26. dubna 2019

Poprvé - napsala Sára Sošková

„Proč já jsem si to proboha tenkrát na ty narozeniny přála?“ ptám se sama sebe, když vidím, jak se několik kilometrů nad zemí v malém polorozpadlém letadle otvírají dveře.
„Tak a teď už je to jedno. Buď to prostě přežiju anebo ne.“
Automaticky vstávám a pomalu se přibližuji ke dveřím.
A najednou tma, mozek návalem strachu a adrenalinu vypíná. Už vidím pouze tu obrovskou propast mezi letadlem a zemí, kterou v následujících patnácti minutách musím zdolat.
Skáču. Točím se.

25. dubna 2019

Bankovní pobočka očima zloděje - napsal Lumír Havlíček


Záměrně jsem si vybral bankovní pobočku na kraji města, kde se dá dobře zaparkovat a zároveň rychle se vytratit. Je taky na méně rušném místě, což zvyšuje pravděpodobnost toho, že si mě nikdo nevšimne. Nejméně lidí ji pravidelně navštěvuje v pátek odpoledne. Kdo by měl taky náladu před víkendem navštěvovat banku, že jo? A taky si myslím, že zaměstnanci banky už jsou taky v tu dobu myšlenkami někde jinde.
Určitě jsem si vybral správně. Ach, už se vidím v baru někde na pláži.
No jo, ale jak přesvědčím bankéřku, aby co nejrychleji otevřela trezor? Na přepážce píšou, že mají všechny trezory časový zámek, ale copak vím, jak to může dlouho trvat?

Vlaštovka a sloup - napsala Šárka Vaculová

Tak co, jak ti tam je?
Je to docela pohodlné, ale trochu nestabilní, mám malinko strach.
To sis teda nesedla na úplně nejšťastnější místo.
Takhle to dělají všichni, tak já musím taky. Kdo ví, co by mě čekalo dole.
Nemusela bys dolů, stačilo si vybrat něco pevnějšího, než takovou houpačku, jako jsem já.
Uznávám, že máš možná pravdu, ale už jsem se tu uvelebila a máš tu pěkný výhled. Stejně se tu moc dlouho neohřeju.

Velikonoce - napsala Barbara Tesařová

„Nazdár černá,“ zdraví jako vždycky od vrátek. Těším se na žrádlo, ale jinak na ni nemám vůbec náladu.
„Kde je Evžen?“ ptám se zvídavě. Neslyším ho totiž od včera dupat ve vedlejším kotci.
Provinile se na mě podívá: „No jo, byly Velikonoce...“
Pociťuji smutek, už jsem jediná. Brzy ze mě budou karbanátky nebo řízky. Letos žádné běhání po zahradě a baštění pampelišek.
„Neboj, tebe si necháme,“ chlácholí mě a sype mi do misky granule.

24. dubna 2019

V pasti - napsal Miroslav Tichý

„Pojď, pojď, nepřestávej, dělej, dělej, dělej, jó, jóó,“ povzbuzovala Olina svého milence Karla, který zvyšoval frekvenci pánevních výpadů na maximum a přitom stíhal laskat i její bradavky.
Ten Karel, to je dárek, blesklo jí hlavou, ale jen nakrátko. Myšlenka byla rázně odkopnuta nastupujícím orgasmem.
Pár menších orgasmických vlnek už jí tělem proběhlo, přeci jenom Karel jí pumpoval vnitřní orgány už asi čtyřicet minut, ale tahle, ke které se schylovalo právě teď, byla bez diskuzí největší.
„Jo, jo, hm, hmmm, hmmmmmm,” zvyšovala fistuli a chystala se na největší vzdech za poledních několik let. Cítila se jak surfuřka na pobřeží městečka Nazareth v Portugalsku, kde se pravidelně sjíždějí ty největší vlny. Jednu takovou teď právě chytla. Orgasmus vrcholil.

