ŠLA JSEM PO ULICI... - NAPSALY ESTER VARGOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ, REGINA KNAPÍKOVÁ, VALENTÝNA HÁJKOVÁ a ANASTASSIYA ASTASHKINA

TEBE JSEM DLOUHO NEVIDĚLA 

Ester Vargová

Tuhle jsem takhle šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a naproti přes ulici matně vidím stát štíhlou ženskou postavu, která na mě zběsile mává.
„Kdo to sakra..“
„Ahoj Ester, to je mazec, tebe jsem doslova sto let neviděla.“ Dobíhá mě celá zadýchaná, pro mě zatím naprosto neznámá holka. Pár hnědých vlásků se jí lepí na vlhké lehce zapocené čelo a cení na mě od ucha k uchu svůj viditelně pečlivě udržovaný chrup.

Pstruh - napsala Nicole Studená

Leží přede mnou na kuchyňské lince a tupě zírá. Jeho mrtvolné oči jako by se omlouvaly, že ho 

v prodejně nevykuchaly a v odpověď na něj zírají mé hrůzou vytřeštěné oči, že to budu muset udělat sama, pokud ho hodlám sníst. Pstruh. 

Jeho slizké gumovité tělíčko klouže mezi mými prsty a já nevím, z které strany do něj zabodnout nůž, abych se za a) vyhnula všem vnitřním orgánům, které, jak si pamatuji, nesmím proříznout, a za b) neviděla u tohoto chirurgického zákroku jeho vyčítavý pohled. Rozhoduji se pro stranu u ocasu. Špičku nože nořím do jeho těla. Jde to ztuha. Musím hodně zabrat, abych prořízla kůži. Mám pocit, že při tom mrská ploutvemi. Zaberu silněji. „Sakra!“ Nůž sjíždí po nad očekávání tuhé kůži a prkénko se začíná barvit krví. Pár sekund na to si uvědomuji, že mojí.

Živel a sochy - napsala Dana Emingerová

14. července 2024

Je to hrůza a krása zároveň. Sundávám boty a brodím se v zapadajícím slunci k tesanému torzu Nežárky uprostřed rozvodněné řeky. Řeky Nežárky, která dala před lety jméno jediné realistické soše Josefa Andrleho.

Tok vylitý z koryta jsme uviděli hned za přejezdem Jindřichohradecké úzkokolejky. Sochařova barokní sýpka v Dolním Skrýchově byla pořád na suchu, ale téměř celý park pod vysokými duby pohltily hnědé vlny. Rybníček s rákosy a kapry zmizel pod plochou proudící vody a ze zídky přátelství, kterou roky tvořily desítky umělců, se stal břeh jezera.
Josef se svou partnerkou Milenou dopoledne vyklízeli obrazy z teď již zatopené dílny vzadu za domem. Naštěstí k prahům jejich obydlí už řeka nedorazila. 

DOHODA - NAPSAL MATÚŠ ŠIMONČIČ

Šiel som po ulici a naraz niekto zavolal moje meno. Otočil som sa a srdce mi vrazilo až do hrdla. Bol to on. Stál tam úplne rovnako, ako všetky tie roky dozadu. Nie len mal ten istý čierny oblek s motýlikom a jemne vyblednutý plstený klobúk, ale jeho tvár neostarla ani o minútu. 

V chabo osvetlenej uličke sa chladný modrý svit mesiaca odrážal od jeho tmavej pleti a sochársky modeloval kontúry širokého, umelého, neúprimného úsmevu. Srdce mi búšilo, akoby som šprintoval o svoj holý život. Asi som aj mal. Miesto toho som ale stál prikovaný k vlhkému asfaltu s rukami vo vreckách. Snažil som sa vyzerať statočne. Pozeral som sa mu priam do očí. Tých istých očí, ktoré boli pred rokmi plné súcitu, priateľskosti a milosti, teraz zívali prázdnotou a apatiou. Snažil som sa to nedávať najavo, ale pred očami sa mi začalo robiť mdlo a lapal som po dychu. Moja pretvárka sa rozpadla v momente čo znovu prehovoril: “Pán Johnson, dlho sme sa nevideli.” 

