16. července 2019

Jsem kostka cukru - napsal Martin Tomášek

"Je tu tma a vlhko. Kde to jsem?"
"V kredenci. A neboj, dlouho tu nezůstaneš," ozve se ze tmy těsně vedle mě.
"Ani já ne," pokračuje hlas, než stačím položit jakoukoliv otázku. "Nevím, co se tam venku děje, ale vždycky se tu dvakrát denně otevřou dvířka a vynikne sem prudké světlo. S ním vždycky zmizí několik kamarádů a už je nikdy nevidíme."
"Co se jim stane?"
"Nevím, ale asi dopadneme stejně a nebude to nic hezkého, obávám se..."
Sotva to ten neznámý dořekne, slyším zvonek u dveří.
"A je to tu!"

15. července 2019

Kurz paměti – napsala Zdena Součková

Není pravda, že jsem sklerotická. Jsem jen trošičku roztržitá a někdy se mi pletou jména. Jako sekretářka bych tedy asi měla mít lepší paměť, ale vždycky ošidnou situaci zachráním svým šarmem a smyslem pro humor. Několik let už pracuju ve stejné firmě, tedy asi i díky tomu, že říďa na mě tak trošku drží. Ale nakonec ani naši klienti si nikdy nestěžovali. Jsem totiž kreativní, flexibilní, komunikativní, v kolektivu oblíbená a navíc vařím výbornou kávu.
„Nebojte se, Alenko, uvidíte, že i ten nový si vás nechá. Určitě si budete taky rozumět,“ utěšoval mě ředitel, když se řešil jeho dlouho odkládaný odchod do důchodu. Na rozloučenou mi dal ještě dáreček – Kurs paměti.

Krátké vlasy, dlouhý rozum? - napsala Milana Bazanac Kadlčíková

„Zralé ženy mají zralé účesy!“
Pořád mám v živé paměti, jak mě taťka v dospívání touto větou přesvědčoval, že si mám své neposlušné a všude se povalující vlasy dát ostříhat. Kázání vždy končilo tím, že jsem vzpurně pohodila svou rozcuchanou hřívou a šla si svou cestou.
Po dvaceti letech jsem si na tuto tátovu radu s nostalgií vzpomněla. Mířila jsem právě s odhodláním, že tentokrát to bude opravdu razantní změna, ke své kadeřnici Milušce. Miluška mi uvařila kafe a s pozvednutým obočím koukala na stažené fotky účesů v mým mobilu: „Fakt to chceš úplně na krátko?“

Procházky borderkólie Anděly - napsala Šárka Končalová

„Pozor! Páníček bere vodítko! Já se tak těšííííím!“
Konečně ho pořádně vyvenčím…
Z chalupy vyrážím jak neřízená střela, ale ještě musím u silnice na chvíli přibrzdit, počkat na mého dvojnožce a jít mu „u nohy“.
U viaduktu přijde milovaný povel: „VOLNO!“
Beru nohy na ramena a dávám všechnu radost a energii do úprku vpřed. Rozkvetlá louka mě pohltí a já štěstím plavu v tom lučním moři! Tolik pachů a vůní! Tolik zpráv, které musím vyluštit! Tolik stop, které tu zanechala divoká zvěř… a taky tu musím něco zanechat já…

















14. července 2019

V knihkupectví - napsala Katarína Rybárová

,,Neviem sa rozhodnúť, ktorú z vás si mám kúpiť. Je vás priveľa!”
,,Hej! Pozeráš zlým smerom! Mňa chceš!”
,,Nie .. ty vyzeráš ako nejaký romantický brak.”
,,No, dovoľ!”
,,Ja som chlap, my máme radi akčné trháky a sci-fi. Nepresviedčaj ma, ja si ťa jednoducho nekúpim.”
,,Vážne?”
,,No, vážne!”
,,A čo keď ti poviem, že na to čo viem, ženy letia ?”

Znovu náctiletá Monika - napsal Martin Rabenseifner

Monika se rychle a potichu proplížila chodbou k venkovním dveřím. Bylo ráno.
Karel stál ve dveřích kuchyně, takticky zády k ní a čelem ke svému otci: “Aha, já nevěděl, že dnes nejdeš do práce, tati.”
Už venku na ulici si Monika pomyslela: “Málem se tady počůrám, nestihnu práci a kvůli čemu nebo komu?”
Karlovi je 19, jí přes 40.
“Tohle se mi naposledy stalo v minulém století, ufff, abych utíkala před rodiči po noci strávené v klučičím pokoji.”
Cestou do práce si Monika čte zprávy v mobilu: dceru asi vyhodí z gymplu, druhá dcera a syn zdraví od babičky.
A manžel? Ten má tu svou pětadvacítku.

