Vzácný pták - napsala Anežka Velinská

Na jednom ostrově jménem Aotearoa* nastala no

c, všude se rozhostilo ticho a jen vítr si hrál s travinami a listy stromů.
Mezi travinami, kde se proháněl vítr, bylo cosi malého, bílého a kulatého. Z nenadání se to začalo pohybovat a bílá krusta začala praskat. Objevil se dlouhý zobák, pak noha, další noha a taková hnědá chlupatá koule. Začalo svítat a světlo pomalu prostupovalo traviny a lesy ostrova a ukázalo se, co se v noci vylíhlo, bylo takové zvláštní zvíře. Nemělo ocas, křídla, ale za to mělo dlouhý zobák a dvě tlusté silné nohy.

Pastvina - napsala Anežka Velinská

No, tak začala bych tady nahoře u lípy. Máme tu napajedlo a stín chránící před horkem. Je tu výhled na celou naši pastvinu. V levé části dole pod kopcem je brána. Tam máme seník a většinou u něj stojí Božena. Je trochu blbá, takže si myslí, že seno je pořád.
Přesně na druhé straně, pro mě na pravé, když stojím tady na kopci, je Pepíkův dům. Je velký, žlutý a asi stejný jako všechny jiné baráky. V barácích se nevyznám. Jsem kráva.

Co je? - napsala Anežka Velinská

A: No, co je??
E: Nic.
A: No něco je, když na mě tak koukáš!
E: Já na tebe nekoukám!
A: Jo koukáš!
E: No jo…

A: Co tu děláš?
E: No skočila jsem nahoru.
A: To jsem pochopila, ale proč do mě strkáš tím čumákem?
E: No, protože chci asi pod tu peřinu.
A: Na to zapomeň!

Noční návštěva - napsala Anežka Velinská

Děda byl myslivec a vždycky když jsem byla s bráchou u babičky a dědy na chalupě o prázdninách, tak si pamatuju, že děda chodil pozdě večer do lesa. Oblékl se a vždycky řekl babičce: „Jdu si obhlédnout rajon.”
Jenže toho večer děda neřekl: „Jdu si obhlédnout rajon, ale jdeme obhlédnou rajon.”
V tu chvíli jakožto šestiletá holčička jsem začala strašně moc protestovat. Bála jsme se, protože ve dne jsme k těm křovinám chodili krmit divoká prasata a tak a já se i ve dne bála.