16. září 2021

O padesátikorunách - napsal Jiří Wilson Němec

Jenom jak přes posypovou škváru na cestě zmizely taky poslední pásy ledovky tak se z Vilémovic stěhovali Kináčovi. Oni byli cigáni a bydleli tu už před nama asi tři roky a sou eště smradlavější než Feketi. Jejich holka, co ju měli jako poslední, začala chodit do školy, když sem byl ve čtvrté eště u nás doma. Ona přišla do školy a hned první den se předevšema děckama vykadila v koutě ve třídě. Tak jí tata domlouval, ukazoval záchod a vysvětloval, co a jak má normálně dělat, když se jí chce. Asi nic nepochopila, protože druhý den bylo to samé a dostala už vynadáno. Pak odpoledne přiletěla jak ďas její mama aj s tatou a strašně řvali, co si to dovolujeme ubližovat jejich děcku. Takový děsný kravál už uměla dělat jenom Feketová.

Unavená trať 171 - napsala Tereza Štěpánová

To je zase den, jen kdyby mě tak nebolela hlava, snad z toho nebude migréna. To jestli se mi rozjede, to bude paráda. A ještě je pátek, vagony narvaný k prasknutí a samý školní výlety. To poslední na co mám vážně chuť je třída rozjívenejch a řvoucích spratků.
A to vedro tady, to určitě zase nějakej chytrák technik rozbil klimatizaci. Oni je taky nabírají hned po škole, všichni si myslej jak jsou nejlepší a přitom vědí kulový.

Dům U kapří duše - napsala Alena Bruthansová

Amos nasadil nezvykle rychlé tempo a soustředil se všemi roztěkanými smysly na cíl s nebeskou střechou, který se závratnou rychlostí přibližoval.
Úspěšně unikl všem svodům bujaré ulice. Dnes byl více než jindy odhodlaný předvést nejlepší možnou řemeslnou práci. Zastavil se až před domem se znakem kapra v průčelí. Zapálil si dýmku a čekal na smluveném místě, až kostelní hodiny odbijí půlnoc.

Pes a kočka - napsala Lenka Prosecká

„Ahoj, číčo, jak se dneska vede?"
„Je krásně vyhřívám se na sluníčku, chlupáči. Dneska byla k snídani vepřová panenka - mlaskačka."
„Já dostal zdravou konzervu lososa. V mém věku se prý musí jíst zdravě."
„Jdu do stínu, strašně to tu pere."
„Mám dobrou náladu, tak můžeš do mého pelechu."


15. září 2021

Bludička 2.: Výlet – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Seděla v kanceláři a snažila se z hlubin svého mozkového prázdna vydolovat aspoň jedno číslo. Ne, fakt ne. Dneska tu práci nedodělá. Měla pocit, že ji všechno zavalí, že už se snad ani nenadechne. Zaklapla notebook. Musí odtud pryč. Aspoň na chvíli musí pryč, nebo se z toho všeho zblázní. Čapla batoh, klíčky od auta a vyběhla ven.
Ani nevěděla, kam jede. Prostě jela z Prahy pryč a při první příležitosti sjela z dálnice. Dojela do nejbližší vesnice. Zastavila. Hospoda samozřejmě zavřená. Lockdown. Ušklíbla se. Už měla toho cirkusu plný zuby. Trvalo to moc dlouho.
Ještě chvíli seděla v autě a pak se rychle rozhodla. Potřebuje na vzduch. Sice nevěděla, kde je, ale zabloudit se tady nedá. Prostě vyleze nahoru a trochu se rozhlídne. Když vězíš po krk ve sračkách, je fajn podívat se na to shora.
Jak šla lesem, opouštěla ji panika i vztek. Uvědomila si, že všude kolem ní je jaro. Slunce svítilo, tráva byla zelená, listí na stromech rašilo, kytky kvetly, včely bzučely a ptáci zpívali. Tady v lese jelo všechno postaru.

