 |
| Spontánní výzva |
(Zuzka Smolová)
Cítila jsem se na dně. Byl konec. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale nakonec jsem to přijala. Otevřelo mi to dveře, o kterých jsem nevěděla, že tam jsou. Dveře, co vedly tam, kam můj rozum neviděl. Tam, kde vše bylo otázka spontánnosti, kde moje činy se nezdají jako moje. Byla jsem venku s přáteli a cítila jsem v sobě energii, která se zdála, že má vlastní duši. Vzala jsem si mobil. Napsala mu. Nečekala jsem odezvu, nečekala jsem souhlas. Nečekala jsem nic. Ale to, co se stalo, bych nikdy nečekala.
(Julie Schillingová)
Háček k příběhu Spontánní výzva od Zuzky.
Před třemi lety, ve třetím ročníku na stavební škole, jsem o víkendech pracovala v obchodě, práce byla relativně obtížná a kvůli tomu jsem si někdy dělala domácí úkoly až do rána. Pak se mi někdy zdálo, že můj život nemá smysl. Ale vždy jsem si o Něm pamatovala. O osobě, která mi zrychlila srdce. Opravdu jsem se s ním chtěla spřátelit, ale vždy jsem si nacházela výmluvy. A pak, jednoho dne, když jsem byla velmi unavená a se svými přáteli, jsem si pomyslela: „Pokud ne tedˇ, tak kdy?“ Já jsem mu napsala. Bez váhání.
(Yassemin Mamyrova)
Život stredoškoláka. Všetci to asi poznáme. Ponocovanie nad úlohami, víkendové brigády. Smútok a beznádej nad čerstvými rozchodmi. A práve takýmto rozchodom som si prešla v tretiaku stavebnej priemyslovky, ktorú som vtedy navštevovala. No tento pocit prázdnoty vo mne vyvolal nevysvetliteľnú odvahu….
(Nina Potočárová)
,,Měla bys mu napsat, za to nic nedáš,” rýpl mě kamarád do žeber a potom si přihnul z půllitru před sebou. Ušklíbla jsem se a dál nerozhodně civěla do mobilu.
Seděli jsme s kamarády v zakouřené hospodě, bylo mi 17, čerstvě po rozchodu a svět byl najednou plný nových možností.
Už jsem měla něco upito. Všeobecně bujará nálada okolo a pár promile v krvi jakoby mi vedly palec po display telefonu. Odeslat.
Já to vážně udělala.
(Anežka Nováková)
Co bych tím tak mohla ztratit, nic. Tak to prostě risknu. Kdy, když ne teď? V sedmnácti, na střední škole a čerstvě zase nezadaná. Náladu už mi to stejně přeci nezhorší. Posilněná důvěrou přátel a trochou alkoholu, to je přeci ideální příležitost udělat něco spontánního.
(Lucie Košinová)
Cítím se jako úplná troska. Snažím se přežívat se zlomeným srdcem po nedávném rozchodu. Každý den vypadá stejně, jako ten předešlý. Vzbudit se, jít do školy, po škole do práce a pak zase domů. A takhle furt dokola.
Ve škole jsem trávila čas s jedním člověkem, bodejť jen ze zadní lavice, který mi dokázal ukrátit trochu toho trýznivého času pouhým pohledem mým směrem. Teď už nemám co ztratit. Beru to jako výzvu.
(Lenka Hájková)
„Žij tak, kdybys zitra zemřel,“ ta slova svrběla na mém jazyku. Risk nevypadá tak strašně, když to je tvůj poslední den, že?..
(Anastasiia Burakova)
Už na střední jsem si něco málo ze života zažila, a to i přes to, že jsem byla na světě pouhých sedmnáct let...
(Elliot Jačků)
Čerstvý rozchod mě dostal do nového duševního rozpoložení. Najednou jsem měla víc odvahy.
Nečekaná životní změna v podobě rozchodu, nával energie a jedna esemeska. Co je to nejhorší, co se může stát? Anebo to nejlepší? A proč čekání na odpověď zastřízliva člověku tolik drásá nervy?
(Yassemin Mamyrova)
Život stredoškoláka. Všetci to asi poznáme. Ponocovanie nad úlohami, víkendové brigády. Smútok a beznádej nad čerstvými rozchodmi. A práve takýmto rozchodom som si prešla v tretiaku stavebnej priemyslovky, ktorú som vtedy navštevovala. No tento pocit prázdnoty vo mne vyvolal nevysvetliteľnú odvahu….
(Nina Potočárová)
,,Měla bys mu napsat, za to nic nedáš,” rýpl mě kamarád do žeber a potom si přihnul z půllitru před sebou. Ušklíbla jsem se a dál nerozhodně civěla do mobilu.
Seděli jsme s kamarády v zakouřené hospodě, bylo mi 17, čerstvě po rozchodu a svět byl najednou plný nových možností.
Už jsem měla něco upito. Všeobecně bujará nálada okolo a pár promile v krvi jakoby mi vedly palec po display telefonu. Odeslat.
Já to vážně udělala.
(Anežka Nováková)
Co bych tím tak mohla ztratit, nic. Tak to prostě risknu. Kdy, když ne teď? V sedmnácti, na střední škole a čerstvě zase nezadaná. Náladu už mi to stejně přeci nezhorší. Posilněná důvěrou přátel a trochou alkoholu, to je přeci ideální příležitost udělat něco spontánního.
(Lucie Košinová)
Cítím se jako úplná troska. Snažím se přežívat se zlomeným srdcem po nedávném rozchodu. Každý den vypadá stejně, jako ten předešlý. Vzbudit se, jít do školy, po škole do práce a pak zase domů. A takhle furt dokola.
Ve škole jsem trávila čas s jedním člověkem, bodejť jen ze zadní lavice, který mi dokázal ukrátit trochu toho trýznivého času pouhým pohledem mým směrem. Teď už nemám co ztratit. Beru to jako výzvu.
(Lenka Hájková)
„Žij tak, kdybys zitra zemřel,“ ta slova svrběla na mém jazyku. Risk nevypadá tak strašně, když to je tvůj poslední den, že?..
(Anastasiia Burakova)
Už na střední jsem si něco málo ze života zažila, a to i přes to, že jsem byla na světě pouhých sedmnáct let...
(Elliot Jačků)
Čerstvý rozchod mě dostal do nového duševního rozpoložení. Najednou jsem měla víc odvahy.
(Jak Vaněk)
Od útlého věku jsem jsem měla sklony k tomu dělat šílenosti, však to co se stalo tehdy v prosinci mého 17. roku se nedá vyjádřit slovy. Ale pokusím se. Byla to výzva, kterou jsem potřebovala a dodnes ji nelituji. Mé srdce buší jako dunění zvonů, ve vzpomínce při které se mi tají dech.
(Barbora Macková)
Nečekaná životní změna v podobě rozchodu, nával energie a jedna esemeska. Co je to nejhorší, co se může stát? Anebo to nejlepší? A proč čekání na odpověď zastřízliva člověku tolik drásá nervy?
(Štěpánka Mrázková)
Háček k příběhu Spontánní výzva od Zuzky.
/>
