A léta běží - napsal Jiří Wilson Neměc

„Silvi!“ volám z koupelny na manželku.
„Co se děje? Hoří nebo co?“ trošku podrážděně, neboť jsem ji vyrušil od televize zřejmě v nejmíň vhodnou chvíli.
„Nehoří,“ říkám, „ale čistil jsem krbová kamna, umazal si předloktí a podívej,“ strkám jí pravou ruku před oči.
„A co jako mám vidět?“

„No, tak udělal jsem si nějaké šmouhy, teď je mydlím už asi potřetí a tady to, vidíš? Tady ten flek ne a ne zmizet,“ pravím rozmrzele a dodávám: „Co myslíš, čím to mám smýt?“

Dopis mému osmnáctiletému já - napsala Irena Lahodná

Dívka zaníceně zpívá: "Až vkročí k tobě život sám a s poznáním ti podá číš, ty chtěl bys pít však místo dna beztvarou propast uvidíš..."
Hlas lidu: "...hele, ten hlas je krásnej, ale na ty vlastní písně se radši vykašli..."

Dopis mně:
....holka, neblbni. Všechno, co děláš, je dobře. Pokračuj a nenech si do ničeho mluvit. A jestli je to špatně, stejně pokračuj, lidi si zvyknou.
Cítíš správně, forma se dostaví. Žádná vyděšená úcta k autoritám.

Cihla a křemen - napsal Francis Boko

Hádala se Cihla s Křemenem.
“Já mám přece mnohem lepší využití. Podívej, jak mi to sluší tady v té zdi, díky mně drží pohromadě celý dům! Ty jsi jenom kámen v zemi, akorát po tobě lidi šlapou a zakopávají. “
Křemen se jako vždy jen zakřenil, protože ho nebavilo se s Cihlou hádat, a možná taky proto, že byl kvůli poslednímu nešikovi ještě hlouběji zabořený do hlíny.
Druhý den šlo kolem malé dítě. Všimlo si křemínku a malou ručkou ho vylouplo ven. 

Jak odcházeli, všiml si Křemen, že to, co Cihla drží pohromadě, není zeď, a už vůbec ne dům. Kdysi možná, ale teď už to byla jen polorozbořená ruina. 
Křemen s dítětem procestoval spoustu zajímavých míst. A Cihla se nikdy nedověděla o mylné představě své existence.

Poučení: Někdy až s odstupem vidíme, jak se věci ve skutečnosti mají.

Den D - napsal Honza Smrčka

Je večer.
Slunce se schovalo za obzor. Měl jsem možnost dopřát si ten luxus a vidět, jak se schovalo v oceánu. Den D. Vylodění v Normandii.

Budou to jatka a já jejich součástí. A vůbec nevím proč. Vlastně včera jsem to věděl, ale teď vím jen to, že jsem ještě živý, jsem ve Francii a je chvilku klid. Z hlavy se mi vypařilo úplně všechno. My i oni potřebujeme vyměnit spodní prádlo. Za chvíli to začne nanovo. Možná později. Prosím aspoň o pár minut klidu.

Spisovatel vrací úder - napsala Bohuna Kopřivová

(Tento příspěvvek navazuje na předchozí dopis mému osmnáctiletému já s názvem Dlouhá puberta.)

S panem profesorem chemie jsem se po několika letech setkala na svatbě mé spolužačky. Byl to kamarád jejího otce. Když přišel, podlomila se mi kolena, jakou jsem z něj stále ještě měla hrůzu. A to jsem už byla podruhé těhotná, svůj život jsem již měla urovnaný a šťastný. 

Vzalo mi to náladu, ale nedalo se nic dělat.

Dlouhá puberta - napsala Bohuna Kopřivová

Bohuno!

Je ti 18 a máš mít život před sebou. To sice máš, ale pěkně zpackaný... Zatím vše, co jsi začala, to jsi pokazila. A to jsi měla tak pěkný start v patnácti. V devítce vyznamenání a hurá na střední školu. Sice nebyla dle tvého výběru, ale alespoň maturita se bude jistě hodit. Sklářská škola je také zajímavá, vždyť na ní studuje už tvoje sestra a ta ti je vždy dávána za vzor. Pravda, je na vše nadanější, jak ve škole, tak ve sportu.

