Všechny kurzy se přesouvají do příhodnějších časů

Milí přátelé,
vzhledem k celosvětovému zamoření koronavirem se všechny kurzy Psaní podle Lustiga posouvají do příhodnějších časů. Prosím o trpělivost. Jakmile to půjde, vypíšu náhradní termíny.
A samozřejmě se nekoná se ani seminář se spisovatelem Ondřejem Neffem, který všem psavcům posílá tuto zdravici: "Koronavirus je spisovatelův přítel: všechno je zakázané, jen sezení na zadku a psaní dovoleno. Využijte toho!"

A sakriš! - napsal Jan Rejholec

„Můžu si to vzít?“
„Ne. Teď si s ním hraju já.“
„Ale já si chci taky hrát.“
„To je hezké, ale já ho teď potřebuju, tak si hraj s něčím jiným, něž to tu doplácám, a pak ti ho půjčím.“
„Ale to není fér! Ty si sním, hraješ už dost dlouho, a já ho chci a chci a chci!“
„Hele, nech toho! Si mladší tak máš smůlu.“
„To není fééér! Béééééhehehé…!“
„Nedám ti ho. Ne.“
„…ééhehé…!“
„Přestaň! Ty uplakánku…“

Jak Singer k radosti přišel - napsala Bohuslava Kopřivová

V krásné chaloupce v Krkonoších stál jeden starý šicí stroj. Nebyl to jen tak nějaký šicí stroj, byl to Singer. Nebyl už moc používaný, vlastně byl spíš krásnou dekorací. Byl to opravdu pěkný secesní litinový šlapací stroj.
Jednou, v roce 2020 k němu přišla jeho majitelka a místo toho, aby ho jen otřela od prachu jako obvykle, hodila na něj spoustu hadrů.
No, co to je? Říkal si Singer, proč mě zase někdo budí, asi zase nějaký zip či co, ale proč na mě hází tolik látky?

Roušková pohádka - napsala Hana Kavalová

Je mi deset a s mamkou jedeme na návštěvě k tetě. Tedy tetě mé mamky, takže mé pratetě.
Je taková legrační, ale já ji mám ráda. I když už je pěkně stará. Jedeme totiž na její šedesátiny. No bude to opruz. Fakt nevím, co tam budu dělat.
V deseti na šedesátce, to je teda síla.
Teta se na nás směje už z dálky. Je jiná než moje babička. A přitom jsou to ségry.
Moje babča je fajn a má mě moc ráda, ale pořád mě prudí.

Úsměv, prosím! - napsala Asja Žilová

Sluníčko se nám škodolibě vysmívá. Strach z neviditelného nepřítele nám brání vyjít si na procházku, město vyprázdněno. Asi je nás vystrašených hodně, ale "mlsná" nás žene do obchodů.
Roušky schovávají nejen obličej, ale i emoce. Všichni se pohybují jako roboti s jediným cílem - rychle vybrat zboží a mizet v bezpečí svých domovů.
A najednou jsem ho spatřila, jediný úsměv!

Prasklá - napsala Gabriela Farkašová

Já: Už zase si to udělala. Bez varování ses vymrštila přímo z mého sevření. Pomyslela jsi přitom na všechny následky? Asi ne, jinak bych teď nebrečela a nekoukala na tu krvavou spoušť. Chtěla jsem tě jen naladit. Rychlostí světla jsi mi ale poškrábala ruce, obličej a málem mi vypíchla oko. Ta bolest byla nesnesitelná, i když trvala asi tak tři sekundy. Krve jako z vola. Nejsem pobožná, ale modlila jsem se, aby se to nestalo. Potřebovala jsem tě, bylas mou poslední nadějí. Teď tam nemůžu jít, nikdy jsem bez tebe nevystupovala před lidmi. Nic jsem ti neudělala a tys mě chtěla zabít.

