Plachetnice v bezvětří - napsala Nataša Richterová

USA, Wisconsin
„Antoine, Antoine! Mám pro tebe překvapení!“
Sotva otevřel dveře od bytu, Noémi se na manžela vrhla. Upustil tubus na výkresy a jen tak tak ji zachytil. Odlepila se od země a pověsila se mu na krk. Neustále ho překvapovalo, kolik má tahle Francouzka tváří a jak rychle je dokáže střídat. V jedné chvíli je vážná designérka, soustředěná jen na pauzák, či plátno a vzápětí se přestane ovládat a skáče jako rozverné kotě.
„Naše prosby byly vyslyšeny!“ zakřičela mu do ucha.
Opatrně ji postavil na zem a prohlížel si ji.
„Znamená to… Jsi tedy konečně… Čekáme snad…?“ Neodvažoval se to vyslovit nahlas. Jestliže je Noémi těhotná, je to ta nejlepší zpráva na světě! Po pěti letech manželství už pomalu přestával doufat.

Kněz a lehká děva aneb ktož jsú boží bojovníci – napsali Marek Greger a Aneta Bernatská

„Další!“ zvolala sestra na kožním a zavřela dveře za panem Novákem. 
„Ježíši Kriste! Doufám, že tam nebude tenhle další hodinu.“
„Neber Božího jména nadarmo, dcero!“
„Klid, otče. Nesmíte tolik řešit…“
„Hřešit? Já nehřeším, dcero.“
„Né hřešit, řešit! Tak co vás sem přivedlo, když nehřešíte?“
„Svědomí. A vás?“
„Svědění.“
„A hnedle jsme u toho. Nějaký nevěrný přítel?“
„Naopak otče, věrný zákazník.“

Papír - napsala Aneta Bernatská

V kanceláři ve stojanu je uložený bílý papír.

,,Jsem nejdůležitější ze všech! Beze mě by nebylo nic. Já nesu na svých bedrech vše, na co si jen pomyslíš. Umím druhé rozplakat, dojmout, rozesmát. Umím vyznat lásku, uzavřít obchod i rozvést manžele.”
A pak přišla digitalizace.

Poučení: Nic není věčné.

Vyřazení Pluta - napsala Anna Vocelová

Ve Sluneční soustavě se konalo planetární zasedání, jehož cílem bylo vyřešit osud Pluta, nejmenšího z devítky oběžnic. Vše se muselo odehrát za jeho zády.

„Já bych ho vyřadil, je z nás nejmladší, lecjaký můj měsíc ho svou velikostí strčí do kapsy.“ chopil se slova Saturn, vládce planet ozdobený pásem prstenců.

„Ani nedokázal svou oběžnou dráhu vyčistit od nežádoucích vetřelců, kteří ho mohou sestřelit.“ přidal se bojovný Mars.

Slepá vůně - napsala Alena Bruthansová

Adam Fábik

Pod koly mi štěbetal rozmělněný prach, směsice sklíček a nedopalků od cigaret. 

Na chvíli jsem se zastavil, zavřel oči a užíval si, jak se mi skrze zavřená víčka šíří rudé teplo rána. Držel jsem je křečovitě sevřené. A prosil, abych se už nikdy nemusel zase rozjet, otevřít oči a pohledět zpříma do tváře světu, do kterého nepatřím. Kde lidé při pohledu na mě krčí nosy a jsou rádi, že jsou rádi. A já na ně můžu tak akorát poulet oči závistí. A nechávat se unášet slepou vůní, držet se její pomocné ruky až do konce a možná ještě dál.

Torzo - napsal Jakub Hlaváček

Michaela Sedláčková

„Pěkné… ano, moc pěkné! Ukaž se,“ posunuji prst po display svého upatlaného tabletu. Líbí se mi to, propadat v představách do náručí rozkoše. Té rozkoše a vášně, kterou může zažít chlap s ženou. Do dimenze, ve které se zastavuje čas a ve stejné vteřině se řítí rychlostí světla.
„Co to zase děláš! Já se z tebe zblázním!“ vstupuje do mého okouzlení rozčílená máma. Přistihla mě in flagranti. 

