Chaos - napsal Julie Scillingová

Chodby byly plné lidí. Každý chtěl ji chtěl vidět. Stál jsem tam a cítil jsem, jak za mnou jsou další a další nadšenci, co chtějí mít zážitek vidění onoho obrazu.
Cítil jsem se, jak se ztrácím v davu. 

Záda, hlavy, strop a stěny - to bylo jediné, co jsem mohl vidět. 

Cítil jsem, jak se topím. Nemohu dýchat.
Po mravenčích krokách jsme konečně dosáhli té místnosti. Ale až na bílé stěny byly vidět jen hlavy, poskládané jedna vedle druhé. 

Chtěl jsem ji vidět, tak jsem dvakrát vyskočil. 

A opravdu jsem ji zahlédl.

Výkřik - napsala Nina Potočárová

Edvard Munch: Výkřik

Z obrazu sa na mňa díva tvár s pretiahnutou grimasou. Pozerá sa mi priamo do očí, no zároveň sa mi zdá, že civí tak trochu aj naskrz mňa. Obzriem sa cez rameno. Nikto tam nestojí. Zostal som tu sám. Moja skupinka sa už pohla ďalej, no ja ešte vždy upieram zrak na hrôzostrašnú postavu. Chystá sa niečo zakričať. 

„Mám kričať s ňou?“ prebleskne mi hlavou. Nie, to je hlúposť, náhodou by ma začuli a dostal by som zápis.
A čo to je vlastne za tým uvrešťancom? Nejaké farebné fľaky. Na tých mi teda dvakrát nezáleží. Skôr by ma zaujímalo, kto sú tí chlapi blížiaci sa k postave. Pôsobia drsno a urastene. Stretnúť takých zoči-voči, veru by mi nebolo všetko jedno. Určite ho idú chudáka prepadnúť a on preto huláka o pomoc. Áno, tak to bude. 

Hvězdná noc - napsala Yassemin Mamyrova

Vincent Van Gogh: Hvězdná noc

Každý den je stejný, každá noc je stejná. Pouze lidé se mění, ale obrázky jsou stejné. Jsem tak unavený z práce, unavený ze života, unavený z rutiny, unavený z těchto obrázků, které vidím každou noc. Snad jediný obraz, který ve mně stále vyvolává alespoň některé emoce je Hvězdná noc.

Můj život už dlouho nebyl tak jasný jako barvy této oblohy. Někdy se v noci zastavím u tohoto obrázku a dovoluji si snít. Snít o lepším životě.

Šedá - napsala Lucie Košinová

Gerhard Richter

Šedá. Jenom Šedá. Nerozumím tomu. Stojím před obrazem a snažím se to pochopit. Čekal jsem, že během studia umění začnu obrazům rozumět. Je to obdélník, dva metry vysoký, metr široký a šedý, nic víc. Těkám očima a prohlížím každý centimetr obrazu, ale stále vidím to samé. Popelavou hrubou omítku vystavenou jako umění za miliony.
„To má být všechno?“ řekl jsem.
Hlídač, který na to mistrovské dílo pečlivě dohlížel, jen pokrčil rameny na znamení nezájmu.
Vzali nás sem, aby nám ukázali, jak vypadá kvalitní umění. Kdybych tohle donesl já, dostanu kouli.

Úkol:
Popište obraz očima malíře, studenta, strážce galerie, návštěvníka, zloděje, údržbáře, dítěte, uklízečky...

Věštění ze zrcadla - napsala Anastasiia Burakova

Moje máma je moc zajímavá a chytrá žena, ale je jednou z těch, kdo z samého dětství věří na strašidla, duchy a věštění. Já si vždycky myslím, že to věštění a další podobné věci jako horoskopy nebo senzibilové nejsou nic jiného, než autosugesce a náhoda. Tyhle dvě věci podle mě vytvářejí kombinaci, která má obrovský vliv na naivní a důvěřivé lidi. Ale je jeden zvláštní příběh, ze kterého mi běhá po zádech mráz...

