13. července 2024

Věkově zkušení, chystají nám vzrušení - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, mistře! My jdeme na tu střechu!“
Tchán, jmenuje se Jaroslav, ale nikdo mu neřekne jinak, než Jarek, se usmívá a jako zhypnotizovaný otevírá vrata.
„Pojďte dál, pánové! Zajeďte si s tou dodávkou na dvůr…“
Parta špatně česky mluvících, značně opálených dělníků se vrhne na střechu a strhává staré eternitové šablony. Ze střechy králíkárny, dílničky a nedůležitého přístavku.

Jak chutná porto? - napsala Vendula Beaujouan Langová

Stojím na ocelovém mostě Dom Luise I přes řeku Douro a shlížím na zubaté červené střechy vinných sklepů Vila Nova de Gaia. W&J Graham´s, Taylor´s , Ramos Pinto, Ferreira, Fonseca. Na hladině se pohupují barcos rabelos, lodi přepravující před pár desetiletími sudy portského vína z údolí Alto Douro k uzrání do portských sklepů. Má portugalská kamarádka říká, že portské chutná jako oslava, jako chladné dny před uložením ke spánku, i jako letní noci v rozpálených ulicích. Musím se tedy vypravit vstříc jeho chuti, blíže jej poznat a zažít skutečnou oslavu!


Přání otcem myšlenky
Na odbočce z dálnice na Peso da Regua stopuje urostlý snědý mladík s červeným batohem a cedulí Pinhao.Za vydatného aprílového mrholení se mi ho zželí a přibrzdím. Usměje se a přisedne si. Zvlhlé černé kudrnaté vlasy se mu lepí na čelo a ve tvářích má vykreslené důlky.

12. července 2024

Jak jsem začala psát - napsala Irena Taterová

Vytahuji ze skříně staré desky s dokumenty. Sem tam do nich něco vložím. Dělám to záměrně hodně rychle a poslední lejstro strčím vždycky pěkně navrch. A řeknu si: Až budu mít víc času, roztřídím si to. Tentokrát ale potřebuji najít smlouvu o penzijním pojištění. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se uklidnila a překonala odpor a také trochu strach, že ji nenajdu.
Otevřu desky a najednou přede mnou leží Dárkový poukaz na kurz tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga u Dany Emingerové.

Kahau nosatý - napsala Bohuna Kopřivová

Čím větší nos, tím přitažlivější pro opačné pohlaví.

Jsme na 3. největším ostrově světa  - na Borneu v Indonésii.

„To, že je nos... ta do červena zabarvená okurka? No, to je paráda,“ obracím se na manžela. 
Nemůžu se vynadívat na kahau nosatého, česky nosatou opici, zřejmě dominantního člena této tlupy. Víc jak 10 cm dlouhý nos mu visí přes pusu a je známkou velkého zdatného samce. Je to jediné místo na světě, kde se tento druh živočicha vyskytuje. A dokonce ve volné přírodě. Tam jsme ho včera viděli jen z lodě a bylo to dost daleko na podrobnější zkoumání. 
Náš najatý lodivod nám doporučil dojet do rezervace, kde jich je na jednom místě mnoho a můžeme si ho prohlížet z blízka a pozorovat jejich krmení. Jedeme tam.

11. července 2024

Děkuji, Maxi - napsala Anastassiya Astashkina

“Pane? Halóó? Dobré ráno. Tady nesmíte spát!”
”Cože? Kde to jsem?”
”V pražském Sherwoodu.”
”V Praze? Jak se to stalo?”
”Co já vím?” řekne policista. Zase nějaký opilec, pomyslí si.
”To je nedorozumění, já nekonzumuji alkohol.”
”Fajn, můžete jít, ale příště vám budu muset dát pokutu. Mimochodem, vypadáte jako známý spisovatel.” Franz Kafka byl zmatený, jak se dostal do Prahy...?

ŠTRAMBERSKÉ DRAMA - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Nikdy bych nevěřil, že blbé kilo meruněk může zapříčinit dopravní nehodu. Může.

Púchovské ráno bylo prázdninově usměvavé. Kdo by si typl, že k poledni bude ve stínu třicet, moc by se nesekl.
Šli jsme vyčmuchat, kde by se dali koupit nějaké čerstvé rohlíky, troška salámu, nebo sýr, prostě něco vydatného před poutí zpět na Moravu, do našich oblíbených Pulčínských skal. 

