29. května 2024

Štípačky a rýmovačky - napsala Markéta Fuková

I. Štípačky
„Kurva, já se na to vyseru! Tady nemůže nic fungovat pořádně!“ zařval táta tak, že se mi roztřásly ruce, sevřelo hrdlo a s obavou čekala, co bude následovat.
Naštěstí jen jeho štípačky odletěly do blízkého mlází táhlým obloukem, který by posadil na zadek i Barboru Špotákovou.

Zrovna bosý - napsal Vladimír Špáďa Hnát

Až svíce zahoří,
zavolej: "Tas!"
A na svém nádvoří
rety ji zhas!

Jen chvíli vydechne,
zas zavel: "Vzplaň!"
Křísnout zná bezvadně
tvá hebká dlaň.

Mezitím políčím
jménem svých úst
v krajině pomlíčí,
kde bych si zgust.

Sosáčkem na blizně
nektar pak sál,
dokud by z tvých úst zněl
hlas: "Ach, jen dál!"

28. května 2024

Boj o holý život, orgie i setkání se žralokem - napsal Petr Janša

Plánujete pobyt na Kapverdách? Nenechejte si ujít pozorování karet, které jako by do současnosti zabloudily z prehistorických moří. My jsme si výlet domluvili na ostrově Sal, kde ho hlavně pro Čechy a Slováky organizuje průvodce Milan, který tam s manželkou žije. Naším cílem bylo večerní pozorování, jak kareta klade vejce na pláži.

Milanovy instrukce byly jasné: černé oblečení, absolutně žádné parfémy a po celou dobu „expedice“ být naprosto potichu, abychom želvy kladoucí vajíčka co nejméně rušili při jejich vysilující činnosti.

Poprvé v pitevně - napsala Andrea Orságová

Obraz Anatomie doktora Tulpa od Rembrandta 

Sotva umíme pojmenovat jednotlivé hrbolky a zářezy na kostech, už nás ženou s pinzetou a skalpelem v ruce k pitevním stolům. Nemilosrdná zkouška ohněm, tak se tomu také někdy říká. 

Prodírám se davem a chodbou zní tlumené rozhovory, které však postupně utichají, neboť se každý začíná ztrácet ve vlastní nervozitě a očekávání. 
Desítky studentů lékařské fakulty se nyní chystají poprvé vkročit na pitevny a setkat se tváří v tvář smrti.

27. května 2024

Pád královny - napsala Zuzana Rybaříková

Eliška se vrátila ze školy a odhodila batoh do kouta. 
Uff. Jako by z ní spadla veliká tíha. To špatné zůstalo za zavřenými dveřmi. Teď byla doma a všechen čas byl její. Rodiče se vrátí až večer. 
Jako kouzlem ji přitáhla obrazovka počítače. Zapnout monitor a potom bednu. 
Počítač se s uklidňujícím vrněním rozběhl. Zazářila úvodní obrazovka, aby vzápětí přenechala své místo ploše. Automaticky rozklikla ikonu prohlížeče. Už jenom chvilku, momentíček a bude moci zapomenout na tlustou Elišku Krátkou. 
Tam venku se zdálo, že její vzhled definuje všechno, čím je. Tady uvnitř na tom ani za mák nezáleželo. Tady byla Loreley, úspěšná vládkyně malé elfí říše, která se utěšeně rozrůstala.

Digi-Damoklův meč - napsala Gabriela Lichá

„Fany Jeřábková, brzy tě čeká bolestivá rána, to mi věř.“
Františka zírala na nový instagramový příspěvek Přiznání gymplu s otevřenou pusou. 
Nikomu přece nic zlého neprovedla. Zvedla oči od mobilu a podívala se na pár studentů u skříněk, kteří se na ni pátravě dívali, pak ale rychle sklonili hlavy. 
„Fany!“ chodbou se k ní řítili Ben a Zina. 
„Četla jsi nové přiznání?“ zeptal se Ben s obavami v hlase. 
„Jó, ale víš, jak to je. Nemůžeš brát všechno vážně,“ mávla nenuceně rukou navzdory tomu, že se jí úzkostí svíral žaludek. 

