Cloud a spol. - napsala Zdena Součková

„Nemáte dostatek místa na cloudu!“ vybafne na mě mobil výhružným tónem při prohlížení fotek. 

No a co? A k čemu je vůbec dobrej, takovej cloud? Nemůže na mě ten telefon mluvit česky, když už byl tak drahej? Copak já vím, co je cloud a kde ho mám? Mobil mám chytrej, tak ať si tam nějaký místo udělá sám. Stejně si chci jen stáhnout fotky do počítače, to ještě zvládnu bez toho, že bych musela obtěžovat mladší generaci. Jinak nastává klasická situace.

Hlavní nádraží očima bezdomovce - napsala Jitka Simonová

Sedím uvnitř hlaváku na lavičce a přemýšlím, kam všichni ti lidé cestují, jaké mají osudy a co je čeká, až přijedou domů. Prohlížím si, co mají na sobě, jak se tváří a podle toho si v hlavě utvářím jejich příběh. 

Jo, to mě baví. Úplně si představuju, jak se doma hezky objímají s rodinou a pak zasednou k večeři. 

Kurňa fix, musím si taky najít něco k jídlu. A tak se zvednu a jdu obejít svoje osvědčený místa, jestli bych tam něco nenašel.

Svatá Voršila a jedenáct tisíc panen - napsala Sabina Prisender

Svatá Voršila, též Uršula Kolínská
(v jiných jazycích Ursula či Orsola)

Svému jménu dĕlala Svatá Voršila jenom čest, přestože nejspíš nikdy neexistovala. Ke slávě jí pomohly početní chyby na středovĕkých nápisech.

Kult začal v Kolíně nad Rýnem a od 12. století se pěstuje po celé Evropě. Svatá Voršula je patronkou panen, učitelek, ale i dobrého manželství a obchodníků s látkami. Je zobrazována se šípem a minipostavičkami dívek schovaných pod širokým pláštěm. Nebo na lodi, obklopena pouze ženami.

Je oblíbeným tématem renesančních malířských cyklů. Ty nejzářivější pocházejí ze štětce Carpaccia, Tintoretta nebo Caravaggia.

Nikdo přesně neví, jestli vůbec žila. Jestli ano, tak ve 4. století n.l. Podle legendy byla dcerou bretaňského křesťanského krále a měla si vzít za manžela pohanského krále anglického, nĕjakého Aetheria. 

Nechtěla se vdávat, a možná nechtěla hlavnĕ jeho. Chtěla jen Boha.
Nakonec ovšem pod nátlakem svolila.
A šla na to rafinovaně. Vymínila si, že se její nastávající vzdĕlá ve víře a dosáhne křtu a že ji mezitím nechá ještě tři roky na pokoji, aby si mohla vyrazit na jih pro požehnání za svou pravou láskou, za papežem jménem Cyriacus.

Na cestu si vzala jedenáct panen, nebo možná i jedenáct tisíc panen, mezi nimi jsou známá jména jako Cordula, Kunigunda a Aurelie. 

Skřítci - napsala Zuzana Fajmonová

Postavili jsme domeček pro lesní skřítky. A oni se v něm hned ubytovali. 

Věřit v cokoliv je krásný. 

Věřit na skřítky bylo součástí mýho dětství a chci tuhle krásnou etapu dopřát i svým dětem.

Zločin za bílého dne - napsala Dana Volfová

Karel byl vědec a workoholik. Věčně nebyl doma, 

a tak starost o dvě malé děti i domácnost zůstávala hlavně na jeho ženě a tchýni.
Toho dne se Karlovi poštěstí dorazit domů dřív. Manželka toho hned využije: „Jé, Karle, když jsi tu tak brzy, to bys mohl přivést Terezku ze školky.“
Karel chvíli přemítá, jestli to není otázka, ale po chvilce se vydává ke školce. Pozdraví paní učitelku. 

