V knížkách o Moravském krasu o něm nic nenajdete, ale přesto do nich patří. Je jedním z mnoha, bez kterých by se jeskyně neobjevovaly.
Na jevišti krasové historie se ocitl krátce. Ostře nasvícený reflektory tragické události roku 1970, kdy se v nově objevené Amatérské jeskyni utopili Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Trpaslík jim zajišťoval povrchovou hlídku. Byl posledním, kdo s nimi mluvil. Po telefonní lince spuštěné do hloubky 110 metrů na podzemní řečiště Bílé vody.
Když přišla povodeň, linka zůstala hluchá a Trpaslíka nechala samotného. Se strachem a pochybami.
Ať už pak udělal cokoliv, jejich smrt ovlivnit nemohl. Ani v nejmenším. Ale myslím, že pocit viny v něm zůstal.
Na konci osmdesátých let jsem na Holštejně dostal jeho skříňku. Byl v ní pas na jméno Jan Kovář a staré zaprášené negativy. Když jsem se o tom zmínil, většina se divila, že Trpaslík nějaký pas vůbec má. V té už době pil. Hodně pil. Ale pořád to byl laskavý člověk, který rozdával, co měl.
Pracoval. Čerpal naftu ve Slovnaftu, jak se rádoby vtipně říkalo. Peněz na rum měl dost a pivo, které si na základně schovával do nepoužívané trouby, nechával své kamarády občas vyrabovat. Jen u toho úzkostně křičel: „Nechte mi jedno pivo na ráno!”
Smáli jsme se, až nám tekly slzy. Nepřišlo nám, že bychom měli spíš plakat.
V roce 1987 jsme spolu drželi noční stráž a hlídali chod čerpadla. Vodu z potoka odvádělo zapůjčeným hasičským potrubím do holštejnského závrtu číslo 67. Barvícím pokusem jsme tehdy chtěli prokázali jeho propojení s Přítokovou chodbou Amatérské jeskyně.
„Dáš si špek?“ zeptal se. Posunul ho ke mně a nabídl nůž.
„Dám, děkuju,“ odpověděl za mě hladový student. Snědl jsem jeho chleba, půl kbelíku kremžské hořčice a velkou část špeku. Honza se usmíval a měl radost.
Jenže se taky uměl opít do bezvědomí. Jednou si při pádu na hranu obrubníku skoro odsekl ušní lalůček. Visel na kousku kůže a vypadal jako bizarní africká náušnice. Dobrovolní chirurgové mu ho na základně rybářským háčkem přišili zpět. Trpaslík o ničem nevěděl.
„Co to tady je,“ ptal se ráno sám sebe. Držel se přitom za přišité ucho. Prudce za něj škubnul a dokončil to , co o den dřív načal obrubník.
Lalůček držel v ruce. Podíval se na něj. A pak, s gestem hodným řecké tragédie, ho hodil mezi slepice, které na pozemku základny hledaly něco dobrého k snědku.
„Když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem a nebo sekerou,” zpívají Kabáti a já myslím, že by se mu to líbilo. Holštejn prostě vždycky byl trochu drsnější.
Trpaslík by se tomu dneska smál a plácal se rukama do kolen.
„Bez hnojení,” opakoval často. A ať už ta fráze pro něj znamenala cokoliv, byla jeho erbem a postojem k životu.
Bez hnojení. Beze všeho. Opravdu. Fakt. Nějak to je a nějak to dám.
Nestěžoval si. Nekřičel, že zrovna on potřebuje pomoct. Žil svůj život, tak jak uměl. Nad osudem, který mu toho moc nedopřál, mávl rukou.
„Dáš si špek?“ zeptal se. Posunul ho ke mně a nabídl nůž.
„Dám, děkuju,“ odpověděl za mě hladový student. Snědl jsem jeho chleba, půl kbelíku kremžské hořčice a velkou část špeku. Honza se usmíval a měl radost.
Jenže se taky uměl opít do bezvědomí. Jednou si při pádu na hranu obrubníku skoro odsekl ušní lalůček. Visel na kousku kůže a vypadal jako bizarní africká náušnice. Dobrovolní chirurgové mu ho na základně rybářským háčkem přišili zpět. Trpaslík o ničem nevěděl.
„Co to tady je,“ ptal se ráno sám sebe. Držel se přitom za přišité ucho. Prudce za něj škubnul a dokončil to , co o den dřív načal obrubník.
Lalůček držel v ruce. Podíval se na něj. A pak, s gestem hodným řecké tragédie, ho hodil mezi slepice, které na pozemku základny hledaly něco dobrého k snědku.
„Když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem a nebo sekerou,” zpívají Kabáti a já myslím, že by se mu to líbilo. Holštejn prostě vždycky byl trochu drsnější.
Trpaslík by se tomu dneska smál a plácal se rukama do kolen.
„Bez hnojení,” opakoval často. A ať už ta fráze pro něj znamenala cokoliv, byla jeho erbem a postojem k životu.
Bez hnojení. Beze všeho. Opravdu. Fakt. Nějak to je a nějak to dám.
Nestěžoval si. Nekřičel, že zrovna on potřebuje pomoct. Žil svůj život, tak jak uměl. Nad osudem, který mu toho moc nedopřál, mávl rukou.
Umřel v roce 2002. Vloni by mu bylo osmdesát.
