22. ledna 2021

Psaní dává křídla - ZPRAVODAJ 1/2021

Milí přátelé, psavci,

nový rok jsme sice zahájili ve virtuální realitě, ale věřme, že vše se brzy v dobré obrátí a budeme se setkávat opět naživo. A protože všechno špatné je k něčemu dobré, situace nás donutila vyzkoušet si učení na dálku... Ne každému to vyhovuje, ale hlavně mimopražští uvítali, že se mohou zapojit.

Metafory

Přivonět si k benzínu je jako nakouknout do světa drsných mužů a povýšit Chanel č. 5 na pánskou záležitost.
Hašlerka vypadá jako kousek měsíčního kamene.
Podzimní vítr zní jako hobojové kvarteto hrající Osudovou..
Sebepoznání je jako udice nahozená do víru vlastního života.
Bolest zubů je jako rozklepávačka nýtů, kterou zapomněli vypnout.
Noční bouřka je hořká jako hádka s milovanou osobou.
Ranní slunce chutná jako čerstvě vymačkaný pomerančový džus.
Hudba zněla těžce jako zatuhlý odér divadelních kulis, které roky nikdo nepoužil.
Její hlas voní sladce jako první červnové jahody.
Jeho chůze zní, jako když Hanička píše na počítači.
(Marie Ranišová)

21. ledna 2021

Poslední očkování a šmytec - napsala Zdena Součková

Smutně hledím na naši malou zahrádku, na které studený vítr nadzvedává věčně zaprášenou plachtu. Ještě před deseti lety byla zahrada celá zelená. Co zahrada?! Lesy, pole, všechno…
Teď už je většina té suché půdy stejně pryč a plachtu máme jen kvůli sousedům. Aby neřekli… přece jenom je to nařízení shora, a to je potřeba dodržovat. Jako kdyby ta stará plachta mohla zachránit ty zbytky hlíny, co ještě neodnesly vichřice.

20. ledna 2021

Program roku 2090 - napsala Nataša Richterová

Koláž: David Vávra
„Floro, počkej ještě!“ zaslechla za sebou babiččin hlas. Právě se pokoušela otevřít historická vrata vedoucí z budovy Koridoru „C“ do venkovního Koridoru „B“. S tímto mechanismem, co mu říkali klika, to neuměla. Něco tak nehygienického! Klika nakonec povolila, vrata se otevřela a na obě ženy dopadly paprsky slunce.
Babička došla až k ní. A teprve nyní, když návštěva v Městečku byla u konce a sluníčko zasvítilo na vrásčitou tvář, si všimla babiččiných modrých kruhů pod očima.
„Je ti dobře babi? Vypadáš najednou…, nevšimla jsem si toho uvnitř… Potřebovala bys nějakého prověřeného lékaře.“
„Ne, Floro, to je v pořádku, pan docent Klička se tady o nás všechny dobře stará.“
„Ale používá staré metody. Vždyť nezabírají!“

Jak jsem se stal sestrou v covidovém stanu – napsal Šimon Pravda

Moje tvůrčí „pisálské já“ poslední měsíc intenzivně hibernuje – čerpá sílu a inspiraci na nadcházející a přesto stále nepřicházející literární dílnu v Loučni. 
A tak většinu času trávím od výplaty k nájmu. Našel jsem si úžasnou brigádu v covidovém stanu pro preventivní testování sociálních pracovníků. Zastávám tam post odběrové sestry. 
Vůbec to těm chudákům, co k nám musejí chodit každých pět dní, nezávidím. Nosy mají už prošťouraný skrz naskrz. A protože úleva je v nedohlednu, stal jsem se hlavním záporákem covidové tragédie slavného českého humoristy a scénáristy Andreje Babiše. 

19. ledna 2021

Můj děda Bořivoj - napsal Bořivoj Beránek

Můj děda Bořivoj miloval život. Rozhodně víc než babičku. K šedesátinám dostal od svého syna zbrusu nového favorita. Asi to byl od mého otce, Bořivoje mladšího, dobrý nápad, protože děda na něm potom vyrážel skoro denně na dlouhé výlety do okolí Benátek nad Jizerou, kde žil. Babičce navzdory. Ta na kole skoro neuměla. Možná právě proto si děda jízdu na svém novém favoritu tolik oblíbil.

