Prší krásně – napsala Jana Faitová

Prší a prší. Pan Kemr to ve filmu Na samotě u lesa říká jinak. Jsem ale slušná holka a tak říkám prší a myslím to… to jinak.
Deštník mám, malý pohotovostní, ten co se nosí jako rekvizita. Při prvním poryvu větru se obrátí proti srsti a je z něj houba muchomůrka. Jedna muchomůrka se zlomeným drátem teď spí na dně mé kabely a já moknu. Vždyť slibovali počasí jako v Karibiku, rozhodně ne tohle. Všechno mě studí, kolem jsou jezera vody a z kovově šedivé oblohy padají cáry deště.

Jakou barvu má svoboda - napsala Kristýna Rose

Z trouby voní americké čokoládové brownies, na plotně syčí z pánve čínská směs s rýžovými nudlemi a v plátěném sáčku chladne italský chléb. Ve dveřích se objeví dětský obličej rudý jako sovětská vlajka. Maminka s úsměvem čeká, že dceru ty vůně nenechají dlouho chladnou, ale ta jen mlčky praští aktovkou o zem a zmizí ve svém pokoji.
„Co se stalo, Klárko?“
Za chvíli se v kuchyni objeví rozevláté vlasy a brunátný obličej. „Já to nechápu. Představ si, že odteď smíme jíst už jenom o velký přestávce. A musíme přitom chodit do kolečka.“
„Cože?!“
„Nesmíme nosit rozpuštěný vlasy a máme mít oblečení bez obrázků.“

Praha barevná a šedá – napsala Bohuslava Kopřivová

Chodit s hlavou vztyčenou se vyplácí.
Sametová revoluce osvobodila nejen lidi od totality, ale i památky od jejich šedi. Dívala jsem se na ty omšelé, ale stavebně úžasné domy a litovala, že jsou tak zanedbané. To se umocnilo po přečtení knihy Miroslava Horníčka „Dobrý den, socho!“. V ní se doporučuje, dívat se při procházkách po městech nejen na své nohy, ale i zvednout hlavu vzhůru, a pokud je na fasádách domů socha, pozdravit ji, jako by byla živá. Opravdu jsem to tak dělala, hlavně to první doporučení.

Bajka o globusu a mapě - napsal Miroslav Tichý

Byl jeden globus. Bydlel ve starém zámku a byl to starý bručoun. A byl nějakej divnej. Nic na něm nebylo správně. Amerika v Asii, Jižní pól v Evropě, místo Austrálie moře. Prostě zmatek.
Kdysi byl v pořádku, ale to už je dávno. Teď dřepí ve vitríně a nechá se očumovat turistama. 
,,A tady máme zajímavý exponát, chloubu našeho zámku. Náš netradiční glóbus. O jeho původu víme jen málo.‘‘ 
Přestal to poslouchat. Poslouchá tuhle větu už léta. A ví proč.  
Mohla za to ona. Ta mapa.

Emingerovi - napsala Eva Svobodová

Táta, máma, dvě děti, obě holky. Vlastně rodina jak ze starého slabikáře. Jenže teď už o dvě generace starší. Obě děvčata zralé ženy v letech, samy mají dohromady šest dětí dospělého věku. Táta s mámou v penzi.
Člověk by řekl – pojí je hlavně vzpomínky, narozeninové oslavy a radost z úspěchů vnoučat. Jenomže když tuhle rodinu poznáte blíž, musíte změnit názor. A možná trochu závidět…
Potkala jsem při různých příležitostech velkou část členů téhle veliké rodiny, a vždycky vyčnívali. Pokaždé jsem si jich všimla ještě předtím, než mi (někteří) byli představeni. A pak jsem natrefila při autorském čtení na Dobešce tu původní sestavu – tátu, mámu a dvě dcery.

Duchovní průvodce - napsala Olga Brabcová

Karolíně chvíli trvalo, než se vzpamatovala z šoku. Po třicítce se sice začala zajímat o duchovní seberozvoj, ale situaci, ve které se právě nacházela, si nedokázala představit ani ve snu.

Když konečně sebrala odvahu, odkryla tvář, kterou si rukama zakrývala v naivním dětinském přesvědčení, že se tím něco vyřeší.