Ať žije císařpán! - napsala Sabina Prisender

Dědovy opakované výkřiky se rozléhají po Třešňovce. Ta alej vede z kopce až k nám, takže krásně vidím oknem obýváku jeho lehké vrávorání. Jen vrávorá. Nekymácí se a nepadá. Nikdy.
Je to můj pradědeček Svoboda, statný osmdesátník a spolubydlící mých mladých rodičů, kteří se i s dětmi k němu a k prababičce nakvartýrovali.
Říkáme mu dědo, protože jiné dědečky nemáme. Ti mladší muži v naší rodině nesnesli režim a zemřeli dřív. Jen děda Svoboda, už věčnost v důchodu, věrný svému jménu sice vrávorá, ale pořád drží.

Návrat - napsala Irena Taterová

Ještě krok a Jakub stál na vršku kopce. Pohladil kůru staré jabloně tak jemně, jako by to byla žena. Žena, která s ním sdílí jeho vzpomínky. 

 Údolí se na něj smálo a volalo: „Konečně ses vrátil! Jen si mě prohlédni, jsem stále krásné?“
„Jsi úplně obyčejné,“ chtěl zavolat. 

Ale jenom tu větu zašeptal, protože se mu hlas dojetím zadrhnul v krku. A mozolnatou rukou si musel otřít slzu, která se snažila prodrat strništěm na tváři.

Delirium amoris - napsala Vendula Beaujouan Langová

Šimráš mne na špičce nosu,
Koluješ v mém oběhu,
Jsi stimulant, fascinace,
Má návyková látko bez šlehu!

Ulpíváš mi pod kůží,
Točíš se v mé hlavě,
Jsi opiát, halucinace,
Tajný příběh, co nekončí slavně!

Komplexy - napsala Barbora Pernicová

,,Tak co, je všechno připraveno?’’

Hlas chirurga se odrážel od zdí operační místnosti, obložené světle modrými kachličkami. 

,,Ještě ne, ještě ostříme skalpely a asistentka je na cestě se šroubky.’’ 

Blikající světlo zářivek se zrcadlilo v lesklých kovových nástrojích, vyskládaných na stolku. Do nosu štípala dezinfekce, vše muselo být sterilní. 

,,Máme k dnešnímu pacientovi dokumenty?’’ 

,,Ano, je to klient z Francie, 30 let…’’ četla sestra v lejstrech. 

,,A důvod operace? Nějaké zranění, postižení, nebo tak? Víš co, ať vím, co čekat, haha,’’ chirurg se nervózně zasmál.

Pavučina lží - napsala Martina Křížková

Jeden telefonát otevřel stavidla mé fantazie úplně špatným směrem. 

Zalapala jsem po dechu před živým obrazem krabice plné červů. 

„Víš, no, já k tobě musím být upřímný. Jedu na dovolenou s manželkou,“ ozval se přiškrcený hlas na druhé straně aparátu. 

Podivila jsem se: „S tou manželkou, kterou jsi měl kvůli mně teď na konci léta definitivně opustit?“ 

Tak to mi uniklo něco zásadního. Možná jsem měla víc věnovat pozornost hláškám typu: „Dokud se nic neřekne, o nic nejde.“ 

Nejkrásnější dárek mého života - napsala Irena Taterová

Karle, jdu nakoupit!“ zařve na mě táta a pak slyším jenom bouchnutí dveří. Jsem rád, že je pryč. 

Na jednu stranu. Ale na druhou se bojím, že se něco stane.
Nejsem žádný malý chlapeček, kterého tatínek nechává na chvilku doma samotného. Je mně 54. 

Jsem mladý? Starý? Já si připadám neskutečně starý. Mám roztroušenou sklerózu. RS-ku. Ještě nedávno jsem alespoň trochu chodil. A teď? Jsem rád, že ujdu pár kroků.