Rozhovor Martina Tomáška s Danou Emingerovou

Moje první knížka DUŠI NESPOUTÁŠ už je ode dneška v knihkupectvích. Jsou v ní rozhovory Dany se mnou, a tak jsem to tentokrát zkusil naopak a poslal své lektorce otázky, které mě zajímaly. Už před Vánocemi. S odpovědí si dala, jak vidíte, trochu na čas... Dnes ráno jsem se dočkal...

Jaké byly Vánoce u vás doma, když jsi byla malá?
Krásné. A většinou bílé. Každý rok jsme je trávili u babičky a dědy v Benešově, kde jsem se narodila. Všude byla spousta sněhu. Se ségrou a bratranci jsme denně sáňkovali na Starce, což je stráň, na níž dnes stojí sídliště.

18. ledna 2021

Novoroční dopis aneb mým psavcům - napsala Dana Emingerová

Milí přátelé, psavci, příznivci tvůrčího Psaní podle Lustiga,
byl to opravdu zvláštní rok, ten právě uplynulý rok 2020! Rok nečekaných událostí, rok změn, rok on-line, rok v nejistotě, ale i rok solidarity, rok určený k hlubšímu přemýšlení o tom, co je v životě důležité, rok přející procházkám, rok, kdy příroda dostala šanci se nadechnout a kdy naše rodiny byly zase hodně spolu… 
O to víc Vám děkuji za vaši přízeň, podporu a spolupráci.

17. ledna 2021

Ukradená vajíčka - napsal Jiří Kubát

Luc Viatour
Sýkorka přilétla do hnízda a zírá. Někdo jí ukradl vajíčka. Celá smutná letí za sovou. Ta je přece moudrá a určitě ji poradí. “Určitě to byla sojka, kdo jiný,“ říká sova.
Zavolají si sojku, aby ji potrestali. Sojka ale odmítá nařčení a přivede si strakapouda. Ten potvrdí, že ve svém hnízdě sojka nemá cizí vajíčka.

16. ledna 2021

Medailonek autora - napsala Nataša Richterová

Medailonek autora je krátký útvar o několika větách. Má za úkol ukázat vás nejen jako autora, ale také jako člověka. Představí vaši práci, zájmy i zkušenosti se psaním. Případně i vaše získaná ocenění a úspěchy na poli literárním. 
Medailonek by měl přesvědčit publikum, že právě vy jste ten, koho touží číst.

Všední pohádka - napsala Hana Kavalová

Koláž: David Vávra
Ať oba, jak chtějí láteří.
V pohádkách vždy dobro nad zlém zvítězí.
Když jednou vezme si princ princeznu
bouřku zvládnou nejednu.
Teprve až po hádce 
zjistíš, že už dávno žiješ v pohádce. 

„Jak dlouho už jste s Petrou spolu?“ zeptal se mě u piva Pepík, můj nejlepší kámoš.
Cítil jsem zradu, a tak se opatrně zeptal.
„Skoro pět let. Proč?“
„A kdy bude svatba, princi?“ hodil na stůl Pepík tu obávanou otázku.
„Ještě ty začínej. A to si říkáš nejlepší kámoš?“ ohradil jsem se a snad abych to zamluvil objednal jsem další rundu.
Po více pivech se moudře filozofuje, a tak jsem se cestou domu opravdu zamyslel.
„Proč já se vlastně nežením? Petru miluji, je skvělá a nic nám spolu nechybí.“
„No právě, nic nám nechybí, tak nač se ženit?“ spokojeně jsem si pro sebe odpověděl.

15. ledna 2021

Psaní je řemeslo - napsala Bohuna Kopřivová

Arnošt Lustig řekl, že spisovatel musí být zodpovědný za to, co napíše, a nesmí se za to stydět ani za deset let.
Každý úspěšný spisovatel má své bohaté zkušenosti. Například Stephang King, jeden z nejúspěšnějších současných amerických spisovatelů, doporučuje aby každé dílo mělo alespoň dva koncepty a teprve potom by se mělo doladit. Počet konceptů se od autora k autoru mění. Např. Tolstoj předělával své romány devadesátkrát, Hemingway taky mnohokrát, každé slovo, které tam nemuselo být škrtnul, a co ho po třicátém čtení nudilo, vyhazoval.

