Moje milé já,
píšu Ti z času a místa, které si ještě neumíš představit. Je mi dnes sedmapadesát a Tobě dvacet. Nechci Ti vyprávět o tom, co Tě čeká ani prozrazovat, koho potkáš, koho ztratíš, co se ti podaří a co pokazíš. Některé věci musíš prostě prožít. Ale jednu věc Ti říct můžu, netlač a nespěchej tolik. Věci půjdou dobře a samy svojí přirozenou cestou.
Vím, že máš pocit, že musíš někam dojít, něco dokázat, něčím se stát. Že život je před Tebou a že ho nesmíš promarnit, i když máš spoustu času.
19. listopadu 2026
18. listopadu 2026
Bluesové snění o tobě - napsal Lubomír Hanzlík
Padla noc
viděl jsem tě pod hvězdami
Byla jsi tichý okamžik chvění
viděl jsem tě pod hvězdami
Byla jsi tichý okamžik chvění
byla jsi vteřina,
co běh času mění
Byla jsi mé teď a tady
Byla jsi mé teď a tady
když svatý Petr
otevřel dveře do zahrady
Byla jsi krásnou Evou
Byla jsi krásnou Evou
při stvořeni světa
Byla jsi první boží slovo
Byla jsi první boží slovo
byla jsi jeho první tichá věta
17. listopadu 2026
NEJISTOTA POSILUJE - interview s Václavem Havlem napsali v roce 1991 Dana Emingerová a Luboš Beniak
![]() |
| Foto: Miroslav Zajíc |
22. listopadu 1989 v 18.55 v Laterně magice jste mi slíbil, že jestli otiskneme právě dokončené interview s Vámi, darujete mi cenu Olofa Palmeho. Určitě jste tehdy netušil, že výrobní lhůta Mladého světa je třítýdenní, a tak než naše číslo s tím rozhovorem vyšlo, vystřídalo se několik vlád, ústředních výborů a cenu Olofa Palmeho jste věnoval jiným.
Abyste mohl splnit „slovo královské“, nabízím Vám cenu Olofa Palmeho za interview s Václavem Havlem po volbě nového prezidenta republiky.
21. května 1990
Dana Emingerová, redaktorka MS
Vážená paní redaktorko,
děkuji Vám za Vaši velkorysou nabidku, kterou v principu přijímám. Naše „výrobní lhůta“ pro žádosti o interview je však bohužel ještě delší, než výrobní lhůta MS.
![]() |
| Foto: Miroslav Zajíc |
21. května 1990
Dana Emingerová, redaktorka MS
Vážená paní redaktorko,
děkuji Vám za Vaši velkorysou nabidku, kterou v principu přijímám. Naše „výrobní lhůta“ pro žádosti o interview je však bohužel ještě delší, než výrobní lhůta MS.
V roce 1991 Vám interview rád poskytnu. V případě, že bych byl náhodou ještě prezidentem, obraťte se začátkem roku na tiskové oddělení Kanceláře prezidenta republiky, v opačném případě přímo na mě.
24. května 1990
24. května 1990
Václav Havel
16. listopadu 2026
Pozvání na Dobešku: Literárně hudební večer k 100. výročí narození Arnošta Lustiga
Vážení přátelé,
zvu Vás příští sobotu do Divadla Dobeška.
Během literárního večera k Arnoštovým "setinám" Vám předvedeme, jak vypadá kurz Psaní podle Lustiga. Brzy pochopíte, co s příběhem udělá detail, dialog, humor, náhoda... Dojde na trapasy, překvapení a možná i literární katastrofu.
Povědomá pachuť - napsala Magdaléna Rendlová
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi, ani co je za den. Včerejšek se ti zdál jako sen, který víš že jsi měl, ale za boha si nemůžeš vybavit, co se v něm stalo. V paměti jsi hledal střípky vzpomínek, ale nedokázal je poskládat do celku. Vstal jsi tedy z postele a tvá chodidla dopadla na orosenou trávu. Kdo nechal tuto starou postel na louce u lesa a jak ses v ní ocitl ty?
Neznámá učebna - napsala Anna Shelepa
Spěšně jsem se prodírala labyrintem chodeb. Kancelář, kterou jsem potřebovala, se skrývala mezi spoustou dveří, jejichž číselné označení nedávalo žádný smysl.
Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem prostornou místnost s řadami lavic, v jejímž samém
středu už seděli v těsné skupince moji spolužáci.
Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem prostornou místnost s řadami lavic, v jejímž samém
středu už seděli v těsné skupince moji spolužáci.
Mezi nimi byla neznámá postava. Detaily jejího vzhledu pohlcovalo světlo z obrovských oken za jejími zády.
Když jsem se trochu vzpamatovala, rozhlédla jsem se. Kolem mě byly prázdné bílé stěny.
Když jsem se trochu vzpamatovala, rozhlédla jsem se. Kolem mě byly prázdné bílé stěny.
15. listopadu 2026
Krvavé křtiny - napsal Libor Frank
Námořník. Bývalý.
Projel celý svět.
Jednou námořník, vždycky námořník.
A kuchař.V jedné osobě.
Taky navždy.