Dopis mladšímu já - napsal Jaroslav Valach

Milé já, model 1983,
Neuhodneš, kdo Ti píše. Ty jsi já před čtyřiceti lety, já jsem budoucí Ty. Zůstaňme u tykání i přes dvougenerační rozdíl, vztahy jsou beztak složité – jsem Ti povinován úctou k předkům, ale ve svém čase jsem o mnoho starší než Ty ve svém. Můj dopis bude plný kázání a čtení levitů, smiř se s tím.
Abych dokázal, že jsem Tebou, odhalím, co jiný nemůže vědět: nedávno jsi ztratil občanku. Vrtá Ti hlavou, kde je. Zapadla Ti do gauče při návštěvě u tety. Objeví se za deset let při stěhování.
Jde mi o vlastní kůži, když Ti píšu, abych Tě chránil před chybami. Rada první: vyvaruj se dospělosti, toho krunýře převzatých mínění a hotových názorů zkostnatělých do nezměnitelnosti. A druhá rada: neschovávej se doma, exponuj se pestrostí světa. Neboj se umazat životem. Zakopat své hřivny, nedělat nic je horší než dělat chyby! Nechovej se, jako bys tu měl být věčně a všechno mohlo počkat. Stále se ptej: „Žiju dost?“, „Je mě dost?“

Metamorfóza - napsal Oldřich Voženílek

Volali za ním. Neposlouchal.
Poslušný sice. Nevnímal.
Ve vlasech vítr, slunce, moucha.
Náhrobní vrbu rozesmál.

Louka ho pustit nemínila.
Chtěla ho jenom pro sebe.
Než ho ta zdravá dětská síla
Za živa vtáhne do nebe.

Ráda by dala mu poučení.
Ráda by dala mu do vínku.
Ráda by chránila jeho snění.
Tu milou dávnou vzpomínku.

Přemítající nad housenkou.
Jak příroda se nemýlí.
V kuklu ji změní nití tenkou.
A v nádhernou krásu motýlí.

Erotická bajkobáseň - napsala Irena Lahodná

Setkali se v domově pro pacienty s Alzheimerem. 

Od té doby se drží za ruce a jezdí spolu místním paternosterem.
Pořád. 

Navždy. 

Zapomněli vystoupit. 

Láska je věčná.

Vnoučata - napsal Oldřich Voženílek

Na stříbrném podnose
mi pochybnosti zvoní,
ve dne, v noci zdálo se
že nám je to, co pro ni.

Plápolavé plamínky
směly v tom oku zníti,
rokům spílám vzpomínky,
jež nezahnalo bití.

Nevěřím těm pověrám,
že slzy oko čistí,
vyhlížím svůj klidu chrám
ze spadaného listí.

Prarodiče - napsala Alice Strejčková

"Ach jo, zase je tady cítit všude éter. Už jsem ti mockrát říkala, že si máš zavírat dveře."
"No jo, už to budu mít, neboj, dodělám posledního brouka z Číny."
"Dáš si tedy kafe a štrúdl?"
"Ten tvůj božský štrúdl, víš, že si ho nikdy neodpustím."
"Přijde Iva s dětmi, tak bys měl vyvětrat."
"Jo, jo, neboj, všechno se stihne."
"No ty s tím věčným klidem, nakonec je to vždycky na mě."
"No tak, už se nečerti, mám tě stejně nejradši."

Palačinky a šampaňský: dopis Arnoštu Lustigovi - napsala Hana Hermanová

In memoriam Veronika Valentová

Milý Arnošte,
předem Tě varuju, bude to patetický. A bude se to rozbíhat všemi směry přesně tak, jak to nemáš rád. Ale ne tak, jak se mi to obvykle rozbíhá pod rukama, aby se na konci ty proudy spojily. Tohle bude utíkat všemi směry jako život. A jako smrt. Umřela mi totiž kamarádka, Arnošte. A o tom Ti chci vyprávět. Hlavně o ní. Nebude to teda úplně jen o Tobě, sorry.
Chtěla jsem Ti napsat, jak jsem s sebou v dospívání všude nosila Ditu Saxovou a ostentativně ji pokládala na všechny pobryndaný stolky kaváren a putyk, co jsem v té době vymetala. A jak jsem vždycky v ten okamžik, kdy byli všichni na plech a konverzace povážlivě vázla, dramaticky zahlásila:
„Život není to, co chceme, ale to, co máme!“
Jo, úplná Dita Saxová jsem byla.