Kouzelné brýle – Anastasia Korliuga

„Naaazdaar, Jarko! Ty nosíš brýle? Máš špatný zrak?“
„Čaau, jo jo, od nedávné doby je nosím. Svět je úžasný s perfektním zrakem.“
„Ale bez nich vypadáš líp … Já jsem na tebe zvyklá bez brýlí.“
„Když jsem bez nich, ty taky vypadáš líp …“
„Co, prosím?!“

Referát: Umělecká záhada - napsal Adam Fábik

Pravidla estetiky
· Každé umělecké dílo musí být hodnoceno podle svých vlastních zákonitostí. Pokud ovšem dílo žádné zákony nemá nebo jeho zákony nedrží pohromadě, je odsouzeno k neúspěchu.
· Pravidla estetiky tedy v podstatě existují jen v abstraktní rovině. Jsou to sice pravidla, ale zůstávají mlhavá, prchavá. Většina estetických návodů se totiž ve finále pod tlakem reality projeví jako relativní, protože umění je závislé na pocitech, intuici a vkusu
· Proto bychom se místo bezmyšlenkovitého dodržování pravidel měli řídit spíše citem. Dobrý autor díky citu ví, kdy a kde přesně odhalit překvapení, udělat skok v představivosti. Podle citu dává spisovatel rytmus větám atd.
· Je tedy mnoho věcí, na něž je třeba dávat pozor (nevhodné výrazy, klišé) neexistují ale žádná přesná pravidla.
· Stejně jako neexistují striktní pravidla při komponování hudby či malování obrazů. Existují jen techniky, které se studují a vyučují.

BUĎ NEGATIVNÍ - napsala Bohuna Kopřivová

Že se člověk vyvíjí, různé technologie se vyvíjejí a vlastně skoro vše je poznamenáno vývojem. Dnešní telefony jsou tak chytré, že většina uživatelů ani neví, jak je využívat, o počítačích ani nemluvě.
Dokonce i pozdravy se vyvíjejí.
Pozdrav (od slova zdravit, tj. přát zdraví) byl a je projevem úcty, přátelství a dobrých úmyslů, které vyjadřujeme slovy. Samozřejmě jsou i nonverbální pozdravy, jako úklony, stisky rukou a další, ale já chci napsat něco o pozdravech verbálních.

Zrzavé klubíčko - napsal Jan Rejholec

Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že bychom měli v rodině o jednoho zrzavého a chlupatého příživníka víc, tak bych se mu vysmál, ale jak už to tak bývá, život je plný malých ironií.
Jednoho chladného zimního večera se nám na rohožce objevilo tohle zrzavé kotě v bílých ponožkách s bílým bříškem a náprsenkou. V tu dobu byl názor mého táty na mazlíčky asi stejně hřejivý, jako prasklá lahev piva v mrazáku. Nicméně i po několika dnech se tenhle malý mizera nevzdal a zůstal. Začež dle mého může mamka, co mu, podle mě, tajně dávala jídlo.

Strýko Dimitri - napsal Ján Sorokáč

Spomienky na pána, ktorého štedrý úsmev skrášľoval naše detstvo

Strýko Dimitri bol úplne iný než ktokoľvek z našej rodiny. Ten chlap predsa býval v zámku! Rozumiete tomu!? Letné prázdniny sme nechceli stráviť nikde inde než práve tam.
Z klesajúceho lietadla sme vždy sledovali žiariace okná budov nočnej Bukurešti. Každý rok nás tam čakal jeho starý, čierny koč, ktorý by nebyť svetiel ulíc zmizol v tme. Jeho komorník, Alexander, rýdzi Rumun, nás vítal vanilkovými buchtami na striebornom podnose, ktoré sme si vychutnávali, zatiaľ čo on nakladal našu batožinu.

Ujec Josef - napsal Štěpán Lipus

Jako nejpozoruhodnějšího člena naši rodinné historie bych bez váhání označil mého Prastrýce Josefa, každým přezdívaný slezským nářečím ujec Josef - tedy otec Josef. Tento energický stařík patří dodnes mezi významné persony největší české obce Bystřice nad Olší.
Pozoruhodný je už jen fakt, že se Josef dožil 102 let.
V jeho 99 letech se pustil do rekonstrukce střechy a ačkoliv měl dva syny v solidní kondici, nedovolil ani jednomu z nich mu s rekonstrukcí pomáhat.

