Nečekaná ztráta - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 3. díl

Pískovcový "hrad" u kterého jsem skončil poslední vyprávění jsme ráno prozkoumali. To, že do masivu dlabali lidé tak dlouho, až odpadla přední část, a vykutané místnosti tak nebyli již více k používání, nám přišlo jako dobrá metafora o naší planetě a homo sapiens.

Další část naší cesty by se dala pojmenovat jako praktická etymologie.

Intermezzo - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 4. díl

Tak tohle bychom nevymysleli, to musela zařídit Existence travel, ta nejlepší cestovka jakou si dovedete představit.

Pečliví čtenáři našeho webu ví, že jsem neměl před touto Expedicí dost času na detailní itinerář, ale na semestr divadelní improvizace ano, a tak jedeme bez plánu a vymýšlíme ho po cestě, neboť jak říkáme my improvizátoři: "Skoč! Křídla ti narostou cestou."

Adélčin tajomný Lojzík - napsala Zuzana Bohunská

„Čo bude na večeru?“ pýta sa čtyřletá Adélka.
„To sa pýtaš ty alebo Lojzík?“ usmívá se mama.
„Lojzík dnes nebude večerať. Bolí ho bruško.“ 

Adelka sa nakloní k prázdnej stoličke a potichu zašepká: „Lojzíku, nieže nás prezradíš. Tatino by sa hneval na dedka, že nám kúpil zmrzlinu. Musíš zjesť aspoň niečo.“
„Na večeru sú palacinky,“ ozve sa z kuchyne. 

Pri prestretom stôle všetkým chutí. Aj Lojzíkovi. Palacinky miznú z jeho taniera jedna za druhou.
„Uf, praskne mi bruško,“ zašveholí Adelka.
„A čuduješ sa? Veď si zjedla Lojzíkovi celú večeru,“ hovorí jej otecko.
No, Lojzíkovi to nevadí. Ani sa nemračí, ani nehnevá. Je predsa Adelkin najlepší neviditeľný priateľ.

Autopilot - napsal David Brabec

Pondělí - 6. června 2022, 10:58. 

Zvedám telefon: "Jasný, jedu."
Sedám do auta: Ani vím, jak jsem zaparkoval, asi řídil autopilot.
Nejdřív vrátnice, pak výtah, který nejede, takže schody. 

Uřícenej přibíhám do 4. patra. Stihnul jsem to, ale vlastně nevím, co tady dělám. Vana, sprcha, vana sprcha. Mlží se mi oči a čas utíká jako Zátopek.
14:56 - je po všem. 

Sakra, to rychle uteklo. 

Tělák v devítce - napsala Hanka Kratochvílová

„Už je tu zase!“ 

 v teplákovce se třemi pruhy, která byla módní možná v době, když ona sama chodila na základku, vbíhá s píšťalkou v puse. Krouží kolem tělocvičny a snaží se nás přimět k pohybu. Psychicky nejslabší kusy se zvedají a přidávají se k ní, samozřejmě s výrazně pomalejším tempem.
„Vstáváme děvčata, pohyb je zdravý!“ 

Zvuk píšťalky udává rytmus. Zatímco tělocvikářka vytrvale klusá, vysoko zvedá kolena, holky se plouží jak po uběhnutém maratonu.
„A teď na značky, protáhneme se.“ 

Učitelka se předklání a dotýká se svých špiček, což se nedá říct o ostatních. Některé se pokouší dotknout se aspoň kolen, jiné uléhají na parkety zcela vyčerpané. Tak takhle vypadá zdraví. Ještě že mám tenhle týden zase krámy a nemůžu cvičit.

Třetí možnost - napsala Jitka Sova

"Do prdele, Ty čůráku jeden zasranej, kam jsi to schoval?" 
Hořečnatě prohledávám skříňě, klepou se po celém téle.
"Hajzl, hajzl jeden." 

Klepe se mi brada, třesou se ruce. Někde tady musí být, měla jsem ji tu pečlivě schovanou, celou láhev slivovice. Ani bych ji nemusela vypít celou, abych se zpila do bezvědomí, nejmíň polovinu bych si mohla nechat na příště.
Slyším, jak klaply dveře. 