Co je to láska? - napsali Nina Potočárová, Yassemin Mamyrova, Jan Vaněk

Láska
Jako zasáhnutí kuší
jako šlápnout na minu
odevzdat své tělo, duši,
vlivům... dopaminu.
Jan Vaněk

Odhal, kdo je nezvaný host! Třeba je i v tvojí hlavě… - napsala Nikola Rusnáková

Přichází bez pozvání. Nezazvoní, nezaklepe, prostě jí vtrhne do života, jak se mu zlíbí. A co je na tom nejhorší? Je jak jezinka. Vypadá to, že jen prstíček strčí a hned zase půjde, ale místo toho rozrazí dveře a pohltí celou její mysl svým nechtěným já. Třeba by si na něj Klára i nějak zvykla, kdyby seděl, jako slušný host a vedl příjemnou konverzaci.

Mami, vrať se! – napsala Kája Fojtíková (12 let)

Mami, proč mě tu necháváš? Udělala jsem něco špatného? Já vím, že tatínek od nás odešel, ale to není moje vina. Prosím, nenechávej mě tady, v tomhle domě plném dětí. Je to tady pusté, žádné hračky, jenom stará nevrlá paní, které ostatní říkají paní vychovatelko. A taky sem občas někdo přijde a řekne: „Tohle dítě chci!“ A odvede si ho.
Mami, stůj, copak nevidíš, že pláču? Co jsem ti udělala? Prosím, vem si mě zpátky domů a já se pokusím udělat něco s tím, že mám tmavou kůži. Vážně mě tady necháváš jen kvůli tomu?
Mami, prosím tě, vrať se!

Epizody a hlavní dějová linka - napsala Kateřina Milfaitová

Kouzlo psaní knih
Každý příběh, ať je to povídka či kniha, musí být nejen uvěřitelný, ale také doložen. K tomu nám pomáhají epizody. Což jsou malí pomocníci, kteří rozptýlí čtenáře. Epizod však nesmí být moc, aby čtenář nezapomněl, o čem je řeč. Spisovatel tak musí dobře vědět, co jsou epizody a co hlavní dějová linka!
Použití epizod pomáhá v případě potřeby k vývoji děje, nebo, jak říkával Arnošt Lustig, autor lépe psát neumí, a tak si pomáhá epizodami.

14. září 2021

Cesta k sobě – napsala Barbora Pirklová

Začíná léto. Studuji vysokou školu, jsem bez závazků a jeden by řekl, že prožívám jedno z nejlepších období mého života. Nezávislá a svobodná. Opak je ale pravdou.
Vysokou školu už studuji tolik let, že slonice by za tu dobu stihla odnosit nejméně tři mláďata. Nestuduji z vášně, nýbrž ze setrvačnosti. A jestli osobní život ve stylu „wild and free“ je něco, co bych neměnila? To vám s čistým svědomím potvrdit nemůžu. Mám toho dost, chce to změnu.

Aférka z baru - napsala Nikola Rusnáková

Probudím se a při pohledu vedle sebe jsem trochu překvapen. Večer se mi zdála jako sexy kost, ale teď už chápu, co chlapi v hospodě mysleli tím "po třech pivech, královna každá". 
Včera mě hned zaujala svými oblinami, když se smyslně vlnila kolem našeho stolu. Její uplé šaty obepínaly všechno to, co mám rád. No jo, byly to plná prsa a kulatý zadek, to, co bere asi všechny chlapy. Navíc byla veselá a její jiskrný smích oživil atmosféru celého baru. Čišela z ní hravá ženskost a v tu chvíli jsem byl lapen. 

Dilema – napsala Tereza Štěpánová

Nejsem vůbec nerozhodný člověk. I nákup oblečení mi zabere tak patnáct minut, ale to možná bude tím, že shopping ze srdce nesnáším.
Tahle volba mezi dvěma tématy mi ale zkomplikovala život, právě tím právem volby.
Nejdřív jsem chtěla psát na téma Nezvaný host, protože mě napadl krtek, který mi každoročně pije krev svýma krtincema na mém, jinak úhledném trávníku.
Boj s ním ale pomalu vzdávám. Zaručené rady od sousedů a známých nepomáhají a posledně jsem se musela smát sama sobě, když jsem na něj u jedné hromádky číhala s lopatou a s předsevzetím vzít ho přes hlavu.

