Štěstí jako mrakodrap - napsala Dana Emingerová

Je romantické nedělní ráno. Naši tři kluci – Vojta, Jirka a Šimon – se koukají na pohádky a my rodiče… nebereme telefony. A pokud je zvednou děti, neodbytným volajícím vysvětlují: „Naši? Zavolejte později, zrovna se vrtí pod peřinou.“
Jenže tentokrát zněl hlas v telefonu neobvykle urputně, a tak se desetiletý Vojta objeví se sluchátkem ve dveřích: „To je strejda Alan.“ Žaludek se mi sevře nervozitou. Můj manžel je válečný zpravodaj. A Alan fotograf, se kterým můj muž Cyril prošel téměř všechny války… Byla jsem v šoku, když mi Cyril po prvním rande volal a ze sluchátka duněla dělostřelba.
„Co to je?“ ptala jsem se.
„Srbové u Vukovaru.“ Volal z válčícího Chorvatska. „Co kdybych se za tebou zítra odpoledne zastavil?“ zeptal se. Na to naskočil do auta a přes válečné zóny, přes hory a doly ujel tisíc kilometrů. Zastavil se za mnou… a byl z toho Vojta. Ten, který právě stojí v naší ložnici se „strýcem“ Alanem na drátě.

SVÁTKY HYSTERIE - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Nekřičítej mi nic. Oryb!
Z tvých ataků mi třeští leb,
Necítím se ani coby za mák,
za nehet a za řeč, ani za nic.

Už nevnímám nesmysl gejzírů
tvé paviánštiny a vím,
že budu ještě muset sehrát
ten úskočný tanec střepitý
mezi letícími talíři.

Život v poušti, která není pouští - napsala Jana Venzlů

Nový přírůstek do světového přírodního dědictví

Brazilský národní park Lençóis Maranhenses je největší oblastí písečných dun v jižní Americe. Od července letošního roku jsou jeho dunová pole, tyrkysové laguny, divoká zvířata a rostliny součástí světového dědictví UNESCO.

JÓGA PRO POMALÉ RÁNO - NAPSALA VERONIKA WILHELMOVÁ

Sedněte si do libovolného zkříženého sedu a začněte pomalu převracet svou pozornost do sebe. Zkuste si uvědomit, co právě slyšíte, co vidíte za zavřenými víčky i co cítíte vaším nosem. Nádech. Výdech a ještě jednou hluboký nádech a výdech. 

Slyším racky, šum větru a jemné přílivové vlny, vidím jenom barevné mžitky, protože za mými víčky svítí ostré polední slunce a cítím sůl. Sůl a mokré dřevo a taky trochu kaučuk z nové jóga matky, která ještě nestihla vyčichnout. Nádech. Výdech. 

Je až zvláštní, o kolik dál se mi zdá, že dokáže proniknout slaný vzduch. Jemně mě štípe v nose a kdyby mohla slaná vůně mluvit, šuměla by. Je tak svěží a těžká zároveň. Je pro mě ztělesněním klidu a odpočinku, při jiném rozpoložení jsem ji vlastně nikdy necítila.

FREUD - NAPSALA ESTER VARGOVÁ

Foto pamětní desky Z. Freuda v Příboře: Michal Maňas

Házím studenou vodu na obličej a svižně projedu kartáčem prořídlou mastnou kštici. Při odchodu ze své skromné garsonky se na sebe pokusím pousmát v zaprášeném zrcadle. 

Marně. Obličej mám asi od třinácti let lemovaný poměrně typickou ozdůbkou dospívajících - zánětem vlasové folikuly a mazových žláz. Drobná poznámka od budoucího lékaře, na obličeji je akné neestetické, ovšem poměrně typické. 

Jsem Milan a jsem deprimovaným, vyhořelým a sexuálně frustrovaným studentem lékařské fakulty. Mezi své zábavnější dny řadím ty, které trávím na přednáškách a na praxích. Víkendy jsou pro mne děsivou připomínkou toho, jak osaměle (a nebo hůř... se svojí matkou) bych mohl žít, pokud by mi nevyšel můj sen stát se nechutně bohatým a žádaným předním plastickým chirurgem.

