Ospalý medvěd - napsal Vladimír Ježek

Lední medvěd měl rád chladno a klid. Poslední léto pro něj proto nebylo moc radostné. Stále svítilo sluníčko, bylo čím dál tepleji a v kožichu mu bylo hrozné vedro. Tak, jak se již několik let oteplovalo a sněhu ubývalo, odvažovalo se čím dál víc zvířat dále na sever.
Tam, kde v minulých letech celé dny nikoho nepotkal, najednou stále potkával jiné medvědy i další zvířata. A to pro jeho samotářskou povahu nebylo nic moc. Navíc mu jeho medvědice utekla s jiným medvědem!
Prostě se letos ještě víc než jindy těšil, jak na zimu zaleze do nory a pořádně se vyspí. Naštěstí všechno nasvědčovalo tomu, že zima přijde včas.

Řemeslo má zlaté dno - napsal Vladimír Ježek

Do doby, než jsme se rozhodli rekonstruovat starý dům jsem necítil potřebu vybavovat se nářadím a učit se nějaká řemesla. Pryč byla doba, kdy se babička vracela z OPBH (pro mladé a neznalé Obvodní podnik bytového hospodářství, který se měl starat o státní byty) se slovy: Zatracený komunisti, tohle by si živnostník nedovolil!

Dneska už skoro každý pracuje soukromě, takže určitě nebude problém zajistit odborníky, kteří odvedou kvalitní práci.

Známí se jen poťouchle usmívali a přáli mi štěstí.

První srážka s realitou byl elektrikář. Vysvětlil jsem mu, co potřebuji, kde chci jaké zásuvky a světla, akceptoval jsem cenu a termín bez smlouvání a pak už jsem se nestačil divit.

Kuchtíci - napsal Vladimír Ježek

Jana se dlouho rozmýšlela než se ke Karlovi nastěhovala. Ono se ani není čemu divit. Odejít od manžela s malým synem není snadné rozhodnutí... a hlavně měla obavu, jestli bude Karel zvládat tu odpovědnost při výchově jejího syna. Přeci jenom byl mladší než ona a dosud žil sám a musel se starat jenom sám o sebe.

Nakonec ten riskantní krok udělala.

Po krátkém oťukávání začali fungovat jako normální rodina a moc si to užívali.

Šťastné a veselé! - napsal Vladimír Ježek

Když se synek vrátil v půlce července z tábora, začal tatínek přemýšlet, jaký program rodině vymyslí. Společnou dovolenou měli naplánovanou až na srpen a do té doby bylo potřeba synka zabavit. Bylo jasné, že to musí být něco trhlého, aby se mu ho podařilo odlákat od počítače a knížek.
Když to taťku napadlo poprvé, rovnou tu myšlenku zavrhl jako naprostý úlet. Ale pořád ji nemohl dostat z hlavy. A tak nakonec, když se všichni tři náhodou sešli u večeře, vyhlásil:
Rodinko, rozhodl jsem se, že příští sobotu, to je 24. července, oslavíme společně náš letní Štědrý den!

Jak jsem odhlašoval telefon - napsal Vladimír Ježek

Tento dlouhý příběh i veškeré osoby v něm (včetně autora) jsou smyšlené. Pokud se v něm někdo nebo něco pozná, je to jeho problém a důkaz platnosti přísloví o potrefené huse…

Pokládám se za klidného, slušného člověka a až donedávna jsem byl přesvědčen, že mě jen tak něco nerozhodí. Z omylu mě nedávno vyvedl nejmenovaný telefonní operátor.
Podařilo se mi vyměnit byt za větší a tak jsem si asi týden před stěhováním sedl v kuchyni a procházel, co je ještě potřeba zařídit:
Stěhováci jsou objednaní, kamarádi počítají, že přijdou pomoct.
Vodu a elektriku přehlásím až byt předám, formuláře mám připravené.
Pojistku vypovím, až se odstěhuji.
Sklep je vyklizený, krabice na věci připravené.
Tak ještě obvolat sousedy a pozvat je na rozlučkový večírek… OBVOLAT - ha, ještě je potřeba odhlásit telefon!

Jak Ježek k nakousnutému jablíčku přešel - napsal Vladimír Ježek

Strejda Ježek odjakživa používal různá zařízení od různých výrobců. Zásadně se však vyhýbal těm s obrázkem nakousnutého jablka. Říkal, že tak má větší volnost a může uplatnit svou kreativitu. Nenechá se přece nějakou zelinářskou firmou omezovat! A navíc ta cena!
Měl sice svou volnost, ale stále trávil dost času nastavováním, instalováním a zkoušením, jak si jednotlivá zařízení pospojovat, aby vyhověla jeho potřebám. Také musel každou chvíli kupovat nový telefon nebo tablet, protože ten starý již neměl dostatečný výkon na nové verze programů.

Porod - napsal Vladimír Ježek

Být pořád stočený do klubíčka není tedy žádná hitparáda.

