Už jsem toho procestoval ledacos, viděl jsem místa naplněné zlostí, láskou ale hlavně případy tak tajemné, že se jim nikdy nedostalo rozuzlení. Jedno z těchto tajemství bylo právě toto město přezdívané Sorrow Dust, neobydlené, a přesto plné hlasů. Kdysi to bývala obec jako každá jiná, obec plná lidí, plná života. Nyní jsem však projížděl kolem města duchů, jehož obyvatelé se nejspíš proměnili v prach.
Zvěsti mi o tom městečku nedaly spát, a tak jsem si řekl, že budu po dlouhé době první, kdo jej prozkoumá. Celou dobu jsem cestoval pomocí farmářova dostavníku, který byl tak ochotný a svezl mě. A v tu chvíli, když jsme projížděli kolem, jsem tiše sesedl z vozu a dopadl nohama na zem, která se pode mnou zvlnila v mrak. Jsem na místě, pronesl jsem v duchu a udělal další krok.
Viděl jsem před sebou jen šedivou pláň, která byla plná popela a spáleného dřeva. Toto město bylo plné smutku, už je to několik let, co tu propukl obrovský požár, ale zármutek spálených ostatků nedovolil, aby se jej chopil nový život. Až na stromy. Kmeny měly černé jako popel a jejich větve zdobily výrazně rudé třešně. Byly tak vysoko, že by na ně málokdo dosáhl i s žebříkem, ale stromy vypadaly poměrně mladě. Kdo je tu asi vysázel? Není možné, že by požár přežily, ještě s tak tenkým kmenem. A náhle jsem v dáli cosi zaslechl. Někdo volal o pomoc. V nebi se zatřepotala křídla, to byl můj signál. Chopil jsem se pistole a běžel směrem k nářku. Ale ač jsem běžel, kam jsem běžel, nikdy jsem nenašel oběť, která ke mně beznadějně volala.
Viděl jsem před sebou jen šedivou pláň, která byla plná popela a spáleného dřeva. Toto město bylo plné smutku, už je to několik let, co tu propukl obrovský požár, ale zármutek spálených ostatků nedovolil, aby se jej chopil nový život. Až na stromy. Kmeny měly černé jako popel a jejich větve zdobily výrazně rudé třešně. Byly tak vysoko, že by na ně málokdo dosáhl i s žebříkem, ale stromy vypadaly poměrně mladě. Kdo je tu asi vysázel? Není možné, že by požár přežily, ještě s tak tenkým kmenem. A náhle jsem v dáli cosi zaslechl. Někdo volal o pomoc. V nebi se zatřepotala křídla, to byl můj signál. Chopil jsem se pistole a běžel směrem k nářku. Ale ač jsem běžel, kam jsem běžel, nikdy jsem nenašel oběť, která ke mně beznadějně volala.
Blouzním? Ne, ty hlasy jsou tak výrazné, musím pátrat dál. Pláštěm jsem rozvířil prach, který si pro sebe schoval minulost tohoto města. Jediný důkaz po lidstvu, který se mi do rukou dostal, byly spálené kostí žen, mužů i dětí. Udělalo se mi těžko, už jsem to nemohl snést. Schoval jsem pistol a vykráčel si to z území Sorrow Dustu. Vykráčel jsem si to do kopců, za kterými zase zářil les. Dnes večer mi poskytne střechu nad hlavou.
Plameny roztancovaly nejen dřevo u mého menšího táboráčku, ale též i světélko u mé smutně smotané cigarety. Hleděl jsem do nebe, a i přes skřípání kůr mocných stromů jsem nemohl přeslechnout nářek z vesnice, který si ke mně nadále snažil najít cestu. Nemohl jsem spát. Jednalo se o fenomén nebo o duchovní síly, které si člověk nedokáže vysvětlit? Z plnovousu jsem si dlaní setřásl pope z cigarety, vrazil si klobouk do tváře a rozhodl se, že by bylo nejlepší své obavy odevzdat spánku.