„Mámo!“ zvládnu ze sebe vydat jen hlásku, krk se mi svírá studem. Ale proč…? Chci s ní diskutovat! Nech už mě mluvit, mluvit o přirozenosti lidí, o normálnosti. Mé nitro řve, ale nikdo mi nerozumí, žádná se mnou nechce objímat… 

Jsem od krku dolů ochrnutý. Jsem uvězněný v lidském torzu. 

I těžká cesta může být cíl - napsal Petr Holub

Anna Manokhina

Žít bez sexu a partnerské lásky? S nikým se nestýkat, nemít žádné kamarády a čas trávit jen doma s matkou? Děsivá představa...
Být navíc od dětství připoután na invalidní vozík, neschopen téměř žádného pohybu? To už musí být přímo k zešílení. A když je vám k tomu všemu pouhých osmatřicet…?!
Martine, obdivuji vás, že jste to nevzdal. Že se chcete někým stát, něco dokázat. Že chcete žít, tvořit a milovat. Že se toužíte stát známým spisovatelem, i když můžete psát jen jedním prstem na tabletu. 

Přesto píšete. Spisovatel zatím nejste, ale na tu cestu jste se už vydal. Dokonce máte i svoji první knihu a já mám radost, že jsem vám s ní na Danino přání také pomáhal. 

Občas mě mrzelo, že příliš nedbáte dobře míněných rad a někdy si trochu umanutě trváte na svém. Často mě štvalo pípání vašich zpráv na mém WhatsAppu pozdě večer.

Veni, vidi, vici - napsala Kateřina Burešová

Prásk! Ohluší mě startovní pistole. Vybíhám, co mi síly stačí. „Do toho! Do toho!“ skandují v různých jazycích diváci na tribuně. Pod nimi upalují jako o život 4 závodnice, každá z jiné země. Ovšem se stejnou diagnózou.
Hmotností bych se zařadila do kategorie muší váha. Měla bych se tedy vznášet po běžecké dráze jako laňka. Přesto mám pocit, že moje kosterní soustava váží tunu.

Bajka o chvostoskocích - napsal Petr Dolejš

huňatka

larvěnka

Na kraji lesa se potkali dva chvostoskoci - huňatka a larvěnka.
„Heč, já mám pod zadečkem skákací vidličku. Díky ní můžu tááákhle vysoko skákat,“ chlubila se huňatka, která žije na spadaném listí..

Poprvé - napsala Radka Zelenayova

Co je to za zvuk?! Rve mi to uši! Vezmi mě na ruce! Já se bojím! 
Na mého páníčka je spoleh. A už mě drží v náručí. Ten nesnesitelný hluk ustal a páníček se mnou stoupá vzhůru. To je vůně! Silnější než v páníčkově místnosti, kam chodí značkovat. 
Ta zajímavá vůně slábne. Ale v nevelkém prostoru s mnoha křesly v pravidelném zástupu, potaženými jakýmsi kobercem, se line další neznámá vůně.

Einstein a mimozemšťané - napsala Dana Emingerová

V daleké budoucnosti se dohadují Marťan s Venušanem o původu nejslavnějšího vesmírného proroka - Alberta Einsteina.
„Já si myslím, že Einstein byl Venušan,“ tvrdí nafoukaný Venušan.
„Jenže podle trosek ztroskotané vesmírné lodi Relativity došli vědci k hypotéze, že prorok Einstein mohl být i z planety Země,“ namítne Marťan.
„To snad ne?!“ zkoprní Venušan. „Že by takový génius byl Pozemšťanem?“
„A co se ti na tom nelíbí?“ ptá se Venušan.
„No, je to divné,“ pokyvuje hlavou Marťan se zjevným opovržením a matně vzpomíná na školní dějepis. „Pozemšťani bydleli v jeskyních a v panelácích. Živili se mršinami a nakonec si celou planetu vyhodili do povětří... snad někdy na konci éry mamutů či dinosaurů.“
„Galaktický pravěk mě ve škole nikdy moc nebavil,“ řekne na to Venušan.