10. července 2024

Teta Květa - napsala Kateřina Hošková

„Vybrala sis dobře,“ pokývala hlavou teta Květa a vzala si ode mě bleděmodrý hrneček s bílými proužky. Sfoukla z něj napadaný pyl a čistým látkovým kapesníkem, který vytáhla z kapsy zbavila hrneček nejhorší špíny. 
Věnovala jsem jí úsměv a posadila se venku k přichystanému čaji. Zatímco teta vzala deštěm a prachem ošlehaný hrneček dovnitř umýt, prohlížela jsem si i zbytek hrnků. Mezi nimi jsem rozpoznala i ty, z nichž jsem pila minule. Ty novější se ještě hezky leskly a jejich původní barvy i vzory byly stále patrné. Těm starším, kterých se už pár let nikdo nedotkl lesk chyběl a původním barvám i vzorům slunce vzalo jejich starou krásu. I tak jsem měla tyhle hrnky raději. K domku se zkrátka hodily víc.

JEŠTĚ DNESKA - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Ještě dneska se ti vzdám
jsem už zralá na to chtít
když už letět ke hvězdám
tak jen s tím, kdo umí snít.

Ještě dneska budu tvá
ještě dneska budeš můj
láska, když je dvojvrstvá,
se nezdráhej a při ní stůj.

9. července 2024

Rozvodové řízení - napsala Kateřina Hošková

Jindřich VIII Tudor a Anna Boleynová
„Stačí když to oba podepíšete a je to.“ 
Advokát v těsně přiléhavém saku s drobnou skvrnkou od kečupu na kravatě se zhoupl na židli, aby se mohl naklonit přes stůl a přisunul muži sedícímu naproti, několik papírů. Muž shlédl k dokumentům a podezřívavě přimhouřil oči. 
„To je vše?“ otázal se opovržlivým tónem.
„Ano,“ přisvědčil advokát a v koutcích úst mu zacukalo. Oblečení muže, jenž se představil jako Jidřich VIII Tudor, král Anglie a Irska, mu připadalo komické a jeho podivné otázky ohledně způsobů anulace manželství ho značně znepokojovaly, nicméně po těch letech v právnické branži se setkal i s podivnějšími lidmi. 

Hovory s drakem - napsala Stefanie Michael

Obavy a omezení

Není to strach ze ztráty a smutek nad nevyhnutelností konce, co ti brání těšit se ze života.
Jsou to obavy z nových začátků a omezení, která sama kladeš představě, že by všechno mohlo být ještě lepší.

Cíl

Přestože cíl je vzdálený, existuje cesta, jak ho dosáhnout.
Její směr určuješ ty.

Vlastní cesta
Jít vlastní cestou znamená odložit všechno, co není její součástí.

Loajalita
Každá zrada, nespravedlnost, neférové jednání lidí tě přibližují k loajalitě vůči sobě.
Umožňují ti vrůstat do sebe sama.
Přestáváš být zrcadlem potřeb a tužeb druhých, ve kterém se nevidíš.

8. července 2024

Znamení nebo náhoda - napsala Irena Orságová

Turzovka na Slovensku, je známá kromě krásné přírody i svědectvím o zjevení Panny Marie. To se událo v minulém století na vrchu Živčáková a od toho okamžiku tam jezdí zástupy věřících. Tráví čas v smrkovém lese Turzovské vrchoviny, v kapličce se modlí za své trápení a ze svatého pramene vozí nemocným uzdravující vodu. Nemohu spočítat, kolikrát jsme toto magické místo navštívili s mými rodiči a postupně i s mými dětmi.

ZÁHADA PÁTEČNÍ NOCI - NAPSALA VALENTÝNA HÁJKOVÁ

Vzbudil ses se na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den.
Proč jsi jen do tý hospody s Jankem chodil, vždycky se s nim vožereš jak prase. Vzpomínáš si? Jedno pivo, třetí pivo, panáček, zelená… fuj, cos to všechno proboha za ten večer naklopil? Rychle se zvedej a najdi kuchyň, musíš se napít vody, nebo se brzo pobleješ.
„Au!”
„Sorry, Janku, neviděl jsem tě.” Proč vůbec leží na podlaze? „Janku, kde tady máš kuchyň?”
„Cože?”
„Ku- chyň!” zakřičíš šeptem a vrávoravě kamaráda překročíš.

