Duch obejdy v knižním klubu - napsala Sabina Prisender

V našem "knižním klubu" je nás šest. Je nám většinou šedesát a po šedesáté šesté hledáme štěstí v školských škrabopisech.
Dnes to šumí švejkovinou.

"Já jsem na to pyšná, že jsme národ Švejků. A navíc, teď mám dokonce i svého OSOBNÍHO Švejka. Ota je hotovej Švejk."
"My víme, my ho viděly."

"Pořád se tak naducaně usmívá. Malej a kulatej, odstátý uši, s tou svou placatou čepicí na hlavě, no celej Hrušínský...."

Dveře a okno - napsala Barbora Bilišňanská

Hádají se dveře a okno, kdo je důležitější.
"Beze mě nikdo nevejde dovnitř a nikdo neodejde z místnosti."
"Beze mě by nebylo světlo a nebylo by nic vidět."
Ozvou se zdi: 

"Beze nás byste oba leželi rozbití na zemi."

Poučení: Kdo si myslí, že je nejdůležitější, je bez ostatních často nikým.

Náhodné setkání - napsal Marek Bucko

Na tramvajové stanici se potkají gymnazista, průmyslovák a hezké děvče z ekonomky.

„Za holkou?! Né… Spěchám se domů učit… Zeptejte se mě radši na zdraví, jako to dělají penzisti! Kdy prosím vás? Jsem pořád v tý pitomý škole! Bůhvíjak mi to nejde, věčně zaracha. Kvůli prospěchu už mám zakázanej i fotbal a taneční. Což je průser, protože na fotbale se vždycky nějaká ta fanynka najde a taneční jsou jediný místo, kde můžu šáhnout na holku a nemusím jí půl roku nadbíhat…“

„A co v tý škole?“

Čekání na zázrak - napsala Anna Vocelová

Maruška sedí nenutě v křesle a dívá se z okna. Čeká. Tak jako posledních pár dní, měsíců, vlastně let. Že jsou Vánoce, jí tu a tam dojde díky osvětleným balkonům protějších bytů. Na plátně svých očních víček pozoruje film svého mládí. Vlastně ne celý film, ten jí nemilosrdně zpřetrhal alzheimer, musí si vystačit s jeho útržky. Když má zrovna světlou chvilku a vzpomene si, kdo je ona a kdo byl Vilém, dokáže o svém životě krásně vyprávět sestrám boromejkám, které o ni pečují. Vilém byl její celoživotní láska.

Mise splněna - napsala Jitka Sova

Sokolov - Hornický dům

Sedím nad účetní knihou už druhou noc. Já ten chybějící halíř prostě musím najít. Jsem účetním na ředitelství dolů a briketáren. Miluji kostičkovaný papír účetních knih a psaní číslic svojí ostře ořezanou tužkou. To nádherné ticho noci, náhle přerušené křikem cikánské bitky. Hvizd policejní píšťalky, další křik a pak ticho. Hornický Sokolov padesátých let. 

Naslouchám chraplavému oddechování své ženy ve vedlejším pokoji, vedle ní v dětské postýlce oddychuje naše vnučka Helenka, nemanželská dcera našeho nezodpovědného syna.

Adam - napsal Jiří Wilson Němec

Pan učitel Jan Tomíček měl své poslání na javornické devítiletce rád. Rád trávil dlouhé hodiny ve „svém“ kabinetě plném mrtvé flory a fauny. Hlavně fauny. Za roky, které už na zdejší základní škole působil, dokázal shromáždit úžasné množství exponátů. Kabinet přírodopisu praskal ve švech. Žáci nemuseli nikam do muzea, aby viděli preparované exempláře zvířat, se kterými by se těžko mohli střetnout v naší přírodě.

Srdeční výheň - napsala Barbora Macko

Hřát se teplem tvé duše
prostě,
jednoduše.