Němá superstar - napsal Marek Greger

Ilustrace. Ján Sorokáč

„Když si smyslím tak si sednu, když si smyslím, tak si lehnu,“ zní text jedné písně. Nuda, co? 

A co třeba: „Když já jim dám ovsa, oni skáčou hopsa?“ Další trapný výstřel do tmy, že jo?
Netušíte, jaký to je, číst text o něčem, co víte, že nikdy nezažijete. O zpívání vůbec nemluvím. Můj jediný pokus o zpěv vyvolal doma zděšení, protože si mamka myslela, že mám další záchvat. 

Vydám jen jednu hlásku a s tou kolísám, jako když je někomu moc špatně. A přitom mně je uvnitř tak dobře. Uvnitř jsem prostě úplně normální. Jenže vyprávějte o tom svýmu okolí. Mě prostě jen někdo svázal neviditelným lanem a pusu mi zacpal jitrnicí jakou svět neviděl.
Ale co vám to tady vyprávím?! Mému zpěvu by mohl rozumět jen Steven Hawking. Jenže ten už je po smrti, takže já už si duet s nikým nestřihnu.

Ve dvou se to lépe táhne - napsala Aneta Bernatská

Přišel nepozván a nějakou dobu byl v utajení. Nejspíš on může za ten puchýř ve vlasech, který se Kačence udělal. 

Určitě měl na svědomí i vysoké horečky, které malou trápily několik dní, za její nechuť k jídlu, únavu. Na co ale vliv neměl, byl její hlas, mluvila pořád stejně, hlavně hodně. Při probuzení prvně vždy otevře pusu. Štve tím hlavně svého bráchu, ten má rád klid.

Volala mi dětská doktorka, abychom s Kačkou přišli na kontrolu váhy a výšky, zda už se nám vleze do předepsaných tabulek. 

Je trošku „masláček“, jak říkává babička, ale teď shodila 2 kg, určitě od ledna vyrostla, takže by měla splnit normy, uklidňovala jsem sebe samotnou.

Zrození patriota - napsala Ilona Marhevská

Povím vám o jednom dni, jednom momentu mého života. Bylo mi 25, žila jsem v Londýně a chodila s klukem z Nového Zélandu. A jako správný Novozélanďan fandil All Blacks. Možná jste už o nich slyšeli, je to ten nejlepší ragbyový tým na světě.

Pisálci - napsala Hana Kavalová

Studio Dobeška 17. listopadu 2017

1983 – září 2017

Mám velkou kliku – píšu do šuplíku. 

Říjen 2017 
Stojím na bohumínském nádraží. V jedné ruce cestovní kabelu, v druhé toaletní papír. 

Důvod je zřejmý. Mám průjem, neboť jsem nervózní jako prvnička. Ještě nikdy jsem nejela sama vlakem.

O dvou žabkách z Kolumbie - napsal Vojtěch Turek

Pralesnička

Malá nenápadná žabka se krčí za listem. Snaží se být neviditelná, zatímco pestře zbarvená pralesnička si s maskováním starosti nedělá.
"To je život, pořád se někde schovávat!"
"To vám nezávidím. Já se ničeho bát nemusím," dí pralesnička vědoma si své krásy a smrtelně jedovatého kabátku. Nikdy ale nevíte, kde na vás číhá nějaké nebezpečí, poznamená skromně malá žabka.
Pralesnička, pyšná na svůj vzhled, s pocitem nezranitelnosti zaujme vyzývavý postoj, aby ještě více vynikly její přednosti.

