Zobrazují se příspěvky se štítkemDivné zvyky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDivné zvyky. Zobrazit všechny příspěvky

10. července 2026

Zvláštní zvyky - připravil Michal Hejna s pomocí AI

Zadání pro AI:
Najdi nějaké zvláštní zvyky a zpracuj to do krátkého článku.
(neupraveno)

Tamada má slovo
V Gruzii se nepije proto, aby se zapomnělo. Pije se proto, aby se mluvilo.
Aby se mluvilo správně, existuje tamada.
Na první pohled vypadá jako host s lepší pamětí a silnějším hlasem. Nenápadný muž u stolu, který se ale po prvním přípitku promění v dirigenta večera.

27. dubna 2026

Velikonoce bez pomlázky na Martiniku - napsala Vendula Beaujouan Langová

Martiničané slaví Bílou sobotu, Boží hod i Červené pondělí ve velkém. Být katolíkem je na ostrově nepsanou rodinnou tradicí a křest probíhá právě o Velikonocích.

V sobotní podvečer mi tak silnici do hotelu v městečku Le Diamant přehradilo procesí. Věřící se svícemi a zpěvy na rtech přecházeli od plápolající fatry ke zdejšímu bělavému kostelíku. A mé večerní posezení v baru na pobřeží se změnilo ve mši svatou proudící otevřenými okny ven z kostela. Představte si, jak se na Bílou sobotu křísíte bílým rumem za zvuku vlnobití, chvalozpěvů a modliteb. Z jedné strany se ozývá: „Zříkám se pokušení, zříkám se hříchu…“ a z opačné strany svítí měsíc a duní vítr.
Boží hod a Červené pondělí se už odehrává na čerstvém vzduchu, na plážích a v přilehlých lesících, kde rodiny zasadí své stany, kolem nich rozesejí židle a stoly a za nimi vyrostou polní kuchyně.

25. dubna 2026

Rodinné setkání s mrtvými - napsala Kamila Sochová

Na severu indonéského ostrova Sulawesi, v mlžných horách porostlých tropickou vegetací se praktikuje bizardní rituál zvaný Ma’nene, kdy lidé pravidelně vyndávají těla svých zesnulých příbuzných z hrobů.
Sulawesi neboli Celebes je nejvýchodnější z ostrovů Velkých Sund. Vysoko v horách, v oblasti zvané Tana Toraja, žije etnikum Torajové – lidé, pro které smrt není koncem, ale pomalým přechodem.

6. dubna 2026

Autem po moři - napsala Sabina Prisender

V mém dĕtství visel u nás v hale malý dřevotisk vstupní brány do Tallinu. Táta tam v mládí sehrál šachový zápas a asi vyhrál. Já to místo jako dítĕ vzhledem k minimálním znalostem zemĕpisu projektovala někam na hedvábnou stezku, snad k Samarkándu.
Teď sedím v letadle z rozžhavené Vídnĕ smĕrem na severovýchod a snažím se nevnímat manželovy pokusy použít lámanou maďarštinu pro konverzaci se Stewardess z Estonska.

Velikonoční putování - napsala Sabina Prisender

Velikonoce. Velká noc. Svátek pohyblivý a trochu tajemný.
Zatímco na Vánoce se celá křesťanská Evropa shromažďuje celkem shodnĕ u rodinných krbů a raduje se z narození miminka a přicházejícího svĕtla, na Velikonoce se příchod jara slaví různĕ až roztodivnĕ.
Jako dospívající jsem si na dĕdinĕ v lůnĕ Moravského krasu vedla na Velikonoční pondělí deník. Každý kluk nebo mladý muž byl pečlivĕ zapsán, nĕkdy i v kolik přesně přišel a jakou rýmovačku říkal. Pak se to s holkama srovnávalo, podobně jako dnešní Likey. Ty potácející se milé sousedy, kteří dorazili vyšlehat v prvé řadĕ babi a mamku a často už od jedenácti nemĕli vlády nad jazykem svým, ty jsme samozřejmě nezapisovaly. Jen mlaďochy.

