Pohádka O bludičce a hejkalovi - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

V jednom lese u rybníka žily lesní víly. Živily se ranní rosou, ve dne se schovávaly v přítmí nejzazších koutů lesa, v noci ožívaly a tančily za svitu měsíce. Byly křehké, stříbřitě průsvitné, při tanci se vznášely jako vážky a jejich pečlivě učesané vlasy kolem nich vytvářely stříbrné víry. Každá měla na hlavě věneček, který jí dával kouzelnou moc.

Když právě netančily, dlouze rozčesávaly své dlouhé stříbrné vlasy nebo vily čerstvé věnce. Moc toho nenamluvily, protože správná víla je éterickou bytostí s tělem upředeným z měsíčního svitu, s očima hlubokýma jako studánky a pohybuje tak zlehka, že se ani lístek nepohne. Být vílou totiž není jen tak. I víly mají svá pravidla.

Bábovka - napsala Alena Bruthansová

Hluk ve vedlejším bytě náhle ustal.
Že s tím ranním vstáváním vždycky dělají takový tanečky, zamumlala si pro sebe Lada a šla zkontrolovat bábovku. Z trouby se po kuchyni roztančila hřejivá, máslová vůně. Ještě tak minutku, dvě, a bude to jedna báseň, neubránila se úsměvu. Těšila se, až si na buchtě pochutnají vnučky.
Z chodby se ozývaly šouravé, táhlé zvuky. Někdo jí cosi podsouval pod dveřmi.
Lada spěšně zavřela troubu.
Byla mírně zklamaná, když za klíčovou dírkou objevila jen Davidova záda.

Smutné příběhy - napsaly Yassemin Mamyrova, Anastasiia Burakova, Zuzana Smolová, Lucie Košinová, Elliot Jačků, Julie Schillingová, Kristýna Koblasová,

Dědeček

Čtyři ráno. Jsem na letišti mezi cizími lidmi.
„Dědeček...zemřel.“ To je vše, co mi moje matka mohla říct po telefonu.
Chci křičet, ale nemůžu. Mám pocit, že je všechno uvnitř rozbité na několik fragmentů. Zřejmě tam zbude jizva, která nikdy nezmizí. Před odletem jsem mu nemohla zavolat. Prostě jsem nemohla. Slyšet hlas umírajícího člověka je velmi bolestivé. Zvlášť když víte, jak to dopadne. A teď je příliš pozdě.
(Yassemin Mamyrova)

Kousek blíž k dospělosti – napsala Bohuna Kopřivová

Konečně jsem se dočkala. Naučím se tancovat, ještě lépe se chovat, snad i stolovat, a třeba nebudu mít o tanečníky nouzi.

Všichni říkají, že jsem hezká, i když já sama si tak moc nepřipadám. Ale pravda je, že mám ucházející postavu, asi tím cvičením. Je dobře, že jsem chodila do sportovní školy. Vlasy mám taky docela pěkné, trochu vlnité a dlouhé. Ale kluci mají raději blondýnky. Tak to tedy nejsem, ale barvit se nebudu. Nemám na to čas, a ještě se tím ničí vlasy. Ale i ve filmu jsou některé krásné brunetky a jaký je o ně zájem. No uvidíme.

Vůně – napsala Jana Fraitová

Ranní paprsky slunce mě probouzejí k životu. Linu se prostorem celé zahrady.

Mám nejraději, když ráno trochu sprchne – to pak voním intenzivněji. Lítám si sem a tam, dokonce i přes plot až k sousedům.
Dnes jsem šťastná, protože na osamělou lavičku v zahradě si v polední přestávce sedli muž a žena. Asi kolegové ze zaměstnání… 

Háček k příběhu Martiny Dům z nebes

Dům z nebes
Zhluboka se nadechnu a spustí se mi slza na tváři. Slza štěstí. Máme vysněný dům a dcera se konečně uzdravuje. Byl to dlouhý boj, ale vyhráli jsme. 
Jednoho dne jsme jeli na návštěvu k sestře do Poděbrad. Po velikonočním obžerství jsme to šli rozchodit procházkou podél Labe. Byl krásný den. Řešili jsem zdravotní potíže mé dcery s atopickým ekzémem a já jsem si posteskla, že bychom měli změnit prostředí, kde žijeme. 