Jednou kuchař, vždycky kuchař.
Už to dávno nedělá.
Je v důchodu. Vzpomíná.
Bratranec.
Začal psát.
Knížky. O moři. O jídle a koření.
Ze světa. O cestách a vaření.
Příběhy.
14. listopadu 2026
Pozdrav století, ostatních záhuba - napsala Ema Zděradičková
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit kde jsi, ani co je za den. Snažil ses se rozvzpomenout, ale paměť jakoby nešla nahodit. Ach ten alkohol… jestli kvůli tomu zase přijdu o přednášku… pomyslel sis. Posadil ses a s hrůzou jsi zjistil, že nepoznáváš ani postel, ani své okolí. A taky, podle neustlané druhé poloviny manželské postele, že jsi v noci nespal sám.
Dal jsi hlavu do dlaní a proklel své nezodpovědné včerejší já. Hlavně, že sis slíbil už žádné jednonoční úlety! V ten moment jsi zaslechl zvuky kávovaru odněkud z neznámého bytu.
Promnul sis oči a vstal.
Hlavu jsi měl jako střep, ale bylo na čase zjistit kde jsi a hlavně s kým. Šel jsi za vůní kávy, která tě dovedla do kuchyně. Stál tam hnědovlasý muž, starší a vyšší než ty, a připravoval něco na kuchyňské lince. Všiml si tě a s pobaveným výrazem ti strčil hrnek kávy do rukou. „Nejsem zvyklý vstávat první.“
Do nosu tě uhodila vůně tvého nejoblíbenějšího latté. Vděčně ses na něj podíval, ale muž se vrátil k lince.
13. listopadu 2026
Sladké přivítání - napsala Iva Kašparová
A: Ahoj zlatíčko, tak už jsem doma, pospíchala jsem, aby ti nebylo smutno.
B: Mně nebylo vůbec smutno, měl jsem tady božský klídek.
A: Jen si sundám boty, umyji ruce a jsem tady pro tebe.
B: Pospěš si trochu, zase ti to trvá, jako bys nevěděla, že jsi byla pryč 10 hodin.
A: Mohu ještě vybalit nákup? Pár minutek.
B: Ach jo, jakou činnost si vymyslíš jako další?
B: Mně nebylo vůbec smutno, měl jsem tady božský klídek.
A: Jen si sundám boty, umyji ruce a jsem tady pro tebe.
B: Pospěš si trochu, zase ti to trvá, jako bys nevěděla, že jsi byla pryč 10 hodin.
A: Mohu ještě vybalit nákup? Pár minutek.
B: Ach jo, jakou činnost si vymyslíš jako další?
12. listopadu 2026
Já za to přece nemoh - napsala Soňa Košařová
Ach jo, ty už na mě vůbec nemáš čas. Paty jsem ze zahrady nevytáh ani nepamatuju.
No jo, ale tys zapomněl, jak jsi mi loni na podzim zlomil zápěstí!
Já? Zbláznila ses? Já za to přece nemoh. Jenom jsem chtěl pozdravit ty koně, kteří dusali po cestě. A ty ses jako vždycky bála, že to nezvládnou, leknou se a shodí ty ubohé malé svaté Martiny v sedle.
No jo, ale tys zapomněl, jak jsi mi loni na podzim zlomil zápěstí!
Já? Zbláznila ses? Já za to přece nemoh. Jenom jsem chtěl pozdravit ty koně, kteří dusali po cestě. A ty ses jako vždycky bála, že to nezvládnou, leknou se a shodí ty ubohé malé svaté Martiny v sedle.
11. listopadu 2026
Než uschne listí - napsala Barbora Macko
Sedím ve svém nitru,
potichu,
potichu,
sám,
čekám, než uschne listí
a opadá,
oddávám se úvahám,
že někdo zjistí,
jak jsem váhavá,
propadám představám,
už nechci být stínem dní,
které nikam neplují.
čekám, než uschne listí
a opadá,
oddávám se úvahám,
že někdo zjistí,
jak jsem váhavá,
propadám představám,
už nechci být stínem dní,
které nikam neplují.
Příběhy na sedm slov - napsali Marek Bucko, Anna Vocelová, Irena Lahodná a Tereza Auderová
Marek Bucko: Kdysi si řekli ANO, už nevědí proč.
Tereza Auderová: Přišel... pozdravil... urazil... dostal dveřmi.
Anna Vocelová: Zadělat, vykrájet, upéct. Telefon. Spáleno. Do háje.
Irena Lahodná: Přistáli. Dočkala jsem se. Vrátím se? Možná.
Tereza Auderová: Seskok! To dám, jen mne připoutej.
Marek Bucko: Teplo, postel, strava. Super, nebejt to kriminál!
10. listopadu 2026
O cestování - napsal Martin Paruch
Vypadá to jednoduše. Jedeš pryč. Opustíš místo, kde jsi byl dlouho, a myslíš si, že tam venku je něco jiného. Koupíš si letenku. Levnou. Aspoň to tak vypadá. Pak zaplatíš za kufr, za místo, za všechno. Nakonec tě to stojí víc než samotná cesta.
