Jak jsem začala psát - napsala Irena Taterová

Vytahuji ze skříně staré desky s dokumenty. Otevřu je a najednou přede mnou leží Dárkový poukaz na kurz tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga u Dany Emingerové. Připadá mně to tak dávno, přitom jsou to dva roky. Na kurz měla jít původně dcera, ale prožívali jsme s ní zrovna dost těžké období...
„Půjdeš ty,“ pronesl tenkrát manžel. „Přece to nepropadne.“

„Já nechci nic psát a nechci jít někam mezi cizí lidi,“ zaúpěla jsem. „To naše dcera je nadaná, to ona píše nádherné básně a povídky, ne já!“

Víno Duino - napsala Irena Taterová

Jsem krása, jsem třpyt, jsem skála, vítr, moře. Nechápeš? Myslíš si, že můžu být jen červené nebo bílé? Chachá! Tak to nevíš nic.
Já jsem víno mimořádné, ojedinělé, vzácné. Jsem démon, radost, vášeň. 

Proč jsem tak výjimečné? 

Chcete to vědět? 

Samozřejmě, že ano. Ale to je naprosto tajná záležitost. Kdybych vám to sdělilo, přijdu o svoji unikátnost. 

Tričko - napsala Irena Teterová

Babička, vnučka Eliška a maminka Miluška

„Ne! Já už fakt nemůžu!“
„Co děláš? Směješ se jako praštěná.“
„Výborný, babi. Ty se směješ s ní, viď? A ty víš, čemu se chechtá jako pominutá?“
„To je jasný, Miluško.“
„Ty jsi taťku jako neviděla?
„Viděla. No a co?“
„Asi jak vypadá, ne?“
„Jak? Chystá se na ten sraz po třiceti pěti letech.“
„Ale co má na sobě. To je děs.“
„Co má?“
„To hrozný tričko s límečkem a zastrkaný do kalhot.“
„Má to tričko, co dostal ode mě k vánocům. To ti připadá blbý?“
„Pane bože, dyť vypadá jako z minulýho století!“
„Tak to asi je, že jo.“
„Měl by jít trochu s dobou, Miluško.“
„Ne! Já se z vás zecvoknu! Z obou!“

Návrat - napsala Irena Taterová

Ještě krok a Jakub stál na vršku kopce. Pohladil kůru staré jabloně tak jemně, jako by to byla žena. Žena, která s ním sdílí jeho vzpomínky. 

 Údolí se na něj smálo a volalo: „Konečně ses vrátil! Jen si mě prohlédni, jsem stále krásné?“
„Jsi úplně obyčejné,“ chtěl zavolat. 

Ale jenom tu větu zašeptal, protože se mu hlas dojetím zadrhnul v krku. A mozolnatou rukou si musel otřít slzu, která se snažila prodrat strništěm na tváři.

Nejkrásnější dárek mého života - napsala Irena Taterová

Karle, jdu nakoupit!“ zařve na mě táta a pak slyším jenom bouchnutí dveří. Jsem rád, že je pryč. 

Na jednu stranu. Ale na druhou se bojím, že se něco stane.
Nejsem žádný malý chlapeček, kterého tatínek nechává na chvilku doma samotného. Je mně 54. 

Jsem mladý? Starý? Já si připadám neskutečně starý. Mám roztroušenou sklerózu. RS-ku. Ještě nedávno jsem alespoň trochu chodil. A teď? Jsem rád, že ujdu pár kroků.

Chameleon - napsala Irena Taterová

Chameleon se rozhodl, že se přestěhuje. V jeho domovině už mu totiž na jeho změnu zbarvení nikdo neskočil. Vybral si pěknou zemi hned vedle.
„Přece se nebudu harcovat nikam daleko,“ zachechtal se.
A dařilo se mu. Zvířátka žasla: „Ten je krásný! Nedávno byl červený, teď zelený a zase žlutý!“
„A jak je bohatý!“ vykřikovali druzí.
Když se v zemi mezi zvířaty volil vůdce, říkalo se: „Chameleon je ten pravý. Umí krásně mluvit, se vším si poradí, má nádherné barvy. A ohromné jmění, takže už nepotřebuje víc. 

Teď bude pracovat jen pro naše blaho.“
Nakonec vyhrál lev. Ale chameleon se nevzdal.
Možná právě sedí vedle vás, tiše se chechtá a vyčkává.

Poučení: Kdo si počká, ten se dočká.

Přání - napsala Irena Taterová

Máte nějaké přání? Třeba úplně tajné? Nemyslím ovšem nic hmotného. Žádný dům, auto, nové šaty. Ale něco, co byste třeba chtěli udělat, umět nebo zkusit a nikdy se vám to nepovedlo?