Hajzl, co mi schoval flašku, přišel domů.

Električka - napsala Zuzana Bohunská

Jazdí nás tu veľa. Sme rôzne. Červené, zelené, žlté. Vozíme ľudí. Veľa. Tisíce denne. Mužov, ženy, deti, psi. Pravidelne nastupuje na Václavskom námestí mladík krásny ako Alan Delon. Vyfešákovaný, navoňaný. Každá slečna sa za ním obráti. „Toho rada vozím.“ Vždy nastúpi prednými dverami.
Zato zadnými dverami nastúpi, ušpinený, ušmudlaný pán, v deravých nohaviciach. Neumytý a o vôni sa nedá ale že vôbec hovoriť. Aj za ním sa obzerajú všetci. Najradšej by boli, keby vystúpil.

Malý a Veľká - napsala Zuzana Bohunská

„Pripraviť sa, pozor, teraz!“

Začali Grand-Lesy-Preteky. Dali sme sa húfne do pohybu. Prišli všetci z nášho lesa a Horenoska srnka beží vedľa mňa. 

Zaostávam. Namyslená srnka si chce skrátiť trasu. Skočí ponad hrádzu. Zrazu padá a ostáva ležať. Vidím, že z bežiacich zvieracích pretekárov si ju nikto nevšíma. Nedá mi to. Asi je zranená.

Ponáhľam sa, svojim povestným slimačím tempom bežím ako o život, pre záchranárov.

Plyšák - napsala Kamila Doktorová

Pomalu si protahuji všechny údy a zdvíhám se z vyhřátého důlku. Nakukuji přes okraj dřezu. S radostí olizuju zbytek másla, který ulpívá na noži od snídaně.
Náhle ucítím mravenčení a pocítím loveckou vášeň. Zrychlí se mi tep a připravím se ke skoku. Ze školní brašny čouhá kus pruhovaného ocasu. Dvakrát ještě přešlápnu zadními a neomylně se zakousnu do měkkého kožíšku. 

Následuje zavřísknutí, nepatří ale plyšové kouli s ocasem nýbrž malému dvounožci. Můj „krmič“, parťák ve hře i při usínání, se na mě řítí a chce mi kořist vzít.

Uvědomělé ráno - napsal Petr Polák

„Romane, vstávej, za hodinu máš ten rozhovor pro Radiožurnál,” ozve se z vedlejšího pokoje. Je půl páté ráno a většina Prahy spí. 

„No jo pořád, už jdu,” zadrmolí rozespale Roman a zamíří do kuchyně, kde už na něj čeká snídaně, kterou připravila jeho žena Maruška. 

Když ptyalin v Romanových ústech zahájí trávicí proces prvního sousta rohlíku s máslem, uvědomí si bývalá hvězda československých pódií absurditu svého bytí. Vždyť ještě 20 let zpátky by touto dobou zakončoval další koncertní afterparty a dnes se chystá na první rozhovor po dvou letech v naději, že si ho poslechnou alespoň babičky, které se chystají na ranní genocidu slimáků. 

Očima psa - napsala Barbora Bilišňanská

Dům je prázdný. Všichni odešli. Zase jsem sám. 

Lehnu si za vchodové dveře, že půjdu spát. Ještě se podívám, jestli tu zůstala se mnou aspoň kočka, ta otravná potvora, co si myslí, že jí tady patří všechno a co mi pořád leze do postele. Ta se má, šla ven. Zbývá mi jenom čekat. 

Zavřu oči a nechám si zdát o tom, že jsem potkal tu fenku z horní ulice. Běháme spolu na louce...
Co to je za kravál? To se mi nezdá. Stále to syčí. Vždyť v domě nikdo není. 

Abiturientský raz - napsala Alena Magulová

Tak fajn, mám na to přesně tři neděle. A bude to vážně šlágr. Jednadvacet dní mě dělí od malin přezrálých. Znáte to, ne? Fenomén zvaný abiturientský sraz.
Kolik se jen o něm napsalo sond, úvah, reportáží, esejů, článků, fejetonů, příběhů…
Ale žádný se dopodrobna nezaobíral podstatnou měrou STRACHEM.
Ano, mám přesně na mysli ten plíživý a neodmávnutelný strach z konfrontace.