VZBUDIL SES NA TVRDÉ POSTELI - NAPSALY ALENA ZOUVALOVÁ, ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, BARBORA PERNICOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ a EMMA PETIT

„Rébus“ 

Alena Zouvalová

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den. Dal jsi tomu pár chvil než ses sám sebe začal ptát kde jsou zdi a až potom, že to možná bude ještě trochu jinak – co děláš ty a ta tahle ta zaplivané postel v lese?
Vstal jsi, neobratně, a promnul si oči. Studily tě nohy, a když jsi shlédl dolů, zmátlo tě to, protože jak se zdálo, na nohou jsi měl boty.

PROČ (NE)CHCEME BÝT VŠICHNI MOTÝLI - NAPSALA RADKA MYŠKOVÁ

Santuario de la Mariposa Monarca, “El Rosario”, MN

Kdyby nebyla ta věc, co se jmenuje jako mexický pivo, ale není to mexický pivo, tak bych teď seděla v Mexiku. Ležela bych v lůně jehličnatých lesů pohoří Sierra Madre a nad hlavou bych uzřela rej duší. “Běžný smrtelník“ by viděl houfy motýlů -monarchů stěhovavých. Ale já jsem přesvědčená, podobně jako místní indiáni, že jsou to stamilióny zemřelých duší. Okřídlení krasavci a krasavice se vracejí z USA a Kanady, kde se rozmnožují.
Délka jejich poutě předčí průměrný životní cyklus motýla, který je zhruba dva měsíce.

O vrabci a žížale - napsala Barbora Pernicová

,,Nejez mě, nejez mě!’’ kroutila se žížala. 

Nad ní se tyčil vrabec a pohrdavě na ni shlížel. 

,,Proč by ne, mám hlad,’’ klapal zobáčkem. 

,,Můžeme být přátelé, neříkej mi, že nejsi osamělý.’’

,,Pravda, pravda,’’ řekl vrabec, ,,budeme přátelé.’’

Na večeři místo žížaly snědl borůvku a jejich přátelství započalo. Žížala mu seděla za krkem, když létal a prohlížela si krajinu. Zkoumali les, město, nebo jenom odpočívali na větvi stromu. 

,,Vrabče, jsem tak ráda, že jsme přátelé a žes mě nesnědl. Nechci, abys mě opustil.’’ 

,,Neboj, náš vztah je moc hluboký, nikdy nás nic nerozdělí.’’ 

TŘI KRAJÍCE CHLEBA A ŽLUTÁ RŮŽE - NAPSALA ASJA ŽILOVÁ

Po šedesáti letech jsem se vrátila do domova svých předků.
Tajně jsem doufala, že se setkám s jejich dušemi. Opatrně, nevěřícně mě zkoumaly. V horách, v lesích, ve stepích. Vlny Černého moře hrozily, že mě utopí, i když jsem křičela: „To jsem já, vaše holčička.“
Trvalo jim léta, než mně přijaly.

 

NEVYLÉČITELNÁ - NAPSALA EMMA PETIT

Tak asi opravdu umírám. Sama se přesvědčuju, když už tento týden sedím podruhé v čekárně mého doktora. Nechci věřit jeho rádoby vyšetření, ale teď je opravdu jediný, kdo mě může napravit.
Nikdy jsem nezažila zlomené srdce, ale řekla bych, že nebolí, tak jako to mé už pár dní. Nešlo to dál nevnímat a tak jsem šla navštívit svého doktora. Řekla jsem si, že když z toho nic nebude, tak aspoň budu mít klid na duši. Poté, co jsem ale viděla zděšený výraz na tváři experta, přes tyhle bolesti, srdce mi trochu přeskočilo. Jeho zvláštní tlukot se roznášel po tiché ordinaci, kde jen hodiny pravidelně odbíjely. Do toho vzešlo z jeho úst, že má situace nevypadá dobře. Ale aby si mohl být stoprocentně jistý, provede si na mě ještě dnes všechny testy, jaký jsou možný udělat.

Šla Nanynka do zelí dvakrát jinak - napsala Anna Vocelová

Zadání: 

Inspirujte se písničkou Šla Nanynka do zelí a sepište příběh Nanynky v jiném žánru či stylu.

