Její píseň – napsala Anastasiia Burakova

Květen. Káťa šla po ulici a dívala se na obrovské moskevské mrakodrapy, které v jejím malém, zapomenutém městě nejsou. Naposledy byla v Moskvě ještě v době SSSR, když tu chtěla nastoupit na univerzitu. Teď už mnoho let pracuje jako obyčejná prodavačka a přijela sem pro svou dceru, která si tu také přeje studovat a matka nechce, aby Anna zopakovala její chyby. A určitě ne chyby Nikolaje, Annina otce.

Epizody a hlavní dějová linka - napsala Anastasiia Burakova

Každý spisovatel musí vědět, co jsou epizody a co je hlavní dějová linka.
Většinou v literatuře to funguje tak, že epizody rozptýlí čtenáře, ale nesmí jich být příliš moc, aby se čtenář neztratil.
Jedni používají epizody pro vývoj děje, druzí si epizodami pomáhají, třetí mají báječný pocit, když uvedou do příběhu vzhled člověka že skutečnosti. Určitě jsou i výjimky - Jaroslav Hašek na epizodách postavil celý román.

To je cukr, zlato! – napsala Anastasiia Burakova

„Ahoj, Nastěnko!” Její bezzubá ústa se znovu usmívají.
„Ahoj, babí,” říkám a všímám si její červené čepice.
„No ne, zase máš na hlavě tu zimní čepici? Jsi doma a je už duben, proč?”
Babička se na mě vyjeveně dívá.
„Aby mi moje vlasy nepřekážely vařit a uklízet,” odpověděla.

Smutné příběhy - napsaly Yassemin Mamyrova, Anastasiia Burakova, Zuzana Smolová, Lucie Košinová, Elliot Jačků, Julie Schillingová, Kristýna Koblasová,

Dědeček

Čtyři ráno. Jsem na letišti mezi cizími lidmi.
„Dědeček...zemřel.“ To je vše, co mi moje matka mohla říct po telefonu.
Chci křičet, ale nemůžu. Mám pocit, že je všechno uvnitř rozbité na několik fragmentů. Zřejmě tam zbude jizva, která nikdy nezmizí. Před odletem jsem mu nemohla zavolat. Prostě jsem nemohla. Slyšet hlas umírajícího člověka je velmi bolestivé. Zvlášť když víte, jak to dopadne. A teď je příliš pozdě.
(Yassemin Mamyrova)

Bajka o tygrovi – napsala Anastasiia Burakova

Toto je bajka o malém tygrovi, který měl krásný život plný her a zábavy, dokud nezačal dospívat. Otec mu řekl, že musí dospět a naučit se lovit. Tygrovi to přišlo zajímavé, ale chyběli mu jeho kamarádi, kteří si mohli dál hrát.

Dívka s broskvemi – napsala Anastasia Burakova

Léto, srpen, vedro. Sluneční paprsky mi padají přes skleněné okno na obličej. Kdo jsem? Jsem modelka. Myslíte si, že to není možné? Ha! Už několik dní mě maluje ten mladý pán... Je to zajímavé! Chci to rychle vidět, podívat se, jak vypadám. Ne, ta malá holčička není hlavní postavou na plátně, ani moje sestry. Jsem to já!

Řeknete, že jsem jen obyčejná broskev. No a co? Proč nemůžu být broskev-modelka?!
Ale chápu, moje rodina ve mě taky nevěřila. Sestra říkala, že každá generace má být stejná - rosteme, trhají nás a pak jedí. Podle mě to není život, ale jsou s tím celkem spokojení. Slyšela jsem, že se některé ovoce stává modely a že nás často navštěvuje jeden mladý malíř – rodinný přítel. Já vždycky snila o tom, že pro něho budu pózovat.