Následky dovolené - napsala Adéla Blažková

Ti nám zase dneska naložili, co?

Ani mi nemluv, točím se od rána už potřetí. To víš, vrátili se včera z dovolené, to je vždycky peklo. Přijedou, vysypou kufry na podlahu a postupně to do mě cpou.Ani mi nemluv, taky toho mám dnes až nad hlavu.Ty si tak máš na co stěžovat. Tu nejhorší práci musím vždycky oddřít já. Do mě cpou to špinavý smradlavý prádlo, ze kterýho se ještě sype písek. K tobě už jde krásně čistý a voňavý.

Želva - napsala Kateřina Dobrovolná

"Promiň, už jsem tu!“
„Hm, to je dost. Bimbám se tady na zádech minimálně půl hodiny.“
„Už by ses mohl konečně naučit převrátit se zpátky z krunýře sám. Dřív se ti to párkrát povedlo, viděla jsem to na kameře, tak nedělej…“
„Noooo, víš..“
„No co?“
„Kdybych se převrátil sám, tak bys nepřijela domů.“

V nemocnici - napsaly Marušky P.

Zadání: Vymyslete si dvě postavy rozdílného charakteru, které v dialogu komentují nějakou třetí postavu.

o Pane doktore a opravdu byla ta amputace nutná?
· To si děláte srandu, ne? Vždyť měl nohu černou jak bota.
o Já vím, ale nešlo to přece jenom vyřešit jinak?
· Ne, přišel prostě pozdě. Každej si myslí, že tady dokážu nemožný. Jako jo, jsem dobrej, ale zázraky fakt neumim.
o To máte pravdu, ale co on chudák bude teď s jednou nohou dělat?

Sestry - napsala Nicole Prokopová

"Ty jsi ale slepice!"
"Co jsem zas udělala?"
"Kde je moje kulma? Já si to myslela, dej ji sem! Řekla jsem ti, že na moje věci sahat nebudeš!"
"Aha, já na tvoje věci nesmím šahat, ale když sis minulej týden zapomněla boty na tělák, to jsem ti byla dobrá, že jsem je zrovna měla ve skříňce, co?!"

"Buď ticho."
"Máma jasně řekla, že nebude kupovat druhou kulmu jenom proto, že seš lakomá."

Cernunnos - napsala Kateřina Dobrovolná

Venku se smrákalo a na místy ztrouchnivělou děravou střechu začaly dopadat první kapky deště. Rychle se rozpršelo tak, až kapání přešlo v bubnování, které se překlenulo do jednolitého zvuku připomínajícího hučící vodopád.
Veronika se posadila do houpacího křesla. Zachumlala se do své oblíbené starorůžové deky (ačkoliv růžovou barvu oficiálně nesnášela, tuhle deku měla skutečně ráda) a položila si právě uvařený šípkový čaj na parapet okna. Jakmile to udělala, jakoby odnikud se vyloupla kočka. Zamňoukala a začala se jí otírat o nohy vyčuhující z deky. Veronika jen protočila panenky. S těžkým povzdechem vstala a nasypala kočce do misky opodál granule. Pohled na spokojenou kočku, která se s chutí pustila do žrádla, Veroniku obměkčil a odpustila jí i to, že musela vstát ze svého nejoblíbenějšího místa v chalupě. 

Požár - napsala Adéla Blažková

Nemůžu dýchat, je mi horko, všude je slyšet rachot. Co se to sakra děje? Dvě stěny mojí ložnice, od dřevěné podlahy až po vysoký strop olizují velké, rudě zbarvené plameny. Ze vstupních dveří, na kterých sotva poznávám fotky z poslední dovolené, se valí hustý černý kouř. Hoří! Potřebuju se dostat ven, ale kudy? Rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím. Kudy mám utéct? Kolik mám asi času?

Stihnu si něco vzít s sebou?

V první chvílí rychle doběhnu k velké šatní skříní, do které si kromě oblečení ukládám také notebook.