Pomalu otevřela oči a podívala se před sebe. Byla tam. Zářící, obrovská postava tyčící se skoro až ke stropu. Vypadala skutečně majestátně a tento dojem ještě umocňovala obří zlatavěšedobílá křídla s fialovým leskem, rozpínající se vodorovně po celém pokoji. Co Karolínu vyděsilo ze všeho nejvíc bylo, že se bytost neusmívala, vlastně neměla žádný výraz.

"Káji, uklidni se, je to anděl, má křídla, bílý vlasy, jo to musí bejt anděl a ty jsou přece hodný." Říkala si Karolína pro sebe, a zároveň nahlas. Snažila se zklidnit.

Jugoška - napsal Zdeněk Hart

„Co kdybychom jeli příští rok do Jugoslávie?“ přivřela oči Maruška a ovinula manželovi ruce kolem krku. „Udělali bychom si krásnou dovolenou, než půjde Jaroušek do školy,“ zasnila se.
„No, to by bylo bezvadný,“ zatoužil i Pepa po Jadranu. „Ale víš, co by nás čekalo?“
Povzdechla. Bylo září 1975 a oni měli pár týdnů na to, aby do konce listopadu podali všechny žádosti a zkusili sehnat povolení k výjezdu...
Pepa sedl a sepsal seznam, co všechno je třeba zvládnout:
Za prvé: Dojít k alergologovi, aby napsal pro Jarouška doporučení k pobytu u moře. Bez toho bylo skoro marné dávat si žádost do banky a platit za kolky. „Naopak s lékařským doporučením bychom měli body do bankovního pořadníku získat,“ hloubá Pepa.

Obživa pro naši rodinu - napsala Dana Emingerová

Zánovní Škoda Octavia, na kterou tatínek vydělal v osmašedesátém v Německu, svištěla na prázdniny do Jugoslávie. Krátce předtím se tatínek nestal ředitelem Škodovky, protože nechtěl být komunistou, a tak jsme byli „chudý“. Na zahrádce jsme vezli obrovský vak, rozpláclý po celé střeše oktávky. V něm jsme měli stan, spacáky a nafukovací matrace.

Turbulence - napsala Olga Brabcová

S nezájmem sleduji starší vyhublou letušku. Stojí v úzké uličce a s úsměvem ukazuje na nejbližší nouzové východy po její pravé a levé straně.

„Zuzko, hele!“ volám na kamarádku sedící přes uličku po mé levici a ohnutým ukazováčkem ji předvádím vzlet letadla a jeho následný pád.

Vždy vážná a vyrovnaná Zuzana neodpoví, obrátí oči v sloup, zakroutí hlavou a snaží se usnout. Podívám se na ostatní cestující. Zaujme mě asi 20ti letá černovláska, pravděpodobně místní, Peruánka, která evidentně letí poprvé. Napjatě pozoruje letušku a zároveň si pečlivě pročítá přiložený návod s bezpečnostními pokyny.

„No jo, nováček“ říkám si v duchu a s nově nabitým přesvědčením, jak zběhlá a zkušená cestovatelka jsem usednu zpět do sedadla. Nasadím si sluchátka a pomalu usínám.

První facka bolí nejvíc - napsala Kateřina Hovadíková

Je půl třetí ráno. V zámku chrastí klíče. Přišla chvíle, na kterou čekám celou noc. A zároveň si přeju, aby se mi to jenom zdálo. Jenomže nezdá. V chodbě začne známý šramot. Bouchnutí dveří, plácání do zdi při hledání vypínače na světlo, rána svazku klíčů o podlahu a hlasitá otázka: „Je někdo doma?“
Hlavu zabořím do polštáře a snažím se neslyšet.
„Sakra, ptám se, jestli je někdo doma,“ ozve se ještě hlasitěji.
Ospale vyjdu z pokoje.
„Ahoj Zdenku.“

K čemu je anděl bez křídel - napsala Bohuslava Kopřivová

To je strašná fuška furt vosekávat ty blbý římsy a sarapatičky. Kdo si to vymyslel, je to stejně k ničemu. Někdy to nejde, jak to drží, jindy to padá samo, ale vždycky to strašně práší. Je z toho takovýho bordelu, to svět neviděl.
Eště sejmu toho anděla a půjdu na pivo. Z toho prachu mám v krku jako ve vápence.
Stejně by mě zajímalo, proč se to dělalo. Asi měli dost peněz, tak to strkali do blbostí. Anebo se jim to třeba líbilo, nebo byli pobožný.