Nejvyšší podlaží pravdy a lži - napsala Nataša Richterová

„Člověk je lež i pravda. Dobro i zlo. Šedá zóna bez hranic…“ napsal Arnošt Lustig v závěru knihy Colette. Mám tu knížku ráda. Mám ráda, jak Arnošt Lustig nahlíží na život i na smrt, na člověka, na nás, na ženy, na milostný akt. 

Často se vracím k románu o dívce z Antverp, která měla za úkol hledat zašité diamanty v zabavené oblečení zajatců a která uprostřed hrůz koncentračního tábora přecházela mezi svými poschodími pravdy a lži. A přesto, nebo právě proto, našla svou lásku a zachovala si svou ženskost.

ODKAZ ARNOŠTA LUSTIGA NEJEN SKRZE KURZY TVŮRČÍHO PSANÍ - napsala Anna Vocelová

„Teto, co to čteš a proč u toho pláčeš?“
„Čtu Hořkou vůni mandlí od Lustiga a je to moc smutný, víš.“
„Aha a o čem to je?“ vyzvídala jsem dále.
Co mi teta odpověděla, si nepamatuji. Bylo mi sotva osm. V hlavě mi utkvěly hlavně ty mandle a jméno Lustig. V našem městě totiž také bydlel pan Lustig, takže jsem si ve své naivitě myslela, jestli to náhodou nenapsal on. A mandle – ty jsem měla nejradši v čokoládě. Že název knihy nemá s mou oblíbenou pochutinou nic společného, jsem se dozvěděla až mnohem později.

Arnošta Lustiga vnímám i přes kurzy psaní Dany Emingerové - napsala Bohuna Kopřivová

Koláž David Vávara

Více zde

V mládí jsem Arnošta Lustiga nečetla. Několikrát jsem se o to pokoušela, ale vždy jsem knížku odložila. V radostném a bezstarostném mládí jsem nechtěla číst o hrůzách holokaustu. První jeho knížka, kterou jsem si přečetla celou byly Okamžiky s Otou Pavlem. Moc se mi líbila a uvěřila jsem, že je to opravdu výborný spisovatel, jak se o něm říkalo. Přesto jsem dál jeho tvorbu měla spojenou s holokaustem a stále jsem o tom bála číst. Žila jsem totiž v pohraničí, kde příběhy z války byly stále živé a hovořilo se o nich.

Arnošt Lustig: Literatura má dar nechat mrtvé přežít - napsala Dana Emingerová

Dnes uplynulo 10 let od úmrtí Arnošta Lustiga... Na kurzech tvůrčího psaní je stále s námi... 

„Myslím, že po každém člověku zůstane stopa tak dlouho, dokud žije někdo, kdo si na něj vzpomene. A pokud je to vynikající mozek, který prospěl lidstvu jako Soktrates, Platon, Aristoteles, dosáhne nesmrtelnosti. Proto mě třeba mrzí, že nevím, jak se jmenovali lidé, kteří stáli u prvních objevů naší civilizace. Byla by to hezká povídka s názvem: Člověk, který vynalezl oheň,“ řekl nám Arnošt při poslední hodině tvůrčího psaní. 

Odkaz Arnošta Lustiga (21.12.1926 - 26.2. 2011) - napsala Zdena Součková

Motto: Každý autor, který dokáže své publikum inspirovat ohleduplností a láskou, našel malý kamínek, jímž se mu podaří podepřít civilizaci. (Tom Stoppard)

My děti, kdysi vzdělávané jednotným drilem socialistického školství, jsme byly celá léta povinně krmeny protiválečnými filmy sovětské provenience. Hřmící tanky, rachot samopalů, hrdinství sovětských vojáků, to vše na konci korunováno kyticemi šeříků a šťastnými dívkami v jarních šatech. Hromady mrtvol, černobílé obrazy z koncentračních táborů vzbuzovaly spíš odpor, než hrůzu.

