Ne o duši ale o osudu - napsala Lada Bartošová

Když se poprvé rozsvítí kontrolka na našem autě, jsme někde kolem Norimberku. Škodovka 120 řve jako tur, přestože její nejvyšší dosažená rychlost je 90. Žijeme samozřejmě v době, kdy tato rychlost je něčím úžasným. Tedy byla. Ještě před pár kilometry, když jsme se zatajeným dechem přejížděli hranice Československa. 

Velmi záhy jsme prozřeli a jako většina našich spoluobčanů jsme bolestně a s trapností pocítili nedostatečnost našich vozidel. Tak hlavně že to jede, řekla jsem si.
Celé ráno bylo prostě divné a napjaté.

Nebe plné známých - napsala Sabina Prisender

Mám mluvit na pohřbu.
V tomto případĕ to znamená být jedním ze čtyř řečníků v českobratrském kostele na Moravĕ, při rozlučkové mši.
Zemřel muž mé nejlepší kamarádky.
Mé vyvolené a zvolené sestřičky, duše velmi velmi spříznĕné. Ona je v šoku, začíná trpět a já s ní. Jen málo lidí vĕdĕlo, jak špatnou má její láska diagnózu. Ona a dĕti se to dozvĕdĕli jen pár týdnů před koncem.

Až moc obyčejný den - napsala Barča Smýkalová

Moje minulá škola nebyla náročná, moc toho po nás nechtěli. Chtěli však, abychom strávili dva týdny na praxích v sociálních službách, dobře tedy, půjdu do Domova pro seniory. Mým úkolem bylo povídat si a naslouchat. Změnilo mě to. Poprvé jsem viděla krutost stáří. A cítila blízkost smrti. Vyslechla jsem různé příběhy. Nejvíce si však pamatuji paní Večeřovou - stará, křehká. Její ruce byly bílé, kůže na nich téměř průsvitná. Bála jsem se, že se každou chvíli vypaří, byla jako duch, jen nemohla procházet zdí - nemohla se vůbec hýbat.

Co je na poli tak zajímavého - napsala Barča Smýkalová

Jsem z gymplu. Za osm let studia jsem měla dvě týdny praxe. Jednalo se o praxi v sociálních službách a já navštěvovala domov pro seniory. Nejsem zdravotní sestra, nemohla jsem se tedy o seniory nějak zvlášť starat, ale uplatnění se pro mě stejně nějak našlo. Vedoucí sestry mě pokaždé odvedly na jiný pokoj, kde jsem si měla povídat s lidmi, co tam žili. Občas jsem předčítala knihy nebo časopisy, nebo si jen tak povídala a poslouchala příběhy z mládí. Zjistila jsem, že staří lidé rádi mluví.

Holubí dům - napsala Barča Smýkalová

Jedu autem, je hluboká noc, vracím se domů. Dlouho jsem tam nebyla. Zbývá mi ještě kus cesty, ale každým okamžikem se přibližuji svému cíli. Mobil mám připojený k rádiu a poslouchám písničky. Poslouchám - to je možná moc silné slovo. Písničky hrají a já občas zachytím známou melodii nebo slůvko, které rozvíří tok mých myšlenek, které plynou jako kolemjedoucí auta, občas nějaké zastavím, nakouknu dovnitř a zase ho nechám odjet dál. 

Najednou se z rádia ozve šumění holubích křídel. Začátek jedné staré písničky. 

Zpívám ptákům a zvlášť holubům... Najednou jsou mé myšlenky soustředěné jen na tento text. Stával v údolí mém starý dům. 

Vybavuju si večer, ležela jsem v posteli, nemohla spát. Své bosé nohy jsem spustila na podlahu a děsivě tmavou chodbou doťapkala k ložnici rodičů. V ruce jsem svírala Snížka, mého bílého medvídka.

Cesta domů - napsala Veronika Flora

Foto: Petr Jan Juračka

Můj první den v Praze byl plný emocí a nezapomenutelných momentů. Po 46 hodinách cesty autobusem z Ukrajiny jsem konečně dorazila na pražské autobusové nádraží. Byla noc, ulice byly téměř prázdné, a já jsem se cítila unavená, ale zároveň plná očekávání.
Na nádraží mě přivítal kurátor a odvezl mě na kolej.

Splněná přání - napsala Lucie Svibová

„Já bych strašně moc chtěla cestovat,“ povzdychla si Olga. „Podívat se do Ameriky, do Hollywoodu, nebo vidět polární záři, být za polárním kruhem. Nebo příští rok na Olympiádu do Pekingu. To by bylo úžasný.“
Seděly jsme v přítmí baru, kolem se míhala světla diskotéky, červená a modrá pak zase modrá a žlutá, dokola a dokola. Hudba teď naštěstí tolik neřvala, takže jsme se slyšely. A to bylo dobře, protože nový vánoční hit už nikdo nemohl ani cejtit. Teda slyšet.

