O stařeně, která zavřela oči - napsala Dana Emingerová

Na hradě Svojanov léta visel v jídelně obraz staré paní z konce 19. století. Její oči byly zvláštní – nehleděly na malíře, ale jako by za jeho zády vyhlížely někoho, kdo měl přijít.

Jednoho dne procházla komnatami skupina malých školáků a v jídelně se kluci začali smát: „Proč ta babička na obraze spí?!“ 

A kastelán zůstal stát jako přimražený. Stařena měla skutečně oči zavřené. 

Když děti odešly, dal kastelán obraz prozkoumat. Na hradě však nikdo nepřišel na to, co se stalo. Portrét byl pod sklem, rám držel jako přibitý a pečeť na zadní straně zůstala neporušená. Jen na rozostřené fotografii v hradním katalogu zůstal důkaz o původní podobě malby, když žena ještě koukala do světa a pozorovala místnost za umělcovým ramenem.

Nezmění se - napsal Francis Boko

Všechno bylo na svém místě.

Lavice v řadách i nedostatečný počet židlí, co se viklají. Tabule posunutá dolů, ledabyle smazaná prastarou houbou. Stopy po křídě. A houba samozřejmě ležela na zemi. Vždycky spadla.

Dlouhé černé rolety doteď nikdo nepoužil. Určitě ne od té doby, co jsem je jednou o přestávce všechny stáhl dolů, balancujíc na přistrčené lavici. Tu lavici jsem neměl rád. Ale nikdy jsem nebyl z těch, co po sobě zanechají vyškrábanou stopu ve dřevě. Jen jsem odešel.

Noc na hradě – napsala Věra Staňková

Už hodinu přemýšlím, zda budu mít dost odvahy přespat přímo na hradě v místě, o kterém se říká, že na něm straší. Jsem vybavená spacákem, baterkou i mobilem s kamerou na noční vidění, ale stále ještě trochu váhám a čtu si příběhy různých badatelů, kteří to už přede mnou zkusili. Svojanov je totiž jedním z nejtajemnějších českých hradů, a proto láká... 

Kolik lidských příběhů se tu od středověku odehrálo, a ne všechny měly happyend. Dokladem jsou zdejší pověsti o zazděných silných mužích a dokonce i dětech. Také se dívám se na video novináře a spisovatele Jaroslava Mareše, který přespal na Svojanově v sálech, o kterých se traduje, že se v nich odehrála velká rodinná tragédie.

JAK SE STALO, ŽE MÁMA A TÁTA NÁHLE ZESTÁRLI - napsala Anna Maria Pignatelli

Naši rodiče zestárli. A nás na to nikdo nepřipravil.
Najednou ztratí svůj klid, stanou se zranitelnými a třeba začnou trpět něčím, co nám připadá jako „hloupá“ a nepochopitelná mánie.
V životě ušli dlouhou cestu. Myslí si, že všechno vědí, a co nevědí, to si někdy domyslí.
Už nemají sílu starat se o druhé, být tu pro každého a vždy za všech okolností.
Teď je čas, abychom se postarali my o ně. Abychom je rozmazlovali.
Dlouhodobé plány už nedělají. Věnují se svým malým dobrodružstvím – třeba tajně jedí všechno, co jim lékař zakázal.

Mohl to říct hned - napsala Dana Volfová

„Where is your companion?“ ptá se mě recepční v hotelu. Mlčím. Nechce se mi to vysvětlovat. Proč se mě ten Talián v recepci ptá po mým chlapovi anglicky, když jsem ho pozdravila italsky, a vůbec. 
„Kde máte muže?“ opakuje otázku pomalu ve zjednodušené podobě. Zřejmě si myslí, že jí nerozumím. „To nevím. Non lo so.“ Ať vidí, že mluvím i italsky.
Vtom přichází Pamela s nějakým chlápkem: „Vedu vám vašeho spolubydlícího.“

Padá hvězda, něco si přej - napsala Ema Zděradičková

Tma. Všude byla jen tma. A pak jsem otevřel jedno oko. Pak druhé. Svět okolo mě byl zvláštní… takový zamlžený. 