Váša a Emilek – napsala Asja Žilová

„No, ahoj, ty kluku ušatá! Cos provedl, že tě zabásli?"
Emilek se podíval uraženě a smutně na člověka, těžce vzdychl a lehl si na podlahu. Špinavé, dlouhé uši, krátké silné nohy, vcelku ošklivý pes, ale ty jeho oči vyvolaly u starého Váši soucit a sympatii.
„Co, chudáčku, zabloudil jsi nebo utekl od zlého páníčka?“
Emilek zvedl jedno obočí a pak druhé, podíval se na Vášu těma svýma basetíma očima a znova těžce oddechl.
„Seržo, co provedl můj spoluvězeň? Čůral na veřejném místě, či někoho kousl?"
„Ha ha ha ha ha,“ smál se bezzubě Váša. Emilkovi se zdálo, že řekl něco zábavného.

Mnemotechnická pomůcka - napsala Jana Bednářová

K + M + B
TŘI KRÁLOVÉ

K + M + B 2019
Klíče + Mobil + Brýle


K + M + B + R 2020
Klíče + Mobil + Brýle + Rouška


(1. dubna 2020)

Kamarádi - napsala Vendula Říhová

Koláž: David Vávra

„Prosím tě, nevěděla bys o nějakém šikovném děvčeti?“ ptá se mě cestou do Plzně Arnošt. Vezu ho na premiéru divadelní adaptace jeho románu Krásné zelené oči. „Víš, upravuju před tiskem svou knížku Kamarádi a potřeboval bych rychle a hlavně pečlivě přepsat sto stránek.“
„Nevím, Arnošte,“ přemýšlím nahlas. „Já bych pomohla, ale mám málo času.“
Večer se povedl. Všichni jsou z účasti literárního klasika nadšeni. Probíhá společná beseda, autogramiáda, focení… Loučíme se. „Vendulko, tak já ti pošlu těch sto stránek. To budeš moc hodná, když mi to přepíšeš,“ zdraví mě Arnošt. „A díky!“ volá už ze schodů.

Stalo se něco - napsala Kristina Nol

A: Proč se tak mračíš? Proč jsi tak nervózní?
B: Co? Ne, v pohodě.
A: Nekecej. Myslíš, že nevidím, jak jsi smutná?
B: Všechno v pořádku. 
A: Přestaň, kámo. Co se stalo?
B: Vůbec nic. 
A: Aha, vidím. Nic se nestalo, a proto jsi tak smutná.
B: Všechno je v pořádku. 
A: Tak proč se neusmála za celý den ani jednou?
B: Protože nebyl žádný důvod.
A: No, a to znamená že máš problém. Povídej.
B: Vysmíváš se mi? Všechno je super a mám prostě takový obličej. 
A: No, ty se mračíš…
B: Ne, vůbec NE! Přestaň to, prosím tě! Mám takový obličej, taková jsem se narodila a vypadám tak každý den, sakra, každý rok, a to vůbec neznamená, že jsem smutná, nebo zlá, nebo ještě něco! Všechno je super! „Kámo, proč se mračíš? Co se stá-á-á-álo?“ Nic, nic, NIC!

Sněží na zlatý déšť - napsala Dana Emingerová

Dnes vločky padají na zlatý déšť,
do města s jarem zbloudila zima.
Sněhová antuka, s ní sladěné sloupy
vzkazují z hřiště: "Byli jste hloupí..."
Toužím zas dýchat plnými doušky,
v mrazu však kvetou jen barvy roušky.
.

Zvládneme to spolu - napsala Hana Kavalová

Na balkóně dnes ležela mi mrtvá včela.
Nedoletěla. 

Celá zblblá z toho, co se kolem děje
zemřela sama. Bez naděje. 

Je jaro. 

Nám mnohým se zdálo, že snad letos ani není. 
Je ovšem tady. To je překvapení. 

Celá zblblá z toho, se kolem děje. 
Nechci být sama, nechci být bez naděje.

Dietářky - napsala Bohuslava Kopřivová

Tři mladé slečny se dohodly, že chtějí být krásnější a že budou držet dietu. Tedy nejen dietu, ale budou i cvičit, běhat a chodit plavat. Pravda je, že byly trochu při těle, tedy spíše XXL, a tak to bylo jistě dobré rozhodnutí.
Začaly s obrovským nasazením. Ihned si koupily cvičební úbor, boty na cvičení i na běh, samozřejmě i nové plavky. Na internetu si našly fitcentrum, které polohou vyhovovalo všem třem, plavecký bazén a místa, kam budou chodit běhat. Těšily se, jak si budou kupovat stále menší a menší oblečení a kluci se budou za nimi otáčet. Sestavily si doporučený jídelníček a každý den se navzájem kontrolovaly, jak ho dodržují.