Mořští leguáni - napsala Veronika Souralová

Pro děti:
Víte, že na Galapágách žijí draci?
Ano, je to pravda. Jmenují se mořští leguáni.
Vypadají přesně jako ti draci, které znáte z pohádek, jen jsou menší.
Většinu dne nehybně sedí na ztuhlé lávě lemující břehy, upřeně mžourají malýma očkama k obzoru a vypadají, že se jich život kolem nich vůbec netýká.
Když dostanou hlad, rozvážně a opatrně slezou do vody a v tom okamžiku se kompletně promění. Z nehybných soch se stanou obratní plavci. Roztáhnou prsty s plavacími blánami, mrsknou dlouhým plochým ocasem a hbitě se potopí ke dnu, kde si pochutnají na šťavnatých řasách.
Nasyceni vylezou zpět na skálu a dál strnule střeží divokou krásu galapážských ostrovů.

V jiném světě - napsala Jana Faitová

Já to vážně nezvládnu. Pomoc, ta užovka se mi nějak divně vlní v rukách. Tak nedělej rychlé pohyby, ať tě nekousne. To se může stát? Ty umíš ale potěšit.
Navštívit o půl generace staršího bratrance Evžena není legrace. Chová exotickou havěť, no a protože žije sám, každého, kdo strčí nos do jeho příbytku, okamžitě zaměstná.
Bývalý cirkusák a dobrodruh v jedné osobě bydlí ve vilce po rodičích na kraji města. Terária  zabírají dvě velké místnosti. Sám obývá nehostinný kutloch a kdysi skvostnou halu domu.

Jak jsme vyhráli – napsal Miroslav Tichý

„Co to je?“
Koukám na televizi a nechápu, co se to děje. Moderátor před šedivou stěnou studia říká něco o studentech, o Národní třídě, o zákroku policie. Jsem taky student, ale jsem pako.
Je mi sedmnáct, studuju v Čáslavi zemědělku a víc než výročí smrti Jana Opletala a nějaký studentský pochod v Praze řeším to, jestli mě Katka bude zase chtít. V květnu se se mnou líbala na nádraží a teď v listopadu…kde jí je konec.
Furt na ni myslím a pořád to děsně bolí, ale tohle… tohle je nějaký divný. Tohle mě z té bolesti vytrhuje. Něco se asi fakt děje. Jdu k televizi, zesiluju ji, usedám. „Hlavně nikam nejezdi a do ničeho se nepleť!“

Príbeh starej slivky – napsala Katarina Bobríková

Keď sme ju videli prvý raz, bola jeseň, ba vari až neskorá jeseň. Úrodu z poľa pozberali, na zimu ju však ešte nepoukladali. Vošli sme do dvora starej, 150-ročnej chalupy, ktorá kedysi patrila zámožnému záhoráckemu sedliakovi. Zomrel bezdetný, bez príbuzných, a tak jeho majetok zdedila suseda, ktorá ho doopatrovala. V domčeku však už aspoň pätnásť rokov nikto nebýval. O pole za ním sa susedia starali len tak, aby sa nepovedalo, lebo veď každý mal dosť svojich problémov, starostí i práce.

Týden ve tmě – napsala Irena Pokorná

V chatce byla černočerná tma. Zkoušela nejprve nahmatat to, na co se před tím dívala. Šla krok po kroku podél stěny. Byla chladná a lehce hrbolatá. Pokračovala rukou až k zemi. Zhruba po dvaceti centimetrech se dotkla dřevěného obložení místnosti. Dřevo jí přineslo příjemný pocit tepla a bezpečí. Projít celý prostor jí zabralo možná půl hodiny, možná hodinu. Ztratila představu o čase. Cestou narazila nohou o postel a uhodila se. Zaklela. U křesla a stolku byla už opatrnější a než udělala další krok, zavzpomínala na vnitřní obraz, který si stihla otisknout do paměti v době světla. Zaskočila ji náhlá závrať a pocit strachu a dezorientace.