Dnes vaří syn - napsal Jaroslav Valach

„Co bude k večeři?“ vykopává syn každodenním konverzačním otvírákem.
„Špagety,“ navrhuji nesměle.
„Nepřichází v úvahu!“ odpoví.
„Co tedy karbanátek s kaší?“ navrhuje nesměle manželka.
„Nuda.“
„… tak si to navrhni ty, když všechno neguješ.“
„Dáme si to, co jí většina.“
„Guláš?“
„Ne, většina světa.“
„A co to je?“
„Nějakou ‚asii‘.“
„Dobře, ale bez omáčky ze shnilých ryb a nepálivé,“ zkoušíme se ženou smlouvat.
„Nechte to na mě. Vám to udělám pro ‚bělochy‘. Sám si to trochu okořením.“

Guacamole si žádá oběti - napsala Saša Petříková Karpenková

Omylem jsem šáhla Amálce do pusy. „Ježiš, promiň, Amálčí!“
„Mami, otoč se víc doleva, tam je linka!“ zakřičel na mě nepřiměřeně nahlas Mikuláš.
Pootočila jsem se a došátrala k lince. Amálka mě vzala za ruku a vložila mi ji do mísy.
„Je prázdná… Amálko, nakrájel Mikuláš tu cibuli?“ zvedla jsem ruce a položila jí je na hlavu. Zavrtěla s ní. „Tak mu ukaž, ať udělá cibuli.“ Slyšela jsem, jak Amálka vytáhla prkýnko a nůž.
„Už krájí?“ zeptala jsem se a hlava pod mýma dlaněma zakývala.

O olomouckém syrečku - napsala Věra Staňková

Jednoho dne se olomoucký syreček rozhodl, jak se tak několik týdnů vyvaloval na polici, že se vydá na špacír.
Nikam nechoď, radil mu kolega. Ještě si to na tom světě chvilku užij. Už seš pěkně vyzrálej! Ucítí tě lidi a sežerou.
Ale syreček si nedal říct. Byl sebevědomě kulatý, jantarově žlutý, na svůj věk správně pružný a uvnitř své duše tvarohově konsistentní. A tak se nebojácně vydal z Loštic do centra Olomouce. Kudy chodil, tudy smrděl (ale krásně, však to znáte).

Banánová nedělní bábovka - Monika J.

Byla to její malá slavnost, tichý rituál, který začínal už den předem. V sobotu večer, když se dům utichl, sáhla po sklenici, nasypala do ní hrst tmavých hrozinek a zalila je rumem. Nechala je odpočívat, nasávat sladkou vůni i sílu.
Nedělní ráno pak začalo máslem. 

Vyndala ho včas, aby změklo a poddalo se doteku. Tvrdé máslo nemá rádo spěch, říkávala si. Stejně jako pečení.
Formu na bábovku vytřela rozpuštěným máslem pečlivě, skoro něžně. Každý záhyb, každé zákoutí. Když máslo ztuhlo, přišla na řadu strouhanka – jemný poprašek, který zajistil, že se dílo později bez odporu uvolní. Přebytek vysypala, jako by setřásala zbytečné myšlenky.
Troubu zapnula na 180 stupňů. Teplo se začalo pomalu rozlévat kuchyní.
Bílky se špetkou soli vyšlehala do pevného sněhu – šumění robota bylo jako předehra. Vedle v míse spojila žloutky, cukr a máslo. Šlehala, dokud směs nezbělala a nezjemněla, až připomínala krém.

