Překvapení - napsala Soňa Košařová

"Je mi to fakt jedno, Hanko," řekl poněkud netrpělivě můj roztržitý manžel.
Po takřka 40 letech manželství mě jeho apatický postoj neudivuje... a přesto mě stále dovede překvapit. Nejmenuji se totiž Hanka.

Poučení: Láska je slepá.

Koláče - napsala Lenka Pěkná

Na jaře se na zelených horských loukách pásla stáda krav. Ale nebyly tam samy. Mezi pleskanci jejich ohonů šlo totiž slyšet ještě nenápadné, ale dost otravné bzučení. Každou kravku totiž oblétávala alespoň jedna moucha.
„Tak děleeej! Makeeeej! Kdy už to budeeeee!“ míhala se trapitelka před velkým kravím okem.
„Vyčkej času…Muuuuuu…Vždyť každý ví, že bez práce nejsou koláče!“ bučela na ní mezi přežvykováním velká tlama plná trávy.
Brzy se moucha dočkala. Její podřízená konečně stvořila zcela luxusní kravinec.
„Žjuuum! Koláč! Tak vidíš, že to jde!!!“ odbzučela její nadřízená bez poděkování, pochutnat si na dobrotě.


Poučení: Často jeden dře, druhý má nohy nahoře a pak přijde k hotovému.

Bobr a volavka - napsala Petra Šídlová

„Ty, volavko, jak to, že nic nemáš, a přitom vypadáš tak šťastně?“ zeptal se bobřík.
„To víš, dneska frčí minimalismus. Všechny ty vaše nutné věci vlastně vůbec nejsou potřeba.“
Bobr se zamyslel. 

Ještě ten večer se podíval na svou hráz. Tolik dřeva. Tolik bláta. Tolik… věcí. 

Za pár hodin byla hráz rozebraná. Ponechal si jedinou dubovou větev. Tu zapíchl do vody, omotal trávou a prohlásil za umělecké dílo.
Pak si založil profil na Leknínogramu. 

Mraveneček a velká porada - napsala Markéta Krejčí

Mraveneček se od samého rána pilně věnoval úklidu drobečků.
Odnášel je všechny do mraveniště, aby byla zásobárna plná.
Už byl z celé té práce unavený, a tak se začal se rozhlížet a křičet. „Hej, kde jste kamarádi? Tahle hromada se neodklidí sama! Pojďte mi přece pomoct!!"
Musel chvíli čekat, ale přece jen se ze zatáčky po pár minutách přiřítil udýchaný mravenčí kamarád.

O Božích mukách u Skalského dvora - napsala Dana Emingerová

Když za třicetileté války táhli krajem tlupy polských jezdců, poslal hospodář Martin Doležal svou ženu s dcerami napřed do bezpečí hradu Svojanov. Sám zůstal s desetiletým synem, aby odvedli dobytek ze Skalského dvora do lesa.
Jenže nepřátelé matku s holčičkami dostihli ještě před branami hradu a všechny tam pobili.
Doležal se k rodině dostal příliš pozdě. Když našel mrtvá těla, vztyčil pod hradbami dřevěný kříž na jejich památku. Nakonec ho žal dohnal k sebevraždě.
Dnes na tom místě stojí Boží muka a lidé vyprávějí, že se v noci z blízkého lesa ozývá dětský pláč.

Poučení: Válka zabíjí lidi, ale žal přetrvává.

O stařeně, která zavřela oči - napsala Dana Emingerová

Na hradě Svojanov léta visel v jídelně obraz staré paní z konce 19. století. Její oči byly zvláštní – nehleděly na malíře, ale jako by za jeho zády vyhlížely někoho, kdo měl přijít.

Jednoho dne procházla komnatami skupina malých školáků a v jídelně se kluci začali smát: „Proč ta babička na obraze spí?!“ 

A kastelán zůstal stát jako přimražený. Stařena měla skutečně oči zavřené. 