Rozsudek jménem republiky

Okresní soud Praha-východ rozhodl v hlavním líčení konaném dne 27. června 2024 samosoudkyní Mgr. Pavlou Nejchytřejší, takto:

Obžalovaná Anna B., narozena 16.5.1977, povoláním pěstitelka košťálové bio zeleniny, trvale bytem Mezi poli 425, Říčatany, 215 01
je vinna tím,

že

Prolog ke knize Pod svícnem je tma - napsala Jasmin Carmel

Vždycky jsem byla prostě divná, nebo minimálně praštěná. Nikdy jsem mezi ostatní moc nezapadala.  Když jsem byla malá holka, ostatní děti mě braly bez předsudků, někdy jim moje chování dokonce přišlo vtipné, a dalo by se říct, že jsem v kolektivu byla oblíbená. Zlom nastal na základní škole při nástupu do šesté třídy. Bylo mi dvanáct, a ještě jsem ani náznakem netušila, že můj školní rozvrh nebude jediná změna, která mě od teď čeká…

Růží proti vektorům - napsala Sabina Prisender

Stojím u tabule a potím krev.
Profesorka Václavíková - jako vždy v nažehleném bílém plášti, s tupírem a červenou linkou upjatých úst - upře svůj rentgenový zrak na moji minisukni.
"Tak kolik času potřebujete na rozmyšlení?"
Ví, že vektory nedám. A těší se na to, jako celé ty poslední tři roky.
Nechápe, že to nechápu. 

FRANTA - NAPSALA REGINA KNAPÍKOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ, BARBORA PERNICOVÁ a MARIE RYSOVÁ

Přeju dobrej den, hele ty obroučky co jsem si tu posledně koupil, tak ty jsem přišel reklamovat, protože povězte mi, co to je za brejle, když ani nevydrží to když si na ně omylem sednu? Moje Růžena si ze mě dělala legraci, že už jsem holt starej a tlustej, večer v posteli jí to sice nevadilo, a hlavně že jsme k snídani měli zákusky, co zatáhla domů z firemního večírku. ale já vám povidám, to s těmi brýlemi je vaše chyba! 

Na cestě (On the US road) - napsala Vendula Beaujouan Langová

Jsi
Jsi cypřišem plovoucím v bažinách Louisiany,
Jsi snem tančícím blues v ulicích Memphisu,
Jsi prvními akordy posledního Cashova songu,
Jsi whiskey s javorovou příchutí po Tennessee.
Jsi vším i ničím,
Začátkem i koncem,
Jsi cestou.
Já na cestě.

Klid židovského hřbitova v Dolních Kounicích - napsal Petr Janša

Za úsvitu posledního srpnového dne, kdy slunce teprve nesměle vystrkuje své paprsky nad obzor, přijíždím k bráně židovského hřbitova. Vzduch je ještě svěží, přestože předpověď slibuje žhavý den s teplotami šplhajícími až ke 33 stupňům Celsia.
Parkuji ve stínu, pod mohutnou korunou stromu, který jako by střežil vstup do tohoto posvátného místa.

Informace pro autory webových článků pro NG Česko - připravil Pavel Stöckl

Technické parametry článku
· Délka: 6 000 až 10 000 znaků
· Titulek: 80 až 110 znaků
· Úvod/perex (obsah článku ve 2-3 větách)
· Formát: Word nebo ODT, text vhodně členěný krátkými mezititulky pro snazší orientaci a komfort čtení. 

Z téhož důvodu požíváme spíše krátké věty a také kratší odstavce, než rozvitá souvětí a dlouhé souvislé pasáže.

TROSEČNÍK PRÁZDNOTY - NAPSALA Vendula Beaujouan Langová

ONA: Nepřišels. Už potřetí! A já tolik toužila setřít z tvé tváře úzkost a strach. Sedím tu sama se sklenkou a cítím se podvedená. Domů ses blížil loudavým krokem. Proč tvůj krok ochabl a jiskřivý pohled vystřídala lhostejnost? Když jsem se tě snažila pohladit, uhnul jsi, jako bych byla prašivá. Jsi čím dál tím víc pohroužený do sebe.

Anna Franková je jen normální třináctiletá holka - napsala Valentýna Hájková

Anna Franková

Čtvrtek 20. června 2024

Milá Kitty, 

v posledních dnech začíná být opravdu vedro, všichni se potí a ve třídách je k zalknutí. Zbývá už jen pár dní do prázdnin a učitelé ještě zkouší poslední nebožáky, aby je nemuseli znovu vídat i příští školní rok. 

