Arnoštova "vnoučata" na Dobešce - napsala Judita J. Langová

Ten březnový sobotní večer na Dobešce měl pro mě téměř magické kouzlo. Dana Emingerová se svými žáky tu pořádala už druhý ročník Večera autorského čtení.
Moje maminka, branická patriotka, mě doprovázela s nadšením. Manžel měl na vybranou mezi fotbalem a kulturou a světe div se – kultura zvítězila a ani to nebolelo! 
Přišli jsme s předstihem a v předsálí už byli shromážděni kolegové „spisovatelé“, kterým udílela poslední pokyny před akcí dobrá duše a hlasová specialistka v jednom Jana Vaňková.

Meditace skrz tvůrčí psaní - napsala Alexandra Safi Narwa

Odjakživa jsem byla knihomol a lákala mě i druhá strana - umět psát dobré texty. Tak jsem nedávno začala chodit na kurz Dany Emingerové, která učí podle Arnošta Lustiga.
Po první lekci jsem odešla s frustrací, že na tvůrčí psaní nemám. Na kusy byla rozbita moje iluze holky jedničkářky, co umí psát dobré slohy.

Dozvěděla jsem se, že dobrý text nenapíšu napoprvé, že se vyloupne až po napínavém přemýšlení, napsání a mnoha hodin opětovného kritického přečtení. Ale už jen ten nutkavý pocit, který mě nenechá v klidu, kdy se rodí příběh. Pak ho osvobodím přes ťukání do kláves, a pak ho začnu obrušovat jako barevné kamínky slov do mozaiky.

Tři - napsala Irena Orságová

„Odcházím, už tam na mne čekají. Tak ráda bych tu zůstala, ale nemůžu,“ posteskla si v několika větách neznámá. „Jsem opravdu strašně unavená.“
Mluví, jakoby se omlouvala.
Andrea ani nedutá, ale vzápětí se ulekne vlastního zmateného výkřiku: „Kdo to je? Kdo jsi?“
Ale kupodivu necítí z této tajemné osoby v bílém rouchu, která se nad ní tak znenadání zjevila žádný strach. Je to od pohledu laskavá žena se smutným výrazem a je z ní cítit vyrovnanost a vnitřní síla.

Jsem, který jsem - napsala Luna Isis



Jsem ty a ty jsi já.
Miluji tebe, miluji celý svět, miluji sebe, jsem vším.
Nezlobím se na tvé chyby, jelikož jsou jen iluzí, kterým jsi na chvíli uvěřil.
Vidím tě jako Slunce, které se pohupuje po obloze, a svými paprsky maluje řeky, ve kterých se odráží náš svět.
Když je ti nejhůře, voláš mé jméno dnem i nocí. V dobrých chvílích si na mne těžko vzpomeneš. Potkáváš mne na konci pozemského bytí, na místě kde se spolu koupeme v nebeském moři.

Revizor a stará paní - napsala Radka H.

Magdaléna, elegantně oblečená 85ti-letá vdova z Horní Dolní, vyrazila na návštěvu za svým novým přítelem Eduardem do Prahy. V pošmourném počasí se rozhodne zkrátit si cestu k němu tramvají, i když se jinak na Václavské náměstí ten kousek od nádraží ráda projde. U nádraží nastoupí na tramvaj číslo 9 a vydá se směrem do centra. Naštěstí ji pozorný mladík okamžitě uvolní místo k sezení.
„Vida, ještě jsou tu slušní mladí lidé,“ pomyslí si a usměje se na něj. Mladík se usměje zpět, vyndá průkaz a praví:
„Dobrý den, kontrola jízdenek prosím.“
„Mladý muži, vy mi ale lichotíte, od 70 let se přeci v Praze jezdí zdarma, to vím i já, která žiji na samotě poblíž Horní Dolní.“
„Vám jistě ale ještě 70 nebylo, můžete mi váš věk prokázat nějakým dokladem?“

Můj domov - napsala Markéta Eszenyiová

Bože. Zase tady. Sotva přijedu z Prahy, už zase mě to čeká. Ulice a uličky, pach a křik. Někomu by se to mohlo protivit, ale pro mě je to domov.
Kdejaká nóbl dámička by se mohla leknout a utéct, ale já ne. Pro mě je to domov.
Procházím svou známou uličkou, pohledem pátrám kolem sebe. Pořád ta samá písnička. Oprýskaný zdi, hovna je lemují spolu s vajgly a žvejkačkami. Snad jen ty lampy mi pomáhají se tady v tom doupěti neřesti orientovat. I když se to nezdá, je to můj útulný domov.