Možná to bylo tím, že sklo helmy bylo zamlžené mým dechem… já dýchám. Žiju. 

Pomalu jsem se vyprostil ze zmačkaného sedadla a ke své velké radosti jsem zjistil, že dokonce cítím všechny končetiny. 

S vypjetím všech sil jsem otevřel zablokované dveře ven z kokpitu. Neměl jsem ani čas na to přemýšlet nad tím, na co vlastně teď vstupuji. Na zem které planety, či měsíce, naše galaxie či jiná? Udělal jsem v ten moment jen malý nešikovný škobrt ze stroje pro mě ale skok dálkový pro lidstvo? 

Dopadl jsem na neznámý povrch nafialovělé barvy. S kontaktem s mými nohy se ze země zvedl jemný prach.

Povídky o Papetce - napsala Klára Šoutová

Uběhla už dlouhá doba po tom, co nám poprvé vylezla z květináče. Jako malá jsem si chtěla vypěstovat dub, ale místo dubu nám na svět přišel jakýsi dubový škřítek. Nikdo z rodiny pořádně neví, jak se to stalo, ale rychle jsme ji přijali mezi sebe…Nebo, Bůh ví, jestli se v tomto případě vlastně jedná o ženu, je to spíše takové stvořeníčko. Měla hlavičku z žaludového plodu a když jste ji vzali do dlaní, pohodlně se vám v nich schoulela. Říkali jsme jí Papetka, protože neustále padala a její velká hlavička při úderu země dělala výrazné pa papa pá. Nikdy nám neřekla ani slovo a okolní svět o ní prakticky vůbec nevěděl. Buď se dobře schovávala, anebo jsme ji viděli jen já, brácha a táta s mámou. Na to do teď nemáme odpověď.

Pirátka - napsala Vendual Beaujouan Langová

Jsi námořník na poušti,
do očí ti sedá prach,
tvým přístavem je oáza,
o majáku necháš si zdát.

Pluješ si na dunách,
fata morgána je loď,
ostrov v dálce zjeví se,
do moře touhy kotvu hoď!

Veteránská - napsal Libor Frank

Když teď žloutne listí 

a dny se krátí
Veteránů sezóna 

odjela už skoro pryč.

Vyhlížíme s láskou, 

kdy se zase vrátí,
Opravami v zimě 

zažehneme nový chtíč.

Noc s Julií - napsal Lubomír Hanzlík

Zhasly už lampy na nárožích a odkudsi z Kampy slyšet je tvůj dívčí smích
Dvě lidské duše spojil vozataj do jednoho dvojspřeží a ony sami životem dál poběží
Usednul bych tiše za pracovní stůl nedaleko od Čertovky, když noci zbývá už jen půl
Z ticha čísi hlas se ptá, proč Romeo se svou Julií se dřív, než ráno zatím nepotká
Tiché škrábání básníkova pera tiše smolí stručnou odpověď
Víš láska není zrovna vhodné téma pro zpověď

Co si píšou Múzy - napsala Sabina Prisender

Áčko:
"Tak co na tu Odysseu říkáš? Čekám na zprávu!"

Béčko:
"No, bohužel horší, než jsem čekala... po tvém nadšení. Že chlapi neví, co chtĕjí, to víme. A že ničení přichází ruku v ruce s krásou, láskou, vĕrností, štěstím, to taky."
Béčko si vzpomene na Goetha, když při své první cestĕ do Itálie navštívil ve Veronĕ operu. Kein neuer Gedanke, žádná nová myšlenka, napsal si do deníku. Tak to je přesný.

Koláčkovy buchty - napsala Lucie Vykypělová

Pro vznik ideálu krásy musely existovat bytosti jako byl Koláček. Bylo to to nejošklivější stvoření jaké Pánbíček uplácal z hroudy hlíny. Koláček by se dal zařadit mezi mistrovská díla minimalismu, ani nebylo potřeba cokoli tvarovat, prostě ho všemohoucí kydl na talíř a bylo hotovo. „Poslouchej, ty máš větší prsa?!“ „Nepřibrala jsi nám zas?!“ „Je vidět že se máš dobře!“ Pichlavá slova na svou postavu Koláček slýchal celý život. Tělo ho trápilo kvůli jeho nadváze. Ustavičně měl opuchlé, bolavé nohy a stát moc dlouho, aniž by se neskutálel, již nesvedl.

