V baru – napsala Jindřiška Jonešová

Sedím naproti kamarádce, dívám se však za ni. Na toho kuchaře.
Zpracovává těsto. Jsem pizza.
Co jsem to za přítelkyni, nenaslouchám.
Kuchaři, vysvoboď mě od těch keců, vem mě do skladu.
„Promiň, co že jsi říkala?“

Případ - napsala Jindřiška Jonešová

Pan Novák nahlížel přes plot a zadržoval napětím dech. Byl chladný jarní večer, ale on zimu vůbec nevnímal. Právě totiž odhalil strašlivý zločin. A ví o tom pouze on… Jako vždycky bude muset zakročit a zachránit situaci.
„Neuvěřitelné! To je tedy případ,“ brumlal si spokojeně pod vousy.
Na policejní stanici už nebyl celý měsíc, snad ho strážník Kos tentokrát bude brát vážněji. Ale to, co objevil, bylo přece velmi vážné, musí ho tedy vyslechnout! Novák byl starý a velmi zvědavý muž a myslel si, že díky němu a jeho bystré mysli a pohotovým zákrokům poklesla kriminalita v jeho městě nejmíň o polovinu.

Cesta autem - napsala Jindřiška Jonešová

Garp seděl v kufru auta a vůbec se mu to nelíbilo. Bylo tu málo místa a jazyk měl vyplazený, jak mu bylo horko. Nesnášel cesty autem. Jako velký černý pes na ně nebyl uzpůsobený a bylo mu vždy vedro.
Byl ale zvyklý, že na konci čekala nějaká pořádná procházka po místech, která neznal a mohl je tedy prozkoumávat. Tisíce nových vůní a věcí! Byl proto ochotný cestu přetrpět a dokonce se i velmi snažil a většinou dokázal nepozvracet vnitřek kufru.

O zajíci a želvě – napsala Jindřiška Jonešová

Kdysi dávno se v lese konala zvířecí oslava jara, na které nechyběli ani zajíc a želva. Jak se den chýlil k odpoledni, ubývalo i vína, které se na oslavě pilo a jímž zvířata rozhodně nešetřila.
Zajíc se celý den želvě posmíval:
„Želvo, celý les ví, že jsi nejpomalejší zvíře na světě! Zato mě nikdy nikdo nedohonil. A ty se mi nevyrovnáš ani ve snu.“

Myši - napsala Jindřiška Jonešová

Marcela Konarkova, Fakulta designu a umění v Plzni

„Čau, co tady prosím tě děláš? Vždyť víš, že je to tu nebezpečný, ještě není ani tma – uvidí tě!“
„Neboj, vždyť tady tudy ani moc často nechodí.“
„No jen aby, já si dneska běžel pro něco malého k jídlu, jen tady kousek vedle, a hádej co? Ta obrovská ženská mě zahlídla a začala strašně ječet. Hodila po mně botu a pak křičela na toho chlapa, že musí pořídit pastičky na myši.“

Pepa – napsala Jindřiška Jonešová

Pokud bych byla někdo, kdo strejdu Pepu nezná, přišel by mi jako podivín. Trochu podivínský opravdu je, ale zároveň je to docela zajímavý člověk. Ve svých šedesáti letech žije sám a přejíždí mezi Prahou, kde má práci, a Táborem, kam jezdí na víkendy. V Táboře se s ním také nejčastěji vídáme, bydlí zde ve velkém domě spolu s babičkou.
Jako děti jsme ho považovali za nejúžasnějšího strejdu na světě. Byla s ním opravdu sranda. Ta většinou spočívala v tom, že nás, mě a bráchu, se shovívavým klidem nechal, abychom mu prováděli všechny možné, dětsky zlomyslné kousky - tzv. „škodili“. Proto jeho věta na uvítanou většinou zní: „Á tady máme ty naše škodiče, doufám, že mi půjdete večer dělat společnost do hospody.“ To samozřejmě říká až teď, když už nejsme děti.

Mordor v Praze - napsala Jindřiška Jonešová

Je tu chmurně šedivo i na konci jara, natož teď, v únoru. Kamenitá blátivá cesta, odpadky, které poletují kolem, igelitové sáčky visící na větvích stromů, chmurné kusy betonových částí stavby povalující se v houští... Občas stojí ve žluté trávě nějaké zrezivělé auto, které už nejspíš nikdy neodjede. Tohle místo působí na první pohled spíš jako kus krajiny někde na okraji Mordoru, který se čirou náhodou zhmotnil v Praze velmi nedaleko „lepších“ částí.
Je jasné, že pohled na okolí ovlivňuje vaše nálada, ale i když je krásně a všechno je bezvadné, je tohle místo poněkud depresivní.

Strašidelný dům - napsala Jindřiška Jonešová

Světla se blíží lesem k nám a poskakují nahoru a dolů. Ještě nejde rozeznat, jestli jsou to mobily nebo obyčejná baterka. My svoje světla zhasneme a ani nedýcháme.
„To bude určitě ten chlap odvedle! Tohle mu patří. Průser,“ zašeptá Terka a přesně to si myslím i já a nejspíš i všichni ostatní. Martin je v největším průseru, protože je právě na konci rozbitého druhého patra „strašidelného domu“ a nemůže tedy rychle utéct. My ostatní solidárně zůstáváme s ním a stojíme ve tmě, ani se nepohneme.