Auto a postel - napsal Libor Frank

Povídá si auto s postelí, oba tak trochu odložení v garáži.
“Lepší nikdy neměl!” téměř vykřiklo auto. “A přesto už ho to se mnou nebaví,” pokračovalo smutně o svém řidiči. “Jó, to zamlada! Rychle jako závodník, anebo prostě jen tak pro radost jezdil... Pro radost! Kdyby mu tenkrát dali na vybranou, jel by se na otočku kliďánko podívat, jestli je v moři voda! A parkoval mě na slunci před garáží, aby všichni viděli!

Chci se hádat! - napsala Klára Dvořáková

„Zase tu dneska stáli – dva. Jeden auťák hned ráno a druhej v poledne. Představ si to! Ty lidi nemaj soudnost. Je snad jasně vidět, že je to vjezd. A pořád nám před něj stavěj auta. Jsou to kreténi neomalený. Dva! Jen za dnešek. Včera čtyři…“
„Hmmm,“ zabručí Mirek a hledá v ledničce něco k jídlu.
„Dneska jsou knedlíky s vajíčkem – máš to na plotně,“ ušklíbne se Jolana.

O sprostých slovech - napsala Nina Zemanová

Karel Čapek doporučuje psát sprostá slova v poměru 1:1000, protože jakmile začnete používat sprostá slova příliš často, čtenář si zvykne a ztratí se efekt šoku, který má sprosté slovo navodit.
Výjimkou jsou popisy drsného prostředí, kde jsou sprostá slova normou. Vzpomeňme si na seriál Most!, kde se to sprostými slovy jen hemží, ale nikdo toto nerozporuje, protože jsou v daném kontextu běžná.
Naopak například v cimrmanovských hrách sice sprostá slova sem tam zazní, ale pouze jedno či dvě na jednu divadelní hru. Kdyby zaznívala častěji, hry by nám přišly vulgární a prvoplánové.

Víno, sex a výraz tygra - napsala Jana Poláchová

SMS zpráva na mém displeji mě upozornila, že na mě dole čeká auto.
Letní přiléhavé šaty ke kolenům a bez výstřihu. Ano, Mám spoustu jiných šatů. Nikdy jsem ale moc nechtěla narušit prostor pro fantazii při takových příležitostech. Nejsme na trhu, nemusí být hned vidět, co všechno je v nabídce, zvlášť když jsou to jen citrony.
Linii černých vyžehlených vlasů zastřižených do mikáda narušovaly jen učitelské obroučky mých brýlí.

Antropolobůh - napsal Jiří Tichý

Už od pradávna se ví, že antropolog je něco jako polobůh, který sleduje lidi z obláčku a snaží se do chodu věcí tam dole nezasahovat, aby zůstal svět pestrý, rozmanitý a prostě přirozený. 
Jednou si jeden takový antropolog zkoumal amazonskou vesnici, kde žije kmen, známý pro svou mírumilovnost. Snažil se, aby o něm nikdo z kmene nevěděl, aby ničí chování neovlivnil. To samozřejmě vyžadovalo tu nejmodernější technologii. Observatoř na stromě i jeho plášť měl digitální simulaci pozadí, v podstatě něco, jako má chameleon.

Výluka - napsala Hana Kavalová

„Dvakrát lungo a cheescake,“ objednala Stará s úsměvem.
„Myslíš, že můžu?“ optala se Nová.
„Můžeš, všechno, co chceš. Je to tvůj život. A pamatuj, že všichni se k tobě budou chovat přesně tak, jak jim dovolíš,“ řekla Stará moudře.
„Nechápu to,“ zavrtěla hlavou Nová. „Znám tě jako své boty. Tak dobře a tak dlouho. Tolik toho znáš, z knížek načteno, ze života odžito. Všem umíš poradit. Můžeš mi, laskavě vysvětlit, proč se s tím už konečně taky sama neřídíš?“
Stará zůstala sedět s otevřenou pusou. Začala se cítit dotčeně: „Aha, tak nové koště dobře mete. Podívejme na ní, jak se chová. Nová je tady a drzá jak opice. Přirozená, otevřená, ale …“ pomyslela si v duchu.

Baletka - napsala Veronika Fischerová

Ty chceš chodit na balet? A viděla ses někdy v zrcadle? Dyť vypadáš jak horkovzdušnej balon! Musela bych se hanbou propadnout, kdybych tě tam přivedla. No, nečum na mě tím svým tupým ksichtem. S takovouhle figurou se můžeš přihlásit tak akorát na sumo. Ale pochybuju, že tam o takový šestiletý zrůdičky stojí.

Chemická - napsal Libor Frank

„Tak kdopak nám dnes na začátek řekne, jaká je zcela zásadní formule pro váš život na této planetě? Nóóó, Dvořáku?“
„Formule jedna, pane profesore.“

Poučeni: Není hloupých odpovědí, jen hloupé otázky.

Zimní stadion po zápase - napsala Jana Franková

Ta chladná kráska se mi vždycky líbila. Nezměnila se, ani v pokročilém věku. Jdu k ní blíž a vstupuji do ní. Pomalu se plížící přízemní chlad se mi cpe do bot. Tuhnou mi i džíny na stehnech. Protivná vůně kaučuku je všudypřítomná. Obvyklou černou barvu jenom střídá vínová. Gumové podložky. Syrovost a zima jsou pány těchto prostor. Nenechám se zmýlit. Někde tu jsou záblesky vášně a lásky. V útrobách jsou místa, která by mohla vyprávět.

Když máš koule - napsala Kateřina Nevolová

Tlustý upocený hovnivál valí svou kuličku vyschlou strouhou potoka, když v tom mu o nos zavadí přenádherně vonící pižmo. Hovnivál vzhlédne a před sebou spatří krásnou berušku. 
Otře si zpocené čelo, nasadí svůj nejlepší úsměv a laškovně na berušku mrkne: „Co bys tomu řekla, puntíkatá krasavice, my dva, teď a tady?“
„No to tedy ne,“ ohradí se beruška.
„Co si o sobě myslíš, já nejsem taková, která by si hned s kdekým začla. A vůbec, podívej se na tu svou kuličku, jak je malá. Kdo chce získat mě, musí být bohatší!“ 
Otočila se a odkráčela pryč.
Honviválovi ukápla velká slina, která se skoulela po jeho bradě až na zem.

Barevný svět za černobílé totality - napsala Hana Kavalová

Jsem Husákovo dítě. Nestydím se za to. Neboť nemohu se stydět za něco, co jsem nezpůsobila. Pokud to někomu pomůže, jsem malé Husákovo dítě. Uznejte, že porodní váha necelé dvě kila není nijak závratná. Šedesátý osmý jsem nestihla a na ten mumraj dole jsem se dívala pěkně shora, z oblaků.
Do prenatálního života mě stihli zapojit taktak na konci šedesátého devátého. Bylo to na poslední chvíli, jak by se dnes řeklo na „last minute“. Snad oslava Silvestra.

Policejní příběh - napsal Zdeněk Modálek

Bylo jednou jedno oddělení Městské policie. Nebylo to největší oddělení ve městě. Ani oddělení s největším množstvím úspěšných zákroků, ale policisté zde měli svou práci rádi a každý den do ní dávali všechnu svou energii. Díky tomu se i přes narůstající počet přestupků, dařilo udržovat klid a pořádek v jejich části města. Města, které bylo vždy klidným přístavem na pomyslné hranici mezi západem a východem. Města, nad kterým se nyní jako temný stín skláněly rudé trenýrky plápolající v korouhvi někdejšího sídla českých pánů.