23. října 2024

Jak se z kluka stane muž u etiopských Hamarů - napsala Bohuslava Kopřivová

Rituál dospělosti bullah u domorodého kmene  v povodí řeky Omo

U nás se z kluka stává dospělý dosažením plnoletosti. V etnické skupině Hamarů v jihozápadní Etiopii  to mají chlapci mnohem těžší. Při iniciačním rituálu bullah musejí skákat přes býky. 

Bullah, kterého jsme se zúčastnili, je svátek pro každou rodinu dospívajícího muže. Sejdou se všichni, včetně vzdálených příbuzných. 

22. srpna 2024

O jednom divném sportu na Sokotře - napsal Michal Hejna

„Co že to děláš za sport?“ ptá se ještě jednou nechápavě Ahmed.
„Klasické tance,“ opáčil Martin, ale Ahmedův nechápavý výraz se nemění. S jeho slabou angličtinou je opravdu těžké vysvětlit mu, v čem tento sport spočívá. Chvíli mám pocit, že Ahmed sice chápe slova, ale ne jejich význam. Jsme na Sokotře, kde provozují pouze fotbal a nesportovní rybolov. Na islámské Sokotře, kde nesmí dívka ukázat ani tvář, natož aby se dotýkala cizího muže.

Naštěstí dostávám nápad. Od naší poslední návštěvy před dvěma lety se mnoho věcí na Sokotře změnilo. Jednou z nich jsou satelity Starlink, díky nimž je téměř všude přítomný internet. 
Vyhledám soutěž v klasickém tanci na youtube a pouštím ji Ahmedovi. 
Ten chvíli nevěřícně kouká na mobil a pak kroutí hlavou: „To není žádný sport.“

12. listopadu 2023

Košíčky plné květů - canang sari - napsala Bohuna Kopřivová

Každé ráno si obyvatelé, jednoho z mnoha indonéských ostrovů, Bali, chodí kupovat na trh nebo si sami připravují květinové obětinky. Věří, že bohové jsou přítomni všude, ve všech věcech a proto jim každý nový den nosí nové květiny. Košíčky z banánových listů, do kterých se dává troška rýže, jsou plné různobarevných kytiček a pokládají se do chrámů, před dům, před krámek, zdobí se jimi mosty přes řeku, vozí je v autě na přední desce.

4. listopadu 2023

Co jsem se dozvěděla a naučila na Šalamounových ostrovech - napsala Bohuna Kopřivová

Děti na Šalamounových ostrovů mají červený úsměv a zkažené zuby. Může za to betel, který tu žvýkají i ti nejmenší. Na zemi se všude lesknou odpudivé červené plivance téhle nejpopulárnější indické drogy.
„A vaše děti také žvýkají?“ ptám se našeho ubytovatele na ostrově Malaita.
„Jo, všechny,“ usmívá se a už cpe svému pětiletému synáčkovi betel do načervenalé pusinky.
„Není to pro něj nezdravé?“
„Asi je,“ odpovídá otec, jehož zuby už mají po mnoha letech žvýkání návykové drogy temnou hnědočervenou barvu.

30. října 2023

ZELENÁ VLNA ZIMBABWE - NAPSAL MARTIN PARUCH

Bouchlo to ve mě. 
"Kam jedeš, pitomče?" 
Troubím a dost natvrdo najíždím na už tak dost potlučený pick up. Na korbě má asi deset lidí, kteří se zájmem sledují situaci. Už hodinu se prokousáváme dopravní zácpu v centru Harare. Auta do křižovatky najíždějí podle logiky "čím víc to ucpeme, tím bude líp." 
Vůbec jim nerozumím. I malé dítě musí pochopit, že kvůli pár centimetrům tady budeme všichni tvrdnout o čtvrt hodiny dýl. 
Policie samozřejmě nikde. Ta stojí pěkně stojí v klidu na okrajích měst a velkých křižovatkách. Kontrolují úplné nesmysly a koledují si o úplatek. Můj zamračený obličej, ne nejsem jenom zamračený, spolu s českou poznávací značkou a našimi vlajkami na kapotě Defenderu budí naštěstí u místních strážců pořádku aspoň částečný respekt.