Italové mají problém cestovat. Nenají se - napsala Sabina Prisender

(verze 2)

Italové mají trochu problém cestovat. 
Nenají se.
Maximálně ve Španělsku. Tam jim sice Tapas svojí olejovou brutalitou a Paella svojí šafránovou pikantností zamíchají žaludky, protože chybí pasta neboli nudle, které by to zase všechno uhladily, ale v zásadĕ kulinářsky ke svým vĕtším tvrdým bratrům a svĕtové velmoci vzhlížejí. Oproti tomu rakouský Schnitzel je nepřesvĕdčí, protože si ho v Milánĕ dávno vynalezli sami a navíc s fajnovým parmezánem místo s proletářskou strouhankou.

Nevraživá kuchařka aneb co nám spolu nešmakuje - napsala Sabina Prisender

(verze 1) 

Vyrostla jsem na nasládlých omáčkách jižní Moravy, na povidlových buchtách a krupicové kaši. Vždycky mi chutnalo, bohužel. Teď žiju v germánsko - italsko - francouzském trojuhelníku a chutná mi ještě víc.
Nĕkdy jídlo, nĕkdy povídání.
Třeba o jídle.
V evropském prostoru dnes asi nenajdete dítĕ, které by zuřivĕ odmítalo spaghetti nebo pizzu. Z hlediska kulinářské výchovy dalších generací tedy vyhrává jih a středomořský životní styl.

Chuť stepi - napsala Kamila Sochová

Vítr se lehce opíral do plátěných stěn jurty a venku nervózně přešlapovali koně uvázaní jen pár metrů od nenápadného vchodu. Nad námi se zvedaly zelené kopce kyrgyzských hor a v dálce se v poledním slunci leskly ještě zbytky sněhu. Bylo ticho. Takové to opravdové horské ticho, šelest větru a kolem jenom bzukot včel.
Muž sedící naproti nám se usmál a bez jediného slova nalil do plastového kelímku, který nesl otisky snad desítek rtů místních i dalekých návštěvníků, hustou bílou tekutinu.

Můj nový mrazivý domov - napsal Petr Flajžík

Kolem mě je tma a zima. Nevím, jak dlouho tady už tvrdnu, ale určitě to budou týdny nebo snad i pár měsíců. Předtím jsem si spokojeně salátil na poli, povídal s kamarády, ale najednou ke mně dolehl zpěv farmáře, zatímco hlasy mých kamarádů postupně utichaly, jak naši rodinu rozdělili. Najednou jsem kolem sebe necítil zemi, která mě krmila, přestal jsem cítit dotek slunce ve "vlasech". A za pár dnů už jsem se houpal obklopený kusem igelitu, který mi zabraňoval v dýchání. No a od tý doby tvrdnu tady v tomhle divným studeným domě a bojím se.

Arnošte, můžeme si tykat? - napsala Jasmin Carmel

Drahý Arnošte,
Vy mě neznáte, zato já o vás slyšela už tolik! Moc bych si přála, abychom se byli bývali mohli poznat osobně, ale na to už, bohužel, nikdy nedojde… I když, vlastně ano, promlouváte ke mně každý den. A svým způsobem jste mě i zachránil.
Před devíti lety jsem se, jako malá holčička, dostala na kurzy tvůrčího psaní (promiňte mi tu omáčku, ale má to svůj důvod) a od té doby se nevyhnutelně setkávám se jménem Arnošt Lustig a s tím, že pro každého znamená něco jiného. Pro mě je to jméno muže, jehož moudra poslouchám, jehož radami se řídím a podle kterých píšu. Muže, se kterým mám dokonce společný původ. Ano, je to tak, jsem židovka jako vy. Víte, je dokonce pravděpodobné, že na tom nejhorším možném místě, kde jste musel prožít nepředstavitelné, jste se setkal s mou prababičkou nebo jejími sourozenci.

Dopis z Bohnic - napsal Jan Smrčka

Dobrý den, pane Macinko,

moc rád vás poslouchám já i moji kamarádi. Mluvíte moc hezky. Karel nám toho taky říká hodně moc a usmívá se jako vy. Jste jeden z nás.
My bydlíme spolu s Karlem na pokoji. S námi je tu i František a Roman. Máme tady stůl. Ten je společný, ale každý máme svoji židli, postel a skříň. 