26. května 2024

Fotbalová kravata - NAPSALA MARKÉTA MURGOVÁ

A: “Zlato? Kam jsi mi dala tu šedou kravatu?”
B: “Jakou šedou kravatu?”
A: “No tu novou!”
B: “Ty máš nějakou novou kravatu?”
A: “Tu od Bohouše.”
B: “Od Bohouše z práce?”
A: “Jakej Bohouš z práce? Ne, to myslíš Bohdana.”
B: “A kdo je Bohouš?”
A: “Přece Bohouš z fotbalu, ne?”
B: “Bohouš z fotbalu ti dal kravatu?”
A: “No dyť ti to říkám!”
B: “Miláčku, já vůbec nevím, že ti nějakej Bohouš z fotbalu dal kravatu!”
A: “K narozeninám přece!”
B: “K loňským narozeninám?”
A: “Ne, to bylo k pětapadesátce.”

Vítr - napsala Kateřina Surmová

Kamila Pokorná, Fakulta designu a umění v Plzni
Vítr si spokojeně vanul oblohou. Měl foukání rád. Bylo to rychlé a dobrodružné a osvěžující, a bylo to vlastně to jediné, co uměl. Ale jak se tak koukal, nikomu se jeho plachtění moc nelíbilo. Lidé nadávali když ho míjeli, šaty i vlasy jim vlály do všech stran. „Zatraceně, dneska ale fouká!“ Květiny se prohýbaly ve stoncích a pištěly, a židle s rachotivým KRRRRCH padaly na stranu. 
Hrnula se na něj ze spodu spousta hlasů, a jak tak vanul dál, bylo čím dál těžší rozeznat jednotlivá slova.
„Děkuji ti!“ zavlála plachetnice s novým nábojem.

25. května 2024

ČERVENÁ - NAPSALA MARTINA KŘÍŽKOVÁ

Karkulka bydlela s matkou v domě u lesa. Byla to taková neduživá, světloplachá dívka s tázavým pohledem. Chodila ve vrstveném oděvu skrytém pod dlouhým červeným pláštěm, průsvitný obličejík schovávala pod obrovským čepcem. 
Její matku bývalo vidět jen po večerech, když vyrazila z domu odevzdat švadleně práci - vydělávala kůže na kalhoty a kabátky - nebo za jinými pochůzkami. Otec od nich buď odešel nebo byl nezvěstný. Obecně se vědělo, že matka s dcerou udržují kontakt s babičkou žijící v domě na druhé straně lesa.
Onoho léta sužoval vesnici divoký vlk. Zabíjel vesničanům ovce a slepice, rdousil králíky. Nikdo se neodvážil do lesa, kde pobývala tahle divoká šelma. 
Tu vidí mladý myslivec Karkulku, jak si s košíčkem štráduje přímo k lesu. 
“Počkej děvenko, ty se nebojíš vlka? Kampak máš namířeno?”
”Nesu babičce víno k narozeninám.”

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - ZPRAVODAJ 5/2024

Milí přátelé psavci!
Chystáme nové turnusy desetidílných kurzů

„Pro mě jsou dlouhodobé kurzy jako droga. Nemůžu přestat,“ přiznala Anička Vocelová i další její spolužáci. A tak ještě před létem rozjíždíme po krátké pauzičce třetí turnus cestopisných seminářů s návštěvami zajímavých hostů. Povídkové kurzy s odbočkou k psaní knih dobíhají, takže ještě máte možnost přijít se na některou čtvrteční lekci po domluvě zdarma podívat. Také učíme vysokoškoláky a středoškoláky. Je radost s mladými lidmi pracovat a bořit v nich tak často vypěstovanou školní nechuť k psaní. 
Hezké čtení Vám přeje Dana



V úterý 28. května začíná desetidílný kurz psaní cestopisů
Pravidelní účastníci už publikují v médiích. 
Přidejte se k nám a využijte slevový kód V5D3F3DZ.



