Pak jsem viděl omylem v televizi film Volání výšek. Ž ten název! Dokument byl o tom, jak začátkem sedmdesátých let jacísi balonáři stavěli své plynové balony. Nakonec s nimi odletěli z Letenské pláně. Text četl Jiří Adamíra, český herec s podmanivým hlasem, který se vryl generacím diváků pod kůži. Obrázky o balonech mi učarovaly, i díky jeho přednesu. To bylo inspirující. Tady začala moje detektivní práce.
Svazarm jsem znal. Měl pod palcem všechny technické sporty. Chodil jsem do Automotoklubu na Žižkově. Potkával jsem se tam s úžasnými lidmi a trochu to zkusil. Pro studenta strojní průmyslovky to byla z mého pohledu povinnost. Jednoho dne jsem se osmělil a zašel jsem na vedení Svazarmu.
„Ano, existují dva kluby. Jeden v Praze a druhý v Brně."
Vodítko jsem měl a vyrazil do ulic. V 80. letech to nebylo stejné jako dnes. To je jasné. Takže najít nebylo tak úplně snadné. Neexistoval internet, telefonní seznam byl skoupý na informace. Sekretariát Svazarmu na Praze 2, my sdělil, že 213. Základní organizace Balonklub Praha je členem zdejší organizace a sídlí na Koněvově ulici na Praze 3 - Žižkov. To bylo nadějné, přestože jsem neměl číslo popisné. Maršál Koněv byla persona, která zasluhovala ocenit. Vděční občané Prahy mu věnovali ulici, která je několik, alespoň dva, kilometrů dlouhá. Vyrazil jsem na vlastivědnou procházku. Počítal jsem s tím, že balon není něco, odnesete do sklepa. Bude nutný vjezd pro auto velikosti dodávky a větší. Problém je v tom, že téměř každý dům na maršálově ulici má takovou možnost. Uprostřed své pouti jsem začal pochybovat. Ta nejistota rostla. Jediný výsledek byl, že jsem dobře prošel po velmi frekventované ulici. Tam moje pátrání narazilo na mrtvý bod. Vývěsní štít, cedulka nic. Několikrát jsem se tam vrátil, ale nic ...
Bádal jsem, bloudil jsem, pátral, ale výsledek žádný. Tak plynuly dny a roky. Až jednoho jsem na výstavě technické dovednosti byl vystaven balon, který pro změnu postavili Brňáci. Stál jsem před ním a nevěřil jsem vlastním očím. Pak přišla skupinka vousáčů a spustili:
„Vidíš ten šroub?"
„Jasně to tam dali divně."
„A ty koncovky!"
„Hele buď rád, že se snaží."
„Dobře ... „ na balonu nenechali nit suchou. Měl jsem pocit, že jsem v chrámu páně a mi plavou na Krista.
„V tomu rozumíte?" ohradil jsem se připraven bránit Brňáky.
„Jasně. My jo a ty?" Pustil se do mně jeden z nich útočně.
„My s tím lítáme, jsme z Balonklubu."
„Fakt? Vás už roky hledám."
Tak jsem poznal Rudolfa, předsedu, Štufa, letového náčelníka, Pavla, technika, Jirku, mechanika, zkrátka vedení Balonklubu.
Pozvali mně na schůzku klubu do jedné Vinohradské hospody a začal jsem chápat, že tihle lidé žijí mimo režim. Když ostatní vstávají, oni se vracejí z Letu, když ostatní jdou na pivo nebo do divadla, oni jdou chystat své nádobíčku. Mají svoji mluvu. Jejich slovní obsahuje výrazy jako vrhačka, šekl, parašut, koruna, ale není to měna nebo insignie panovníka. Normální výrazy jako obal, koš, ztopoření, panel nebo hodina mají v jejich podání zcela něco jiného. Výrazu jako přijdu, sejdeme se v Okrouhle, vyzvednu tě v pět atd. Jsou relativní.
Přesto všechno běží a dopadne dobře. V téhle chvíli cítím, že pohromadě to drží intuicí, odhodláním a nadšením. A to je nakažlivé.
Stal jsem členem, jsem jedním z nich.
