Podvazky a deprese - napsala TaTáňa Zouharová

Ilustrace: TaTáňa Zouharová

Už to budou dva roky, co se známe a já jsem ti vlastně ještě nepoděkovala. Za všechno, co jsi pro mě udělal. Za všechny korzety, podvazky, roztrhané punčocháče a tetování, co jsem si v barvě nechala vbodat do paže. Jako by čistá kůže v mé loketní jamce čekala jen na to, až ji znesvětíš. Pasoval jsi tam skvěle.

Jako by to bylo včera, co jsem celý víkend seděla v křesle, koukala se na McLeodovy dcery a smrděla doma. Doslova. Měla jsem depresi jak noha a nechtěla jsem nic, jenom se roztýct a vsáknout se mezi kožené sedáky a prostě přestat existovat.
Zrovna na tu sobotu jsem dostala lístky do divadla na amatérské představení souboru Lehká mozková dysfunkce. Na vstupence byla vyobrazena postava, nedala se moc dobře rozeznat a název hlásal: Podivná návštěva u doktora Frankensteina.
Nic mi to neříkalo.
Lístky jsem dostala za svůj štědrý dar divadelnímu spolku. Věnovala jsem jim boty na vysokém podpatku číslo 43. Ano. Mám něžnou nožku. Pokud budete odporovat - rozšlápnu vás.

Zkratka - napsala Anna Manokhina

Nejzajímavější dobrodružství začíná větou: “Znám zkratku.” Nevím přesně, kdo to řekl, ale ten člověk měl pravdu. 

Jednou na jaře jsme já a moje rodina vyrazili na výlet. Jeli jsme do národního parku. Uvnitř toho obrovského parku byly půvabné řeky a lesy, ale jeli jsme tam ne pro místní krasy. Měli jsme jenom jeden cíl: vyjít na největší horu tohoto parku.
Abychom se dostali na vrchol, měli jsme překonat hodně překážek, a nakonec jsme vyšli na horu. Byl na vrcholu tak krásný výhled, že jsme strnuli v němém úžasu. Dlouho jsme tam seděli, pozorovali přírodu a fotili se.
Pak přišel čas se vrátit.

Poslední noc doma - napsala Kristina Nol

Letní noc minulého roku byla pro mně hrozně obtížná: brzo ráno musela jsem odletět  do Prahy. Ale pro mě ta cesta byla těžká, protože morálně nesnáším loučení s rodinou, a proto jsem nebyla moc šťastná.
Večer.
Snažila jsem jít do postele jak možné nejdřív, ale nemohla jsem ani představit, co mě čeká. Byla jsem tak nervózní, že ztratila jsem zbytečně několik hodin. Když konečně jsem cítila, že usínám, uslyšela jsem to, co bych byla ráda neslyšet nikdy. Napadá mě, ze mám talent slyšet takové věci, kdy naopak mě někdo ozve nebo zeptá se něco, tak vůbec ho neslyším.

Trhlina - Napsala Nataša Richterová

Nikdo si jí v šeru sklepení nevšímal a ona se v průběhu staletí postupně roztahovala. Objevila se, zprvu velmi tenká. Oddělila od sebe dvě různě staré kamenné zdi, které kdosi ve spěchu slepil dohromady…

…

Zbyšek zamyšleně stál před prasklinou, na kterou ho upozornili zedníci. Sklidil baterku a otočil se na pana Kubíčka ze Správy hradu.
„Očividně se od minule zvětšila,“ pronesl s vážnou tváří. „Musíme zajistit monitoring. Máte druhé klíče od sklepů?“
„Existuje jen jeden,“ zachrastil Kubíček svazkem historických klíčů. „Vydává se na to speciální povolení, abych ho mohl dát z ruky,“ dodal a tvářil se důležitě.

Bitva na Moravském poli - napsala Dana Emingerová

Smrt krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském
poli 26. 8. 1278... ale co kdyby tehdy vše dopadlo jinak?

Inspirativní událost pro projekt Paralelní dějiny.

26. srpna 1278.
Oba králové Přemysl Otakara II (1233-1278) a Rudolf I. Habsburský (1218-1291) stojí v čele armád u Suché Kruty (Dürnkrut). V devět ráno zaútočí uherská jízda, kterou Češi odrazí. V průběhu zpočátku nerozhodného boje visí na vlásku dokonce i Rudolfův život. Císař je sražen z koně, ale jeho věrný pobočník, rytíř Walter z Ramswagenu, Habsburka vyzvedne zpět do sedla a vyveze ho z největší vřavy.