Úhel pohledu - napsaly Yassemin Mamyrova a Anastasiia Burakova

Cesta ven

Yassemin Mamyrova

Já se na ni podíval a nevěděl jsem, co říct. Souhlasit znamená přiznat svou vinu. Popřít všechno by znělo jako výmluva. Nevěděl jsem, co mám dělat. Stejně mi nebude věřit. Rozhodl jsem se, že prostě odejdu. Myslím, že v tuhle chvíli to byl nejlepší řešení.

Úkol: 

Vyzkoušejte si napsat příběhy z různých úhlů pohledu.

Dvě sestry - napsala Anastasiia Burakova

Kdysi dávno vládly dvě sestry - Den a Noc. Ve dne lidé pracovali a procházeli se, ale v noci nebylo nic vidět a špatní lidé toho využívali. Ráno ostatní křičeli: “Zase mi zmizely ovce! Zase nekoho zabili! Jenom v noci se stávají zlé věci!” Obviňovali ve všem Noc a žádali o věčný Den. 

Jednou Noc nevydržela a odešla sama. Bez Měsíce se voda vylila z břehu, lidé přestali spat, a hodně druhů rostlin a zvířat zmizelo. 

Háčky k příběhu Spontánní výzva od Zuzky

Spontánní výzva

Každý jste někdy byl v situaci, kdy jste neměl vůli ani dýchat, natož žít. Ale i když tenhle pocit byl příšerný, mělo to jednu výhodu - člověk se nebál spontánních výzev. Nemáte co ztratit a tak zariskujete. Co se ale díky tomu stalo, jsem nikdy nečekala. Rázem se všechno proměnilo v nepopsatelný pocit čirého štěstí, které jsem ani já sama nechápala, jak můžu mít.
(Zuzka Smolová)

Cítila jsem se na dně. Byl konec. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale nakonec jsem to přijala. Otevřelo mi to dveře, o kterých jsem nevěděla, že tam jsou. Dveře, co vedly tam, kam můj rozum neviděl. Tam, kde vše bylo otázka spontánnosti, kde moje činy se nezdají jako moje. Byla jsem venku s přáteli a cítila jsem v sobě energii, která se zdála, že má vlastní duši. Vzala jsem si mobil. Napsala mu. Nečekala jsem odezvu, nečekala jsem souhlas. Nečekala jsem nic. Ale to, co se stalo, bych nikdy nečekala.
(Julie Schillingová)

Otravný společník - napsala Anastasiia Burakova,

- Jsi tu?
-...
- Hele, já vím, že jseš tady.
- Ano, jsem.
- Proč nereaguješ? Já myslel, že jsme se domluvili.
- Jen si tak myslíš ty.
- Dobře, to nevadí. Jen chci jím dokázat, že nejsem zde jediný. Možná se konečně přestěhuješ do jiného pokoje.
- No, já bych si tak jistá nebyla. Ten pán v bílém plášti se na tebe zase zvláštně dívá.

Černý čtverec - napsala Anastasiia Burakova

Чёрный квадрат, Kazimír Milevič, 1915 

Dnes večer jsem byla po úklidu unavená jako obvykle. Drahá podlaha v kdysi bývalé vile Treťjakových se stala kluzkou - to je moje práce. 

Nikdo neuhádne, co na uklízení nenávidím nejvíc… Musím všechno vyčistit a pak naházet odpadky do koše... ale z nějakého důvodu nesmím vyhodit žádné ty obrazy. Každý den tisíc lidí přichází a obdivuje geometrický obrazec. Černý čtverec...

Věštění ze zrcadla - napsala Anastasiia Burakova

Moje máma je moc zajímavá a chytrá žena, ale je jednou z těch, kdo z samého dětství věří na strašidla, duchy a věštění. Já si vždycky myslím, že to věštění a další podobné věci jako horoskopy nebo senzibilové nejsou nic jiného, než autosugesce a náhoda. Tyhle dvě věci podle mě vytvářejí kombinaci, která má obrovský vliv na naivní a důvěřivé lidi. Ale je jeden zvláštní příběh, ze kterého mi běhá po zádech mráz...