Záchrana před ohněm - napsala Sára Abboudová

Shon. Rozkazy. A už je to zase tady. Moje chvíle přichází. Poznávám štiplavou barvu kouře a praskavý zvuk. To jsou kulisy mého každodenního bytí. Nadšeně se rozvinuji do své plné délky v rukou zkušených hasičů, kteří se mnou přibíhají k místu katastrofy. Otevírá se mi pohled na rodinný dům, z jehož oken šlehají plameny a s velkou rychlostí hladově polykají vše, co jim stojí v cestě.
Nadšeně se vrhám dovnitř. Teď už je to na mně. Pocítím příliv velké síly a z mojí hlavice začíná proudit studená voda. 

Blesk - napsala Nicole Prokopová

Připravuji se, startuji a letím. 

Už vidím svůj cíl. Nejdříve vypadá úplně mrňavý, jako špendlíková hlavička. Čím jsem k němu blíž, tím se zvětšuje. Postupně dostává tvar, obrysy jsou jasnější. Stará děravá střecha, rozpadlý komín, okna se dřevěnými rámy. „Hmm, dřevo, to je moje!“ říkám si.
Chystám se zasáhnout. Můj dopad provází silná rána. Po chvilce vybíhají na zahradu sousedé v panice. „Přineste vodu!“ křičí. Jsem pyšný. Domek doutná, plameny šlehají.

Přestat tě milovat - napsala Barbora Macko

To nejtěžší, co musím udělat,
je přestat tě milovat.
Za lásku prokletou,
přestat bojovat
a snít,
že jednoho dne, až se probudím,
už nebudu jen stín.
Temné je nebe,
plné bolesti a splínu.

Írán, milionová země - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 2. díl

Když naše společnost odehnala od vlády Otce, Syna a Ducha Svatého, nahradila ho Prosperitou, Ziskem a Trvalým Růstem. Ale když už nemáme Bibli, stejně musíme mít nějaké anály, kde si můžeme ověřit jestli jdeme dobře, a jestli se nám daří.
Jedním z nich je Kurzovní Lístek, který nám kdykoliv řekne v jakém poměru jsou naše peníze k jiným.
Írán má ale své vlastní anály, a s těmi našimi, a s celým západem nepeče. Spíš peče na nás.

Když jsem si před cestou hledal kurzovní lístky všech měn se kterými budeme zacházet, aby nás nějaký filuta neoškubal, našel jsem si, že za jeden US dolar, máme dostat 42 000 Riálů. Pravda je ale taková, že jeden dolar měníme za 570 000 Riálů. Tedy za vyměněnou stodolarovku jsem dostal 57 000 000 Riálů.

Sokotránské jeskyně - napsal Michal Hejna

„Proč vy do těch jeskyní vlastně lezete?“ ptali se nás Sokotránci. Obyvatelé jemenského ostrova mají k jeskyním rozporuplný vztah a některé věci prostě nepochopí. Třeba proč někdo věnuje čas a peníze a vláčí se z Čech až na malý ostrůvek v Arabském moři jen proto, aby si dal ukázat díry do země a lezl do nich?

K jeskyni Hoq, druhé nejdelší jeskyni na ostrově Sokotra a jediné zpřístupněné pro veřejnost, se váže stará legenda. Podle ní se jednomu vesničanovi ztratila oblíbená černá kráva jménem Noc.

BUK - napsal Jiří Wilson Němec

Buk je strom. To ví přece každý trouba. Buků roste hodně. Hlavně v lese. A nejvíc jich roste v bukovém lese. Buk roste dlouho. Když jej zasadíte, tak z jeho dřeva vám rakev neudělají. Vámi zasazený buk, i když poroste jako z vody, nebude asi v době, kdy přirozeně umřete dostatečně silný, aby jej dřevorubci káceli.
U nás v Čechách, na Moravě i ve Slezsku je také hodně památných buků. Památné stromy jsou chráněné zákonem.

