Estetika a umĕní v tĕsném objetí přírody.
Vybičujme se k tomu nejlepšímu z nás, než nás voda spolkne.
Tak by se ve třech vĕtách dal vyjádřit obsah 61. mezinárodní výstavy umĕní La Biennale di Venezia. Střídá se každý druhý rok s výstavou mezinárodní architektury a své pavilony v krásném mĕstském parku Giardini a v gigantických lodĕnicích Arsenale otvírá vždy od kvĕtna do konce listopadu.
Expozice láká turisty i znalce.
110 pozvaných umĕlců a jejich kolektivů vystavuje v 60 historických pavilonech, v docích, nĕkdy i v bývalých palácích roztroušených po mĕstĕ. Biennale vládne skoro všude.
Letošní kurátorka Biennale Koyo Kouoh, původem z Kamerunu a později ředitelka nejvĕtších muzeí Švýcarska si vybrala název a zároveň i téma pro všechny účastníky In Minor Keys, V mollových tóninách. To moto zadané celému světu se mi moc líbí, už mám dost bojovného burácení a zbĕsilých provokací. Chtĕla asi zpomalit tempo, pozastavit se, zmĕkčit výpovĕdi dnešní mládeže.
Především mladým dává Biennale šanci už od svého vzniku roku 1895. Nadaní umĕlci jsou vybráni porotou své zemĕ a vysláni jako nositelé zpráv na dlouhé týdny do laguny, aby pokaždé znovu novĕ ztvárnili výstavu ve svém národním pavilonu. Pavilony patří jednotlivým zemím, které si je samy podle svého gusta vystavĕly, a ty mají právo si do nich podle zadaného tématu vyčarovat, co a jak chtĕjí. Porota pak udĕluje ceny, říká se tomu tady s úsmĕvem umĕlecká olympiáda.
Srovnávat umĕní je extrémnĕ tĕžké, ne-li nemožné, vedu samomluvu, když vstupuji do majestátní platanové aleje vedoucí k nejvĕtším pavilonům. Tentokrát sama, mé blízké duše se nepřemohly, navzdory ostrým protestům totiž letos znovu poprvé od začátku války na Ukrajinĕ vystavuje i Rusko. Komentáře od známých, kteří tento maraton ideí a nápadů už absolvovali, se pohybují mezi "Vĕtšinou jen snůška hadrů", "Výtečné, i když trochu smutné" a "Hrůza, plavou tam nahotinky v moči".
Mám rozmanité přátele.
Když začínám, jsem moc zvĕdavá, jako vždycky. Vybavuji si ten nádherný pocit lehkosti, kdykoliv areál opouštím. Jako na křídlech. Nohy už nebolí, obrazy a vjemy se mi v hlavĕ smiřují a doplňují, na tvářích okolo se zrcadlí mé vlastní vytržení. Ti, co se mnou zůstávají až do šera, myslí tak nahlas, že mĕ ta nevyslovená slova nesou životem ještě týdny.
Pečlivĕ vybraná kurátorka ale organizátorům tento rok bĕhem příprav nečekanĕ zemřela, její tým dokončil práci za ni. A ceny se letos poprvé neudĕlují, porota kvůli Rusku a možná taky Izraeli z protestu nezasedá. Jaké zklamání pro mnoho začínajících umĕlců, kteří si snad od této příležitosti slibovali i existenci.
Lidí je tu ovšem ještĕ mnohem víc než obvykle, a to i mužů. Hurá.
Hlavní pavilon historické Biennale Giardini vytváří vždycky sama kurátorka se svým týmem. Centrální sály letos oslavují plodnost, exotická semena, různorodost četných koutů černého kontinentu. Sleduji profil zvedajícího se bříška tĕhotné ležící ve skorovyschlém obřím jezeře a nechávám si čas. Čas přistát v tom svĕtĕ iluzí, hader a nasekaných výpovĕdí. Po hodinĕ začnu pomalu dýchat, plynule se vyhýbat davům a soustředit se na ty nekonečné artefakty mnohem selektivnĕji.