Tábor - napsala Valerie Filipová

Zabouchneme za sebou dveře od auta a opatrně se rozhlížíme.
Natálie pomalu dojde k rozvrzané dřevěné brance a otevře jí.
Jak míjíme polorozpadlé chatky a plesnivé umývárny, tělem se mi rozléhá smutek.
Takhle to tu dřív nevypadalo.
“Nebylo to tu nějaký…větší?” zeptá se tiše Natálie.
“A barevnější,” odvětím.
“Támhletu chatku jsme přece přetřely na červeno, vzpomínáš? A na ten chodník před ní jsme v noci vylily modrou a támhle ten plot…”

Jinej svět - napsala Lenka Prosecká

Jak jste se, sakra, dívali na internet?
Mamka mi vyprávěla, že když chodila na základu, tak nebyly mobily ani počítače.
Našla jsem totiž nějaké tlusté katalogy s módou. Otto, Quelle, Neckermann z roku 1986. To oblečení v nich je faktu hustý. Ty barvy, ten lesk, ten střih. Vždyť ty paní modelky vypadaly, že jsou oblečený v kosmonautským. Mamka to za žádnou cenu nechce vyhodit, a když jsem z toho vytrhla dvě stránky, tak řádila jak černá ruka.

13. září 2021

Jsem - napsala Valerie Filipová

Často se lidí ptám, kdy si uvědomili, že existujou. Většinou moc odpovědí nedostanu. Řeknou, že nevědí, nebo řeknou nějaký přibližný věk, který zhruba dává smysl, což je pro mě překvapující, protože já si to pamatuju do nejmenších detailů. Nevím, jestli si nějakou jinou chvíli pamatuju takhle konkrétně.
Jeli jsme autem okolo vinohradské vodárny směrem na Jiřák a ten den hodně pršelo. Byly mi čtyři, byla jsem opřená o dveře auta a v puse jsem měla žvejkačku, protože když jsem byla malá, vždycky jsem v autě měla v puse žvejkačku. Pozorovala sem kapky na okně tak, jak to dělá každé dítě, a sledovala, která dojede dolů první.

Není čas, ztrácet čas – napsala Bohdana Pufferová

„Arone, k noze!” snažím se uklidnit svého psa. Moc jsem se dnes nevyspal. Celé ráno štěká a chová se jak vyšinutý. Přicházím, tedy spíš mě táhne, až k samotnému břehu jezera. Nevěřícně koukám na vodu. Proboha!
Leží na hladině a dlouhé prameny vlasů se jí rozprostírají kolem hlavy jako liány. Její bílé tělo připomíná padlou labuť. Chce se mi vykřiknout, ale mám sevřené hrdlo. Nemůžu vydat ani hlásky.

Tak daleko, a přitom tak blízko - napsala Hana Kavalová

Ahoj bábinko.
Chtěla jsem ti napsat mail, ale nikde jsem nenašla Tvou mailovou adresu. Dokonce ani Google si nevěděl rady. Možná by stačilo babi@nebe.cz, ale nechtěla jsem riskovat, že by si můj dopis adresovaný Tobě přečetl někdo jiný.
Vždyť právě Ty jsi mě učila, že cizí dopisy se neotevírají a nečtou.

Tenkrát na Západě - napsala Radana Vodičková

Už tři měsíce se píše rok 1989. To není možný, fakt se nám to po letech povedlo. Přiklepnutá všechna víza, devizové přísliby. S manželem jedeme na Západ. Že by bolševikovi rezivělo železné sevření?
Ve škodovce 120 naplněné konzervami, spacáky a kanystry benzínu vyjíždíme přes SRN, Benelux, Francii, Švýcarsko a zpět opět přes Německo.

12. září 2021

Šimpanz a hůl - napsal Jiří Wilson Němec

Starý šimpanz si pořídil hůl, aby se mohl lépe pohybovat. Opíral se o ni, a že dobře sloužila, měl ji stále při sobě. 
Jednou se objevil mladý a statný samec a v touze odehnat starého od jeho tlupy, vyrval mu hůl a tou jej bil, až dosáhl svého. Starý opičák hůl, která mu ublížila, zahodil a dál se plahočil bez ní.

Poučení: Není věcí hole, zda tě podpírá nebo mlátí po hlavě.


