22. května 2018

Mateřídouška - napsala Alice Břečková

Jelení Zub byla nejvyšší skála široko daleko. Ze země ji vystavěl samotný bůh Větru, aby se tyčila nad údolím a naháněla strach obyčejným smrtelníkům. Bylo nad lidské síly vyšplhat až na samotný vrchol, kde bůh Větru sedával, jedním okem odpočíval a druhým dohlížel na krajinu.
Pro dceru náčelníka, Divokou Esstru, nebylo žádné nebezpečí dostatečnou výzvou. Byla silná jako býk, rychlá jako jeskynní lev a o nic méně mazaná. Rozhodla se zdolat Jelení Zub a pohlédnout bohům přímo do očí.
Stařešinové kmene se ji marně snažili varovat a od nebezpečného nápadu odrazovat, moudří dědové tušili, že zahrávat si s boží ješitností je cesta po velmi tenkém ledě. Ale pro Divokou Esstru nebyl žádný led dost tenký, a jak se posléze ukázalo, ani žádná skála příliš strmá.

Tak prostě umře... - napsala Aneta Hustolesová

Mám tři babičky. Jedna je tedy prababička, ale musí se jí říkat babičko. Prababička zní moc staře a ona si o sobě myslí hodně.
Je to výsada starých lidí, stěžovat si na zdraví a nemoce, bavit se o počasí, o jídle, o lázních a o vnoučatech.
Mám občas pocit, že se zasekly v jiném světě. Nemusejí jít s dobou, nemusí umět s počítačem, nikdo to po nich neočekává a nechce.
Hluchota a slepota je klasický ukazatel stárnoucího člověka. Přijde mi to hezké a logické.

21. května 2018

Marahwa a Man se zamilují - napsala Aneta Hustolesová

Fakulta designu a umění v Plzni
Byla krutá zima a jeskynní lidé žijící pod Králickým Sněžníkem trpěli hladem, a tak se mladý lovec mamutů Man vypravil s dalšími muži z tlupy na lov.
Slunce již zapadlo a na paloučku Man poprvé spatřil vodní vílu Marahwu. Měla dlouhé zlaté vlasy, byla docela nalehko a jen si tam tak při měsíčku tančila.
Okamžitě si všimla, že ji někdo pozoruje a utekla se schovat někam pryč, do lesa.
Při další výpravě se Man na lov mamuta moc nesoustředil, nemohl přestat myslet na vílu a stále před sebou viděl pouze její dlouhé zlaté vlasy.

20. května 2018

Válka mění člověka - napsala Aneta Hustolesová

Byla mi hrozná zima a cítil jsme, že jsem ztratil asi polovinu váhy, než jsem měl původně. Celý den jsem strávil na nohou a prodíral se zasněženými skalami s padesátikilovou náloží na zádech. Sil ubývalo a strachu přibývalo. Na nohou jsem se držel, častokrát se mi chtělo zvracet.
Terén byl složitý. Byli jsme v horách, nad hlavami nám neustále svištěly kulky, kolem nás lítaly granáty a padalo na nás kamení, občas vzduchem letěla i čerstvá krev. Padající skály a kusy kamenů zranily více mých kamarádů než zbraně. Hory jsou opravdu strategické místo pro boj.
Jediná možnost odpočinku byla ve skalních jeskyních, které jsme si vykopali a schovávali jsme se tam před výbuchy.

19. května 2018

Prababička - napsala Alice Břečková

„Milane, pocéém! Já si tady takle kleknu a budu plet. A až to budu mět, zabóchám čaganem na henten klepač, a ty mě zvedneš a posuneš kósek dál. A hlavně… kdyby šla mama, tak na mě hókni, ať nedostanem sprda voba dva!“

Kvašení banánovice - napsala Katka Buriánková

„Určitě to nevybouchne?”
„Určitě. Jen se neboj a pojď spát.”
S nedůvěřivým výrazem jsem si lehala vedle svého manžela-kutila.
Asi tak ve tři, čtyři ráno mě probudila obrovská šleha, po které následovalo rytmické ťuk, ťuk, ťuk. Vstala jsem a došla do obývacího pokoje. Asi pět metrů od skleněné baňky, ve které měly kvasit banány, se povaloval korkový špunt.
Aha, takže ten měl na svědomí to lehýnké ťukání o podlahu. Ale ten patří přeci do té baňky, co stojí támhle. Sama. Prázdná. Její obsah se však naneštěstí nevypařil.
Oblepil se kolem stěn, zatekl do knih a líně ztékal z konferenčního stolu.

