A pak někdy zabloudíš - napsal Martin Paruch

Cestování vypadá jednoduše. Jedeš pryč. Opustíš místo, kde jsi byl dlouho, a myslíš si, že tam venku je něco jiného. 

Koupíš si letenku. Levnou. Aspoň to tak vypadá. Pak zaplatíš za kufr, za místo, za všechno. Nakonec tě to stojí víc než samotná cesta.
Letiště jsou plná lidí. Nastoupíš. Letíš vysoko, ale nic z toho nevidíš. Jen mraky. 

Přijedeš do cizího města. Je tam teplo nebo zima. To je skoro jedno. 

Najdeš hotel. Pokoj je čistý. Vypadá jako tisíce jiných pokojů. Může být kdekoliv. 

Cestování s dětmi je fajn - napsal Martin Paruch

Nemám na mysli pobyty v hotelových rezortech strávené u bazénu nebo na přeplněných plážích. Mluvím o výletech a o cestách. Kdy vás spojuje touha po zážitcích a věcech, které jsou překvapivé a silné. Třeba jako chuť kávy nabízené jen tak pro potěšení židovskými mladíky v gruzínských horách. Nebo přítulnost osamoceného pasteveckého psa vděčného za to, že jste mu dali jméno.

Myslím na momenty, kdy vnímáte nepředstíranou dětskou radost, nadšení a bezprostřednost, které z nich jednou vyprchají, ale v tu chvíli je mají.
Vlastně je cestování s dětmi to nejlepší, co můžete mít. S kamarády, manželkou, přítelkyní nebo sám můžete cestovat celý život. Ale s dětmi jenom chvíli. Někdy je delší, někdy může být velmi krátká nebo chybět úplně. Vždycky je vzácná. Možná se to na první pohled nezdá, ale s odstupem času to člověku dojde.

„Ne že mi tu zmrzlinu vyklopíš v autě! Pořádně ji olízej!“ instruoval jsem dceru po zakoupení nebezpečně velké porce italské zmrzliny.

O diamantech - napsal Martin Paruch

Pokud si chcete začít známost se subsaharskou Afrikou, je Namibie zemí první volby. Věci jsou tady snadné. Ve městech fungují obchody i služby. Nemusíte se bát o svoji bezpečnost jako třeba v sousední Jihoafrické republice. Na jeden kilometr čtvereční připadají v průměru tři duše. Mimo pár větších sídel a turistických lokací je těžké vůbec někoho potkat, natož se setkání obávat.
Namibie je země krajiny. Širokých obzorů a vzdálených horizontů. Vybarvená pastelovými tóny, které se někde v dálce jemně prolínají s modrou oblohou.
S příchodem noci se barvy ztlumí a zůstanou jen obrysy. Nad hlavou se rozprostře tmavý satén ozdobený diamanty souhvězdí. Čistý a ničím nerušený. Má v sobě hloubku, sílu a klid. Krásu šperků africké královny a poznání, že věci jsou takové, jaké mají být.
Ráno bývá jiné. Jen krátce je svět z noci ještě chladný a svěží. Během chvíle se všechno rozpálí, země i vzduch. Slunce nemilosrdně přebírá vládu.
Člověka na treku posměšně vybízí ke spěchu: „Běž! Nic ti neodpustím! Běž rychle! Jestli chceš vůbec někam dojít.”

Finke - část druhá - napsal Martin Paruch

Doma jsem si střed Austrálie představoval jako obrovskou pláň bez vegetace. S rudým masivem Uluru někde na obzoru. Jako kus Marsu omylem umístěný na Zemi. Romantické peklo spálené sluncem a protkané trasou historické Stuartovy expedice z roku 1862. Jako první tudy dokázala přejít kontinent od severu k jihu a neumřít.
Ve skutečnosti je to ale s touhle pustinou trochu jinak. Jednou za čas do ní přijdou biblické deště. Vyprahlou krajinou se prožene voda. Spousta vody. Probudí neviditelný život schovaný před sluncem pár centimetrů pod povrchem pouště. Uschlé keře se obalí tuhými zelenými lístky a hmyzem.