6. září 2023

La Catrina - napsala Vendula Beaujouan Langová

V Mexiku se člověk na každém kroku setkává se soškami a figurínami elegantně oblečené kostry ženy, kterým dominuje její lebka. Její symbolika pro současníky mi vrtala hlavou. Je to pozůstatek Halloweenu nebo ta smrtka snad odhání zlé duchy od domu? Proč se vyskytuje kdekoliv a kdykoliv?
V hotelovém baru jsem náhodou narazila na Mexičana, který měl lebku Catriny barevně vytetovanou na paži, a tak jsem se bezostyšně zeptala, co je to zvrhlost?
Rozesmál se a vysvětlil mi, že Catrina je pro Mexičany nejen symbolem svátku zemřelých, kdy se do její podoby ženy převlékají.
„Je to i lidový symbol pocházející z jejího prvotního uměleckého ztvárnění Diega Rivery. Místí lidé tím chtějí říci, že se smrti není třeba bát, že je důležité si život užívat než je ona sama vyhledá.“
„A tvé tetování je něčím osobní?“ byla jsem zvědavá.

5. září 2023

Podivné zvyky z pohledu Evropanky - napsala Bohuna Kopřivová

Po celém světě se praktikují pro nás nepochopitelné zvyky. 

K těm asi nejdrsnějším patří ženská obřízka, převážně u Masajů v Keni, kde je velmi rozšířená. Jedině tak se stane dospělou a věří se, že obřízka snižuje sexuální touhy a funguje jako prevence před nemanželským sexem.

Další pro nás nepochopitelné je například v Mauretánii, kde se od 5 let vykrmují dívky, aby byly tlusté a dobře se vdaly. Jsou tam i vykrmovačky, které dívky nutí jíst pod násilím, a třeba před spaním musí vypít každá několik litrů velbloudího mléka.

21. srpna 2023

Zpověď iránského muslima o manželství - napsala Bohuna Kopřivová

„Ali, jak sis vybral manželku? Nebo ti ji ještě vybrali rodiče?“, ptám se našeho řidiče a průvodce v jedné osobě. „Manželku mi našla maminka. Ve dvaceti letech se mě zeptala, zda bych si nechtěl vzít svou sestřenici. U nás nesmí vzít kluk holku ani za ruku, natož něco jiného. O tom si jen my muži mezi sebou povídáme a těšíme se na svatbu. Sex před manželstvím je u nás skutečně nemožný, slečna by se nevdala a pokud ano, on ji může ihned vyhodit a je to nejen ostuda, ale i hřích.“

Nedalo mě to a ptám se: „proč má ostudu jen žena, copak tady u vás k tomu nemusí být dva?“

17. srpna 2023

Divné zvyky - napsali Jakub Hlaváček a Michal Hejna

Ahoj turisto!
Jakub Hlaváček

Jdeme po modré, ostatní výletníky zdravíme ahoj! Pak sjíždíme na kánoi Vltavu a na vodáky křičíme, ahoj! A kamarády v hospodě zdravíme Ahoj! 
Tenhle pozdrav pro nás znamená, že jsme na jedné lodi. My, Češi, se ve statistikách pyšníme ateismem. Nejsme věřící. Přitom prakticky denně užíváme pozdrav s bohem v kořenu slova. 
Ad HOnorem Jesu v překladu „ke slávě ježíše“.

Zadání:
Napište o nějakém zvyku, který může u nás přijít divný cizincům. Nebo naopak v zahraničí nám...

11. července 2023

Prežili sme bez teplého obeda - napsala Beata Lipšicová

Tulipány toľkých farieb, o ktorých ste ani nevedeli, že existujú, vodné mlyny, syry, bicykle a wafle! Najlepšie sú na trhu v Groningene, ešte teplé, keď z rozlomenej chrumkavej krusty tečie horúci karamel a Vám je úplne jedno, že z neho máte zlepené celé ruky. Tá chuť a vôňa sa nedá porovnať s ničím.
Auto nabalené, malé deti vychystané – ide sa na návštevu k švagrovcom do Holandska. Mimochodom, je to jediná krajina, v ktorej som mala pocit, že by som tam dokázala žiť. Akurát tie obedy...