Bajka o roušce - napsala Zdena Součková

Moje sestra, ačkoliv je starší než já, vypadá mladší. Obzvlášť teď, v době rouškové. Od chvíle, kdy ji ostraha nechtěla pustit do obchodu v době určené pro důchodce, dokud neukázala občanku, jí narostl hřebínek.
V roušce se producírovala málem i doma. Ačkoliv se nikdy nemalovala, ani při zvláštních příležitostech, teď pojala myšlenku: „Musíme dát na veřejnosti najevo, že my ženy o sebe dbáme, ať je doba jakákoliv… Je jedno, že jdu třeba jen do obchodu…“

39T – napsal Ján Sorokáč

Moje telo strácalo rovnováhu a pomaly vypovedávalo funkciu. Medzi hlučnými ranami kladivom do mojej hrude som počul jej krik, aby prestal. On však mlátil ďalej, až kým si nebol istý, že je po mne. Svetlo zhaslo a prestal som fungovať.
Až doteraz. Ako je možné, že znovu cítim? Moja chrbtica a nohy sa dotýkajú chladného koženného povrchu. Cítim vibrácie od hlavy až po končeky prstov. Systém sa pomaly spamätáva. Už môžem hýbať rukou. Zovieram ju v päsť, ale narážam na niečo mäkké. Jej prsty jemne stláčajú senzory pod silikónovou pokožkou. Impulzy známeho dotyku zobúdzajú spomienky v hĺbke mojej pamäti. Zmyslová sústava už takmer úplne funguje. Cítim sterilný pach jej pracovne, ktorý sa obmieňa s vôňou jej vlasov. Šepká mi do ucha: ,,Už nás nič nerozdelí.’’

Co viděl badatel Kořínek - napsal Zdeněk Hart

Ing. doc. RNDr. František Kořínek měl na univerzitě ve svých dvaceti letech první úspěch v biologickém šlechtitelství a už tenkrát dostal mezinárodní studentské ocenění.
Dnes dál zkouší a experimentuje. Hledá význam a vliv některých květin na člověka. Tisíce a tisíce pokusů, práce dvanáct až šestnáct hodin denně mu pomalu přináší výsledky. Konečně se chystá ukončit jeden z posledních výzkumů a uzavřít kapitolu vlivu květin na člověka.


V laboratoři je sám a pomalu přistupuje ke skleněnému zvonu, pod kterým se ukrývá zkoumaná rostlina. Podaří se? Dnes se tedy rozhodne, zda se potvrdí jeho teorie o vlivu květin na člověka. Dnes se rozhodne o dalším způsobu a životě lidstva.

Život po víru - napsal Libor Frank

Na jaře roku dvoutisícátéhodvacátého se z ničeho nic objevil na světě VÍR. Nejdříve byl úplně malinkatý, ale postupně nabral rotaci celosvětového rozměru. Není třeba jej jmenovat, aby si o sobě moc nemyslel. Ten, kdo ho zažil, nikdy na něj nezapomene. Ten, kdo ho nezažil, bude se o něm učit v dějepisu. Velký vír rozvířil spousty věcí na Zemi, po jeho odchodu se v našich životech mnohé změnilo.
Lidé si přestali podávat ruce a objímat se. Vítání a loučení probíhalo maximálně po asijsku, se sepjatýma rukama a lehkou úklonou. Setkání s jinými lidmi bylo za odměnu. Svět se zahalil pod roušky.

Sestra, stařenka a já – napsala Irena Pokorná

Očima kopíruji prasklinu na zdi. Od stropu po ní pomalu klesám jako po cestičce zrakem níž a níž až k pleši naproti sedícího pacienta. Za ním mi čára mizí z dohledu. Začínám hledat jiný zdroj zábavy, než přijdu na řadu. Čekárna je moc malá na to, aby člověk okukoval zvědavě další pacienty a fantazíroval o tom, kdo jsou a proč tu jsou.
Z toku bezcenných myšlenek mě vytrhne zdravotní sestra: „Kartičku pojištěnce, pani, ne tohle!” hřímá vztekle na drobnou starou paní vedle mě. Věkový průměr je tu sice tak sedmdesát, ale nejsme sakra na ušním, rozčiluji se v duchu. Stařenka je okamžitě vyděšená, nejspíš zvýšeným hlasem a také autoritou, kterou mohutná sestra, tyčící se nad ní, vyzařuje.