Letiště jsou plná lidí. Nastoupíš. Letíš vysoko, ale nic z toho nevidíš. Jen mraky.
Přijedeš do cizího města. Je tam teplo nebo zima. To je skoro jedno. Najdeš hotel. Pokoj je čistý. Vypadá jako tisíce jiných pokojů. Může být kdekoliv. Vyjdeš ven. Něco hledáš. Najdeš restauraci. Jídlo je dobré. Ale chutná povědomě.
Jdeš se podívat na památky. Jsou tam lidé. Hodně lidí. Všichni fotí. Ty taky. Uděláš snímek a jdeš dál. Nezastavíš se. Průvodce s barevným deštníkem signalizuje, že se výprava má posunout. Je to nakažlivé a příjemné jako spalničky.
Letiště jsou plná lidí. Nastoupíš. Letíš vysoko, ale nic z toho nevidíš. Jen mraky.
Přijedeš do cizího města. Je tam teplo nebo zima. To je skoro jedno. Najdeš hotel. Pokoj je čistý. Vypadá jako tisíce jiných pokojů. Může být kdekoliv. Vyjdeš ven. Něco hledáš. Najdeš restauraci. Jídlo je dobré. Ale chutná povědomě.
Jdeš se podívat na památky. Jsou tam lidé. Hodně lidí. Všichni fotí. Ty taky. Uděláš snímek a jdeš dál. Nezastavíš se. Průvodce s barevným deštníkem signalizuje, že se výprava má posunout. Je to nakažlivé a příjemné jako spalničky.
9. listopadu 2026
Den 1 - napsal Francis Boko
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den.
Všechno kolem působilo cize. Převalil ses na bok a civíš do stropu. Vůbec to tu neznáš.
Aha! udeří do tebe náhlé uvědomění. Včera tě konečně nechali použít ten nový teleportační vynález. Tak ses na to těšil a teď máš jen bolest hlavy. Zatracený vědecký pokrok. Sakra, že? Moc si z toho nepamatuješ. Samozřejmě, to dává smysl, byl to přece jen skok -
Moment. Hm. To nebylo tím, ty ses přece jaksi usadil v místním baru. Bylo to to první, co jsi udělal po svém přistání tady. Aaahaa, už se ti to pomaličku vrací.
Sakra.
Někomu dlužíš peníze. Hodně peněz.
Možná bys měl vstát a...
Všechno kolem působilo cize. Převalil ses na bok a civíš do stropu. Vůbec to tu neznáš.
Aha! udeří do tebe náhlé uvědomění. Včera tě konečně nechali použít ten nový teleportační vynález. Tak ses na to těšil a teď máš jen bolest hlavy. Zatracený vědecký pokrok. Sakra, že? Moc si z toho nepamatuješ. Samozřejmě, to dává smysl, byl to přece jen skok -
Moment. Hm. To nebylo tím, ty ses přece jaksi usadil v místním baru. Bylo to to první, co jsi udělal po svém přistání tady. Aaahaa, už se ti to pomaličku vrací.
Sakra.
Někomu dlužíš peníze. Hodně peněz.
Možná bys měl vstát a...
8. listopadu 2026
O ovečce Evropě, ovčáku Václavovi a vlku Trampovi - napsal Lubomír Hanzlík
Moje jméno je Václav a už víc než pětačtyřicet let tu dělám ovčáka. Kdysi jsem měl na starost celé stádo. Dnes už mi z něj zbyla jen jediná ovce. Říkám jí Evropa.
Evropa: Voláš mě, a tak jsem tu. Copak se děje?
Václav: Ale nic se neděje, jen už je čas na naše večerní čtení.
Blíží se večer. Rozdělám oheň a půjdu se po ní podívat.
"Evropo! Kdepak se touláš? Evropo, dítě moje, ať jsi kdekoli, pojď sem ke mně!"
Evropa: Voláš mě, a tak jsem tu. Copak se děje?
Václav: Ale nic se neděje, jen už je čas na naše večerní čtení.