Ve třídě - napsaly Hana Kavalová a Ester Káňová

Hodina se blíží ke konci. Učitelka, která zabavila třídnímu grázlovi mobil, odchází do kabinetu vytisknout testy na příští hodinu. Ve třídě je hluk. V první lavici se hádá šprtka s třídním grázlem.

„Proč pořád provokuješ? Ještě štěstí, že ti paní učitelka vzala mobil, aspoň konečně nebudeš opisovat.“
„Sklapni a radši si čti tu tvou knihu.“
„Já si ji nemusím číst, učila jsem se doma.“

Pozor, jedu - napsala Radana Vodičková

Má touha naučit děti lyžovat a ukázat jim hory mého dětství nás vytáhla do Krkonoš na Friesovy boudy. S dalšími třemi rodinami jsme se ubytovali v boudě Andula.
Friesovy boudy jsou pro mne výjimečné nejen tím, že jsem tam prožila krásné okamžiky svých pubertálních let, ale vynikají i svou polohou v téměř 1200 m nad mořem, kdy civilizaci reálně i obrazně lyžaři zanechávají v údolí.

Nová stresující zkušenost - napsala Viktorie Jarošová

Psal se rok 2021 a já na jaře oslavila své 16. narozeniny. Nic zvláštního, to se nám tu podařilo už asi každému. V ten den jsem ještě ale vůbec netušila, co se úplnou náhodou přihodí za čtvrt roku, lépe řečeno, na konci měsíce srpna. Jako tenistce a tanečnici se mi totiž ani ve snu nezdálo, že bych takhle mladá mohla pomáhat na florbalové akci, a už vůbec ne, že se hned bude jednat o mistrovství světa. A v Brně. Ne, že bych byla nějakým odpůrcem Brna. Naopak! To město jsem předtím nikdy nenavštívila, tudíž mě nabídka lákala o to víc.

11. září 2021

Nezvaný host - napsala Ester Káňová (11 let)

"Mňam! To kuře je výborný. Mňam, úžasný!"
Ale potřebovala bych si utřít ruce. Ubrousky tu nejsou, kapesníky taky ne, tak si to utřu do vlasů, stejně si je dneska umeju, tak proč ne?!
A to mi nedošlo, že dělám obrovskou chybu. Protože tímhle jsem udělala první krok k tomu dostat vši. A vši byly z tohohle úžasně nadšené!! A z toho, že našly nový dům, tančily. A jak tamposkakuji, tak mě začala svědit hlava. Pořád jsem se drbala a mamka mi pořád říkala, ať přestanu. Ale ono to nešlo.

Ležatá osmička – napsala Karolína Fojtíková (11 let)

Zrovna se stmívalo a představa červánků nad rybníkem s několika labutěmi mi připadala ohromně romantická. Vytáhla jsem stojan, plátno, připravila si barvy a šla jsem malovat. Užívala jsem si ten pocit jistoty a klid, když můj štětec klouzal po plátně a pod ním se objevoval překrásný pohled do přírody. Už odmala jsem ráda malovala, ale takovou scenérii jsem zkoušela poprvé.
Po hodině už byla moc velká tma, abych viděla, co jsem vytvořila, ale i tak jsem byla se svým dílem ohromně spokojená. Sbalila jsem si věci a vydala se přes louku domů. 

Fotbalisti a blondýna - napsali Zuzana Bezpalcová a Petr Polák

Fotbalista Sparty po vyhraném zápase opouští se svou přítelkyní útroby stadionu. Nasedá k nim spoluhráč, kterého odvážejí domů. Poté, co ho vyloží u domu, tak se blondýna rozpovídá…


Blondýna: Ten tvůj kámoš byl dneska ve formě.
Přítel: Jo, tak ve formě, že dneska zkazil asi 90% přihrávek.
Blondýna: Vždyť pořád lítal po hřišti!
Přítel: Škoda, že to bylo k ničemu.