Naučit se nelámat srdce
Znavený z cesty mé,
co nemá začátek ani cíle,
plahočím se pustinou mé temné duše.

Zkoušet nové věci se vyplácí - napsala Edita Dvořáková

Znáte to, skoro každý rok proběhne pokus dát si novoroční předsevzetí ve smyslu “přestanu kouřit,” “přestanu pít, nebo to aspoň omezím,” případně “zhubnu xy kilo do plavek.” Tak s tímhle jsem sekla už před pěkně dlouhou dobou, protože se to nikdy nedalo vydržet celý rok. Vždycky se našel důvod, proč něco oslavit, případně zapít životní žal. Proč si dát cigáro, když mě někdo vytočil. Výsledek takových akcí je vždycky kocovina jako hrom - morální i fyzická - a vyčítání si neúspěchu dodržet slib sám sobě.

Čekání - napsal Jaroslav Valach

Jak si vymyslet řady obrazů, které vedou od běžných všedních věcí k milované osobě? Obrazy, které ukazují posedlost druhým. V období vrcholné zamilovanosti funguje milovaný jako univerzální atraktor, ve kterém se všechny původní rozbíhavé a různorodé podněty sbíhají a sjednocují. Milovaný jako singularita, která je řešením všech rovnic, všech neznámých života bez ohledu na počáteční a okrajové podmínky. Posedlost druhým a vztahem k němu je úběžníkem všech perspektiv, všech myšlenkových řetězců zamilovaného.

Jak je důležitá šachovnice - napsala Martina Křížková

Hrají proti sobě dva vynikající šachisté. Každý má jiný styl hry. Hráč s černými figurkami hraje agresivně, každou chvíli u hry hlasitě vykřikne, ostřeluje druhého ze všech pozic a obětoval by klidně všechny figurky, jen aby vyhrál. Získal si pozornost všech, co hru sledují, a současně rozdělil pozorovatele na dva tábory. Ty, co mu fandí, a ty, co ho nesnášejí.

Letos začnu psát. Dejte mi téma! - napsal Jaroslav Valach

"Co děláš?"
"Pššt, neruš, poslouchám sousedy," řekl jsem a odtáhnul plecháček od zdi: "Já ten příběh prostě potřebuju."
"A to nemůžeš postupovat jako ostatní?"
"Jak?"
"Vykrádat cizí pointy, přeměnit vtip na historku, lovit v paměti?"
… to se opakuje už několik dní. 

A začalo to nevinně.
"3 - 2 - 1 - 0. Vše nejlepší do Nového roku!" mnohohlas partají nesený chodbou a stoupačkami.

"Letos začnu psát," slíbil jsem si v duchu ještě se sklenkou v ruce. Kdyby všechny historické porážky měly tak přesně doložený začátek jako tahle…

BÝT KAŽDÝ DEN KRÁSNĚJŠÍ PRO SVÉHO MUŽE - NAPSALA NICOLE STUDENÁ

Je 2. ledna. První pracovní den nového roku. Chci ho začít stylově, tak vybírám ze šatníku jedny z nejhezčích šatů, beru k nim černé krajkové silonky a v práci se z kozaček přezouvám do lodiček. Je pro mne důležité, aby mi to dnes slušelo. Na poradě s kolegy, při cestě na oběd, v jídelně, při nákupu cestou domů…
Když pak konečně po celém dni dotáhnu těžkou tašku, sundám batoh, kozačky, šaty, co mě škrtily a silonky, co škrábaly, uleví se mi. Konečně pohodlí! Házím na sebe volné šaty a pod ně natahuji legíny. Pusou vítám manžela a šup ke sporáku.