Pokoj má okno, kterým koukáme na zahradu. 

Na patře máme společenskou místnost s televizí. Tam se na ni koukáme a vidíme vás. Fakt se na vás těšíme a jsme nadšení, když vás vidíme. Moc vám fandíme. 

Karel mluví jako vy. Občas nevíme, proč si z nás dělá legraci, ale nám to nevadí. Nevíme, co děláte. Kdybyste k nám někdy přijel, tak byste nám o tom mohl něco říct. Tím vaším milým úsměvem. I váš pohled nás inspiruje.
Ráno chodí sestřička. Jednou jsem na ní koukal jako vy. Přinesla mi prášky. Sledoval jsem ji ode dveří. Šla ke Karlovi, Františkovi a pak ke mně. Dělá to tak každý den. Pěkně po pořádku, aby na nic nezapomněla nebo něco nevynechala. 

Dopis Arnoštovi Lustigovi - napsal Marek Bucko

Foto: Alan Pajer

Vážený Arnošte!
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky… 

Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? 

Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat. 

I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali. 

Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.

Blues o návštěvě měsíce a tmavě modré noční růži - napsal Lubomír Hanzlík

Měsíc přinesl ti krásnou, noční tmavě modrou růži

Měsíc přinesl ti krásnou, noční tmavě modrou růži, přinesl ti něžnou vůni, co jen z nocí můžeš znát

Měsíc přinesl ti krásnou, noční tmavě modrou růži, 

přinesl ti něžné noční melodie krásnější než Šrámkův Splav 

Měsíc přinesl ti krásnou, noční tmavě modrou růži, 

přinesl ti křehké noční nostalgické blues, co chtěl na tvém těle hrát 

chtěl splnit všechny tvoje fantazie, o kterých si často necháváš zdát 

Antonín Dvořák - napsal Oldřich Voženílek

Měsíčku na nebi hlubokém

Slyším tě dnes jako před svými lety

Svítiš tak tiše co před rokem

Na kraji světů i mezi světy

Měsíčku postůj a přeci leť

Laskavě omluvím sebe i tebe

Dávno už nehledám odpověď

Zda hodit kamenem nebo chlebem

Přiznej si kolika milencům

Lhal jsi a sliboval věčné štěstí

Nezapřeš zástupy šílenců

Kterým ses odměnil ranou pěstí

Blues o měsíci a tobě - napsal Lubomír Hanzlík

Měsíc něžně přikryl tvoje nahé tělo svou stříbrnou dlaní
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo krásná předehra při nočním milování
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo a teď dívá se na tebe, jak malíř, co chystá svůj model do krásy
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo a hladí tvoje hnědé vlasy po arabské kávě vonící
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo jak básník, jenž pečuje o své malé noční blues
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo a ty šeptáš si svůj vlastní otčenáš

Spánek v nedohlednu - napsal Petr Flajžík

Jé, ty už jdeš spát? Ale ne, jenom to ne. Buď ticho a nech mě. Támhle na stěně leze moucha. Jak to dělá, že nespadne? Nevim, mám za sebou fakt dlouhej den a potřebuju spát.

A už jsi někdy viděl, jak se převáží jeřáb? On tam vždycky jen tak stojí,jak se tam ale dostal. Nevíš, co? Tak bude už zticha? Poslední varování, jinak začnu počítat do tří.

Závod o vyhoštění - napsal Honza Flajžík

Byl příjemný zářijový večer a kromě mládí nás zahříval alkohol té nejhorší sovětské kvality. Baltské slunce už zapadlo nad rovinným krajem litevského venkova a my, výměnní studenti jsme i s našimi hostiteli vkradli na louku za městským hřbitovem. 

„V Litvě je velkej počet sebevražd, proto tu chlast tak omezujou, kdyby nás tu chytli měli bysme asi docela průser. Dokonce ani energeťák ti tu neprodaj bez občanky,“ vysvětlila mi Míša, které v té době bylo sotva patnáct. Hned na to do sebe obrátila zbytek plechovky.