Na hanbu nebo za dveře – napsala Šárka Končalová

Ze zpráv v televizi a v rádiu už pomalu lezeme po zdi. Petr nadává i na předpověď počasí. Tak si doma raději povídáme a večer hrajeme žolíky. Vzpomínáme třeba na dětství, na rodiče, na školu a školku…
„Co třeba ve školce? Pamatuješ si, jak se posílalo na hanbu?“ (dnešní rodičové asi nepochopí…)
„No, jasně! Tam jsem byl docela často. Z nudy se tam dal okousávat roh zdi nebo olizovat malba… V horším případě se muselo klečet s rukama za zády.“
Ve škole, když si soudružka učitelka nevěděla se žákem rady, prostě ho vykázala „za dveře“.

Modré kopce - napsal Miroslav Tichý

Viděl je. Modré kopce. Stejné a přeci jiné. Zejména dnes. V den, kdy umře. Projel jím třas a chloupky se zježily. Pohlédl na paži. Sledoval ji v němém úžasu. Ruka potažená kůží z malých krupiček. Jako kdyby mu někdo na ruce postavil tisíce miniaturních domečků s anténkami. Tisíce domečků pro malé mimozemšťany. Pousmál se a opřel se do pedálů.
Vítr foukal proti směru jeho jízdy. Nebyl nepříjemný. Naopak. Nijak zvlášť silný, aby se mu proti němu špatně jelo a na druhou stranu dost osvěžující na to, aby se moc nepotil.

Před večeří – napsala Zuzana Pavelková

„Ahoj, miláčku!“
„Ahoj!“
„Jaký jsi měl den?“
„Jo, dobrý.“
„A co v práci?“
„Klasika. Hektika jako každý den.“
„Jak dopadla porada?“
„OK.“

Slzy a krev - napsal Jan Rejholec

Nikdo mě nezval, ale já si cestu vždycky najdu. Pokusíš se mě zajíst čokoládou, zapít alkoholem, anebo budeš prostě předstírat, že tu nejsem? Nikdy mě nezastavíš. Já tu budu vždycky pomaloučku hloubat a bloumat, někde uvnitř té tvojí temné, prázdné, zlomené dušičky a přiživovat se na všem, co mi dáš, ikdyž to třeba nebudeš ani vědět. Pomaličku bobtnám a saju, jako pijavice. Kdesi hluboko, a až příjde ten správný čas, kousnu tě pořádně do zadku. Jsem už prostě taková. Inu mám i světlé chvilky.

Sny - napsala TaTáňa Zouharová

„Jsme z téže látky, ze které se tkají sny?“
„Cože?“
„Jestli jsme…“
„Já jsem tě slyšel. Odkud to máš?“
„Z komixu. Ale myslím, že je to odněkud převzatý.“
„Moment, moment, já jsem to už někde slyšel. No jasně! Shakespeare. Bouře. Viděla jsi někdy něco od Shakespeara? Nekoukej na mě jako na pitomce.“
„Boha… no jasně, že jsem viděla někdy něco od Shakespeara. Třeba Krále Leara, na Provázku, tehdy ho hrál Pecha. Bylo to famózní. Ale ráda bych někdy viděla Sen noci svatojánské. Ovšem v tom správným divadle.“
„Správným divadle? Co je to?“
„To je divadlo, co to umí podat tak, jak to bylo myšleno, že jo.“
„Aha... A Romea a Julii?“

Koronavirus a prvotní hřích - napsal Šimon Pravda

Když Adam dojedl jablko ze stromu poznání dobra a zla, nespokojeně pohodil ohryzek po rájské zahradě a povídá své ženě: „Teda Evičko, miláčku, ráno jsme si tu pod stromem udělali pěknej hic. Ale teď tu leje, klepu kosu, mrznou mi... uši. Takhle jsem si to tady v Edenu vůbec nepředstavoval. To nám zas někdo nabulíkuje, že je to paráda... No, jak to říkal?“
Eva si ustaraně prohlédne Adama: „El paradiso, Adámku, svět ještě nekončí, počkej, utrhnu ti kousek fíkovýho listu? Ať se mi nenastydneš.“