5. června 2023

Kutná Hora - napsala Hana Kotučová

V erbu hlava Turka, 
kterému klove oči krkavec
V rohu skelet havrana vydloubává oko v lebce. Kosti mě obklopují ze všech stran. Klenby, sloupy, oltář i lustry jsou z pozůstatků lidských těl. Jsem v kostnici v Kutné Hoře. 
Kolik mrtvých tady musí být? Zamrazí mě. Snažím se od smrti odpoutat a obdivovat detaily umění.

30. května 2023

Kostnice Sedlec v Kutné Hoře - napsali Hana Hermanová, Jarmila Meera Williams, Michal Hejna, Jakub Hlaváček,

Memento mori, smrtelníku! Prach jsi prach a v prach se obrátíš. Leda, že kost z tvého žebra skončí jako rameno lustru v Kostnici a kluci ze třetí B., co jsou v Kutné Hoře na školním výletě, se budou sázet, kdo sebere odvahu a šáhne na tebe. Venku je vedro a továrna Philipa Morisse, tady uvnitř je vlhko a ticho a vládne pomíjivost.
Hana Hermanová



Zadání: 
Napište co nejpoutavější perex k Hančině cestopisné reportáži o sedlcké kostnici v Kutné Hoře.

22. května 2023

Národní zvyky - napsala Eva Svobodová, Beata Lipšicová a Vojtěch Veselý

Látkový kapesník
Eva Svobodová

V málokteré zemi se setká člověk s tím, aby si někdo čistil nos látkovým kapesníkem. Smrká se už asi na celém světě zásadně do papírového. Ne tak u nás. 
Stále nosí mnoho lidí v kapse vyžehlený složený kapesník, do kterého se, klidně i ve společnosti dalších lidí, bez ostychu a hlasitě vysmrká. Ano, někteří do něj doslova zatroubí. A v horším případě ten kapesník není ani složený, ani vyžehlený, ale zmuchlaný a používaný už celý týden. Něco jiného je ovšem látkový kapesník jako výbava gentlemana „pro všechny případy“. Stanou se v životě situace, které jsou k pláči. A mnohé ženy opravdu rozbrečí. Nic nedokáže situaci zachránit lépe a elegantněji, než když muž ve slabší chvilce dámě podá mlčky a s výrazem sounáležitosti voňavý, čistý a hebký bavlněný kapesník. Jenže... gentlemanů je tak málo!

13. května 2023

Záchodky v Saudské Arábii - napsala Hana Kotučová

Když musíš tak musíš. Po mnoha kilometrech pustiny narazíme na čerpací stanici. Není tady nic než dva stojany a záchodky. Využíváme příležitost na vykonání potřeby. Někdo z nás menší, někdo větší. Snažím se zrychlit krok, ale dlouhý černý plášť abaya mi to nedovoluje. Horký vzduch mě pálí po celém těle. Přicházím k označené části budovy. 
Z arabského nápisu nelze poznat, zda se jedná o mužskou či ženskou toaletu. 

14. dubna 2023

Veľká noc zvonku - napsaly Viktória Jackuliaková Murínová a Naďa Legerská

Buď hrdý Slovák
Naďa Legerská

Hugo mal len dva, keď sme sa presťahovali do Ameriky. Od začiatku som dbala na to, aby nezabudol na svoje korene, na naše tradície a bol hrdý na to, že je Slovák. Naučila som ho po slovensky a veľmi často sme boli v kontakte aj s rodinou mojej sestry. Po štyroch rokoch sme si naplánovali mesačnú dovolenku a vybrali sme sa na Slovensko. Išli sme v apríli, keď sme s mužom ešte nemali v práci sezónu.
Veľmi sme sa tešili, že sa opäť s rodinou vidíme a Hugo bol šťastný ako blcha. Veď svojho bratranca a sesternicu videl prvýkrát naživo. 
„Poď, ideme na vŕbu,“ volal Huga Maroš, ktorý sa už chystal na Veľkú noc.