Máňa s manželem restauraci - napsala Nataša Richterová

- Tak už si vyber, Máňo. Vidíš, že pan vrchní čeká.
- Já za to nemůžu. Jsem zkrátka pomalejší.
- Nó, to jsem si všiml.
- Aby ne, po dvaceti letech. Vzpomínáš? Tenkrát jsme si dávali nejradši takový ty, no s paprikou…
- Tak co chceš? Chceš květák?
- Já nevím. Ještě se podívám.
- Tak kachnu se zelím? Tu máš ráda.
- Já bych radši něco lehčího.
- Kachna je dutá, je lehká dost.
- A co je tohle, pane vrchní? To se mi líbí. To na obrázku vypadá moc dobře.
- To je seznam alergenů, madam.
- Máňo, Máňo, ty nejsi jenom pomalá, ty jsi hlavně úplně blbá. Kdes nechala brejle?

Marie s manželem v restauraci - napsala Nataša Richterová

- Tak už si vyberte, drahá.
- Nemohu za to. Víte, že jsem pomalejší.
- Všiml jsem si.
- To by bylo divné, kdybyste si nevšiml. Po dvaceti letech. Vzpomínáte, drahý? Tenkrát jsme si nejraději dávali…
- Co tedy? U všech všudy, ta vaše váhavost.
- Já nevím, ještě se podívám.
- Kachní prsa?
- Raději bych něco lehkého. Zdravějšího.
- Kachna je výživově v pořádku.
- A co je toto, pane vrchní? To se mi líbí. Na obrázku to vypadá moc dobře.
- To je seznam alergenů, madam.
- Drahá, vy nejste jen pomalá, vy jste dnes zřejmě poněkud indisponovaná. Kde máte vaše čtecí brýle?

Zazděná láska - napsala Dana Emingerová

Při proražení nové brány v roce 1805 se objevilo sklepení, jehož temné schodiště vydalo kostru ženy. Ukázalo se, že pochází z 16. století, kdy na Svojanově vládl krutý pán Hertvík Žehušický. 

Po dvě staletí si lidé vyprávěli příběh o tom, jak se Hertvík zamiloval do krásné Kateřiny Rabenhauptové z Lichtenburka a donutil ji vzít si ho za muže. Jenže Kateřinino srdce stále patřilo hradnímu kováři, se kterým se nepřestala scházet ani po svatbě. 

Jednoho dne na rozcestí před Rohoznou jejich tajemství Hertvík odhalil. Kovář přišel o ruce i život a Kateřinu nechal manžel zaživa zazdít do hradního sklepení. Pak se sice znovu oženil za Bohunku Zárubovou z Hustířan, ale krátce po svatbě v roce 1578 zemřel. Každou noc totiž k němu doléhal hlas jeho krutě potrestané manželky. 

Příběh lásky z rozcestí - napsala Jana Bednářová

Spanilá Kateřina, mladá paní, toužila po lásce a milování. Jakub, statný kovář ze vsi Rohozná, vše v dostatečné míře, Kateřině dával. Jenže rodiče ji za šlechtice Hertvíka, pána hradu Svojanov, provdali. Ale i tak se s Jakubem, pod hradem na rozcestí, scházívali. Krásné bylo jejich milování, i když v utajení zůstávali.

Jednoho dne, za vidinou odměny a chvály, ne moc hezká, ne moc chytrá, služebná, Josefína, vše o jejich lásce, pánu hradu, vyzradila. Omluvme tu hloupou ženu, snad ani nemohla dohlédnout následků svého činu.

Na parkovišti - napsala Dana Volfová

Postává u jeho auta, točí kabelkou, ani mladá, ani hezká, ani sexy. Jásné, co je zač.
- Zdravstvuj, moloděc!
- Zdravím.
- Chočeš sex?
- Cože? Já uže pa rusky zabil.
- Ty chočeš jebať s meňa?
- Sviňa?
- S já, Ninočka. Dvacet euro s gumoj, i těbě ne nado davať eto v účetnictvo.
- Já mám tady ženu – manželku…
- Tak sdajom trojku.
- Já vím co je ruská trojka. Dva souloží a třetí hlídá dřiny. Kdo bude hlídač?
- Nu vot, tamhle jde nějaká zmalovaná děvuška. Tak to prrr! Tadyto můj rajon!