Dárek ke stým narozeninám - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 1. díl

No, zkuste si to. Našpulte pusu, vytáhněte obočí co to půjde a vyvalte oči. Celou hlavu mírně vysuňte dopředu, předkloňte, a natočte doprava. Z úst vypouštějte třaslavě a slabě: "Huuuuuuu", jako byste si tím zvukem chtěli ofoukat spálené prsty pravé ruky, kterými třepejte v uvolněném zápěstí, když předtím vystrčíte loket výš než máte pravé ucho. Vím, není to snadné. Dám Vám chvilku. Máte to? No a jaký z toho máte pocit? Já jsem si tohle gesto přeložil jako: "Teda kámo, to je hustej plán!"

Vybíravá vrána - napsala Martina Křížková

Brzy zrána
říká vrána:
"Letím, hledám potravu,
tu narazím na larvu.
Larva ale slzy roní,
pramálo mi takhle voní.
Nestojím o depresi,
zakrákám si na lesy.
Na druhý den letím,
v bříšku už to kručí,
jen veselá babočka vějíř očí točí."
Zákon lesa děti praví,
přednější je vaše zdraví.
Nevybírej nebo přebereš!

Hon na aligátory na kajaku, na airbouatu, v lodi a se snoubencem popstar Lany Del Rey - napsala Vendula Beaujouan Langová

Foto: Autorka

Máte-li duši dobrodruha, určitě vás v Louisianě nalákají močály v deltě Mississippi. V bayou čeká nejen snová krajina s cypřiši vyrůstajícími z bahnem zakalené vody, ale i horkem zlenivělí aligátoři ukrytí v hustém rákosí. Přiblížit se k nim můžete na kajaku, loďkou, nebo když nasednete do airboatu.

Toužíme po autenticitě bez davů turistů, a tak se v horkém letním dni vydáváme do Montegutu na západ od New Orleans. Vysokou vlhkostí vzduchu se nám lepí šaty na tělo.
Recepční z hotelu si ťuká na čelo, když říkám, že v Pointe-aux-Chenes si půjčíme kajaky a z nich se chystáme pozorovat aligátory.
„Všude se nám tady přemnožují,“ varuje. „Úřady dříve platily 68 dolarů za ulovený kus a dnes dávají jenom 10 dolarů. Soukromníci se proto na lov aligátorů vykašlali.“

Návrat - napsala Irena Taterová

Ještě krok a Jakub stál na vršku kopce. Pohladil kůru staré jabloně tak jemně, jako by to byla žena. Žena, která s ním sdílí jeho vzpomínky. 

 Údolí se na něj smálo a volalo: „Konečně ses vrátil! Jen si mě prohlédni, jsem stále krásné?“
„Jsi úplně obyčejné,“ chtěl zavolat. 

Ale jenom tu větu zašeptal, protože se mu hlas dojetím zadrhnul v krku. A mozolnatou rukou si musel otřít slzu, která se snažila prodrat strništěm na tváři.

ŠLA JSEM PO ULICI... - NAPSALY ESTER VARGOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ, REGINA KNAPÍKOVÁ, VALENTÝNA HÁJKOVÁ a ANASTASSIYA ASTASHKINA

TEBE JSEM DLOUHO NEVIDĚLA 

Ester Vargová

Tuhle jsem takhle šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a naproti přes ulici matně vidím stát štíhlou ženskou postavu, která na mě zběsile mává.
„Kdo to sakra..“
„Ahoj Ester, to je mazec, tebe jsem doslova sto let neviděla.“ Dobíhá mě celá zadýchaná, pro mě zatím naprosto neznámá holka. Pár hnědých vlásků se jí lepí na vlhké lehce zapocené čelo a cení na mě od ucha k uchu svůj viditelně pečlivě udržovaný chrup.

Pstruh - napsala Nicole Studená

Leží přede mnou na kuchyňské lince a tupě zírá. Jeho mrtvolné oči jako by se omlouvaly, že ho 

v prodejně nevykuchaly a v odpověď na něj zírají mé hrůzou vytřeštěné oči, že to budu muset udělat sama, pokud ho hodlám sníst. Pstruh. 