Mnozí účastníci seminářů už mají vlastní knihy

Dana Emingerová a Petr Pravda, reportéři časopisu National Geographic, vám poradí, jak vystoupit z řady anonymních autorů. Zábavnou metodou zpětné vazby učí, jak psát o zážitcích z cest. Desetidílný podvečerní on-line kurz začne v úterý 28. května, koná se jednou za čtrnáct dní od 17.30 do 20.30. Lekce navštěvují zajímaví hosté - profesionální cestovatelé a šéfredaktoři cestovatelských rubrik. Připojte se a brzy můžete i vy publikovat v médiích jako mnozí účastníci předchozích kurzů. Nataša Richterová právě křtí Kuchařku z rybářské chaty na pobřeží Norska. Yakeen J. Helus má cestovatelský blog a vydává si knihy jako namluvená CD.



Povídkové semináře on-line i prezenční v Opletalce se rozběhnou nanovo v září. 
V létě však chystáme jedno či dvě tvůrčí setkání navíc, abyste nezvlčeli. 
Pište, kdy můžete, do tabulky zde.


24. května 2024

ROZHODNUTÍ - NAPSALA HANA ZELINGROVÁ

Klára se v čekárně s námahou postavila a mrskla nevraživým pohledem směrem k sestře, co potřetí až příliš hlasitě opakovala její jméno. 
“Jo, sluch mám v pořádku, jen prostě trvá než se rozpohybuju no,” zasupěla. Dnes svého lékaře překvapí. Po letech přesvědčování, že by měla jít na výměnu kyčle přichází poprvé sama rozhodnuta, že náročnou operaci podstoupí. Slyší samu sebe, jak potvrzuje termín. Přitakává, když se doktor ptá: "Co vás nakonec přimělo k rozhodnutí? Problémy se spaním, bolesti?”

Evžen rád spí - napsala Věra Maxová

Evžena jsme k nám domů přijali bez dlouhého rozmýšení.
Místo se u nás uvolnilo, tak proč neposkytnout azyl někomu dalšímu. Evžen je velmi tichý patron a nic moc k životu nepotřebuje. Dá se říct, že je dost líné povahy. Je schopen prospat většinu dne. Ráno sice vstane, ale po snídani vydrží aktivní jen chvíli a zase se nechá přemoct svou leností. No uznejte, není to ideální nájemník? 
Ze začátku mu nějakou dobu trvalo, než k nám získal důvěru, ale protože pochopil, že jsou naše příchody doprovázené donáškou jídla, máme pocit, že nás občas i rád vidí. Když je dlouho sám doma, cítíme, že mu chybí kontakt. Posílám většinou dceru, aby za ním zašla a popovídala si s ním. Ta se někdy brání slovy: 
"Mamiii, když já nevím, co si s ním mám povídat." 

23. května 2024

Děti z vietnamského kmene Hmong - napsala Gábina Vyhnánková

Scházíme zabahněným srázem, každou chvíli se nám smíkne noha a rychle zabalancujeme v protisměru. Těsně před pádem nás ale zachytí zvrásněná ruka staré ženy s barevným šátkem na hlavě. Beze slov se na nás zazubí a mě nepřestává překvapovat, jaký mají zdejší vietnamské ženy bílý chrup.

NOC ZATOULANÝCH DUŠÍ - NAPSALA MARKÉTA MURGOVÁ

Je chvilku po půlnoci a ulice švédského městečka Umeå působí nezvykle vylidněně. Obrovská budova staré radnice se otřásá vibracemi hlasité elektro hudby linoucí se zevnitř a okny občas probleskne barevný paprsek. 
Ze dveří se jednou za čas vyloupne pár mladých lidí v kraťasech a havajských košilích s cigaretou v ruce. Displej na věži hlásí minus šest stupňů a ledovka na neposypaných okrajích chodníků silně kontrastuje s jejich odhaleným oblečením. Halloween je v plném proudu a všichni studenti místní univerzity chtějí být dnes zde, v centru dění. Ne každému však noc vychází podle plánu.