"Tak na to zapomeň!" říká manžel.
(Marie Kuchařová)

Dar z nebes - napsala Martina Talířová

Bylo takové běžné velikonoční pondělí, naše čtyřletá dcera nás vzbudila už se svítáním, vyrazit ven z Prahy byla první myšlenka u brzké snídaně. Co takhle na koledu do blízkých Poděbrad, kde bydlela moje sestra s manželem. Dceru i nás vždy rádi viděli, sami děti zatím neměli a tak hurá na dálnici D11.
Po klasických kávičkách, muži i panáčcích slivovice a výborných beráncích a nádivkách, nastal čas na procházku po městě. Kolonáda i známé stezky podél Labe byli plné návštěvníků i místních , a tak jsme se vydali opačným směrem do zastavěné části s novostavbami.

O životě - napsal Libor Frank

Jen pro těch pár slz na začátku
A možná pár slz na konci
Jsme tu
My

Janička – napsala Kateřina Milfaitová

„Dobrý d… Jéžiši, to je záznamník!

Chomutov. Dvojka! No, to se jim řekne, dvojka. V pětasedmdesáti a s blbejma brejlema!
Haló? To už není robot?
Áááá, Janička. Dobrý den! Prosím vás, potřebuji reklamovat brýle. Já přes ty multifekály nic nevidím!
Ále, bifokály nebo fekály, stejně stojí za…starou belu!
Janičko, máte fakt milej hlas, ale jak říkám, nic se nerozbilo, prostě přes ně špatně vidím!

Bezva výlet - napsala Alena Bruthansová

V kukuřičném poli se pozvolna začal usazovat stín.
Obloha se co nevidět začne hlásit o slovo, pomyslela si maminka a přivinula k sobě dítě se sedřenými koleny.
„Tak, a teď už se s tebou párat nebudu. Vybereme z rány zbytek kamínků. Za chvíli bude pršet. Akorát se ti tam ještě něco dostane.“
„Ne, ne, ne, ne…“ Chlapec si vší silou držel dlaně na uších. Oči křečovitě zavřené. Máchal sebou ze strany na stranu.
„A víš co? Já už toho mám dost. Jen počkej, až se vrátí táta. Nekoukej na mě takhle. Přemlouvat tě nebudu. Zvedni se radši, ať nás ze silnice vidí.“
Chlapec se neochotně postavil. V zaťaté pěsti mačkal kukuřičný list.
„To je teda pěkně blbej výlet!“ Vrhl na maminku ten nejzlejší pohled a demonstrativně se otočil.

Jak pojmenovat hrdinu - připravila Nataša Richterová

Jméno, které přisoudíte hrdinovi, ho provází celý příběh, proto by je měla charakterizovat více než nahodilost jmen běžných smrtelníků. Jména musí být výrazná a měla by ve čtenáři navozovat pocit, že hrdinům zkrátka padnou.

· Pozor, nepoužívejte podobná jména! Budou-li mít postavy taková jména, čtenář i vy se snadno spletete (Jan x Dan, Lenka x Alenka, Pospíšil x Pospíchal, Nová x Novotná, Zdeněk x Zbyněk).

Manažeři – napsal Michal Hejna

„Nazdar!“

„Nazdar, tak jak u vás na oddělení?“
„Fantazie, co u vás?“
„Kdyby to bylo jen o trochu lepší, už by tomu nikdo nevěřil.“
„Hele, znáš Magdu z účetního? Sympatická holka. Jo, já vím, že mám oficiálně Janu, ale znáš to.“

Kdy vymřeli Přemyslovci? - napsala Bohuslava Kopřivová

Kdy opravdu vymřeli Přemyslovci? Ze školy všichni víme, že to bylo v roce 1306, kdy byl v Olomouci zavražděn Václav III. a tím vymřeli Přemyslovci po meči. Vládli v naší zemi od roku 995, kdy vyvraždili další mocný rod Slavníkovců. Ale není to pravda, jen datum jejich nástupu ano.
Možná každý z nás si ze školy vybaví nějakou nepodstatnou maličkost, která ho tenkrát zaujala a pamatuje si to. U mě je to právě vymření Přemyslovců roku 1521. Četla jsem tehdy knížku o Přemyslovcích, a tak jsem byla ráda, že jsem byla vyvolána a chtěla třídu i paní učitelku ohromit. Nepovedlo se, paní učitelka mi to neuznala a já dostala pětku.