V čekárně - napsali Lenka Konopásková a Miroslav Šrůtek

Typický pankáč - kožená bunda, mnoho stříbrných cvočků a hlavně svítivě zelené číro, okované boty a skotská sukně. Vychází ze dveří ordinace, slušně pozdraví a mizí ven na ulici. 


Zbývající osazenstvo ordinace očního lékaře MUDr. Vondrušky udiveně hledí na zavírající se dveře.
Mladý, oholený…hladce učesaný muž, tak okolo třiceti let zahájí do ticha skoro prázdného prostoru konverzaci: 
M:  „..Tak to jsem snad ještě neviděl!!!!“

Šedovlasá dáma s drdůlkem a hůlkou sedící naproti němá udiveně zvedne obočí: „Copak mladíku? Ještě jste neviděl Skota??“

Ten mikrofon je těžší, než jsem si myslel - napsal Zdeněk Hart

„Tak honem, kdo čte ve čtvrtém bloku? Na jeviště. Nataša, Asja, Zdeněk a já půjdu na konec,“ říká Dana.
V ruce mám už připravené desky s textem a pomalu stoupám po schodech na jeviště. Sedám si na židli a dívám se dolů, do diváků.
Reflektory mi svítí do očí. Jsem víc a víc rozechvěný, neklidný. Nemůžu ani otevřít pusu. Natož číst. Jazykem přejíždím po patře. Na stole je sklenička s vodou, moje záchrana. Konečně hlt vody. Vždyť přečteme každý svojí povídku a jdeme, uklidňuji se. A tak se ještě znovu napiji vody.

Schůze - napsal Miroslav Tichý

„Krucemburk, Krucemburk, Krucemburk.“
Zamlaskání. 
„Krucemburk, Krucemburk.“
Silnější zamlaskání.
Kruc… 
„Proboha, Bedřichu, vzbuď se. To se nedá vydržet.“ 
„Co je, co? Co se děje?“
„No, mluvíš ze spaní. Porád Krucemburk, Krucemburk, kdo to má furt poslouchat? Vždyť to mám každou noc, co jsi vzal ten okres.“
„Promiň, Bětuš,“ omlouval se manželce předseda Okresního národního výboru v Chotěboři, pan Bedřich Ždírský. „To víš, Krucemburk, mám to pořád na stole. Ten tlak z kraje. Není to lehký.“

Poklad z pláže – napsala Anna Vocelová

„Jééé, ty se mi tak líbíš…“
„Ale ty mně ne!“
„Neutíkej mi, stejně tě dostanu.“
„No jo, zase jsi vyhrála. Vytáhla jsi mě z vody jen proto, že se krásně lesknu, ale až uschnu, přestanu tě zajímat.“
„Nediv se mi, jsem přeci princezna a tu odjakživa zajímá všechno, co se třpytí. Kdybys tak uměl mluvit, kamínku stříbrný.“

Raději mlč - napsala Irena Pokorná

“Tak povídej! Nemůžu se dočkat, co si myslíš!”
“Co si myslím o čem?”
“Šmarja, ne o čem, ale o kom!
“Aha, o něm, jo? Nó, dobrý.”
“Proboha, nemůžeš projevit trochu víc zájmu?”
“Jak jako?”
“No přece říct, jaký z něj máš pocit, jak se ti líbil, jak se k sobě hodí?”
“No... Vypadá pracovitý, chytrý, asi bude fajn.”
“Hm, já se jen bojím, jestli se bude umět postarat.”
“O co?”

Profesorova cesta - napsala Kateřina Hovadíková

Tomáš Garrigue Masary se skrz své kulaté brýle rozhlíží po okolí. Píše se rok 1906 a městečko Krucemburk mu představuje svou letní tvář. Zhluboka se nadechne a nasává atmosféru Českomoravské vrchoviny.  Jeho prázdninový pobyt pomalu začíná. 

Kroky ho vedou od evangelické školy, kde se zabydluje jeho rodina, ke Katolickému kostelu a faře, přes starý hřbitov až k pomníku Jana Nepomuckého.

