Poznámka, možná vyznání – napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Tužka na ikoně kontroly pravopisu ve wordu sebou vyzývavě mrská. Přestaň!
A je klid.
Vzpomínám si na mé setkání s Václavem Havlem na Hradčanském náměstí někdy těsně po sametové revoluci, jak mě rozechvěla jeho slova „Dobrý den.“ Až zadlouho jsem pochopila, že je to ten pravý způsob odpovědi, když na vás někdo civí a civí…

Tátovi - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Koláž Davida Vávry

Vysavač uklidí za vás! Vysavač do každé domácnosti! Děti prosí: maminko, tatínku, kupte vysavač!
Tenkrát máma odešla na schůzi uličního výboru a my s tátou zůstali sami doma, bez dozoru. Nepamatuji si, jestli si táta v aktovce přinesl z práce všechny ty nápisy anebo až doma popsal takhle a podobně celý blok kreslicích čtvrtek: vysavač je naše budoucnost!
Promluvil s námi, že maminku překvapíme a polepil tím všechny dveře, skříně i zrcadlo. My jsme s bratrem nadšeně poseli gauč, stolek, křesla i stůl a co se dalo, na podlaze jich pár udělalo cestičku z pokoje do kuchyně. Hesla povzbuzující k nákupu vysavače byla dokonce i na záchodě a v koupelně.
Ať žije vysavač!
Popravdě by mi nevadilo, kdyby se nekoupil.

Definice lásky - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Láska je most: spojení mezi a taky nad i pod. Ať se děje, co se děje.

Žízeň - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Chlapec a dívka jeli autem, když dívka chlapci nabídla láhev s limonádou:
Napij se.
Děkuju, ale nenapiju.
Napij se přece. Dlouho jsi nepil.
Děkuju, ale nenapiju, když řídím, ještě bych si vyrazil zuby.
Ale co by sis vyrazil. Musíš mít žízeň. Napij se.
Děkuju, ale nenapiju, když řídím, ještě bych si vyrazil zuby a nakonec bys mě nechala, že jsem ošklivý.
Ty máš ale starosti. Napij se, to zvládneš.
Chlapec se napil, v tom do cesty vběhla slepice. Chlapec dupnul na brzdu a vyrazil si zuby.
Dívka ho brzy nechala, že byl ošklivý.

Poučení: když máš žízeň, vysaď slečnu.

O smrti a o mně - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Umřel děda.
Když jsme byli malí, četl nám nahlas Verneovky. Seděl u stolu a četl, dokud neusnul. Tak jsme byli zvyklí. Měla jsem ho ráda. Barvitě líčil a podával nám příběhy z války, z legií. Ze svého mládí a tátova dětství. Chodili jsme s ním v neděli za babičkou na hřbitov. Cesta polem lemovaná kopretinami, chrpami a vlčím mákem.
Nosil šedé kšandy, skoro vždycky hnědé kalhoty a šedou vestu. Měl černý klobouk i světlý slamák, holou hlavu, co pamatuju, občas v létě na ní kapesník se zavázanými rohy.

Na konec došel - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Milý je a vnímavý,
v lásce vynalézavý,
zná mě, rád mě má a ctí,
já jsem jeho slabostí!
Nikdy není netaktní:
zplna se mnou, není s ní.

Ať se balí!
(S vadou jemnou ?!)
Když je s ní, tak není se mnou.

O hubnutí - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Moje váha v tabulkách dosáhla na morbidní obezitu. Pryč byly časy, kdy jsem si kupovala trika pro obříky a smála se nad sloganem „ Trápíte se nadváhou? Přikryjte to parádou!“. To bylo dávno, ještě před různě spíchnutými halenami z látek velikosti prostěradel, kalhot na gumu, pro úlevu občas šráky, na ponožky navlékač. Ušila jsem si saténové pyžamo a měla z něj radost do chvíle, než nějaká dobrá duše spráskla ruce a zvolala „to je ale materiálu!“.

Chvála nezvaného hosta - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Nastěhovala jsem se s přítelem do půldomku se studnou a kadibudkou, se dvěma postelemi, stolem, dvěma židlemi a skříní. Moje malé děti bývaly s námi podle toho, jak samy chtěly. Zahrádka byla hezká a bylo léto. Co víc si přát?
Jednoho dne ráno ohlásila matka přítele svoji odpolední návštěvu.
Drobná, jemná ve tváři, upravená, milá paní, která ve volném čase malovala květinová zátiší, se rozhodla podívat, kam její čtyřicetiletý svobodný syn dal oči i tělo. Věděla jsem, že Pavel k ní vzhlíží.