Poklad ze všech nejvzácnější - napsala Alena Bruthansová

„Ty kluku nezbedná, kde jsi? Co jsi zase provedl? Až tě najdu, to teprve uvidíš tu jízdu!“
Matouš se krčil v přítmí stodoly. Mezerami v trámech prosvítalo hřejivé, doznívající slunce. Babičku prozradila těžkopádná chůze, dunivé došlapy. Pohroma se vzdalovala. Chytila se špatné stopy.
Chlapec se nejprve důkladně rozhlédl. Vzduch byl čistý. Jediným živým svědkem mu byla Mourka, která si líně čistila srst.
S opouštěním svého úkrytu nepospíchal.

Na rybách - napsala Martina Talířová

Hele, štička! A támhle pod stromem hejno běliček!

Řeka si klidně teče a ryby plavou sem a tam. Prut štikovák se houpe ve větru. Podběrák čeká na svém místě. Sedím schoulený pod keřem na malé židličce a pozoruji všechno kolem sebe.
Ticho, ranní chlad a vůně osychající trávy mi bystří smysly. Na nose mě šimrá sluníčko a komár se zapíchnul do mé tváře. Jen počkej!

Pondělí 7:15 – napsal Michal Hejna

„Děti, za čtvrt hodiny odchod do školy, jak jste na tom?

Proč brečíš, Doubravko? Co? Když mi neřekneš, proč brečíš, tak ti nemůžu pomoct.
Co je, Jáchyme? Jak, že ti nejdou zapnout kalhoty?! Aha, fajn, tak si je sundej a oblékni knoflíkem dopředu.

Pojištění - napsal Jiří Wilson Němec,

Mám pojištění ve prospěch svých blízkých. V případě pojistné události však mají blízcí smůlu. Jsem sice zajištěná a tudíž pojištěná, nicméně nevybuchlá letecká puma.

Poučení: Není pojistka jako pojistka.

Gynekologie – napsala Lucie Hybšová

Dveře ordinace se prudce otevřely a vyšel šarmantní muž ve středním věku.

„Další, prosím!“ vykřikl a pohlédl na tři ženy v místnosti. Zvedla se mladá puberťačka v pokročilém stádiu těhotenství a nervózně se na doktora usmála.
„Nebojte se, slečinko, já nekoušu.“
Když se za dívkou zabouchly dveře, osmadvacetiletá bruneta pohladila svého malého syna a znechuceně pohlédla na ženu vedle. „To snad není možný, v tomhle věku mít děcko…“

Červenka – napsala Anežka Nováková

Cítil, že je konec.

Špatně se mu dýchalo, ale žádná ukrutná, fyzická bolest, kterou si s umíráním celé roky mylně spojoval, se nedostavovala. Znovu se chrčivě rozkašlal. Uprostřed hrudníku ho tlačilo a on věděl, že uvnitř něj je něco, co chce za každou cenu ven. Byl ale příliš slabý, příliš starý. Všechno bylo v mlze. Připadal si jako ve snu. Byl na nemocniční posteli, ale zároveň už byl jednou nohou jinde – na místě plném oslepujícího světla.

Marcela zase prudí – napsala Lucie Hybšová

„Dáš si už večeři, drahý?“

„Ano, jen počkej… Něco tu musím dodělat kvůli sousedovi.“
„Dodělat? Počkej, Péťo – kdy ty si naposledy něco udělal?! Natož abys to dodělal!“
„O čem to blábolíš? Zrovna včera jsem nám nabrousil nože!“
„Nože? Ty mě nepřestáváš překvapovat, Péťo. Proč si u, všech všudy, brousil nějaké nože?“
„Tak sem pojď, Marcelo! Pojď se podívat! Dělej už!“
„Už běžím… A kdeže to jsi?“

Přírodní je lepší – napsal Stanislav Kozubek

„Dobrý den, jsem tady správně? Jsem v Erotic City?