Pouto - napsala Věra Staňková

„Vítejte, pane doktore,“ zdraví Jarmila muže, který na první pohled vůbec nevypadá jako někdo, koho čekala a kdo se už pěkných pár let pohybuje po světových galeriích. Téměř klukovský vzhled, seprané džíny, tričko s anglickým nápisem a boty, z nichž trochu padá čerstvá hlína, na ni působí spíše nepatřičně. Vůbec jí nesedí k renomé, které doktora už roky provází.
„Snad tomu opravdu rozumí,“ pomyslí si a vede mladíka do haly s bílým krbem. „A snad porozumí i mně.“

Žeby šiesty zmysel? - napsala Katarina Bobríková

Nič som o ňom nevedela, videla som ho prvý raz v živote a predsa zo sfér neuchopiteľných reálne uvažujúcim rozumom ma premkol pocit: Toto je muž tvojho života!!!
Ťažko nájsť rozumné vysvetlenie, ale... stalo sa. Prežili sme spolu nádherných 45 rokov.
Čas, ten starý muž s kosou sa na nás usmial, aby vzápätí vyšľahlo z jeho úst pálčivé a bolestivé zahrmenie.
Krátko po svadbe manžel ťažko ochorel. Jeden deň sa zdalo, že liečba speje k zdarnému koncu, druhý deň nebolo po optimizme ani stopy. Mocný chlap sa mi pred očami strácal...

Rozhovor s andělem – napsala Hana Kavalová

„Ahoj.“
„Ahoj.“
„Jak se máš? Já jsem dneska docela unavená. Ale šťastná. Promiň,“ řekla jsem v rozpacích. Usmála ses.
„Tak to jsme na tom stejně. Lítala jsem celý den. Taky už jsem pěkně unavená. Jsi šťastná? To já přece vím.“
Nikdy jsem neviděla krásnější úsměv.

Třicetiletý doutník – napsala Zdenka Součková

„Jestli toho kraválu nenecháte, zavolám na vás policajty!“, hlučně práská oknem nějaká baba z protějšího domu. Zvuk kytar se v podvečerním tichu pěkně nese a zpíváme taky moc hezky, tak nevím, co má?! Takoví MY teda nikdy nebudeme!
Růžové červánky pozvolna šednou a do houstnoucí tmy mávají oranžové a červené plamínky našeho ohně. Suchého dřeva je na školní zahradě dost, zelená tráva je příjemně měkká. Je tady skoro celá naše parta, my holky s našima klukama.

Moje první láska - napsal Martin Tomášek

Jí bylo pětadvacet a byla pro mě jako zjevení. Jako bohyně. Dlouhé hnědé vlasy, veselé, nadšeně jiskřící hnědé oči, laskavá, otevřená a chápavá duše. A úsměv, pro který bych vraždil. I bez sexu jsem se s ní cítil jako chlap se vším všudy. Přesto, že jsem na vozíku…
Byla to zkrátka Žena s velkým Ž, která se na chlapa nedokáže zlobit, ani když ji připravil o práci, kterou měla tak ráda.
Stokrát jsem ji prosil o prominutí.
„Neomlouvej se,“ zněla pokaždé její odpověď.

Poslední lyže - napsal Pavel Kopp

Já měl kotvu za uchem a bratr za zadkem. Přestože byl Pepa o tři roky starší a tedy i zkušenější lyžař, na kotvu lehce nasednul. Bylo jasné, že tato jízda na vleku bude pořádný boj až do samého konce. „Jak já nesnáším lyžování!“
„Nechápu, že jsem souhlasil a jel!“ v duchu jsem si nadával. Ještěže i přesto, že mi bylo teprve osm, jsem měl celkem sílu a byl schopen se vší silou kotvy držet. Nicméně alpský svah byl poměrně prudší a po chvilce jízdy už mi v rukách začínala křeč.

(Půl)maraton – napsala Martina Fojtů

Barevné mžitky před očima. Tohle se mi vybaví jako první.
Stojím v chumlu lidí, a jak na sobě všichni mají reflexní oblečení a moje pozornost není v tu chvíli nic moc, vnímám vlastně jenom různobarevné šmouhy. Stojím na kraji parku v Drážďanech, je konec října, strašně mi fouká do obličeje a spolu s tisíci dalších lidí se chystám na svůj první půlmaraton.
Připadám si, jako bych sama na sebe koukala zvenčí. Pocity ve stylu „Panebože, co já tady vlastně dělám?“, se střídají s nadšením, že už je to konečně tady.