Asi vás překvapím, ale na jednom řeckém ostrově se vám to může splnit. Původně jsem chtěla sdělit i jméno toho ostrova, ale pak jsem si představila ty davy turistů, kteří se hrnou a čekají fronty, aby si splnili svoje přání. Tak to ne. Chci ten malebný kout zachovat.

Koření života - napsala Irena Taterová

Ležím v trávě, mžourám do sluníčka a sleduji dravce, který ladně krouží po obloze. Obdivuji ho a také mu trochu závidím tu volnost a svobodu.
„Kafe!“ volá švagrová. 

Jsem na chalupě u bráchy. Nabídl mně, že můžu přijet, abych si trochu odpočinula. Nacházím se totiž v takovém zvláštním bodě svého života. Zastavila jsem se v tom děsném běhu a zjistila jsem, že vlastně vůbec nejsem šťastná.

Partička - napsala Irena Taterová

Podívejte se na mě. Pětapadesátiletý chlap, podnikatel, měl bych asi působit důstojně, ale občas si připadám jako blázen. Nevím, jak to máte vy, ale já mám totiž takovou partičku v hlavě. Chápu, možná to vůbec neznáte. Vysvětlím vám to. 

Jsem přesvědčený, že mám v hlavě skupinku…asi bych to přirovnal k pocitům. Představuji si je jako postavy. Žijí si u mě pěkně pospolu. Někdy jsou v souladu a shodnou se a jindy se zase děsně hádají. 

Třeba když je pohodička, tak to má navrch takový chlapík, který vypadá jako Belmondo. A nemusí to být pohoda, když ležím na gauči a dívám se na televizi. Třeba se děje něco akčnějšího, ale s ním všechno zvládám hravě. 

Úzkost je taková divná postava, vypadá jako Výkřik od Edvarda Muncha. 

Radost, to je malý kluk. Trochu jako já, když jsem s dědou chodil na ryby a něco jsem chytil.
Laskavost jako moje babička. Paní s bílými vlasy a modrýma očima. 

Agresivita, to je chlap jako Rambo. 

Netrpělivost zase jako naše hysterická učitelka na češtinu, když jsem opisoval a ona ječela házela po mě klíče.

Deník - napsala Irena Taterová

Pondělí
Druhou hodinu jsme měli psát test z biologie. Všichni si připravovali taháky, protože na to se fakt nedá naučit. Škvor (tedy profesor Šváb) je šílenec. Ale pozor, Škvor nepřišel do třídy sám, přivedl kluka. Prý se přestěhoval a bude chodit k nám do školy. Já kdybych měla přijít do cizí třídy, tak se celá klepu strachy a kdyby mě někdo představoval, jsem celá červená. Ale tenhle kluk ne.

Červená - napsala Irena Taterová

Crrrr! „Někdo zvoní!“ volá manžel.
„Slyším, tak běž otevřít!“
„Nemůžu, jsem v koupelně!“
„Ach jo.“ Neochotně se jdu podívat, kdo je za dveřmi. Nikoho nečekáme. Tak kdo by to mohl být?
Podívám se kukátkem, nikde nikdo. Otevřu dveře a vidím ležet na zemi balík. Vychází z něj podivná načervenalá záře. Sehnu se k němu. To bude asi pro manžela, objednával čelovky, abychom měli na běžky.

Žena a policajt - napsali Marek Bucko a Irena Taterová

Blondýna v mercedesu

Marek Bucko

„No to je dobrý. A je zajímavý, že na tu silniční kontrolu stavíte zrovna blondýnu v mercedesu. Kdybych byla sedm dělňasů v dodávce, tak si mě ani nevšimnete. Ale na chudáku ženský a ještě v pěkným autě, to si smlsnete. Když si ho nemůžete dovolit, tak alespoň nezáviďte a snažte se…“
„Jako jak dopustila? No bóže, tak jsem jela trochu rychlejc. Měla jsem k snídani rybu a ta byla samá kost. Jak nezajímá, co jsem měla k snídani. Vy se určitě cpete rohlikama a už vám z toho roste…“
„Občanka? Ta už se přece nemusí vozit! Jo, to je řidičák. Aha. No tak, kde já jí jenom, počkejte, podívám se do kabelky, sakra, rtěnka, zápisníček, třináctka klíč, tampóny, hotelový mejdlíčko, skládací taštička, karta do fitka… Tak to už budu blízko, kapky proti blechám - to je pro pejska , víte?