7. listopadu 2026
Pilný žák - napsal Vojtěch Tesař
„Pane učiteli, máte chvíli čas?“
„Jen minutku, ale povídej.“
„Pamatujete si na ten můj referát o Václavu Bolemíru Nebeském?“
„Ano, co s ním?“
„Přepracoval jsem ho, když jste mi chtěl dát jedna mínus a ne jedničku. Nabízel jste to.“
„Ale byla to dobrá práce.“
„To nevím, z dvaceti sedmi stran jsem to rozšířil na třicet pět.“
„Vašku, spěchám na hodinu. Řekni, co potřebuješ.“
„Když bych Vám to poslal, napsal byste mi nějakou zpětnou vazbu?“
„Bereš to nějak vážně.“
„Já se chci hlásit na bohemistiku a tam jsou těžké přijímací zkoušky.“
„Dobře, podívám se. Měj se hezky.“
„Počkejte prosím. Doporučíte mi o Nebeském nějakou monografii?“
„No, kouknu se. Ahoj.“
„Kdybyste nespěchal, zeptal bych se ještě na Boženu Němcovou. Nevadí, počkám na příští týden. Jéje, vy už tu nejste. Tak hezký den, pane učiteli.“
„Jen minutku, ale povídej.“
„Pamatujete si na ten můj referát o Václavu Bolemíru Nebeském?“
„Ano, co s ním?“
„Přepracoval jsem ho, když jste mi chtěl dát jedna mínus a ne jedničku. Nabízel jste to.“
„Ale byla to dobrá práce.“
„To nevím, z dvaceti sedmi stran jsem to rozšířil na třicet pět.“
„Vašku, spěchám na hodinu. Řekni, co potřebuješ.“
„Když bych Vám to poslal, napsal byste mi nějakou zpětnou vazbu?“
„Bereš to nějak vážně.“
„Já se chci hlásit na bohemistiku a tam jsou těžké přijímací zkoušky.“
„Dobře, podívám se. Měj se hezky.“
„Počkejte prosím. Doporučíte mi o Nebeském nějakou monografii?“
„No, kouknu se. Ahoj.“
„Kdybyste nespěchal, zeptal bych se ještě na Boženu Němcovou. Nevadí, počkám na příští týden. Jéje, vy už tu nejste. Tak hezký den, pane učiteli.“
6. listopadu 2026
Snůška hadrů a pravidla hry - napsala Sabina Prisender
Benátky. Mĕsto vysnĕné. Mĕsto snů.
Estetika a umĕní v tĕsném objetí přírody.
Vybičujme se k tomu nejlepšímu z nás, než nás voda spolkne.
Tak by se ve třech vĕtách dal vyjádřit obsah 61. mezinárodní výstavy umĕní La Biennale di Venezia. Střídá se každý druhý rok s výstavou mezinárodní architektury a své pavilony v krásném mĕstském parku Giardini a v gigantických lodĕnicích Arsenale otvírá vždy od kvĕtna do konce listopadu.
Estetika a umĕní v tĕsném objetí přírody.
Vybičujme se k tomu nejlepšímu z nás, než nás voda spolkne.
Tak by se ve třech vĕtách dal vyjádřit obsah 61. mezinárodní výstavy umĕní La Biennale di Venezia. Střídá se každý druhý rok s výstavou mezinárodní architektury a své pavilony v krásném mĕstském parku Giardini a v gigantických lodĕnicích Arsenale otvírá vždy od kvĕtna do konce listopadu.
5. listopadu 2026
Hermanovi jedou do Hermannstadtu – itinerář rodinné výpravy - napsala Hana Hermanová
7:30 – Prásk! Deska konferenčního stolku v obyváku se rozlomí na dva kusy. Jeden z kusů spadne Nině těsně vedle nohy. Ještě, že ne přímo na nohu. Stejně to není žula, jen nějaká umělotina, co se jako žula jenom tváří.
7:35 – Odklízíme prasklou desku do rohu, je těžká. Nejspíš to bude přece jen žula. Nina přísáhá, že nic neudělala, že se stolku ani nedotkla. Uklidňuju Ninu, že jí věřím. Andrej zjišťuje, že stolek stál jen na třech nohách, čtvrtá tam byla jen tak nafixlovaná. Prasknutí bylo tedy jen otázkou času. Venku zuřivě troubí taxikář.
7:35 – Odklízíme prasklou desku do rohu, je těžká. Nejspíš to bude přece jen žula. Nina přísáhá, že nic neudělala, že se stolku ani nedotkla. Uklidňuju Ninu, že jí věřím. Andrej zjišťuje, že stolek stál jen na třech nohách, čtvrtá tam byla jen tak nafixlovaná. Prasknutí bylo tedy jen otázkou času. Venku zuřivě troubí taxikář.
Čajový dýchánek na Konci světa - napsala Iva Kašparová
![]() |
| Autor: Dewet |
To ne, to není správně – informace z učebnic zeměpisu se mýlí. Ano, pojedeme na nejjižnější cíp Afriky, napříč Mysem Dobré naděje, ale naše cesta bude směřovat na Střelkový mys, či anglicky the Needles anebo pro milovníky portugalštiny Cabo Agulhas. Tam je to místo, kde se střetávají Indický a Atlantický oceán. Jakože konec světa?
4. listopadu 2026
Domácí násilí - napsal Oldřich Voženílek
Ano, máš pravdu
Chválím tě tak málo
Chválím tě tak málo
Ano, máš pravdu
Chci se polepšit
Ano, máš pravdu
Nic by to nestálo
Ano, máš pravdu
Nelze se mnou žít
Kolikrát mám se
kořit tvojí kráse
Kolikrát mám ti
lásku přísahat
Kolikrát vidíš to,
co jenom zdá se
Kolikrát sníš
a nedáš mi to znát
Blues o procházce mou pamětí - napsal Lubomír Hanzlík
Začínám procházku svou pamětí a moje první kroky vedou k branám Vyšehradu
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na jedno zářijové odpoledne kdy jsem čekal na známém místě a ty ses znenadání objevila
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Lukáše T jež miloval Puškina a jeho Oněgina
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Tomáše a naše nekonečné debaty o smyslu bytí
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Davida V a jeho nesnesitelnou lehkost žití
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Oskara a jeho psí blues
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na jedno zářijové odpoledne kdy jsem čekal na známém místě a ty ses znenadání objevila
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Lukáše T jež miloval Puškina a jeho Oněgina
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Tomáše a naše nekonečné debaty o smyslu bytí
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Davida V a jeho nesnesitelnou lehkost žití
Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Oskara a jeho psí blues
3. listopadu 2026
Sen, který shořel - napsala Radka Bystrá
Projížděla jsem krajinou pod turnovskými kopci. Cestou jsem si v hlavě přehrávala, jaké vlastně byly ty předchozí dny, s malým synem v prostředí neznámých dětí a rodin, které za dva dny nestihnete poznat, takže vlastně ani s nikým nemluvíte. Nebo vlastně můžete, když chcete vést hovory o snídani, o tom v kolik začíná jaký program pro děti, kam kdo teď půjde, kdy se zase vrátí a kam půjde potom. Byly to osamělé dny a přece tak krásné. Malý syn s věčným úsměvem na tváři, procházky, vláčení těžkého batohu do schodů, rána v hotelu na okraji lesa.