Kamarádi - napsala Vendula Říhová

Koláž: David Vávra

„Prosím tě, nevěděla bys o nějakém šikovném děvčeti?“ ptá se mě cestou do Plzně Arnošt. Vezu ho na premiéru divadelní adaptace jeho románu Krásné zelené oči. „Víš, upravuju před tiskem svou knížku Kamarádi a potřeboval bych rychle a hlavně pečlivě přepsat sto stránek.“
„Nevím, Arnošte,“ přemýšlím nahlas. „Já bych pomohla, ale mám málo času.“
Večer se povedl. Všichni jsou z účasti literárního klasika nadšeni. Probíhá společná beseda, autogramiáda, focení… Loučíme se. „Vendulko, tak já ti pošlu těch sto stránek. To budeš moc hodná, když mi to přepíšeš,“ zdraví mě Arnošt. „A díky!“ volá už ze schodů.

Paní s naštvanou kočkou - napsal Jan Vaněk

Leonardo da Vinci 

Hmm… obraz paní se zvířátkem. Drží ho v ruce a hladí ho. Zvířátko vypadá trochu jako taková divná kočka, divná bílá kočka… a trochu se mračí.
"Hehe, obrázek paní s naštvanou kočkou.” Paní je hezky oblečená a na hlavě má nějakou čelenku... a kouká někam pryč.

Úkol: 

Popište obraz očima malíře, návštěvníka galerie, dítěte, zloděje, údržbáře, uklízečky...

Žlutá kláda a zloděj - napsala Barbora Macková

Edward Munch

Stojím před obrazem nepatrně osvětleným. Jsem v lese. Kůra stromů podivně zbarvených mi ukazuje svou strukturu, ale moji pozornost strhává jediné. Žlutá kláda uprostřed těch trčících tyček v bílém sněhu.
Ten obraz mne kamsi vtahuje, pohlcuje mě a já nemohu utéct. Zářivý kotouč uprostřed plátna mi působí zvláštní klid, ale zároveň se bojím, že vzhledem k jeho trajektorii za chvíli prorazí mé tělo.
Chomáče jehličí dusí modrou oblohu a já si na chvíli připadám také udušen. Je tma a na mě zírá jen to Sluneční oko z toho obrazu.

Obraz a dívka - napsala Zuzana Smolová

Každý den mohla oči nechat na tom krásném obrazu. Neměla moc povědomí o umění, ale k obdivu klasických děl ho ani nepotřebovala. 

Sledovala tu něžnou tvář, kterou obraz zachycoval. Jemně pootevřené dívčiny rty, laskavé hluboké oči, rovný nos. Její obličej se zdál být vyveden v naprosto dokonalých proporcích a použité barvy podtrhovaly všechny pocity, které v ní dílo vyvolávalo. Perlová náušnice působila tak reálně, až měla chuť se jí dotknout. 

Slovník slušných slov - napsala Zdena Součková

U nás doma se nikdy nepoužívaly vulgarismy. Možná proto, že naše máma byla učitelka. Ne, že bychom je vůbec neznali. Obzvlášť v pubertě jich bylo všude kolem plno a nešlo je ignorovat. Nevím, jestli jsem měla nějakou špatnou výslovnost či co, ale kdykoliv jsem nějaký použila, většinou všichni zmlkli a překvapeně se na mě podívali. Z toho jsem usoudila, že mi nesluší, a začala jsem se jim cíleně vyhýbat. 

Mnoho let jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlela a pěstovala jsem si tak image slušně vychované dívky. Až nyní, když jsem zaměstnaná v převážně mužském kolektivu, nastala změna. Tady není o vulgarismy nouze. Spíš naopak. Zdráhám se tato slova byť i jenom napsat, ale není zbytí. 

Věty jako „drž kurva vole držku“ nebo: „která piča to tak do prdele zasrala“ tu byly na denním pořádku. Dokonce jsem sama sebe přistihla, jak říkám: „Ty vole, to je kokot…“ 

Rozhodla jsem se tedy udělat tomuto zvěrstvu přítrž. Na nástěnku jsem vyvěsila překlad sprostých slov, který se bude používat. Kupříkladu místo „kurva“ budeme říkat „jářku“, místo „piča“ použijeme slovo „drak“. „Do prdele“ je „do kedluben“, „čurák“ je „hříbeček“a podobně. 