La Scala - napsal Petr Janša

Zdroj: Wikipedia
V divadelním muzeu vystavují originální kostýmy, scénické dekorace, programy, busty dirigentů, šaty ze slavných premiér. Vlastně úplně všechno. Je fascinující sledovat, jak se měnila estetika operních výprav a představení a jak významnou roli asi hrála La Scala v evoluci operního umění.
Dojem z divadla mám nebývale příjemný. Ohromil mě nádherný interiér v čele se zlatem a karmínově červeným sametem, obrovským lustrem nad hledištěm a šesti patry lóží.

7. července 2024

NOSTALGIE - NAPSALA ALŽBĚTA KÁNINSKÁ

“Prosím, madam!”
“Děkuju.” 
Zmrzlina se v horku roztéká a okamžitě mi steče na ruce, lepkavá a sladká a vanilkově voňavá. Koupaliště kolem mě se v té vůni zatetelí a jako v oparu, jako když přes odraz ve skle vidíte na druhou stranu, náhle na pozadí reality kolem sebe spatřím docela jiné místo. Stejně tak horké a lenošivě zahálčivé, plné zpocených polonahých těl, ale všechno je najednou jaksi větší, dívám se do obličejů z prudkého podhledu a tvář mi stíní kšilt namočené čepice.

ZUBATICE - NAPSALA ESTER VARGOVÁ

Hledíme na krokodýlí samici Věru. Věra si už třetím dnem brousí zuby na štíhlou gazelu, která si zrovna bezstarostně máchá kopýtka ve vodě. Gazela se totiž v minulosti nejednou Věře vysmívala, zasahovala do osobních úrovní a nikdy se jí nepříčil ani bodyshaming.
Věra občas po večerech při konzumaci gazelininých sourozenců uronila i pár krokodýlích slz, když si vzpomněla si na ta ostrá slova.

MEDVĚD - NAPSALA VALENTÝNA HÁJKOVÁ

Bydleli jsme ve městě, proto mě naši posílali na prázdniny k tetě, abych se prej nadýchal čerstvýho vzduchu, naučil se šplhat po stromech a podobně. 
Na strom dodneška nevylezu, ale i tak to vždycky bylo pěkný léto. 
Teta byla nudná a zapšklá jako ostatní dospělí, ale strejda Jarda byl můj idol. Všechno uměl opravit, jezdil na starý motorce a rád se mnou podnikal různý dobrodružství.
Jednou mě strejda vzal pod stan. 

6. července 2024

Babi Dagmar byla dáma - napsala Hana Hermanová

Moje babička Dagmar byla opravdová dáma.
Nebyla to nějaká stará babka s hnědým šátkem a béžovou síťovkou. Dokonce se jí ani nesmělo říkat „babi“. Trvala na tom, abychom ji s bratrem oslovovali „Dagmar“ a ve chvílích největšího citového pohnutí zdrobněle jako „Dagmarku“.
Doma chodila zásadně ve zlatém damaškovém županu a cigarety kouřila z prvorepublikové slonovinové špičky.

ČOKOLÁDA - NAPSALA BARBORA PERNICOVÁ

Ťuk ťuk, to ťukala moje hůlka o chodník.
Šel jsem pomalu po rušné ulici směrem k nemocnici, zase další operace. To je furt něco. Procházel jsem kolem obchodů, když mě do nosu udeřila vůně. Sladká…
Co mi to jen připomíná? Čokoládu!

5. července 2024

Bratr svatý - napsala Emma Petit

Na stanici je takhle po ránu vždycky mrtvo. Lidi se po ulicích plouží do svých zaměstnání. Já tu sice sedím v teple, ale nemůžu říct, že by mě to práci pomáhat a chránit ulehčovalo. Tu, hlavním vstupem naproti mému okénku přichází muž.
„Milostpaní.“
Pro sebe se zamračím, protože po těch letech jsme tu měli spoustu bizarních lidí, ale takový pozdrav jsem slyšela poprvé.
„Dobrej, co si přejete?“ myšlenku zaženu a odkašlu si.
„Hledám bratra svého.“
Trochu zpozorním. Muž vypadá přece jenom nervózně. 