Máma - napsala Martina Křížková

„Nemůžeš žít v takovým bordelu mami,“ uleví Jana nahlas své frustraci hned po příjezdu. 

Přijela do matčina bytu opět po čtrnácti dnech a všechny desky stolů, všechny volné vodorovné povrchy velkého bytu jsou pokryty popsanými papírky:
Koupit rohlíky --- sehnat rychle čarodějnici!!!! --- 20. června zubař --- něco je na poště...

Jana se probírá lístečky, třídí, řeší, uklízí. 

Už rok stejný scénář, možná jen vzkazů se hromadí na stolech stále víc.

Chameleon - napsala Irena Taterová

Chameleon se rozhodl, že se přestěhuje. V jeho domovině už mu totiž na jeho změnu zbarvení nikdo neskočil. Vybral si pěknou zemi hned vedle.
„Přece se nebudu harcovat nikam daleko,“ zachechtal se.
A dařilo se mu. Zvířátka žasla: „Ten je krásný! Nedávno byl červený, teď zelený a zase žlutý!“
„A jak je bohatý!“ vykřikovali druzí.
Když se v zemi mezi zvířaty volil vůdce, říkalo se: „Chameleon je ten pravý. Umí krásně mluvit, se vším si poradí, má nádherné barvy. A ohromné jmění, takže už nepotřebuje víc. 

Teď bude pracovat jen pro naše blaho.“
Nakonec vyhrál lev. Ale chameleon se nevzdal.
Možná právě sedí vedle vás, tiše se chechtá a vyčkává.

Poučení: Kdo si počká, ten se dočká.

Maska senegalského čaroděje - napsal Petr Janša

Na nejzápadnějším cípu Afriky je země kontrastů – Senegal. Od pulzujícího Dakaru, plného barev a životní energie, přes u Lagunu de la Somone a ostrov Gorée, až po poušť Lompoul se střídají vůně oceánu s kořeněnou vůní místních tržišť. Je to země, kde africké rytmy mění zvuky velkoměsta a pouštní písek vyhání bujnou vegetaci. Země, kde řady baobabů cloní proti zapadajícímu slunci. 

Dakar
Dakar je jedinečný živý organismus, kde se proplétají staré taxíky zvané sept-places s moderními SUVčky. Klaksony aut a volání pouličních prodejců vytvářejí vzrušující zvukovou kulisu, která může být pro někoho i trochu stresující. 

Na cestách ke dveřím moudrosti - napsal Martin Paruch

Klášter Visoki Dečani, Kosovo

Foto: Julian Niča

Okovaná dřevěná vrata kostela se tvářila odmítavě. Bez víry v úspěch jsem vzal za kliku. Lehce skřípla, ale dveře se poslušně podvolily. Zatlačil jsem. Srdce v krku. Objevila se mezera, kterou se dalo proklouznut dovnitř. Byl jsem zpátky ve středověku.
Barvy tady připomínaly interiéry filmu Dracula od Francise Coppoly a usvědčovaly dnešní šedou eleganci evropských katedrál z trestuhodného nedostatku kreativity.
Barvy! Od podlahy až k nebeským stropům. S vymalovanými příběhy popsanými v knihách, které už dávno nečteme. Rafinovaně ozařované venkovním světlem procházejícím vysoko položenými okny.
Uvnitř hořely svíčky.

Jak se neutopit na rovníku - napsal Martin Paruch

„Pádluj! Pádluj!!“ křičel Fernando. V hlase byla slyšet nervozita. Řeka, ozdobená velkými bílými peřejemi, tekla obrovskou rychlostí. S trochou štěstí jsme proklouzli přes první dvě. V kánoi přibyla voda. Máchali jsme pádly ze všech sil a snažili se získat rychlost.
„Pádluj!!“ zaječel fistulí Fernando, když se před námi vztyčila vodní stěna o velikosti přerostlé fotbalové branky. O zlomek vteřiny později se naše gumová loď postavila na výšku. Na okamžik jsme se zastavili. Pak se přes nás přehrnula vlna a poslala příď tam, kde ještě před chvílí byla záď.