Co by se stalo, kdyby postava místo „ano“ řekla „ne“? - napsala Anna Vocelová

„Ségra, pamatuješ si, jak jsem se před patnácti lety rozhodovala, jestli jít na peďák, nebo na andragogiku?“ ptám se Báry na rodinné oslavě. 

„Na to se nedá zapomenout. Pořád jsi chodila z obýváku do pokoje a všech ses ptala, jak se máš rozhodnout. A když jsme ti řekli svůj názor, stejně jsi přemítala, jestli je lepší mít dlouhý prázdniny a opravovat pořád dokola diktáty, nebo rozhodovat o osudu kandidátů na pohovorech.“ 

„A ty se mi divíš? Učitelkou jsem chtěla být od první třídy…“ 

„No právě – pořád jsi mě mučila před tabulí, nutila mě dělat chyby, abys je mohla opravovat. S červenou pastelkou jsi snad i spala…“ 

HISTORKA Z 90´ A OČKOVÁNÍ - napsal Yakeen

„To víš, že tě mám rád, ty píčo!“ brácha mě objímá kolem krku a já jeho. Vlastně tak navzájem na sobě visíme. No ještěže. Máme v sobě už druhou flašku tequily. 

Jsou tři hodiny ráno a v narvaným rockáči si nás nikdo nevšímá. Jen pozorný barman, kouzlí panáka za panákem. Dobře tuší, že účet bude gigantickej a že z toho proudu kápne i pro něj, a taky se chce ukázat. Možná pár holek v lokále lituje, že se tyhle dva kluci zalejvaj a objímaj sami. No jo, je to tak. (Mám chuť, v jazyce toho okamžiku dodat, ty vole). 

Dialog - napsala Nataša Richterová

Dialog je jednou z literárních cihel. Dialog sděluje nejen myšlenku mluvčího, ale i jeho momentální rozpoložení (emoce), osobní dikci (hovorový X spisovný jazyk) a povahu. Dialog děj zrychluje, na rozdíl od popisu, který nám děj zpomaluje.

Pozor na věci, které splavnost řeči narušují:
1/ nadužívání uvozovacích vět se slovesem ŘEKL a nadužívání příslovcí v těchto uvozovacích větách
Příklad: „Položte tu pistoli, Uttersone,“ řekl Jekyll mrazivě.
X
„Položte tu postoli, Uttersone!“ zavrčel Jekyll.

Svět za deset let – napsala Kateřina Pospíšilová

Pátek odpoledne. Vyjíždím sdíleným hybridem po čerstvě rozšířené a vyhlazené D1. Konečně na víkend ven z Prahy. 

Kousek za Průhonicemi míjím holografický  billboard, na kterém se tetelí růžový nápis: „Kéž jsou všechny bytosti šťastny“. 

Pokoušela jsem se, ale nikdy se mi nepodařilo zjistit, kdo přesně je zadavatelem této léta se opakující reklamní kampaně. 

Popis není nuda - napsala Bára J.

Popis známe jako samostatný slohový útvar. My však tímto stylem obvykle nepíšeme celé dílo. Využíváme prvky subjektivně zabarveného popisu k dokreslení příběhu. Popis dává nápovědy k otázkám, které autor klade. Dodává příběhu na uvěřitelnosti. 

Někteří autoři ho řadí spolu s dialogem a akcí mezi 3 základní pilíře, chcete-li cihly, konstrukce příběhu. 