Vlakem do duše - napsala Kateřina Hovadíková

Krajina za oknem vlaku mi rychle mizí v dálce. Mám hlavu opřenou o sklo a ruce složené v klíně. Dlaně se mi potí. Nevěřícně čtu znovu a znovu řádky v lékařské zprávě. Hledám nějakou chybu, nemůže to být pravda. Zahledím se do okolní krajiny a hlavou mi běží celý život. Veselé dětství na vesnici, mládí plné zábavy a přátel, pohádková svatba s Jindrou.
Bože, můj Jindra. Je tak laskavý a hodný. Miluji ty jeho dolíčky ve tvářích, když se usmívá. A vrásky na čele když se soustředí na práci.

13. července 2019

Lidumilka - napsala Lucie Žeková

„Budeš si muset vybrat!“ řekla rázně Jarka ze Sokola.
„Čím dřív, tím líp,“ dodala. „Určitě to bude dobrý i pro tebe samotnou, uvidíš.“
Nemohla pochopit, proč se Emilie paktuje s lidma ze strany. Mezi nimi byla s členskou legitimací výjimkou.
Ten den, jako každé ráno vstala ve čtyři hodiny a v pět už byla přichystaná převzít ranní směnu v nemocnici. Převlékala postele na lůžkovém oddělení, pak asistovala u vizity. Jako každý všední den dělala práci, která ji bavila a dávala podle ni smysl. Ve dvě hodiny odpoledne už byla doma. Poklidila svou velkou domácnost, nachystala třem odrostlým dětem a manželovi večeři a vyrazila k paní Veselé. Pomohla jí s koupáním, poklábosila s ni o novinkách, které se zrovna ten den v ulici udály. Uvařila ji večeři, rozloučila se a pelášila na místní schůzi KSČ.

Bajka o mravenci - napsal Zdeněk Hart

„Konečně vidím svět z výšky. To je nádhera, to je krása,“ povídá mravenec.
Stojí na vysokém kameni a dole pod ním je hluboká propast.
„Vylezu ještě výš,“ chlubí se.
„Nelez tak vysoko, sjede ti nožka a zabiješ se,“ volá na něj mravenčí maminka.
„Neboj se. Odvahu jsem neztratil. Vylezu na nejvyšší horu. Uvidíš.“
„Odvahu máš, ale ztratil jsi soudnost. Ztratil jsi strach. Riskuješ!“ Ale to už mraveneček neslyší a leze a leze výš a výš.

Jak by si poradila s myší babička - napsala Alice Pohořelá

„Myš, pomóc, myš!“ zaječela Adéla a vylezla na židli. „Mami, honem, udělej s ní něco!“ nepřestávala vřeštit a ze židle si vlezla na stůl.
„Neřvi a hlas, kde ji vidíš!“ zavelela jsem a točila se v kuchyni, jak na obrtlíku.
„Za košem, za lednicí,“ hlásila dcera, „teď vběhla do předsíně!“
Nelenila jsem, hupsla tam za ní a honem pozavírala všechny dveře.

12. července 2019

Smutné příběhy - napsali Jiří Tichý, Petra Soukupová, Nina Zemanová


Jak to mám říct
Hráli jsme si s dětmi na táboře takovou tu hru, kdy má každý seznam věcí, které musí získat. Třeba šišku jedle nebo kolíček na prádlo. Po večeři se vyhlašovali vítězové a rozdávaly se výhry.
Pětiletá Ráchelka úplně bláznila radostí, když za odměnu dostala panenku. Brala ji všude s sebou a moc se těšila, že ji ukáže doma mamince a tatínkovi. Nedokázal jsem jí říct, že už je nikdy neuvidí.
Jiří Tichý

Papír a tužka - napsal Martin Rabenseifner

Dnes jsi teda pořádně ostrá a silně do mě ryješ! Co se stalo?
Ale, nic zvláštního. Můj pán a vládce má dnes příval tvůrčí energie.
Aha. A čím to, že právě dnes? Fakt mě to bolí, nejsem na to zvyklý, nejsem přece žádný kopírák.
To kdybych věděla. Jsem celá mokrá, jak se můj pán potí.
Kdybych aspoň viděl, co z té energie vypadne. Sám na sebe nevidím.
To ti ráda povím. Když si mě dá za ucho, mám na to slušný pohled z odstupu.