Hledání názvu knihy - připravila Nicole Studená

Lucie Svibová

Úkol:

každý vymyslí deset slov, které se mu vybaví u pojmů BUCOUDNOST, DOBA, ČLOVĚK, SVĚT. 

A pak je budeme zkoušet spojovat dohromady. Brainstorming nás čeká na lekci...

Život je změna - napsala Martina Křížková

Když jsme se s mým ex seznámili, nejedl vajíčka kvůli cholesterolu a nechodil na slunce. Byl bílý jak sýr a působil neduživě. Nemůžu z hlavy dostat jeho hlášku: „Slunce - žlutý vrah…“ 

Pak odjel na stáž do Anglie a situace s vejci se dramaticky proměnila.

Přání - napsala Irena Taterová

Máte nějaké přání? Třeba úplně tajné? Nemyslím ovšem nic hmotného. Žádný dům, auto, nové šaty. Ale něco, co byste třeba chtěli udělat, umět nebo zkusit a nikdy se vám to nepovedlo?

Asi vás překvapím, ale na jednom řeckém ostrově se vám to může splnit. Původně jsem chtěla sdělit i jméno toho ostrova, ale pak jsem si představila ty davy turistů, kteří se hrnou a čekají fronty, aby si splnili svoje přání. Tak to ne. Chci ten malebný kout zachovat.

PŘÍBĚHY NA SEDM SLOV

Alžběta Káninská: Polévka na plotně vzkypěla. Nikdo nebyl doma.

Alena Zouvalová: Houba se sama zvedla a opustila les.

Kateřina Surmová: Nikdy jsem na peklo nevěřil. Velká chyba.

Regina Knapíková: Dej mi kousnout! Neee, celý to sežereš!

Alena Zouvalová: Našel kouzelný prsten. Pak se děly věci.

Marie Rysová: Jel na starém kole, řetěz se zaseknul, au.

Kačka Hošková: „Hej Stůj!“ zavolal na něj udýchaně. Nezastavil.

Zašmodrchané věty - připravila Dana Emingerová

Prodloužené trvale nízké
ceny v HORNBACHU

Co je špatně na těchto větách:
Kousl učitele do ruky, když jsem jej káral. (Cimrmani: Ztráta třídní knihy)

Mamka zapne televizi a v tichosti zmizela.

Severoatlantická aliance jako celek poskytuje Ukrajině pouze pomoc a vybavení, které nezahrnují smrtící prostředky jako jsou uniformy nebo zdravotnický materiál. Idnes

Celý les vidí rozmazaně, jako když vidí zamlžené čelní sklo u automobilu.

Chybí mi tvůj úsměv - napsala Barbora Macko

Chybí mi tvůj úsměv 

mezi mraky pocitů.

Prodal jsi mé srdce
někomu jinému.

Propleten v směsici
splínu a truchlení
vyznal jsem lásku.

Se všemi životními ranami,
čekám na vysvobození.

Jelen ve světlech reflektorů (Deer in the headlights) - napsala Hana Hermanová

Carolabrücke se 11. září 2024 zřítil

„Mám? Nemám? Mám? Nemám?” 

Sedím u kuchyňského stolu a neotrhávám lístky sedmikrásky, ale vyškrabuju párátkem kytičky do plastového ubrusu. Koho bych se tak zeptala? Gábina se těší na dobrodružství, ta by mi řekla: „Co blbneš, prosím tě? Kvůli trošce deště, na to jsme zvyklý.“ 

Andrej by mi řekl: „No, já bych teda nikam nejezdil, když tam mají být ty záplavy.“ 

Nina, ta už vůbec nechce, abych někam jezdila, záplavy nezáplavy.

Z Bruselu do Železné Rudy během zářijových povodní - napsala Vendula Beaujouan Langová

Doběhnu do bruselské odletové haly a pátrám po khaki bundě Gerald Darel s kožešinovým límcem. 19:00. Kde sakra vězí? Snad ji tu neodchytili nějací ochránci zvířat, jak vyhrožovala. 