Barbie Barbie Barbie - napsaly Saša Petříková Karpenková a Irena Lahodná

V čekárně kosmetického salonu se uvelebila blondýnka, která jistě byla předlohou Barbie. Vedle ní čeká uklízečka, která poprvé přišla jako klientka. Se svými vráskami je už velmi nedočkavá. Třetí, kdo chce vylepšit, zrovinka mizí za dveřmi. Ty dvě se na sebe podívaly. Byl to totiž chlap.

Barbie se usmála: „Teda, ten je milej.“
„Buzík.“
„Cooo?“
„Béčko.“
„To byste ale neměla, takhle se jim neřiká.“
„Bukvice.“
„Je to prostě kluk, kterej chce bejt hezkej. Jako potřeba já. Potřebuju prsa.“
„Buzerant.“
„Hm. Kolik těch slov ještě máte?“

Krystalické ticho Grónska - napsala Alexandra Petříková Karpenková

Nejsem polárník. Nejsem dobrodruh nebo adrenalinový sportovec, vlastně nejsem ani obyčejný sportovec. Nemám speciální vybavení na žádný sport, vyjma plavek. Na kole jezdím v obyčejném tričku, někdy i v šatech. To zaprvé. A zadruhé, nerada bych, abyste si o mně mysleli, že jsem kdovíjaký mudrc, ale doopravdy jsem přesvědčená o tom, že spousta úžasných událostí, které jsme zažili, spočívá v tom, že jsme kdesi uvnitř sebe byli schopni zachytit cosi jedinečného, co námi do hloubi duše pohnulo. A může tomu být tak bez ohledu na objektivní rozměry zážitku.

Krystalické Grónsko z pohledu ledního medvěda - napsali Alexandra Petříková Karpenková, Jan Flajžík, Petr Flajžík

Žral bych, až bych brečel. Od roku 2025 jsem nejedl, což je už deset dní. Vím, že lidi slaví Vánoce, takže je to do divočiny moc netáhne, ale nechápu, proč jsou zalezlí i tuleni, ti přece žádné Vánoce nemají. Celých těch deset dní se potloukám kolem zálivu, už mě z toho bolí tlapy. Obešel jsem ho patnáctkrát tam a patnáctkrát zpátky. Do vody se vlézt nedá, poněvadž je moc studená. Bóže, jak já bych jedl i ty havrany… Ale… co…? Co to jenom támhle…? Ha! Ne! Oběd! Bože, pane na nebi, támhle jde oběd! Obídku, počkéj, prosím, neutíkej mi! Já si jenom kousnu, neboj se, to nebude ani bolet! Haló, počkéj, už jsem skoro u tebe! Děkuju ti, pane bože, za dnešní sousto, které mě zachrání.

Alexandra Petříková Karpenková  

O kanárkovi a pánovi - napsal Petr Flajžík

Žil byl jeden starý pán a ten pán choval v kleci kanárka. Pán s kanárkem často mluvil, krmil ho a dobře se o něj staral. Někdy dokonce otevřel dvířka klece a nechal ho proletět se po bytě. Kanárek se vždycky vrátil. Pán mu proto začal otevírat okno, aby kanárek mohl roztáhnout křídla a létat ulicemi. A kanárek se vždycky vrátil zpátky do klece. 

Uplynulo mnoho let a pán postupně chřadl a ztrácel síly. Když věděl, že nastala jeho poslední hodina, kanárek přiletěl a usadil se mu na rameno.
„Byl jsi mi dobrým společníkem,“ unaveně řekl pán, „ale proč ses pokaždé vrátil, když jsi tolikrát mohl uletět? To tě život v kleci tolik těšil? Chtěl jsem ti dát svobodu.“
Kanárek se zamyslel a odpověděl: „Ty jsi čtyřicet let chodil do práce, den za dnem seděl v úřadu jen proto, abys každé léto na dva týdny mohl odjet na dovolenou. 