Kashmir - napsal Martin Paruch

Vypnul jsem letový režim. Za okýnkem se mihl na letištní budově nápis Srinagar. Ve sluchátkách mi hráli Led Zeppelin. Kashmir. “Let the sun beat down upon my face.”
Hranolky s ukazatelem signálu na horní hraně telefonu se párkrát protočily a pak se už nestalo nic. Vůbec nic. Bezradně jsem koukal na display. Data jsem měl zaplacená a ještě v Dillí všechno fungovalo bezvadně. Ne že bych si potřeboval hned zavolat, ale nemít přístup k internetu byl problém. V mobilu jsem měl uložené všechno. Třeba ubytování pro dnešní noc. Matně jsem si pamatoval, jak se místo noclehu jmenuje, jenže stejně nebo podobně se jmenovala stovka dalších.
Voják se samopalem pokrčil rameny, čímž označil moji situaci za neřešitelnou, a ukázal mi rukou směrem k východu.

Párty s hyenou - napsal Martin Paruch

„Pilot vás bude čekat venku,“ řekl úředník za přepážkou v botswanském Maunu. Ukázal rukou k runwayi. Letiště bylo kapesní a jeho gesto v pohodě nahradilo orientační cedule s modrobílými nápisy.

Letadlo byl o něco menší než auto, kterým jsme před chvílí přijeli. A víc než raketoplán připomínalo Velorex, kterému při jedné z mnoha technických kontrol omylem přimontovali křídla.

„I’m your pilot,“ řekla mladá lehce rozesmátá dívka v modrém stejnokroji.

Vídeň, město klasické hudby a vyhlášeného Sacher dortu s nejstarším Židovským muzeem na světě - napsala Jasmin Carmel

Foto: Andreas Praefcke

Když se řekne Vídeň, asi si vybavíte především velkolepé muzejní galerie, vyhlášený Sacher dort a zábavní park Prater. Historie hlavního města Rakouska ležícího na severním cípu země je však mnohem bohatší a nabízí víc. Domov velikánů jako Schubert, Strauss nebo Mozart. Myslitelů jako Freud či významných politiků jako Metternich. Nikoho asi nepřekvapí, že tohle kulturní město se pravidelně umisťuje v žebříčku měst s nejlepší životní úrovní. 

V objetí nejstarší řeky - napsal Martin Paruch

Mám za sebou už skoro deset hodin nepřetržitého pochodu. Jen párkrát jsem zastavil. Na chvilku. Abych se trochu napil a polknul tabletku hroznového cukru.
V měkkém odpoledním světle přicházím k zakalenému jezírku. Oblečený se do něho ponořím až po krk. Namočím si kšiltovku a prožívám rozkoš z ochlazení a kapek, které mi do tváře stékají z mokrých vlasů. Snažím se nevnímat spálenou kůži a boty ztvrdlé bahnem z rozvodněné řeky.
Finke. Tak se jmenuje. Prý nejstarší na planetě. Řeka. Tady. Uprostřed pouště centrální Austrálie.

I svoboda má své hranice - napsal Jan Smrčka

Balónový festival v Chateau d’Oex

Být balonářem za totáče bylo něco jako být disidentem. Byli jsme stále pod dohledem a pohybovali jsme se minovém poli zákazů, příkazů, důkazů úkazů a nákazů. Občas jsme si mohli spolu s Vernem říct to pověstné: Lâchez tout! - Pusťte vše! 

Okovy s balónem ve vzduchu povolily, my jsme stoupali a stoupali a cítili tu svobodu. To se dnes nedá už koupit. To jsme si museli zasloužit.