Já jsem se všemi učiteli zadobře, a tak už raději přemýšlím, co všechno budu dělat v létě. 

Doufám, že Pim plánuje nějakou dovolenou, i když být v jednom autě s matkou a Margot není moje ideální představa prázdnin. Nejraději bych jela jen já a Pim. Je sice někdy přísný, ale mám pocit, že on jediný mě chápe. 

Jinak je doma přes prázdniny většinou klid.

POBLITÝ TENISKY - NAPSALA ESTER VARGOVÁ

Druhý stupeň základky, osmá třída. Potím se, jelikož slunce venku nesvítí, ale smaží. Otrávená stojím na školním stadionu společně s několika dalšími spolužačkami. Přesně vím, co bude následovat. 

Pan Johanovský ve svých naseklých kraťasech značky Adidas svírá v ruce píšťalku. 

„Tak dámy, dneska se protáhneme a pojedeme trochu na ty zadečky,“ říká a u toho se culí od ucha k uchu. Je to stejný jako každý rok. Stejně si to odbít musíme. 

Poslední soud - napsala Vendula Beaujouan Langová

Ilustrace: Adolf Hiremy-Hirschl

Na břehu řeky bloumá několik postav. Přiblížím se k jedné shrbené siluetě: „Hej, nevíte, odkud odjíždí přívoz do království stínů?“
Otočí ke mně svou průsvitnou tvář: „Bloudím tu už věky a taky bych chtěl na druhý břeh. Když mi dáš obolos, zavedu tě k Charónovi!“
Ty vláčné pohyby, hluboký rezignovaný tón hlasu a široká dlaň! Připomíná mi tolik mého mladšího bratra. V dětství jsme se milovali a ve stáří nenáviděli. Že by nás osud spojil i po smrti?
„Eduarde, jsi to ty?“ neudržím se.
Jen kývne hlavou.

Einstein a mimozemšťané - napsala Dana Emingerová

V daleké budoucnosti se dohadují Marťan s Venušanem o původu nejslavnějšího vesmírného proroka - Alberta Einsteina.
„Já si myslím, že Einstein byl Venušan,“ tvrdí nafoukaný Venušan.
„Jenže podle trosek ztroskotané vesmírné lodi Relativity došli vědci k hypotéze, že prorok Einstein mohl být i z planety Země,“ namítne Marťan.
„To snad ne?!“ zkoprní Venušan. „Že by takový génius byl Pozemšťanem?“
„A co se ti na tom nelíbí?“ ptá se Venušan.
„No, je to divné,“ pokyvuje hlavou Marťan se zjevným opovržením a matně vzpomíná na školní dějepis. „Pozemšťani bydleli v jeskyních a v panelácích. Živili se mršinami a nakonec si celou planetu vyhodili do povětří... snad někdy na konci éry mamutů či dinosaurů.“

Den v africké divočině Krugeru - napsala Vendula Beaujouan Langová

Rozjedete se do rozlehlé jihoafrické savany, přikryté vzrostlou trávou, poseté zakrslými trnitými keři a osamělými baobaby. Samozřejmě čekáte, že se to tam bude hemžit útočnými i zlenivělými šelmami. A volně pobíhajícími sudokopytníky a lichokopytníky. A všetečnými lidoopy, nevyzpytatelnými plazy, okrasnými i dravými ptáky a přerostlými motýly... 

Váš plán objevovat divokou Afriku ovšem vezme za své v okamžiku, kdy zvěř začne stávkovat. Dojde vám pak, že bez lidských tváří by Afrika postrádala své barvy.

Den po přistání v Johannesburgu se o 450 kilometrů dál před rozbřeskem šplhám po stupačkách do sedadla prostorného safari jeepu. Můj průvodce Emmanuel mi ochotně pomáhá. Je to urostlý černoch kolem čtyřicítky. Na hlavě mu raší krátké kudrnaté žíně, obličeji dominují velké čokoládové oči a úsměv od ucha k uchu. Přes postranice natáhl černou plachtu a na sedadle přichystal pončo. Však se blíží zima. 