Druhé ráno jsem se překonal a vydal se do města znovu. Bůh ví, co mě přivítá tentokrát. Nemýlil jsem se, když mé očekávání smetl fakt, že se ve městečku vůbec nic nezměnilo. Nářek byl stejný, ale nikde ani živáčka. Podíval jsem se do dáli, kde jsem viděl skupinku indiánů na bílých koních. Jejich kopyta si dusala cestu v černém prachu, který se nad nimi zvedl jako dým. Při jejich jízdě do nebes rozhazovali semena stromů ze sousedního lesa. Podle pověr se prý začas objeví v těchto prašných pláních a snaží se zde opět probudit život. Člověka přijde draho, když si s nimi začne zahrávat. Jakmile se jim někdo připlete do cesty a chce zhatit jejich plány, nemají s ním žádné slitování. Jejich blyštivé pláště s koňmi zanedlouho zmizely pod vlnou temného prachu a v tu ránu byli pryč.
Plameny roztancovaly nejen dřevo u mého menšího táboráčku, ale též i světélko u mé smutně smotané cigarety. Hleděl jsem do nebe, a i přes skřípání kůr mocných stromů jsem nemohl přeslechnout nářek z vesnice, který si ke mně nadále snažil najít cestu. Nemohl jsem spát. Jednalo se o fenomén nebo o duchovní síly, které si člověk nedokáže vysvětlit? Z plnovousu jsem si dlaní setřásl pope z cigarety, vrazil si klobouk do tváře a rozhodl se, že by bylo nejlepší své obavy odevzdat spánku.
Druhé ráno jsem se překonal a vydal se do města znovu. Bůh ví, co mě přivítá tentokrát. Nemýlil jsem se, když mé očekávání smetl fakt, že se ve městečku vůbec nic nezměnilo. Nářek byl stejný, ale nikde ani živáčka. Podíval jsem se do dáli, kde jsem viděl skupinku indiánů na bílých koních. Jejich kopyta si dusala cestu v černém prachu, který se nad nimi zvedl jako dým. Při jejich jízdě do nebes rozhazovali semena stromů ze sousedního lesa. Podle pověr se prý začas objeví v těchto prašných pláních a snaží se zde opět probudit život. Člověka přijde draho, když si s nimi začne zahrávat. Jakmile se jim někdo připlete do cesty a chce zhatit jejich plány, nemají s ním žádné slitování. Jejich blyštivé pláště s koňmi zanedlouho zmizely pod vlnou temného prachu a v tu ránu byli pryč.
Mezitím jsem si mezi zuby skousl kousek chleba se sýrem a připil si k tomu dobré whisky. Nad hlavou mi opět přeletěli ptáci, kteří usedli na jednu z třešní. Zavřel jsem oči a dále poslouchal výkřiky o pomoc, které pomalu ale jistě utichly. S tímhle ďáblem, aby si pohrál šaman, zamručel jsem si v duchu a prohrábl plnovous. Jakým vším utrpením si museli ti nebozí lidé projít. Ještě chvíli jsem si seděl na kameni kolem kostí, seděl jsem na něm tak dlouho, že šedou prašnou oblohu probodlo rudé slunce, které vše zatónovalo do krve. Byla to jediná barva, kterou si na sebe město dovolilo vzít. Oddechl jsem si. Po celodenním pátráním jsem opět nikoho nezašel.
,,Na tohle jsem krátký.“
Vyfoukl jsem kouř z cigarety a smekl před městem klobouk.
,,Je mi líto, že jsem nebyl ku pomoci. Nechť vám nebesa jednou nabídnou svou vřelou náruč. Přátelé, prozatím, sbohem.“ A s mávnutím potrhaného pláště jsem si to kráčel zpět po cestě mě dosud neznámé. Uvidíme, co přinese mé další putování.
Uběhlo pár let od toho, kdy jsem si v Sorrow Dustu naposledy zapálil cigaretu, ale duchovés, jsem zpět. Strávil jsem v tomto městečku sice jen necelé 3 dny, ale i tak si mě svou ponurou energií dokázalo omotat kolem prstu. Nic se nezměnilo, prach byl stále prachem a stromy nadále zdobily krvavé plody. Tedy až na jeden, byl celý černý a vyrostl do neskutečných rozměrů, jako temný mrak, který se vznesl k zemi. Stále jsem slyšel lidské skřeky, byly však mnohem zkreslenější, než dříve.
