4. července 2018

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Všechnopárty 29. června 2018
Dana Emingerová odpovídá na otázky Karla Šípa tak dlouho, až ji prosí, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru".
"Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisovatelka a lektorka tvůrčího psaní.
Podívejte se zde

Kouzelné poprvé - napsal Jan Smrčka

Poprvé sebou nese něco nového. Objevného! Neznámého! Není to jako, když dáte další cihlu do zdi. Je to něco, co tu dosud nebylo ....
Jedno z mých poprvé se odehrálo na podzim roku 1983. Den byl zvláštní snad jen tím, že bylo hezko. Sluníčko hřálo tak, jak to umí. Auta jezdila sem a tam. Já byl v jednom z nich a se mnou dva muži, kteří měli udělat zkušební let balonu. 
Jejich úkolem bylo ověřit, zda funguje něco, co jsem dosud nikdy neviděl na vlastní oči. Balon jsem viděl na obrázcích, v televizi, ve filmu, ale ve vzduchu? Ne. 
Jeli jsme technickým výkřikem té doby. Dýchavičnou Avií.

3. července 2018

Knihy z našich kurzů

Karel Šíp se během natáčení Všechnopárty zajímal i o to, mám-li na kurzech autory, kteří už něco vydali. Mám. A mnoho. Tou nejčerstvější spisovatelkou je Monika Hodáčová - v květnu jsem se stala kmotrou její knihy pro ženy Ještě můžu vzlétnout.
Yakeen J. Helus vydal cestopisnou audioknihu Deník z cesty přes půl světa.
Klára Dvořáková napsala povídkovou sbírku Už mě nikdy nelíbej.

Vložky křídel zbavené - napsala Klára Dvořáková

Kdykoliv vidím reklamu na vložky, mám pocit, že bych je měla nosit pořád. Už pro ten pocit ochrany a pohodlí. Kdo by to nechtěl zažít? Myslím, že nám muži musí zákonitě závidět. Máme to tak jednoduché! Stačí si vzít vložku nebo tampon a máme dvakrát větší pocit ochrany a pohodlí. Než kdy?

Zamyslel se někdy nějaký kreativec, jak se to proboha měří? A proč je nemám nosit celý měsíc, když mi to dělá údajně tak dobře na psýchu? Proč je nenabízejí místo osobních strážců nebo pojistek? Pojišťovny by to mohly sponzorovat a mít na nich svá loga. Je to vysloveně nevyužitý reklamní prostor...

2. července 2018

Sedlák a kos - napsala Jitka Šolínová

Ilustrace: autorka
Na jednom velkém statku, obklopeném loukami, úrodnými lány a lesy, žil bohatý sedlák. Ve svých stájích měl plno dobytka, na práci své pacholky a v širokém okolí se nenašel nikdo, kdo by se před ním neskláněl v obdivu a hluboké úctě. Alespoň to, si sedlák o sobě myslel. Věřil, že je nejmocnější a druzí pokládají za čest, že mu mohou sloužit.
Všechny lidi kolem sebe jen vykořisťoval a manipuloval s nimi ve svůj vlastní prospěch. Byl hrubý, nedůtklivý, panovačný, zlý a pyšný.
Jeho moc v okolí díky jeho chamtivosti narůstala a nikdo se mu neodvážil postavit do cesty. Se zlou by se potázal.

29. června 2018

Dopis Gorbačovovi - napsala Eva Svobodová

Osmdesátá léta. Dnes už vzpomínky blednou, ale pro mě to byla léta přechodu od dětství k mládí. Důležitá etapa v životě člověka, kdy získal první zkušenosti, první velké samostatné zážitky a formoval si vlastní názory. Svět okolo byl šedivý a ohraničený na spřátelené země v RVHP. Auta se vyráběla okrová nebo khaki, ale i tak se na ně čekalo třeba rok. Koupě džínů v Tuzexu byla událost roku a šunka byla moc drahá na to, aby se jí koupilo víc než deset deka pro celou rodinu. Jezdilo se na Rujánu, kde měl člověk na pláži husí kůži a na moře se spíš koukal, nebo do Rumunska, kde šokovala místní bída a kradlo se úplně všechno. Papaláši už vyměnili nádherné šestsettrojky za šestsettřináctky bez charismatu, a vypadali v nepadnoucích oblecích všichni na šedesát a víc. Mluvili dlouhé hodiny a nikdo nikdy nevěděl, o čem to bylo. Kouřilo se všude. Československou vlajku jsme viděli vždycky jen ve společnosti rudé sovětské a silnice nelemovaly billboardy, ale bezduchá politická hesla.
A do toho bezčasí, kdy se navíc v Kremlu po zdánlivě nesmrtelném Brežněvovi vystřídalo několik stařečků, které také brzy pochovali, se vynořil odnikud Michail Sergejevič Gorbačov.