NEJPODIVNĚJŠÍ ČLEN NAŠÍ RODINY - NAPSALY REGINA KNAPÍKOVÁ A BARBORA PERNICOVÁ

Bezinka
Regina Knapíková

Měli jsme Karamelku, Rozinku a Pralinku, nyní máme Bezinku. Bezinka je velmi legrační tvor s tou nejčistší duší, jenž jsem za svůj život poznala (jména vymýšlí táta).
Již její původ je opředen lehkým tajemstvím, je to příběh jako z kočičí červené knihovny. Její máma, obyčejná kočka domácí, žila na statku. A za plotem žil velikánský bílý angorský kocour.

Když máš bonbón, radši ho sněz hned - napsala Hana Hermanová

„Dneska to byl ideální den na pláži,“ chválím dne před večerem cestou do restaurace. 

Ale proč by vlastně ne? Jsme na dovolené, jen my tři, Nina, Andrej a já, už potřetí na tom samém místě, na rumunské Mamaie. Co se nám tu může stát, pláž je deset minut na jednu stranu, restaurace, kde nás už znají, deset minut na druhou stranu. 

S hrabivostí Molièrova Lakomce v duchu přepočítávám, kolik dnů nám ještě zbývá, kolik dní jsme tu byli loni a kolik předloni.

Proměna v třpytivé mase - napsala Marie Rysová

Před třemi lety, na konci října, se mě moje tehdejší spolužačka Adéla zeptala, jestli si náhodou nechci sbalit batoh a jet s ní do Prahy na třídenní hudební festival. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta spontánnost, abych souhlasila. V té době jsem teprve poznávala atmosféru menších lokálních koncertů a hlavně jsem denně bojovala s celkem čerstvě objevenou sociální úzkostí a panikou. Ale i tak jsem v pátek ve 4 odpoledne stála připravená na nástupišti.

Od přírodního chrámu Iguazú k betonové katedrále Itaipú - napsala Jana Venzlů

Vodopády Sete Quedas zmizely pod hladinou přehrady Itaipú

Zírám do Ďáblova chřtánu. Stejně jako já sem, na jih Brazílie a sever Argentiny, míří víc jak milion návštěvníků ročně. Touží na vlastní oči spatřit sílu vody, která se řítí do hloubky až sedmdesáti metrů.
Vodopády Iguazú ohromují svou šířkou a zaslouženě je tak můžeme najít v seznamu přírodního dědictví UNESCO. Dva dny jsem se procházela nad nimi, pod nimi, vedle nich, osahala jsem si je, prohlédla z dálky a nechala se osvěžit vodní tříští. Byla jsem omámená jejich velikostí. Až do té chvíle, než jsem zjistila, že nedaleko bývaly ještě před padesáti lety osmkrát větší a silnější vodopády než Iguazú. Jmenovaly se Sete Quedas a ještě na začátku 80. let byly nejnavštěvovanějším místem v Brazílii. V roce 1982 je pohltila přehradní nádrž.

Za duhou k vodopádům Iguazú - napsala Jana Venzlů

Foto:  Enaldo Valadares

Země se pohnula a vytryskla z ní láva. To se stalo před 130 miliony let. Nyní stojím na místě zvaném Marco des tres Fronteras. Půda pode mnou je brazilská, ale na dohled jsou břehy Argentiny a Paraguaye. Sleduji turisty, jak poslušně stojí ve frontě, aby si mohli udělat fotku s cedulí s názvy všech tří států a s výhledem na soutok řeky Iguazú s řekou Paraná. Právě tady začala padající voda drolit čedič a vrývat se do vychladlých lávových vrstev. Od té doby ustoupil okraj zlomu o 23 km proti proudu řeky a vytvořil hřmící vodní dílo, vodopády Iguazú.

V BARU - NAPSALA ALŽBĚTA KÁNINSKÁ

Mohl na něm oči nechat - a to si myslel, že ve svém věku má už takové věci za sebou. Jenže tenhle mladíček, tenký jako proutek a zřejmě stejně tak pružný, na něj působil asi stejně jako sladký sirup na průměrnou vosu.
Měl chuť se ho dotknout, ne, to nebylo to správné slovo, měl chuť ho ochutnat konečky prstů. Jeho mladé, zdánlivě tak nevinné tělo ho k sobě vábilo, volalo, lákalo.