22. května 2024

Louka sní o básni - napsala Nicole Studená

Až o mně jednou někdo napíše, budu krásná. Budu plná barevnosti a rozmanitosti květin, bzučení včel a ladného pohybu motýlů. 
Až o mně jednou někdo napíše, bude ze mne cítit vůně čerstvé trávy, chladnost ranních kapek rosy a hebkost lístků fialek. 
Až tahle dívka, co právě přichází s blokem v ruce, zachytí svým perem mou jedinečnost, budu jí u toho do uší šeptat sladká slovíčka o tichu a vánku, co si pohrává s jejími vlasy a mými vlčími máky. Jen les, který nás obklopuje, bude svědkem našeho společného mistrného díla. A slunce, které na svých paprscích vyšle záři inspirace jejímu svraštělému čelu. 
Dosedá. 
„Au! To píchá!" zapískne, když se její sedací partie seznámí s jediným bodlákem, který sem před měsícem zavál ten hrozný vichr, poslední záchvěv zimy.

Přítel na telefonu - napsala Bohdana Pufferová

„Pozor, pozor, z cesty.“ 
Do haly se řítí policajti. Letím k nástupišti a z dálky vidím hlouček lidí, který obklopuje záchranáře. V kolejišti povědomý batoh. Batoh naší Nely. Nemůžu odtrhnout oči.
Ten den už nikdy nevymažu.

Odpoledne se Nela vypařila. To byl poslední dobou standart. „Sakra, kde vězí?“ Venku bude za chvíli tma jak v pytli. Už jsem čekal na hovor od mámy. Co jí zas budu říkat?

21. května 2024

Epifanie v baloňáku - napsal Jaroslav Valach

Některá rána berou kauzalitu taranem, povedou se až člověk čelí zázraku. Přiměřená dávka spánku, vydatná snídaně a optimální meteorologické parametry ve spojení se světlem zlaté hodiny fotografie navodí blaženost blízkou psychedelické zkušenosti změněného stavu vědomí. Mírná závrať připomíná odpověď Zenového mistra na žákovu otázku, jaké to je, být osvícený: “No, to děláš všechno jako dřív, jen jsi u toho dva palce nad zemí...”
Už jen cítit povznesení cestou do práce, je podezřelé. Avšak být na pěšině v lukách, jak místní říkají sídlištní proluce, zaskočen vpádem odtížení, až jeden hledí na své boty v pochybnostech, co ho to k té zemi váže, volá po problémech. Nevlíct se s tělem, tou hromadou kostí v pytli kůže, ale v záchvatu odtělesnění sledovat nutkání se vznést, podobné pádu heliového balónku do výšin. Přitažlivost je smluvní, kontakt se zemí fakultativní.
Naštěstí tu byla tráva, aby mě svými listy přidržovala na způsob suchého zipu poutajícího v prostředí mikrogravitace kosmonauty u přístrojů proti odplutí.

Teta Jarka - napsala Nicole Studená

„Kolouši, kolouši, kdopak tě to pokouší?" škádlivě volá má teta Jarka a dloube mě do žeber. 
Nenávidím jí. Je mi pět a momentálně je v mých očích tou nejtrapnější příbuznou, kterou v rodině máme.
Píše se rok 1980 a ona každé ráno vstává, aby cvičila jógu a provedla pozdrav slunci, které se sotva stihlo vyhoupnout na srpnový obzor. Samozřejmě tím budí všechny členy domácnosti, kteří by v našem dvoupokojovém bytě ještě spali. 
Je vegetarián, a tak nám dětem, které se ještě nezvládneme bránit, při nedělním obědě škube z ruky poctivě ulovené kuřecí stehno a zaměňuje ho za mrkev či kedlubnu. Zapaluje si přitom již dvacátou cigaretu a káže nám o zdravém životním stylu. 