Volný pád - napsala Zuzana Bezpalcová

Vodopád Aling-Aling na Bali
„Mami, kdy už tam budeme?“ zeptal se snad již po dvacáté náš syn. Ještě, než jsem stačila odpovědět, objevila se před námi ohromná informační tabule Parkoviště pro návštěvníky na balijského vodopádu Aling-Aling 50 metrů. Konečně jsme tady. Po zakoupení vstupenek se nás ujali dva mladí průvodci, my se převlékli do plavek a vydali se lesní scenérií. Během cesty na nás čekaly tři menší vodopády, kde nás průvodci s úsměvem vybízeli, abychom skočili ze skalnatých výstupků do průzračné vody pod námi. 

Štěstí jako mrakodrap - napsala Dana Emingerová

Je romantické nedělní ráno. Naši tři kluci – Vojta, Jirka a Šimon – se koukají na pohádky a my rodiče… nebereme telefony. A pokud je zvednou děti, neodbytným volajícím vysvětlují: „Naši? Zavolejte později, zrovna se vrtí pod peřinou.“
Jenže tentokrát zněl hlas v telefonu neobvykle urputně, a tak se desetiletý Vojta objeví se sluchátkem ve dveřích: „To je strejda Alan.“ Žaludek se mi sevře nervozitou. Můj manžel je válečný zpravodaj. A Alan fotograf, se kterým můj muž Cyril prošel téměř všechny války… Byla jsem v šoku, když mi Cyril po prvním rande volal a ze sluchátka duněla dělostřelba.
„Co to je?“ ptala jsem se.
„Srbové u Vukovaru.“ Volal z válčícího Chorvatska. „Co kdybych se za tebou zítra odpoledne zastavil?“ zeptal se. Na to naskočil do auta a přes válečné zóny, přes hory a doly ujel tisíc kilometrů. Zastavil se za mnou… a byl z toho Vojta. Ten, který právě stojí v naší ložnici se „strýcem“ Alanem na drátě.

10. září 2021

Jak mi romantismus zku*vil život - napsal Marek Greger

V životě jsme zvyklí chodit po chodníku, tu a tam popoběhnout, popojet, ale ať už vyvineme jakýkoliv pohyb směrem kupředu, dříve či později to přijde, křižovatka! Na své cestě jsem vykračoval se samotou sbalenou v batohu na dlouhou cestu, když v tom… Došel jsem na klasické téčko! Vlevo Háňa, vpravo Eva.

Háňa
Háňu mi dohodila moje ex. Vím, zní to trochu divně, ale jestli je na světě něco normálního, tak jsou to především divné věci.

Soldanella - napsala Alena Bruthansová

Rút ještě utrhla poslední květ dřípatky, než ucítila, jak se mechem od vřesoviště šíří cizí kroky.
Ztuhla, ledový podzimní vítr se do ní opřel s nezvyklou vervou.
S ladnou rychlostí, vlastní brhlíkům, se schovala za zavalitý kmen dubu. Jen její povlávající narezlé vlasy byly znamením toho, že tentokrát dívku strom pod svou ochranu zcela nepřijmul.
Rút nezvaného pronásledovatele neviděla. Nasáklý pokryv půdy lehce čvachtal při každém dalším uvážlivém kroku. Směr cesty mu bezděky ukazovaly osiřelé stonky. Tentokrát chytil její stopu.

Výstava erotických fotografií - napsala Lucie Svibová

Pojďme se společně nechat unést na vlně vášně a erotiky, která vystupuje z obrazů a naplňuje prostor jemným odérem lásky a milování. Stoupněte si doprostřed místnosti a rozhlédněte se kolem. Smyslnost prostupuje každý kout, všechna zákoutí prostoru, vytéká z obrazů jako láva, která obejme vaše nohy a přinutí vás se zastavit. Je všude, vzlíná, je ve vás. Cítíte ji na stehně, šimrá vás v podbřišku. Mírně přivřete oči a vnímejte ji všemi smysly.

9. září 2021

Jak psát o lásce - napsala Štěpánka Mrázková

Pro člověka, který flirtuje jen pomocí lahví banánového mléka na internetu, není o romanci vůbec snadné psát. Zvláště když Arnošt Lustig říká, že láska nemá definici. Nebo jich možná má tisíce a autor sám si může v nich vybírat, ale pravděpodobně stejně nikdy nepochopí, co to vlastně láska je.
V kapitole Jak se píše o lásce, je popsáno, že Lustig rozlišoval tři druhy sexu, tedy ten, co se podobá zvířecímu, ten, co je spíše pro pobavení, a ten, ve kterém jde o spojení dvou lidských duší. A jeho důležitou radou je, že máme při psaní dbát na vkus, nepsat o všem, co vnímají naše vjemy, o tom, co dělají fyzická těla, ale o tom, co se děje uvnitř postav, o čem jsou jejich pocity. 