Nově příchozí - napsala Karolina Krafková

MLASK!
„No heleme se, nová duše… vítej, krásko!“
„Au! Proč mě tady tak rozplizli? No aspoň že už mě neohýbají všema směrama a nedrtí v tý smrdutý jeskyni…ježiš.“
„Přestaň si stěžovat, kočičko. Radši mi pověz, co jsi zač. Takový slaďoučký mláďátko jsem tady už dlouho neměl. A jakou máš pěknou růžovou barvičku. Hádám, že jsi sotva tři minuty stará, co?“

Touha - napsal Oldřich Voženílek

Nestydatě cudná bývá moje touha
vyhledávat místo pro lehounký dotek.
Bludný ateista, jenž se věčně rouhá,
nemůže mít důkaz choulostivých fotek.

Touha nemá práva zavrhlého psance,
neschová se ani v temnu samovazby.
V rytmu tropického šíleného tance
souzená je nekonečnem horní sazby.

S primitivem - napsala Karolina Krafková

Jako pokaždé, když se domů vrátila tak pozdě, zkontrolovala alarm domu, zamkla a klíč nechala v zámku. Nebyla to paranoia ani hysterie, nebrala žádná antidepresiva. Tohle byla docela obyčejná zkušenost, kterou získávala v průběhu posledních dvaceti let života.
Rozsvítila tlumené světlo v hale obrovské prvorepublikové vily a šla rovnou do kuchyně. Chtěla si nalít skleničku primitiva, pustit si oblíbené album a nechat se unášet hudbou. Nenáviděla to ticho, které v domě poslední měsíc panovalo, a zároveň ho milovala.

Kolej života - napsal Martin Tomášek

Představují si svět jako velké zastřešené nádraží s tisícem kolejí jménem život a lidi jako miliony vlaků, které po těch kolejích jezdí.
Každá kolej má několik zastávek: dětství, škola, maturita, svatba, dítě, práce a pak konečná stanice smrt.
Jenže málokterý z těchto zdánlivě bezstarostných, vesele si pískajících a kouřících vlaků tuší, že existuje i menší a chudší nádraží s méně výkonnými vlaky, které sice taky jedou po kolejích života, ale – na rozdíl od těch prvních – jsou tady životní zastávky jen ve snovém oparu.

Moje malá beruška - napsala Ilona Marhevská

"Dneska budeme odpočívat a nic nedělat, jo?"
"Jo, to je super nápad. A budeme si u toho hrát?"
"Ne, beruško, já nemůžu, jsem opravdu unavená a mám ještě spoustu práce."
"No jo, ale já unavená nejsem."
"To je dobře, tak si běž do pokojíčku."
"Ale já si neumím hrát sama, chci s tebou."
"Beruško, já jsem ti ale už několikrát říkala, že si s tebou nemůžu pořád hrát, musíš se naučit si hrát sama."
"Ale teď tu celou dobu sedíme a odpočíváme, tak za chvilku spolu můžeme něco dělat?"
"Ach jo, ty mi nedáš pokoj, že?"
"Tak si běž pro přilbu a půjdeme na kolo."
"Hurá!"

Třída 9.B, jak ji vidí uklízečka - napsala Lucie Veigertová

A nakonec to „nejlepší“.
9. B, no jo, tam jsou ti největší bordeláři z celé školy. Vlezu do třídy nad schodištěm, nic není, jako před dvěma týdny, než ti raubíři po karanténě nastoupili do školy...
Skoro půl roku jsem tady udržela čistotu bez větší námahy. Všechny lavice byly srovnané, jak to ve školách bývá, pěkně v řadách za sebou. Židličky čisté, ještě nepopsané od taháků. Nalepené žvýkačky pod umyvadlem ani plesnivé svačiny na mě nečekaly zastrčený za radiátory.