Silvestr u rodičů - napsal Marek Bucko

„Tak na zdraví, všechno nejlepší do nového roku a ať jsme ten příští rok lepší!“ zahřímal tchán Jarek a pozvedl číši rychlých špuntů k přípitku.
„Taky, taky. Hodně zdraví. A jak to myslíte s tím: Ať jsme lepší!“ zjišťuju opatrně a přehazuju v puse žvýkačku.
„No, přece nějaký předsevzetí!“ vysvětluje tchán a tchyně Helenka spokojeně přikyvuje.
Hlava mi začíná rychle pracovat. Tedy ráda by…

Kdyby byla Země kulatá, ti dole by z ní padali do vesmíru - napsala Dana Emingerová

„Kdyby byla Země kulatá, ti dole by z ní padali do vesmíru,“ tvrdili po staletí mocní tohoto světa a mnozí dokonce pronásledovali ty, kteří hlásali něco jiného.
A pak se vědění jako mávnutím proutku otočilo a lidé se začali smát těm, kteří u dávného bludu setrvali. To mám pořád někde vzadu v hlavě, když učím tvůrčí psaní, píšu knihy a jezdím po světě na reportáže, jejichž témata si sama vybírám. A jsem vděčná, že jsem díky novinářské profesi poznala tolik zajímavých, kteří mi stále znovu a znovu otvírali oči…

Infarktové blues - napsal Jiří Wilson Němec

Ženu se.
Běžím, co jen stačím.
Utíkám smrti, hnátům, lebkám.
Života plyn až na zem stláčím,
až potím se a lepkám
čůrky slané.

Tak hrejte kruci,
country requiem.
Tak hrejte kluci,
ať se dožijem
rána trpkého
jak trnky plané.

Šťastný nový rok 2025 přeje Dana Emingerová

Milí přátelé,
vytvořte si bublinu skvělých lidí kolem sebe, se kterými se můžete vzájemně stále obohacovat. Moc si vážím toho, že právě díky Vám tohle už dlouho mám. Šťastný nový rok 2025.
Dana

Hadička vypráví o viskozitě - napsal Jarda Valach

Viskozita - vazkost

Hlavně ne med! S ním je to vždy na dlouho. Nechápu, jak se může někdo tak táhnout. A to nezmiňuji cukernatost. Krystalky zakázat. Je to stejné jako polykat ježky. 

Olej ujde, ale všude ulpí. 

Zato vést vodu je příjemné. Ač jsem vodoodpudivá, tedy hydrofobizovaná, fobii z vody rozhodně nemám. Projde a nic ve mně neulpí. 

Anděl a démon - napsala Stefanie Michael

Když se Bůh bavil tvořením na Zemi, stvořil i Anděla a Démona. Démonovým údělem bylo pokušení a Andělovým soucit.
Jednou Démon zahrál na Andělovu soucitnou strunu: „Je těžké být Démonem. Neustále se skrývat a potají naplňovat svůj úděl. Nemohu se lidem ani ukázat a jsem velmi osamělý.“
Soucitný Anděl hledal způsob, jak Démonovi ulevit. Napadlo ho: „Pojďme si to na den vyměnit. Odpočineš si a já tvůj úděl jeden den unesu.“
„To nemohu přijmout,“ odmítal Démon, „to je od tebe příliš velká laskavost.“
„Samozřejmě, že můžeš,“ přesvědčoval ho Anděl. „Rád to pro tebe udělám. Každý si zaslouží soucit.“

Referát: Šifra mistra bestselleru - podle knihy Jodie Archerové a Matthewa L. Jockerse připravila Klára Dvořáková

Přemýšleli jste někdy nad tím, co přivedlo stovky tisíc čtenářů po celém světě ke knižním hitům jako Zmizelá, Dívka ve vlaku nebo k trilogii Milénium? Co kdyby existoval algoritmus, který by uměl předpovědět, ze kterých románů se stanou #1 knižního trhu? Autoři knihy Šifra mistra bestselleru, Jodie Archerová a Matthew L. Jockers, zpracovali data z více než 20 000 románů vydaných za posledních padesát let a přišli s odvážným tvrzením – až s 97% jistotou lze předem určit, jestli rukopis bestsellerový potenciál má!
Pokud má kniha oslovit miliony čtenářů, musí mít potenciál zaujmout co nejširší publikum – tedy takzvaný mainstream. Samozřejmě to nemusí být váš cíl; někteří autoři to vnímají jako přizpůsobování se nejnižšímu společnému jmenovateli. Ale pokud míříte na bestseller, stojí za to se nad tím alespoň zamyslet.