2. listopadu 2026
Mé drahé město Sorrow Dust - napsala Klára Šoutová
Mé jméno mezi živáčky nemělo nikterak velkou hodnotu, ale na známosti mu nechybělo. Silas, jméno mé, jsem vandrák, který má jako zálibu objevovat a zkoumat ty nejpodivnější místa na celém západě.
Už jsem toho procestoval ledacos, viděl jsem místa naplněné zlostí, láskou ale hlavně případy tak tajemné, že se jim nikdy nedostalo rozuzlení. Jedno z těchto tajemství bylo právě toto město přezdívané Sorrow Dust, neobydlené, a přesto plné hlasů. Kdysi to bývala obec jako každá jiná, obec plná lidí, plná života. Nyní jsem však projížděl kolem města duchů, jehož obyvatelé se nejspíš proměnili v prach.
Zvěsti mi o tom městečku nedaly spát, a tak jsem si řekl, že budu po dlouhé době první, kdo jej prozkoumá. Celou dobu jsem cestoval pomocí farmářova dostavníku, který byl tak ochotný a svezl mě. A v tu chvíli, když jsme projížděli kolem, jsem tiše sesedl z vozu a dopadl nohama na zem, která se pode mnou zvlnila v mrak. Jsem na místě, pronesl jsem v duchu a udělal další krok.
1. listopadu 2026
O Božích mukách u Skalského dvora - napsala Dana Emingerová
Když za třicetileté války táhli krajem tlupy polských jezdců, poslal hospodář Martin Doležal svou ženu s dcerami napřed do bezpečí hradu Svojanov. Sám zůstal s desetiletým synem, aby odvedli dobytek ze Skalského dvora do lesa.
Jenže nepřátelé matku s holčičkami dostihli ještě před branami hradu a všechny tam pobili.
Doležal se k rodině dostal příliš pozdě. Když našel mrtvá těla, vztyčil pod hradbami dřevěný kříž na jejich památku. Nakonec ho žal dohnal k sebevraždě.
Dnes na tom místě stojí Boží muka a lidé vyprávějí, že se v noci z blízkého lesa ozývá dětský pláč.
Poučení: Válka zabíjí lidi, ale žal přetrvává.
Jenže nepřátelé matku s holčičkami dostihli ještě před branami hradu a všechny tam pobili.
Doležal se k rodině dostal příliš pozdě. Když našel mrtvá těla, vztyčil pod hradbami dřevěný kříž na jejich památku. Nakonec ho žal dohnal k sebevraždě.
Dnes na tom místě stojí Boží muka a lidé vyprávějí, že se v noci z blízkého lesa ozývá dětský pláč.
Poučení: Válka zabíjí lidi, ale žal přetrvává.
31. října 2026
Psaní dává křídla - zpravodaj 10/2026

Místo tradičního autorského čtení vám letos předvedeme, jak vypadá kurz Psaní podle Lustiga. Během hraného představení pochopíte, co s příběhem udělá detail, dialog, humor, náhoda... Dojde na trapasy, překvapení a možná i literární katastrofu. Budeme číst dopisy Arnoštovi do nebe, předvedeme knihy, které během 15 let účastníci kurzů napsali. Pokřtíme nové vydání Živla Lustiga i fiktivní rozhovor Václava Havla s Arnoštem U nebeské brány. Večer doprovodí kapela Jardy Bílého, který byl také přímým žákem Arnoštových kurzů na Dobešce.
Moc se na Vás těší a hezké čtení přeje Dana
21. listopadu 2026 od 19 hodin v Divadle Dobeška
budete svědky postupného přetavování začátečnické školní historky o návštěvě ZOO ve futuristickou povídku s lidožroutskou pointou.