Potěšení - napsala Irena Taterová

Jedu z chalupy do Prahy. Vychutnávám si, že jsem sama, tedy že vedle mě nesedí manžel. Jen za mnou pes a ten naštěstí nemluví. Poslouchám rádio, které jinak mého muže ruší. Nikdo mně neříká přeřaď, nadávej tam tu šestku a tak. Vjíždím na dálnici, zrychluji, zařadím šestku. Zrychluji na 160, zpívám si a jsem spokojená. Předjíždím auto, které se plouží v pravém pruhu. Připadám si jako v počítačové hře. Ještě trochu zrychlím. Auto, které jsem s despektem předjela také zrychluje a ve zpětném zrcátku vidím, že na něm bliká červeně Stop. A sakra. Konec počítačové hry, tam by se tohle nestalo. Tohle je realita.

Vyřízení účtů – napsala Irena Taterová

Zadání: Vyřiďte si v příběhu účty s někým, kdo vám byl protivný, něco vám udělal.

😃 (Vyřízení účtů se sestrou z ORL, která mi řekla: „Ve vašem věku byste měla chodit na audio každý rok!“ Navazuje na povídku Jsem zvláštní? )

„Na shledanou, pane doktore!“ volá sestřička Jarmila. „Už ho mám plný zuby,“ říká si v duchu. Nesnáší, jak je milý, hlavně k pacientkám. Dneska ta ženská s pitomým špuntem v uchu.

Jsem zvláštní? - napsala Irena Taterová

Crrr! Zvoní budík. Ale nějak slabě. Je to tím, že špatně slyším na jedno ucho. Ach jo, budu muset k doktorovi. A tam chodím děsně nerada. No, nedá se nic dělat.
„Hmm,“ dívá se sestra na ORL do karty, „objednám vás, ale budete muset také na audio.“
„Proč?“ ptám se. „Vždyť mám jen zalehlé ucho!“

Mluvící pes - napsali Marek Bucko, Irena Taterová a Jitka Sova

Jak Fanynka promluvila 

Marek Bucko

„To je dost, že jsi vzhůru. Proč rachotíš, když spíš? Potom se tě bojím. Ta panička, co jsem u ní byla předtím, nic takhle hlučnýho neměla.“
„No, jo paní chovatelka byla rozvedená, její maminka byla vdova, sestra taky rozvedená a syn byl na škole v Brně. Takže tam nebyl v domácnosti žádnej mužskej, víš.“

Kamarádi - napsala Irena Taterová

Hvízdnutí. V bíle natřeném domku se otevře okno a vykoukne střapatá hlava.
„Čekej, už jdu!“ volá a za chvíli seběhne dolů.
Plácnutí dlaní a ťuknutí pěstí, to je jejich pozdrav.
Střapatá hlava je Quido a jeho nerozlučný kámoš Max.
„Kam jdeme?“ podívá se Quido na Maxe modrýma, věčně usměvavýma očima. „K rybníku?“
„K rybníku ne, do lomu.“
„Aha.“

Hádanka: S kým jsem byla na pivu? - napsala Irena Taterová

Funím. Po zádech mně stékají čůrky potu. Sakra. Proč, když tolik potřebuji být někde včas, se všechno podělá? Tramvaj stojí a já klušu. Za běhu se dívám do mobilu, kde má být ta restaurace? Tak za minutu bych tam měla být. Bože, jedna z nejvýznamnějších událostí mého života a já přijdu pozdě! Zastavím. Tak tohle je ono? Ještě raději kontroluji adresu. Hm. Takový pajzl. Stříknu na sebe deodorant a prohrábnu zpocené vlasy. No, to je fuk, stejně už asi nic nevylepším.

Okamžik překvapení - napsala Irena Taterová

Honza se otočil. Na chvíli přestal dýchat. Jenom zíral s otevřenou pusou.
Scházela ze schodů. Jemným pohybem poodhrnula dlouhé černé vlasy a upřela na něj modrý pohled.
Stříbrné šaty obepínaly nádherné tělo. Nepatrně pootevřela ústa, jako by mu chtěla něco říct.
Vtom manželka Honzovi pevně sevřela ruku a vešli do tanečního sálu.

Přesnost je výsada králů - napsal Bohumil Fiala

Přijíždím k dědečkovi na chalupu. Již z dálky vidím jeho zachmuřelý obličej.
"Ahoj dědo," volím zastřený tón hlasu. Tuším, co bude následovat..
"Ahoj," odpovídá vážně, "přijel si o hodinu pozdě! Přesnost byla vždy výsada českých králů - to nevíš?" dodává.
"Vím! Nezlob se, ale nestihl jsem to a musel ještě..." chci pokračovat, ale ihned mě zastaví a říká záhadná slova, kterým nerozumím.
"Litera Scripta Manet, říkali staří latiníci."