Zase to kolem trochu zesvětlalo. To bude asi další ráno. Co budu dneska dělat? Že bych se překulil na druhou stranu? To už asi nepůjde, je tady čím dál víc těsno. Kde jsou ty doby, kdy jsem všude kolem sebe měl plno místa a mohl jsem sebou plácat jak se mi zachtělo! Asi si ještě dáchnu…
Ááá to bylo příjemné, je ještě šero nebo se zase setmělo? Hm, asi je ještě den. Potřeboval bych se protáhnout, ale už to nejde, jsem rád, že se mi ruce vejdou aspoň těsně kolem těla. Už to začíná být nuda. A je to čím dál tím víc nepohodlné. Asi to budu muset začít nějak řešit.
Haló! Je tam někdo? Mě už to tu nebaví! Udělejte s tím něco! Haló!
Pozor, něco se děje! Nějak se to kolem začíná hýbat.

Dilema - napsal Vladimír Ježek

Jirka se už zítra vrací domů z tábora, takže se Jana bude muset dneska naposledy postarat o jeho křečky. Sice to není nic namáhavého, ale přeci jenom jí připomínají myši a trochu se jich štítí. Svému synovi by to nikdy nepřiznala. Ještě že ty dva týdny její péče přežili bez úhony. Vyčistí klec a od zítřka už se zase bude starat chlapec.

Když však přišla domů, leželi oba křečci na dně klece a bylo na první pohled jasné, že je po nich.

Co teď? Kde v pátek odpoledne sehnat dva úplně stejné křečky aby to Jirka nepoznal?

Vánoční přírůstek - napsal Vladimír Ježek

Jako každý rok před Vánoci jsme si doma všichni psali přání Ježíškovi.
Jako každý rok jsem byl nejhodnější, tak jsem si musel sepsat nejdelší seznam.
Jako každý rok jsem napsal pár věcí, které by mi udělaly opravdu radost a doplnil je hromadou  nesmyslů, které stejně nedostanu, ale aspoň budu za vtipného živitele.
Jako každý rok jsme dali přáníčka za okno a ráno byla pryč.
Ale tím podobnost s předchozími lety skončila.
I v klasickém předvánočním shonu jsem si nemohl nevšimnout proměn své drahé polovičky. Napřed zasmušilý výraz, pak uštvaný výraz a nakonec výraz vítězoslavný, plný napjatého očekávání. Byl jsem nervózní jak před maturitou. Co se chystá?

O soutěživé mouše - napsal Vladimír Ježek

Před tím, než malá moucha poprvé sama vyletí do světa, jí maminka vypravuje o o tom, co ji tam může potkat.
“Uvidíš například čmeláka. Je to náš vzdálený příbuzný. Poznáš ho podle toho, že je hrozně velký, žlutý  a tlustý. Opyluje jetel, hlasitě bzučí a létá pomalu. Bát se ho nemusíš.”
Malá moucha vyletí a na louce potká velkého žlutého tlustého tvora, který vydává hlasité zvuky. Opatrně k němu přiletí a ptá se:
“Ahoj, já jsem moucha. A ty jsi asi čmelák, viď?”

O popelnici a popelnici - napsal Vladimír Ježek

Na kraji zahrady u vrat do ulice stála už mnoho let obyčejná šedá popelnice. Každý týden byla nacpaná k prasknutí a nemohla dočkat, až přijedou popeláři a vysypou ji.
Jednoho dne se vedle ní objevila úplně nová, hnědá nádoba.
Šedá popelnice se zaradovala, že už nebude sama a bude se mít o odpadky s kým podělit. Postupně ji opravdu plnili méně. Bylo jí však divné, že nová sousedka si vybírá, jaký odpad přijme.

Siesta - napsal Vladimír Ježek

- Co děláš?! Proč mi to přepínáš?!
- Jé, promiň, já si nevšimla, že to sleduješ.
- Jasně, sedím s otevřenýma očima před puštěnou televizí - koho by napadlo, že se dívám?
- Nech si tu ironii! Vždyť máš otevřenou knížku, tak jsem myslela, že si čteš!
- No vždyť si čtu. A přitom koukám na televizi.
- Vždyť se tak nemůžeš soustředit ani na jedno.
- Já se nechci soustředit, já jen potřebuju, když přijdu utahanej z práce, tak na půl hodiny vypnout a zresetovat hlavu!
- No, to si klidně resetuj. A proč si nejdeš radši sednout ven - je tam hezky!

Co s ním? - napsal Vladimír Ježek

Foto: www.freeimages.com

No nazdar! To mám teda radost! Skoro třicet let jsme se nepotkali a ty se tu teď najednou zjevíš…
Padesátka klepe na dveře a takovýhle nadělení. To mi fakt byl čert dlužnej. Vhodnější dobu sis taky nemohl vybrat. Jedna důležitá schůzka za druhou a vypadám jak nevybouřenej pubescent. Aspoň kdybys vyrašil na nějakém přijatelnějším místě. Třeba nad obočím. Mohl bych tě natřít na hnědo a tvrdit, že jsem příbuzný té mladé herečky, co hrála v Bobulích. Ale takhle se můžu vydávat tak za bráchu baby Jagy z Mrazíka.