Sny - napsala Lenka Konopásková

(růžové.....)
sny
padáčky z pampelišek
ticho minulých životů
zapomněla fialky
jen dvě
v trávě u plotu
sny
pírko z křídla andělů
rosa v mechu
jeden tón varhan
v ozvěnách kostelů
sny
zavřená víčka
truhličky
kam schovala jsem
první zrnko máku
které mi spadlo za výstřih
sny
Tvůj první smích

PROHLÍDKA BYTU - NAPSALA VALENTÝNA HÁJKOVÁ

Vyjely jsme výtahem do třetího patra. Polorozpadlé pantofle na rohožkách sousedů mi mohly napovědět. Moje kamarádka Bety vytáhla z kapsy klíče na duchové šňůrce a začala odemykat. 

Jakmile se dveře otevřely, zahryzl se do mě odér babičky. Aha, už přesně vím, jak ten byt bude vypadat! 

Úzká předsíňka s nesmyslně situovanou skříní, do každého pokoje vedou minimálně dvoje dveře, aby se celý byt dal proběhnout kolem dokola, a jelikož tu podle pachové stopy bydlela nějaká babička ještě relativně nedávno, mohla by tu být i taková ta zatuchlá koupelna s jádrem. No jo, jako u babičky! Chybí tu jen obytná stěna se spoustou cetek a starožitného nádobí, které radši nikdy nikdo nepoužívá. 

Čím to je, že všechny babičky voní a bydlí úplně stejně?

FRAJER, PŘÍTEL A JINÍ - NAPSALI MATÚŠ ŠIMONČIČ, KATEŘINA SURMOVÁ, ESTER VARGOVÁ A REGINA KNAPÍKOVÁ

Frajer

Matúš Šimončič

Zobudil si sa na tvrdej posteli, otvoril oči do zahmleného rána a nevedel si si vybaviť kde si, ani čo je za deň. Panebože, to si sa zase opustil. Z dychu ti je stále cítiť to karibské brandy čo si pred rokmi dostal od otca na oslavu jubilea. 

“Brandy sa nepije, ale degustuje,” hovorieval. 

A ty, ako pravý rebel si tú fľašu do seba kopol celú. A podľa bolesti hlavy usudzuješ, že ti to nestačilo a bral si za vhodné zapiť to ešte niečím svetlým. Ty hovado. Čo by si myslel foter, keby ťa takto videl. Rozospanými páliacimi očami si prezeráš pochabú izbu. Lúpajúcu sa tapetu, ktorá svojou hnedožltou farebnosťou kričí: ”Česť práce súdruh, je rok 1970.” 

Všímaš si aj rozheganú lampu a tlstú, ešte drevom obloženú CRT telku.

POSLEDNÍ LÉTO - NAPSALA ALŽBĚTA KÁNINSKÁ

Na mýtině před ní stála dřevěná chajda, oprýskaná a zdánlivě docela obyčejná, ale jí se při pohledu na ni svíralo srdce. Vzduchem voněla pryskyřice, mech a ještě něco dalšího, co vlastně nedokázala pojmenovat, přestože to bylo intenzivní a tak nezaměnitelné. V tu chvíli ještě netušila, že tuhle vůni ucítí ještě mockrát a pokaždé si při tom vzpomene na tenhle den, na tohle místo.
Kolik let tu strávili, každé léto bosé nohy v trávě, lovení lesklých kamínků z potoka a chytání žab. Jestlipak tu ty žáby zůstanou…?

POSLEDNÝ KROK - NAPSAL MATÚŠ ŠIMONČIČ

“Nepúšťaj sa! Ešte vládzeš, len sa nepozeraj dole.” Ruky mi už nevládzu, nohy mám rozložené v neprirodzenej polohe. Som zadýchaný a cítim ako mi dochádzajú posledné kvapky sily. “Teraz, alebo nikdy,” povedal som si v hlave, pozrel sa na chyt asi osemdesiat centimetrov od mojej načiahnutej ľavej ruky, potom na môjho protivníka, ktorý je stále niekoľko krokov za mnou.
“Keď sa teraz zjebeš je po všetkom. Bude jedno aký si bol rýchly, ako dlho si trénoval. Všetko to bude jedno.”
“Ďakujem za uistenie,” odpovedám sám sebe v duchu. 