Bajka o bílém pečivu - napsala Hanka Kratochvílová

V regálu pekárny si leží vedle sebe bageta a veka. Dohadují se, která je mezi zákazníky oblíbenější.
„Ten, kdo poznal svět, nechce už nikoho jiného než mě,“ vychloubá se bageta.

„Dovedeš si představit narozeninovou oslavu beze mě, Bez krásně obložených chlebíčků s bramborovým salátem a šunkou?“ brání se veka. 

Přichází pekař: „Tak co nám dneska zbylo? Ach jo, tak večer budu zase mít šišky se strouhankou.“

Reklamace - napsala Stefanie Michael

Uplynul standardní galaktický měsíc, během kterého měla být jeho žádost vyřízena. Dorian vnímal, jak od prvního dne narůstá nerovnováha emocionálního čipu, který obdržel po podání žádosti. Dnes se přiblížil kritické hranici.
„Mělo to být snazší,“ pomyslel si, když se mu podařilo ustálit hladinu několika dechovými vlnami. „Teď to ale přece nevzdám, vysmáli by se mi,“ vzpomněl si na svoji sázku s přáteli. V těle prototypu znovu pocítil nepříjemný tlak, který byl v manuálu popsán jako nervozita.

„Doufám, že originál bude fungovat líp, než tohle zkušební tělo,“ proběhlo mu hlavou a na integrovaném displeji čipu pod kůží se znovu rozblikalo červené světlo. Zavřel oči a zkusil si představit, že je zpátky ve vlastním fluidním těle. Vnímání kontinuálního kolíbavého pohybu ho dostalo zpět do zelené zóny.

JMÉNA POSTAV - NAPSALY ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, EMMA PETIT, REGINA KNAPÍKOVÁ A VALENTÝNA HÁJKOVVÁ

Zadání: vymyslete dobré a špatné jméno pro následující listerární postavy:

1. Přísná učitelka
2. Mimozemšťan
3. Přepracovaný lékař
4. Úřednice za přepážkou

5. Fajn holka ze třídy

přísná učitelka: Agáta Fridrichová / Eliška Vocásková
mimozemšťan: E.O. / Pepík Vomáčka
přepracovaný lékař: Viktor Arazím / Kryšpín Šídlo
nerudná paní za přepážkou: Heda Kramerová / Eva Blažená
fajn holka ze třídy: Lujza Janků / Svatoslava Von Errenhardt
Alžběta Káninská

Zážitky - napsala Hana Nivnická

Oheň nám krásně osvětloval tváře, teskný zvuk kytary se rozléhal do noci, nadechovali jsme vůni letní noci a cítili jsme se opravdu šťastní. Parta starých spolužáků ošlehaná životem, s pěti, vlastně skoro šesti křížky. V očích plamínky, na tvářích úsměv a v srdci radost ze života.
Mezi námi kolovala další láhev, od úst k ústům. Jako zamlada. Kdysi jsme hráli flašku. Dnes jsme vytahovali z mysli naše nejzajímavější zážitky.
„Pamatuji, jak jsem se v padesáti poprvé potápěl,“ vzpomínal Ruda.

Salát - napsal Jiří Wilson Němec

Už je to pět, nebo ne počkejte, šest, no jo, šest let. Tak letos jsem se teda již šestým rokem zúčastnil soutěže o nejlepší štědrovečerní bramborový salát. Škarohlídové by možná řekli, že je to jenom další vymyšlený důvod štamgastů, jak zdůvodnit doma, proč i na štědrý den dopoledne jdou do své oblíbené hospůdky. Skutečnost je ovšem prozaičtější. Na štědrý den dopoledne do hospody tato parta chodila už dávno předtím, než se zavedla memoriálová salátová tradice.