28. června 2018

Mořské přijetí - napsala Hana Kavalová

Jako kouzelný vějíř třetího oka
derou se paprsky slunce i stínů.
Pod hlavou kameny, duše se kochá,
necítím bolest, necítím vinu.

Jen tiše ležím a s pokorou plynu.

Šustivé moře jako milenec tiše mi šeptá
záplavu slovíček plněných solí.
Tiše ležím a s pokorou plynu.
Srdce je něžné, duše se hojí.

27. června 2018

Špenát a chlupaté nohy - napsala Dana Emingerová

Autorka s tatínkem
Autorka s tatínkem
Když jsem byla malá, strašně jsem si přála mít chlupaté nohy jako táta. Proč chlupaté nohy? To se mi dneska těžko vysvětluje, ale tenkrát se mi zdálo, že bez chlupatých nohou se vému zbožňovanému tatínkovi nikdy nevyrovnám.

O chlupaté nohy jsem nejdříve psala Ježíškovi. A také o čurací mrkačku a staršího bráchu. Jenže Ježíšek to tenkrát nějak popletl. Místo bráchy a čurací mrkačky mi přinesl počuranou ségru – ještě k tomu mladší. A na chlupaté nohy pro všelijaké svetříky a kabátky docela zapomněl.
A tak jsem si jednou postěžovala přímo tátovi.

26. června 2018

Psaní podle Lustiga - napsala Michaela Brychtová

U stolu sedí několik lidí. Horlivě ťukají do klávesnic svých počítačů, škrábou do poznámkových bloků a znovu a znovu po sobě neslyšně čtou svá díla.
To zrovna zadala Dana Emingerová, v roli lektorky, nějaké cvičení.
Nedočkáte se zde výkladu podle předem připravené prezentace, promítané na plátno v zasedací místnosti, ani drcení se pravidel zpaměti.

24. června 2018

Praděd pod Pradědem - napsal Pavel Běloch

Tenhle kopec jsem sjížděl snad tisíckrát. Když mi bylo osm let, pořádně jsem si tu rozbil držku. Zlomil jsem tátovy jasanky, když jsem se zapíchl do závěje.
Tehdy za války tu ještě žádné vleky nejezdily a Kouty mi připadaly jak velehory. Od té doby jsem se sklouznul v daleko větších horách, držku jsem si rozbil nejmíň stokrát, ale dnes už bych moc padat nechtěl. Nemusel už bych vstát. Je mi osmdesát a zase stojím nad sjezdovkou v Koutech.
Tři roky už jsem nelyžoval. Půjde to? Prvních pár metrů za nic nestojí. Připadám si jako koráb v rozbouřeném moří. Jenže sjezdovka je upravená. Nedrží mě moje opotřebovaná kolena. Zastavuji, lapám po dechu, ale dělám, že se kochám. Praděd kouká na Praděd.

23. června 2018

Příběhy na sedm slov - účastníci večeře v Chateau Havel

Eva: Co je na těch šatech nejkrásnější? Ta žena!

Jan: Listopad. Havel. Srdce. Klaus. Pero. Zeman Trenýrky.

Dušan: Školy jsou plné studentů, ale knihovny prázdné.

Ivana: Změnila jsem sebe, slunce svítí i v noci.

Pavel: Lidé přicházejí a odcházejí. Blbost je věčná.

Alice: Mravy jsou důležité, ale humor vítězí.

19. června 2018

Já, Miroslav - napsal Jaroslav Nosek

„Nejsme děti,“ slyším skandovat dělníky, kteří úplně zaplnili nádvoří vysočanské továrny.
Stojím na plošině a rukama křečovitě svírám její zábradlí. Hloupými slovy se pokouším zvrátit nezvratitelné. Otočit kolem dějin nazpátek.
Nemohu, a zásadně nechci ztratit svou tvář, kterou jsem si pracně vybudoval za pomoci lží a přetvářky. Já nemohu sejmout masku přesvědčeného zastánce té zvláštní ideologie.
Ani v této chvíli nevím, čemu skutečně věřím. Věřím vůbec něčemu?