Ta na něj tázavě pohlédne. Má pocit, že ho vidí poprvé. „Děti jsou na zahradě, pojďte si najít to vaše.“ Za chvilku už Karel táhne do šatny blonďatou holčičku. „Kde máš bundu, dítě?“ Dívenka si váhavě obléká tmavě modrou bundu, v šatně je takových hned několik. Snaží se Karlovi něco říct, vypadá to jako by 

s tatínkem jít nechtěla. Karel ji však neposlouchá. „Chudinka,“ říká si učitelka, „vídá ho tak málo, že na něj snad ani není zvyklá.“

Co se nosí - napsal Jiří Wilson Němec

Z čehopak ti, milé děvče,
z čehopak ti hoří líčka?
Hádej, hádej, neuhádej.
Tváře barví kořalička.

Snad ne láska, milé děvče,
je třpyt tvých očí jak kapky rosy?
Hádej, hádej, neuhádej.
Šlehla jsem si, to se teď nosí.

Okno - napsala Barbora Bilišňanská

Marek se probudí ve své posteli a má pocit, že je něco jinak. Zírá na budík na nočním stolku, dělá to každé ráno. Čísla na něm ukazují 9:45. 

Nerozumí. 

Pokouší se vzpomenout, proč na budík hleděl včera. 

Koukne se směrem k oknu, vstane a vytáhne žaluzie. Je už světlo a venku vidí souseda, jak se zašívá za garáží a pozoruje Zdenu odnaproti. Ta práší koberečky v bílém obtáhlém triku. Má už sice pár kil nadváhu, ale její tělo je souměrné a prsa krásně tvarovaná a stále pevná. Vždy byl na ni příjemný pohled. Pavla v tomto chápal. Ale Marek neměl potřebu se při jejím pozorování plížit jako zloděj. Ovšem soused je chlípné prase.

Popis města očima holubů - napsala Markéta Valentová

Kroužím se svým gangem nad kvádrovitými lidskými výtvory. Ti srandovní panáčkové si myslí, jak nad tím vším mají perfektní kontrolu, a proto mě tolik baví je pořád prudit. Vždycky s partou oblítneme pár stavení, okem znalců zhodnotíme plastické klikyháky na omítkách a použité materiály a na základě toho vybereme jednu kostičku, kterou následně důkladně označkujeme. 

Samozřejmě si vybíráme kostky, které na místě stojí už hodně dlouho. Hlavně kolem řeky, v centru, jak tomu lidi říkají – a vůbec nejradši máme ty, ze kterých zrovna čerstvě sundali zelené plachty.

Referát o přepisování podle S. Kinga - připravil Jaroslav Vlach

Psaní zahrnuje dvě důležité fáze:

• Zavřené dveře
• Zaznamenat, co se k věci člověku zrodí v hlavě , vytvořit objem textu první verze
• Uložení - alespoň na 6 týdnů. Podle Z. Smithové Ideální je svoboda po dopsání dílo odložit alespoň na rok do zásuvky. To je čas nutný k tomu, aby se člověk změnil z autora na čtenáře svého díla, což mu nejlépe odhalí jeho nedostatky (*).
• První revize - s poznámkovým sešitem projít rukopis, získat celkový dojem a zaznamenat místa, na kterých je třeba pracovat
• Otevřené dveře
• Poskytnout rukopis osobě, pro níž, jako ideálního čtenáře, to autor psal (u Kinga manželka)
• Ukázat svým přátelům = beta-čtenářům

Sekáče maj v Římě fakt prvotřídní - napsala Nicole Studená

První, co mě praští při vstupu do obchodu do nosu, je intenzivní pach naftalínu. Vlastně ani nevím, jak to vím, že je to naftalín, když jeho smrad musím znát jen z knih, ale nepochybuji. Tím druhým, co mě pro změnu praští do očí, je neskutečná pestrost barev. Na rozdíl od ostatních pečlivě tónově sladěných obchodů značek Prada, Gucci nebo Versace, které ve čtvrti pod Španělskými schody lemují obě strany boulevardu, působí tento vintage secondhand jako zjevení.
Obchod obstarávají dvě osoby neurčitého věku i pohlaví, které se po návratu z Woodstocku ještě očividně nestihli převléct. To, co je navěšeno na nich i na zdech a na ramínkách kolem nich pak připomíná společnou šatnu Elvise Preslyho, Vivienne Westwood a Andyho Warhola. 