Nebuď vulgární - napsala Jana Bednářová

Stojím mezi dveřmi naší kuchyně. Stojím a koukám. Vlevo maminka, pořád něco dělá, pobíhá u kuchyňské linky hráškově zelené barvy. Kdo si ji pořídil kolem roku 1984, ten ji zná. Byla snad v každé domácnosti. Něco jako dnes nábytek z IKEi.
Vpravo, na židli za stolem, sedí otec. Vidím jen ruce a černé vlasy. Ruce má rozpažené, jinak by si nepočetl. Drží v nich noviny, denní tisk obřích rozměrů. Občas něco přečte a komentuje.
„Máni, víš, že letos zmrzly meruňky, ale pršelo dost, okurky budou.“

ŠEL JSEM PO ULICI - NAPSALY ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, EMMA PETIT A ALENA ZOUVALOVÁ,

CO JSEM MOHL BÝT
Alžběta Káninská

Šel jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočil jsem se a spatřil vysokou postavu v tmavém, přestože trochu ošoupaném kabátu.
“Zdislave? Jsi to vážně ty?”
Nechápavě jsem zkoumal kontury jeho vrásčitého obličeje a hledal v něm stopy po tom rozesmátém hejskovi, kterého jsem kdysi znával.
“Jsem tu služebně, ale mám chvíli času. Nechceš skočit na jedno?”
Kývl jsem.
Tolik jsem toho zameškal a teď jsem nedočkavě dychtil po každé informaci, po každé pídi jeho života. Má rodinu? Děti? Je… s ní? Otázky se hrnuly jako velká voda.

4. července 2024

REKLAMACE BRÝLÍ - NAPSALY EMMA PETIT, BARBORA PERNICOVÁ, VALENTÝNA HÁJKOVÁ, ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, ANASTASSIYA ASTASHKINA

Nic nepřečtu!
Emma Petit

Nazdar kamaráde, jak se dnes máš? Dobrý? Tak to je dobrý. Dáš si koblížek? Oni už jsou na mě sladký a já jsem plnej. Ne? Nevadí, taky bych se nechtěl jimi pokydat. Mě už se to tedy povedlo, tady na košili, ale tak to je dobrý, že sis toho hned nevšiml haha. Jedl jsem teď rychle za chůze směrem do práce, tak proto. No, jinak, já se chtěl zeptat, jestli by ses mi nepodíval na ty moje nový brýle.

PIZZA PÁRTY - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

„Tak kolik nás nakonec bude?“
„To musíme spočítat. Nás domácích je šest. Košičtí jsou čtyři, tak to je deset. Jako první přijede už za chvilku Jenda.“
„Sám nebo i s Martou?“
„Počkej, ty to nevíš, že oni už spolu nejsou?“
„Ne. A kdo by mě to tak asi řekl? A kdo komu dal kopačky?“
„Ona mu. Ty, vole, to je story na posrání.“
„Povídej.“
„Tak od začátku. Dělali ve fabrice spolu. On mistr na slévárně, ona sekretářka u šéfa. On svobodný ona vdaná plus dvě děcka navrch. Ten její je magor. Nikde nemaká, je na drogách, věčně v rauši a o děcka se vůbec nestará a upřímně, asi je to dobře, protože kdo normální by svoje děcko nechal feťákovi? Prý tam u nich bylo i nějaké násilí, facky a tak. Teda on jí. Marta je taková křehule, facku by nedala snad ani sama sobě. No, a ona už toho měla plný kecky. Každodenní hádky, věčně bez peněz, asi spolu ani nespali a tak bylo jen otázkou času, kdy to mezi nima bouchne.

3. července 2024

Léto - napsal Marek Bucko

Léto už ti střihlo na šaty,
v červnu je víc nežli začatý.
Pusa je od malin tvoje, pak moje,
mísí se sladkost s tvým jelením lojem,
maliny nezralé pro nás jsou pojem.
I když my zralí jsme (chvíli) mám dojem.

Léto píše na zeď stínem já a Ty,
jaro smutně kouká na paty.
Já jsem tvůj a ty zas moje,
bikiny jsou letních dívek kroje.
V horku venku večer kdo je?
Jen komárů honí se otravný roje.
Léto lepí na ohradu hřiště plakáty,
konečně jsme odhodili kabáty.