Životní role - napsal Honza Flajžík

Hovím si na polici nad mísou a vím, že jsem další na řadě. Kdybyste mě neznali, jsem Váš čtyřvrstvý kamarád o velikosti 12 x 10 centimetrů. 

Když jsem byl ještě kus dřeva, přál jsem si být hercem a věřte, povedlo se to. Mám teď svou vlastní roli. Ona není teda tak úplně jenom moje, ale aspoň tu jsou se mnou jsou ti nejhebčí čtyřvrsťáci. O jednu roli se nás dělí dobrých 220 a všichni se těší až budou moct splnit svůj životní úkol. 

Já se těším tak napůl. 

Abych se vám přiznal, jsem trochu nervózní, co když mě nakonec použijou k utření podlahy nebo prachu a ne k tomu, k čemu mě vyrobili. A i kdyby mě použili, co když to zkazím a roztrhnu se v tu nejmíň vhodnou chvíli. 

Kluci z jiných rolí mi jednou vyprávěli o tom úžasným tobogánu, který nás čeká až přijde správný čas. Ten tobogán prý končí až v Hamburku. Už slyším, jak za dveřmi někdo křičí : ,,Bože já mám sračku. Neměl jsem to jíst!"

Tak teď nastal můj čas.

Babička, matky a dcera na výletě v Egyptě (pohled babičky) - napsala Sandra Strejčková

Konečně jsme v Karnaku. 

Kdybychom vyrazili dřív, jak jsem říkala, už jsme tady mohli dávno být. Takhle budeme obědvat zase nejdřív ve 3. A to mi nedělá dobře, hlavně si nebudu moct dát kávu ve 4, jak jsem zvyklá, a pak budu ospalá. Ach jo. No nevadí. 

A kde jsou vůbec holky, vždyť tu teď byly. Zase mi někam utekly, tyhle mladí pořád někam pospíchají. Zkusím se vrátit na začátek, třeba už vyrazily k autobusu. No jo, jenže odkud jsem přišla? 

Hm zkusím se někoho zeptat, třeba bude mluvit česky. Ale koho. Myslím, že támhle ta rodina se mnou byla v autobusu, prostě půjdu za nimi, přece se neztratím.

Dnes ještě nezaklepu bačkorama - napsala Jitka Sova

"Ty hajzle, už mě předbíháš podruhé," pomyslí si lékařka Marta, schoulená v rohu čekárny akutního příjmu Fakultní nemocnice. Tentokráte je ale v roli pacienta, ne lékařky.
Pozoruje do němoty zpitého bezdomovce, jak bezvládně leží na lehátku. Saniťáci ho už jednou přivezli před 4 hodinami, když Marta dosedla do čekárny. O hodinu později Marta viděla, jak opilec vybíhá z ordinace. Někde poblíž se zřejmě napil znovu a zase ho přivezli. Sem, na akutní příjem Fakultní nemocnice. Na záchytku se tito opilci vozí, až když je zde vyšetří a dle potřeby ošetří.

Babiččin nový kávovar - napsala Alexandra Petříková Karpenková

„Počkej, počkej, počkej, počkej! Ne tak zhurta…“
„Ale Ludánek mi řikal, že mám nejdřív zmáčknout tendle čudlík.“
„No jo, ale táta má jinej.“
„Tak tendle?“
„Prosim tě, počkej, nebuď tak hr. Nejdřív musíme zapojit šňůru do sítě. Hele.“
„Jo, jo. Takže nejdřív šňůru…“
„Kde máš zásuvku? Hernajs, kde má tadyta kuchyň zásuvku?“
„Tady, Ludvíčku, hned za tim.“
„Jo, tady. Dík. Koukej – a teď teprve zmáčkneš.“
„Takže tendle?“
„Ne, to až když si vybereš, který kafe. Nejdřív to musíš úplně zapnout.“

Manželé - napsala Alice Strejčková

"Ach jo, zase je tady cítit všude éter. Už jsem ti mockrát říkala, že si máš zavírat dveře."
"No jo, už to budu mít, neboj, dodělám posledního brouka z Číny."
"Dáš si tedy kafe a štrúdl?"
"Ten tvůj božský štrúdl, víš, že si ho nikdy neodpustím."
"Přijde Iva s dětmi, tak bys měl vyvětrat."
"Jo, jo, neboj, všechno se stihne."
"No ty s tím věčným klidem, nakonec je to vždycky na mě."
"No tak, už se nečerti, mám tě stejně nejradši."

