31. ledna 2018

O smrti a o mně - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Umřel děda.
Když jsme byli malí, četl nám nahlas Verneovky. Seděl u stolu a četl, dokud neusnul. Tak jsme byli zvyklí. Měla jsem ho ráda. Barvitě líčil a podával nám příběhy z války, z legií. Ze svého mládí a tátova dětství. Chodili jsme s ním v neděli za babičkou na hřbitov. Cesta polem lemovaná kopretinami, chrpami a vlčím mákem.
Nosil šedé kšandy, skoro vždycky hnědé kalhoty a šedou vestu. Měl černý klobouk i světlý slamák, holou hlavu, co pamatuju, občas v létě na ní kapesník se zavázanými rohy. Hůl, na kterou si na lavičce pokládal ruce křížem. V knoflíkové dírce vestičky zacvaknutý řetízek od cibulí. Občas jsem si představovala, že je ztratil a já našla a jestli bych mu je vrátila nebo si je někam schovala. Děda byl drobné postavy, měřil v životě nejvíc sto padesát centimetrů a na vojnu ho vzali jen taktak, babičku si ale vzal vysokou, fortelnou dcerku z hospody.
Byl knihtiskař, ale pracoval v elektrárně, kde víc vydělal. Nám každému udělal krásné vázané fotoalbum. Hrával divadlo. Začal chodit po obrně až v pěti letech a pak byl celý život sokol. Když přišla reforma, měl prý v šuplíku čerstvě došetřeno na domek. Ale začal znovu a v chodbě domku na talíři pod skleněným poklopem pak vždycky voněly olomoucké syrečky. Ještě v osmdesáti se udržel bradou na hrazdě. Říkával bratrovi senko a mně děvčico.

Pomalu jsme postupovali, až jsem se ocitla u rakve. Děda vypadal jako živý v obleku s košilí a kravatou. Jen neměl boty. Z toho bylo zřejmé, že opravdu nežije. Stála jsem nad ním a skoro neosobně si pohrávala se vzpomínkami.
V tom přilétla moucha a usedla mu na tvář. Chvíli si mnula nožičky a pak vešla do nosní dírky. Děda nic. S mouchou v nose, ani se nehnul! Vylezla a vlezla do druhé dírky. Byla jsem jako ochrnutá, nemohla se pohnout, nemohla promluvit. Někdo do mě strčil, abych ustoupila. Zírala jsem na tělo v rakvi a nechápala, co tam leží, protože děda to nebyl. Mrtvý nebo ne, mouchu do nosu? To ne!
Když moucha vylezla, něco mi prasklo a já začala brečet. Odvedli mě z kostela ven a někdo říkal, že jsem dědu musela mít hodně ráda. Pláč mě ovládl na pár hodin, pak mě vyčerpanou nechal být. Cítila jsem se ponížená, ublížená, odstrčená a nejvíc zmatená a podvedená, co se mi stalo? Kam zmizel můj mrtvý děda?
Dodnes je jich víc, o kterých bych ráda věděla, kde jsou. Čekám na setkání.