Absurdity v cestování - napsala Sabina Prisender

Cestování... 

Timing is everything. Platí to víc než kdy jindy. 
Je třeba využít hned nĕkolika šťastných konstelací, aby se nám opravdu dostalo vytouženého zážitkového zázraku.

1. Musíme být fit, alespoň natolik, aby nám oči vidĕly a uši slyšely. Nos má být taky volný a nohy chodící a poslouchající podle přání. Každý druhý penzista dnes trénuje hlavnĕ kvůli cestám.

2. Mĕlo by spolupracovat i počasí. Hory za hustého deštĕ, renesanční fasády za útoků Bory nebo Mistrálu prostě nejsou příjemné a znemožní vidĕt svĕt okem jasným a zaujatým. Nedá se to objednat nebo koupit, jsme prostĕ v daný den a na daném vysnĕném místĕ v rukách přírody.

3. Je optimální jet s nĕkým, koho právĕ vnitřnĕ nevraždíme. Rozchody a rozvody po větších cestách nejsou výjimkou a spousta lidí spolu dokáže žít, ale ne cestovat, a i naopak. "Rozmysli si Mařenko, rozmysli !" zpívá se v nejčeštĕjší z českých oper. A čím vzdálenĕjší a náročnĕjší cíl za obzorem, tím víc.

Od metafory k holocaustu: Jak slovo „parazit“ v historii zabíjelo - napsal Petr Janša

Masové vraždění nikdy nezačíná v koncentračních táborech, ani u vykopaných hromadných hrobů, ani v plynových komorách. Nezačíná u mužů v uniformách, kteří mačkají spouště, ani u inženýrů, kteří navrhují krematoria. Začíná na místech mnohem všednějších, mnohem obyčejnějších, a právě proto mnohem zákeřnějších. Začíná u kuchyňského stolu, v hospodě nad pivem, v novinových sloupcích, v rádiových vysíláních, a především v projevech politiků, kteří dokáží proměnit slova ve zbraně dříve, než si toho kdokoliv všimne.

Než někdo stiskne spoušť, než někdo otočí klíčem v zámku dobytčího vagónu, než někdo vypustí Cyklon B do uzavřené místnosti plné lidí, musí být hluboce, vnitřně, na úrovni nejintimnějších přesvědčení absolutně jistý, že na druhé straně hlavně, na druhé straně dveří, na druhé straně sprchy nestojí lidská bytost. A k tomu, aby se z bližního, ze souseda, ze spolužáka, z kolegy stal pouhý terč, slouží jeden z nejstarších a zároveň nejúčinnějších nástrojů, jaký kdy lidstvo vynalezlo a jaký kdy bylo schopno použít proti sobě samému – slovo.

KLÍNY - napsal Jiří Wilson Němec

Doufám, že vás název zaujal.
Klín je trojboký hranol, jehož úzkou stěnu nazýváme čelo klínu. Dobře, zkusím si to namalovat, možná pochopím.
Většině mužů si pod ním jako první představí klíny dívčí, klíny žen. To si namalovat nemusím, vím, jak tyhle klíny vypadají. Co si představují při čtení názvu Klíny ženy, netuším. Možná klín, na kterém chováme dítě, kočku, pejska, cokoli k chování na klíně vhodného.
Čeština však má pro toto podstatné jméno – klín - více vysvětlení.
Především klín, který rozděluje.
Klín vražený do vztahu nebo vztahů, klín vražený mezi národy, mezi Čechy a Slováky. Tady ten politický nikoli mezilidský.
Dále ocelový na štípání dříví.
Klín může někomu evokovat obec Klín. Ano, obec v okrese Most v Ústeckém kraji.
Klín také slouží k pevnému, ale rozebíratelnému spojení nejčastěji hřídele s nábojem. Spoj je založen na samosvornosti použitého úkosu. No, to promiňte, ale v tomto případě netuším, oč jde, protože jsem - na vysvětlenou - netechnický typ.

Jak nás krab na chilli, ještěrky a rizoto s překvapením dohnaly zpátky k čínským polívkám - napsala Jasmin Carmel

Zhluboka se nadechnu a nasaju místní vůni, kombinaci smaženého street foodu, exotických květů oleandru a týden starých odpadků. Spokojeně se usměju, ale znechuceně přitom nakrčím nos. 

Singapur je velmi specifické město, napůl fascinující místo technického pokroku a architektonických skvostů, někde spíš jedna velká páchnoucí skládka. 

Chcete publikovat své cestopisy v médiích? Podívejte, co jsme dokázali!

Dlouhodobý kurz psaní cestopisů s Danou a Petrem za účasti inspirativních hostů. 