![]() |
Autoři mohou nacvičovat o víkendu 7.-8. 11. s Janou Vaňkovou. Hlaste se mailem, vytvoříme pořadník. Pro mimopražské bude možnost ještě od rána na Dobešce v sobotu 21. 11. |
Wilsonovi a Zuzaně vyšla detektivka Prodloužený víkend
Vždycky nás moc potěší, když některý z absolventů vydá svoji knihu. Jiří Wilson Němec a Zuzana Šouláková Kratochvílová dotáhli své společné kriminální dílko do úspěšného konce. Čtyřdenní volno na horské chatě Barča mělo být pro všechny jen příjemným únikem z reality. Arnošt si přijíždí vyčistit hlavu, Zlatka se chystá na třídní sraz po deseti letech. Jenže náhodné setkání dvou lidí v autobuse spustí řetězec událostí, které nikdo z nich nečekal. Vášnivá noc na cizí zahradě, ztracená náušnice, nervózní majitel domu – a hlavně tajemství, která si každý z účastníků nese s sebou.
Pokud je chcete podpořit, kupte si jejich příběh na E-knihy jedou.
A jak jste na tom s psaním své knihy vy? Už se rýsuje? Pokud potřebujete pomoci, přihlašte se na nový turnus dlouhodobého on-line kurzu psaní knih s Klárou Dvořákovou.
Pokud je chcete podpořit, kupte si jejich příběh na E-knihy jedou.
A jak jste na tom s psaním své knihy vy? Už se rýsuje? Pokud potřebujete pomoci, přihlašte se na nový turnus dlouhodobého on-line kurzu psaní knih s Klárou Dvořákovou.
Desetidílný podvečerní on-line kurz psaní knih s Klárou Dvořákovou začíná
19. listopadu a koná se jednou za čtrnáct dní ve čtvrtek vždy od 17.30 do 20.30 h.
Přihlásit se můžete zde.
Stálí účastníci mají klubovou slevu 5000 Kč.
Jednodenní kurz s Danou Emingerovou v sobotu 28. listopadu v Zemské moravské knihovně v rámci festivalu KNIHY V BRNĚ za symbolický poplatek 420 Kč.
Přihlášky zde.
Víkendový kurz s Danou Emingerovou pro mírně pokročilé se koná 20.-21. února na Karlově náměstí v Praze. Zúčastnit se mohou i začátečníci.
Přihlášky zde.
Autorské čtení na nádvoří s rekordní účastí diváků 😂
![]() |
| Svojanovské příspěvky si přečtěte zde |
Sedím na lavičce. Hlavu mám zalomenou k obloze. Můj výhled rámují hradby Svojanova, jedny z nejpevnějších a nejdochovalejších v Česku. Tady se královna Kunhuta, vdova po Přemyslovi Otakarovi II., zamilovala do Záviše z Falkenštejna. Na hradním nádvoří nejsem sám. Na nedalekém pódiu sedí pod zeleným stanem na barokní židličce jeden z nás, nadšených pisálků literárního klubu Dany Emingerové. Máme dnes autorské čtení s rekordní účastí diváků - tři lidi. Naštěstí nás je hodně, takže zaplňujeme celou první řadu.
Šimon Pravda
Na Svojanově to zase bylo boží. Dozvuky setkání ve mně rezonují ještě týdny. Jsme skvělá parta a už se nemůžu dočkat, až se opět někde sejdeme a budeme číst a psát a spolu se smát...
Zdena Součková
Děkuji grafičce Báře Pivečkové
za krásnou obálku rozšířeného vydání knihy Živel Lustig.
Dana
Vydává Olympia 2026
Nic nevoní líp než sýr - napsala Magdaléna Rendlová
Zrovna jsme s mými sedmi sourozenci hráli naší oblíbenou hru jménem Hryzni mě do ocásku, když se rozrazil sklepní otvor a dovnitř těžkými pohyby vypaseného hlodavce vběhla naše máma, Vasilisa. ,,Písk pí písk písk”
-Pardon, hnedka vám to přeložím: ,,Děti, nastal čas vypadnout z hnízda. Dneska si poprvé zkusíte samy sehnat potravu. Mamča je na to už moc stará.”
A bylo rozhodnuto.
Musím se konečně osmělit a vyvenčit své ťapky mimo území naší teplé nory.
30. října 2026
Rodinný výlet do lesní zoo - napsala Dana Emingerová
„Jestli okamžitě nepřestanete, tak vám oběma jednu fláknu!“ zařve otec za volantem. Na zadním sedadle na vteřinu zavládne ticho. Pak se děti začnou pošťuchovat znovu.
„A do žádné lesní zoo nepojedeme!“ řidič prudce zabrzdí a zastaví na prašné cestě.
„Takhle se děti nevychovávají,“ poznamená manželka.
„A jak se teda vychovávají? Podle nějaké příručky moderní psychologie? Děti nesmíš plácnout, nesmíš na ně zvýšit hlas, nesmíš jim nic zakázat. Hlavně aby neutrpělo jejich sebevědomí!“
„Nemusíš na ně řvát,“ řekne matka, otočí se dozadu a trpělivým hlasem malým klukům vysvětluje: „Péťo, Pavlíku, tatínek teď prožívá frustraci, protože potřebuje soustředění. Vy máte právo na své emoce, ale zároveň je důležité respektovat potřeby ostatních.
„A do žádné lesní zoo nepojedeme!“ řidič prudce zabrzdí a zastaví na prašné cestě.
„Takhle se děti nevychovávají,“ poznamená manželka.