Psaní dává křídla - napsal Petr Adler

Psaní dává křídla. To je heslo a vyznání kursů tvůrčího psaní, které kdysi založil světově slavný český spisovatel Arnošt Lustig. Když Lustig před desíti roky ve svých 84 letech (pro přírodu, to to ale utíká!) odešel, převzala vedení tohoto kursu Dana Emingerová. Ta se původně do Lustigova kursu přihlásila co žákyně. I když měla tehdy za sebou pár vlastních knih, a úspěšnou novinářskou dráhu, usoudila, že člověk nikdy neví tolik, aby se nemohl naučit něčemu novému. Pravda, někteří se ptají, zda se jakákoliv tvůrčí práce dá naučit. Přece schopnost vidět a slyšet je nám každému více nebo méně dána, takže o co jde?

Anotace knihy - připravila Nataša Richterová

Literární skupina Rozmazlení

Co není anotace?

Nepleťte si anotaci s recenzí. Recenze je delší text, rozbor vašeho díla a jeho hodnocení, které se objeví v tištěných médiích nebo na webových stránkách knihkupectví či knižních blogerů. Autorem recenze bývá profesionální novinář, kritik, publicista…

Co je anotace?
Krátké a výstižné představení vaší knihy tak, aby upoutalo pozornost redaktora / vydavatele / čtenáře. 

Metamorfóza - napsal Oldřich Voženílek

Volali za ním. Neposlouchal.
Poslušný sice. Nevnímal.
Ve vlasech vítr, slunce, moucha.
Náhrobní vrbu rozesmál.

Louka ho pustit nemínila.
Chtěla ho jenom pro sebe.
Než ho ta zdravá dětská síla
Za živa vtáhne do nebe.

Jsme tam? - napsala Michaela Čápová

Sedím na židličce, hlavu opřenou o zeď a koukám na detektivku. Nemám ji ráda, nicméně uniknout jí nemohu. Jestli si sednu zády, Simír bude pálit tak jako tak. Pán napravo můj odpor evidentně nesdílí, hltá každý výstřel a já dnes nemám nejmenší chuť někomu něco vysvětlovat. A hádat se už vůbec ne. Stačí, že se na každých dveřích žlutí vykřičníky a sestřičky kolem nás chodí s nejvyšší opatrností.

Strach a respekt není to samé - napsala Anna Vocelová

„Tak si představ, Máňo, už je přes tisíc nakaženejch,“ zaslechla jsem první jarní den spolucestující v autobuse.
Jakmile koronavirus v březnu překročil hranice České republiky, děsil nás při počtu pár stovek nakažených denně, krizový štáb zastavil ekonomiku, neboť byl přesvědčen, že ho tím porazí.
Na podzim zaútočil neočekávaně silněji. Tisícovky pozitivních přibývaly, schodek rozpočtu rostl, prostředky na kompenzace se tenčily.

Noční můra - napsal Petr Holub

„Co ti je? Tváříš se nějak divně.“

„To nic, jen jsem měl blbej sen.“
„Jakej?“
„Zdálo se mi o ňákym neštěstí, už si to přesně nepamatuju.“
„To se stává, ne?“
„Jenže když jsem se hrůzou a celej zpocenej vzbudil, zřetelně jsem slyšel, jak se zastavily hodiny. To je přece špatný znamení!“

„Vodkdy jsi pověrčivej, prosim tě?!“

Háček k cestopisu Bohuny

Africký horor aneb jak se stát mužem
Ženy jsou v transu. V ohlušujícím řinčení trubek a zvonků tančí jako o život. Záda mají rozdrásaná do živého masa, z ran jim crčí krev a ony přesto povzbuzují muže, aby je dřevěnými pruty bili ještě víc. 

Zatímco u nás se stává chlapec mužem dosažením plnoletosti, rituál etnické skupiny Hamarů v Etiopii je o poznání dramatičtější.
(Petr Holub)

Přes hřbety býků do dospělosti 

Do krve rozdrásaná záda domorodých žen jsou předzvěstí iniciačního rituálu bullah. Čím více šrámů bez hlesnutí vydrží, tím více hrdé na sebe jsou. Právě totiž připravily půdu dospívajícímu chlapci, který se dnes stane mužem. Snad.