Záchranári po deviatej - napsal Ján Sorokáč

Hladovať po uzavretí traktov bolo na našom stredoškolskom internáte bežné. Večera z jedálne väčšinou nezasýtila a kuchynka nám po deviatej večer nebola prístupná. Tá nám bola aj tak nanič, pretože nik z nás nevedel variť.
My sme však nikdy nechodili večeru kupovať do neďalekého Kauflandu. Počas nášho štúdia sme sa naučili ceniť si maličkosti. Na našom poschodí žili dvaja týpci, ktorí dennodenne zachraňovali naše prázdne večerné žalúdky.
Pred uzavretím chodieb navarili hromadu párkov a rozpolili rovnakú hromadu rohlíkov. Napokon všetko nahádzali do nie príliš hygienickej lepenkovej krabice a vybrali sa na cestu po izbách.

Když nastaly deště - napsal Carl Sinclair

V pondělí jsem si půjčil z naší místní knihovny knihu Louise Bromfielda Když nastaly deště. A také THE CARPETBAGGERS (Dobrodruzi) od Harolda Robbinse.
Teď leje a leje. Zřejmě to zaplavilo i naši televizi. Chytím jen polovinu kanálů a tak jsem se rozhodl, že si budu číst.
Obě knížky dohromady mají přes tisíc stránek, byly mnohonásobně celosvětově vydány a přeloženy téměř do sta jazyků.

Čím více měl, tím více chtěl – napsala Dominika Pluhařová

Zvířátka v lese si vychutnávají míchaný drink s paraplíčkem, sluní se na palouku, sem tam se skočí osvěžit do tůně. Prostě tu vládne uvolněná bezstarostná nálada. Najednou okolo někdo prosviští. Všichni přítomní líně otočí hlavy tím směrem. Co se děje, kdo ruší jejich pohodu? A on to je zpocený, ufuněný, přepracovaný medvěd.
„Kam spěcháš, ty velkej sysle?!" pokřikuje na něj už přiopilý zajíc.
Starý lišák se chichotá: „Jen ho nechte, uvidíte, dobře to pro nás dopadne."

Krásný den dnes - napsala Hana Kavalová

Přišel můj muž a donesl mi sílu svých dlaní. Pevnost svého objetí. Plamen svých očí. Křehkost své duše. Víru naší lásky. Smyslnost. Klukovinu. Úsměv. Záblesk smutku. Pohlazení. Přinesl sebe.
Otevřela jsem mu. Nabídla své ruce do jeho dlaní. Svou ženskou křehkost do jeho mužného objetí. Odrazila plamen jeho očí v očí mých. Něžně políbila jeho duši. Nadechla se jeho smyslnosti. Ucítila v sobě dívku. Usmála se a vyzmizíkovala smutek. Pohladila a dala sebe.
Horkou vodou zalila připravenou kávu.
Kofeinová vůně smíchala se z naší.
Krásný den dnes.
Obyčejnost protkaná mezi prsty.
Kapička rosy v odlesku slunce.
Splynutí v plynutí...
Jak říkám... 
Krásný den dnes.

Prozření aneb J. A. K. v dnešní škole – napsala Zuzana Kratochvílová

„Hele vole, to je dobrej týpek, co?“
„Kdo to je?“
„Nevim, vole, ale někoho mi připomíná.“
Je 12:35, konec vyučování. Drobná mužská postava v černém plášti s dlouhými vlasy i vousy kráčí chodbou jedné ze základních škol na Praze 4. Řev, dusot dětí a zvonění otřásají celou budovou.
Muž s vytřeštěnýma očima neví, zda uhýbat dětem, řítícím se na oběd, nebo se jen opřít o zeď a zhluboka dýchat.
Během chvíle hukot a ryk ustává a muž, opírající se jednou rukou o zeď, se opět dává do pohybu a jde chodbou dál.
„Ty krávo, to je ten, ne? Nooo, jak se menuje?“

Amor - napsal Martin Tomášek

V nebi sedí Bůh na svém zlatém trůnu, odkud úspěšně řídí vše, na co si vzpomenete.
Nahoře to jsou nejrůznější talenty, které Bůh rozdává každému člověku při jeho narození. A je to jen na uvážení dotyčné osoby, jak s tímto talentem daným od nejvyššího naloží. Zda-li bude svůj talent rozvíjet nebo ne.
Nádoby s talenty byly z různých materiálů podle toho, jak náročný bude jejich rozvoj.
V kamenné nádobě byly obyčejné talenty zednické, kuchařské a další.