Anděl - napsala Stefanie Michael

"Vážně tě mohu kdykoliv přivolat?" nejistě se zeptala. Neviděla ho, věděla ale, že tam je. Všude kolem sebe vnímala energii. Možná to ve skutečnosti nebyl anděl, pro ni však ano.
"Jak to udělám?"
"Ty najdeš způsob," dostala odpověď a ucítila jemné zašimrání v místě, kde měla na ruce vytetovanou hvězdnou mlhovinu. Bylo to jako úsměv a pohlazení zároveň.
"Opravdu přijdeš?" ujišťovala se.
Vlna hřejivé vibrace projela jejím hrudníkem, jakoby ji objímal.
"Samozřejmě, že ano. Patříš k nám. Všichni doma na tebe myslí a těší, až přijdeš zpátky. Jsi velmi statečná, že ses vydala na tak dlouhou cestu," řekl obdivně.
"Nemohla bych se vrátit hned?" zeptala se prosebně.
"Ne, to nejde," odpověděl okamžitě laskavě, ale nekompromisně. "Ještě není čas jít domů. Jsme stále s tebou, i když jsi tady a my tam. Až přijde správná chvíle, vezmu tě s sebou."

Noc s důležitým úkolem - napsala Michaela Pacas

Hurá, děti už spí!
Šel pomalu a potichu. Našlapával po celé délce jejich domu. Jediným jeho úkolem momentálně bylo nevzbudit děti. Ještě je brzy jim vzít tu radost a jiskry z jejich očí, říká si. Teď rychle dostat stromeček do obývacího pokoje a z půdy sundat vánoční ozdoby. 

Jaká barva bude vládnout Štědrému večeru letos? 

Nakonec vyhrává červená a zelená. Muž se ženou zdobí strom, který je již ve stojanu. Strom, který je skoro až do stropu. Začínají světýlky, která žádnému vánočnímu stromku nesmí chybět, poté následují ozdoby a zakončují to rudou hvězdičkou na špici jedle. Ta vůně jehličí umocňuje vánoční atmosféru a připomíná, že po roce jsou tady opět Vánoce. 

Rodiče zhodnotí svoje dílo a mlčky se na sebe podívají a obejmou se. Beze slov odchází ulehnout do postele a nemůžou se dočkat rána, až se probudí jejich děti a stromeček uvidí. Až uslyší ten upřímný dětský smích a uvidí tu nekonečnou radost v jejich očích.

Maminčina passacaglia a vánoční ozvěny - napsala ASJA ŽILOVÁ

Mám uklizeno, napečeno, adventní věnec se svíčkami na stole, dům je plný vůně. Pak připravím ozdoby na stromeček. Některým z nich je více než sto let a každá má svůj příběh.
Maminka převzala od babičky jeden milý zvyk. Každý rok pořizovala dvě nové ozdoby, jednu pro mne a jednu pro Jozífka, mého bratříčka. Bylo jich tolik, že všechny baňky a pohádkové postavičky ze skla a dřeva se na Vánoční stromek nemohly pověsit, a tak jsme s bráškou měli právo vybrat ty, které se nám nejvíce líbily.

Jen tak předvánočně - napsala Zdena Součková

Tak, jako by měl být po dovolené aspoň jeden den na zotavenou, stejně by to mělo být na Vánoce. Navrhovala bych toto: po 23.12. by mělo následovat 23a.12. tak jako se číslují domy, když se nějaký postaví mezi dva stávající. Pak by se možná ještě hodilo 24a.12., ale to už by se moc komplikoval kalendář.