„A jak se teda vychovávají? Podle nějaké příručky moderní psychologie? Děti nesmíš plácnout, nesmíš na ně zvýšit hlas, nesmíš jim nic zakázat. Hlavně aby neutrpělo jejich sebevědomí!“
„Nemusíš na ně řvát,“ řekne matka, otočí se dozadu a trpělivým hlasem malým klukům vysvětluje: „Péťo, Pavlíku, tatínek teď prožívá frustraci, protože potřebuje soustředění. Vy máte právo na své emoce, ale zároveň je důležité respektovat potřeby ostatních.
29. října 2026
Císařova kletba - napsala Ema Zděradičková
Donald Trump nesnášel opouštění svého pohodlného Bílého domu.
Nesnášel opouštění Ameriky.
Nesnášel opouštění bubliny fanatických následovatelů, kterým tak pracně vymyl mozek.
A ze všeho nejvíc nesnášel návštěvy Evropy.
Tolik let mu trvalo si vybudovat pečlivou image trvdě pracujícího podnikatele žijícího si svůj americký sen a návštěvy do Evropy mu vždy připomněly, jak strašný systém takzvaná „land of freedom“ má.
Tužka a pohlednice - napsala Tereza Vlčáková
Tak co, těšíš se? Procestuješ půl Evropy!
No, to nevím. Myslíš, že mě vezmou lodí, nebo hodí do letadla? Z turbulencí mi bude určitě špatně!
Ale ne, to zvládneš, neboj.
A co když se ztratím?
Někdy se to stává!
Zapomenou mě v kabele, zatoulám se a skončím někde v koši, nebo hůř, ve skartovačce! Normálně mě zrecyklujou!
Vydrž, ještě ti chybí PSČ.
Jau, taky sis tu tužku nemusela tak ostrouhat, teď to škrábe. Proč tak škrábeš?!
Ale neškrábu, nemel sebou, nalepím ti známku a hned stoupneš na ceně. Byla pěkně drahá.
Výborně, takže poletím poškrábaná a poslintaná.
Nemáš zač. Ještě ti tu do rohu nakreslím sluníčko, ať ti svítí na cestu.
Jestli neskončím na ledničce vedle magnetků, tak si mě nepřej!
No jó, porád. Tak už leť.
Počkej! A napsalas tam vůbec něco hezkýho?
28. října 2026
Moře - napsal Libor Frank
Každý máme svoje moře
Příliv radostí i slané hoře
Bezvětří a silné vlnobití
Vítr v plachtách pro přežiti
Mělčiny a zrádné hloubky
Veselí i staré smutky
Jednou ale všechny naše lodě
Jako v té písni Werichově
Ke svému cíli doplují
Dříve anebo později…
Příliv radostí i slané hoře
Bezvětří a silné vlnobití
Vítr v plachtách pro přežiti
Mělčiny a zrádné hloubky
Veselí i staré smutky
Jednou ale všechny naše lodě
Jako v té písni Werichově
Ke svému cíli doplují
Dříve anebo později…
Skřítci z křoví - napsala Lenka Pěkná
Jednou mezi keři,
přistihla jsem obří skřítky při večeři.
Stalo se to, když jsme s přáteli
zkoumali blízké okolí
kamenného akvaduktu
z Prokopského údolí.
Akvadukt se mu jen říkalo,
protože železniční most
nám nepřišel už asi dost…
... dost dobrý místo na hraní.
27. října 2026
Kde všude tě potkávám, Arnošte - napsala Vendula Beaujouan Langová
Milý Arnošte,
Nejmenuji se veselá - Lustig - jako ty.
Nejmenuji se veselá - Lustig - jako ty.
Jsem jen dlouhá a hezká Jana - Beaujouan Langová.
Jenže nejsem Jana, ale Vendula.
Na předloktí mám vytetované poznávací znamení. Vězně v Osvětimi tetovali čísly, japonští gangsteři se tetovali celoplošnými Irezumi. Moje tetování jsou čtyři kandží znaky – ichi-go ichi-e. Každé setkání je jedinečný okamžik. Můj okamžik není ten hrůzný z lágru. Je to jedinečný, krásný okamžik, kdy došlo ke spojení dvou lidí.
Na předloktí mám vytetované poznávací znamení. Vězně v Osvětimi tetovali čísly, japonští gangsteři se tetovali celoplošnými Irezumi. Moje tetování jsou čtyři kandží znaky – ichi-go ichi-e. Každé setkání je jedinečný okamžik. Můj okamžik není ten hrůzný z lágru. Je to jedinečný, krásný okamžik, kdy došlo ke spojení dvou lidí.
26. října 2026
Schizofrenní restaurace - napsala Zdena Součková
Vstoupili jsme do velké místnosti, kde bylo úplně šero.
Stěny byly jakoby začouzené, a docela nahusto na nich byly nacpané různé parohy, někdy i s celou lebkou a vycpaní ptáci a celá zvířata. Z ptáků jsem poznala sovu a bažanta. Pak ještě poznám vlka a lišku, ale některá jsem ani neuměla pojmenovat. Mezitím byly takové ty jako zámecké obrazy s loveckými výjevy.