14. ledna 2021

Kniha jako okno do duše - napsala Zuzana Fajmonová

Kniha je něco jako okno do duše. Spisovatel v ní nechá kus té svojí během procesu psaní. Duše hlavního hrdiny knihou propluje a otiskne se, aby pak mohla proniknout do života každého z nás.
Nekonečný příběh plný fantazie, drsné reality, bolesti, radosti, smíchu i žalu.
Snaha sdílet často nesdělitelné.
Trnitá cesta narvaná emocema.
Kniha. Nenahraditelný papírový poklad.

Dopis stvořiteli - napsal Martin Tomášek

Jan Sorokáč
Obracím se k tobě, můj stvořiteli, protože jen ty víš, co všechno ještě pro mě v tomto pozemském životě chystáš. Já už vážně nevím kudy kam. 
To, že jsi mě od prvních dnů, tady na zemi posadil na vozík, ok, ale proč jsi mě udělal úplně, totálně závislého na zdravých osobách.? Mám opravdu problém.
Ještě před pár lety, jsem chtěl mít práci, děti, ženu. Postupem času jsem se všeho vzdal.

Dopis Martinovi k vydání knihy DUŠI NESPOUTÁŠ - napsala Bohuna Kopřivová

Milý Martine,
zdraví Tě a píše Ti Tvoje „skoro-spolužačka“ Bohuna. Chodím také na kurzy tvůrčího psaní k Daně. Jsem moc ráda, že jsem takového člověka potkala, přesně jako ty. Samozřejmě jsem si s chutí, dokonce dvakrát, přečetla tvou knížku, ke které Ti gratuluji. Právě ode dneška je i na pultech knihkupectví.
Je dobře, že se Ti splnil alespoň tento sen, když to máš v životě mnohem obtížnější než my ostatní. Je skvělé, že máš takového koníčka, ale to víš, musíme se učit stále, dělá to i Dana.

13. ledna 2021

K očkování - napsal Pepík Lešek Svatopolský

Distanční výuka
ta se dnes cení,
distanční sex
pro mne však není.

S hezkýma holkama
dál se chci kočkovat,
tak jsem se rozhodl,
že se dám očkovat.

12. ledna 2021

Metafory

Pohled do Grand Canyonu je jako... prostě mlčíš a čumíš.
Eiffelova věž je moje první modelka. Ve čtrnácti letech jsem jí vlezl pod sukni a udělal svou první fotku jinak než ostatní.
Hora Říp je pro Čechy jako symbol charakteru. Sice malá a nevýznamná, ale NAŠE!
Setkání s chudobou v Indii je jako návrat do středověku.
Španělské býčí zápasy jsou jako zápasy gladiátorů v Římě. Prostě historická zhovadilost, která na rozdíl od bitek otroků ještě neskončila.
Úplněk nad Berounkou je jako krásný obraz. Ale pokud tam opravdu jste, řešíte jen komáry.
(Marcel Konečný)

Mé srdce zůstalo navždy na volejbale – napsala Asja Žilová

Sbohem školo, sbohem matematiko, chemie, fyziko, a hlavně tělocviku. Sport byl pro mě prostě cizí až do roku 1986. Byl to můj osudový rok. V malém kazašském městečku, které vypadalo spíš jako velká vesnice, se objevili první českoslovenští stavitelé. Jeden z nich byl ten člověk, který změnil můj vztah k volejbalu.
Naše první setkaní vždy probíhalo pod ostrým dohledem tajných agentů KGB. Češi sice byli naši bratři, ale stejně, po 68., naše bezpečnostní služba dávala pozor, aby se zase něco nezvrtlo. Proto naše cudné randění probíhalo tam, kde bylo hodně lidí, nebo na volejbalovém hřišti, kde probíhala utkání mezi týmy Kazachů a Čechoslováků. S mým sportovním nadáním bylo moje místo mezi fanoušky. K mé radosti můj šedovlasý libero šikovně vybíral každý míč a místní fanoušci si ho za to velice oblíbili. Co mám říct - byl to ten nejatraktivnější krasavec. 