Přísný pan Doubrava - napsala Markéta Murgová

Když jsem byla malá, bydlel v bytě vedle nás starý pan Doubrava. Každý den přesně v sedm hodin chodíval na procházky se svým jezevčíkem. Na sobě nosíval černý kabát a své chladné šedé oči a prořídlé obočí schovával ve stínu elegantního klobouku. Byl vysoký, stál vzpřímeně a kožené boty měl dokonale vyleštěné, nikdy ani smítko prachu. Sousedy zdvořile zdravil, ale do žádných debat se nepouštěl. Nikdy jsem ho neviděla se usmát. Nikdo o něm nic nevěděl a na děti se vždy mračil.
Jednou jsem si s kamarády hrála na schovávanou a ve svém úprku před pykajícím klukem jsem zakopla o obrubník a ošklivě si odřela koleno.

2. července 2024

JAK SE U NÁS DOMA OBJEVILO PRVNÍ SPROSTÉ SLOVO - NAPSALA TEREZA NOVÁKOVÁ

Maminka nás vždycky držela zkrátka. Jako malé dětičky jsem si nemohly hrát se sousedovic dětmi, jelikož označení kráva, nepoužívaly jen při popisování zvířátek na farmě, ale též jako označení pro paní učitelku tělocvikářku. Také možnost jít spát o chvilku déle po skončení Večerníčku, byla pro nás nemyslitelná.
Nás postoj nevinných dítek přetrvával do chvíle, než k nám přijel strýc Ivo, matčin bratr. Dlouho nám vrtalo hlavou, proč k nám prvně zavítal až po několika letech a naše spekulace každým dnem rostly.

Vůně dětství - napsala Anna Vocelová

„Hola, hola, kašička na stole volá,“ tahá mě babička z vyhřáté postele.
Pomalu se soukám do pantoflí. Celá rozcuchaná usedám ke stolu. Je mi čtyřicet a naší malou chaloupkou se line vůně krupicové kaše.
V hlubokém puntíkatém talíři se pomalu vpíjí hořké kakao a moučkový cukr do rozpouštějícího se másla. Odjakživa miluji ty nasáklé cukrové hrudky, které jemně drhnou na jazyku, než se nenávratně rozplynou. 
Babi mezitím olizuje měchačku, poté svraštělými prsty stírá okraje kastrůlku. „Ani kousek nazbyt,“ dodává. 
Babička krupička, jak jsem jí začala říkat jako dítě, totiž umí tu nejlepší krupicovou kaši na celém světě. A jestli ne na celém, tak aspoň v tom mém.

1. července 2024

Noe a veliká zvířata - napsal Lumír Kubátko

Seděl Noe, unaven celodenním přijímáním dalších a dalších zvířecích párů, na mořském břehu. Možná už skoro spal, když ho někdo oslovil: „Omlouváme se, Noe, ale dřív jsme to nestihli.“
Noe otevřel znavené oči. Na břehu stálo zvíře, které neznal. Bylo veliké, tvářilo se nadřazeně a nebylo samo. Za prvním velikým zvířetem stálo několik dalších.
„Kdo jste?“ zeptal se zaraženě Noe.
„Jsme veliká zvířata a jako taková nás musíš nalodit!“
„Musím?“ Noe potřásl hlavou. „Nemusím a ani nemůžu. Já naloďuji páry, ne skupiny!“

PODOBENSTVÍ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Tři politici přišli ze západu. 
Nebyli to Kašpar, Melichar a Baltazar, ale NATO, USA a Evropa. 
Přinesli prachy, zbraně a munici. Přišli, aby uctili mír. Dary by jej měly zajistit. V jedné zemi se totiž právě narodila demokracie. 
Zlý vládce cizí země jménem Putin, ale říkejme mu Herodes, se rozhodl čerstvě narozené dítě zabít. A jak to dopadlo? Počkejme si…

