17. března 2019

Zahrada mého dětství - napsala Jana Formánková

"Teto, tak už konečně bydlíme," volá mi neteř. "Nechceš se přijet podívat?"
"To víš, že jo, ráda", usmívám se při představě vesnického domku s velkou zahradou, kam jsme za babičkou a dědou jezdily se sestrou a rodiči. Maminka se tu narodila.
Je to už skoro 20 let, co jsem tu byla naposledy. Už mě nevítají ta krásná vyřezávaná dřevěná vrata, se kterými si děda tak vyhrál, stejně jako se všemi těmi poličkami, věšáky nebo kuchyňskými prkénky, které babičce, i nám, pěti vnučkám, s láskou vyráběl.

"Ahoj Beníku," slyším sama sebe, jak se vítám hned za vraty s krásným černým vlčákem.
Radostně na mě skáče, ale na těch dvou zadních je větší, než já.
"Ale fuj, neskákej". Odbíhá a já za ním. Do rozlehlé prosluněné zahrady až dozadu ke králíkárně, chlívku a kurníku, pozdravit se se všemi jejich obyvateli.
"Á, to jsou k nám hosti! " Jako bych zdálky slyšela babičku, odpočívající na lavičcce ve stínu krásné rozlehlé jabloně. Má na sobě puntíkovanou zástěru a ten červený, květovaný šátek, který se mi na ní tolik líbí.
"Ahoj babi, jé ta Micka už nemá břicho! A kde má ta koťátka?"
"Inu, utekly, to víš", lže mi milosrdně, ale já ji věřím.
"Pojď, otrhej si tady nějaké jahody, koukej, co jich zčervenalo. A pak půjdem spolu sesbírat nějaká vajíčka."
Cestou stihnu ještě otrhat pár trsů rybízu a angreštu z keříků, lemujících cestu do zadního rohu zahrady, obývaného drůbeží. Míjíme velké ohniště a najednou vidím dědu, ve flanelové košili a svém charakteristickém slamáku, jak právě přikládá polínka na oheň, abychom si na něm mohly opéct buřty. Vracíme se k domu a pod okny zas vidím ten krásný, pestrobarevný zákon, plných těch nejkrásnějších zahradních květin, nad nímž se honí hejno motýlů.
"Jé, dědo, dneska je tu i ten modrásek!" oznamuji nadšeně přítomnost mého nejoblíbenějšího motýlka, vesele třepotajícího křidýlkama mezi všemi těmi babočkami a otakárky. Intenzivně vnímám bzukot včel a čmeláků. který najednou sílí a sílí.... je až ohlušující.

Trhnu sebou. Bzukot přechází už v reálný řev sekačky, která se ke mně přibližuje a kosí téměř všudypřítomný trávník. Koukám nepřítomně na neteř, která mi tu zjevně delší dobu něco vypráví. Vnímám už jen poslední věty:
"No to víš, na kytičky by taky nebyl čas, jak teď s Honzou jezdíme oba pozdě z práce a než vyzvedneme děti...Je to tu teď takové prostornější, viď?".
"Jo, to je", říkám se slzami v očích.

Žádné komentáře:

Okomentovat