Šarm řeči - napsala Alexandra Safi Narwa

Dechem to začíná... a dechem to i končí.
Dá se to vztáhnout na život jako takový, ale platí to velmi i o rétorice.
Vrásky kolem rtů při špulení pusolamu "tou dlouhou cestou" nabývá už parametrů krásné Francouzky. A to já, prosím, můžu.
Červenou rtěnku k tomu. Po nadpisu udělat dostatečnou pauzu, aby se usadila informace, a voilá, šarm je tady!

Nekompatibilní tělo - napsala Klára Dvořáková

Leden – začátek roku, čas hladu a marných předsevzetí... I já jsem podlehla touze po krásném pružném těle, bez tuků, a rozhodla se cvičit.
Ale začínat se má pomalu a s rozmyslem. Přepálit začátek, se nevyplácí. Vybrala jsem jógu. Prý je to hlavně o dýchání a relaxaci. Dýchat umím a trochu si pospat na podložce v tělocvičně, určitě zvládnu. Co bych pro sebe neudělala, že?

Kdo je nejdůležitější (farmaceutická bajka) – napsala Alexandra Safi Narwa

V malé těsné krabičce na léky se hádají pilulky o své důležitosti, až se z nich v zápalu práší.
„Já jsem nejdůležitější! Mě bere už deset let," zdůrazňuje kulatá pilulka na štítnou žlázu.
„To já jsem na srdce. Beze mě nelze žít!", oponuje oválná pilulka.
„Pché, vy chudáčci! Já jsem nejmrňavější a přitom nenápadně rozhoduji o životě a smrti. Když si mě nevezme, sama si sáhne na život," sebevědomě objasňuje malé zelené antidepresivum.

Čapí hnízdo - napsal Pavel Kopp

Říše ptactva si volí svého předsedu. Volby mají jasného favorita. Jejím sova, která post několikrát obhájila. Nakonec je však zvolena straka.
Sova je zaskočena.
„Proč jste zvolili straku? Vždyť krade,“ ptá se sova ostatních.
„Už má nakradeno tolik, že se jí to nevleze do hnízda, víc nepotřebuje,“ odpovídá čáp.
„Taky nám dokonce nějaké ty věci rozdávala, že už prý neví, co s nimi.“ přidává se páv.

Nezdárná dcera – napsala Jana Bruthansová

„Co budeme dělat o víkendu? Půjdeme někam na výlet! Nebudeme přeci hnít doma!“
Zazní pravidelně ústy mého manžela bytem a my vyrážíme v listopadovém mrholení, lednové ledovce, dubnovém aprílovém počasí či v červencových tropech někam do přírody, prostě ven. V drtivé většině skončí cesta u nějaké geologické zajímavosti, poslední roky jsou to zejména pískovcové skály. Nejstarší dcera Alena však naše nadšení z výletů nesdílí, naopak paradoxně si přeje zůstat doma, což absolutně nechápeme. Strávit víkend setkáním s přáteli, nad knížkou, procházkou po Praze? To zní přímo děsivě.

Kyselé hrozny - napsala Nataša Richterová

Zdeněk Mézl, Ezopovy bajky, Máj 1975

Mladý lišák, sotva vypadl z nory, dostal chuť. Nevěděl přesně na co, ale chuť měl. Až dospěje, bude vědět, že touto dobou mívají lišáci chutě na mladé lišky.
Když na lesní party uviděl tu zrzečku, téměř přestal dýchat.
„Ta je krásná!“ pomyslel si.
Všimla si, že na ni zírá. Lišácky se usmála a udělala krok směrem k němu. Lišákovi se téměř zastavilo srdce. Další krok.
„Jde ke mně?“ Narovnal hřbet.
„Jde ke mně!“ lekl se. „Proboha, co jí mám říct?“
Lištička si svůdně olízla čumák.
Lišákovi se roztřásla tlapka, v níž křečovitě svíral sklenici s hroznovou šťávou. Ale dál stál jako zařezaný a nezmohl se na slovo.
Zrzka ho chvíli pozorovala, najednou se otočila, mrskla ocasem a zmizela za bukem.
 „Proč odešla?“ podivil se lišák, když se přestal klepat.