30. června 2024

Stéblo a kámen - napsala Marta Nollová

Na zemi ležel ve svém lety vytlačeném důlku kámen. Okolní příroda jakoby si od něho udržovala uctivý odstup, nejbližší travnatý porost se zastavil téměř metr od něj. 
Půda kolem kamene byla po většinu roku dost vyprahlá, ani žádný další, byť mnohem menší, kamínek, jehož by si lidské oko při běžném pohledu všimlo, se poblíž nenacházel. Příroda se mu postarala o vzrušení svým deštěm, větrem, hřejivými slunečními paprsky, někdy i sněhem, střídáním tepla a zimy, světla a tmy a mnohými dalšími kouzly. Tak plynuly dny, týdny, měsíce, roky. 
Jednoho jarního dne si kámen uvědomil že cítí na určitém místě svého okraje už nějakou dobu jakýsi čím dál zřetelnější tlak. 
Tlak se zvolna měnil v šimrání na boku, které postupovalo směrem vzhůru, až dosáhlo horního okraje jeho prohlubně.
 A následující den už bylo jasno, provinilec se objevil v celé kráse. Vedle kamene vykouklo malinké stéblo.

29. června 2024

Bílý králík - napsala Stephanie Michael

„Miluješ mě?“ zeptala se Alice.
"Ne, nemiluji tě," odpověděl Bílý králík.
Dívka se zamračila, zaťala ruce v pěst a překřížila je přes prsa. Byla naštvaná.
"Vidíš?" odpověděl Bílý králík. "Teď začneš přemýšlet, co tě dělá tak nedokonalou a co jsi udělala špatně, že tě nemůžu milovat alespoň trochu. Víš, právě proto tě nemůžu milovat. Když jsem tě poprvé uviděl, uzavřel jsem smlouvu sám se sebou. Vyhnu se tomu tě milovat, dokud se nenaučíš milovat sama sebe!"
"Já tě ale miluju," řekla Alice a objala Bílého králíka. Tiskla ho k sobě pevně, velmi pevně.
Když ho pak strkala do trouby na česneku a smetaně, mlsně se olízla a řekla: "Sebe ale miluju víc a ty tvoje blbý kecy už mě přestaly bavit."

28. června 2024

Jste přátelé? 友達 です か [tomodači des ka] - napsala Rebecca Rzymanková

,,Tak vidíš, Rumiko, má lásko. Já ti říkal, že to tak bude lepší...” A asi také bylo. 
Dva roky uplynuly jako pouhá myšlenka a skoro nic se nezměnilo. Hitem dvou dekád nebyl nikdo jiný než Miki Matsubara se svojí ‘Stay With Me’ a mnoho lidí všemožných vrstev přitahovaly kluby či taje internetu. Ale i když se slova písně rozléhala i v jeho menším ponurém pokoji, Satoshi nebyl s to se nechat unášet.
Nebylo proč. Povýšení se neblížilo, doma na něj nikdo nečekal a jedinou jistotou bylo pracovní vyčerpání. Kdy měl naposledy volno? Nedokázal si vzpomenout. A přes veškerou snahu nespadnout hlouběji do propasti melancholie a deprese, jednou nohou už tam byl.
,,Jaké jsou možnosti, že se někdy změníš?” 
Nezmění. 
,,A co děti?” 
Nezůstanou u něj. 
,,Měl bys říct šéfovi, ať ti zvýší plat.” 

Můj švagr je sportovec, ale promiskuitní - napsal Jarda Valach

Můj švagr je sportovec, ale promiskuitní. Své ženě je věrný, ale zato střídá sportovní lásky. Jeho zamilovanost jde vždy z hloubi srdce a vždy je to vášeň na celý život, snad až za hrob.
Začal hokejem, to se narodil syn Dominik. Pak se dal na golf a celý svět se mu zúžil na greeny, na vrcholu golfových líbánek v dírkovaných rukavicích i večeřel. V následujícím vnuknutí nahlédl, že byl poslán na zem kvůli překážkovému běhu. Běh a překážky jej naplňovaly ovšem jen do chvíle, než vynalezl kolo, zatím svůj poslední objev.

27. června 2024

Z Prahy do Koněprus - napsal Michal Hejna

Cyklistický průvodce pro necyklisty 

„Podívej se na toho krasavce, rok výroby 1925. Nevíš, kdo by ho chtěl koupit?“
Ne, opravdu jsem neplánoval sednout po dvaceti letech na kolo a zúčastnit se 59. ročníku závodu historických kol, nota bene když se mi povedlo úspěšně bez zájmu minout předchozích 58. ročníků. Pokud ale máte možnost koupit dva týdny před závodem skoro sto let starého veterána, je to znamení.
Testovací jízda číslo jedna, po ulici kolem domu, výsledek: vypadlo mi přední kolo. T
estovací jízda číslo dva, po dvoře, výsledek: vypadlo mi přední kolo. Už začínám tušit, kam patří ty dvě podložky, co mi zbyly po výměně duše. 
Testovací jízda číslo tři, na náves a zpátky, je to dobré, kolo drží. Testovací jízda číslo čtyři, na konec vesnice a zpátky, je to výborné, kolo drží, křeče mě neberou.