Literární pravda je pravdivější než pravda - napsala Olga Sedláčková

Foto: Martin Štěrba

Je pátek večer a zítra mi začíná dvoudenní kurs tvůrčího psaní s Danou. A protože už jsem na jednom kursu s Danou byla, tak vím, že je přísná a že požaduje, abychom na kurs přinesli všichni zadané domácí úkoly.
Ale mě se opravdu nechce nic psát. Jsem po celém týdnu v práci unavená, jsem nevyspalá a vůbec, prostě se mi nechce už vůbec nic dělat.
Ale musím alespoň vymyslet, jak to udělat, abych svoje lajdáctví zítra nějak věrohodně omluvila. Vzpomínám na minulý kurs a na všechnu tu teorii, co jsem se tam naučila.

Kavárna - napsala Klára Sirková

„Dala bych si jedno latéčko a k tomu čízekake.“

Říká se čízkejk, projede mi hlavou. Kývnu a ubezpečím ji, že vše za chvíli donesu. Vždy jsem chtěla dělat lidem radost dobrou kávou. Sama kávu miluji. A tahle paní je beztak zvyklá na nějakého rozpustňáče.

Očima se bleskově porozhlédnu po ostatních přítomných. Na gauči vzadu se mazlí mladý pár a vzájemně si dávají ochutnat z jejich hrnku. Jsou naprosto pohlceni sami sebou.

Protože je to tak - napsal Jakub Suchý

Tu vzducholoď jsem koupil u vetešníka v krámku na rohu ulice pár minut před tím, než stáhl roletu naposledy. Byla krásná. Menší sportovní model pro dvě osoby, prototyp vyrobený továrnou na kočáry poblíž Vídně v roce 1913. Zabírala celý dvorek za vetešnictvím a vzadu zčásti přesahovala přes plot, takže občasný kolemjdoucí se musel sklonit. Plovák měl moderní aerodynamický tvar a vepředu poklici s okem na hlavní kotevní lano. Prý to vypadalo, jak nabídnuté ňadro, a Karla si mě dobírala, že si mám ozdobit koš pro vzduchoplavce červeným krajkovím, aby byl dojem úplný.

Bez tebe jsem tu zbytečná - napsala Jana Formánková

„Kam zas letíš? To musíš být fakt vždycky o krok přede mnou?“
„Jo, anebo taky za tebou!“
„Nojo, no, vím, že za to nemůžem ani jedna. Ale chtěla bych být víc s tebou, víš?“
„Já vím. Jenže my musíme čekat, až se ON zastaví nebo si sedne, abychom si mohly aspoň pokecat, viď?“
„Hm. A víš, co mám vůbec nejradši? Když jsme obě bez nohy.“
„Co? Jo tak, myslíš, když zrovna nemusíme být takhle navlečené, viď?“
„Přesně. Když se můžem večer už muchlat v tom koši.“

Z ničeho nic - napsala Monika Hodáčová

Seděla na místě, na kterém nikdy sedět nechtěla. Cítila se jako pacient v čekárně u doktora, kde si má vyslechnout ortel o životě či smrti. Jenže byla zdravá, byla bohatá, alespoň v poměru k lidstvu téhle planety, byla celkem mladá, hezká, úspěšná... A čekala v budově soudu na to, až bude i svobodná. Ale musí proto být i rozvedená? Dobře si přitom vybavovala ten okamžik před deseti lety, který měl být bránou do štěstí.

Když přijde smrt - napsala Caroline Kotníková

Když přijde smrt, člověk zkrátka zmizí. Vypaří se a zůstává schránka.
Občas hledávám její pohled, ale nikde na ulici už ho nepotkám. Nikdy už neuslyším její zvonivý hlas a milá slůvka.
A pak jsou tady vzpomínky, probírám se jejím oblečením, držím její džíny v rukou, ale kolem pasu už ji neobejmu.
Počítala s dalším dnem, ale ten nepřišel.
Ležím v její posteli, kde upadla do věčného spánku, naproti má hodiny. Odbíjely poslední minuty jejího života a stále bijí, jako mé srdce, jenž je nyní a napořád děravé.