  Děti mám dospělé, vnoučata žádná, jaký tedy stres. Uklízí se pořád, vánoční výzdoba jen tak symbolicky, nebudeme to přehánět. Žádný velký nákupy, každá z nás upeče dva druhy cukroví, pak to stejně nikdo nejí. Předpokládám, že dosud

Kapre diem - napsal Martin Uhlíř

„Honem z vody.“
„Ale já ještě nechci.“
„Neschovávej se. Podívej se na tu rodinku, už se tě nemůžou dočkat.“
„Ale mně se nechce, tuším, že to nedopadne dobře.“
„Prosím tě, jsou svátky klidu a míru. Všichni se usmívají, co by se ti tak mohlo stát?“
„No, je mi divný, že z kamarádů, pro které jste přišel, se zatím nikdo nevrátil zpátky.“

Vánočka a Petřík - napsala Tereza Nováková

"Tady něco krásně voní!"
"Hm, to budu asi já. Nechci nic říkat, ale dneska jsem se krásně vypekla. A nakynula taky jedna báseň. Uvnitř "Na to bych se rád podíval. Jen bych ochutnal…"
"Ať tě to ani nenapadne, Petříku!"
"Jenom ždibíček! Maminka nic neuvidí, tatínek taky ne. Nikdo si toho nevšimne."
"Ale Ježíšek jo! Ten tě vidí, ty jedno zlobidlo. Jenom se mě dotkni a pod stromečkem nic neuvidíš!"

Zajíc a kapr - napsal Marek Bucko

Byl březen. Místy se začínala zelenat travička. Jen tak párkrát trhnout, párkrát žvýknout. 

Zajíc běžel po hrázce kolem lesního rybníčku a viděl tam plavat kapříky. Voda byla po zimě nazelenalá, málo provzdušněná. Kapři pluli k hladině za prvními slunečními paprsky a za vzduchem. Otevírali dokořán svoje tlamičky a hnali vodu přes žábry. Zajíc to viděl a záviděl:

„Krmí se tak, že jim nestačí tlama! Tam musí být dobrot v té vodě. A já mám jen pár stébel travičky. Chci se taky pomět!“

Hrášek a salám - napsala Sára Abboudová

"Co tady děláš prosím tě? Jako by o Vánocích nebylo už tak tolik příležitostí se přejídat, ještě i ty bys chtěl zavázet ve štědrovečerní večeři?"
"Že mi to říkáš zrovna ty! Já do salátu samozřejmě patřím. Tradičně mě do něj dává paní máma tak jasně, že tady budu i letos! Za to ty nejsi žádná výhra! Když někomu nezaskočí kost z kapra, tak se má zadusit takovou kuličkou jako jsi ty? Zelené kousky nemají v salátu vůbec co dělat, dietu ať si lidi drží přes rok, o Vánocích si to mají užít."

Vzpomínka na vůni - napsaly Alena Zouvalová, Anastassiya Astashkina a Natálie Hovorková

Vůně zimy
Anastassiya Astashkina

Probudila jsem se večer na gauči. 

“Zase se mi to stalo! Vždyť jsem si říkala, že jenom chvilku odpočinu.” 

Podívala jsem se z okna. Bylo úplně bílo. 

“Sníh!!!” vykřikla jsem nahlas. 

Otevřela jsem okno a sedla jsem si na parapet. Pocítila jsem krásnou čerstvou vůni sněhu a najednou jsem byla zase malá holčička: je mi pět let s pomáhám tátovi postavit ledovou skluzavku.

Sněhové lampičky - napsal Jiří Wilson Němec

Na cestu spadl neveliký polštářek sněhu. Jeden z prvních letošní zimy. To neposedná veverka na lovu šiščích semen zavadila o sněhový chomáč. Skupina chodců pod ní ji ani moc nevyplašila.
„Veverka! Vidíte?! Tam, tam!“ zazněl vzrušený dětský hlas a všech šestnáct hlav zvedlo oči jako na povel ke korunám stromů. Veverka, která nabrala na zimu hustší a tmavší srst, se jako modelka zastavila, zavlnila boky, zastříhala dlouhými střapci chlupů na uších a zmizela ve spleti větví mohutného smrku.