Bohuna: Rituál dospělosti

Vendula: Hon na aligátory

Účastníci publikují v Koktejlu, nationalgeographic.cz, novinky.cz, iDNES.cz

Brzy začne šestý turnus podvečerních cestopisných on-line seminářů pro začátečníky i pokročilé. V minulých kurzech jsme se zaměřovali na psaní pro různá média. 

Jana: National Geographic

Zvali jsme si hosty z redakcí: Barboru Literovou z Koktejlu, Vlaldimíra Kroce a Jana Pokorného z Českého rozhlasu, Jakuba Kynčla z novinky.cz, Tomáše Turečka a Pavla Stöckla z NG, Jaroslava Halamku z iDNES.cz, cestovatele a spisovatele Tomáše Poláčka...Vaše reportáže pak vyšly na několika cestovatelských webech.
Na první lekci příštího turnusu budeme probírat, jaký je rozdíl mezi cestopisem a cestovatelským blogem. A s čím máte větší šanci uspět v médiích. 

Naším hostem bude tentokrát jeden z Vás - Yakeen J. Helus, který se právě vrátil z Indie, kam se vydal z Česka přes Bulharko, Turecko a Pakistán autem - 28 tisíc kilometrů tam i zpět. Jak o svých cestách píše, podívejte se zde. A samozřejmě budeme zvát i další cestovatele, jak z našich řad, tak i ty nejzkušenější psavce.

Jana: Amazonka

Bohuna: Danakilská proláklina

Martin: Severní Korea

Martin: Madony v pustinách

  

---

Martin Paruch, Dana Emingerová Koktejl 9/2025

Martin Paruch Koktejl 8/2025

Pět důvodů, proč psát i ve zlých časech - napsala Sabina Prisender

Vladimír Jiránek kolem roku 1987

1. Nevíme, jestli jsou zlé. Můžou totiž přijít ještĕ horší. A prarodiče nám k té skepticko-optimistické myšlence souhlasnĕ kývají z nebe na pozdrav.

2. Víme, co se od nás pisálků chce. Autenticita. V pořádku. Ale ještě víc se chce nadĕje, uklidnĕní, humor. Občas se to neřekne naplno, ale čtení má být únik i posila. Hvĕzda na horizontu, za kterou se vyplatí plachtit. Příslib pevniny, kde najdu myšlenky a pocity, které mám já sám, a jen náhodou se nĕkomu jinému podařilo je odít do trochu krásnĕjšího šatu. Iluze toho, že co je psáno, to je dáno. "Ich mach mir die Welt, wie sie mir gefällt," zpívá Pipi Dlouhá Punčocha. "Udĕlám si svĕt, jak se mi líbí." Svoboda pisálků. Ale co když to nikdo nebude číst...?

3. To je přesně ono. Když to nikdo nebude číst, tak jsem to netrefil. Našel špatná slova. Anebo nepochopil strukturu. Ne každý žvanil je solidním stavitelem. Samozřejmě. Anebo mám jinou "nadĕji, uklidnĕní a humor". Řekl jsem to naplno, vyřval to intimno do svĕta... a svĕt mlčí. Neshodli jsme se. Místo odpovĕdi mlčí. Noční můra všech pisálků. 

Anebo jen moje?

O diamantech - napsal Martin Paruch

Pokud si chcete začít známost se subsaharskou Afrikou, je Namibie zemí první volby. Věci jsou tady snadné. Ve městech fungují obchody i služby. Nemusíte se bát o svoji bezpečnost jako třeba v sousední Jihoafrické republice. Na jeden kilometr čtvereční připadají v průměru tři duše. Mimo pár větších sídel a turistických lokací je těžké vůbec někoho potkat, natož se setkání obávat.
Namibie je země krajiny. Širokých obzorů a vzdálených horizontů. Vybarvená pastelovými tóny, které se někde v dálce jemně prolínají s modrou oblohou.
S příchodem noci se barvy ztlumí a zůstanou jen obrysy. Nad hlavou se rozprostře tmavý satén ozdobený diamanty souhvězdí. Čistý a ničím nerušený. Má v sobě hloubku, sílu a klid. Krásu šperků africké královny a poznání, že věci jsou takové, jaké mají být.
Ráno bývá jiné. Jen krátce je svět z noci ještě chladný a svěží. Během chvíle se všechno rozpálí, země i vzduch. Slunce nemilosrdně přebírá vládu.
Člověka na treku posměšně vybízí ke spěchu: „Běž! Nic ti neodpustím! Běž rychle! Jestli chceš vůbec někam dojít.”

