24. května 2018

Jóžin a Zbážin - napsala Aneta Hustolesová

Dětství je kouzelná věc. Každý si pamatuje něco jiného a taky si to pamatuje jinak. Můj brácha si například myslel, že holky maj jenom narozeniny a kluci jenom svátek. Byl pak moc překvapený a znepokojený, když měl taky narozeniny. Já jsem si myslela, že Jóžin z bažin jsou dva kamarádi: Jóžin a Zbážin.
Když nám bylo s bráchou málo a nebyly žádný dospělácký starosti, tak bylo všechno veselejší.

Setkání na rýžovém poli – napsala Helena Ederová

V červnu 2013 jsme s Pepou prožili krásnou pohádkovou svatbu a těšili jsme se na ještě pohádkovější svatební cestu. Po dlouhém vybírání a drobných nástrahách cestovních agentur jsme se rozhodli procestovat ostrov Bali v Indonésii.
Nejsme žádní velcí dobrodruzi, tak jsme oslovili specialisty, kteří dokázali zajistit vše, co jsme si vymysleli. Aby to bylo romantické, turisticky zajímavé a plné poznání jiné kultury. A jak jsme postupně zjišťovali až na místě, zajistili dokonce i něco navíc.
Největší překvapení nás mělo čekat až na závěr naší cesty, ale to co ani v agentuře nevymysleli, nás potkalo v první čtvrtině naší třítýdenní cesty.

Emigrace - čtyři variace na stejné dilema - napsala Eva Svobodová

Svou první vzpomínku si vybavuji docela zřetelně. Byli mi tři a někde na ulici v centru Curychu sledujeme s rodiči v davu místních televizi puštěnou ve výloze obchodu. Nepříliš kvalitní obraz ukazuje pár lidí v komických  kombinézách, jak neohrabaně poskakují a mají s sebou prapor, který vlaje zvláštně nepřirozeně. Dnes už vím, že prapor byl americký a ty postavy právě přistály na Měsíci.
Tehdy mi byly tři roky a psal se rok 1969. Mí rodiče se tenkrát rozhodli odjet i s námi, dvěma dětmi, do Švýcarska. Táta tam jezdil jako vědec docela pravidelně služebně a po sovětské okupaci mu  Curychu solidárně nabídli stálé místo. Tehdy byly hranice ještě otevřené a vlastně nebyl takový problém odjet.

23. května 2018

Vlaštovky - napsala Alice Břečková

 „Škráb… škráb… škráb…“ suchý rohlík už musel držet celou vrásčitou dlaní, a i tak bylo každé další přejetí po struhadle pomalejší.
Když naplnil drobky celou mísu, dlouho odpočíval. Schůdek pod oknem mu každý rok připadal o něco vyšší, ale tentokrát se ještě nahoru vydrápal. Času na to měl dost. V jeho životě už nebylo jiných rozptýlení. Zašlé okenice skřípaly, když je otevíral a prsty se chvěly, jak soustředěně sypal drobečky na parapet.

Drabble - Příběhy na sedm slov

Helena: Táta jede a nemá otřískané auto.
Jirka: Luční lesy jsou pod vodou.Vítej, jaro!
Martina: Nuda. Holčička na zábradlí. "Nedělej to!" "Áu!!!"
Jiřina: Šla na houby. Zabloudila. Už se nevrátila.
Silvie: Nehoda či atentát. Smrt ženy zůstává záhadou.
Slávka: Španělskou pouť zakončila ve švýcarské nemocnici.
Karolína: Vyměnili si kroužky, teď jsou napořád spolu.
Marie: Vyletěl, ale nepřistál. Dopadl naštěstí dobře.



Rýmička - napsal Jiří Netík

Přišel, nečekán, nezván. Ivan? Kdepak. Bacil, virus, prostě typická rýmička.
Analogií s klasickou pohádkou Mrazík může být ono známé: „Je ti teplo, děvče?“ Mně teplo bylo, řekl bych až moc. Proto jsem si cestou na Moravu zapnul klimatizaci a výsledek se dostavil celkem brzy. Oteklá nosní sliznice, škrábání v krku, pro muže stav na umření.
 Shodou okolností jsem nedávno četl, že muži rýmu snášejí opravdu mnohem hůře než ženy, pro které je nastuzený muž dost často terčem posměchu. Jenže, milé dámy, my to opravdu snášíme velmi těžce. Tohle opravdu není o hypochondrii či přehnanému předstírání nemoci. My trpíme. A jak!

