Už budu mít asi dvojku z chování – za pozdní příchody a drzé poznámky. Nevím, proč s tím nemůžu přestat.
Táta přece řekl jasně: „Moňousi, na tom gymplu budeš držet hubu, jasný?“
21. dubna 1981, úterý
Maturity. Tedy ne pro nás, my jsme museli na branné cvičení se soudruhem Mikyškou a se soudružkou Filípkovou, to bylo opravdu hrozné. Údajně spolu chodí. Ti dva se tedy hledali, až se našli. V komunistické straně, zřejmě.
11. května 1981, pondělí
Chceme udělat mejdan na Luciiny narozeniny 13. května. Přemýšlíme s mými věrnými kamarádkami, jak bychom mohly pozvat Luboše Bokštefla, toho rockera z Omastku, velkého člověka ze třeťáku?
To je nový příběh – zdraví mě vždycky na chodbě, mě, malého vyjeveného prvňáka, v pátek na mě čekal před školou a nadšeně jsme si povídali.
Čteme stejné knížky, posloucháme stejnou muziku, oba máme občas záchvat černého oblečení. Pozoruhodné – jak mě mezi ostatními studenty „rozpoznal“?
Luboš je neoficiálním šéfem nejzajímavější party ve škole – říkají si „Kdyby na sůl nebylo“, někdy taky „Omastek“,* mají s kluky ze třetího ročníku rockovou kapelu.
Dan Hanšpach hraje na bubny, Honza Maxa na saxofon a Luboš na kytaru a zpívá, to je nejlepší, jasně. Hudbu i texty si píšou sami a já mám to štěstí, že s nimi chodím na jeden gympl!
Průšvih s rodiči Káči se dostavil – ještě ve větší míře, než jsem čekala – a schytala jsem to samozřejmě především já. Totiž: po tom skvělém mejdanu, na který Luboš bez problémů přišel, jsme to u nás v Krkonošské táhli až do rána.
Umělecké sdružení Omastek zaujalo bohužel také Státní bezpečnost, vedla na něj svazek od roku 1981. Musím uznat, že táta se tentokrát choval celkem normálně, mohl být daleko horší. Mám pocit, že letošní vysvědčení bude skutečně stát za to… asi mi to všechno spočítají.