Už mě nikdy nelíbej - napsala Klára Dvořáková

„Co jsme to udělali?“
„Trochu divná otázka, nemyslíš? Prostě jsme se spolu vyspali.“
„Tak to vím taky. Jen se to nemělo stát.“
„Nebylo to poprvé, tak to teď nedramatizuj.“
„Jenže já si slíbila, že už to neudělám. Že to tenkrát bylo naposledy.“
„To já taky, ale prostě ti neodolám,“ Richard se pootočí v posteli na bok a stiskne Dáše prso.
Dáša ho odstrčí. Tohle byla chyba. Už rok se neviděli. Dlouhý rok se na něj snažila zapomenout a vypudit ho ze svého života. Rok bolesti z odloučení a smutku z nenaplněných snů. Rok bez něj. Bez jeho smíchu, vtípků, vůně, polibků… Teď tu vedle sebe leží v hotelovém pokoji a nemají se na co vymluvit. Přišli sem dobrovolně, zcela střízliví, za bílého dne. Vrhli se na sebe ještě ve dveřích ve snaze nezmeškat ani chvíli.

Mám nového přítele - napsala Šárka Končalová

Mám nového přítele...❤ Už 9. den se oťukáváme, nesměle i vztekle se seznamujeme, já mu vůbec nerozumím a on mě často a zbytečně tvrdě trestá...
ŠICÍ STROJ!
Léta letoucí ležel zapomenutý na půdě a teď se mi mstí za tu nepozornost. Před 3 lety jsem ho sice oprášila a trošku ho prohnala jako čerstvá babička s pár nevýraznými pokusy pro mého vnoučka, to jsem ale netušila, že to byla jen rozcvička!
Od předminulé neděle u nás probíhají boje v 1. linii.
Já to neumím s ním a on to nechce umět se mnou!
On stávkuje, bojkotuje veškeré moje snahy, nedá si říct, prostě nešije!!! Cuchá mi spodní nit, láme jehlu za jehlou, vydává zvuk jako kulomet. Dokonce se při zahřátí rozjíždí sám, i když u něj zrovna nesedím...!
Nepomáhá vztek, slzy ani nadávky, je to prostě padouch.

O vlcích, kozlíkovi a dveřích Sherlock – napsala Irena Pokorná

Paní Kozová, jen co ráno vstala, vyčistila si bělící pastou svůj žlutý úsměv, nalakovala si špičky kopýtek a nachystala si tašky na nákup.
„Kampak jdeš, maminko?” ozval se rozespale z postýlky Kozlík, zatímco si mnul očka a protahoval dlouhé nožky.
„Musím do obchodu, chlapečku můj, nakoupit ti nějaké to zelí a kapustičky, co máš tak rád.”
Kozlík zatleskal natěšeně ručkami a při té představě oblíbených dobrot vyskočil z peřin.
„Nezapomeň, Kozlíku, kdyby někdo zazvonil, neotvírej ani neodpovídej! Okolo chodí mnoho vlčích jehovistů, kteří by si nad tebou pěkně mnuli tlapy!”
zavolala paní Kozová na rozloučenou, ale při vzpomínce na Kozlíkovu upovídanost raději aktivovala na iPhonu bezpečnostní zámek.

Můžeme vyrazit – napsala Leona Schillerová

Dobře, tma. Hlavně žádnou paniku a nepotřebuješ ničí pomoc. V klidu se posadím na postel a můj mozek začíná pracovat na plné obrátky. Jak vypadá můj pokoj? Jasně, už vím! Naproti mně je přeci skříň se zrcadlem. Vstávám a pod nohama cítím hrubou plovoucí podlahu. Doputovala jsem až ke skříni, sláva.
Otvírám skříň a prohledávám prádlo. Už vím podle hmatu, co rozhodně mít na sobě nechci, třeba tenhle odporný svetr, hrozně totiž kouše. Hmmm, moje oblíbené heboučké tričko, to si rozhodně vezmu. Mé ruce se poté přesunou ke spodnímu prádlu. To miluju, je tak jemné.