Pracovní den vědce v muzeu - napsal Petr Dolejš

Zrovna takhle se mě můj kamarád zeptal: „Co přesně v tom Národním muzeu dělám?“ 
Nechtěl jsem ho odbýt ve stylu jednoho kolegy, že můj den řídí maily, ale když jsem se nad tím zamyslel, tak je to vlastně pravda. 

Jak můžou někoho řídit maily? Cožpak nemáme danou náplň práce – odbornou práci, kvůli které jsme studovali, práci v terénu, kam se vždycky tolik těšíme, a poslání správy sbírek, podle kterých se píšou dějiny?

Hodím to do základů - napsala Lea Mandíková

Tenhle týden mne zasáhla zpráva o úmrtí českého režiséra, spisovatele a herce Jiřího Menzela. Je škoda, že odchází lidé, kteří toho tolik dokázali. Bylo mi z toho smutno a zprávy o úmrtí vnímám tento rok o moc citlivěji než jiné roky. Přeci jen ta osobní zkušenost udělala svoje.
Je mi moc líto jeho ženy a jeho malých dcer. Moc dobře vím, čím si nyní budou procházet. A taky vím, že i když jim bude nabízena pomoc a budou mít kolem sebe hodné lidi, kteří se je budou snažit rozptýlit, vyslechnout a podržet v těchto těžkých chvílích, budou i tak se svým žalem nějakou dobu samy... a i to vypořádávání se se vším bude směsicí vděku, smutku, bolesti, vzdoru, vzteku i smíření.

Na počátku bylo ticho - napsal Šimon Pravda

Na počátku nebylo slovo. Slova tenkrát za Boha vůbec nebyla. To Pán všemohoucí se musel až zpětně doučit všechny řeči a nářečí. A že jich je. Dodnes si to s tím Babylonem vyčítá, když si na to vzpomene. Takové ukvapené rozhodnutí.
Na počátku bylo ticho. Klid. Bůh prostě byl. Žádných starostí nebylo, povinností k věřícím ni samotní věřící nebyli. Bezútěšných litanií nebylo. Nikdo by nevěřil, co všechno se může po Bohu chtít. A tak nebylo třeba ani potopy, deseti egyptských ran a zmrtvýchvstání.

Noe a lovci - napsal Pavel Kopp

V dávných dobách po stvoření světa, kdy se Bůh ještě snažil svět korigovat, se sešel Noe s nájemnými lovci.
„Prosím, potřebuji ten pár nosorožců živý. Nesmíte jej ulovit!“
„To sotva! Jsou to výstavní kusy a za ty dostaneme dobře zaplaceno,“ odpověděl hlavní z lovců.
„Pro lásku boží, nechtějte si rozhněvat Pána Boha!“
„Když zaplatí víc, tak mu je klidně necháme!“ rozchechtal se.

Světlo - napsala Zuzana Kratochvílová

Okno pokoje bylo velké a světlo ozařovalo celou místnost. Dům byl postaven v souladu s nejmodernějšími architektonickými zásadami. Prostor, jednoduchost, čisté linie, souznění s okolím. Pro některé strohost, pro jiné dokonalost pro život. Život, který pro někoho právě končí.
Antonín ležel v posteli a cítil, že jeho čas se nachýlil ke konci. Přemítal o všem, co prožil, jakými úskalími prošel. Na jednoho člověka až moc.
Ne každý má tu čest mít svůj život tak pestrý a nabitý. Síla a energie z jeho těla postupně odcházela a on věděl, že je čas se rozloučit. Zazvonil na svou ošetřovatelku a požádal ji, aby došla pro jeho ženu.
Stačil pouhý pohled a Noemi věděla, co se děje.
Následovala Alison až do pokoje s výhledem na zahradu, kde posledních pár týdnů ležel Antonín. Přestože věděla, co ji čeká, šla silná a připravená. Těžkost nohou ovládla svým odhodláním pomoci svému nejdražšímu zdolat jeho poslední životní úkol.