Hluboká totalita – napsala Lenka Konopásková

Znáte nostalgii? Ta potvora vám vleze všude, dalo by se říct. Od té chvilky, kdy si začnete uvědomovat, že máte vzpomínky, si vás chytne drápkem a už vás nepustí.
Nechci zpět staré časy, nedojímám se nad tím, jak dřív bylo vše lepší, ale v době komunismu zůstalo i mé dětství. Můj spisovatel z nejmilejších Josef Škvorecký napsal Zbabělce taky se špetkou nostalgie k době, kdy tu „kralovali“ nacisti. Hořkosladce v ní vzpomíná, jak musel obcházet jejich nesmyslná rasistická nařízení, aby mohl hrát svůj milovaný jazz.

Když se spisovatelkám plní přání aneb Kdo bude kmotr? - napsala Klára Dvořáková

Divadlo Dobeška 22. listopadu 2019

Nikdy bych nevěřila, že se mi tohle přání splní, a ještě proto nebudu muset nic udělat. Tedy téměř.*;)

Když jsem před třemi lety začala plánovat křest své první knížky Už nikdy mě nelíbej! napadlo mě, že by jí mohl být kmotrem Luboš Beniak.

Jak jsem na to přišla?

Luboš byl před pár lety ředitelem Reader's Digest Výběru pro střední Evropu a já ve stejném nakladatelství vedla internetové oddělení. Bohužel pak přišel postupný konec firmy a Luboš musel propustit spoustu lidí, včetně mě...

Ježci - napsala Eva Málková

Už jste se někdy dívali zblízka do očí ježčím mláďatům?
I když s manželem žijeme na kraji malého města, milujeme přírodu a venku trávíme každou volnou chvilku, s celou ježčí rodinkou jsme se zblízka poprvé potkali teprve loni.
Byl příjemný víkendový den počínajícího léta, právě jsme se vrátili z hodinové ranní procházky s naším neunavitelným ohařem a užívali si klidnou společnou snídani na terase. Najednou se někde blízko pod námi začalo ozývat tenké, vytrvalé pištění. Náš čtyřnohý lovec zbystřil, zaujal pohotovostní pozici a se soustředěným výrazem se snažil co nejrychleji určit přesné místo, kam vyrazit za potenciální obětí.

Svět odplácí nevděkem – napsal Jiří Hlaváček

Vždycky jsem dělala, co mi tatíček s mamičkou radili. Byla jsem poslušná.
Rodiče ze mě chtěli mít lékařku a dovolili mi vdát se až po promoci a za inženýra. Ale moje děti mě neposlouchají. Poradila jsem jim snad někdy špatně? Svět mi odplácí nevděkem.
Dcera si vzala nejdřív budižkničemu. Byl pořád v rozpacích a ve flanelové košili. Bohužel jí hned udělal dítě, a tak mě to stálo rok přesvědčování, že s tímhle dřevem se nemůže ukazovat před mými známými. Propadla bych se hanbou.

Padesát odstínů šedi na vozíku – napsal Martin Tomášek

Jsem utajený dominant. Cítím potřebu ženám ubližovat.
Zjistil jsem to po zhlédnutí filmu Padesát odstínů šedi. Měl jsem přitom zvláštní pocit – líbilo se mi, jak hlavní hrdina dominoval nad svoji nahou svázanou subinou…
Ptáte se, kde se to ve mně vzalo?
Myslím si, že taková osobnost se u člověka projeví po nějaké traumatické zkušenosti, podobně jako u hlavního hrdiny zmíněného filmu. U mě se to projevilo před pěti lety, do té doby jsem byl „normální“.
Marným hledáním spřízněné duše jsem na seznamkách k dnešnímu dni strávil celkem jedenáct let.

Veteránem na Dachstein – napsala Šárka Pinďáková

„To nemůže vyjet,“ chtěla jsem opatrně zašeptat, ale motor tak řve, že by mě Martin neslyšel. Sedí za volantem, tělo nakloněné dopředu, a hypnotizuje příkrou, klikatící se horskou silničku před námi. Opakuju tedy svoji otázku znovu a řvu také: „Vyjedeme to? Protože jinak to bude prča, tady potmě řešit zavařené auto.“
Je totiž těsně před devátou hodinou večer a už nám zbývá do cíle jenom tento poslední úsek. Šplháme do nadmořské výšky 1700 metrů po silnici s příznačným názvem Dachsteinstrasse.