Přeskok jednonožce přes žhavé uhlí – napsal Zdeněk Titl

Kdesi jsem četl, že přecházení přes žhavé uhlí slouží v kmenových vesnicích v Africe jako ukončení nějakého období a vstup do nové životní etapy. Děje se tak ve dvanáctiletých cyklech, nebo když to vyžadují okolnosti.
Tak jsem si řekl, že když se mi nepodařilo odcestovat do Španělska tehdy, kdy jsem chtěl, protože se mi při cestě tam při vystupování z vlaku, ještě v Česku, stal úraz a museli mi amputovat levou nohu ve stehně, tak že se vydám do Španělska znovu a jinak.

Bludička 1.: Setkání pod třešní – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Sral ho celej svět. Ta práce byla hrozná.
Dorazil domů, do vysněnýho domu na kraji lesa. Měl vlastně všechno, co chtěl. A neměl. Sral ho celej svět.
Na tohle vždycky pomáhalo vypadnout. Hned, jak to v garáži zadunělo, trochu pookřál. Helma, kalhoty, rukavice. Jedeme. Vyrazil na motorce na svý oblíbený místo. Klidnej kout, rozlehlý louky a výhledy do daleka. Sem jezdil praktikovat meditaci po svým. Utišit ten hlad. Ani nevěděl po čem. Jen věděl, že tam je. Myslel, že až dostaví ten dům, že zmizí. Ten hlad. Nezmizel.

8. září 2021

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - ZPRAVODAJ 9/2021

Milí přátelé psavci,
na začátku září se otevřely dveře ZÁZRAKŮ EVOLUCE - nových přírodovědných expozic Národního muzea. Běžte se tam určitě podívat!!!
Znalci hovoří o průlomu v českém muzejnictví, o popularizaci vědy v té nejmodernější podobě. Viděla jsem výsledky práce, na které jsem se dva roky podílela, a konečně mi to došlo - mám za sebou jeden z nejúžasnějších počinů své kariéry: editovala jsem odborné texty o přírodě tak, aby byly srozumitelné pro širokou veřejnost. 
Nejméně dvacet let se tak budou generace dětí radovat z nádherných modelů zvířat, která vypadají, jako by se pohybovala ve svém prostředí. A právě v tom je expozice v našich českých poměrech unikátní. Děkuji Ivovi Mackovi, řediteli Přírodovědného muzea, že jsem i já mohla přispět tím, co umím. 
Dana



„Nejvíce se mi na Daně líbilo, že ačkoliv není přírodovědkyně, tak se vždy statečně vrhala do samostudia témat, kterým nerozuměla, aby byla schopná je lépe pochopit a čitelněji přepsat. Ten elán byl až inspirativní.“
Ivo Macek, ředitel Přírodovědného muzea Národního muzea

Má lásko - napsal Josef Huslík

Jak jsi daleko pohlcena tmou a vesmírem
jak jsi blízko zakleta vůní mého polštáře
Má hlava zabořená v hluboké bělosti včerejšího
večera je horká tvým tělem, je lehká tvým
pohlazením jak modř jarního nebe
Lásko má, zpívej hlasem křehkým jako slova
mého vyznání o příchodu bohů
v šarlatových pláštích, kteří tě stvořili
k obrazu mé touhy a pak se rozplynuli
ve výkřiku krvácejícího slunce

Jeden by psa nevyhnal - napsala Jaroslava Rymešová

Bum!! Prásk!!!
A je to tady zas! To jsem si mohl myslet! Už mě zase bude vláčet ven. Ale já nechcííí... Venku je počasí, že by tam psa nevyhnal. Ale on jo. Jemu je všechno fuk. Když se potřebuje nalejt, tak proč zrovna, když venku tak leje?
Vždycky, když se chytne s paničkou a dojdou mu argumenty, tak hned: „Azore, pojď. Jdeme pryč!“ Narazí si na hlavu svou umolousanou čepici, sebere z věšáku vodítko a už hvízdá. Ach jo! Když si představím tu cestu. Samej rigol, teď plnejch bláta a ledový vody. On má aspoň pršiplášť a dlouhý nohy. Ale já?