Vzduch byl prosycený vůní pečeného masa, ale vonělo tak nějak jinak než doma, tak nějak znepokojivě. Asi ta zvěřina.
Nečekaná úskalí geologické exkurze - napsala Vanda Carmel
„Blíž! Zajeď ještě blíž!“ povzbuzuje řidiče profesor.
„Ty vole, zřítíme se!“ řve řidič.“
„Ten úchvatný výhled na Ústí si prostě nesmíme nechat ujít!“ lanaří profesor. Rozhoupaný autobus se sklouzne vzad. Zastaví se. Řidič šlápne na pedál, motor hlasitě zakvílí při opětovném pohybu vpřed. Autobus se náhle nakloní, škubne a zůstává zaklíněný nad převisem.
„Všichni rychle ven!“ ozve se varovný hlas.
Zahajujeme bleskovou evakuaci. Bledí, s podlamujícími se koleny hbitě skáčeme ze dveří. Nechápavě koukáme kolem sebe a snažíme se pochopit, co se to v uplynulých minutách vlastně stalo.
Mrtvolný výraz v obličeji našeho řidiče mluví za vše. Roztřesenýma rukama se snaží zapálit cigaretu. Marně. Proudy potu stékající mu po tváři, ji uhasí.
25. října 2026
Překvapení - napsala Soňa Košařová
"Je mi to fakt jedno, Hanko," řekl poněkud netrpělivě můj roztržitý manžel.
Po takřka 40 letech manželství mě jeho apatický postoj neudivuje... a přesto mě stále dovede překvapit. Nejmenuji se totiž Hanka.
Poučení: Láska je slepá.
Po takřka 40 letech manželství mě jeho apatický postoj neudivuje... a přesto mě stále dovede překvapit. Nejmenuji se totiž Hanka.
Poučení: Láska je slepá.
Koláče - napsala Lenka Pěkná
Na jaře se na zelených horských loukách pásla stáda krav. Ale nebyly tam samy. Mezi pleskanci jejich ohonů šlo totiž slyšet ještě nenápadné, ale dost otravné bzučení. Každou kravku totiž oblétávala alespoň jedna moucha.
„Tak děleeej! Makeeeej! Kdy už to budeeeee!“ míhala se trapitelka před velkým kravím okem.
„Vyčkej času…Muuuuuu…Vždyť každý ví, že bez práce nejsou koláče!“ bučela na ní mezi přežvykováním velká tlama plná trávy.
Brzy se moucha dočkala. Její podřízená konečně stvořila zcela luxusní kravinec.
„Žjuuum! Koláč! Tak vidíš, že to jde!!!“ odbzučela její nadřízená bez poděkování, pochutnat si na dobrotě.
Poučení: Často jeden dře, druhý má nohy nahoře a pak přijde k hotovému.
„Tak děleeej! Makeeeej! Kdy už to budeeeee!“ míhala se trapitelka před velkým kravím okem.
„Vyčkej času…Muuuuuu…Vždyť každý ví, že bez práce nejsou koláče!“ bučela na ní mezi přežvykováním velká tlama plná trávy.
Brzy se moucha dočkala. Její podřízená konečně stvořila zcela luxusní kravinec.
„Žjuuum! Koláč! Tak vidíš, že to jde!!!“ odbzučela její nadřízená bez poděkování, pochutnat si na dobrotě.
Poučení: Často jeden dře, druhý má nohy nahoře a pak přijde k hotovému.
24. října 2026
Spacák v obchodě - napsal Vojtěch Tesař
Sedím na polici už měsíc. Kolem mě je snad dvacet mých bratříčků různých barev a velikostí.
Čím větší jsme, tím jsme dražší. Kovové regály studí, a lidé na nás navíc pouštějí klimatizaci.
Cítím se nachlazený, a to bych měl sám zahřívat. Aspoň nemám uši a neslyším kravál těch větráků.
Kolem chodí lidé podobně barevní jako moji bratři. Dívají se na nás, těžkají peněženky a občas jednoho z nás unesou. Je to kruté, ale snad se mým zmizelým sourozencům daří dobře.
Jejda, jde ke mně nějaký děda, že mu prý dobře posloužím. Vzal si i mého mlčenlivého kamaráda
stana a ještě tišší kamarádku celtu. Odnáší si nás. Co naplat, alespoň dostanu místo na dřevěné poličce místo té kovové.
Čím větší jsme, tím jsme dražší. Kovové regály studí, a lidé na nás navíc pouštějí klimatizaci.
Cítím se nachlazený, a to bych měl sám zahřívat. Aspoň nemám uši a neslyším kravál těch větráků.
Kolem chodí lidé podobně barevní jako moji bratři. Dívají se na nás, těžkají peněženky a občas jednoho z nás unesou. Je to kruté, ale snad se mým zmizelým sourozencům daří dobře.
Jejda, jde ke mně nějaký děda, že mu prý dobře posloužím. Vzal si i mého mlčenlivého kamaráda
stana a ještě tišší kamarádku celtu. Odnáší si nás. Co naplat, alespoň dostanu místo na dřevěné poličce místo té kovové.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)















