Jeho slizké gumovité tělíčko klouže mezi mými prsty a já nevím, z které strany do něj zabodnout nůž, abych se za a) vyhnula všem vnitřním orgánům, které, jak si pamatuji, nesmím proříznout, a za b) neviděla u tohoto chirurgického zákroku jeho vyčítavý pohled. Rozhoduji se pro stranu u ocasu. Špičku nože nořím do jeho těla. Jde to ztuha. Musím hodně zabrat, abych prořízla kůži. Mám pocit, že při tom mrská ploutvemi. Zaberu silněji. „Sakra!“ Nůž sjíždí po nad očekávání tuhé kůži a prkénko se začíná barvit krví. Pár sekund na to si uvědomuji, že mojí.

Živel a sochy - napsala Dana Emingerová

14. července 2024

Je to hrůza a krása zároveň. Sundávám boty a brodím se v zapadajícím slunci k tesanému torzu Nežárky uprostřed rozvodněné řeky. Řeky Nežárky, která dala před lety jméno jediné realistické soše Josefa Andrleho.

Tok vylitý z koryta jsme uviděli hned za přejezdem Jindřichohradecké úzkokolejky. Sochařova barokní sýpka v Dolním Skrýchově byla pořád na suchu, ale téměř celý park pod vysokými duby pohltily hnědé vlny. Rybníček s rákosy a kapry zmizel pod plochou proudící vody a ze zídky přátelství, kterou roky tvořily desítky umělců, se stal břeh jezera.
Josef se svou partnerkou Milenou dopoledne vyklízeli obrazy z teď již zatopené dílny vzadu za domem. Naštěstí k prahům jejich obydlí už řeka nedorazila. 

DOHODA - NAPSAL MATÚŠ ŠIMONČIČ

Šiel som po ulici a naraz niekto zavolal moje meno. Otočil som sa a srdce mi vrazilo až do hrdla. Bol to on. Stál tam úplne rovnako, ako všetky tie roky dozadu. Nie len mal ten istý čierny oblek s motýlikom a jemne vyblednutý plstený klobúk, ale jeho tvár neostarla ani o minútu. 

V chabo osvetlenej uličke sa chladný modrý svit mesiaca odrážal od jeho tmavej pleti a sochársky modeloval kontúry širokého, umelého, neúprimného úsmevu. Srdce mi búšilo, akoby som šprintoval o svoj holý život. Asi som aj mal. Miesto toho som ale stál prikovaný k vlhkému asfaltu s rukami vo vreckách. Snažil som sa vyzerať statočne. Pozeral som sa mu priam do očí. Tých istých očí, ktoré boli pred rokmi plné súcitu, priateľskosti a milosti, teraz zívali prázdnotou a apatiou. Snažil som sa to nedávať najavo, ale pred očami sa mi začalo robiť mdlo a lapal som po dychu. Moja pretvárka sa rozpadla v momente čo znovu prehovoril: “Pán Johnson, dlho sme sa nevideli.” 

Ať žije císařpán! - napsala Sabina Prisender

Dědovy opakované výkřiky se rozléhají po Třešňovce. Ta alej vede z kopce až k nám, takže krásně vidím oknem obýváku jeho lehké vrávorání. Jen vrávorá. Nekymácí se a nepadá. Nikdy.
Je to můj pradědeček Svoboda, statný osmdesátník a spolubydlící mých mladých rodičů, kteří se i s dětmi k němu a k prababičce nakvartýrovali.
Říkáme mu dědo, protože jiné dědečky nemáme. Ti mladší muži v naší rodině nesnesli režim a zemřeli dřív. Jen děda Svoboda, už věčnost v důchodu, věrný svému jménu sice vrávorá, ale pořád drží.

Žízeň na konci cesty - napsala Dana Emingerová

Slpývá mi den s nocí. Stále spím. Nehýbám se, ale vnímám. Spolupacienti na pokoji mě častují soustrasnými pohledy. Jejich děti při návštěvách s kradmým pohledem k mé posteli šeptají sestrám: "Je v kómatu? Tak ji dejte jinam... Jak se může naše babička uzdravit v takové chcípně?"

Chápu je. Kdo by se na mě chtěl dívat? Vypadaly mi vlasy, mám propadlé tváře, smrdím. Stydím se za svou věčně pokálenou postel. Jak strašně bych si přála být někde jinde. Nemuset se probouzet do cizoty nemocničního pokoje.