Kurva VALENTÝN - napsala Lea Mandíková

Bude zase Valentýn. V obchodech už je to vidět. A já jsem vzala tenhle fejeton zase do ruky. Napsala jsem ho tak před pěti lety. Dnes má jinou optiku. A já si rvu vlasy, že jsem neměla být dřív tak kritická...  Ať se slaví. A ať se slaví každá minuta, kterou s tím svým nebo svou máte. 

Vlastně by si toho člověk ani nevšiml, kdyby nebyl v civilizaci. Být někde v horách nebo v lese za městem, Sv. Valentýn by mě i jiné minul úplně stejně, jako kdyby kolem tiše prošla kočka.
Ale je to jinak. Viditelné znaky směřující ke 14. únoru – svátku Svatého Valentýna, který se údajně slaví již od dob starého Říma, jsou všude. Na nádraží, ve městě, v obchodě ... a to je teprv konec ledna.
Už to začalo. Ta záplava červený, plyšovejch méďů, pusinek, srdíček a kytek laděnejch na oslavu a volajících: “Kup mě, ty parchante, ať doma viděj, že na ní myslíš!!!“

Moucha – napsal Miroslav Tichý

Hana
„Bzzzz, bzzzz.“
„Moucho? Moucho, kdepak jsi?“
„Bzz.“
Otočí hlavu směrem, odkud vyšlo zabzučení.
Nevidí ji, ale není to tím, že už vidí špatně. Je to tím, že jsou tři hodiny ráno. Horká letní noc. V televizi říkali, že bude tropická. A taky je. Hana Pokorná sedí na posteli v domově důchodců, kde kroutí čtvrtou sezónu.

Stará škola – napsala Petra Caltová

Říká se, že nejhorší je získat místo v koupelně. Ble… To se mně nemůže stát, já mám teplé místečko v kuchyni. Lepší to snad ani být nemůže. U Nováků bydlím už léta, pamatuju se, když jsme se seznámili. To byly časy. Špunti ještě chodili do školy a já voněl novotou. Měl jsem celej byt pod kontrolou. Tedy kromě toho chudáka v koupelně, ale to je spíš takový můj malý pomocník. Není z nejbystřejších, ale špatnej kluk to není.
Tenkrát jsem neměl skoro nikdy hlad. Pořád mi nosili dobroty.

Potencionální manžel - napsaly Katka Burešová a Helena Vrubelová

Chalupáři zjistili, že jejich obydlí je kol dokola plné myších děr.
,,Já s nimi bydlet nebudu!‘‘ječela hystericky paninka na pána.
,,Jen ať se nechytí nápadu pořídit si kočku!‘‘zachmuřil se.
,,To si nepamatuješ, jak nám rozkousaly peřinu i s taškou od Ikey? A těch bobků.‘‘
Stařešina myšák svolal radu starších: ,,Přátelé, něco je ve vzduchu. Paninka počítá ptáky, ale když jsem se jí chtěl pochlubit s naším rozvětveným potomstvem, málem mě utloukla motykou.‘‘

Vzpomínka na My Lai – napsala Ivana Výborná

Vietnam je úžasně bohatá země, co drží své bohatství pevně ve svých rukou a ani kousíček své půdy nepřenechá cizímu kapitálu. Ve vládě jsou chytří politici, co si nenechají rozkrást svou zemi za pár miliónků do vlastní kapsy. Cizinec, jakkoli bohatý, tam nekoupí ani píď pole, pláže, lesa nebo sebemenší parcelu, na což by někteří jistě měli zálusk.
Američana zde nepotkáš, a nelze se tomu divit, po tom, co té zemi provedli. Nejezdí sem možná ze studu, možná ze strachu. Je jim asi nepříjemné vracet se na místa, kde s cynismem jim vlastním ničili svými plamenomety, bombami, napalmem a jinou nemilosrdnou válečnou technikou lidi, rýžová pole, zásoby potravin, zvířata, obydlí, studně, náčiní, povozy a přírodu.