18. května 2018

Chlupatý had - napsal Tomáš Pánek

Po bílé krajině se plazí chlupatý had. Vyhříval se na sluníčku a proto si nevšimnul mamuta, který se k němu nemotorně plížil. Když byl mamut skoro u hada, zakopnul o kámen a zařval bolestí. Had se tak lekl, že vyskočil do vzduchu o omylem se do mamuta zakousnul.
Od té doby mají mamuti chlupatý chobot.

Divoká růže Rose - napsala Katka Buriánková

27. červen 2015 - a je to tady.
V rukou se mi těžká naducaný svazeček. A z té spousty látky vykukuju jen bledá líčka. Vypadají jako pomuchlané okvětní lístky. Vlásky jemné, lesklé, políbené od slunce. Drobný svazečku jsi tak křehký a zranitelný jako květina? Najednou křik.
No jo, ty asi budeš divoká růže, Rose. A v tom se otevřou tvoje očka. Zaleskne se v nich můj odraz, a v tom se ve mně něco pohnulo.
Ahoj maličká, já jsem tvoje teta.

Zvuky a vůně - napsal Ondřej Malina

Na parapetu vesele cvrliká sýkorka. Ještě napůl ve spánku mžourám do tlumeně žlutého světla ložnice a nahmátnu župan. Zpod dveří se line vůně vajíček, másla a čerstvé marmelády.
Otevírám a v kuchyni stojí ona. Vlasy ledabyle stažené do drdolu, jinak na sobě nemá nic. Otočí se a vyměníme si lehký úsměv. Vše ostatní je telepatie. Ale i ta jde stranou, v té chvíli vnímáte jen zvuky a vůně.
Ukusujeme ještě teplý, kváskový chleba. Ozývá se jen šustění nedělních novin, čtu sloupky a ona zas o umění. Občas si odhrne z tváře zatoulaný pramínek a vsune ho jemně za ucho. Zatímco pije kávu, po očku se dívá, jak nám ubaluju dvě cigarety.

17. května 2018

Pan Králík a pan Myšák - napsal Ondřej Malina

 
Marcela Konárková, Fakulta designu a umění v Plzni
Pan Králík nakupuje po práci v supermarketu. U studeného pultu chvíli zaváhá. Minule si vlašákem přece pokecal  kalhoty. Ale co, bere si třicet deka a k tomu deset rohlíků. Šourá se k pokladně, když potká souseda Myšáka. Kolečka skřípají a jeho vozík se pod tunami konzerv a mraženého masa prohýbá. „Dobrý den, pane Myšák, na co vy, prosím vás, potřebujete tolik jídla? Hleď si svého Králíku, očekávám neočekávané,“ funí Myšák a ztěžka oddychuje.

Hintertux - napsala Lucie Urválková

To je paráda! Dojedete na konec silnice. Skála. Lanovka nahoru. Do nebe! Jako by tu byl konec světa a hotel je hned pod sjezdovkami. Páni, to jsou nádherná panoramata! A vyhřívané osmisedačky. Široké sjezdovky a sem tam útulná horská chata, kde jsme si báječně pochutnali na tradičních špeclích a polévce s obrovským játrovým knedlíkem. Další krytou lanovkou se dostanete až na vrchol. Jakmile jste nahoře, uvidíte celou krásu ledovce.

Veronika a její poslední jízda v Tatrách - napsala Lucie Urválková

Arthur Mouratidis
Nikdo z nás nemohl dospat. Všichni jsme se těšili na setkání s Veronikou Velez-Zuzulovou, slovenskou lyžařskou hvězdou.
V  půl deváté už jsme stáli v plné polní u dolní stanice lanovky v Jasné. Byla nás pěkná partička dvaceti lidí, kteří měli možnost se celé dopoledne kochat naprosto bezvadnou Veroničinou jízdou.
Vera je na Slovensku velmi známá a oblíbená. Často jsme byli přerušováni žádostmi ostatních lyžařů o fotografii. Veronika velmi trpělivě pózovala a rozdávala úsměvy.
V jednu hodinu odpoledne jsme obsadili na „Priehybe“ nejlepší místa. Chtěli jme dobře vidět její poslední jízdy při párovém slalomu s partnery, kteří ji podporovali v rámci její třináctileté kariéry.