Konečně mi přistane na mobilu Hanin vzkaz: „Jsem před Exki.“ To je belgický typ rychlokavárny. 

„Vždyť já taky a nejsi tu!“ 

„Vlevo od vstupu.“ 

„Aha, oni jsou tu Exki dvě!“ 

Kam si zaletět s Püssi nebo Kundou? Do Pobaltí - napsala Jana Venzlů

Letecká společnost airBaltic se rozhodla pojmenovat svá letadla po pobaltských městech. Spustili hlasování o názvu letadel a právě estonská městečka Püssi a Kunda měly největší úspěch. Češi se zasmějí, ale pro Estonce žádný jazykový význam nemají. 

Veselé prázdniny v Římě - napsala Martina Křížková

Velikonoce 2012 a sluncem zalité Svatopetrské náměstí, kde papež pronáší požehnání městu a světu, Urbi et Orbi. 

Rozesmátá dívenka s odrostlejším kaštanovým mikádem a vysoká štíhlá zrzka s rovnátky bezstarostně pobíhají mezi sloupky dolního konce slavného náměstí.

Smrk a borovice - napsal Jaroslav Valach

Každý zná tu bajku o dubu a rákosu - vítr nehne dubem, ale rákosem mává, ve vichřici se rákos ohne ještě víc, ale nepoddajný dub je vyvrácen. O tomto - pro stromy trapném debaklu - se ty dva rostoucí pospolu na stráni nebaví.

Orel a červ - napsal Jan Kovalčík

Ilustrace: Hana Kovtun

Orel sezobl červa. Červa to bolí, dravec neví, co jí.

Poučení: Přemýšlejme o sobě navzájem.


Píšeme bajky inspirované Ezopem. Původní Ezopovu bajku Orlice a brouk vtipně převyprávěl Jan Werich a zajímavé je, že jsou v ní všechna Aristotelova pravidla postavená na hlavu, a přesto příběh funguje.
Werichova bajka se jmenuje O orlech a hovniválech. Ačkoliv bajky mají být krátké, tato trvá skoro patnáct minut. Poslechněte si ji zde.
Zkuste si pro zajímavost poznamenat, která všechna literární pravidla v ní Jan Werich porušil...

Psaní dává křídla - Zpravodaj 9/2024

Milí přátelé psavci!

Podzim přinese dvě autorská čtení a knihu.

Je to tady. Náš projekt ČLOVĚK NAŠÍ DOBY je u konce. V povídkové sbírce najdete stovku současných i futuristických příběhů od čtyřiceti autorů. Svěží barevné ilustrace vytvořili studenti Fakulty designu a umění v Plzni. Grafička připravila návrhy obálky s několika nápady, jak by se kniha mohla jmenovat? Vybírejte níže. 

Po více než pěti letech se vracíme do Brna, kde chystáme s naší moravskou sekcí tvůrčí dílnu. Bude se konat 25.-27. října v hotelu Sharingham. Během autorského čtení v sobotu večer pak na veřejnosti prověříme výsledky své práce. O hudební doprovod se postará Eva Turnová, patnáct let členka kapely The Plastic People of the Universe.

Tradiční předvánoční večer v Divadle Dobeška proběhne 29. listopadu a knihu nám pokřtí spisovatel Ondřej Neff. Kdo si včas zakoupí na literární Dobešku lístek v předprodeji, získá k němu slevový kód na říjnový a listopadový víkendový kurz v Praze.

Hezké čtení Vám přeje 

Dana

---

Tvůrčí víkendová dílna v Brně

Sobota s autorským čtením   

Nápad uspořádat literární dílnu v Brně vzešel od naší dlouholeté autorky Zdeny Součkové. Do přípravy se zapojila i ředitelka Horácké galerie Věra Staňková, kterou můžete znát jako první manažerku kurzů Psaní podle Lustiga a také z dílny v Novém Městě na Moravě. Učit se budeme v prostorách hotelu Sharingham, kde si můžete zajistit i ubytovaní.