Delirium amoris - napsala Vendula Beaujouan Langová

Šimráš mne na špičce nosu,
Koluješ v mém oběhu,
Jsi stimulant, fascinace,
Má návyková látko bez šlehu!

Ulpíváš mi pod kůží,
Točíš se v mé hlavě,
Jsi opiát, halucinace,
Tajný příběh, co nekončí slavně!

Komplexy - napsala Barbora Pernicová

,,Tak co, je všechno připraveno?’’

Hlas chirurga se odrážel od zdí operační místnosti, obložené světle modrými kachličkami. 

,,Ještě ne, ještě ostříme skalpely a asistentka je na cestě se šroubky.’’ 

Blikající světlo zářivek se zrcadlilo v lesklých kovových nástrojích, vyskládaných na stolku. Do nosu štípala dezinfekce, vše muselo být sterilní. 

,,Máme k dnešnímu pacientovi dokumenty?’’ 

,,Ano, je to klient z Francie, 30 let…’’ četla sestra v lejstrech. 

,,A důvod operace? Nějaké zranění, postižení, nebo tak? Víš co, ať vím, co čekat, haha,’’ chirurg se nervózně zasmál.

Pavučina lží - napsala Martina Křížková

Jeden telefonát otevřel stavidla mé fantazie úplně špatným směrem. 

Zalapala jsem po dechu před živým obrazem krabice plné červů. 

„Víš, no, já k tobě musím být upřímný. Jedu na dovolenou s manželkou,“ ozval se přiškrcený hlas na druhé straně aparátu. 

Podivila jsem se: „S tou manželkou, kterou jsi měl kvůli mně teď na konci léta definitivně opustit?“ 

Tak to mi uniklo něco zásadního. Možná jsem měla víc věnovat pozornost hláškám typu: „Dokud se nic neřekne, o nic nejde.“ 

Nejkrásnější dárek mého života - napsala Irena Taterová

Karle, jdu nakoupit!“ zařve na mě táta a pak slyším jenom bouchnutí dveří. Jsem rád, že je pryč. 

Na jednu stranu. Ale na druhou se bojím, že se něco stane.
Nejsem žádný malý chlapeček, kterého tatínek nechává na chvilku doma samotného. Je mně 54. 

Jsem mladý? Starý? Já si připadám neskutečně starý. Mám roztroušenou sklerózu. RS-ku. Ještě nedávno jsem alespoň trochu chodil. A teď? Jsem rád, že ujdu pár kroků.

Máma - napsala Martina Křížková

„Nemůžeš žít v takovým bordelu mami,“ uleví Jana nahlas své frustraci hned po příjezdu. 

Přijela do matčina bytu opět po čtrnácti dnech a všechny desky stolů, všechny volné vodorovné povrchy velkého bytu jsou pokryty popsanými papírky:
Koupit rohlíky --- sehnat rychle čarodějnici!!!! --- 20. června zubař --- něco je na poště...

Jana se probírá lístečky, třídí, řeší, uklízí. 

Už rok stejný scénář, možná jen vzkazů se hromadí na stolech stále víc.

Chameleon - napsala Irena Taterová

Chameleon se rozhodl, že se přestěhuje. V jeho domovině už mu totiž na jeho změnu zbarvení nikdo neskočil. Vybral si pěknou zemi hned vedle.
„Přece se nebudu harcovat nikam daleko,“ zachechtal se.
A dařilo se mu. Zvířátka žasla: „Ten je krásný! Nedávno byl červený, teď zelený a zase žlutý!“
„A jak je bohatý!“ vykřikovali druzí.
Když se v zemi mezi zvířaty volil vůdce, říkalo se: „Chameleon je ten pravý. Umí krásně mluvit, se vším si poradí, má nádherné barvy. A ohromné jmění, takže už nepotřebuje víc. 

Teď bude pracovat jen pro naše blaho.“
Nakonec vyhrál lev. Ale chameleon se nevzdal.
Možná právě sedí vedle vás, tiše se chechtá a vyčkává.

Poučení: Kdo si počká, ten se dočká.