Dobroději a zloději - napsal Ondřej Procházka

Na těchto časech je pěkný, jak je zase v našem světě víc těch vysmívaných pravdoláskařů..
Ono jich je pořád stejně... ale najednou je a ty jejich hodnoty nějak víc potřebujeme.
Tak se tedy o nich mluví víc v médiích a i mezi lidmi a leckdo se k ním i přidá.
Přidávají se k nim lidé, kteří za to tuší plusové body na cestě ke svým ne zcela úctyhodným cílům, a přidává se i ta velká skupina lidí, kteří se přidávají vždy k silnějšímu.

Energie hřbitova - napsal Martin Tomášek

Hřbitov může být třeba uprostřed rušného města, ale jakmile otevřete jeho železnou bránu, ocitnete se v jiném světě. Ve světě pokojného klidu. Anebo klidného pokoje?
Ať jste v dnešní uspěchané době kdekoliv na planetě, na každém hřbitově vás prostoupí zvláštní energie. Síla věčnosti i pomíjivosti.
Projíždím na svém invalidním vozíku od náhrobku k náhrobku a prohlížím si fotografie pochovaných lidí. Vždycky přemýšlím, jaký ten člověk asi byl, o čem snil, jaký měl život...

Hra na cello – napsala Gabriela Farkašová

Držím ho za krk a blížím se k rozvrzané židli. Předkloním se a nahmatám chladný kovový kroužek. Povolím ho a můžu začít. Prsty mi sjíždí dolů a nahoru. Občas někde přimáčknu a cítím, jak se chvěješ.
Užívám si tvůj hlas ve všech polohách, krásně souzníme. Řežeš mě do bříšek prstů, ale i přes tu zesilující bolest nepřestávám hrát. Pod mou rukou si se natolik zahřál, že okolo sebe roznášíš hořkou chuť kovu. Ta se mi usadila až na jazyku. V tu chvíli začnu vnímat i nádhernou vůni dřeva. Mám pocit, jako bychom spolu seděli v lese pod starým javorem.

Kávová sedlina věští lepší zítřky - napsala Zdena Součková

František Otrmann

„Obleč se slušně, nikdy nevíš, koho potkáš,“ říkávala moje máma, když jsem byla v pubertě.
„Jasně, třeba Karla Gotta, a pozve mě na večeři…“ dodávala jsem opovržlivým tónem. Na to byla máma obzvlášť citlivá, když se někdo otíral o jejího idola. Bylo to, přiznávám, trošku monotematické, ale máma vždycky zčervenala, a než se vzmohla na odpověď, tak už jsem byla v prachu.
Vlastně ani nevím, jestli mi na to někdy odpověděla. Ale jak člověk pořád něco opakuje, dostane se mu to do slovníku a už se toho nezbaví. Například odcházím z práce: „Musím se trošku učesat, co kdybych potkala Karla Gotta…“
Nebo: „Dneska jsem tak utahaná, že bych nešla na večeři ani s Karlem Gottem.“

V laboratoři - napsala Hana Novotná

Ku´arrgh prohlížel kuličky, které se vznášely v prostoru jeho laboratoře. V rámci svého projektu naočkoval vzorky kultur do různých subjkrátů a zkoumal jejich životaschopnost. Zároveň hodnotil vhodnost jednotlivých typů substrátu pro rozvoj kolonií mikroorganismů.
Jako nejvhodnější se zatím jevil substrát složený ze dvou třetin vody a jedné třetiny pevných minerálů, to vše obaleno plynnou vrstvou se základem v dusíku a s malou příměsí kyslíku.

Kalendář postupu koronaviru - napsala Jana Bednářová

 1. 3. 2020 Chybí mi sex
 3. 3. 2020 Chybí mi smysl bytí 
 5. 3. 2020 Chybí mi rozhodnost
 7. 3. 2020 Chybí mi sebevědomí
 9. 3. 2020 Chybí mi domov
11. 3. 2020 Chybí mi klid a bezpečí
13. 3. 2020 Chybí mi moje práce
15. 3. 2020 Chybí mi přátelé
17. 3. 2020 Chybí mi rouška
19. 3. 2020 Chybí mi víra
21. 3. 2020 Chybí kloboukové gumičky 
23. 3. 2020 Nic mi nechybí. Ve středu, Kubrte, už budou gumičky...