20. května 2024

Zeměkoule pozoruje lidstvo - napsal Jaroslav Valach

Co je to za pořádek? Jeden mrkne a ta tlupa opic je náhle všude!
Že prý pohyb kontinentů a vrásnění vyšly z módy, ať si prý odpočinu od vulkanismu, beztak na něj nemám tu vervu. Úplně mi ta verbež změnila fasádu - tady mi uříznou kus hory, jinde zase vymyslí jezero. Podobní mravencům si staví hnízda, kam převezou tolik hmoty, až se mi v těch místech prohýbá kůra, megapole tomu říkají.

Velrybářská výprava s puberťákem a pesimistou - napsala Věra Maxová

Nákup on-line vstupenek na pozorování velryb nejde zrovna hladce. Můj manžel, zarytý pesimista, vidí problém jako neřešitelný a stále opakuje své životní motto: “To nejde”. To já, zarytý optimista, nesnáším, takže nakonec vztekle zaklapnu notebook a odcházím.
Dobře, na velryby se nejede. Prostě nemusíme zažít všechno.

Ptačí miniatura - napsala Irena Lahodná

...na mém dvorku panuje džungle. Říkám tomu permakultura. Každý, kdo chce žít a neotravuje tím ostatní, žít může. V noci, když jsem přijela domů z jógy, bylo na sporáku cosi jako ptačí trus. Poloprázdná krabice s džusem ležela na zemi. Na podlaze v pokoji se černal záhadný suchý terč jako smotek nějakých vláken. Byla jsem unavená. Ať se tu dělo cokoli, řešit to budu až ráno.
Za kredencí se ozval zvuk. Ptáček, došlo mi. A asi i trochu lítá, když potřísnil desku sporáku a dostal se za kredenc.

19. května 2024

Vyprávění obrazu - napsala Tereza Nováková

Visím tu. Visím tu už dost dlouho, abych si dokázal skvěle tuto místnost vrýt do paměti. Není moc velká a na můj vkus je dost tmavá, díky čemuž tu moc nevyniknu. Což je škoda, protože jsem celkem povedený. I když popravdě řečeno, moc velká konkurence tu není.
Stará váza v rohu je omlácená, a to nejlepší má za sebou. Ostatně jako skoro všichni tady, až na mě. Já se pyšním svou krásou, přímo naproti dveřím, hned uprostřed zdi. Ani ten porcelánový servis na mě nemá. Stejně se ho už půlka ztratila po těch letech. Jsem tedy ozdobou tohoto pokoje.

Rejnokův výhled z akvária - napsala Věra Maxová

Všude je tma. Jenom v dálce na stropě slabě svítí zářivka. Namodralé světlo jen zvýrazňuje otisky rukou na skle. Jsou různě velké a různě mastné. Tenhle malý patří ručce holčičky, která sem odběhla, aniž by si toho všimla její maminka. 
Občas se schválně přisaju na sklo, abych přilákal děti svým roztomilým výrazem na spodku mého těla. Děti neodolají a svými prstíky se snaží dostihnout mojí pusu, která lákavě klouže po skle. Baví mě pak škodolibě sledovat rodiče, jak se bezradně rozhlížejí a snaží se své dítě najít v hroznech lidí přilepených na akváriu.

Nosorožce meditací nezaženeš - napsala Nicole Studená

Byl to jeden z těch velmi dlouhých a náročných dní. Jsem ráda, že jsem doma, dávám si sprchu a jediné, po čem toužím, je kousek (opravdu krátký) nějaké nenáročné knihy a pak sladký vyživující spánek. Zatímco mi teplá voda stéká po těle a já se rozplývám nad myšlenkou, že už za chvíli obejmu polštář, deku, druhý polštář a mého muže, zvoní telefon a vyzváněcí melodie dává vědět, že volá starší syn. Vzhledem k tomu, že je mu 17 let a nekomunikuje prakticky nikdy a o ničem, mě jeho telefonáty vždy hodně znervózní.