Pohádka o černé labuti a starém kačerovi - napsala Stefanie Michael

„Babičko, babičko, pověz nám zase nějakou pohádku, prosím,“ seběhla se dráčata kolem babičky.
„Přestaňte se mi tu motat pod nohama,“ hartusila na oko, lehce odfrkla a vypustila malé plamínky a obláčky dýmu. Dráčata okamžitě ztichla.
Jen ta nejmenší a nejodvážnější z nich, Blanička, řekla: „Jenom jednu, my budeme úplně potichoučku.“
„Dobrá,“ nechala se babička přemluvit. „Kterou byste chtěli?“
„Třeba tu o labuti,“ vykřiklo jedno.
„Ano, ano, tu o labuti a kačerovi,“ přidala se ostatní.
Babička znovu odfrkla obláčky namodralého dýmu, aby je utišila, pohodlně usadila a začala vyprávět.

Ticho - napsala Alena Zouvalová

Sníh byl tak těžký, že každý krok byl výzva. Ve svém životě jsem nezažil takové ticho. Světlo dne ustupovalo, přes mračna ho stejně moc nebylo. Nastalé šero vše nořilo do nevýrazného mišmaše. Stromy pokryté sněhem zakrývaly jakákoliv výhled na pár metrů před sebe. 

Nebyl jsem si jistý, kterým směrem se vydat – do kopce nazpět nebo před sebe? Nezajdu tím jen hlouběji mezi stromy?

Konec - napsala Markéta Valentová

Nevím, koho mám proklínat víc – jestli sebe, nebo pana Tesárka, režiséra. Věděla jsem dopředu, že budu na ty jeho úžasný víkendový zkoušky chybět, a taky jsem ho včas informovala. Ústně, ale informovala. Byl naštvanej, že o tom nevěděl, ale to, že si to nezapamatoval, není můj problém. 

Prej, že si to na tom představení odsóluju, že nebudu sehraná s ostatníma.

Ty jiskřičky v nás - napsala Karolína Sochová

Dlouhá léta jsem se snažila vysvětlit cizím i vlastním, jak mám neskutečně ráda jiskřičky. Ta světýlka, co poletují nad ohněm, než poddají se osudu. Než zhasnou. Jejich volnost, pocit bezpečí i tajemství, že nikdy nevíš, kam letí, když zhasnou. Kde jsou, když už nejsou.
Bláhově se vydáváme objevovat Toulovcovy maštale, pískovcové skály zasazené v malebné krajině Žďárských vrchů. 

Je mi zima.

Pozvání na kávu - napsala Zdenka Součková

„Pojďte dál Dášo, to jsem ráda, že jste přišla. Posaďte se u nás. Jé pozor, tady má náš kocour myš, ať nezakopnete.“
„Jste moc hodná Heleno, že jste mě pozvala. Nejdřív bych vás chtěla požádat, abyste mi neříkala Dášo, jsem Dagmar. Nepoužívám zdrobněliny, připadá mi to dětinské.“¨
„V pohodě, to nebude problém. Co kafíčko, dáme? Dneska jsem se vyprsila a upekla jsem bábovku.“
„Ano, kávu bych si dala, děkuji. Bábovku ne, sladké nejím. Myslím si, že to nejsou plnohodnotné potraviny, jenom vedou k obezitě.“
„Než uvařím to kafe, tak si můžete pohrát s naším kocourem, jmenuje se Leopold. Má moc rád návštěvy.“

Dno - napsala Barbora Macko

Cítím se prázdně
jako váza bez květin,
bez vody,
bez jakékoliv známky života.

Kus kamene
Ve veškeré své hloubce,
snažím se vzpomenout
na šťastný den.

Mé srdce je vzdálené,
jako srážený metrem
snažím se dostat ven.