Když děti odešly, dal kastelán obraz prozkoumat. Na hradě však nikdo nepřišel na to, co se stalo. Portrét byl pod sklem, rám držel jako přibitý a pečeť na zadní straně zůstala neporušená. Jen na rozostřené fotografii v hradním katalogu zůstal důkaz o původní podobě malby, když žena ještě koukala do světa a pozorovala místnost za umělcovým ramenem.

Zazděná láska - napsala Dana Emingerová

Při proražení nové brány v roce 1805 se objevilo sklepení, jehož temné schodiště vydalo kostru ženy. Ukázalo se, že pochází z 16. století, kdy na Svojanově vládl krutý pán Hertvík Žehušický. 

Po dvě staletí si lidé vyprávěli příběh o tom, jak se Hertvík zamiloval do krásné Kateřiny Rabenhauptové z Lichtenburka a donutil ji vzít si ho za muže. Jenže Kateřinino srdce stále patřilo hradnímu kováři, se kterým se nepřestala scházet ani po svatbě. 

Jednoho dne na rozcestí před Rohoznou jejich tajemství Hertvík odhalil. Kovář přišel o ruce i život a Kateřinu nechal manžel zaživa zazdít do hradního sklepení. Pak se sice znovu oženil za Bohunku Zárubovou z Hustířan, ale krátce po svatbě v roce 1578 zemřel. Každou noc totiž k němu doléhal hlas jeho krutě potrestané manželky. 

O svojanovském správci Rašínovi - napsala Dana Emingerová

Loutka správce Rašína v hradní expozici

V 15. století spravoval hrad Svojanov a celé panství Boskoviců rytíř Rašín. Tehdy Boskovicové rozšiřovali hradby o vnější hradební obvod se sedmi baštami a krutý správce nejen nutil poddané pracovat až do úmoru a vyčerpání, ale podle dávného zvyku zazdíval silné muže do hradeb, aby s posledním výdechem předali mocným zdem svou sílu. 

Časem si však uvědomil, že zazdíváním urostlých poddaných přichází o zdatné pracovníky, a tak sáhl po „jednodušším řešení“ a do hradeb nechal zaživa zazdít třináct dětí. Jeden z chasníků za to bezcitného Rašína proklel.

Záviš a Kunhuta - napsala Dana Emingerová

Když král Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli, zůstala po něm vdova Kunhuta a sedmiletý následník trůnu Václav. Jeho poručnictví se ujal - z pověření vítězného římského krále Rudolfa Habsburského - vzdálený příbuzný. Jmenoval se Ota Braniborský a přijel s vojskem, které zemi jen plenilo. Cizáci plundrovali vesnice, zabíjeli venkovany a znásilňovali ženy. A poručnictví nad Václavem Ota pojal také po svém - zavřel kralevice i jeho matku na hradě Bezděz.

Bajka o dvou strážcích - napsala Dana Emingerová

Přes hlubokou řeku vedl starý most. Na jednom konci stál zkušený strážce a na druhém mladý. Oba dostali stejný úkol: „Starejte se o most, aby nespadl, a nikomu se nic nestalo.“ Jenže každý pochopil nebezpečí jinak. První strážce v mládí zažil, jak mosty padají ve válkách. Proto každému ozbrojenému muži sebral zbraň. Druhý strážce měl zase zkušenost s loupežníky, kteří na mostech přepadali pocestné. Proto každému říkal: „Nechoď beze zbraně.“ A oba byli přesvědčení, že chrání most i lidské životy, a kdykoliv na sebe narazili uprostřed mostu, obviňoovali se:  

„Ty přivoláváš válku!“ křičel starší na mladšího.
„A ty nahráváš násilníkům!“ oponoval mladší.