Výborně. Přes internet jsem u vás koupil tu vaši novinku – 3D brýle s virtuální realitou.
A chtěl bych je reklamovat, protože nefungují.
Bylo mi slibováno, že okusím novou dimenzi vlastního uspokojení. Ale jestli je tohle nová dimenze, tak já chci radši tu původní, přírodní…

Žluté UNC 061 – napsal Jiří Yakeen Helus

Určitě už jste takové ženy potkali. Jdou světem, a tak trochu pořád tančí. Možná se do jejich šátků opírá sluneční vítr, možná, že mnohem víc než vy nebo já cítí tu pučící sílu buněčného kvetení nebo si jen zpívají mantru z včerejších Ženských kruhů.

Jsou ztělesněním éterické síly.
Rány osudu si dokáží interpretovat jako posilující zkoušky a někdy se těší na výhody všech příkoří, které slíznou jako smetanu v budoucím životě.
Když uzrají, jsou otevřené a přímé, a pokud nejste ženou z jejich kmene nebo chlap jak ze žuly, nezbude vám nic jiného než svou vystrašenou dušičku schovat za hradbu předsudků, a odtud je bombardovat devalvujícími vtípky či morálními plky.

Den D v Brně – napsal Stanislav Kozubek

Zrovna jsem se probudil. Je 12. července 2001. Pro kohokoliv jiného by šlo jen o jeden z dalších letošních horkých letních dní. To se ale netýká mě, to se netýká ani mých parťáků. Jako členové reprezentačního družstva jsme právě vstali do nejdůležitějšího dne roku. Celá naše příprava k němu směřovala; od listopadu jsme se devět měsíců tvrdě připravovali na to, abychom na mistrovství Evropy v dráhové cyklistice, které hostilo Brno, zajeli co nejlepší výsledek v jedné z olympijských disciplín – stíhacím závodě družstev.

Už po probuzení mě lehce šimrá v břiše. Ano, hádáte dobře, je to mírná nervozita. Tato věta se může zdát jako klišé, ale patří sem: den D je tady!

Ach, ta vášeň – napsala Martina Talířová

Znáte někoho, kdo bedlivě sleduje všechny tenisové turnaje, zná podrobnosti ze života tenistů, posílá jim povzbuzující zprávy a rozebírá do detailu každý jejich pohyb na kurtu?

Já ano – moje maminka tenisem žije. Nikdy ho nehrála, ale miluje jeho sledování, ať už naživo nebo v televizi.

Dragoun a smrt - napsal Jaromír Eminger

Jaromír Eminger
(15. července 1891- 10. ledna 1992)

Drze jsem civěl smrti v líc, když ve válce plenila,
však kvapila dál nedbajíc, tak málo si mě cenila.
Až v Rusku jsem se polekal, neb přelud s kosou za mnou stál.
Ni kulometů hnusný ryk hlas Smrti nemoh‘ přehlušit.

Zjev ťuknul mi na rameno, já jen z rozpaků se smál,
prý abych řekl své jméno, odkud jsem se tu vzal.
Však nejsem ten, kdo by se dal, a tak jsem se ošíval:
Na tucty děl sem pálilo. Nic vůbec slyšet nebylo...

Monolog s koněm - napsal Libor Frank

„Milý koni, 

musím ti poděkovat! Za to, že jsi, za to, že jsme se potkali. To není jen tak samozřejmé a je třeba si toho vážit. Z mé strany tedy rozhodně. Nebylo to vždycky, že jsme se vzájemně měli v takové oblibě, jako je tomu dnes. Začal jsem si tě sice tu a tam všímat už jako malého koníčka v dětství. Ale teprve časem jsem se osmělil a začal v tobě nalézat větší zalíbení. 

Spolužačka v záloze - napsala Bohdana Pufferová

„Co to sakra je?“ pomyslím si, když se do naší maturitní třídy vřítí cizí žena. Na sobě hadry jak z první republiky, velmi fortelné postavy. Fialové kudrlinky do střihu ala „Kazisvět“. 

Vcupitala do dveří, sotva je dovřela, se zaníceným výrazem ve tváři vykřikla: „Bacha už jde!“ 

Nechápeme nikdo, co ta paní chce. Koukáme na sebe se spolužáky. 