Příběhy na 7 slov

Irena: Osud je dohromady svedl. Soudce je rozvedl.

Dominika: Pláž, moře, líbá mě tu kdože?

Lenka: Růst lesa neslyšíš, ohluší kácení jediného stromu.

Justýna: „Máme holé ruce!“ „Máme hole v ruce.“

Irena: Autobus ujíždí, nedoběhnu. Cesta není všechno.

Jirka: Všechno sežral. Zbytečně se nehnul. Získal cukrovku.

Helena: Dobíhám autobus. Padám. Příště raději dříve vstávám.

Číslo 5 žije - napsala Jana Bednářová

Jan / Johan / Giovanni Santini se pilně učil. Vyzbrojen uměním malířským, vědomostmi matematiky, geometrie a numerologie se začal prosazovat a i přes svá fyzická omezení, budovat, na přelomu 17. a 18. století, hvězdnou kariéru. Pracovní povinnosti naplňovaly jeho potřebu hmotných statků i potřebu krásna a seberealizace. Nestačilo mu to. Jan si chtěl hrát a ukázat životu, že umí hrát i s blbě rozdanými kartami.

Řepová repová - napsal Libor Frank

Mladí takhle ži-jou
Všechno chtějí bi-o
Když to neu-my-jou
Okamžitě bli-jou

Rukama i no-ha-ma
Valí do nich re-kla-ma
Zvukama i svě-tla-ma
Neví co by rou-pa-ma

Jsou tak trochu lí-ný
Černý nebo bí-lý
Jak to není z hlí-ny
Mají z toho splí-ny

Ztracena v džungli - napsala Ivana Výborná

ROCK ELLA na Šrí Lance

Při návratu z namáhavého výstupu na
ROCK ELLA na Šrí Lance jsem uvízla v džungli a v jednu chvíli mně zcela určitě šlo o život. Do té zoufalé situace mne dostal Brňák, spolucestovatel, který nedbal mé rady, že se musíme držet široké, vyšlapané cesty, po níž se z Rock Ella všichni vraceli a ne úzké cestičky v opačném směru, kam se "podle GPS“, Brňák suverénně vydal.

Háček

Zadání:
Inspirujte se zážitkem Libora a napište zajímavý začátek podobného příběhu.

Nudistická závěj
Říká se, že Švédi jsou chladní a nic moc je nevyvede z míry. Není to pravda. Stačí na to dva Češi na cestách, když se svlečou.
(Eva Svobodová)

Laponská revue 
Jen jednou jsem se styděl za své nahé tělo. Na dalekém mrazivém severu, kde ani lišky nedávají dobrou noc…
(Nataša Richterová)

Horko na severu - napsal Libor Frank

„No já myslím, že ten můj loďák se dovnitř do letadla prostě nevejde,“ pochyboval Cyril před naší společnou cestovatelskou premiérou.
Teprve když jsem se vysvětlováním dostal až k přepážce, kde se kufr na letišti odevzdává, pochopil jsem, že poletí poprvé. Vůbec jel na takovou cestu poprvé. Rychle se však spolehl na moje zkušenosti a začal mi stoprocentně důvěřovat.
V zasněžené dědince zimního Laponska nás přivítalo několik houževnatých místních obyvatel. S úsměvem na zmrzlých tvářích poskytovali servis akčním turistům, jakými jsme právě teď byli my. Pár roztroušených srubů po okolí, vysoko za Polárním kruhem, švédské jméno místa se dalo jen stěží vyslovit. Přes den ani živáčka, tady už nedávají dobrou noc ani lišky…
„Cyrile, ke Skandinávii patří sauna, jako k sobovi paroží. Roztápějí to jednou týdně a to je právě dneska!“ agitoval jsem kamaráda na večerní společenskou událost.

Můj největší hřích - napsala Bohuslava Kopřivová

Snad každý člověk chce zemřít mezi svými. Maminka ležela již delší dobu v nemocnici ve svém rodném městečku mimo Prahu. Při mých návštěvách mě stále prosila, ať ji vezmu domů, ale ke mně do Prahy nechtěla. Už jsem ji nemohla stále její žádost odmítat či oddalovat, a tak jsme se rozhodla, že si příští týden vezmu dovolenou a budu u ní doma.
Ale místo toho, aby byla veselejší, nějak ještě více posmutněla...
Po odjezdu jsem si v duchu připravovala, co jí řeknu, na co se jí z jejího života zeptám.

