Kudrnáč ve výtahu z pohledu kudrnáče - napsala Martina Wojtylova

To je den. Ani jedna košile čistá. Ještě že je pátek a můžu se tak vymluvit na Friday casual. Přičichnu k bílému triku ze včerejška, nahodím kapsáče a vybíhám na tramvaj. Už tak jdu pozdě.
V dálce mžourám na svítící číslo 22 a v tom mi dojde, že nemám telefon. Já se snad po...!
Otočím se na patě a sprintuju zpátky do bytu. Před vchodem už zdálky vidím nějakou holku, jak vytahuje klíče... Jo, to se hodí!
To snad ne. Je jak želva. To bych si už dávno odemkl... no, hurá.
Vběhnu do domu a přivolávám výtah. Je v přízemí, s cinknutím se otevře a já nastartovaný jako Nadal na podání vyhrknu: "Do kterýho?"

Kudrnáč ve výtahu - napsala Martina Wojtylova

Od jisté chvíle, je pro mne jízda výtahem jedinečnou až lehce erotickou chvílí s mravenčením mezi lopatkami a vůní dobrodružství.

 V Praze jsem byla pátým rokem, ale za tu dobu jsem pořád nepotkala nikoho, koho bych s chutí přivezla 400 km na východ s jásotem: „To je on!“
On, ten vysoký, nosatý, kudrnatý a jednoznačně úžasný PAN BOŽSKÝ, kterého jsem si vysnila.

Červená šňůrka na malíčku - napsala Lachasso Nguyên Thảo

Víte o tom, že jednou potkáte svou pravou chybějící půlku?
V Číně je pověst, že každý člověk má na malíčku navázanou jednu červenou šňůrku, která ho dříve nebo později určitě navede na cestu k jeho spřízněné duši, u níž je druhý konec šňůry. Mohla by být natažená, zamotaná, ale nikdy se neroztrhne.
Cestuji hodně, hledám spřízněnou duši. Je jediná na světě. Tak přeci nemůže být 15 minut za barákem, že?

Temné zrcadlo - napsala Nataša Richterová

Katka si svlékla pyžamo a přistoupila k velkému zrcadlu v koupelně. Nevnímala kruhy pod očima, nevnímala průsvitnou kůži na krku, vystouplá žebra a trčící klíční kosti. Zamračila se na svůj odraz, zkreslený pavučinou iluzí o dokonalosti. Jak jen nesnáší tohle tělo! Je tak nechutné, tlusté! Štípala se do boků a stehen. Položila dlaně na své vpadlé břicho a zmáčkla. Bude muset přistoupit k lepším metodám. Hodně studené vody, k obědu pár kostek ledu…

Dobrodružná cesta - napsal Miroslav Tichý

Plazil se. Plazil se s vypětím všech sil, směrem, kde viděl modrou barvu. Mocně ho přitahovala. Sil měl ještě dost a tak se plazil. Čím byl cíli blíž, tím víc mu ale mizela před očima. Ta krásná modrá barva tu najednou nebyla. Naopak, náhle před ním vyvstalo obrovské zelené pohoří.
,,Kde je to modrý ?“ zakřičel. Nikdo neposlouchal. Zkusil to ještě jednou a hlasitěji, ale opět bez odezvy. Nezbývalo mu, než se pustit do boje s těmi zelenými horami. Jinou možnost neviděl. Ta modrá barva, kterou někde za těmi nekonečnými horami tušil, mu nedala spát.

Průvodčího šichta - napsala Klára Šimicová

To je teda den! Ještě ke všemu vylitý kafe... No nic. Jdeme na to. Dneska střídám asi Lojzu. Ten zas bude mlít o těch svých rybách. Na to teda nemám náladu nikdy a dneska už vůbec ne.
"Co…? Joo, ahoj! Hmmm, no neříkej? To byl teda kus. No jo, někdy půjdu, ale vždyť víš, pořád není čas."
Jako bych to nevěděl.... Tak koho to tu máme? No, to je teda skvadra. Už tu zase sedí ta babka. Jezdí skoro denně a to jenom proto, že má dráhu zadarmo. Mi neříkej, že jezdí každej den k doktorovi!

Chceš-li pobavit Boha, seznam ho se svými plány - napsala Jana Simčinová

Pracoval každý den do pozdních nočních hodin. Výjimečně ho z práce pustili domů dřív. Nebylo mu dobře.
U vchodu do bytu ho překvapily bílé tenisky ve velikosti 46. Pak uviděl v předsíni pánskou bundu. V tu chvíli se mu naježila kůže na rukou a začal zhluboka dýchat. Nevěděl, zda má nebo nemá pokračovat dál, ale hlasité "och" a "ach" ho samo nasměrovalo do ložnice.

Staré srdce - napsala Ivana Výborná

Jsem srdce železného těla, navždy s ním spojené. Ve vzájemné symbióze jsem s ním prožilo téměř už polovinu tisíciletí. Vidělo jsem války, mory, vraždění, ale i královské korunovace, svatby, křty, i pohřby. Vidělo jsem kněze, biskupy a kardinály vykonávat své rituály hluboko pode mnou, v nejslavnější katedrále země.
Jsem největší srdce z těch, co zde přebývají a vykonávají svou práci. Mám tu šest bratranců a sestřenic, jen o něco málo mladších a o něco málo lehčích, než jsem já. Mám i bratra, který byl počat ve stejném loži, jmenuje se Zikmund, stejně jako já, a žije v Krakowě.

Smutek jen tak nezaženeš - napsala Klára Šimicová

„Ty jsi moje potvora, viď?“ oslovoval děda Jarda fenku Lindu. Jeho patnáctileté soužití s vlčákem bylo neobvyklé. Chovali se spíš jak manželský pár nežli pes a páníček. Kdyby to bylo jen trochu možné, Linda by dědu snad i krmila. On na ni zase celý den mluvil a přesně věděl, co mu chce Linda pohledem říct. Kdyby je někdo slyšel za dveřmi, nevěřil by, že v místnosti s dědou není ještě jeden člověk.

Slunce a měsíc - napsala Kateřina Volková

V dávných dobách, kdy přírodní zákony teprve vznikaly, potkalo se slunce s měsícem a hádaly se, kdo z nich by měl svítit na obloze.
„Já jsem hezčí a můj svit je jako stříbrná lázeň. Třpytím se a lidé mě milují!“ vykřikoval měsíc.
„Já jsem větší a můj svit je silnější a teplejší a zářivější!“ odporovalo slunce.
Nekončící spor a věčné handrkování dolehlo až k pánu Bohu, kterému nezbylo, než je rozsoudit. Sestoupil ze svých výšin a uložil oběma nezbedníkům zkoušku.

Kapka na skle - napsala Asja Žilová

 „Babi, babičko, podívej, jak si s kapkou hraje sluníčko, jak se ve vodě odrážejí barevné paprsky,“ ukazovala Eliška na okenní sklo.
„Ta kapka je určitě šťastná, že si hraje se sluníčkem, můj malý Skřivánku,“ usmála jsem se na ni. A protože se už venku udělalo hezky, oblékly jsme se a vydaly se do města. Jely jsme tramvají. Na jejích zaprášených oknech zůstaly po vydatném dešti jen cestičky.

Definice lásky - napsala Anna Kučerová

Co je to láska?
Sám se nedovím.
Na lásku musí být dva,
to už vím.
Tak jako hrníčkem s podšálkem
a čajem medovým.