16. června 2019

Jak jsem se (ne)stala potápěčem – napsala Hana Kavalová

Když jsem si v zimě na procházce položila řečnickou otázku, zda bych si i já mohla udělat potápěčský kurz, vůbec mi v mých závitech nedošlo, co se v jiných závitech spouští. Dny a měsíce běžely jako voda v Nilu a než jsem se otočila, byl tady květen – máj, lásky to čas. Karel Hynek věděl moc dobře, co píše.
Na malém mošnovském letišti se ani mně nepodařilo ztratit se. Lehce jsem se domluvila a po odevzdání lodního kufru, kontrole pasu, batohu, kabelky a připravených svačin jsem byla vpuštěna na palubu inteligentních křídel.

Kafé bez - napsala Simona Jedličková

Co si dáte, prosím?
No, čekám ještě na kolegu, ale pořád nejde, tak snad kafe, slečno.
S mlékem?
Ne, četl jsem, že to není zdravý pít kafé s mlékem.
Cukr?
Raději bez. Hmmm. Jako vy.
Takže na nic sladkého vás nenalákám?
Vypadá to všechno lákavě, sbíhají se mi sliny. Zvlášť na Vás, slečno. A co byste mi doporučila?
Třeba čískejk s malinami?
Jo, maliny, to je bomba, to si dám. I vaše ústa vypadají jako maliny.
Prosím, pane, vaše káva a čískejk.
Na něco jste zapomněla, slečno!
Na co?
Na vaše telefonní číslo.

Počítání oveček – napsal Miroslav Tichý

„Prstále, se mnou!“, halekal Stamichman jeskyní, kde zrovna jeho Bětka ukládala skřítky do pelechu a přikrývala je.
„Tak běž,“ pronesla Bětka trochu smutně, ale věděla, že aby byl Stamichman zítra čilý (jedou totiž na návštěvu k Rampušákovým do sousedních Orlických hor), musí s ním Prstála pustit.
Nosál, Ušál, Okál a Mlsál Prstálovi tuhle funkci záviděli. Počítat. Chtěli by to taky dělat, ale počítací krystal se uchytil zrovna na něm. Měli prostě pech. „Bětko, Bětko, kdy se vrátí?“ ptali se sborem, protože chtěli jít taky.

15. června 2019

Už jste to zkusil vypnout a zapnout? - napsali Aleš Vlček a Jirka Tichý

„Už zas ráno,“ povzdechl jsem. 
Před prosklenými dveřmi prodejny stojí hlouček důchodců. Pozorují mě, jak otevírám kovovou roletu. Do prodejny vchází první z nich. 
„Dobrý den, můžu se zeptat…“
„Vemte si lísteček,“ ukazuji na dva bílé turnikety při vchodových dveřích. Nechápu, jak mohl přehlédnout ty obrovské obrazovky s pořadím, které máme nad všemi pulty.
„Vždyť jsem tu první?!“ opáčil a kráčel dál po šedém koberci směrem ke mně. Naše prodejna má na délku dobrých 15 metrů, ale důchodce minul stojan s nabídkou mobilů a už stál u mého magentového pultu.

Smích v zátoce – napsala Kateřina Illnerová

Duchové neexistují. To ví přece každý. Tedy až do chvíle, než jednoho potká. Jako já, minulé léto v Norsku.
Cesta je vždycky hrozně dlouhá. Takže jen co usednu v autě do sedadla, vytáhnu všechny své sladkosti a začnu je pořádat. Můj brácha se mě snaží uprosit, ať mu nějaký dám. Má smůlu, nic nedostane, neměl mě ráno tahat za vlasy. „Ale Tončo, poděl se přece, vždyť toho máš spoustu,“ hubuje mě máma, „nebo se aspoň tim sladkym tak necpi, udělá se ti špatně a celý zbytek cesty prosedíš s hlavou v pytlíku.“

Malý kluk a pivo - napsaly Katka Nevolová, Eliška Nováková a Lucie Žeková

„Musím ještě něco dodělat v garáži,“ řekl tatínek. A protože já už vím, co to znamená, vyrazil jsem hned za ním. Tohle bude chlapská záležitost. Strašně se mi na tom líbí, jak to má táta zmáknutý.
V garáži je bordel, ale táta přesně ví, kde, co najít. Zkušeně sáhne do vyřazeného mrazáku, který se na stará kolena stal ledničkou.
Taťka řekl, že umí přesně sedmý schod. Jednou rukou vytahuje lahváče, houpnutím boku zavře dvířka, druhou rukou se už natahuje po otvíráku, který visí místo lustru uprostřed místnosti.