Perfektní víkend - napsala Renata Richterová

Měl to být perfektní víkend. Holčičí víkend na chatě. Druhý ročník pedagogické fakulty měly úspěšně za sebou a před sebou dámskou jízdu. Léto 1984 bylo v plném proudu, když Lucie a Niky s batohy na zádech přebíhaly na nádraží ve Strakonicích koleje, aby stihly motoráček do Malenic. 
„Byl by to perfektní víkend, kdyby zrovna dneska nebylo pátek třináctýho,“ zabručela Lucie, když vystupovaly v Malenicích z vlaku. „Proč jsme to nemohly o týden odložit?“
„To víš, za týden by ti přes cestu přeběhla černá kočka a zase by se ti nechtělo jet!“ odfrkla si Niky.
„Proti kočce stačí třikrát za sebe plivnout,“ namítla Lucie. „Proti třináctce není žádná obrana. Je to nešťastný číslo!“

Moudrost trilobita - napsala Dana Emingerová

Dostala jsem za úkol naučit vědce srozumitelně psát, aby mohli poutavěji popularizovat své obory. Když jsem vstoupila do učebny, někteří na mě vrhali přímo vražedné pohledy. Jiní mezi sebou uštěpačně pronášeli tak, abych to slyšela: „Kolego, neumíme psát, že? A kdo tedy stvořil všechny ty knihy za našimi zády?“ kývali k akademické knihovničce.
Srážka našich dvou světů propukla naplno, když se představovali: „Já jsem kurátor sbírky bezobratlých, prvohory.“
„Já jsem plži-mlži, třetihory.“
„Plži-mlži, čtvtohory.“
„Plži-mlži, druhohory.“
„Já jsem hlavonožci...“

Muzejníkův všední den - napsal Vojtěch Turek

„Ahoj, nesu ti dáreček. Byl na tvoje jméno uložený na recepci.“
„Aha, to je zase od toho neodbytnýho sběratele z Duchcova. Zásobuje mě fosiliemi ze severních Čech, se kterými se moc nekamarádím. Co myslíš, že to je?“
„Dej to pod mikroskop! Mrknu na to.“
„Vidíš tam něco?“
„Nejspíš tě zklamu. Hovno.“
„To mi připomnělo historku, jak si student zírající do mikroskopu při praktiku spletl hlas profesora s hlasem svýho kolegy. Na dotaz, co tam vidí, odpověděl stejně jako teď ty. Pan profesor ho pak požádal, zda se může na ten neobvyklý objekt také podívat. Podíval se a uzavřel to konstatováním: To se nedivím, když máte zasraný objektiv.“

Život kukly - napsal Šimon Pravda

„Psst, Otakare, usnuls nebo se ještě kuklíš?“
„Oooohhhhmmmm…“
„Hej, Otakare?“
„Jo, kuklim vole, díky za optání, co chceš?“
„Néé nic. Já jen... mám tady strašnou tmu.“
„Hmm.“
„Héle, Otakare, může mít housenka klaustrofobii?“
„Co to meleš, Pavko? Běž se kuklit, ať to máme za sebou!“
„Jenže... tady, se tu… nedá se tu, vůbec... Strašně mě svědí pravá panožka, néé, levý tykadlo… asi teda, nebo… křídlo? OTAKARÉ.“
„Neblbni, Pavko, ještě je moc brzo.“
„Otakare, svědí to. CO MÁM DĚLAT? Fuj to hnus. Ježiši. USEKNI TO ZE MĚ!“
„Ty vole, Pavko, ty máš křídla?“
„Otakare, z hlavy mi trčí sosáček!“

Kobra a lokomotiva - napsala Kateřina Hovadíková

„Já vám ukážu, že máme větší rodinu, než si myslíte!“ pomyslela si kobra Adriana. „Nás brejlovců musí být na světě o hodně víc,“ řekla odhodlaně a odplazila se indickou pouští až k nádraží v Bombaji.

Rozhodla se, že do světa pojede vlakem a přivede ostatním velkou rodinu.