11. ledna 2021

Prase v kasárnách - napsal Zdeněk Hart

„Soudruhu veliteli, co kdybychom si tady ze zbytků na rotě vykrmili prase a udělali zabíjačku? Mám možnost ho levně koupit u nás ve vsi,“ navrhl Franta, vojín z Bechyňské posádky. Psal se rok 1960. Počítal s tím, že by se na pár dní dostal domů.
Poručíka Studničku to zarazilo, ale nebyl proti.

10. ledna 2021

Naučila jsem se nehonit příliš mnoho zajíců - napsala Anna Vocelová

Dlouhodobý kurz tvůrčího psaní, foto z 20. srpna 2020

Co mi dal dlouhodobý kurz tvůrčího psaní Dany Emingerové?
Dal mi především jistý řád a pravidelnost v psaní, dal mi nadšení do hledání témat (jsou všude, jen je třeba se dívat a zaznamenávat…) a samozřejmě nezbytné teoretické poznatky k tomu, jak správně napsat příběh. Teď už je to „jen“ v tréninku, pilování, přepisování, prostě mém zdokonalování…

Bajky ze života supermarketů

Na jednom dvorku
Bylo nebylo, na jednom dvorku spolu žili Kaufland, Billa a Penny.
Krásná Billa byla trochu nafoukaná a myslila si, že je něco lepšího než ostatní. Chodila vždy slušivě oblečená a ráda se chlubila, kolik její nové šaty stály. Na dvorku se však o ní říkalo „nahoře huj, dole fuj“. Kaufland byl ze všech největší a byl na to opravdu pyšný. Lidé k němu rádi chodili, takže tam vznikaly davy a tlačenice. Kaufland se z toho ale radoval a snil o dni, kdy zůstane na dvorku jediný. A chudák Penny? Ten byl na dvorku páté kolo u vozu – nebyl ani velký, ani krásný, a proto ani neměl moc kamarádů.

9. ledna 2021

Beauty of lockdown - napsali Libor Frank a Zuzka Fajmonová

Foto: Libor Frank
Posledních pár dní jsem byla doma s dětmi. Jelikož se jednalo o moje vlastní děti, zachovat profesionální milej přístup mi dávalo zabrat trochu víc, než v práci, kde mám na starost děti cizí. 
Skoro po týdnu, kterej jsem strávila v umaštěným triku, županu a pantoflích, který by nutně potřebovaly vyprat, jsem se rozhodla, že vyrazím mezi lidi, abych se nejen socializovala, ale hlavně okoupala a konečně převlíkla.
Když se mi podařilo sehnat hlídání, namalovat se a vybrat vhodnej outfit do zimního počasí bez toho, abych vypadala jako sněhulák po karanténě, zrodil se v mé hlavě odvážnej nápad a zavolala jsem svýmu muži, aby odešel dřív z práce a šel se mnou na kafe. Do Šantovky - místa zábavy, otevřenejch kaváren a trochu podivnejch lidí, ale to jim asi nemůžeme vyčítat, když je právě vypustili ze samotky, že jo.

8. ledna 2021

Chtěla bych to vymazat - napsala Lea Mandíková

K2
Až do Silvestra 2018 bylo mojí jedinou starostí posledního dne roku připravit nějaké svátečnější jídlo, nějaké ty jednohubky nebo dezert, co se vezme na návštěvu.
Většinou jsme vyrazili někam za přáteli, jen tak na posezení, popovídání si, hraní na kytaru. Nic bouřlivého, zkrátka, normální Silvestr, telka, fotky, kamarádi nebo jen tak pobýt v klidu. Jak kdy. A když nás s Petrem nezmohl spánek už dříve než o půlnoci, byli jsme schopní si i připít šampaňským, obejmout se, kouknout na ohňostroje, které my samy neděláme, protože jsme se pyrotechniky vlastně báli oba.