Bezpečně a úsporně - napsal Marek Bucko

Koláž: David Vávra

Vstávám do práce. Kvapně.
„Sakra, jak to, že ten budík nezvonil?!“ šílím při pohledu na hodiny.
„Dneska je svátek, do práce se nejde. Je to naprogramovaný podle aktuálního kalendáře, GPS, SMS a OSN…“ zívne vedle mě v posteli Jitka.
„Skvělý. Ale já mám dneska službu. Musím do práce. Svátek, nesvátek!“ nadávám.
„Tak to oni nevědí…“ oddechne do polštáře.
„Kdo oni?! Je to náš budík!“ volám v běhu do koupelny. Skáču pod sprchu.
„Jakto že ta voda nemá tlak?!!!“ řvu. „Takhle se budu sprchovat hodinu!“

Ti´ punch - napsala Vendula Beaujouan Langová

Jsem jako limetka,
rozkrájená na kousky,
šťavnatá, kyselá.
Rozdrť mou dužninu,
vhoď mě do sklenky,
spálí tě má chuť,
mé tělo tě začne hřát.

Zalij mě horoucím
duchem Karibiku,
toužícím po smísení.

Blues o čajovém servisu a o tom, jak vonělas mi čerstvou kávou - napsal Lubomír Hanzlík

V čajovém servisu zbylo pár čajových lístků stejně jako v tvé dlani zbylo pár kapek deště

A na dopisním papíře zůstal otisk rtů coby zvláštní navštívenka určená jen pro milence

Dál vzpomínám, jak vonělas mi čerstvou kávou při setkání rádoby krále s krásnou dámou

A tak přál bych si být blízko oblaků moct se zas dotknout zázraků

Sladkobol - napsal Oldřich Voženílek

Máš v sobě kouzla nesmrtelná
Jsi médiem všech magií
Máš kouzla sladce bolavá
Jež úzkosti mé rozbíjí

Máš v sobě kouzla nesmrtelná
A nedají se odehnat
Máš kouzla sladce bolavá
Jimž bezezbytku chci se dát

Stavební úpravy - napsala Nataša Richterová

„Má paní, stůjte! Má paní. No tak, Kunhuto, můžeš se chvilku zastavit?“
Záviš z Falkenštejna se vrátil po třech měsících na Svojanov. Těšil se, že spočine v klidu na domácí půdě. Že spočine v náruči milované ženy. Namísto klidu ho však přivítal zmatek a hluk ze staveniště. Namísto vřelého přijetí, přísná odměřenost a chlad podivný, jaký u Kunhuty neznal. Sotva půl slova s ním promluvila a neustále se buď modlila, vyšívala nebo čeládku peskovala.
Záviš nechápal, který čert ji posedl. Nejen, že se mu vyhýbala, ale ona se snad dočista zbláznila, pomyslel si.

Arnošt Lustig, spisovatel, ulice Bez mráčku, Nebe 1 - napsala Věra Staňková

Koláž: David Vávra

Milý Arnošte,
mám takový pocit, že anglické rčení „Once seen, never forgotten – Jednou viděn, nikdy nezapomenut“ vzniklo jen kvůli vám. A je mi proto trochu líto, že jsem vás nepoznala osobně. Když totiž poslouchám vzpomínky různých lidí na setkání s vámi, nikdy nezní obyčejně. Cítím z nich závan nostalgie mísící se s obdivem, silné emoce, radost, smutek, moudrost, syrovost i poezii.
Já si k vám našla cestu díky kurzům tvůrčího psaní. Dana nás na nich učí přemýšlet jinak a diskutovat nad našimi texty, stavět literární cihly a tvořit příběhy, tak jak jste ji to kdysi učil vy. Učí nás, že psaní není nuda. Pak chodíme s kůží na trh a čteme publiku krátké příběhy. Nedávno jsem v písecké knihovně dojala k pláči svým krátkým cestopisem zpěvačku, která francouzskými šansony doprovázela naše čtení. A první, na co jsem si vzpomněla, byla vaše slova: „Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco, a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody.“