Když přemýšlela, kudy se do toho vlaku dostat, aniž by spustila paniku, uslyšela rozhovor dvou průvodčích: „Jojo, fakt to říkali, prej dneska zaskakuje brejlovec. Vypadla 850ka. Jede trasu Bombaj-Dillí.“

Adriana zpozorněla a honem se schovala jednomu z průvodčích do tašky. Překvapilo ji, jak je snadné vypátrat další příbuzné.

Při cestě vlakem pořád přemýšlela, kde je ten její příbuzný.

„Musí být sakra dobře schovaný,“ napadlo ji. Už to nemohla vydržet a vydala se na výzvědy.

Plavba před úsvitem - napsala Lenka Konopásková

V1: „Už svítá dřív, prodlužuje se den! Normálně vlastně neznám nic krásnějšího… než jezdit touhle dobou za rozbřesku lodí!“

V2: „Musíš víc řvát!! Já tě neslyším! To moře je dneska šíleně nahlas.“

V1: „Že normálně mám rozbřesk na moři ukrutně rád, ale dnes bych si to rááád nechal ujít!!!“

V2: „Jasnýýý! Já bych v takových vlnách nikam nejel a to byla jízda do Francie po moři vždycky můj sen.“

Strýc Otomar - napsal Vojtěch Turek

Kdo jiný by jím mohl být než strýc Otomar!
Když se někde objevil, všichni byli rázem ve střehu. Nikdo totiž netušil, s čím zase dneska vyrukuje. Po spolužákovi z fakulty hodil na ulici dlažební kostkou...  prostě jen, aby na sebe upozornil.
Jindy zase na zaplněném náměstí sehrál roli totálního debila. Zkřivil obličej, celý se nahrbil, rozhazoval rukama a přitom vydával neartikulované zvuky. Samozřejmě, že se lidé zastavovali a průvodci tohoto „chudáka“ věnovali soucitné pohledy.

Těhotenství z pohledu miminka - napsala Petra Bejčková

Kdo jsem?
Kde jsem se tu vzalo? Nebylo tu nic a jsem tu já... Podivný útvar, který začíná růst a vyvíjet se. Kolem sebe cítím lásku a blízkost osoby, kterou nikdy nevymažu ze svého života. Ještě nevím, jak té osobě budu říkat. Je to maminka?
Bylo jsem malé cosi podobné zrnku máku. Teď rostu, mé tělo dostává tvar, objevili se ručičky, nožičky. K čemu slouží poznám, až přijde správný čas. V tělíčku mi proudí maminčina krev. Není už jen její. Je to něco, co nás spojuje stejně jako pupeční šňůra.

Už nejsem pěkná holka - napsala Bohuslava Kopřivová

Na zastávce autobusu jsem si všimla, že po mně pokukuje docela pohledný mladý muž. Už jsem byla ve věku, kdy mě muži téměř ignorovali, a tak takovýto zjevný zájem mě potěšil. Sice jsem si nejprve prohlédla svůj oděv, jestli jsem všude upravená a když jsem nezjistila žádný defekt, moje ego povyrostlo. Řekla jsem si, že to se mnou asi ještě tak hrozné nebude, když jsem středem zájmu takového elegána. Občas jsem po něm nenápadně mrkla a viděla, že jeho zájem stále trvá.
A najednou se s úsměvem rozešel přímo ke mně. Úplně se mi zatajil dech, to jsem už dlouho nezažila.

Dvě "pančelky" ve sborovně - napsal Petr Dolejš

A: Teda to zas byla hodina...

B: Jak to? Dáš si kafe?

A: Jo, dík. No, Stejskal, ten se zas neudržel na uzdě.

B: To ti řeknu - u mě na češtině taky ne. Cukřík?

A: Radši hned dva. Jak tohle dopadne...

B: Hele, neboj. On je sice poděs, ale je to férovej inspektor.

Logistická rodina - napsala Klára Dvořáková

„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ řeknu manželovi a cítím, jak se u toho třesu.
„Tak mluv,“ utrousí bez zájmu on a maže si už asi osmý chleba máslem.
„Co s těmi chleby budeš dělat, prosím tě?“ nevydržím, přestože jsem chtěla probírat něco úplně jiného.
„Svačinka,“ ušklíbne se a vrazí mezi chleby tlusté kolečko gothaje. Pak všechno splácne a šoupne do pytlíku.
„Ty jdeš do práce? Teď o víkendu?“ podivím se. Emil pracuje ve firmě, kde nikdy šichty neměli…