18. května 2024

Borůvka v lese - napsala Markéta Fuková

Jsem modrá! Moje tělo, duše i duch zhmotňují rozličné valéry temně modré. Jsem modrá a nechtěla bych být jiná.
„Konkrétně, pozitivně. Jinak ti to přání nebude fungovat!“ ozve se docela blízko dívčí hlas.
Jsem modrá a vše, čeho se dotknu, zůstane navždy modré.
Bum, bum, bum! Jemný, monotónní zvuk ruší moje modré myšlenky.
Něco mě zmáčklo. Je mi těsno. Jsem v plecháčku. Bojím se, že mě umačkají.
Mám strach! Kdyby mě zamrazily, mohla bych být koláč nebo borůvkový muffin.

Tramvaj očima černého pasažéra - napsala Gábina Vyhnánková

Přešlapuju na zastávce a čekám, až se v zatáčce objeví kulatá světla pražské tramvaje. Přední část vozu mi vždycky připomínala obličej s určitým výrazem. Dnes jako by na mě koukala a divila se. Že by to tušila?
Se skřípěním brzd zastavuje těsně před informační tabulí a otevírá dveře zvající nás dovnitř. „Vstupte prosím, račte dál.“
Ostýchavě pravou nohou vstoupím na kovovou zem, ušpiněnou od množství pasažérů již dnes svezených. 
Zvedám hlavu a přímo předem mnou vidím oranžový automat na jízdenky. Jedním okem barevné obrazovky na mě září druhy jízdenek, lišící se délkou trvání.
Rychle sklopím hlavu a skoro utíkám si sednou na jednu z celé řady prázdných sedadel. Sotva dosednu, uslyším známý hlas z reproduktoru: „Příští zastávka Na hroudě.“

Prolézačka - napsala Markéta Murgová

Dětské hřiště z pohledu prolézačky Zeměkoule

“Vojto, přestaň po Mařence házet písek!” zvolá maminka Klára z laviček za pískovištěm.
No jo, vykecává se s Andulou a ani si nevšimne, že by měla svou pozornost věnovat spíše své druhé ratolesti. Ta momentálně visí hlavou dolů z mé vrchní tyče a snaží se rukama dotknout země, což je v jejích pěti letech absolutně nereálné. 

17. května 2024

Slaďouš Jasoň - napsala Edita Dvořáková

„Už se těším, co si dám dnes k obědu,“ mluvil sám k sobě Petr Jasoň, když se doslova valil do své oblíbené kantýny. Bůček s křenem, výpečky pěkně propečené, tlačenka s octovou zálivkou a cibulí, nebo smažák a hranolky? Jedno lepší než druhé! 
V myšlenkách už jedl svá oblíbená jídla a nesměla chybět sladká tečka na závěr. Velký výběr zákusků mu dával zabrat. Pravda – ani mu nevadilo, že jeho rozhodovací schopnosti jsou mírně řečeno oploštělé. Na talířek si tak s čistým svědomím dal nejen indiána, ale i punčový řez a větrník. Cestou z oběda se pokaždé stavil pro karamelovou zmrzlinu ve vaničce. Přece nebude večer u televize sedět jen tak o hladu!

16. května 2024

Návštěva v zemi mlh a stínů - napsala Martina Křížková

Při prvním pohledu z okna se mi stáhlo hrdlo jakoby v předtuše, co nás čeká. Dům nebyl příliš daleko od ostatní městské zástavby, ale cítili jste se úplně izolovaní od civilizace. V noci, když jsme přijížděly, jsme tady tu samotu ještě nevnímaly, až s ranním rozbřeskem jsem s překvapením zjistila, že nemáme žádné sousedy.
Ani obloha nevěstila nic dobrého, šedá souvislá deka bez jediného mráčku, bez jediného slunečního paprsku.

