Konečně ten pravej chlap - napsal Zdeněk Hart

„Holky! Konečně jsem se dočkala a našla toho pravýho,“ vypráví nadšeně svým kolegyním v práci Lenka. „Holky, to budete koukat, až vám ho ukážu.“
„Už dvakrát ses spálila, doufám, že se nebudeš zase hned vdávat,“ směje se kolegyně Květuška. „Už bys měla mít ve svých letech rozum.“
Všechny ženské v kanceláři pokyvují hlavami a Květuška ještě dodá: „Víš, všichni chlapi jsou stejní, jde jim jen a jen o to jedno. To si pamatuj!“
„To ne, to tedy ne, tenhle je jiný, solidní, krásný, vysoký elegán,“ vede si svou Lenka.
„Prosím tě, to jsou ze začátku všichni. No, a co? Spala si s ním?“
„Dyť ti říkám, že je jinej. Povídali jsme si, žádný ty dvojsmyslný kecy. Je sečtělej, chytrej, vzdělanej. A ty jeho oči? Holky, kde ten všude byl? Má zájem o mě a ne šup, šup, aby si udělal čárku do notesu. Říkám: je úplně jinej.“

Láska - napsala Veronika Souralová

„Ahoj miláčku, jsem doma! Už ses mě nemohl dočkat, viď?“
„Pospával jsem, mám hlad, kdy bude večeře?“
„Pojď ke mně, pomazlíme se spolu, moc jsi mi celý den chyběl.“
„Ale jenom chvilku, už mi kručí v břiše.“
„Měla jsem vážně náročný den. V poradně fronta rozhádaných partnerů, všichni na sebe házejí špínu, obviňují se a vyčítají si naprosté nesmysly. Ty lidi jsou fakt šílení! Úplně mě to vysává. Cítím se hrozně. Bez energie. Nad vodou mě drží jen tvoje láska. Natáhni se ke mně na gauč!“

Neviditelný vysílač – napsal Libor Frank

„No konečně jsem tady!” odfoukl si poté, co vkročil na nejvyšší platformu úzké rozhledny.
Odpočítal poslední točité schody a začal se rozhlížet. Rozhlížet???
Teprve teď jsem toho všiml. V ruce drží bílou hůl!!! Ohmatává s ní kovovou podlahu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. On sem vylezl sám! Slepý muž na rozhledně! Málem jsem se začal smát.
„Kdybyste cokoliv potřeboval, řekněte,” snažím se mu pomalu nabídnout alespoň nějakou jistotu, když jsme tu teď v té výšce ve větru jen my dva.

Metafory

Římské Colosseum působí jako omšelý obr, který nechápe, kam se poděli lvi a gladiátoři a proč se mu u nohou motají plechové krabice.
Pohled do Grand Canyonu je závrať z hlubiny plné rudých skal, která se táhne dál než oko dohlédne. 
Hora Říp je pro Čechy místo, kde Praotec Čech podlehl lenivosti a smířil se s mlékem a strdím, místo aby kousek popošel k olivám a mušlím.
Potápění v korálovém útesu je jako ztratit se v modrém světě plném pohybu a barev
Úplněk nad Berounkou je reflektor, který svým světlem probouzí stíny, stromy začínají ožívat a řeka zpívat.
(Hana Novotná)

Římské koloseum působí jako okno do časů slávy a velikosti říše vystavěné na potu a bolesti lidu.
Úplněk nad Berounkou je jako zážitek z jiné dimenze, kde čas je jen chladnou plynoucí řekou, nad níž se rozprostírá hluboký klid s dotekem věčnosti.
(Kristýna Rose) 

Jsem islandský vulkán – napsal Martin Tomášek

Tak jsem jen stál a rozhlížel se po zmrzlé pláni. A najednou vidím v dálce přicházet skupinu pěti lidí. Rozpoznal jsem čtyři muže a jednu ženu. Domorodci to nebyli, mluvili jazykem, který neznám.
Zastavili u mě. Jeden z mužů sundal ze zad batoh větší, než byl on sám. Vytáhl pět tyčí, které v pravidelných rozestupech zabodl do sněhu. Pak žena vyndala notebook a pohlédla na mě. A právě tehdy se to stalo.

Červená karoserie – napsal Libor Frank

„A jakou barvu máte vybranou vy?“ zeptal se starší chlapík souseda u stanu, když tady spolu takhle vedle sebe už tři dny provizorně bydleli. Spolu s partou dalších asi dvaceti žadatelů o auto kempovali na louce před výrobním závodem národního podniku Škoda Mladá Boleslav, aby měli jistotu, že již objednaný a zaplacený automobil favorit místo nich nedostane přednostně někdo jiný.
Po nekonečném čekání už mírně opadly ostruhy nevraživosti mezi jednotlivými účastníky zdejšího pobytu na čerstvém vzduchu, a tak si začali sdělovat svoje sny o budoucích vozidlech:

Titulek a háček aneb měli byste chuť číst dál?