Projekt Petrova zahrada - napsala Lea Mandíková

Tak začínáme, dá se říct. Moje neumělé pokusy něco zasadit už začínají vystrkovat růžky. Tak v první řadě jsem to nějak předimenzovala s rajčaty. Když jde návštěva do koutu naší zahrady, kde není složený stavební materiál, narazí na několik odrůd rajčat. Já jsem to pojala letos nějak velkolepě.
Máme asi 80 keříků rajčat a ony pořád rostou a rostou. Pro mne je to dost překvapení. Letošní rok totiž zjišťuji, že pozvolna přebírám tuhle zahradnickou štafetu. Jen teda ta úprava, to by chtělo fakt dopilovat.

Zoufalství - napsal Martin Tomášek

Ján Sorokáč

Ten pocit, když víš, že máš žaludeční a psychické problémy. Tušíš, čím to je, co by pomohlo. Mamce to říkáš, naznačuješ, ale efekt nula. Naopak hrozí vyšetření žaludku, úplně zbytečné...
Možná by stačilo odjet někam na delší dobu než dva dny a urovnat si myšlenky. Do prdele, já nechci na nějaké posrané vyšetření.
Jsem 37 let doma, až na pár výjimek... to, když se mi náhodou podařilo najít člověka, ochotného mě někam vzít...

Zemřela jsem v rakvi, abych mohla žít - napsala Klára Dvořáková

„Co vidíš, Věro?“ slyším hlas terapeutky Olívie. Zní jako by seděla kilometr daleko, a ne hned vedle gauče, na kterém právě ležím ve své první "hypnóze" v životě.
„Skoro nic. Jen mlhu…“
„To nevadí. V klidu se rozhlédni.“
„Vidím starou loď se spoustou plachet, moře …možná oceán, v dálce skály.“
„Kde jsi ty?“
„Nejdříve nad lodí. Teď už nevím, je tu hrozná tma. Všechno se houpe.

Rozpolcení Antonína Raymonda - napsaly Alena Bruthansová, Anna Vocelová a Jitka J. Langová

Antonín Raymond

V tmavé místnosti bylo takřka nedýchatelno. Antonín Raymond si roztřesenou rukou snažil upravit nepoddajné, tmavé vlasy.
Štiplavý kouř, šířící se místností podobně neústupně, jako jeho úzkostlivá nálada, mu bránil v čistě racionálním uvažování. Oči mu těkaly po všech přítomných. Ti se cpali právě přinesenými zákusky a hurónský smích byl melodií jejich kuřácké přestávky.
Antonín Raymond nemohl uvěřit klidu a uvolnění, které z nich sálalo. Tady přeci nešlo o pouhou hru s cínovými vojáčky. Zlobil se, že nedokáže potlačit svou roztřesenost, která mu mohla zkomplikovat zdárné zvládnutí blížící se schůzky s ministrem. Modlil se, aby sekretářka brzy přišla a odtrhla ho od zrcadla, ve kterém neviděl nic jiného než rozpolceného zrádce. Zrádce, kterých byla místnost docela plná.
(Alena Bruthansová)

Žába - napsala Hana Novotná

Hop. Žabka skočí na list lopuchu a ten se pod ní prohne. Hop. Hop. Zelené nohy sklouznou a marně hledají oporu na listu, který se pod žabčinou váhou ohýbá dolů. Žbluňk.
Žába dopadne do louže pod lopuchem jak široká tak dlouhá, žluté bříško svítí na hladině. A klap. Čáp je po večeři.

Poučení: I tvoje nešikovnost může přinést užitek někomu jinému.

Magnetické sympatie kybernetických srdcí - napsal Jaromír Eminger

Když impuls věčnosti slét z mezihvězdna,
v klín hmoty matečné se krystal těla vsnoubil,
by v zemi reálna imaginární květ prázdna,
časových metaprostorů si skrvnou chýšku sroubil.
V trojím rozměru v tkáň mateřskou
fotonů pár se slét,
by v těle skloubil hmotu světelnou,
vyvolav chromozonů spleť.