26. června 2024

Psaní dává křídla - Zpravodaj 6/2024

Milí přátelé psavci!
Vyhráváte ceny v soutěžích, publikujete v médiích, vydáváte knihy.

 
Je toho hodně, co nám dělá radost. Slavíme úspěch hned dvakrát v soutěži plzeňské Literární kavárny. Těšíme se z ceny za literaturu faktu. Prorážíme s cestopisy do médií. 
V polovině září chystáme speciální cestopisný víkend na Šumavě, cestopisné on-line semináře běží i přes léto. Dlouhodobé povídkové prezenční i on-line kurzy začnou na podzim.
Společná sbírka povídek Člověk naší doby od padesátky autorů vyjde v listopadu, rozvíjí ad absurdum dnešní žhavá témata. Naopak kniha Barvy života za šedé totality 35 let po Sametové revoluci naznačuje, proč se dějiny stále opakují. 
Krásné léto Vám přeje Dana



Letní bonusové lekce se konají navečer ve čtvrtek 27. června on-line od 17.30 hodin 
a v úterý 13. srpna od 16 hodin mejdanově ve vilce Bohunky Kopřivové ve Kbelích.


Bozi lásky povstanou - napsal Vladimír Špáďa Hnát

Tebě mně a mě zase tobě!
Té tvé mého, mému tvou!
Varinaty spolu obě
ať už brzo zaplanou!

Rty se špulí, oči smějí,
tělem celým chcem se dát.
Tobě jeho a mně její
bude přáno vůně sát.

Do extáze v šťastné době
až nás city dostanou.
Budem svoji, budem v sobě!
Bozi lásky povstanou!




Báseň je ze sbírky Napsáno dechem.


25. června 2024

REKLAMACE BRÝLÍ - NAPSALI MATÚŠ ŠIMONČIČ, ALENA ZOUVALOVÁ, KATEŘINA SURMOVÁ a ESTER KATEŘINA VARGOVÁ

DOBRÝ 
Matúš Šimončič
Potreboval by som reklamovať tieto okuliare. Čo sa im stalo? No to je celkom vtipný príbeh, viete, išiel som sa s kamarátmi v piatok trochu vyblázniť na koncert. Poznáte Catastrofy? No, mali devätnásty ročník besnenia zbojníkov, chápete to? Že devätnásty! Človek by si pomyslel, že im dojde para alebo to ľudí prestane baviť, ale to je každý rok taký mrdník že by ste neveril. 

Jsem prostě divná - napsala Jasmin Carmel

Pro ostatní jsem prostě divná.
Můj mozek funguje trochu jinak než mnohým jiným. Mám spoustu rozlítaných myšlenek, a kladu tolik otázek, že na většinu pořád nemůžu najít odpovědi. 
Dnešní společnost, byť všichni tvrdí opak, bohužel netoleruje odlišnosti. Jakákoliv odchylka či podivnost, ať už ve vzhledu, myšlení nebo vnímání světa, je odsuzována. Setkávám se s tím téměř denně, hlavně ve škole. 

24. června 2024

Fígl - napsala Marie Rysová

Když jsem byla malá, každý rok v létě jsem se nejvíce těšila na druhý červencový víkend. U nás na vesnici se totiž v tuhle dobu pořádaly vyhlášené hrnčířské trhy a jelikož se z výdělku žilo po celý rok, byla to vždy velká sláva. Pro hojnost návštěvníků se sjeli různí kejklíři a umělci z okolí a snažili se zaujmout svými kousky. Tentokrát událost navštívila nová atrakce.

23. června 2024

O praseti a koni - napsala Drahomíra Stínilová

Na selském dvoře ve Francii žili kůň a prase. Prase se celý den vyvalovalo v malém chlívku. Bylo spokojené. Žaludek nemělo nikdy prázdný, teploučko a smrádeček.