Deník 10 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

Lukáš Tejnor a Kateřina Chvalovská Krylová

20. ledna 1984, pátek
Mrazivý, bezútěšný leden. Přede mnou těžký rok. A já už předem vyčerpaná jenom z té představy – maturitní zkoušky, přijímací zkoušky a doufání ve filozofickou fakultu. Napsala jsem si odvážně do dotazníku „Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, studijní obor angličtina-čeština, učitelství“, ačkoliv Lukáš Tejnor* kroutil nevěřícně hlavou. Ale jako ještě lepší nápad se mi zdá odejít za Olafem** a jeho kamarády do Lipska. Je tam taky dusno, ale nějak jiné, pro mě zajímavější. Pověřila jsem svého věrného přítele, aby všechno zjistil, třeba bych mohla rovnou na germanistiku, kde je on? Chudák po té ošklivé univerzitě dlouho pobíhal a oni mu nakonec řekli to, co jsme mohli čekat: „Soudruhu! Až bude soudružka přijatá na vysokou školu v Československu, může se přihlásit do výměnného programu mezi lipskou a pražskou univerzitou. Do té doby nás neobtěžujte svými nesmyslnými dotazy!“

Deník 9 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

29. ledna 1982, pátek
S Vyšehradem se to zatím nepohnulo. Šance ale pořád je. Často myslím na klid, na ticho, na samotu. Moc bych si to přála. Jinak všechno špatně – problémy s našima doma, Lubošovo neprospívání ve škole, už si mě zavolala jeho třídní prof. Peterková, abych mu domluvila, neuvědomuje si, že jsem proti němu malá holka…
Taky moje nezdravé zdraví.

Deník 8 - napsala napsala Monika MacDonagh-Pajerová

29. června 1981, pondělí
Zítra tedy vysvědčení a konec roku. Proč zrovna teď? Chtěla bych, aby věčně trvaly ty letní dny, kdy jsme na sebe měli dost času a viděli se skoro neustále. Luboš je chudák nemocný. Má horečku, leží a potí se. Zůstala jsem v neděli doma bez tátova vědomí. Vyváděl pak jako šílenec. Vůbec se zase chová hrozně. Nevím, jak to budu snášet příští rok. Co je nejhorší – nemá rád Luboše a nechce, abych se s ním stýkala. To je špatné. Doufala jsem, že by si mohli skrze muziku rozumět. Už tak na sebe budeme mít míň času.

Deník 7 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

8. dubna 1981, středa
Už budu mít asi dvojku z chování – za pozdní příchody a drzé poznámky. Nevím, proč s tím nemůžu přestat.
Táta přece řekl jasně: „Moňousi, na tom gymplu budeš držet hubu, jasný?“

Deník 6 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

15. února 1981, neděle
Přijeli jsme z jarních prázdnin na Suché a z lyžařského výcviku ve Špindlerově Mlýně. Na Suché jsme byli u strýčka Alana, kde jsem normálně ráda, ale byla to otrava, musela jsem se víc než obvykle starat o mrňouse – ostatní děti. Stejně to není žádná spravedlnost, že jsem se narodila o tolik dřív než David, Káťa a Alenka. Že jsem v naší rodině jako nejdospělejší z dětí nebo nejmenší z dospělých. Zato ve Špindlerově Mlýně se třídou to bylo dobré, přestože zrovna s námi jel ředitel, strašný soudruh Mikyška.

Deník 5 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

Přidat popisek

1. února 1981, neděle
Vysvědčení jsem měla výborné,  vyznamenání. Ale hlavně, poprvé v životě mám opravdové kamarádky. Přítelkyně, to jsem dřív neznala.
Lucka je melancholická a tajuplná, dramatické rodinné zázemí, jako já. Udělala bych pro ni cokoliv. Káča má rozhled, příbuzné v Americe a pro strach uděláno. Rozesměje nás, kdy se jí zachce. Kamila je krasavice, sportovkyně, vede oddíl malých dětí, prostě dokonalá. Když přijdeme do naší stanice metra Gottwaldova,* zeptáme se jedna druhé – jsme tady dobře v metru? Zíráme na sebe, lidé zírají na nás a nám to připadá ohromně vtipné.
(Tuhle jsem někde zaslechla, že město Gottwaldov se jmenovalo před nimi úplně jinak. Neuvěřitelné, i města přejmenují. Sebe taky – Uljanovič je Lenin a Džugašvili je Stalin, a tak se divím, proč si Gottwald nechal tak politicky nevhodné jméno? Chudák „Božíles“, to musí být nadělení pro komunistu.)