Sladkobol - napsal Oldřich Voženílek

Máš v sobě kouzla nesmrtelná
Jsi médiem všech magií
Máš kouzla sladce bolavá
Jež úzkosti mé rozbíjí

Máš v sobě kouzla nesmrtelná
A nedají se odehnat
Máš kouzla sladce bolavá
Jimž bezezbytku chci se dát

Bajka o gauči, vláknu a knize - napsal Miroslav Tichý

Byl jednou jeden televizní pořad. Vlastně ne. Byl jednou jeden gauč. Vlastně, taky ne... Byl jednou jeden člověk. Tak je to správně. A ten člověk ležel na gauči. Ležel na něm už roky. Ani si nepamatoval, že by to kdy bylo jinak. Vsakoval se do něj den za dnem hlouběji a hlouběji a sledoval televizní pořady. Zábavný moc nebyly, ale pořady to byly, a to mu stačilo.

Obracím karty, otáčím list - napsala Lea Mandíková

Teď to bude o těch pozitivech. Jsme zpátky u slunečnicového pole, které jsme dosud viděly jen na fotce, co poslala Anička. Je to taková krása a já jsem moc ráda, že se místní zemědělci rozhodli tenhle rok zrovna pro slunečnice.
Není tomu tak každý rok. To by nebyli ti zemědělci dobrými zemědělci. Půda chce své. Pole taky. A tak tu máme pokaždé něco jiného. Slunečnice tu vidíme poprvé.

Příběh o hovně - napsala Jana Čepičková

Krystaly šťavelu vápenatého

„To jsem dopad,“ naříká nad svým osudem malý krystalek šťavelanu vápenatého.

Bylo brzké odpoledne, 30 stupňů ve stínu, vzdušná vlhkost tak akorát, prostě další typický den v křídě. Nebyl to totiž žádný bezvýznamný krystal! Byl zabudován v těle jisté traviny a plnil důležité poslání. Byl jedním z prvních exemplářů fytolitů na Zemi, kterému se poštěstilo tvořit oporu jednoděložné rostlině a byl si své důležitosti náležitě vědom.

Stopy z Ovčína - napsal Vojtěch Turek

Důl Ovčín

Pohled do ohromné jámy – posledního z povrchu otevřeného dolu na černé uhlí v Čechách – již vyvolává spíš nostalgické vzpomínky. Kolik úžasných paleontologických nálezů se odtud během posledních let podařilo zachránit! Jeho dno teď pomalu mizí pod vodou nově vznikajícího jezera, na svazích probíhá rekultivace. 

Důl Ovčín u Radnic na Plzeňsku poskytoval v polovině 80. let minulého století jedinečnou příležitost nahlédnout do mladších prvohor, doby vzdálené od nás 300 milionů let, kdy se naše území nacházelo na rovníku.

O toxoplazmóze - napsala Hana Novotná

Šedivá myš seděla v díře ve zdi domu a chroupala kousek mrkve.
Malá Toxoplasma gondii se vznášela v krevním proudu a cítila se osamělá. A taky cítila, že by měla něco podniknout. Něco jako zanechat stopu na tomto světě. Důkaz, že její život měl smysl. Že tady nebyla jen tak pro nic za nic. Najednou jí intuice napověděla, že nastal správný čas k činu. Malá Toxoplasma plavala a plavala, až si byla jistá, že je na správném místě.

Literární dílna na zámku Loučeň se bude opakovat 12.-15. listopadu

Literární dílna na zámku Loučeň bude mít podzimní pokračování pro pokročilé. Co o jarním zámeckém kurzu psali účastníci, je lepší, než jakákoliv reklama. 😊😊😊

Ahoj Dano,
bylo mi ctí a velkým potěšením podílet se na vzniku něčeho, co má smysl a třeba i přetrvá, jak píšeš (i kdyby jen pár let).