O svojanovském správci Rašínovi - napsala Dana Emingerová

Loutka správce Rašína v hradní expozici

V 15. století spravoval hrad Svojanov a celé panství Boskoviců rytíř Rašín. Tehdy Boskovicové rozšiřovali hradby o vnější hradební obvod se sedmi baštami a krutý správce nejen nutil poddané pracovat až do úmoru a vyčerpání, ale podle dávného zvyku zazdíval silné muže do hradeb, aby s posledním výdechem předali mocným zdem svou sílu. 

Časem si však uvědomil, že zazdíváním urostlých poddaných přichází o zdatné pracovníky, a tak sáhl po „jednodušším řešení“ a do hradeb nechal zaživa zazdít třináct dětí. Jeden z chasníků za to bezcitného Rašína proklel.

S Rašínem na prohlídce – Věra Staňková

Jmenuju se Rašín a jsem hradní kocour. Bavím se tím, že na Svojanově chytám myši, loudím dobroty po turistech v hradní restauraci, nechávám se hladit a někdy s nimi chodím na prohlídky. Mám tu výhodu, že s černým kožichem se sem docela hodím. 

Nejvíc mne baví noční túry, kdy se lidi víc bojí a věří kastelánovi ty báchorky, co jim pořád dokola vykládá. Jako tu pověst o zlém statkáři Rašínovi, po němž jsem dostal jméno a který už pět století jezdí v noci z Rohozné na Svojanov na ohnivém býku.

Autem po moři - napsala Sabina Prisender

V mém dĕtství visel u nás v hale malý dřevotisk vstupní brány do Tallinu. Táta tam v mládí sehrál šachový zápas a asi vyhrál. Já to místo jako dítĕ vzhledem k minimálním znalostem zemĕpisu projektovala někam na hedvábnou stezku, snad k Samarkándu.
Teď sedím v letadle z rozžhavené Vídnĕ smĕrem na severovýchod a snažím se nevnímat manželovy pokusy použít lámanou maďarštinu pro konverzaci se Stewardess z Estonska.

Storýčko - napsala Nataša Richterová

Když se Vilemína na parkovišti vysoukala ze svého fiátku, zvedla oči. Před ní se tyčil hrad jako z pohádky. Romantika. Vilemína byla nadšená.
Po nekonečné cestě, která se kroutila lesem a připomínala spíš horor, to byla příjemná změna žánru. Vilemína studovala třetím rokem literaturu, a tak dokázala ocenit dobře vystavěný příběh. Ta kamenná věž byla mega! Skvělé kulisy pro první selfie na profilu o knížkách a gotickém stylu oblékání. Na Instagram napsala: New place, new job, #Gothic queen. 

Přivítala se s kastelánem a ostatními, kteří měli stejně jako ona celé léto dělat průvodce. Vydali se na společnou prohlídku hradu. Postupně prošli všechny prostory, komnaty i sklepení. V jedné místnosti se jí najednou udělalo nevolno. Přešla k otevřenému oknu a dýchala. O moc lepší to ale nebylo. Měla divný pocit, že ji někdo pozoruje.

Geometrie života - napsala Vendula Beaujouan Langová

Jsi přímka, jsi kružnice v kruhu,
jsi průsečík nekonečna a konečna,
jsi kolmice k zakřivené čáře.

Jsi geometrický útvar,
bez ostrých úhlů a hran.
Rozměry se ti rozpouští,
tvá pozice však zůstává
ve čtyřrozměrném prostoru,
kde čas se nevrací zpět.