Autorského čtení na Dobešce - napsala Hana Kavalová

 Autorské čtení na Dobešce pro mě začalo cca o 14 dnů rychleji než hlásal oficiální plakát. 

Poznala jsem to jednoduše.

Po přečtení Danuščiného mailu ve znění „přijeď na čtení a následný kurz“ jsem ucítila jako správně zamilovaný blázen motýlky v oblasti žaludku. Ano. Jsem zamilovaná. Do psaní. Zpívám si spolu s Mistrem Karlem „Jdi za štěstím“ a radostně objednávám lístky na vlak a rezervuji hotel.

Moje cesta na Dobešku - napsala Anna Vocelová

Divadlo Dobeška 22. listopadu 2019

Celý víkend jsem žila ze zážitků z Dobešky, všem o ní vyprávěla, až jsem se rozhodla sepsat své dojmy z cesty, která mě k ní dovedla:
Když jsem letos v březnu byla na Dobešce na autorském čtení žáků Dany Emingerové jako divák, nenapadlo mě, že příště budu jednou z účinkujících.
Měla jsem za sebou první víkendový kurz, který mě sice nabil tvůrčí energií, nikoli však sebevědomím.
Čtoucí autoři mě nadchli. Jeden dojal, druhý rozesmál, třetí přiměl k zamyšlení.

Konečně jsem pionýrka - napsala Milada Kašparová

Konečně jsem pionýrka, mám červený šátek, ale doma se to nesmí nikdo dozvědět. Hlavně ne táta, nemá rád komunisty.  Mě je to jedno!!!
Chci také mít pionýrský šátek a kroj, chci stát u pomníčků jako ostatní děti. Mámě to asi řeknu, snad mi koupí modrou sukni a bílou košili.
"Mami složila jsem pionýrský slib, koupíš mi prosím tě sukni a košili?"
"Ty ses snad zbláznila! Co by tomu řekl táta?!"
"Mami, prosím, prosím. Pionýrský kroj už má celá třída, jen já ne..." Slzy mi tečou proudem.
"Počkej nějak to uděláme. Až bude táta brát výplatu¨, koupím ti ten kroj," slibuje máma. Cítím ale, že se také bojí, co na to táta, až se to dozví.

Odvrácená tvář moře – napsala Jana Faitová

Moře se vzdouvá jako břicho obra v modré košili a při každém nádechu hrozí prasknout v místě zapínání. Po hladině plují nahoru a zase se propadají do hloubky vln dolů podlážky z hotelových pláží. Je vidět dokonce živlem uchvácené lehátko.
Včera byl úplněk, změna tlaku, a počasí bývá pravidlem. Nebe se zatáhlo a prší. Celou noc rozsvěcel oblohu jeden blesk za druhým s ohlušujícím hromovým doprovodem. Oka jsem pro rámus nezamhouřila. Ráno mě z postele vyhnal asi pět vteřin trvající otřes, moje první zaručené zemětřesení.

Co cítí kapři o Vánocích - napsala Jana Havelková

No, a je to tu zas. Místo toho, aby nechali kapra o svátcích odpočinout, už ho zase lákají. Sami si Vánoce užívají a pro jednoho kapra jsou to jatka.
Teď jsem v kádi, opuštěnej. Hele, nějaká ženská s malou holkou! Kdyby mě koupily, mohl bych je nějak přesvědčit, aby mě pustily. Holčička se na mě dívá. Jde blíž.
„Nazdar, jsem kapr Eda. Jsem naprosto skvělej, jistě jsi o mně už slyšela.“
„Mami, pojď sem! Je tu nějakej divnej kapr, furt vypouští bubliny!“ Maminka se dívá. Zůstala stát a koukat na mladého pana prodavače.
„Sakra, nekoukej furt na toho chlápka, co mě vylovil! Koukej radši na mě, ty šupiny se lesknou, copak to nevidíš? Já umím i tancovat!“