(Anna Vocelová)

Kolik by u nás bylo plnohodnotných mužů? - napsala Bohuslava Kopřivová

U nás se z kluka stává dospělý dosažením plnoletosti. Ne všude je to tak. V etnické skupině Hamarů v Etiopii je to skutečně těžké. 

Zúčastnili jsme se rituálu bullah, což je velký svátek pro každou rodinu dospívajícího chlapce. Sejde se celá rodina, včetně vzdálených příbuzných, což jsou skoro všichni. 

Začátek slavnosti se konal za vesnicí Dimeka. Ve vyschlém korytu řeky ženy zpívaly, tančily, na nohách měly zvonečky, takže to cinkalo a dvě k tomu ještě troubily. Krásný randál, pak se rozutekly a my jsme se mohli podívat, jak se připravuje na slavnost mladý chlapec. 

Tři krajíce chleba - napsala Asja Žilová

Tiše jsme stály u rakve. Já a moje máma. Zdálo se mi, že babička jen spí. Úsměv známý z dětství byl zvěčněn na nehybných rtech. V rukou žlutá růže a zhnědlý balíček. Nikdy předtím jsem ten balíček neviděla.

"Mami, co to je?"
"Krajíce chleba. Tataři měli zvyk, když šel muž z rodiny do války, žena nebo matka upekla chleba a dala muži ukousnout sousto z krajíce. Ten krajíc pak zabalila do bavlněného ubrousku a uschovala do návratu muže či syna. Krajíc byl víc než jídlo, byl příslibem věrnosti ženy a víry v to, že se milovaný muž vrátí domů k ohništi, kde byl chléb upečen. A nikdo se ho nesměl dotknout, i kdyby nic jiného k jídlu nebylo. Ty krajíce uchovávala pro tvého dědu, strýce Ibrahyma a Adehama. 

Locked down - napsal Libor Frank

Jindra Martinák

Dívám se do krbu
Bříza se v plamenech zmítá
Hodiny změnily hodinu
Víno je na dně a pomalu svítá

Jak ptáci myšlenky létají
Někdy ne a někdy je hlídám
Nemyslet nejde jen potají
Na konci noci nový den vítám

Tajemné koule - napsala Dana Emingerová

V dětství mě často pronásledovaly noční můry, že se na mě valí obrovské plastelínové koule. Nevěděla jsem, kam uskočit, a když bylo nejhůř, probudila jsem se. Ty koule z dětských snů jsem našla u protinožců na Novém Zélandu. Nebyly sice z plastelíny, ale jinak vypadaly úplně stejně...

Moeraki Boulders jsou obrovské kulaté balvany poblíž novozélandské rybářské vesnice Moeraki. Měří až tři metry v průměru a připomínají vyduté želví krunýře. 

Opravdická práce - napsala Anna Vocelová

„Babi, ty jsi chodila do opravdický práce každej den?“ zeptala se mě nad talířem krupicové kaše vnučka Amálka.
„To víš, že jo, musela jsem přeci vydělávat korunky.“
„Maminka je taky vydělává, ale někdy pracuje normálně u nás v pokoji.“
„To víš, Amálko, teď jsou jiné možnosti. Za mého mládí žádné houmofisy, nebo jak tomu máma říká, nebyly.“
„A co ještě nebylo?“
„Tak třeba nebylo tolik televizních programů, počítače, mobily.“

Královna bílé stopy – napsala Kateřina Pospíšilová

Herálec je zapadlá obec v severní části Vysočiny, zajímavá nanejvýš tím, že ji protíná pomyslná hranice mezi územím Čech a Moravou. V zimním období a úměrně s výškou sněhové nadílky jeho význam vzrůstá, neboť dobrovolníci ze zdejšího sportovního oddílu strojově upravují běžkařské trasy, což sem láká milovníky bílé stopy z širokého okolí. Shodou okolností jsem se právě v Herálci ocitla za účelem prvního letošního výjezdu na běžkách.