Venkovské letiště - napsala Regína Bělohoubková

Venkovské letiště působí na první pohled lehce ošuntěle. Přivítá vás velká brána s reklamou na vyhlídkové lety, za kterou je plácek na parkování. Přízemní budova se nazývá Céčko a je v ní kancelář letového provozu, oblíbená klubovna s barem, sklad padáků a nabíjárna baterek.
Kancelář letového provozu je doménou náčelníka a díky jeho kouření má svoji charakteristickou vůni. Po rekonstrukci v posledních letech dostalo Céčko plastová okna a žlutou fasádu, takže funguje i jako dobrý navigační bod.

Sklárna očima dítěte - napsala Karolina Bystřická

"Půjdeme do sklárny," řekla máma. To jako že to tady bude celý ze skla? No zatím to moc nevypadá... Žádný sklo tady nevidím, jen velký divný kostky, obalený fólií. Sklárna, to zní skoro jako cukrárna. A ta přece taky není z cukru, ale dělají tam cukrátka. Tak třeba to bude podobný.
To jsem zvědavá, jak to sklo vlastně míchají? Budou mít nějakou velkou káď a do ní budou házet všechny ty ingredience, jak říkal tatínek?

22. května 2018

Jedna věc a tolik definic - napsala Martina Doskočilová

Nezvaný host. Podle definice slovníku je to návštěva, která přišla, aniž byste ji pozvali. A to platí i v případě toho, co si vybavím já. Navíc mi na mysli přistane i rčení: "Host do domu, hůl do ruky."
Je to jedno z nejoblíbenějších rčení mé babičky. Nahlas ho během mého života řekla jen jednou, ale sedělo tak dobře, že  jsem si ho spojila se vším, co dělala do té doby, i tím, co dělala potom.
Jak jste asi pochopili, nemá moc ráda návštěvy, vlastně nemá moc ráda lidi.
Přivést si domu kamarádku, bývalo opravdu výjimečné, natož kamaráda, nebo nedej bože kluka. Naposledy jsem si tohle rčení vybavila tuhle sobotu, když jsme malovali chodbu mého staronového bydlení. Ano, u babičky.

Babička - napsala Martina Doskočilová

Babička odbíhá od stolu. Uprostřed naší diskuze a od nedopitého kafe. To ale není nic nezvyklého, divný je ten její nadšený, trochu šibalský výraz. Proto sedím až nepřirozeně otočená, abych viděla na dveře, kterými se babička vrátí.
"Koukej!" zazní a kuchyní se mihne ruka, držící krabičku s obrázkem, který je však nerozeznatelný. "Mám ho... už několik let," ozývá se mezi zvuky zamykání a nastavování poplašného systému, spočívajícího v plechovce, obsahující jinou plechovku, který na provázku visí na každých dveřích a oknech u nás doma.

Mateřídouška - napsala Alice Břečková

Jelení Zub byla nejvyšší skála široko daleko. Ze země ji vystavěl samotný bůh Větru, aby se tyčila nad údolím a naháněla strach obyčejným smrtelníkům. Bylo nad lidské síly vyšplhat až na samotný vrchol, kde bůh Větru sedával, jedním okem odpočíval a druhým dohlížel na krajinu.
Pro dceru náčelníka, Divokou Esstru, nebylo žádné nebezpečí dostatečnou výzvou. Byla silná jako býk, rychlá jako jeskynní lev a o nic méně mazaná. Rozhodla se zdolat Jelení Zub a pohlédnout bohům přímo do očí.
Stařešinové kmene se ji marně snažili varovat a od nebezpečného nápadu odrazovat, moudří dědové tušili, že zahrávat si s boží ješitností je cesta po velmi tenkém ledě. Ale pro Divokou Esstru nebyl žádný led dost tenký, a jak se posléze ukázalo, ani žádná skála příliš strmá.

Tak prostě umře... - napsala Aneta Hustolesová

Mám tři babičky. Jedna je tedy prababička, ale musí se jí říkat babičko. Prababička zní moc staře a ona si o sobě myslí hodně.
Je to výsada starých lidí, stěžovat si na zdraví a nemoce, bavit se o počasí, o jídle, o lázních a o vnoučatech.
Mám občas pocit, že se zasekly v jiném světě. Nemusejí jít s dobou, nemusí umět s počítačem, nikdo to po nich neočekává a nechce.
Hluchota a slepota je klasický ukazatel stárnoucího člověka. Přijde mi to hezké a logické.