Zhlboka sa nadychujem, oči priklincúvam na posledný chyt, a so všetkou silou čo mi ostala skáčem smerom k nemu. Celý svet sa stráca a jediné čo ostáva v tomto vákuu je ten hold a moje levitujúce telo. Vidím ako sa k nemu moja načiahnutá dlaň pokrytá magnéziom približuje. 

“Ja to dám!” začal som jasať v duchu. “Ja to reálne dám! Nielen vyhrám majstrovstvá, ale aj zlomím rýchlostný rekord!” 

Melanéská nespravedlnost - napsal Michal Hejna

Jeden Melanésan kdysi zatoužil vidět jiné kraje a vydal se do země zvané Čechy. Protože byl vzdělaný a zvídavý, napsal po návratu domů několikasvazkovou encyklopedii Čech, do které zaznamenal všechny své objevy. 

Popsal všechny dosud neznámé rostliny a zvířata, například posvátný strom domorodců, který nazval zelený strom s listy jako srdce. 

Popsal nejvyšší horu Čech, kterou na počest svého kmene pojmenoval horou Kwaio, i nejdelší řeku Halmaheru, u které dokonce našel její pramen.

Autorské čtení v Café Říp v Roudnici - napsala Zuzka Fajmonová

Po docela dlouhé době se mi naskytla příležitost cestovat sama někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Na pozvání mojí kamarádky Lenky, se kterou se známe z kurzů tvůrčího psaní, jsem se v sobotu vydala do Roudnice nad Labem. Večer nám v Caffé Říp totiž uspořádala autorské čtení, spojené s koncertem skvělé kapely Jazz Apples Cz.

Cesta s nejstarší řekou na planetě - napsal Martin Paruch

Z batohu jsem vytáhl poslední láhev s vodou.
„Začátek konce,“ napadlo mě. Měl jsem za sebou deset hodin nepřetržitého pochodu v poušti. Během té doby jsem se jen párkrát zastavil. Na chvilku. Abych se trochu napil a polknul tabletku glukopuru.
Dvakrát jsem našel malé jezírko, do kterého jsem pokaždé vlezl oblečený a ponořil se až po krk. Namočil si v něm kšiltovku a užíval si rozkoš z ochlazení a kapek, které mi pak stékaly z mokrých vlasů do tváře.

Tajemství hory Sedom - napsal Michal Hejna

Co se vám vybaví při vyslovení jména Sedom? Nic? A co to trochu pozměnit na Sodom? Pak už je jen kousek k biblické Sodomě. Náš Sedom však není město, ale hora. Leží na východním pobřeží Mrtvého moře a je skutečně spojovaný s místem, kde mohla Sodoma ležet.

Pokud si horu představujete jako vysoký kopec se strmými stěnami a špičatým vrcholem, Sedom vás zklame.

Kapverdská smažící pánev, peklo na ostrově - napsal Petr Janša

Kapverdy se nacházejí v torpech u západního pobřeží Afriky

V srdci Kapverdských ostrovů, kde neúnavně pálí tropické slunce, se ukrývá místo, o kterém turisté nemají ani zdání, místo děsivého utrpení – koncentrační tábor na ostrově Santiago. Jeho cílem bylo psychicky zdeptat a fyzicky vyhladit portugalské a africké odpůrce portugalského diktátora Salazara.

„Tábor pomalé smrti“ zbudovaný v roce 1936 ve vesnici Chão Bom u obce Tarrafal skrýval  jednu z nejděsivějších a nejbrutálnějších mučících místností v novodobé historii – „Smažící pánev“.

Most přes Vltavu - napsala Drahomíra Stínilová

Ach jo. Ten most je nekonečně dlouhej. Jako pletená šála od babičky. Ségra mě v zimě do ní zamotala a mohly jsme se umlátit smíchy. V sedmnácti se člověk pořád něčemu chechtá.
Teď se ale nesměju. Musím se dostat ze Smíchova přes Vltavu na Václavák. Z tiskárny.
Když mně letáky dávali, řekli, ať se jich zbavím, kdyby šlo do tuhýho. Je brzo ráno, třiadvacátého srpna šedesátý osmý. Dva dny po okupaci. Chodník bez doteků podrážek bot. Jen uprostřed mostu jeden tank. Snad si mě nevšimnou.