V sobotu večer se uskuteční autorské čtení těch nejlepších v rockové vinárně Rock Wine, kterému bude předcházet výuka rétoriky s herečkou HaDivadla Věrou Zástěrovou-Sasínkovou. Hudebním hostem večera bude baskytaristka a skladatelka Eva Turnová.
Dílna je oproti víkendovým kurzům v Praze levnější. Má ZAVÁDĚCÍ CENU 4000,- KČ. Hlásit se můžete zde.

---

Jména postav

Zadání: vymyslete dobré a špatné jméno pro následující listerární postavy:

1. Přísná učitelka
2. Mimozemšťan
3. Přepracovaný lékař
4. Úřednice za přepážkou
5. Fajn holka ze třídy



Dobré jméno / Špatné jméno: 

Co četli Husákovy děti a bommeři - napsala Sabina Prisender

Šeď má mnoho odstínů. Snad ještě víc než jiné barvy. Jako typické Husákovo dítě jsem šeď doby vnímala hlavně ve městě, neboť rodná víska nás konejšila sytou zelení Moravského Krasu. Žili jsme tam tak trochu schovaní a utěšovali se prací na zahradĕ a pilnou četbou.

Talmud a Lenin aneb o autoritách - napsala Dana Emingerová

Arnošt Lustig rád vyprávěl, že talmud má spoustu šíleně srandovních nařízení. Třeba: nikdy nespěchej ze záchodu. Nebo: Než se dožít sta let, je lépe býti mrtev. Nevím, zda je to pravda, ale taková rčení se spisovatelům vždycky moc hodí. Arnošt měl dokonce za to, že opírá-li se tvůrce o autority, působí to vznešeně. Prý takhle psal Hemingway. Když nevěděl v dialogu, jak dál, vždycky zalistoval ve sbírce přísloví a našel něco, co mu umožnilo pokračovat a ještě to bylo chytré...
„Ovšem přísloví si můžeš i vymyslet,“ vysvětloval mi Arnošt Lustig a líčil, jak na cestě překročil housenku. Nejdřív však zvažoval: mám na ni šlápnout, nebo ne? Nešlápl, ale brzy potřeboval do své knihy nějaké šikovné přísloví, a tehdy si ho sám vytvořil – české přísloví, že kdo zašlápne housenku, zabil motýla.

Ruiny - napsala Alena Zouvalová

• It´s over, Anakin, I have the high ground.
○ Slez z toho, magore, ještě tě někdo uvidí.
• Jako kdo? Nikdo tady není. Měla by sis přiznat, že seš na míle jedinej člověk, koho zajímaj nějaký starý ruiny. Proč vubec?
○ Má zajímavou historii. Na Wikipedii psali, že tu strašilo a že prý...
• Tvým zdrojem je Wikipedie?
○ Blabla bla. Tě tu zavřu do nějaký kobky a každý den ti přinesu jen plátek sýra.
• Takže odměna.
○ Ten plátek bude ať máš čím uplácet místní hlodavce, aby tě nesežrali. Hele – támhle jsou schody. Pojď, chci to tu checknout celý.
• Fuj, ježíš, to bude plný pavouků a mrtvol nebo něco.
○ Mrtvol?
• Mrtvol.
○ Tak tam přidám tu tvoji. Pojď.
• Že já mám tohle zapotřebí...

Divná návštěva - napsala Anastassiya Astashkina

Se strýcem se moc nevidíme, ale včera, když k nám nakonec přijel, vzpomněla jsem si proč po jeho návštěvám až tak netoužíme.
“Dáš si čaj?” zeptala jsem se.
”Radši kávu s citronem, prosím. Máš bio-citrony? Snažím se jíst zdravě.”
”Nemám. Jsou úplně stejné, ale dražší.”
“Ty to nechápeš. No nic. Je dobře, že mám svoje,” vytáhl citrony s nálepkou “bio” a tuňákově sendviče, které mu nejspíš připravila jeho manželka.