Jak jsme potkali Afriku - napsal Martin Paruch

Taneční předehra
„Co to máš na sobě?“ zeptal se kolega z banky. V jeho hlase byla směsice despektu a zvědavosti. Místo tmavého obleku jsem měl na sobě khaki košili s krátkým rukávem a plátěné kalhoty s bočními kapsami. Z odepínacích nohavic nekoukaly naleštěné polobotky ale zánovní trekovky. Alice vypadala o dost elegantněji, ale do společenského oděvu měla taky dost daleko.
„Za pár hodin odlítáme do Afriky,“ odpověděl jsem trochu nesměle a trochu s pýchou v hlase.

Říkali mu Trpaslík - napsal Martin Paruch

Ti citlivější ho oslovovali „Trpe“. Ale jmenoval se Honza. Nešťastný rytíř malé postavy a velkého srdce. Jeskyňář a taky alkoholik.
V knížkách o Moravském krasu o něm nic nenajdete, ale přesto do nich patří. Je jedním z mnoha, bez kterých by se jeskyně neobjevovaly.
Na jevišti krasové historie se ocitl krátce. Ostře nasvícený reflektory tragické události roku 1970, kdy se v nově objevené Amatérské jeskyni utopili Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Trpaslík jim zajišťoval povrchovou hlídku. Byl posledním, kdo s nimi mluvil. Po telefonní lince spuštěné do hloubky 110 metrů na podzemní řečiště Bílé vody.
Když přišla povodeň, linka zůstala hluchá a Trpaslíka nechala samotného. Se strachem a pochybami.
Ať už pak udělal cokoliv, jejich smrt ovlivnit nemohl. Ani v nejmenším. Ale myslím, že pocit viny v něm zůstal.
Na konci osmdesátých let jsem na Holštejně dostal jeho skříňku. Byl v ní pas na jméno Jan Kovář a staré zaprášené negativy.

Velký vlakový výlet - napsal Martin Paruch

Z kapsy jsem vytáhl pár drobných mincí a usmál se na barmana.
„Porto. Com tónica, por favor,” odrecitoval jsem naučenou frázi. Barman pokývnul.
„Five euro, sir,” odpověděl plynně.
Naše jazykové znalosti se touto konverzací protnuly a zároveň vyčerpaly. Ale to nevadilo. S výsledkem jsem byl spokojený. Skleničky v ruce, seděli jsme se synem v snad nejkrásnější nádražní restauraci celé cesty. V portugalském ráji portského.

Jak se neutopit na rovníku - napsal Martin Paruch

„Pádluj! Pádluj!!“ křičel Fernando. V hlase byla slyšet nervozita. Řeka, ozdobená velkými bílými peřejemi, tekla obrovskou rychlostí. S trochou štěstí jsme proklouzli přes první dvě. V kánoi přibyla voda. Máchali jsme pádly ze všech sil a snažili se získat rychlost.
„Pádluj!!“ zaječel fistulí Fernando, když se před námi vztyčila vodní stěna o velikosti přerostlé fotbalové branky. O zlomek vteřiny později se naše gumová loď postavila na výšku. Na okamžik jsme se zastavili. Pak se přes nás přehrnula vlna a poslala příď tam, kde ještě před chvílí byla záď.

Plachty v poušti - napsal Martin Paruch

Na ceduli jachtařského klubu nenarazíte v poušti každý den. Vtip, napadne vás. Jachtařský klub! Tady! To určitě.
Vousatý chlapík mě se smíchem přesvědčoval, že je to vážně tak. Seděli jsme v jediném místním hotelu a debatovali nad sklenicí piva. Šest set kilometrů na sever od Adelaide. V pustině, která nemá daleko ke středu Austrálie. Tvrdil, že na jezeře Eyer, které je jen kousek odsud, se opravdu dá plachtit.