Na útěku - napsala Monika Hodáčová

Paříž. Znovu po tolika letech, ani se jí to nechce počítat. Muž, se kterým tu snad před čtvrtstoletím byla, už jejím mužem dávno není. A ten, co tu s ní je dnes, spokojeně spí v hotelovém pokoji.
Když odtud vyběhla do tmy, jen v polospánku zamručel: „Kam jdeš?“
Na Emmino: „Jdu se projít,“ už nic neřekl. Jejich první společná dovolená se blížila ke konci a ona tu teď bloudí nočním městem milenců sama.

23. dubna 2019

Procitnutí – napsal Bořivoj Beránek

Zoufale volal o pomoc, pak se znovu ponořil. Nevnímal, že mu chybí kyslík. Až v poslední chvíli ho pud sebezáchovy opět vyhnal nad hladinu. Věděl, že má poslední minutu, možná dvě, pak už bude pozdě.
Zachvátila ho panika. Netušil, jestli hledá na správném místě. Přesto přemohl strnulost a zkoušel to dál. Další vynoření špatně odhadl a vdechl moře. Voda v plících ho dávila. Chvíli se zmítal ve vlnách, ale začal s nimi prohrávat. Vyčerpán zápasem klesal pod hladinu. Ztrácel vědomí.

Stůl v kuchyni - napsala Eva Svobodová

Sedím v kuchyni, všude je ticho. Stmívá se. Bezděčně hladím desku stolu. Velkého, dřevěného stolu, kolem něhož by se vešlo hodně lidí. Teď ho mám ale celý pro sebe.
Prsty jedou po lesklém povrchu a vnímají každou oděrku, co za ta léta dřevo utrpělo. Hluboký vryp, jak jednou malá Dorka upustila brusli, když si je balila do tašky. Čtyři tenké mělké linky o kus dál. Když Andulka dostala na talíř neoblíbený hrášek, pomstila se jedním tahem vidličky na hladkém povrchu.

22. dubna 2019

Nad ránem v Klatovech - napsala Lucie Svibová


 „Uvědomuješ si kolik je hodin? Jasně jsme se domluvily, že budeš chodit domu před půlnocí, a když ne, tak alespoň zavoláš?“
„Já vím, mami, sorry.“
„Trnu tady hrůzou už víc než dvě hodiny. Co si vůbec myslíš? Proč jsi nezavolala? Kde jsi byla?“
„Byla jsem s Petrem v dílně.“

Zasazeno - napsala Kateřina Illnerová

Jednoho dne se zajíc rozhodl, že si zasadí mrkev, aby měl na zimu dostatek jídla. Nasbíral u cesty krásná kulatá semena, před svou norou pečlivě vyoral políčko a do něj ve vyměřených rozestupech začal sázet semínka. Zrovna v tu chvíli šla kolem myška, a jak tak zajíce pozoruje, povídá: „Počkej zajíci, takhle by to nešlo, vždyť ty…“
Ale zajíc jí skočí do řeči: „Ššš, myši hloupá, neruš mě u práce, však nevidíš, že tu sázím mrkev?“
Myš na to už nic neřekla a odcupitala. Za pár dní šla kolem znova, zrovna když zajíc zaléval čerstvě nakypřenou půdu.

21. dubna 2019

Mateřské otázky - napsala Alena Štiková

- Ahoj, co bylo ve škole?
- Nic, dobrý.
- A co ta matika?
- Dobrý, nepsali jsme.
- Aha, a už jsi doma?
- Ne.
- A kde jsi?
- Venku.
- No, to mě faaakt nenapadlo, že jsi venku, když nejsi doma! Kde jsi?

Nemrtvý, pár metrů pod zemí - napsala Caroline Kotníková

Zjistil jsem, že už nemá smysl křičet, neuslyší mě. Snažil jsem se kolenem vykopnout vrchní víko, ale marně. Motá se mi hlava a tep je vysoký, pomalu není co dýchat.
Moje klaustrofobická panika dosáhla nejvyššího vrcholu, nemám okolo sebe ani centimetr na víc pro pohyb, kolena nemohu ani pokrčit, při každém pokusu mě zastaví to dřevěné víko, týhle zasraný rakve.
Jsem živ a mezi mrtvé nepatřím, ale nebude trvat dlouho a bude tomu tak.