Anděl v autě - napsala Míša Čápová

„Co koukáš,“ mrmlám si v duchu pod peřinou. Právě jsem si zkazil náladu. Leží vedle mě v postýlce patnáctiletá dcera, její každé oko kouká jinam a já mám zase tu čest vidět před sebou důsledek alkoholu ve spermii. 

Ve své spermii. Aspoň tak to říkala babizna kořenářka. Že prej je to odvděk mého pijáckého období.
„Hohlé láno, fati,“ snaží se mi popřát krásný den s hýkavým úsměvem, marně však. 

Ta mi ho nikdy nedopřeje. Den, ani celý život.

„Nečum na mně, ti říkám, snídani ti už dělá máma,“ zavelím nahlas.
„Nebuď na ní tak škaredý, vždyť víš, že ti stejně nerozumí. A koukat bude pořád. Jedním a tím samým směrem. Kdy už to pochopíš?“ houkne z kuchyně prosebně Madla.

Nezvaný host - napsala Tereza Rebcová

Oslava byla v plném proudu, když jsem dorazila. Hudba hrála, lidé smáli, a moje sestřenice Natálie zářila štěstím. Osmnáctiny – den, na který se těšila snad celý život. Podala jsem jí pečlivě zabalený dárek, objala ji a popřála všechno nejlepší. „Pojď, představím tě ostatním,“ usmála se.
Vytáhla mě mezi hosty, ale já už si hledala způsob, jak zmizet někam do klidného kouta. Ne že bych byla nespolečenská, ale oslavy mě nikdy nelákaly. Stála jsem u stolu s občerstvením a prsty kroužila po okraji skleničky se šampaňským, když se to stalo.

Nejkrásnější dárek mého života - napsala Irena Taterová

Karle, jdu nakoupit!“ zařve na mě táta a pak slyším jenom bouchnutí dveří. Jsem rád, že je pryč. 

Na jednu stranu. Ale na druhou se bojím, že se něco stane.
Nejsem žádný malý chlapeček, kterého tatínek nechává na chvilku doma samotného. Je mně 54. 

Jsem mladý? Starý? Já si připadám neskutečně starý. Mám roztroušenou sklerózu. RS-ku. Ještě nedávno jsem alespoň trochu chodil. A teď? Jsem rád, že ujdu pár kroků.

Jak jsem snad za sekundu otěhotněla - napsala Bohuna Kopřivová

Léto, slunce, voda, prázdniny... Procházím se u vody na skoro prázdném koupališti. Nikam nepospíchám. Jsem tu s kamarádem, který se kolem mě stále motá.
Asi se mu líbím, přemýšlím.

Co to je? Najednou se mě nějak důvěrně dotýká. To si ještě nikdy nedovolil. Ale brzy si uvědomím, že to není nepříjemné. Naopak je to dokonce stále příjemnější. 

Začíná se mi zrychlovat dech. 

Poslední čtyřka - napsala Lenka Prosecká

Příjem, nahrávka, smeč. Vítězným úderem ukončuje Michal se čtyřkou na zádech set i zápas. Kdybyste se mého bráchy zeptali, ať řekne jakékoliv číslo od jedné do desíti, vždycky by to byla čtyřka. Zkrátka jeho číslo.

Brácha odešel tam, odkud se ještě nikdy nikdo nevrátil. 

Byly jsme s ním s mamkou do jeho posledního dechu v nemocnici. 

Kafe a slzy - napsala Mia Křižková

Dávám si kafe v obýváku, beru do rukou starý fotky a zavírám oči.
„Víš, normálně spolu nemluvíme, tak mě napadlo, že to zkusím takhle. V mojí představě. Třeba aspoň tady mi odpovíš,“ říkám jí nesměle a je to, jako by zrovna seděla vedle mě.
„No, tak se ptej,“ odvětí mi.
„Když jsem se narodila, táta prý utekl.“
„Ne, utekl hned, když jsem mu řekla, že jsem těhotná.“
„A jak ti bylo?“ ptám se zase.
„Nevěděla jsem co budu dělat. Bylo mi 19. Tvoje babička chtěla, ať jdu na potrat. To jsem se s ní pohádala a přestala se s ní bavit. Jak víš, znovu jsme se začaly stýkat až kvůli tobě, když ti bylo pět. Přišla jsem si tak sama. Tvůj táta neposílal alimenty a tak se často stávalo, že jsme neměly co jíst.“

ZA SNEM - NAPSALA SARA NÉVO (12 let)

Byla jednou jedna malá holčička jménem Veronika. Vždycky chtěla být herečkou, ale nemohla. Byla totiž na vozíčku. 