7. ledna 2021

Anděl - napsala Irena Lahodná

Máju miloval tak nějak kdekdo. Mě připadala přísná a nehledala jsem k ní cestu.
Přesto jsme se potkaly.
Její taťka byl podle fotek krásnej chlap. Vysokej, kudrnatej blonďák. Herec, později redaktor. Čech. Máju, která ho poslouchala s pusou dokořán, občas drtil přednesem tragických monologů. Jasně, že ho milovala.
Maminka Židovka, klavíristka a zatraceně sexy baba. Psal jí neuvěřitelně krásné milostné dopisy a maloval její portrét v klobouku. Dvě dcery. Starší měla být spisovatelkou. Mladší Mája...

6. ledna 2021

Hříšná vůně manga - napsala Hana Kavalová

Kombajny zavřely své světelné oči. Mlčí.
V mých představách tančí máky vlčí.

Kapkami touhy poblázněná.
Na nástěnce dnešní noci přišpendlená.

Vůně sklízeného obilí.
Vláčně láskou opilí.

Na strništi života našlapujeme po špičkách.
Skrytí tajně v něžných uličkách.

5. ledna 2021

Uprchlík - napsal Zdeněk Hart

„Hele kluci, já jdu dneska z práce o chvilku dřív. Se šéfem to mám domluvený. Zítra tu budu dýl. Dneska chvátám domů.“
„Počkej, tohle ti přečtu, to je hrozný: Uprchlíci. V Německu jeden afgánský uprchlík z Pákistánu vytáhl pistoli a začal střílet v baru. Hele a další. Ve Švédsku přestali uprchlíkům dávat azyl.“
„Tady snad uprchlíci nejsou? Nebo jsou?“
„Jsou, ale málo.“
„Kluci já už musím jít, abych stihnul vlak. Tak, zítra, čau.“
Odpolední vlak je plnej, jako obvykle. V kupé seděj dva kluci a dvě holky, takže sem se vejdu. Ani si nevšimli, že jsem k nim přistoupil. Všichni koukají do svých mobilů. Nikdo ani nezvedne hlavu, když pozdravím. Prsty jim lítají po klávesnici. Píšou nebo hrají hry. Sednu si ke dveřím a trochu je otevírám, protože je tady vydýchaný vzduch a děsný horko. Mám výhled do uličky a tak sleduju přicházející lidi. No támhle ten, doufám, že si k nám nesedne. Vypadá jak, no přesně takovej, o kterých kluci dneska četli v práci.

Renčínové z Ústecko-Orlicka v Americe - napsala Hana Havlová

V padesátých letech 19. století začíná masová migrace lidí z Čech a Moravy do Ameriky. První novousedlíci to neměli v nové zemi nejlehčí. Neznali jazyk, jejich prostředky byly většinou omezené, vždyť za většinou odchodů stál na začátku existenční tlak. Ani několik týdnů cesty za oceán na vratkých plavidlech nebyl příjemný zážitek a staří a nejslabší našli začasto svůj hrob v mořských hlubinách. Měli jen nezdolnou vůli uspět.

4. ledna 2021

Vyšehradský kodex, česká nejcennější kniha - napsala Dana Emingerová

Vyšehradský kodex se stal v roce 2005 národní kulturní památkou a jeho hodnota se odhaduje na miliardu korun. Historikové ho dokonce řadí mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě.

Latinsky psaný evangelistář dostal kníže Vratislav II. pravděpodobně 15. června 1085, kdy byl v biskupském kostele na Pražském hradě korunován na prvního českého krále. Tento přemyslovský panovník však sídlil na Vyšehradě, do jehož sbírek korunovační evangelistář zařadil, a podle toho získal Vyšehradský kodex své jméno.
Kniha o rozměrech 415 × 340 mm je potažena tkaninou s vyšitými zelenými květinovými ornamenty. Na zadní desce je svatozář s trůnícím a žehnajícím Kristem.
Badatelé se shodují, že mimořádně ikonograficky bohaté dílo vytvořil jeden písař. Avšak kde byl kodex napsán a kdo byl jeho dárcem, se přesně neví.