14. června 2019

Ta moje je nejlepší - napsala Eliška Nováková

„Moje slivovice je ta nejlepší, co tu je.“
„Ale tati, vždyť tu máte všichni ty samý švestky.“
„No jo, ale vezl jsem si je sám do palírny.“
„Ale do té stejné jako ostatní.“
„No jo… ale stejně je lepší.“

Sněhulák, který chtěl vidět léto – napsala Jana Faitová

Děti si pod svahem v aleji postavily sněhuláka. Pět zim už na Vánoce pořádně nechumelilo. O to více se z nadílky radovaly. Tři obrkoule navršily na sebe. Na hlavu daly pekáček, místo nosu mrkev. Pusa se smála zuby z klacíků.
Oči z uhlíků mrkaly na svět a nestačily se divit. Všechno kolem se sněhulákovi líbilo. Nejvíce si užíval pozornosti dětí. Jiřík s Maruškou každý den přišli a poopravili nedostatky na jeho kabátě. Slyšel, jak si povídají o všem možném, dokonce teď v zimě se těšili na léto a na prázdniny. To musí být teprve nádhera, myslel si. Jen matně tušil, jaký je úděl sněhuláků; snad roztát k vlastním nohám?!

Prchavé světlo – napsal Tomáš Vrba

Jakmile seskočil z loďky, ulpělo na Ivanových botách bláto. Úplně do něj zabředl, ale i na to byl připravený. Vybavil se na cokoliv, jakožto správný lovec záhad nevyrážel do terénu naslepo. Zhruba tušil, co ho v malé vesničce, která ani nenesla název a nebyla zanesena v mapách, čeká.
Zaplatil a poděkoval rybáři, který ho svezl, a vyškrábal se na pevnější břeh. Okolo uviděl krajinu, kterou po řece cestoval už nějakou dobu: rozvětvený meandr se táhl všemi směry, vytvářel ostrůvky, bažiny, zátočiny a zde, v ústí, se už tak mohutný veletok rozpínal na vskutku nedozírné ploše. Na jednom takovém ostrůvku se nacházel. U břehu bylo vytaženo pár loděk a podle stop sem často někdo chodil. Ivan zamířil po dřevěné lávce k domům, které se slabě rýsovaly v lesíku za dalším ramenem řeky. Bylo parné léto a vzduch byl plný komárů.
Když po bahnem ušpiněných kluzkých prknech došel k vesnici, uslyšel konečně jiné zvuky, než jen plynoucí vodu.

13. června 2019

Můj dům, můj hrad - napsala Soňa Štroufová


Theodor Siersted
Mám to tu ráda, jezdím sem každé jaro. To tu je nejhezčí. Ve zdech salonu je sice stále ještě cítit seversky vlezlá zima umocněná těžkými dlouhými šedomodrými závěsy podél vysokých dvoukřídlých oken, ale venku to už hraje všemi barvami probouzejícího se jara.
Kolikrát jsme se tu, před majestátným krbem, tiskli s Henrikem k sobě v prvních dnech po našem příjezdu.
Byl to takový náš maják naděje. Že bude brzy teplo.
Při pohledu na knihovnu podél stěn si pokaždé vybavím, jak jsme se tu schovávaly se sestrou matce, když nás volala k večeři.

Růže – napsal Dan Benda

Bylo krásné letní ráno. Ve vzduchu byla cítit vůně moře a já pomalu vstával z postele jednoho chorvatského hotelu, kde jsem byl spolu s naší školou ubytovaný. Učitelé pro nás na dnešek připravili dobrovolné ranní běhání podél pobřeží. Většina z nás o něj pochopitelně nejevila zájem a rozhodla se raději si v klidu přispat na našich apartmánech. Já se ho přesto rozhodl zúčastnit.
Nebylo to však proto, že bych byl nějaký extra velký sportovec, nýbrž proto, že se tohohle běhání měla - jako jedna z mála - účastnit mladá, světlovlasá dívka od nás ze třídy, do které jsem byl už skoro rok po uši zamilovaný.

Vůně vzpomínek - napsala Lucie Svibová

Tak co ještě? Bagety, máslo mám, ještě zubní pastu… Proplétám se narvaným obchoďákem, který tu postavili místo útulné vinotéky. Dneska snad přijela nakupovat celá Praha a Střední Čechy. Hrůza a děs. Co ty lidi tady vidí? Kdybych nemusela, tak sem nepáchnu. Uždibuju teplou drolivou bagetu a hledám tu správnou pastu.
Teplé bagety jsme si tady kupovali kdysi s Pepou. Taky červené víno a francouzský sýry. Měl zrovna prázdný tátův byt, a tak jsme si udělali piknik v obýváku na zemi. Drobečky od baget mě tlačily do zad, víno a touha rozpalovaly naše těla a my jsme si odřeli záda i kolena o hrubý koberec.