Malá nevěra - napsal Jiří Wilson Němec

Kývni
Řekni si o polibek
Nemusíš mluvit. Stačí očima
Všechno je relativní
Svůj pohled na tě stočím 
A zachytím odraz vlastních vln
A proudů
Ne pohled ovíněný
Ne pohled pivní
Přec ten, jenž naměří
A započtou mi
U Posledního soudu
Kývni

TÁTA A BRÁCHA - NAPSALY ESTER VARGOVÁ A EMMA PETIT

MŮJ TÁTA PAVEL

Ester Vargová

Jednoduše řečeno - můj táta. Abych uvedla nepolíbeného do děje, můj otec vystudoval základní školu, stavárnu a následně i ČVUT s výborným prospěchem. Nejednou za dobu mých studií nezapomněl podotknout: „Já jsem dostával prospěchový stipendia a tobě tady dělá problém velká násobilka?!“ Sama jsem si s přibývajícím věkem došla k názoru, že inženýr ze mě pravděpodobně nikdy nebude a že táta se s tím jednou třeba taky srovná. Každopádně dospívání a potažmo i soužití s mým otcem pro mne nebylo vždy jednoduché. Můj otec totiž žije na planetě OCD, kde se vše řídí podle zvláštních řádů a pravidel.

Synagoga v údolí řeky Jihlavy - napsal Petr Janša

Je důstojným svědkem staletí židovské přítomnosti na jižní Moravě. Její mohutné zdi pamatují doby radosti i smutku, modliteb i ticha. Nese otisky rukou dávných stavitelů, kteří vztyčili tento dům víry uprostřed malebné moravské krajiny. Vysoké zdi se tyčí k nebi jako výzva věčnosti, zatímco charakteristická střecha se leskne v paprscích slunce, odrážejíc světlo do všech stran, aby přivítala každého návštěvníka.

Můj nejzajímavější zážitek aneb jak na první úkol - radí Dana Emingerová

O čem psát? Míto co říct!!!
Kterýkoliv zájemce o můj kurz PSANÍ PODLE LUSTIGA musí na první lekci zvládnout Arnoštovo oblíbené zadání, a to napsat jednu stránku (kolem 1800 znaků) na téma MŮJ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ZÁŽITEK. Podstatou úkolu je si uvědomit, že čtenáře nezajímají něčí niterní úvahy o tom, zda bylo v autorově životě úžasnější to či ono. Příspěvek musí být zajímavý pro čtenáře. Psaní je hlavně o obsahu.
Občas vzniknou i absurdní kuriozity, viz níže... Možná se zasmějete. Ale prosím vás, takhle ne!

CHYBA - NAPSALA BARBORA PERNICOVÁ

Šel jsem po ulici a najednou někdo zavolal moje jméno. Otočil jsem se a uviděl muže v černém obleku, jak se řítí ke mně. Zastavil jsem se a počkal na něj. Když mě doběhl, celý zpocený a udýchaný, uctivě si sundal klobouk.
,,Pane, děkuji vám. To víte, klouby už mi neslouží, už neuběhnu to, co dřív."
,,V pořádku, v pořádku, stejně nikam nespěchám," řekl jsem a pozorněji si ho prohlédl. 

Jeho oblek byl starý a ošuntělý, nohavice dole u kotníku měly dírky, asi od molů, manžety u rukávů dávno ztracené.

Nanynka - napsal Jaroslav Valach

Svodka kriminální ústředny:

Z nespecifikované obce v Polabí je hlášeno násilí vůči farmářce N. 

Jmenovaná byla napadena při plnění svých pracovních povinností přímo na pozemku zelinářské zahrady. 

Ve svědecké výpovědi poškozená uvedla, že v důsledku rozepře s Josefem, zvaným Pepíček, jí tento ve stavu nekontrolovatelné zloby připravil o pomůcku ke sběru zeleniny. Pomůcka, bližším zkoumáním vyšetřovatelů určená a následnou expertýzou v laboratoři potvrzená jako košíček, byla zničena. 

Místo úhrady škody se podezřelý ukryl v armádním náborovém středisku.