3. ledna 2021

Vrána, liška a inovace - napsala Alžběta Pondělíčková

Matěj Jurkáček, Fakulta designu a umění J.S. v Plzni
Běžela liška kolem vysokého dubu a hle – na větvi sedí vrána a v zobáku drží velký kus žlutého sýra.
Každá liška má přece vždy chuť, každá liška ví, jak to chodí.
„Vráno, máš tak krásný hlas, zazpívej mi píseň, budu tě s radostí poslouchat a obdivovat se ti.“
Vrána zpozorněla, naklonila hlavu a jedním okem jukla na lišku.
Pak pomalu a s výrazem labužníka spolkla celý sýr naráz a následně jí z hrdla vylétl výkřik:
„Táhni do prdele, zrzavá lichometnice.“

Jako tenkrát na zahradě - napsala Zdena Součková

Mám v břiše nějaký, zatím nepojmenovaný, orgán. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, tak ani nevím, jestli ho mají všichni. Asi ano, jen ho možná mají jinde než já. Ale umístění není důležité. Vím o něm odjakživa. Vzpomínám si, kdy jsem ho začala vnímat poprvé. 
Seděla jsem s tátou na zahradě. Vlahý jarní podvečer, táta spokojeně pokuřuje. Právě mě totiž učil naroubovat jabloň a naočkovat růži. Teď budu celé léto napnutě čekat, jestli se moje rouby a očka uchytí. 
Cítím takové vnitřní vzrušení, nedočkavost, ale i velkou spokojenost. Do té doby neznámá směsice pocitů se rodí někde uprostřed břicha a rozlévá se mi po celém těle. 

2. ledna 2021

Dárce - napsal Martin Tomášek

Bulovka 13:00

"Pane doktore!!! Pane doktore!! Rychle, podařilo se nám najít vhodného dárce pro slečnu Šafránkovou na pokoji číslo osm." 
"To je poškozená ledvina vrozenou vadou?"
"Ano pane doktore."
Doktoru Volejnikovi se viditelně ulevilo. Dokonce tak, že se pousmál a měl chuť sestru obejmout. Případ slečny Šafránkové byl pro doktora volejníka přelomový, hned ze dvou důvodů. Byl byl to jeho první vlastní případ po absolvování medicíny, navíc slečno Šafránková byla adoptovaná, takže o svých biologických rodičích nevěděla vůbec nic.

PC - napsal Jiří Kubát

Sakra zase do toho batohu. Nemám to moc rád, je to tady úzké, ještě mne přikurtuje. A něco leží přede mnou, tlačí mne to na břicho. To si nemohl někdo uvědomit, že mi to vadí? Z jedné strany jsem na měkkém podkladu, ale ta druhá strana, ta je vyboulená. 

To zase bude cesta. Nemůžu se pohnout a nemůžu křičet. Kdybych byl on line, tak bych se aspoň zasekl, ale takhle. Ještě, že dno je měkké, aspoň že tak. Budu ležet na měkkém podkladu.

1. ledna 2021

Rokoběh - napsala Anna Vocelová

Končící rok 2020 se připravuje na předání vlády roku 2021.
„Už je mi 366 dní a můj čas se chýlí ke konci, zatímco ty ses teprve narodil někde na ostrově Karibati. Zbývá mi pár hodin, než mě vystřídáš i tady.“
„Škoda, že si jen podáme dveře. Necháš mi něco na památku, starý roku?“
„Zbyde tu toho po mně hodně - pro každého, co bude chtít. Někoho bude nadále ovládat strach z nákazy koronavirem, jiného sklíčenost z všudypřítomných omezení, další třeba propadnou životní skepsi. Ale neboj, najdou se i tací, kteří tě využijí jako příležitost ke zklidnění, uvědomění si, co je důležité. Tobě to může být jedno, ty prostě jen utíkáš a necháš je, ať si žijí podle svého uvážení.“

Silvestrovské drama pod Sněžkou - napsala Kateřina Šrámková

Ten loňský rok 2020 byla tedy jízda. A náš včerejší silvestrovský den také.
Nahoru na Sněžku jsme šli v mlze s nadějí, že nahoře uvidíme slunce. Jen tak trochu prosvítalo... Cestou dolů ze Sněžky už opravdu bylo vše krásně slunečně pohodové. Jen Růžový důl vůbec nebyl růžový a ukázal se jako ledová slůj. A protože zapadalo slunce, nebyl čas se vrátit bezepčnější cestou, kterou jsme přišli, a tak jsem musela zatnout zuby a připravit se na to, že budu padat, udržovat mysl v nastavení "hlavně si nic nezlomit" a klouzat dolů s vidinou, že to přežijeme celí.
Po setmění už to byl skoro horor.