Přistání na Půlměsíci - napsal Martin Paruch

Göbekli Tepe

„Tancuj!!” křičel rozesmátý Hasan. Arabštině jsem nerozuměl, ale jeho gesta byla víc než výmluvná. Kroužil po dvoře s dvěma dětmi a svíjel se v rytmu orientální hudby. Pro člověka, který se na plesech schovával i před valčíkem, představovala jeho výzva „tancuj” zásadní ohrožení osobní integrity. Jenže když chcete proniknout dovnitř komunity, je potřeba něco obětovat. Statečně jsem se postavil a začal se natřásat podle Hasanova návodu. 

Na cestách ke dveřím moudrosti - napsal Martin Paruch

Klášter Visoki Dečani, Kosovo

Foto: Julian Niča

Okovaná dřevěná vrata kostela se tvářila odmítavě. Bez víry v úspěch jsem vzal za kliku. Lehce skřípla, ale dveře se poslušně podvolily. Zatlačil jsem. Srdce v krku. Objevila se mezera, kterou se dalo proklouznut dovnitř. Byl jsem zpátky ve středověku.
Barvy tady připomínaly interiéry filmu Dracula od Francise Coppoly a usvědčovaly dnešní šedou eleganci evropských katedrál z trestuhodného nedostatku kreativity.
Barvy! Od podlahy až k nebeským stropům. S vymalovanými příběhy popsanými v knihách, které už dávno nečteme. Rafinovaně ozařované venkovním světlem procházejícím vysoko položenými okny.
Uvnitř hořely svíčky.

Cesta s nejstarší řekou na planetě - napsal Martin Paruch

Z batohu jsem vytáhl poslední láhev s vodou.
„Začátek konce,“ napadlo mě. 

Ráno jsem se rozloučil se ženou a dětmi. Teď jsem měl za sebou deset hodin nepřetržitého pochodu v poušti. Během té doby jsem se jen párkrát zastavil. Na chvilku. Abych se trochu napil a polknul tabletku glukopuru.
Dvakrát jsem našel malé jezírko, do kterého jsem pokaždé vlezl oblečený a ponořil se až po krk. Namočil si v něm kšiltovku a užíval si rozkoš z ochlazení a kapek, které mi pak stékaly z mokrých vlasů do tváře.

Dědictví posledního Inky - napsal Martin Paruch

Je mi děsně blbě. Převaluju se ve spacáku a snažím se zastavit kolotoč. Žaludek mám jak po týdenním flámu. Tenká celta mě odděluje od rozbahněné půdy a pobořený přístřešek trochu chrání před vytrvalým deštěm. Všude kolem je jen promáčené páramo, hustá neprostupná džungle.
"OK, signore?" ozval se vedle mě hlas. "Moc ne," pomyslel jsem si. Před chvílí jsem vyzvracel pracně připravenou večeři a teď se přidaly i křeče v břiše.

Říkal si Neno - napsal Martin Paruch

Kluk, který vyrostl ve válečném Sarajevu. Ve městě, jehož obléhání trvalo neskutečných 1425 dní. Padesát let po druhé světové válce. V Evropě na konci dvacátého století, kdy po vítězství Západu v té studené, měla historie skončit.

Potkali jsme se před budovou divadla. Skupinka pár lidí. Neno jako průvodce.
„Vezmu vás na všechna důležitá místa ve městě,“ oznámil na začátek. 

Řecké nebe - napsal Martin Paruch

„Máš ještě cigáro?“ zeptal se Radys. Stáli jsme zadýchaní pod vrcholem. 

Kolem měl být zástup přísně se tvářících bohů, ale místo nich se tu honily jen mraky. Oslnivě bílé peřiny dřely břichy o ostrý hřeben a rozpárané jako prostěradla splývaly dolů.
Situace a kulisy vyžadovaly pronést něco vznešeného. Něco jako: „U Dia! Olymp!!“ Nebo aspoň: „Pozdrav pámbu, Héro, můžeme dál?“ 

Ale nic takového Radys neřekl, jen: „Máš ještě cigáro?“