I náš učitel má ve tváři údiv. To nebude školní inspekce, pomyslím si. 

Skleníkové květiny - Barbora Macková

Jsme jako květiny ve skleníku,
co vlastním růstem se dusí.
Sedím ve stínu slunečníku,
pocity zkázy a úzkosti
ve mně se mísí.

Zaháním svou trýzeň,
až přemůže mě žízeň.
Mé kořeny nemají dostatečnou váhu
a já jen pomalu zmírám a stárnu.

Setkání s andělem - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Sedím a zírám do prázdna. Do příjemného chladu suterénní kanceláře vstupuje otevřeným oknem dusné horko letního dne. Předzvěst bouřky. To dusno vnímám nejen venku, ale i uvnitř. Napětí v celém těle. Další z mnoha dnů, kdy mám pocit, že jsem ve špatném čase na špatném místě. Že sem nepatřím. Sama sebe se ptám, co tady vlastně dělám. Všechny buňky mého těla jsou naplněny ohromnou únavou. Jakoby to ani nebylo moje tělo.

Každý jeho kousek křičí: „Nechci tady být, chci pryč.“
Mám pocit, že už to nevydržím a celá se rozprsknu na tisíc kousků. Připadám si k ničemu. Neschopná žít svůj život. Neschopná být tím, kým jsem dosud byla. Vnímám, že se mi všechno rozpadá pod rukama. A já už se ani nesnažím to chytat. Jsem jedna velká chyba. Zosobněné selhání.

Lehnu si na zem a zhluboka dýchám. Snažím se vrátit do svého pocitu dobře. Představuji si moře a pláž. Zavírám oči, dech se mi zpomaluje a najednou jsem tam.

Šatník - napsala Nina Potočárová

Moja mama je tanečnica. Niekedy sa chodievam pozerať na vystúpenia baletného zboru, v ktorom tancuje. Tanečníci s ľahkosťou, akoby lietali, sa jemne premávajú na javisku. Upriem pohľad na maminho tanečného partnera. Sledujem, ako sa s výskokom vznesie do vzduchu a elegantne, akoby nič, znova pristane na zemi. Jeho pohyby pôsobia nežne, no zároveň aj mocne a sebaisto. Ohromí ma to. Keď vyrastiem, tiež chcem tancovať. Presne ako on.

Role – napsal Elliot Jačků

„Představ si kámo, včera jsem byla ve městě vyzkoušet ten novej tríček na skatu, a najednou…”

„Byla? Bro, to asi ne, hej!” zahuhňá můj nejlepší kámoš od lavice, na které se zeširoka rozvaluje.
Učitelka právě přednáší o životě Ginsyho a Kerouaca, takže ani jeden nedáváme pozor.
„Ale no tak! Víš moc dobře, že jsem se přeřekl,” dodám a nahodím jeden z nejlepších falešných úsměvů, i když začínám vnitřně panikařit.
Musela mi to udělat zrovna teď? Proč se ozve vždycky v tu nejméně vhodnou chvíli?
Buď už sakra zticha! okřiknu ženský hlásek v mé hlavě.

Já už nechci rod – napsala Julie Schillingová

S přáteli jsme šli do hospody. Sedli jsme si ke stolu blízko baru a povídali si o vtipných událostech, které se nám staly ten den. Podíval jsem se po hospodě a viděl jsem jinou skupinu přátel o pár stolů dál.

Co to dělám…?
Byla to skupinka dívek, jež si užívaly svoji společnost. Hmm... možná, že kdybych chtěla, tak bych mohla být jak ony, řekla jsem si v hlavě a cítila se jako podivný pudink, co mění formu tím, jak sledoval svět.

Nezapadám - napsali Lucie Košinová, Barbora Macková, Anežka Nováková, Yassemin Mamyrova a Jan Vaněk

Na hraně

Včera jsem jela na nákup. Prodavačka se mě zeptala: „Je to vše, pane?“ Trochu ve mně hrklo, pak jsem teda slušně odpověděla, že ano, a zaplatila.
Někdy mi to nevadí, jindy je to strašné. Nechci mít škatulku. Chodím po tenké hraně, náchylná spadnout na jednu či druhou stranu. Nechci propadnout jedné straně a už nemít možnost vrátit se na druhou.

