Poprvé a naposledy – napsala Barbora Roušarová

Pan Kvapil jde reklamovat hodiny.

„Dobrý den, koupil jsem tu hodiny. Jak mi jako vysvětlíte, že se zpožďují?! Jak to vím? No podívejte se, paní, já mám od narození už padesát let každý den ráno v osm hodin snídani od maminky. Bábovku a čaj. Ani jedinou se mi hodiny nezpozdily. Až teď, co mám ty vaše, chodím do práce pozdě. Jé, slyšíte? Hrají mojí oblíbenou písničku: Já mám rád sex, se svojí ex… Jó, to byly časy. No, to bude dobrých pětadvacet let, kdy to bylo s mojí ex poprvé. Zamlžily se mi z toho brýle…

Hádka nadměrné obuvi – napsala Barbora Roušarová

Černé střevíce: „Dobrý den, co pro vás můžeme udělat?“

Stávající boty: „Moje paní by chtěla hezké boty, dámské, velikost 43.“
Červené lodičky: „Uff, no tohle, takové staré škrpály, no ty jsou rozgajdané!“
Černé střevíce: „Té si nevšímejte, sedí nahoře na polici a myslí si, že když je jasně červená lodička na jehlách, že je něco víc než my! Žádná noha jí není dost dobrá.“
Červené lodičky: „No to určitě! já mám našlápnuto do Lucerny, Rudolfina… Protančím stovky nocí. Budu mít úplně prošlapané podpatky!“
Stávající boty: „No tak, dámy! Moje paní už si při vybírání bot užila své, mohla bych vám vyprávět.“
Červené lodičky: „Pfff, dole v polici jsou holiny nebo támhle pohorky, na takové ploutve jiné boty neseženete.“

Metafory - napsali Barbora Roušarová a Zdeněk Titl

Jeho chůze zní jako skřípající vozík.

Hašlerka vypadá jako velký pendrekový tic tac.
Podzimní vítr zní jako vlnící se plachtoví na jachtě.
Sebepoznání je jako podívat se do zrcadla a přestat myslet.
Bolest zubů je jako urputné nepohodlí v hlavě.
Ranní slunce chutná jako pomerančový džus.
Noční bouřka je hořká jako všechen chmel světa.
Hudba zněla těžce jako olověná helma.
Její hlas voní sladce jako karamelka Krowka.
Přivonět si k benzínu je jako vzpomínka na Škodu 105.
Zdeněk Titl

Ahoj, včelky, jsem váš včelař – napsala Barbora Roušarová

Rozhovor začínajícího včelaře s jeho prvním včelstvem

„Ťuky, ťuky, můžu dál? Jsem váš včelař... Budu dělat všechno pomalu, neb rychle mi to ještě ani nejde.“
„Bzzzzz bzzzz.“
„Teď vás otevřu a trochu vás zadýmím.“
„Bzzzzz, bzzzz.“
„Starší včelaři mi udělovali rady: zbytečně neklepat, nedýmit, nemačkat.“
„Bzzz… No jo, začínající včelař, to nám sem furt poleze.“

Bajka o rákosníkovi a kukačce – napsala Barbora Roušarová

Ona sedí na hnízdě, on letí pro potravu. Ona letí pro potravu, on se vrací.

V nestřeženém hnízdě se objeví kukačka a vyhodí vajíčko rákosníka.
On zahřívá vejce, ona zahřívá. Vyklubou se malí rákosníci a jedna kukačka, která vyhodí ostatní ptáčky z hnízda. 

Rákosník lítá pro potravu, rákosnice lítá... Oba dva se málem uženou k smrti a velká kukačka má pořád hlad. Dva malí ptáčci téměř zemřou pro blaho cizí vyžírky.

 

Hlavně zavolej – napsala Barbora Roušarová

„Ty jo, tady stojí auto ve škarpě. Jak to, že nikdo nezastaví?! Ty jo... Blinkry, klid!“

„Haló, pane, haló!“
„Chrrr.. .chrrr... chrrr… chrrr…“
„Co budu dělat? Vypadá to, že spí... No tak to není dobrý!“
„Co se děje paní, dobrý den, volala jste záchranku?“
„Ještě, že jste zastavil, děkuju moc! Nevolala, vytočím 112.“
„Jdu vypnout motor.“
„Čermáková, stojíme na okruhu za lanovým mostem ve směru do centra, je tu auto ve škarpě, osobní, ano, jen jeden člověk, řidič. Vypadá, že spí... Asi měl kolaps, má na autě kartičku vozíčkáře.“

A co ta šlehačka slečno? Kdo to bude jíst? Aneb záleží na úhlu pohledu - napsala Barbora Roušarová

Hrádek u Nechanic

„Tak holky, berle a jdeme,“ usmívám se na obě své babičky, které se asi 20 let neviděly, a přitom jdou ruku v ruce do sebe zavěšené a z každé strany mají berle. Jedné je 80 a druhé 83, jedné neslouží hlava a druhé kolena. Moje budoucí tchýně je v 70 letech při chůzi do kopce zámku proti nim mladice plná sil.
„Teda to je kopec, to snad ani nevyjdeme, taky tě tak bolí nohy, no to nevím, uf.“
„Počkej na nás...“
„No jo, to se jim to chodí, když jsou mladý viď?“ smějí se babičky.

Nebeská vůně - napsali Soňa Šefl, Zdeněk Titl a Barbora Roušarová

Ve vlakovém kupé sedí válečný veterán, pohledná blondýna a malý kluk, který veze v košíku husu.
„Ga, ga, ga...“ 

„Dej hlavu do košíku!“ (chlapec)
„Kam to vezeš chlapče na nedělní oběd?“ (veterán)
„Ph, maso nejím.“ (blondýna)
„Vezu ji od babičky k rodičům.“ (chlapec)
„Má jméno?“ (blondýna)
„Hugo.“ (chlapec)
„Masu se jméno nedává.“ (veterán)
„Musím vystupovat, už je stanice Studená. Uf, to je tíha…“ (chlapec vystoupí)

Fotografie - napsala Barbora Roušarová

„Malebná vesnička jako na dlani,“ maminka ukazuje, „podívej, ten kostelíček a ty domečky.“
Na leteckém snímku zachytil fotograf celou vesnici z výšky. Část fotografie je modrá. „Asi přehrada nebo rybník,“ uvažuje nahlas mamka.
„Vše je uklizené, upravené a ty zahrádky mají čisté. Je vidět, že to je rakouská nebo německá vesnička. Ti jsou prostě čistotní a mají k té zemi úplně jiný vztah, to se hned pozná. A vidíš jak se střídají remízky a políčka? A ten krásný hřbitov. Podívej, co je to tady, oni snad mají taky tvrz nebo je to hrad?“ volá maminka nadšeně a přibližuje fotografii blíž k očím, otáčí ji. 

Autista na zámku - napsala Barbora Roušarová

„Čekání mě, mami, nebaví,“ říkám mamince a cítím jak mi kapky deště stékají po krku, jsou tak protivné.„Mami, budu mít všechno mokrý.“
„Vydrž Kubo, už bude prohlídka,“ uklidňuje mě maminka. 

Dřevěné schody do zámku vycházím v pohodě. Vstoupíme do něj a kolem mě je obrovský prostor... a paní průvodkyně začíná řvát: