„Čekej, už jdu!“ volá a za chvíli seběhne dolů.
Plácnutí dlaní a ťuknutí pěstí, to je jejich pozdrav.
Střapatá hlava je Quido a jeho nerozlučný kámoš Max.
„Kam jdeme?“ podívá se Quido na Maxe modrýma, věčně usměvavýma očima. „K rybníku?“
„K rybníku ne, do lomu.“
„Aha.“
„Problém?“
„Ale ne.“
„Za hoďku budeme doma.“
„Tak jo,“ řekne sice Quido, ale uvnitř je trochu nesvůj. Lom je zakázaný. Tabu. „Nikdy nechoďte sami do lomu!“ slýchávali od dospěláků.
Co to toho Maxe napadlo? Ale může mu říct, že se mu nechce? Že se bojí?
Jdou kousek přes borový les a najednou jsou tam.
Modrá hladina je vítá. Do skal se opírají sluneční paprsky. Pomalu a opatrně sestupují k vodě.
Sundají kraťasy a triko a běží do vody.
„Paráda!“ volá Max.
„Bomba, super!“ řve Quido.
Obava je pryč. Je tu jenom radost. Čirá klukovská radost.
Potápí se, cákají na sebe.
„Plaveme támhle k tomu kameni, jo?“ říká udýchaný Quido.
„Jasně!“ skočí do vody Max.
Plavou vedle sebe. Dvě hlavy, zrzavá a černá. Oba pak leží na velkém plochém kameni, slunce na ně hřeje. Nemluví, protože dobří kámoši spolu nemusejí pořád mluvit. Můžou i mlčet a je jim dobře.
Pak se posadí a vydají se na cestu zpátky, ke břehu. Max doplave jako první. Rychle se otočí, protože slyší: „Maxi, pomoc! Zahákl jsem si nohu!“
Skočí do vody, aby kamarádovi pomohl, ale nejde to. Noha je zaklíněná mezi kořeny. Právě ty jsou v lomu zrádné.
Na skály i hladinu začínají padat stíny. Radost vystřídá strach. Quida opouštějí síly. Klesá pod hladinu.
„Tak tohle je konec?“ ptá se sám sebe.
„Ne,“ zařve Max. „Pomoc!“
Najednou se objeví štíhlý muž. Na nic se neptá, skočí do vody, chlapce vyprostí a vynese z vody. Kamarádi sedí v objetí na břehu a třesou se zimou.
Max se po chvíli ohlédne a chce říct díky. Ale muž nikde. Byl tu vůbec? Už ho nikdy nikdo neviděl.
Zadání:
Napište příběh, který končí větou: A od té doby už je (ji, ho) nikdy nikdo neviděl.