Deník 4 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

20. září 1980, sobota
Naši mě omluvili ze školy a jeli jsme opravdu, neuvěřitelně, do Jugoslávie. Asi to není úplně nejvhodnější začátek v nové škole, ale tajně jsem doufala, že budeme pokračovat dál. Naši se nakonec nedohodli – máma pořád o příležitostech na Západě, táta o české krajině – a hádali se celou dovolenou. Mezitím utekla ze zájezdu sympatická rodina zubařů s dětmi, lákali nás taky, že ve více lidech se to lépe zvládne. Pak už si ovšem ten dozorový fízl z Čedoku na nás dával pozor, takže to možná ani nešlo.

10. října 1980, pátek
Ve škole to jde, mám už ale problémy. S matematikou, jasně. Se soudruhem ředitelem Mikyškou. Se soudružkou Filípkovou, tělocvikářkou – panebože, to je kráááva!

Deník - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

Milý Marcel definitivně zmizel do Ameriky, a je to. Jeho šarm už neprozkoumám. Jeho večírky už se trápit nemusím.
Kupodivu jeho táta Žluťák jako by na něj byl pyšný. Zkouším si představit, jak by se naši tvářili, kdybych si sbalila raneček a byla navždycky pryč. Třeba by se jim ulevilo?
Taky Marek a Lukáš Tominovi jsou už za vodou, doslova – ve Velké Británii, násilně vystěhovaní. Tak moc, smutně, bych se s nimi chtěla nějak-někdy-někde ještě potkat. Byli jsme si tak blízko… Nebo je to opravdu navždycky?

Deník 3 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

2. září 1980, úterý
Nová škola, nové učení, jistě nové starosti.
Po velkém „leštění klik“, jak říká máma, ale možná taky po šílené scéně mého táty, který naběhl na soudruha ředitele, zkrátka přistála jsem na anglickém gymnáziu Na vítězné pláni. Budu jezdit přes půl Prahy, ale to je nic ve srovnání s tím, že jsem mohla skončit v nějakém „učení“.
Na německé jazykovce v Kladské jsem sice byla vzorná žačka, ale „mám to nějak blbé kvůli rodině“, tajemně mi sdělil hned na začátku ředitel Mikyška, hrozný komunista a od pohledu mohutný debil. Tělocvikář.

Deník 2 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

5. dubna 1980, pátek
Sama sobě nerozumím. Od chvíle, kdy jsem konečně pochopila, že studovat možná opravdu NEBUDU, jako by se všechny moje myšlenky a přání vymkly z navyklé cesty.
Učit se, vědět víc, být dobrá nebo ještě lepší, to byla donedávna pohodlná, vyježděná cesta. Ne že bych se tím vždycky řídila, ale aspoň jsem věděla, co se po mně chce. Najednou nejistota, zmatek.
Vím, že to není správné, ale celé dny a noci sním o někom, kdo mě zachrání. Nemá konkrétní podobu, ostatně docházím k názoru, že všechny moje „lásky“ a „přátelství“ vlastně nebyly city k té či oné osobě (Emil v Janově, Petr v Kladské), ale vztah ke snu, který jsem si sama vytvořila. Je mi z toho divně, nerozumím tomu. Navíc, proč by mi měl někdo pomáhat? Proč bych na to zklamání nemohla být sama jako tolik jiných?

Deník - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

14. března 1980, pátek
Mám na základce v Kladské* samé jedničky a dvojky jen čtyři, takže bych teoreticky nemusela dělat zkoušky na gymnázium. Kdyby mě tam ovšem chtěli přijmout. Už trochu vím, jak se asi cítí děti Němcovy a Tominovy a Karáskovy, na gympl nemůžou ani pomyslet.
Soudružka učitelka na Stáňu Karáskovou onehdy přede všemi rodiči na třídní schůzce: „Paní Karásková, já nevím, co s tou vaší Adélou dělat. Je úúúplně nezvladatelná. Podívám se na ni a vidím – ta holka už si zase myslí to svoje!“
Na to se Stáňa překvapivě vzchopila: „A to si má, paní učitelko, myslet to VAŠE?“
Zlatá Stáňa.