O sprostných slovech - napsala Zdena Součková

„Chtěli bychom poznat celý svět i vesmír, ale neznáme ani svoji vlastní prdel“, píše se v poměrně silné knize Stručné dějiny nadávek a sprostých slov.
Sprostá slova všichni známe a všichni je více či méně používáme.
Čeština je obzvlášť bohatá na hrubé výrazy, ale ty častým používáním zevšední a už nešokují ani nepřekvapí. V běžném životě a v mluveném slově si každý člověk přirozeně koriguje výběr slov, která používá. 

Madailonky ke knihám, které píšete nebo napíšete

Humoristka Zdena Součková
Zdena Součková (1959) se narodila v Brně, kde také s rodinou celý život žije. Pracuje jako zdravotní sestra. 

Se psaním začala až krátce před svou šedesátkou, v kursu Psaní podle Lustiga Dany Emingerové. Píše převážně humorné povídky. 

Její první povídka Vánoce s netopýrem vyšla v knize Doba obalová. Další povídku Láska skrze kalhotky si vybrala spisovatelka, scénáristka a herečka Halina Pawlowská k nedělnímu čtení na stanici Český rozhlas 2, ve svém pořadu Omeletky. Mimo psaní se věnuje enkaustice a dělá manuální lifting. Zajímá se také o esoteriku.

---

Medailonek autora - napsala Nataša Richterová

Medailonek autora je krátký útvar o několika větách. Má za úkol ukázat vás nejen jako autora, ale také jako člověka. Představí vaši práci, zájmy i zkušenosti se psaním. Případně i vaše získaná ocenění a úspěchy na poli literárním. Medailonek by měl přesvědčit publikum, že právě vy jste ten, koho touží číst.

Za deset let - napsala Zdena Součková

Smutně hledím na naši malou zahrádku, na které studený vítr nadzvedává věčně zaprášenou plachtu. Ještě před deseti lety byla zahrada celá zelená. Co zahrada?! Lesy, pole, všechno…

Teď už je většina té suché půdy stejně pryč a plachtu máme jen kvůli sousedům. Aby neřekli… přece jenom je to nařízení shora, a to je potřeba dodržovat. Jako kdyby ta stará plachta mohla zachránit ty zbytky hlíny, co ještě neodnesly vichřice.

Vylepšování života aneb koučka životního designu - napsala Kateřina Pospíšilová

„Přátelé, dnes je absolutně výjimečný den!“ vykřikuje rozjívená moderátorka v ranní televizní show. „Je 21. 1. 2021, dnes máme datum, které se už nikdy nebude opakovat. Ještě nikdy nikdo nezažil dvacátý první den dvacátého prvního roku dvacátého prvního století!“ 

Musím ocenit originalitu dívčina postřehu o datu, které se nebude opakovat. Krátce před devátou vypínám televizi, sedám k pracovnímu stolu a otevírám notebook. Dnešek bude výjimečný nejen datem, ale také tím, že místo obvyklé práce se budu vzdělávat.

 

Pachuť - napsal Oldřich Voženílek

Po modrém blankytu bělavé páry hynou
Ústa jsou vyprahlá, hlava si vláčně praská
Venkovský oděv je zdobený městskou špínou
a
Pachutí nasákly naděje, víra, láska

Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná
Do krve vnořená, do kůže vrytá vráska
Snaží se zakrýt, jak trpce a hořce chutná

a

Pachutí nasákly naděje, víra, láska

Můj malý velký brácha - napsala Anna Dostálová

Emoce tvoří zážitky. Tak tady je jeden můj, kdy jsem já, v té době ledová královna, ječela jak pominutá pipina a objímala cizí lidi okolo.

Když jsou lidi ještě malí a neovlivnění společností a předsudky, tzv. děti, tak mají velké sny a cíle. Nikdo nechce být účetním nebo managerem. Možná proto, že neví, co to znamená. Já to třeba moc netuším dodnes. Většina dětí chce být buď kosmonautem nebo, mně z neznámého důvodu, popelářem nebo veterinářem a nebo třeba hercem. A když jsou tyhle děti i sportovci, tak chtějí být mistrem světa a jet na olympiádu.