15. května 2024

Korálový ostrov - napsala Barbora Macko

Tváře bez barvy,
bez známky živosti,
hledám trhlinu
v tom všem mozkovém systému
a snažím se vymanit z vlastních slov.

Zapuštěn do životních katastrof
hledám strop
plechové nádoby, do které mě zavřeli.
Jsem korálový ostrov,
bez vody.

14. května 2024

Steak - napsal Marek Bucko

Jak je to dlouho, co jsme nebyli v restauraci? Ani nevzpomenu. Poté, co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu... 
Naštěstí jsme měli v práci soutěž: kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzínovém autě (ty zakázali ještě před restauracemi). 

13. května 2024

Budapešť – Vídeň – Praha (průlet nešťastnou střední Evropou) - napsala Hana Hermanová

Ulice Budapešti byly v tuhle časnou ranní dobu liduprázdné. Jenom oranžové popelářské auto pomalu požíralo zbytky včerejšího dne. Aby si lidi, až vyjdou za dvě nebo tři hodiny ven a s povzdechem za sebou zabouchnou dveře bytu, zatracená středa, přesně uprostřed týdne, do víkendu ještě tak daleko, aby si nic nepamatovali. Aby jim nic nepřipomínalo včerejšek, který byl tak stejný jako všechny dny před ním. Aby si ještě mohli myslet, že dnes ráno začnou s čistým štítem, že všechno včerejší, staré a špinavé zmizelo.

12. května 2024

Roztěkaný čáp - Marina Laznik

Nedávno prostřeleného čápa našli i v Polsku.
Kdesi ve střední Africe zrovna jeden čáp odlétal domů. Zrovna ale nedával pozor a byl střelen šípem do krku. Čáp celý polekaný rychle letěl dál. Jeho poranění nebyla tak závažná, a proto zvládl cestu až domů. Když už začínal poznávat okolní krajinu, zase se přestal soustředit a zaradoval se: ,,Jupí, hurá, jsem doma!" No, a v tu ránu ho zastřelil lovec.

Poučení: Lidé poté podle šípu vyzkoumali, že tyto čápi migrují z Afriky.

11. května 2024

Pra(podivný) člověk - napsala Kateřina Surmová

Policie obdržela množství stížností a upozornění na aktivity neznámého muže, pohybujícího se dnes od brzkých ranních hodin na hlavní třídě.
Občané zaznamenali jeho podivný vzhled i chování. Muž, „oblečený“ v cárech potrhaných kožešin, se potácel z jedné strany ulice na druhou, nevšímaje si provozu. Přibližoval se ke skupinkám lidí na které nesrozumitelně halekal. Lezl do ohraněných stavebních výkopů, kde zdánlivě něco horlivě hledal. Tancoval kolem pouličních lamp.
Dotyčný nereagoval na verbální vybízení, aby přestal, na to fyzické odpovídal agresivními zvuky a posunky. 
„Nezní to ani jako žádný specifický jazyk,“ tvrdí prof. PhDr. Bohumil Oliva z ústavu jazykovědy. „Řekl bych, že jedinec je místní, pouze… indisponovaný co se týče vyjadřování…“