Jsem žena, muž, nebo...? - napsala Zuzana Smolová

Chci být tvůj… Navždy ta Tvá

Chci ji políbit. Měl bych ji políbit…
Svědomí mi promlouvá do duše samo a já ho nemůžu ovládat. Naklopila jsem do sebe tolik panáků, že téměř nedokážu chodit rovně. Kymácím se ze strany na stranu a v duchu se proklínám. Je mi špatně, ale co jsem měla dělat? Když jsem ji tu uviděla, musela jsem si dodat odvahu a trochu otupit smysly.

Tichý nepřítel – napsal Jiří Wilson Němec

Myš vyvedla poprvé svého potomka ven. První, co myška uviděla, byla kočka. Seděla nedaleko a kňouravě mňoukala.

„Kdo to je?“ ptala se myška.
„To je náš největší nepřítel! Jak uslyšíš mňoukání, honem se někam ukryj. Jinak tě kočka chytí a sežere,“ dostalo se jí poučení od matky.
Další den už šla myška ven sama. Kočka byla na číhané a byla tichá jako vysoké nebe. Myška si řekla: „To není nebezpečí, nemňouká...“ A zahodila ostražitost. 

Kočka nechala myšku přijít až téměř před svůj čumák. Pak už jen chňapla a bylo po myši.

Poučení: Zmlkne-li nepřítel, neznamená to, že přestal být nepřítelem.

Víc než pět P - napsala Anna Vocelová

Podle chlapů má mít prý ideální žena 5 P, tedy být pohledná, poctivá, pracovitá, pořádná a prachatá. Podle mě má Dana těch „P“ mnohem víc.

PÍŠE POUTAVĚ… Ačkoli Dana na své Kravaťáky ódy nepěje, já jsem se právě díky nim zapsala na její první víkendový kurz. Chtěla jsem si „od té spisovatelky ze Všechnopárty“ něco přečíst a právě tato kniha mi byla blízká tématem korporátu, ve kterém jsem pracovala.

Dana, moje druhá "máma" - napsala Zuzka Fajmonová

Je tak trochu moje druhá "máma". Asi to bude tím, že jsme obě brunety, milujeme psaní a minimálně jednoho jejího syna nazývám bráchou. Věříme si. Já jí povídám svoje spisovatelský obavy a ona mě uklidňuje laskavým úsměvem. Říkáme si věci tak, jak jsou. Bez příkras, protože na omáčku kolem se známe už příliš dlouho.

Hřeben - napsala Hana Kavalová

Těžko se hledá spojitost mezi podzimem a vlakovým nádražím. Dokonce na nich na první pohled není nic zvláštního. Ale pokud ten pohled zaměříte na podzim 2017 a Vaše myšlenky ubíhají po kolejích do Prahy, tak pak už je to jiná. Neboť vše se vším souvisí.
Stojím před Dobeškou a čekám, až přijde. Ta paní, co hovořila do rozhlasu o psaní tak poutavě, až jsem vzala veškerou svou odvahu, zvědavost, přibalila svá tajná přání do kapsy a vyrazila. Přichází. Sebou má kromě plných rukou knih a občerstvení, oči plné jiskřiček, všudypřítomný úsměv na tváří a tolik pozitivní energie, která otevírá nejen dveře Dobešky, ale především srdce všech, kteří měli to velké štěstí vtáhnout si ji do života.

Milá vzdělávatelko psavců - napsala Olga Sedláčková

Milá vzdělavatelko psavců,

dnes je ti krásných 60 let. Musíme si to pochválit, protože za dva roky mě to čeká taky a budu také stará žena... Jo houby, to mě teda fakt ani nenapadne. 

Božka Němcová holt měla sama těžký život, tak viděla babičku jako stařenku. Ale trochu se bojím, že vytvořila stereotyp, který je už konečně potřeba rozbít. Tak a jde se na to - beru to krok za krokem podle Tvého narozeninového zpravodaje.

Setkání s Danou - napsal Jiří Wilson Němec

Všechnopárty

Setkali jsme se u nás v obýváku. Dana si tohle setkání stopro nepamatuje, ale já ano.