17. března 2019

Mordor v Praze - napsala Jindřiška Jonešová

Je tu chmurně šedivo i na konci jara, natož teď, v únoru. Kamenitá blátivá cesta, odpadky, které poletují kolem, igelitové sáčky visící na větvích stromů, chmurné kusy betonových částí stavby povalující se v houští... Občas stojí ve žluté trávě nějaké zrezivělé auto, které už nejspíš nikdy neodjede. Tohle místo působí na první pohled spíš jako kus krajiny někde na okraji Mordoru, který se čirou náhodou zhmotnil v Praze velmi nedaleko „lepších“ částí.
Je jasné, že pohled na okolí ovlivňuje vaše nálada, ale i když je krásně a všechno je bezvadné, je tohle místo poněkud depresivní.
Pokud míříte z tramvaje, nejdříve vás čeká úmorně dlouhá cesta planinou, kde je akorát žlutá tráva a bláto.
Za řadou stromů a silnicí vlevo tušíte krásné vily a přejete si v nich bydlet. Ale bohužel, vaše cesta vede dál rovně. Jediné, co trochu zmírní ponurou atmosféru, je malý hájek na jejím konci, kde jsou stromy porostlé psím vínem, jehož rašící lístečky povlávají ve větru. Je tam dokonce i zapomenutý elektrický sloup, který je stejně obrostlý jako okolní stromy a vypadá jako jeden z nich. Jako by se rozhodl, že přestane být sloupem a radši se stane stromem. Tenhle jediný kousek z celé cesty mám ráda. Jenže když pak otočíte hlavu mírně doprava, spatříte obří nevábné staveniště. Nejenže je vlastně překážkou, kterou musíte poslední dva roky složitě obcházet, ale hlavně se z něj neustále linou zvuky sbíječek a vrtaček.
Nepořádek ze stavby se mísí s igelitovými sáčky. Pokud byste je sesbírali, za pár hodin přibudou další. Je to díky řadě kontejnerů, které jsou většinou přeplněné, a i když obyvatelé pilně třídí, odpadky si bere vítr a celou myšlenku ekologie úplně ničí.
Když dojdete na úroveň staveniště, už na vás shlíží dva obří paneláky, které máte na očích celou cestu. Vykukují před vámi z malého hájku stromů jako z nějakého zelenohnědého obláčku, který jediný ještě vzdoruje stavbě, autům i odpadkům. Projdete pod pečlivým dohledem dělníků, které většinou vidíte jak se opírají o zábradlí, kouří a znuděně pozorují procházející studenty. Poté, co bezpečně překonáte území dělníků a pak ještě území kontejnerů, kde se občas vyskytují bezdomovci, stačí už přeběhnout jen malý plácek, na němž za větrného počasí vítr dosahuje zpravidla rychlosti kolem 150 km/h, nebo tak nějak. Pokud tohle přežijete, došli jste do cíle, jímž jsou studentské koleje matfyzu.
Od zoufalství nad tím místem mě zachraňuje pouze ten shluk stromů. I on je sice spíše šedivý a neutěšený, ale přesto – brzy ráno nebo pozdě večer, což je shodou okolností většinou doba, kdy tudy chodím, může se mi podařit zahlédnout obyvatele, kteří tu skrytě žijí, mezi dvěma silnicemi, kousek od špinavé, hlučné stavby a procházejících studentů.
V podvečerním nebo ranním šeru zahlédnete matné obrysy zajíců a bažantů, občas kolem proletí strakapoud. Je to skoro jako kdyby sem zabloudili z jiného světa, z nějakého lesa na Vysočině, daleko od špíny a hluku. Díky těmto vytrvalým obyvatelům, kteří stále žijí na svém území, i když jim ho lidé pomalu ale vytrvale berou a ničí, díky nim se mi tu žilo těch pár let líp. Mění šedivé místo v něco víc. Po celém náročném dni a pak cestování přeplněnou MHD dokáže zlepšit náladu už jen ten malý hájek uprostřed zaprášeného území a myšlenka, že tam někde jsou jeho zvířecí obyvatelé.

Žádné komentáře:

Okomentovat