesných, ale účinně dehumanizujících obratů. Nikdo se neprobudí ráno s plánem zavraždit šest milionů lidí. Probudí se s mírnou nechutí ke svému sousedovi, kterou mu předchozího večera zasel nějaký podkasat.
Takže až příště uslyšíte někoho, kohokoliv, mluvit o lidech jako o parazitech, škůdcích, nákaze, invazi, hmyzu nebo plísni, ať už je to politik za řečnickým pultem, novinář v komentáři, soused přes plot, nebo váš oblíbený strýc u vánočního stolu mezi salátem a kaprem – ozvěte se. Nemlčte. Nepřikývejte. Nezasmějte se. Netleskejte! Neudělejte tu nejjednodušší a nejhorší věc, nepřejděte to mlčením.
Ozvěte se ne kvůli politické korektnosti, na kterou si dnes tolik lidí stěžuje. Ne kvůli ideologii, kterou byste snad chtěli někomu vnucovat. Ne kvůli tomu, abyste vypadali jako ten lepší. Ozvěte se proto, že mlčení – obyčejné, lhostejné, pohodlné mlčení slušných lidí – je první cihlou ve zdi plynové komory. A každá další takto odmlčená věta tu zeď roste výš a výš.
A protože jediná otázka, kterou v dějinách kdy kdokoliv pokládal a která vždycky nakonec přijde, přijde za vámi, za vašimi dětmi, za vašimi vnuky, zní vždy stejně, pokaždé v různých jazycích, ale s naprosto stejným smyslem:
„Kde jsi byl, když to začínalo? Co jsi dělal, když ještě bylo možné to zastavit? Říkal jsi něco? Nebo jsi mlčel?“
Teď. Právě v tomto okamžiku. Jste přesně tam, kde byli vaši pradědové na začátku třicátých let. Máte přesně tu samou volbu, kterou měli oni. A historie si vaše rozhodnutí zapíše stejně neúprosně, jako si zapsala to jejich. Pamatujte na to. Pokaždé, když uslyšíte slovo parazit namířené proti člověku.
Teď. Právě v tomto okamžiku. Jste přesně tam, kde byli vaši pradědové na začátku třicátých let. Máte přesně tu samou volbu, kterou měli oni. A historie si vaše rozhodnutí zapíše stejně neúprosně, jako si zapsala to jejich. Pamatujte na to. Pokaždé, když uslyšíte slovo parazit namířené proti člověku.
Petr Janša publikuje své blogy na Medium.cz. Tento vyšel 25. dubna.