Lišák v koutě - napsala Dana Emingerová

Starý lišák přišel o většinu svého revíru. Les vykáceli lidé, smečka vlků ho vytlačila z luk a na lov mu zbývalo čím dál méně místa.
„Zahnali mě do kouta,“ vrčel a všichni v lese s ním souhlasili. Jenže místo aby se pustil do vlků nebo si šel hledat nový domov, vpadl do králičí nory. Vyhnal z ní králičí rodinu, zabral si jejich pelíšky a největšího králíka přikoval řetězem ke stromu.
„Teď je to moje,“ prohlásil.
„Ale my jsme ti přece nic neudělali,“ plakali králíci.
„Možná ne,“ odsekl lišák. „Ale někdo za to zaplatit musí.“

O medvědovi a lani - napsala Dana Emingerová

Medvěd grizzly ulovil mladou laň. Když zjistil, jak je krásná, nesežral ji, ale odvedl si ji do doupěte.
„Ušetřím tě, ale ode dneška budeš moje žena,“ prohlásil. Laň se však medvěda bála. Nakonec grizzlyho její nářky tak rozčilily, že ji přivázal ke stromu. 

Jednoho dne hlasitý nářek zaslechlo stádo jelenů za řekou. Statný dvanácterák přeplaval proud a pokusil se laň osvobodit. To grizzlyho rozzuřilo. Nejdřív sežral laň. Potom roztrhal i půl jeleního stáda za vodou. 

„Udělal správně,“ bručeli všichni medvědi. „Chtěli mu ukrást ženu.“

Bajka na P - napsal Honza Flajžík

Po pizzerii poskakovali pracovití pizzaři. Průběžná poptávka představovala potenciální průlom. Pacholek Pepa pravidelně pobíhal po place. Poprvé posadil policisty pochůzkáře, povrchní pekaře, prodejce, pak přednostně pány politiky. Puntičkářský pizzař Petr prodal pod pultem poslední pomeranč, pak popošel připravit pokrm. Pytlík parmazánu prodělal poslední proužek. Přinesl proto poloprázdný popsaný písmeny PP. ,,Poslední parmezán" pomyslel. Pohlédl po place, pak poslepu posypal pizzu plnou palbou. Provedl pizzu pecí, pak pokrájel, připravil pro prezentaci. Pacholek přenesl pokrm plným placem posazeným policistům.

Psík paní Bláhové - napsala Magdaléna Rendlová

Naše sousedka paní Bláhová si jednoho jarního dne pořídila psíka. A nebyl to ledajaký pes. Stál asi osmdesát tisíc a jeho čistokrevný rodokmen skýtal předky dokonce až v USA. Jinak tedy nevím, co na něm bylo tak skvělého. Byl malinký a příliš huňatý, takže když šel, vypadal jako načančaná hopsající bambule.
I přes to se jednalo o drahou raritu, čehož si byla paní Bláhová jistě vědoma a tak se s ním hned další ráno vydala producírovat do naší ulice.
Ten byl teda uštěkanej, to vám povím. Křičel všude okolo sebe, jen u našeho plotu se pozastavil.

O štěkavém pejskovi Macinkovi - napsala Dagmar Kokešová

Na dvoře žil buldoček Macinka. Neustále štěkal na koně, slepice i starého kocoura. Každému vyčítal, co dělá špatně, a sem tam i někoho kousnul.
Jednoho dne se na dvůr zatoulal hladový vlk a hned vyrazil k hlasitému Macinkovi. Ten totiž okamžitě spustil svůj obvyklý štěkot a očekával, že se zvířátka semknou a společně vyženou vetřelce. Jenže koně vběhli do stáje, slepice se schovaly do kurníku a starý kocour vyskočil na střechu stodoly.  

„Vždycky jsi nás jen napadal,“ mňoukl. „Proč bychom teď měli riskovat kvůli tobě?“

Vlk měl snadnou práci.

