Velikonoce bez pomlázky na Martiniku - napsala Vendula Beaujouan Langová

Martiničané slaví Bílou sobotu, Boží hod i Červené pondělí ve velkém. Být katolíkem je na ostrově nepsanou rodinnou tradicí a křest probíhá právě o Velikonocích.

V sobotní podvečer mi tak silnici do hotelu v městečku Le Diamant přehradilo procesí. Věřící se svícemi a zpěvy na rtech přecházeli od plápolající fatry ke zdejšímu bělavému kostelíku. A mé večerní posezení v baru na pobřeží se změnilo ve mši svatou proudící otevřenými okny ven z kostela. Představte si, jak se na Bílou sobotu křísíte bílým rumem za zvuku vlnobití, chvalozpěvů a modliteb. Z jedné strany se ozývá: „Zříkám se pokušení, zříkám se hříchu…“ a z opačné strany svítí měsíc a duní vítr.

Boží hod a Červené pondělí se už odehrává na čerstvém vzduchu, na plážích a v přilehlých lesících, kde rodiny zasadí své stany, kolem nich rozesejí židle a stoly a za nimi vyrostou polní kuchyně.

Starci v improvizovaných kempech střeží klece s pochytanými kraby, stařeny na ně chystají kotle, mladší osazenstvo pod vlivem ti-punche překřikuje hlasitou hudbu a děti lumpačí. Všichni se těší na pondělní vrchol oslav Velikonoc – tradiční krabí pochoutku. 

Příjezdové cesty k plážím jsou ucpané a pokud se zrovna rozhodnete vyrazit na nejkrásnější pláž Martiniku des Salines jako já, v božském ráji objevíte rozpínavý vosí roj a kraby zalezlé na dně svých děr.
Červené pondělí má ovšem jinou barvu. Hnědou! Barvu vnitřností a kari omáčky. Tradice velí Martiničanům hodit se do gala a pochutnat si na krabím Matoutou. Však nachytané kraby po celý svatý týden v klecích vykrmovali chlebovníkem, papájou, chilli papričkami a dalšími libůstkami a napájeli vodou, aby jejich maso získalo vytoužené aroma. Teď nastává chvíle bodnout je rituálně mezi oči, marinovat, restovat s cibulí a česnekem a dusit ve vodě s vnitřnostmi a kořením. 

Natěšená jsem zašla ochutnat Matoutou do místní restaurace. Na talíř mi úhledně naservírovali dva menší kraby obalené hnědou hustou slizkou hmotou s rýží, čočkou a kari omáčkou. Přidali navlhčený ubrousek, kleště a háček. 

„Takže rukama?“ Servírka jen pokývla hlavou. Naštěstí jsem se vystrojila do svých starorůžových šatů řečených zástěrka. Drtila jsem jedno chlupaté klepeto za druhým a sliz se mi lepil na prsty. Háčkem jsem vytahovala nitky masa. Ovšem jen ve velkém klepetu bylo něco k snědku. Vysávala jsem ústy kousky krunýřů, byla při tom zapatlaná až za ušima a stále měla hlad. 

„Čím jste ty kraby vykrmovali?“ zeptala jsem. ¨

„Suchým listím,“ mávla servírka rukou. Asi po něm zhubli. Dojedla jsem se rýží a čočkou. Špínu a sliz jsem si drhla na toaletě studenou vodou z rukou deset minut, ale pachu vnitřností a kari jsem se nezbavila. 

„Jak to, prosím vás, dělají kempaři s těma špinavýma smradlavýma rukama?“ vyzvídala jsem od kuchaře kouřícího na schodech. Zasmál se: „Umyjí si je přece v moři!“ Koupání v moři jsem si na hnědé pondělí zapověděla, abych nezapáchala po kari a vnitřnostech celá.
Velikonoce jsem v sobě nechala doznít na hřbitově. Monumentální bílé dlaždicové hrobky mi připomněly, že jsme prach a v prach se obrátíme jako krabi, ať světíme Bílou sobotu, Boží hod a Červené pondělí jakkoli.