Bobr a volavka - napsala Petra Šídlová

„Ty, volavko, jak to, že nic nemáš, a přitom vypadáš tak šťastně?“ zeptal se bobřík.
„To víš, dneska frčí minimalismus. Všechny ty vaše nutné věci vlastně vůbec nejsou potřeba.“
Bobr se zamyslel. 

Ještě ten večer se podíval na svou hráz. Tolik dřeva. Tolik bláta. Tolik… věcí. 

Za pár hodin byla hráz rozebraná. Ponechal si jedinou dubovou větev. Tu zapíchl do vody, omotal trávou a prohlásil za umělecké dílo.
Pak si založil profil na Leknínogramu. Fotil větev za úsvitu, větev za soumraku a větev v mlze s hashtagy #mene_je_vice #bobrlife #minimalismus_rulezz. Sledovalo ho šestnáct žab, osm ondater, dvě krátkozraké vydry a jedna zvědavá labuť.
„Bobříku, kde máš dům?” divila se labuť. 

„Dům jsou jen otěže, kterými se vzdáváme své volnosti.” „A kde budeš spát?” zeptala se sova. 

„V přítomném okamžiku.” 

„A co až přijde velká voda?” strachovala se ondatra. 

„Strach je jen iluze, která spoutává naši kreativitu.“
Žába kvákla, že tohle je to nejhloupější, co kdy slyšela, a to bydlí v rybníce s kapry.
Pak přišlo jaro. Z hor se valila velká voda. Ondatra běžela po břehu a křičela: „Povodeň! Zachraň se, kdo můžeš!”

Bobr se ale jen mazlil se svou větví. 

„Povodeň je jen voda s ambicemi,” prohlásil klidně.
Otočil se k mělčině, aby viděl, jak se s povodní vypořádá paní Volavka. Volavka se podívala na valící se vodu, roztáhla křídla a odletěla.
„Aha,” řekl bobřík. „Ona má křídla.”
To bylo jeho poslední moudro, než ho vzala voda.
Našli ho o týden později na hromadě naplavenin u jezu, zabláceného, ale živého. Seděl na obrovské hromadě klád, větví a kamení a poprvé za celé jaro vypadal opravdu spokojeně.

Poučení: 

Módní trendy tě před drsnou realitou neochrání. 

Než začneš napodobovat mistra, podívej se, jestli nemá křídla.