Ráda chodím po kurátorském úvodu hned na konec aleje k evropských mocnostem, Anglii, Francii a Nĕmecku. Nĕkdy nevydržím a skočím ještĕ předtím vlevo do nízkého funkcionalistického pavilonu Cecoslovacchia z roku 1926 od Otakara Novotného. Sedí příznačnĕ pod Francouzi a Nĕmecko má napříč přes cestu. Od rozpadu se v nĕm Češi a Slováci střídají, letos se ukazuje dvacetiminutový film Jakuba Jansy Mlčení krtka. Hrdina, smutný herec, se postupnĕ svou celoživotní rolí odnaučí lidské řeči a pohybům. Stojí se na to fronta, témĕř všichni návštěvníci sledují toto orwellovské poselstvím o naší zemi až do konce.
Angličané jsou často barevní, plní hudby a čarování, vždycky se tam cítím jako Alenka v říši divů. Francouzi dávají důraz na slovo a hrátky s posunutými významy. Nĕmci mají snad nejošklivĕjší budovu z celého mĕsta, pod Hitlerem přestavĕného monumentálního mastodonta, kterého by se strašnĕ rádi zbavili. Chtĕjí ho potopit v lagunĕ a vystavĕt si nový, což jim samozřejmě mĕsto Benátky nedovolí.
Mladí Berlíňané tedy alespoň nezřídka pozmĕní fasádu, zahalí ji nebo ten první agresivní dojem ze stavby rozbíjejí kreativnĕ nĕjak jinak. Jednou si vymĕnili pro celou dobu výstavy pavilon s oproti stojícími Francouzi a velmi rafinovanĕ k tomu dali extra skoupé vysvĕtlivky. Skvělé. Sledovat vlastní emoce, sym - a antipatie takhle vyhrocené v kostce bylo opravdovou cestou do hlubin konzumentovy duše.
V Giardini je výstavních domů třicet, za pĕt až šest hodin máte původní zemĕ zůčastňující se od počátku anebo postupnĕ přidané až do let šedesátých docela dobře zmapované.
Japonci nabízí tento rok ve svém svĕtlém průchozím pavilonu návštĕvníkům do ruky miminko, velké a tĕžké jako skutečné čtyřmĕsíční dítĕ a s černou pletí. Pozoruji mladou blondýnku v rodinĕ přede mnou, která evidentnĕ očima hledá v hromadĕ bambini dítĕ svĕtlé. Kdoví, jak uvažuje. Ale nemají, zámĕr je zámĕr. Až když na konci procházky domem dítĕ rozbalíte, najdete v plence QR - kód a jeho osobní příbĕh.
Přes jeden z kanálů pročesávajících Benátky
se dostanete do zadní části areálu. Poláci tam sborovĕ zpívají pod vodou jak v Harry Potterovi, Řekové rozebírají Platóna a nacionalismus a ta rakouská nahotinka koupající se v akváriu v moči, mimichodem i vaší, pokud chcete, součástí expozice jsou totiž i veřejné záchodky, nakonec jako varování a zároveň i návrh na přežití přesvĕdčí.
Jsem za to vdĕčná.
Rusko jsem nakonec nevynechala. Do své vĕžičkové pevnosti jak v Petrohradĕ pro jistotu nikoho nepouští, jen ze dvou oken se line Techno - krach podmalovaný projekcí nevinných sedmikrásek. Za rohem nabízejí trička, která si nikdo nebere, prý i vodku. Party, které se svĕt nechce zůčastnit.
Nejvíc mĕ ale tento rok nadchl vítr. Lépe řečeno vĕtry, vĕtry registrované meteorology v Benátkách a v Helsinkách, jako dialog mezi mĕsty, ale i mezi člověkem a přírodou. Ve skromném finském pavilónu je pĕt obrovských vaků ze zvířecí srsti útokem vzduchu z přivedených rour přetvářeno do různých smĕrů a tvarů. Někde vznikne kolečko, někde stezička, někde třeba i růžky. Zároveň ty vĕtry i slyšíte, když přiblížíte ucho až k vaku. Tramontana, dvě různé Bory, Scirocco a Garbino, celá vĕtrná růžice formuje povrch zvířat a lidí, a vy jste toho přímým svědkem. Jak prosté, jak dokonalé.
Do Arsenale už to letos nestihnu. Škoda, jsou tam velké země s velkou mocí: Čína, Indie, Mexiko. Zajímaly by mě jejich mollové tóniny.
A jak se i oni v této velké válce o nápad drží pravidel hry.