Uběhlo pár let od toho, kdy jsem si v Sorrow Dustu naposledy zapálil cigaretu, ale duchovés, jsem zpět. Strávil jsem v tomto městečku sice jen necelé 3 dny, ale i tak si mě svou ponurou energií dokázalo omotat kolem prstu. Nic se nezměnilo, prach byl stále prachem a stromy nadále zdobily krvavé plody. Tedy až na jeden, byl celý černý a vyrostl do neskutečných rozměrů, jako temný mrak, který se vznesl k zemi. Stále jsem slyšel lidské skřeky, byly však mnohem zkreslenější, než dříve.
Že by je unavil čas?
Posadím se na ten stejný kámen jako kdysi a zahledím se do nebe co bylo, k mému překvapení, modré a plné bílých beránků, které se chlubily svojí srstí z prachu a vody. Náhle jsem za sebou uslyšel kroky, ale kvapné pohyby jsem si odpustil. Duch? Pomyslel jsem si.
,,Čekáš na smrt, Přízraku?“
Vítr mi k sobě přinesl Bílý plášť, Anděla smrti, pokud chci být dramatický. Pomalu jsem se k němu otočil a odkryl si klobouk z obličeje. Tvář měl zakrytou bílou látkou a po ramenou mu vlály černé vlasy.
,,Smím se tě na něco zeptat, příteli?“ a popotáhl jsem si z cigarety.
,,Jen když prvně odpovíš na moji otázku. Jsi na našem území.“
Vyzařoval z něj klid dohromady s obrovským respektem. Ale já se smrti nebál. Jen ať si pro mě přijde, kdy chce.
,,To ty hlasy, stále se mi vrací zpátky. I teď naříkají, neslyšíš?“ Přes jeho bílý plášť profoukl vítr. Beze slova namířil se svým lukem ozdobeným různými šperky a provázky k obřímu stromu.
,,Jsi hloupý a slepý, Přízraku. Copak ti dny v tomto městě nedaly ani jednu odpověď ke tvojí otázce?“
A jako na povel, kdyby požádal prach, přes můj klobouk přelítlo černé kropenaté peří. Vzhlédl jsem ke stromu. Jeho koruna se pod silným větrem vznesla v podobě ptáků, kteří do nebes vyřvávali srdceryvné prosby o slitování. Hleděl jsem na holý strom, byl jsem v úžasu. Vítr mě s výsměchem smetl můj klobouk, který mi můj společník zachytil svým ozdobeným lukem.
,,Co jsou zač?“ vydechl jsem.
,,Popelaví špačci, ale my jim říkáme Mourning TimeStoppers. Žal, který zastavil čas. Nejen lidé, ale i ptáci byli poznamenaní touto katastrofou. Trvalo několik dní, než městu poskytli pomoc lidé z nedaleké obce, ale většina z nich zemřela v ohni nebo na vážné popáleniny. Ti, co přežili, přísahali, že už se do města nikdy nevrátí. A tak se špačci ujali toho, co umí nelépe a začali napodobovat jejich hlasy.“
,,No…tak to je síla.“ a utřel jsem si pot z čela.
,,To je.“ pronesl do bílého závoje a postavil se nedaleko mě.
,,Jelikož jsem Přízraku pomohl vyluštit tuto banální hádanku, požádám ho nyní, aby z tohoto místa odešel. Potřebuji vysázet další stromy.“
,,Dobře tedy, příteli, děkuji ti.“
,,Já nejsem tvůj přítel.“ a vrátil se k rozhazování semen. Možná jsem měl v ten den štěstí, že jsem neskončil s podřezaným hrdlem, ale i přes to jsem v něj vložil důvěru i naději. Městečko Sorrow Dust, dávám ti tímto své poslední sbohem.