Psaní dává křídla - zpravodaj 5/2026

Dana a Eva Lustigová
na Světě knihy

Milí přátelé psavci!

Máj je měsícem lásky i knih

Když jsem organizovala svůj první literární křest, moje sestra Eva prohlásila: „Danu zajímají jen muži nad devadesát.“ Na to jsem vzpomínala nyní o víkendu mezi stánky na pražském Výstavišti, kde jsem v roce 2002 představovala hned dvě knihy naráz. Ne že bych je psala současně, ale prvotina o mém stoletém dědečkovi Jaromírovi TÁHNE MI NA DVĚ STĚ si musela pár let počkat, zatímco druhá, DVA ŽIVOTY o devadesátiletém spisovateli Viktoru Fischlovi, se chytla okamžitě… 

Dnes na Světě knihy každoročně přibývají tisíce nových titulů – v Česku vychází 12 až 14 tisíc publikací ročně. Má tedy vůbec smysl ještě psát? Při pohledu na davy lidí v Holešovicích a zajímavé besedy s autory, pochybnosti ustoupily.

Hezké čtení vám přeje
Dana

---

Poslední dvě místa na 

víkendovém kurzu s Danou Emingerovou 23.-24. května.

Využijte last minut 50% slevu s kódem hs4gv7gg.

---

Překvapení ze Světa knihy

Arnošt nevěděl, že jeho hrdinka Dita Saxová byla jeho příbuzná

Eva Lustigová na Světě knihy

Až během součastného genealogického pátrání se ukázalo, že skutečná předloha slavné Lustigovy novely Dita Saxová nebyla s Arnoštem Lustigem spojena jen literárně, ale i rodově. Judita Sachslová z Habrů, která přežila nacistické tábory a inspirovala postavu Dity, byla Arnoštovou vzdálenou příbuznou - její maminka byla dcerou Karla Lustiga z Habrů. Rodiny spojovala spletitá síť židovských rodů.
"To netušil Arnošt, ani jeho sestra Hana," svěřila mi během Světa knihy Eva Lustigová, stejně jako to, že letos vyjde 41 Lustigových knih, včetně děl nikdy nepublikovaných. Všechny akce, které letos provázejí Arnoštovo 100. výročí narození jsou zde. 

---

Svou osmou knihu 

SOKOTRA, OSTROV DRAČÍ KRVE A TEMNÝCH JESKYNÍ

představil na knižním veletrhu i náš spolužák Michal Hejna. 

Gratulujeme!

---

Kde to jsem? - napsal Jan Smrčka

Vzbudím se na tvrdé posteli, otevřu oči do mlhavého rána a nemůžu si vybavit, kde to jsem, ani co je za den... Něco mně donutilo rychle vstát.
Projdu dveřmi a podívám se do chodby. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Nikde nikdo. Dodám si odvahy. Půjdu do prava. Tahle chodba je kratší. V dálce slyším nějakou přiblblou hudbu. V chodbě se moc nesvítí. Je taková ponurá, odpudivá. Chodba levného amerického hotelu. 

Najednou se vedle mně otevřou dveře. Instinktivně sáhnu po pistoli, mířím a pálím. Trefa.

Návrat z ráje s teroristou za zády - napsala Vanda Carmel

Všichni pasažéři jsou již na palubě a pohodlně se usazují do svých sedaček. Zbývá nám pár minut do startu, když tu nečekaně kapitán něco oznámí. Já s kamarádkou Ninou nerozumíme francouzsky ani slovo.
Spolucestující se začínají vyděšeně dívat kolem sebe. Letušky a stewardi blednou. Začínají se připravovat na mimořádnou situaci. Za několik okamžiků vráží zadními dveřmi do letadla ozbrojené komando, které mezi sebou táhne, za kožený opasek, potetovaného mladíka tmavší pleti.