Zadání:
Napište titulek a první odstavec příběhu či reportáže tak, aby čtenář měl okamžitě chuť číst dál. Tentokrát se věnujeme Barvám života za černobílé totality.

Promarněná šance Alexandra Dubčeka
V roce 1968 otiskl Mladý svět na titulu červencového čísla proslulé fotografie Alexandra Dubčeka skákajícího na plovárně z desetimetrové věže. Tehdy mi bylo sedm a o měsíc později ruské tanky udusily Pražské jaro.
Po jednadvaceti letech jsem stála tváří v tvář Dubčekovi, abych s ním udělala interview v den, kdy po letech perzekucí věřil v politický comeback. Oči mu zářily, protože tehdy v listopadu 1989 se říkalo, že do Prahy přijel budoucí prezident. Jenže jeho projev před davy na Václavském náměstí byl příliš patetický a lidé pak chtěli raději Václava Havla. (Dana Emingerová)

Who is in - napsal Yakeen

„Mrdat!!“ řval Martin. Stál v meditační místnosti, měl ruce roztažený jako kazatel, tekl po něm pot a žíly na krku měl vystouplý. Jako kdyby se po něm plazila nějaká popínavá kytka. Kytka, která kořenila v těch koutech jeho duše, kde tlely potlačené a zapomenuté vzpomínky a vykvétala teď v lodyhách sprosťáctví.
Rozchechtal se a znovu zopakoval: „Mrdat, mrdat!“ vyžíval se ve vyslovování toho slova, mazlil se s každou slabikou. Do temnoty paměti se tak dostalo světlo, a ozářilo jeho vzpomínku.
Bylo mu sedm, už uměl číst a zrovna se učil, že za každý čtenářský výkon nebude pochválen. „Mami, někdo nám zezadu na barák napsal MRDAT!“ pyšně hlásil, a matka očividně nevěděla, co si s informací počít. Nevědomě, a mechanicky se odvolala k vyšší autoritě: „Pro Krista Pána, Martine, tohle slovo už nikdy, nikde, pro Boha živýho, nesmíš říkat!“ byl to na ateistku slušný výkon, kterému stud a strach, že by je mohli slyšet sousedi, dodal zoufalou opravdovost bigotní katoličky.

Mučení - napsal Libor Frank

Řím. 2:38 ráno.

Pod okny pronajatého bytu na náměstí San Cosimato se ozývá příšerné kvílení, skřípání, vrzání, praskání a vřeštivý ženský hlas. Z nočního klidu mě probudila uši trhající zvuková kombinace.

Očarován včerejší večerní četbou očekávám noční mučení čarodějnic. Před usnutím mi historická knížka prozradila fakta o středověkých praktikách inkvizice. Poučila mě, že v průběhu necelých 300 roků svého působení tahle katolická instituce umučila a upálila okolo 5 miliónů žen, které prohlásila za čarodějky. Jenom proto, že přemýšlely trochu jinak…

Zázraky stvoření – napsala Jana Faitová

Sedím na terásce hotelového pokoje a okouzlená se kochám výhledem do zahrady. Neskutečné, skoro zázračné. Na dosah ruky mám staleté ibišky s květy velikosti dezertních talířků. Kousek dál exempláře fíkusů, dracen, agáve a juky, pro které jsou pokojové rostliny v našem obýváku jen chudé příbuzné. Mňam, božská mana! Při tom všem pozorování ještě baštím nektarinku.

Nostalgie u moře - napsala Anna Vocelová

Levou nohou zaznamenávám stopy do mokrého písku, pravou mi omývá šplouchající moře. Červenobílá hůl těká tam a zpět. Cítím, jak se na její konec nabalují jemná zrníčka, která za pár vteřin na druhé straně spláchne přílivová vlna.
Zatímco se většina turistů oddává diskotékovým radovánkám, já si užívám večerní procházku po pláži. Nemusím se proplétat mezi lidmi, kteří před mou šermující zbraní uskakují, abych je omylem nepřetáhl přes kotníky.

Listování - napsala Hana Kavalová

Klepal jsi na okno a se slovy
„odměna tě nemine“ 
pozval jsi mě na procházku,
fascinující podzime. 

Byla to vlastně velká klika.
Vzala jsem sebou svého duševního romantika. 

Pár kroků a hned značka Zákaz stání.
Platí to i pro dětské hraní?
Děti totiž nikde nejsou. Zmizely snad v cukuletu.
Vzhledem k tomu, že vůbec nečtou – nepřečtou si tuto větu.