Biodanza - napsala Jana Bednářová

,,Ježíš, mně se tam nechce,“ skoro vykřikne Marie. ,,Ale potřebuju se nějak hýbat, cvičit, nebo tančit, jít mezi lidi, cokoli.“ Povzdechne si.
Venku leje, je pošmourno, vlezlo. Vlhké studené vlezlo. Z léta se skokem stal podzim. 

Tělo ani hlava na to nejsou připravené.
Marie se rozhoduje vyrazit na kurz Biodanzy. Je to její třetí pokus. Neví přesně, co to obnáší. Nechá se překvapit, jestli to byl dobrý nápad. Tichý hlas intuice, povel rozumu nebo výplod zmateného mozku. 

Za řeckými bohy na katamaránu - napsala Nataša Richterová

Palubní deníček

Neděle
Stojíme na betonovém molu, já a můj muž. Blíží se půlnoc a nikde nikdo. Všude kolem se válí rybářské sítě.

PÍŠU SI, ANI NEVÍM JAK, aneb DOBEŠKA NEZKLAMALA

Divadlo Dobeška 29.11.2024

„Píšu si, ani nevím jak,… mám jen hlavu plnou ideálů,“ zněla mi v pátek 29.11.2024 cestou na Dobešku neodbytně v hlavě parafráze na Matuškovu Árii měsíce. Ideálů o tom, že se mi dnešní autorské čtení povede, že se nezakuckám při přednesu a že se mi jednou třeba fakt povede i má vlastní prvotina.
Zatím jsem se vší pokorou spokojená s příspěvky ve společné knize, společným autorským čtením, společným úsilím o prima večer.

ŽÁBA A MYŠ - napsal Ondřej Neff

Potkala se žába s myší.

„Hrozná doba,“ bědovala žába. „Je sucho. Všechny louže vyschly.“
„Vždyť pořád prší,“ stěžovala si myš. „Noru mám celou zaplavenou.“
„Třeba bude líp,“ řekly si a šly vyhlížet šťastný den.
Pak přiletěl krkavec a obě je sežral.

Bajka, kterou ve vestibulu Dobešky při svém odchodu napsal Wilsonovi do notesu Ondřej Neff poté, co jsme na pódiu zkoušeli umělou inteligenci, jak si poradí se zadáním:

Napiš bajku na deset řádek, ve které budou vystupovat lidé a bude končit poučením: Když čekáme lepší časy, přijde blbá doba. Zapoj covid a současné války.

RADOST NA DOBEŠCE - napsal Jiří Wilson Němec

Křest knihy QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE na Dobešce 29. listopadu 2024

Tak už to má za sebou. Všichni jsme věděli, že ta chvíle musí přijít. Schylovalo se k ní celý letošní rok. A nakonec 29. listopadu v útrobách divadla Dobeška skončilo dlouhé čekání a početná parta rodičů ji mohla pokřtít. Ano, mezi čtenáře byla tímto aktem poslána knížka QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE.

Parta rodičů, mezi které se také hrdě počítám, není nikdo jiný než účastníci literárních dílen Dany Emingerové. Z množství jejich literárních pokusů Dana vybral takřka stovku textů ozdobených skvělými ilustracemi studentů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara.
Dobeška byla svědkem povedeného večera. Bylo úžasné pozorovat, s jakým nadšením se mnozí psavci setkali. Byl jsem jedním z nich, ale jeden z mála, který se objevil fyzicky poprvé. Tváře, které jsem tři roky vídal jen na obrazovce monitoru a slyšel ve sluchátkách, jsem mohl vidět naživo. Prožil jsem chvíle radosti a určitě jsem v tom nebyl sám.

Ve sklepě - napsala Zdena Součková

Ukázka z detektivky:
Hlavní hrdinka Karolína má nejlepšího kamaráda Bedřicha, který je na chlapy. Seznámí Karolínu s Kamilem a začnou se dít různé podezřelé věci. 

Kamil často chodí za sousedkou Marií a něco tají. A není to jenom nevěra...

„No já teda do toho sklepa určitě nepůjdu,“ otřesu se odporem jenom při tom pomyšlení.