O vlku a ovci - napsala Jasmin Carmel

Vlk se zamiloval do ovce. Když se to dozvěděla jeho smečka, vyhnala ho. Ovci její stádo zavrhlo. Netradičnímu páru to ovšem nevadilo. Postavili si malý domek na kraji lesa, kde začali společně žít. Oba přitahovala exotika toho druhého, jejich láska kvetla, a vypadalo to, že jim ve štěstí nic nebrání.

Postupem času ale ovci začalo čím dál víc vadit, že při každé něžnosti je vlkovi cítit z tlamy jehněčí,
a často ho plísnila za to, že se odmítá stát vegetariánem. Vlka zase otravovalo, že jeho milá mu každý den na večeři servíruje zelené saláty bez chuti. Oba se začali čím dál víc navzájem odcizovat, až u nich zavládla tichá domácnost. 

Vlk mizel čím dál častěji do hospody U Pařezu hrát karty s lišákem a medvědem, ovce trávila celé dny na otevřených lukách a žalostně si pobekávala.

Požár v lese - napsala Dana Emingerová

Během obrovského sucha vypukl v lese požár. Zvířátka svolala radu a rozhodla, že vyšlou poselstvo za orly z hor, protože jen oni mohli přinést vodu z ledovců. 
„Výpravu povedu já,“ řekl jelen. „Jsem tváří lesa.“

„Ne,“ zavrčel vlk, „mě určila smečka.“  

„Vést musí ten, kdo je nejsilnější,“ řval lev.
„A proč vlastně chcete jet?“ zeptala se sova, co rozepři poslouchala..
„Abychom uhasili požár,“ odpověděli všichni tři unisono a pochopilli, že když ješitnost zastaví rozum, zvítězí oheň.

Kohout a krocan - napsala Dana Emingerová

Na statku žil kohout, který každé ráno svolával dvůr. Vedle něj bydlel krocan, jenž měl na starosti, aby se na dvorku mezi zvířátky udržel pořádek.
Jednoho dne přišla pozvánka na velký sněm všech dvorů.
„Pojedu já,“ prohlásil krocan. „Já rozhoduji, co se na našem dvoře děje.“
„Pojedu já,“ namítl kohout. „Já přece dvůr zastupuji navenek.“
Začali se hádat.
Slepice přinesly starou knihu pravidel.
„Dokud se neshodnete, držte se toho, jak to bývalo zvykem,“ četly z ní.

To bych nevěřil - napsal Kuba Ryba

To bych nevěřil, že se jednou dožiju doby, kdy mi bývalí estébáci budou v televizi vysvětlovat, jak má vypadat svobodná televize.
To je asi jako kdyby vlk přednášel ovčímu stádu o bezpečnosti. Poslouchat se to dá. Jen je dobrý průběžně počítat ovce.
Vlk totiž nikdy nezačne tím, že by sežral první řadu. Vlk začne přednáškou. Vysvětlí, že je potřeba udělat pořádek, sjednotit pravidla a hlavně odstranit chaos. A protože mluví klidně a sebevědomě, některé ovce si nakonec řeknou, že možná celou dobu žily ve zbytečném strachu z vlků.

Zlý učitel a pavouk - napsala Saša Petříková Karpenková

Jeden učitel byl zlý a děti ho neměly rády. Na začátku nového školního roku vešel ráno do třídy a pozdravil: „Dobrý den, děti, máme zde nového žáka,“ a ukázal do poslední lavice. Všechny děti se ohlédly, ale nového žáka neviděly.
„Pane učiteli, my ho nevidíme.“
Učitel řekl: „Ale podívejte se dobře, však tam sedí, je to pavouk.“
Děti ale stále nikoho neviděly. Pan učitel šel k zadní lavici a oslovil zdánlivě prázdnou židli: „Františku, jdi před tabuli, ať tě všichni vidí.“ A usedl namísto něj do lavice.
František šel před tabuli, a teď všechny děti viděly, jak si to uličkou skutečně pochoduje dost velký pavouk.