Poprvé s balonáři - napsal Jan Smrčka

Koncem 70. let vzlétl Vladimír Remek do kosmu. To pozvedlo moje oči k nebi. Našel jsem letiště a místní aviatiky. Odhalily mi systém pod dohledem Svazarmu. Couvnul jsem ve svých úvahách, ale neopustil je. Objevil jsem zajímavý svět. Točná a Letňany. Dvě legendární letiště. Bylo hezké se tady zastavit a pozorovat. Cítil jsem, že budu muset udělat víc, než jen chodit a koukat.
Pak jsem viděl omylem v televizi film Volání výšek. Ž ten název! Dokument byl o tom, jak začátkem sedmdesátých let jacísi balonáři stavěli své plynové balony.

Jak se budí princezny - napsala Sabina Prisender

Představte si malebnou dĕdinu, schovanou v lesích. Dostanete se tam nejlépe autem, takovým tím hustým zeleným tunelem plným zatáček, které Moravský kras často nabízí. Vlevo srnky, vpravo divočáci, nĕkdy naopak. Občas vysekaná nĕjaká ta paseka. Nikde nikoho, vĕtšinou.
Na hory je to příliš nízko a na úrodná rovinatá pole příliš vysoko. Říkám vám, ideální schovávačka. Před Švédy, před rakouskými četníky, před Nĕmci, prostĕ co se jak krajem hnalo. 

Zdolání věže - napsala Miriam Speváková

“Dýchej, nedívej se dolů a dýchej,” říkám si pro sebe, zatímco napínám všechny svaly. Prsty již necítím, jak silně svírám síť, po které šplhám. 

Když mi bylo dvanáct let, rozhodli jsme se v rámci školy v přírodě se třídou navštívit lanové centrum. Nepatřím mezi atleticky nejnadanější, takže mi můžete věřit, když vám povím, že to byl děs. Moji přátelé s chutí šplhali po lanech a skákali v korunách stromů, ale já jsem celý den nedokázala vylézt ani na ty údajně nejlehčí úseky. 

Když nám instruktorka sdělila, že nás čeká už poslední část do konce naší návštěvy, přikázala jsem si: „Tohle už musím zvládnout.”  

A tak jsem si oblékla postroj, nasadila helmu a pohlédla na dvanáct metrů vysoký vrchol dřevěné věže, kterou jsem se rozhodla pokořit. 

Dano, nezlob mně - napsal Honza Smrčka

Přišel jsem domů z kurzu a začal opět prznit tu Austrálii. Ještě ve středu jsem ji měl rád. Takový hezký námět. Jak jsem bojoval o život na druhé straně světě. Věřil jsem, že by to mohlo zabrat.

„Jen se to nesmí zbabrat, vole," nabádal jsem se. Jenže to se lehce řekne, ale...
„Jen nebreč a piš. Konec konců námět máš, kašli na spolužáka Martina a jeď." Martin, píše moc hezky. Dala jsi mi jeho psaní za vzor a já jsem nadšeně souhlasil. Tak proč mi to nejde?

Probouzím se ze spaní. Mám žízeň a v hlavě mi rezonuje: „Dano, nezlob mně!" 

Žízeň a nevyřčená otázka „Jak na to?" mně vyhnaly z postele. Z toho ráje na zemi. Jdu si pro vodu, zapínám psadlo. Je ráno, snad půl čtvrté. Pronásleduje mě myšlenka:

„Musím se držet příběhu a vykašlat se na perly."
„Ale jak začít?" ptám se sám sebe ve ztichlém spícím domě.
„No, přece tím, že to Daně řekneš. Řekni jí to, proč nemůžeš spát."
„Kdo to tu mluví?"

Proměna člověka v úředníka - napsala Dana Emingerová

Klient posílá přes webový formulář dotaz k platbě pojištění nemovitosti. Platí vždy po splatnosti, a proto mu chodí opakovaně upomínky. Tentokrát navíc píše z jiného e-mailu, než má uvedený v kontaktech u smlouvy a chce vědět, zda platba došla.

Pojišťovna odpověděla takto:

Dobrý den, pane Nováku,
reaguji na zaslání Vašeho e-mailu týkajícího se prověření došlé platby k Vašemu pojištění stavby na adrese: Nová 40, Brno 600 01 číslo smlouvy 9996543210. Platby na Vaší pojistné smlouvě jsem prověřila a částku za roční pojistné 1 234 Kčj sem dohledala. Pojistnou smlouvu budete mít touto úhradou zaplacenou na období od 15. 7. do 14. 7. následujícího roku.

Jsem ráda, že jste nám napsal. 

V případě dalších dotazů využijte, prosím, on-line formulář. Některé požadavky můžete také vyřešit v naší samoobslužné Klientské zóně.

Jak jsem začala psát - napsala Irena Taterová

Vytahuji ze skříně staré desky s dokumenty. Otevřu je a najednou přede mnou leží Dárkový poukaz na kurz tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga u Dany Emingerové. Připadá mně to tak dávno, přitom jsou to dva roky. Na kurz měla jít původně dcera, ale prožívali jsme s ní zrovna dost těžké období...
„Půjdeš ty,“ pronesl tenkrát manžel. „Přece to nepropadne.“

„Já nechci nic psát a nechci jít někam mezi cizí lidi,“ zaúpěla jsem. „To naše dcera je nadaná, to ona píše nádherné básně a povídky, ne já!“

Literární dílna v Kostelci nad Černými lesy - napsal Marek Bucko

Miluji naše literární výlety za hranice všedních dní. Nejvíce proto, že začínají ve všední dny a v námi okupovaných destinacích je tím pádem bohorovný klid.
Jako vysloužilý otec a pouze dědeček teoretik oceňuji zejména to, že nikde neřvou otravný parchanti, jinako budoucnost tohoto národa. 

Kostelec nad Černými lesy má zámek, vily a kouzlo intru - napsal Yakeen

Mimo jiné se smím se víc než víkend vracet do osmdesátkového pokojíčku, ke svým nácti.
Ale i sedat pod lomené oblouky, kde dávno ržáli koně, abych i já tam mohl ržát a lomit rukama v povídce, která mě bavila, jak už dávno ne.
Objevovat, že funkce touhy je zapalovat oheň v srdcích které opraví vilu jenž ji oslavuje. Ale ten hořící chlápek chudák není.
Ani ten umělec, co strhaly ho múzy. Drtí mně ruku, v té svojí. Ta jeho umí tesat kámen.
Ta moje mi za tmy podává do pusy kousky srnky. Uhlazená divočina. Bratři lovci kolem ohně v chromu.
V sálu pro rytíře dnes lovím slova odpuštění, pochopení a naděje. Pro Elišku a pro nás pro všechny.
Je život ten poklad, co hledáme?

Láska je... - napsala Zuzka Fajmonová

Láska je, když jste malá holčička a milujete krupicovou kaši. A vaše babička z Lipiny vám ji uvaří. Jenomže ji polije přepuštěným máslem, které vám nechutná. Tajně se vytratíte i s miskou kaše za chalupu a tam ji zneškodníte. A moc dlouho vás to trápí, protože svoji babičku milujete. A ona miluje vás, takže vám to nikdy nevyčte.

Černokostelecká tvůrčí dílna, aneb vzpomínky ožívají - napsala Anna Vocelová

„Jo a záchody a sprchy budeme mít společné,“ podotkne Dana ve chvíli, kdy mě i se sparťanským kufříkem nasměruje k pokoji devět.
„Ty vole, společnou sprchu a záchod na chodbě jsem měla naposledy snad na třídním výletě ve třeťáku na gymplu,“ prolétne mi hlavou. 

NENÍ TÁBOR JAKO TÁBOR - napsala Zuzka Hrušková

Všichni v pionýrských krojích nebo svazáckých uniformách, všichni uvědomělí a zasloužilí. Je léto roku 1975, je mi 12 let a sedím v letadle na trase Praha – Moskva. Kromě ostatních cestujících je nás tu ještě asi 30 dětí a 15 vedoucích. Naším cílem je dětský mezinárodní tábor Artěk, na břehu Černého moře.

Já zasloužilá nejsem. Ale můj táta jo. Naši se rozváděli a pobyt pro vyvolené jsem od něj dostala jako dárek na rozloučenou. Teprve po pár letech, kdy jsem přepisovala na stroji Solženicyna a četla i o jiných sovětských táborech, jsem si uvědomila tu neuvěřitelnou sílu propagandy a blbnutí mladých mozků od útlého věku.

Jak bojovat s Obou (důvěrné oslovení pro obezitu) - napsala Dana Volfová

Mám si najít nějakou činnost nebo koníčka, kterým nahradím emoční přejídání. 

Chacha! Ona (moje nutriční terapeutka a taky samozvaná psycholožka) si prý dává dobrou kávu nebo sprchu. 

Já si dávám kávu několikrát denně. Kdybych si jí dala ještě místo každého nadbytečného jídla, nejspíš bych dostala infarkt.
Taky mi navrhuje procházky. Nebo zavolat nejlepší kamarádce. Obojí mi přijde zcela kontraproduktivní. 

Sokotránské jeskyně - napsal Michal Hejna

„Proč vy do těch jeskyní vlastně lezete?“ ptali se nás Sokotránci. Obyvatelé jemenského ostrova mají k jeskyním rozporuplný vztah a některé věci prostě nepochopí. Třeba proč někdo věnuje čas a peníze a vláčí se z Čech až na malý ostrůvek v Arabském moři jen proto, aby si dal ukázat díry do země a lezl do nich?

K jeskyni Hoq, druhé nejdelší jeskyni na ostrově Sokotra a jediné zpřístupněné pro veřejnost, se váže stará legenda. Podle ní se jednomu vesničanovi ztratila oblíbená černá kráva jménem Noc.