10. května 2024

Jasoň a řízek - napsal Marek Bucko

„Kam tak spěcháš, Jasoni?“ ptá se Barborka běžícího souseda.
„I když už se stmívá, vidím, že jsi úplně fialový v obličeji!“
„Čmuchám tady někde smažené. Je to velmi intenzivní a potřebuji zjistit, odkud to jde.“
Barborka zavrtí hlavou: „To mě teda zajímá, k čemu ti je dobré tohle vědět.“
Jasoň se zastaví, ne však úplně, alespoň na místě vyklusává.
„Působíš komicky, Jasoni.“ podotkne Barborka.
„To si u vě do mu ju…“ slabikuje do klusu na místě Jasoň.
„Ale až zjistím, odkud to jde, už tak srandovně vypadat nebudu!“
„Pročpak myslíš?“
„To nemyslím! To vím! Uvidím, co tam smaží. Pokud to budou nějaké mražené polotovary, tak se proběhnu a alespoň budu lépe spát. Pokud se tam ale budou smažit koblihy, na které je třeba zadělat, počkat až vykynou, vykrajovat, smažit, cukrovat a plnit a to vše ve všední den večer, vím, že tam bydlí dobrá hospodyňka a tu si vezmu za ženu.“

Nadechla se a skočila - napsaly Kateřina Surmová a Marie Rysová

Sázka

Vylezla na tu nejvyšší průlezku na hřišti. 
O deset let později bude její vrchol pouze dva metry nad zemí. Ale teď to bylo minimálně deset.
„Neblbni, zlomíš si nohu!“
Za hodinu se ukáže, že to bude jen vyvrknutý kotník. Ale teď ještě ne.
Aby se budoucnost spustila, musíte nejdřív zmáčknout čudlík. Je to to jediné východisko, tím si byla jistá už teď. Nadechla se a skočila.
Kateřina Surmová


Zadání:
Napište přběh, který končí větou: Nadechl/la se a skočil/la.

9. května 2024

Na našich indonézských vlnách - napsal Yakeen

Celou naši cestu po řece Mahakan, přemýšlíme o vztahu místních k ní. Všechen odpad z paluby jde do řeky. Polystyrénové kelímky od instantní polévky jsou nepotopitelné a plavou řekou po stovkách. Plastové pytle, tašky, pytlíky a pytlíčky se vodou naplní a mizí milosrdně pod hladinou. Dávají do nich vše od rýže, nudlí přes kafe, čaje, kečup a ostatní pochutiny.
Není výjimečné, že sedíte u břehu a přijde mladá žena s plným odpadkovým košem. Pečlivě vysype desítky plastových a polystyrénových odpadků a nechává je plout po proudu.

8. května 2024

Inženýři, studem se pýří - napsal Marek Bucko

Poznali se na vejšce, on MatFyz ona Hudba.
Oba dva dřeli na zkoušky, neměli žádné meloušky,
učit, spát - zkrátka žili si jako v klášteře Budha.

Od základky přes střední až na kolej,
pro nic než pro učení, zbytečně těm dvěma nevolej.
Kde nebyl talent, tam přišla dřina.
Malinko k pláči a někdy zas psina.

Veškerý život jim zabralo učení.
A i když se ozvalo obdivné mručení
poté, co na konci složili státnice,
on jak čert vypadal, ona jak Vodnice.

7. května 2024

Pach smrti - napsala Mia Křižková


Prásk…
To nesnesitelné ticho, které přichází vždy po výstřelu.
„Jsem další?“ pomyslím si.
Netuším, kde to přesně jsem a co mě čeká. Jen už znám strach a mučivou bolest, když opět odvedou, koho mám tak ráda.
Kovová vrata, cihlové zdi a výkaly na zemi. Takový je můj život. Včera jsem přišla o sestru, teď i o matku. Much je tu tolik, že bych je nespočítala, pach by se dal krájet. Pach exkrementů, pach krve, pach smrti.

6. května 2024

KTERAK ZLODĚJ ŠTĚSTÍ PŘINESL - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

To bylo tak:

Právě jsme projely Vídní. K moři zbývalo nějakých třicet kilometrů. Nekecám! Velké Dářko je mořem Vysočiny a Vídeň dědina kousek nad Velkým Meziříčím. A jely jsme jen díky tomu, že nás šlapání úmorným vedrem krajnicí silnice zbavilo stopnuté auto.

   „Tak kam máte namířeno, děvčata?“ zahlaholil veselým hlasem majitel volantu.