Bílá místa na mapách duše - napsal Lubomír Hanzlík

Řekla si znám bílá místa na mapách duše a znělo to tak prostě a jednoduše

Řekla si znám bílá místa na mapách duše a vím kde hledat světlonoše

Řekla si znám bílá místa na mapách duše a čas určený nám k životu si stále tiše kluše

Řekla si znám bílá místa na mapách duše a vím že smutek ani mužským ba ani ženám nepomůže

Řekla si znám bílá místa na mapách duše, co jsou křehká jak dopis, pro nějž marně hledáš listonoše

Řekla si znám bílá místa na mapách duše jsem dáma, jenž tu čeká na panoše

Svojanovská věštba - napsala Dana Volfová

Historický film Záviš a Kunhuta (1985)

Královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi II., hledí zamyšleně z okna. Její láska k Závišovi a že jej rádcem svým učinila, všem trnem v oku. Neprospěje to ani jejímu synovi Václavovi. I když má Záviše rád. Při pomyšlení na Záviše se Kunhuta šťastně usměje a zasní.
Nemůže však dostat z hlavy dnešní příhodu na trhu. Nějaká žena tam mluvila o ní a Závišovi. Kunhuta zachytila jen pár slov, co jí teď hrůzu nahání. Ptala se po té ženě a řekli jí, že to je Cikánka, věštkyně Katarína. Nedá jí to a přikáže služce, ať ji okamžitě přivede. 

Po chvíli vstoupí do Kunhutiny komnaty mladá Cikánka, postrkovaná dovnitř služebnou.

Svědectví hradu Svojanov - napsala Jana Bednářová

Vlhká vůně jehličí naplnila prostor komnaty. Záviš vstal a s pohárem rudého vína přistoupil k oknu. S pohledem upřeným k nebi jej zavřel a otočil se ke krbu.
Praskání dřeva a malé jiskry odlétající z temnoty krbu, připomínaly černé nebe plné hvězd nad hradem. Zvuk sýčka nebo možná puštíka, se zařezával do uší, jako nepravidelný praskot dřeva v krbu.
Před krbem seděla jeho láska, jeho síla, Kunhuta. S uvolněnou královskou elegancí se opřela o polštář na vrstvách huňatých kožešin z ulovených medvědů a vlků. 

Zadíval se na křivky jejího ladného těla a projel jím záblesk touhy. Nepoddal se jí.

Záviš a Kunhuta - napsala Dana Emingerová

Když král Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli, zůstala po něm vdova Kunhuta a sedmiletý následník trůnu Václav. Jeho poručnictví se ujal - z pověření vítězného římského krále Rudolfa Habsburského - vzdálený příbuzný. Jmenoval se Ota Braniborský a přijel s vojskem, které zemi jen plenilo. Cizáci plundrovali vesnice, zabíjeli venkovany a znásilňovali ženy. A poručnictví nad Václavem Ota pojal také po svém - zavřel kralevice i jeho matku na hradě Bezděz.

Arnošt, zrozený v den zimního slunovratu - napsala Jana Bednářová

Milý Arnošte,
neznala jsem vás osobně, bohužel. Ale znám Vás od naší Dany. 

Dany Emingerové. Dana je zakladatelka, srdce, mozek i ústa kurzů tvůrčího psaní podle, hádejte koho? No, podle Vás, milý Arnošte. Už několik let existují Kurzy tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga. Jsem členkou, rodiny Daniných psavců, osm let. 

Vy byste letos v prosinci oslavil 100. narozeniny. My je budeme slavit s vámi. 

Těšíte se? My ano.

 

Líbí se mi, když říkáte, že vás práce vždycky vracela do života: "Jedině když píšu, tak žiju."

Myslím, že psaní je opravdu terapie, taková self first help. V momentě, kdy nám okolí nerozumí, nevěří, nechce nebo nechápe, chopíme se psaní. 

Tedy teď už píšu vlastně i o sobě: chopím se psaní. Jenže to vaše psaní se dá číst a čtou ho. Já píšu a často se to nedá číst. A přece mi psaní opravdu pomáhá.

Tři krajíce chleba a žlutá růže - napsala Asja Žilová

PROLOG
Listopad 1989

Byla jsem jen kapkou v moři, jen jedním hlasem ve velkém sboru na Letné. Ale byla jsem tam a zpívala s Hutkou o svobodě.