Novoroční přání - napsala Irena Lahodná

Zavolal kamarád hypochondr, že mi popřeje. Málokdy vynechá. Známe se padesát let, ale poslední desetiletí s ním nebyla moc řeč. Konstatoval, že hlas mám pořád tentýž. On taky, akorát choroby s ním cvičí ještě víc, takže mu není rozumět.
...mám tu dddruhou …..bblbou nemoc, zadrhává ztuha. Není to Alzheimer...jjak se to.....jmenuje...?
Nemůžu si vzpomenout, já na to. Já mám tu první.
Zzavoláme Karličku (manželka). Karličko, co to mmám za nemoc?
Parkinsona.

31. prosince 2020

Abych to přežil bez bázně a hany - napsal Oldřich Voženílek

Tisíckrát zvednu se marně i znova
Tisíckrát padnu a necítím rány
Tisíckrát postrádám laskavá slova
Abych to přežil bez bázně a hany

Stokrát jsem opustil zajeté zvyky
Stokrát jsem riskoval na všechny strany
Stokrát jsem rozbitý začal od píky
Abych to přežil bez bázně a hany

Život je na nic, když jsi ve třiceti panic - napsala Klára Dvořáková

Michal o všem rád a dlouho přemýšlel. Pracovně mu to vyneslo manažerský post v mezinárodní firmě. V soukromém životě naopak už nějakou dobu pozoroval určité ustrnutí. Jestli se tak dá nazvat situace, kdy se vám blíží třicáté narozeniny, nemáte přítelkyni a ani potuchu, kde ji vzít. A ještě vám to nemálo komplikuje skutečnost, že jste panic. A nemít žádné zkušenosti se ženami, považoval Michal, ve svých téměř třiceti letech, minimálně za poněkud trapné.

30. prosince 2020

Dušanova reklamace - napsal Petr Jan Juračka

Ti říkám, že to pivo je nějaký hnusný. Vždyť já už chodím sem do Ryby dvacet let, možná dvacet pět, hele, a ještě nikdy to takhle hnusný nebylo. Vždycky říkám, nehas co tě nepálí, ale tohle mě teda docela naštvalo. 
Vytáhl jsem z kapsy poslední dvacku, dostanu takovejhle patok. Já teda vím, že to pivo stojí víc a že ti ode mě stačí dvacka, protože seš na mě hodnej a je ti mě nějak jako líto, že bydlím tady na záchodech na fakultě, chápu, že bych měl bejt vděčnej, že mě tady necháš se takhle levně nalejt. 
To já teda sem, to jó, aby sis nemyslel, ale to pivo, ti říkám, je fakt hnusný. 

Jinudy - napsala Martina Majorošová

Vždycky byl můj ochránce, má posila.
Jak já ho prosila:
Dva koláče,
buchet půl pekáče,
noky, vepřová panenka,
cappuccino, marlenka,
tři mily, dvě kofily,
pět snickers a mars.
Jsem zralá na komparz,
kdo toho sežral víc.

29. prosince 2020

Oči na nádražích - napsala Eva Svobodová

Andrea

Nádraží ji odjakživa přitahovala. Hlavně ta velká, hlučná, plná ruchu, očekávání a představ, co bude, až cestující jejich vlak doveze do cílové stanice.
Napřed chodila koukat „na vláčky“ s tátou, pak už i sama. Koukla do jízdního řádu a vybrala si nějaký mezinárodní expres, co zrovna v Praze zastavoval nebo z něj odjížděl. Samozřejmě západním směrem. To pak šla najisto: sedla si na nástupiště doprostřed a koukala na lidi, jak zvládají ten všudypřítomný předodjezdový stres.