7. září 2021

Orientační běh bez lesa - napsal Marek Filičko

„Start!“ ozývá se hlasitý pokyn a nepočetné pole běžkyň a běžců vyráží vstříc závodu v orientačním běhu na místě, kde by to nejspíš málokdo čekal – v Grónsku za polárním kruhem. Je jedenáct hodin v noci, ale červnové slunce vysoko nad obzorem a obloha bez mraků zaručují nepřetržitý přísun paprsků po celou noc. 

Vybíhám do nyní naštěstí vyschlé bažiny okolo menšího jezera. Je to běh jako v hustém a tlustém koberci: nohy se boří do měkkých polštářků mechu a zvedat je a odrážet se k dalšímu kroku je hodně těžké.

Vítězství bez gólů – napsala Kateřina Pospíšilová

Má tohle místo rád. Dokáže si představit, že tady prožije celý život. Naplno si to uvědomil v uplynulém roce, kdy ho už unavovalo vrtkavé anglické počasí a vlhký chlad, otravně usazený ve starých zdech jeho studentského pokoje na koleji v Cambridge. S návratem na Loučeň už potom neotálel.
Teď stojí princ Erich u široce rozevřených oken jídelny a pozoruje známou krajinu. Louky, pole a aleje se zbarvily tuctem svěžích odstínů zelené. Venku voní šeříky a od rybníka sem doléhá kvákání žab. Pozdní jaro překotně ustupuje, vystřídáno slunečným, téměř letním počasím.

Zahrada ticha – napsala Jana Bednářová

Je tam brána, zdobená světlem lásky a vnitřním klidem Marie. Marie vstupuje do svých vzpomínek cestou lemovanou obrazy. Obrazy tvořenými tahy štětce, vedeného jejím srdcem.
Oranžově zářící měsíc v úplňku ji dnes zlákal na terasu zámku. Sedí schoulená v křesle uprostřed rozlehlé terasy. Sotva znatelným pohybem pomněnkových očí se podívá vedle sebe. Povzdechne si, ne lítostivě, ale s něžným zasněním. Ne, dnes tam opravdu už není, pohodlně usazen, s šibalským a chápajícím úsměvem, do jejích očí zahleděn, s nedbalou elegancí pokuřující doutník a labužnicky vychutnávající oblíbený koňak Hennessy. Její přítel, ten z nejvzácnějších.
„Milý příteli, myslím, že opravdu netušíte, jak moc jsem vděčná za vaši přítomnost zde na zámku. Jste má spřízněná duše. Duše, které mohu sdělit vše, co mne trápí i co mne těší. Díky vám mám spoustu nových zpráv z pestrého světa umění, našeho společného světa. Jsem moc ráda, že mladý básník Rilke zaujal vaše přátele z literárních kruhů. Věřte mi, je velmi talentovaný, často si píšeme. Přeje si znát mé názory a díky tomu mám spoustu jeho básní i básnických pokusů. Mohu vám je později přečíst. Víte, poslední měsíce mi chyběla vaše slova povzbuzení. Jakže jste mi to sděloval?“

Osudová zpráva – napsala Jana Bednářová

Marie, kněžna Marie Thurn-Taxis, sedí na terase loučeňského zámku. Jsou tři hodiny ráno, nemůže spát. Své pomněnkově modré, do široka otevřené oči upírá k obloze. Upírá je k oranžově zářícímu měsíci v úplňku. Očekává, že snad odpoví na její otázky on? 
Hlavu má plnou otázek, obav, myšlenek. Myšlenek hrozivých, jako roj divokých včel. Vše od chvíle, kdy ji zahradník jejich panství, milý Angličan Mill, vyprávěl, co viděl a slyšel na cestě za svým pánem a Mariiným manželem, knížetem Alexandrem.