Štěstí jako mrakodrap - napsala Dana Emingerová

Je romantické nedělní ráno. Naši tři kluci – Vojta, Jirka a Šimon – se koukají na pohádky a my rodiče… nebereme telefony. A pokud je zvednou děti, neodbytným volajícím vysvětlují: „Naši? Zavolejte později, zrovna se vrtí pod peřinou.“
Jenže tentokrát zněl hlas v telefonu neobvykle urputně, a tak se desetiletý Vojta objeví se sluchátkem ve dveřích: „To je strejda Alan.“ Žaludek se mi sevře nervozitou. Můj manžel je válečný zpravodaj. A Alan fotograf, se kterým můj muž Cyril prošel téměř všechny války… Byla jsem v šoku, když mi Cyril po prvním rande volal a ze sluchátka duněla dělostřelba.

Ohlasy na Svojanov: Černá hradní věž, mučírna, zazděná Kateřina a středověká hostina

Svojanov je pro literární dílnu jako stvořený. Stačilo projít temnou mučírnou se skřipcem a španělskou botou, vystoupat na hradní věž, vyslechnout příběh o zazděné Kateřině, ohnivém býku statkáře Rašína nebo usednout ke středověké hostině, kde se maso trhalo rukama jako před staletími. Hrad založený Přemyslem Otakarem II. nás na pár dní vtáhl do světa gotických hradeb, tajných chodeb a legend. A tak jsme psali jako o život... Povídky vznikaly v loveckém salónku a hned se četly na hradním nádvoří. Kastelán Pavel Haluza nás provedl od hladomorny až po věž a místní černý kocour Rašín působil jako dokonalé strašidlo. 

Literární dílna na hradě Svojanov 3.-6. září 2026, svojanovské příspěvky zde

Rytíř a sedmikráska - napsal Šimon Pravda

Poklekl rytíř k sedmikrásce, 

té ptá se: "Má-, máš mě ráda?

Ona se lekla, v té otázce skví věta, 

co trhá listy v smrt.

 
Květů se nikdo nikdy přece neptá. 

"Ano pro něj jsem vzkvetla."
Pod tíhou zbroje svírá ruce, 

co ničí, jí se nedotknou.

 
Pro ni jen oči v tom spatří krátce, 

v její Kráse proč on žil
Rytíř se svalí pospas lásce, 

z ran mu smrt se zbarví v látce.

Snění o mlsné - napsala Zdena Součková

Slunce se opírá do hradních zdí. Dnes výjimečně můžu před hradby, dnes je totiž výjimečný den.
Původně mě chůva za trest vykázala do mé komnaty. Přistihla mě totiž, jak šmejdím po kuchyni a hledám dobrůtky. Podařilo se mi ukrást sladkou hrachovou homoli. Je míchaná s medem a politá sádlem… ještě teď cítím tu sladkou chuť na jazyku. Ale přesvědčila jsem chůvu, aby mi dovolila jít do zahrady. Naštěstí je tak zaneprázdněná, že se mě ráda na chvíli zbaví.
Nejsem sama, to bych se bála, jdou se mnou dva velcí ozbrojenci.
Bože, jak ráda se vyhřívám na slunci! Na hradě bývá pořád chladno.

SÁM - napsal Jiří Wilson Němec

Sedím sám se sebou. Sleduji seriál Sandokan. Sotva skončil, spím. Spím stále se slzami sám. Sedm smutných sobot.
Svítá. Snídám sendvič, srkám sodu. Smutním. Stále se snáší stínový splín.
Se sešitem střídám stůl, sedačku, sesli. Sepisuji svou story snového setkání se Simonou. Síle souznění, splynutí srdcí, sladkých slibů.
Simono, slíbilas…
Slova se sypou, sešit slouží slokám spisovaných Simoně.

Kunhuta na Svojanově - napsala Dana Volfová

Kunhuta, vdova po králi Přemyslu Otakarovi II., vyprovodila Záviše na nádvoří hradu Svojanov. Ještě cítí omamnou chuť jeho polibku a bůhví pokolikáté opakuje si jeho slova: „Kunigund, musím mluvit s biskupem dřív, než naši nepřátelé. Než se stmí, máš mě nazpět, lásko moje milená.“
„Bůh tě opatruj, Záviši. Navrať se brzy!“
Drahnou dobu toulá se královna zámeckými zahradami. Opájí se krásou a vůní květin v růžovém sadu, hrajícím všemi barvami.