„To je můj sen, má životní cesta, musím se po ní vydat,“ říkala si. Byla tak přesvědčená o svém snu, že prosila rodiče, ať už nemá vozíček. 

„Ale to je nemožné,“ říkali jí.

Jednou, když byla na představení Romea a Julie, přišel za ní skřítek. 

„Tady!“ pošeptal Veronice do ucha. Veronika se ohlédla a uviděla ho na svém rameni.

Magdalena - napsala Irena Taterová

Magdalena vstává každý den v šest hodin. Nemůže spát, bolí ji noha. Otevře dveře na balkon, aby trošku vyvětrala. Teď o prázdninách je v jejím bytě takové horko, že přes den má raději zavřeno a zatažené závěsy. Uvaří si instantní kávu a rozloží si na stole letáky, které vzala včera u schránek. Zapálí si cigaretu. 

„Měla bych se na to vykašlat,“ přemítá v duchu. „Doktor mně kouření nedoporučil a ještě to leze do peněz.“ Ale stejně ví, že nepřestane. 

„Ať si doktor doporučuje, co chce.“ Vyfoukne s úsměvem cigaretový dým.

Poslední nápad - napsala Jana Venzlů

Sára sklonila hlavu. Je to poprvé, kdy leží někdo jí tak blízký v Léčebně dlouhodobě nemocných.

S babičkou si vždycky dokázaly hodiny povídat o knihách, chodily spolu do lesa na houby, a teď je tady. O eldéence už párkrát slyšela, ale až nyní začala chápat, co to vlastně znamená. 

Když se trochu uklidnila, pokračovala v přemlouvání matky.
„Já vím, že by to bylo těžký.“
„Nebudeme o tom vůbec diskutovat.“

„Já to chápu, ale když jsem to tam dnes viděla…“ 

Náklaďák - napsala Hana Tučková

Začínali jste s bráchou oba jako šoféři. 

Když tě potom náhle opustil, chtěl jsi mu nechat zahrát na pohřbu Náklaďák od Petry Černocké. Jenže tenkrát v sedmdesátých letech se na rozloučenou hrála tak Novosvětská, Poem nebo Ave Maria. 

Dívali se na tebe jako na cvoka. 

Ani já jsem tvé přání nechápala. To se přeci nehodí!

Tebe už znali tvoji přátelé jen jako lékaře ve městě, kam ses s rodinou přestěhoval.

 

TICHÁ DOMÁCNOST - napsal Jiří Wilson Němec

„Nesu ti kytku, Helo. Pěkná, že? Však je taky z naší zahrady.
Jak, že jdu pozdě? Nejdu pozdě. Byl jsem na zahradě, víš až tam vzadu, jak je branka k potoku. Vyměňoval jsem tyčky plotu. Čtyři byly už úplně shnilé. Musel jsem je vyměnit.
Já vím, žes mi to říkala už dávno. No, tak jsem to udělal teď.
Jak, že jsem byl v hospodě? Nebyl jsem v ní už no… No dobře, ve čtvrtek jsem na pivo šel, ale jinak…

Chyba – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Mohla to být taková poklidná prima dovolená. Ale ona byla prostě příliš akční a pomalé tempo toho místa jí úplně nevyhovovalo. Brzy se začala nudit. A tak sepisovala plány, co bude dělat, až tady skončí. Nechtěla promarnit ani chvíli. Konečně na ni přišla řada a její pobyt se nachýlil ke konci. Zbýval poslední krok. Závěrečný rituál. Došla na místo, odkud vedla cesta jen tam. Odtud už se nemohla vrátit zpátky. Na okamžik se opět stala vším a ničím. Na okamžik vnímala dokonalost všeho. Celou ji prostoupila úžasná energie.

Mámina růže - napsala Pavla Říhová

Hledím z okna a koukám, jak prší. Na listech stromů se třpytí kapky vody. Urousaný kocour běží domů a znechuceně přede dveřmi třepe tlapkou. Dopíjím kafe, nazouvám holiny a vycházím ven. Čerstvá zem voní a zpoza mraků se dere slunce. 

Bože, ta zahrada je ale krásná. Procházím mezi záhony a přemýšlím, kam co ještě vysadit a co je nutné udělat. Náhle sluneční paprsek ozáří červenobílý květ velké růže. Je to jako bliknutí barvy z moře zeleně.