Literární esence - napsali Hana Tučková, Lenka Prosecká, Zdeněk Titl, Bohdana Pufferová

Zbrunátněl vztekem. To psisko mi sežralo maso z talíře. „Kolikrát jsem ti říkal, že ke stolu nesmíš!“ Hodil po psovi pantoflem. „Vzal jsem si tě z útulku, a tohle je vděk? Já tě naučím!“ A hodil po něm flašku s nedopitým pivem. Pivo se rozstříklo po zdi i po zemi a třesoucí se pes zalezl pod židli. „Počkej, já tě naučím, kdo tady bude poslouchat.“ V kuchyni vytáhl z pekáče další kus masa. Vypadalo to, že se oba uklidňují. 

Páníček položil pečeni na talíř a zavolal: „Tak pojď sem, Rexi, něco ti dám.“

Dub - napsali Zdeněk Titl, Lenka Prosecká a Hana Tučková

Dub solitér stojí si na palouku za vesnicí. 

Co už viděl válek a lidského utrpení, to žádný z lidí by neunesl. 

Co štěstí s lásek milenců prožil, to závidět by mu mohli andělé amorci. 

Dopis do vězení - napsal Zdeněk Titl

Ahoj!
Bývali jsme si kdysi blízcí a teď Ti píšu do vězení...
Mistr dal žákovi pytlík se dvěma zprávami. A říká: „Tu první zprávu přečti, až ti bude nejlépe, a tu druhou, až ti bude nejhůře.“
Žák jde do světa, potká ženu svých snů, má velkou rodinu ve své práci je úspěšný. Je čas přečíst si první zprávu. Je tam psáno: „Tyto dny přejdou.“
Život jde dál, žena mu zemře, rodina se rozpadne, podnik zkrachuje, stane se bezdomovcem. Je čas na druhou zprávu. Vytáhne a čte: „I tyto dny přejdou.“

Zvrat na cestě - napsal Zdeněk Titl

Seděl v rohu zakouřené hospody, měl lenonky, točil si kníry a sympaticky se usmíval. Mladý pár ze Slovenska, utíkaje před nudou za dobrodružstvím, si ho vyhlédl a směřuje k němu. 

„Máte tady volno?“ ptá se mladý muž z páru. 

„Ale jistě, přisedněte,“ odpovídá trochu tajemný muž. Přisednou a nenuceně se dají do hovoru.

Tono a Gabča, chtějí změnu v životě, otevřeně sdělují své pocity. 

Ten večer se baví o všem možném, o muzice, cestování, marihuaně o józe. Před zavíračkou jim muž s lenonkami nabídne, že můžou u něj přespat. 

Koupí si pár lahváčů a sedí v kuchyni, ukazuje jim domek.

Metafory - napsali Barbora Roušarová a Zdeněk Titl

Jeho chůze zní jako skřípající vozík.

Hašlerka vypadá jako velký pendrekový tic tac.
Podzimní vítr zní jako vlnící se plachtoví na jachtě.
Sebepoznání je jako podívat se do zrcadla a přestat myslet.
Bolest zubů je jako urputné nepohodlí v hlavě.
Ranní slunce chutná jako pomerančový džus.
Noční bouřka je hořká jako všechen chmel světa.
Hudba zněla těžce jako olověná helma.
Její hlas voní sladce jako karamelka Krowka.
Přivonět si k benzínu je jako vzpomínka na Škodu 105.
Zdeněk Titl

Přeskok jednonožce přes žhavé uhlí – napsal Zdeněk Titl

Kdesi jsem četl, že přecházení přes žhavé uhlí slouží v kmenových vesnicích v Africe jako ukončení nějakého období a vstup do nové životní etapy. Děje se tak ve dvanáctiletých cyklech, nebo když to vyžadují okolnosti.

Tak jsem si řekl, že když se mi nepodařilo odcestovat do Španělska tehdy, kdy jsem chtěl, protože se mi při cestě tam při vystupování z vlaku, ještě v Česku, stal úraz a museli mi amputovat levou nohu ve stehně, tak že se vydám do Španělska znovu a jinak.

V hospodské myčce aneb velká touha po Jaru - napsal Zdeněk Titl

„Co si pořád stěžuješ, že musíš čichat ten odér z úst po ránu a k večeru?“
„No, a nemluvím o polední přestávce.“
„To už mají přeříkané tucty souvětí a to je teprve puch.“
„Až se mi bodélka kříží.“
„A co mám říkat já, na těle cítím ta zábradlí v metru, ty bankovky, co jdou z ruky do ruky. To nemluvě o chlapech.“
„Jeden čpí po spáleném vinutí v motoru, druhý olejem a benzínem, další zas přepáleným tukem nebo cementem, fuj to je šichta.“

Nebeská vůně - napsali Soňa Šefl, Zdeněk Titl a Barbora Roušarová

Ve vlakovém kupé sedí válečný veterán, pohledná blondýna a malý kluk, který veze v košíku husu.
„Ga, ga, ga...“ 

„Dej hlavu do košíku!“ (chlapec)
„Kam to vezeš chlapče na nedělní oběd?“ (veterán)
„Ph, maso nejím.“ (blondýna)
„Vezu ji od babičky k rodičům.“ (chlapec)
„Má jméno?“ (blondýna)
„Hugo.“ (chlapec)
„Masu se jméno nedává.“ (veterán)
„Musím vystupovat, už je stanice Studená. Uf, to je tíha…“ (chlapec vystoupí)

Duha na konci koleje - napsal Zdeněk Titl

Nejvíce miluji déšť. Když to sviští kolem mě v monotónní rychlosti. Hybernuji mezi pravidelnými zastávkami a hvizdem píšťaly na peróně. Ubíhající kilometry po narovnaných prutech, protínající krajinu i města, zdají se ohrané, stále do kola se opakující. Ale když prší, tak nejenom se cítím očištěný, ale i lidé jsou zajímavější. Nastupují do mě a odklepávají barevnými deštníky, sundávají si kapucky, tu šusťákovou, tu flanelovou. A přestože nadávají na počasí, tak se tváří zvláštně zamyšleně, každý má nějaký cíl, kam ho dopravím.