Popis světa z pohledu rádia - napsala Karolína Sochová

Je to paradox. I když mně zmačknutím otevřou hubu, můj jazyk je nepohyblivě svázaný. To lži si na něm upletly copánky. Dusí mě to. Zmar střídá beznaděj, je to pořád ta stejná básnička. Ani je to nebaví, vlastní mě jen z důvodu, že se bojí ticha. Nedokážou žít neslyšně, snad proto mě pouštějí, snad proto vyplňují trhliny v životech svých podkresem mým. Když chtějí, i nechtějí, pro jednou být v obraze, či v dobré víře vyčkávat, zda zazní ta "její" oblíbená. Nebo jen tak ze zvyku. Poslouchat ten šlágr. Pak ale hned odejdou. Stimul jiný, jakýkoliv, vážně, mi přebral jejich pozornost, to jediné, k čemu vlastně sloužím.

Petr a Lucie 2024 - napsala Jaroslav Valach

Petr a Lucie

„Proč jsme tady?“

„Abychom unikli tomu zmatku na ulicích.“

„Proč jsme ale tady? To se tu skrýváme?“
„Ne, naopak, přišel jsem tě ukázat, ukázat vší pravdě...“
„Myslíš, že je vhodný čas? Doléhají sem zvenku sirény!“
„Žádné neslyším. Posaďme se tady na lavici.“

Nejpodivnější člen domácnosti - napsal Martin Uhlíř

Stačí, když se nás podívá a my zapomeneme na všechny starosti. Mluvím o nejmladším členovi naší domácnosti. Je to mladá slečna. I když v naší domácnosti i po jejím příchodu před pár lety stále převažuje mužský element, manželka je ráda, že má konečně spojence stejného genderu, řečeno dnešním newspeakem.
Ale nové šaty spolu nikdy nezkonzultují, ani žádná dívčí či ženská tajemství. 

Je to totiž kočka, říkáme ji Ottie. 

Uklízečka - napsala Jitka Simonová

Boty si pořádně neotřou, pořád jen chodí sem a tam, špína z nich padá, každou chvíli je někde něco rozpajcovaný... Kdo to má furt uklízet, už toho mám plný zuby. No hlavně, že má podpatky...

"Jeeee, dobrý den paní inženýrko, jakpak se máte? To jsem ráda, že Vás vidím, a jak Vám to dnes náramně sluší!"
"Dobrý den."
Můra jedna, ani člověku pořádně neodpoví, hlavně, že má zase nový kostýmek za statisíce...

Za Martu a za nás všechny - napsala Martina Křížková

21. listopadu 1989

Jedna píseň nám rezonovala v uších
Slzy nám rozmazaly tlusté černé linky
Byla to píseň nebo modlitba
Za básníky za mřížemi
Za studenty v kotelnách
A pak se ta slova dlouhý čas šeptala jen polohlasem
Prameny a pramínky zakleté v podzemí
Až se jednoho dne spojily v řeku
Která prudce vytryskla na balkoně budovy Melantrichu
Svobodu, svobodu, svobodu!

My psavci, co spolu píšeme - napsala Anna Vocelová

Pozítří 29.11. se koná autorské čtení v Divadle Dobeška, listky zde. 

Divadlo Dobeška 1. prosince 2023.

„My psavci, co spolu píšeme, prožíváme všelijaká dobrodružství. Jestli chcete, tak pojďte s námi…,“ parafrázuji Poláčkovu klasiku. 

Nemáme sice Péťu Bajzu, Edu Kemlinka ani Pepka Zilvara z chudobince, zato máme Danu Emingerovou, Janu Vaňkovou a Milču Pravdovou. Jen díky nim si tak můžeme rok co rok udělat předvánoční autorské čtení na Dobešce.

Sobotní ráno - napsala Nataša Richterová

Bylo vlahé prázdninové sobotní ráno. Libor se vzbudil jako první, měl budík na hodinkách nastavený na půl sedmou. Polospící Marcelu políbil na horké nahé rameno.
„Ještě spinkej, lásko!“ zašeptal. „Já zajedu nakoupit.“
„Máš seznam?“ zamumlala Marcela. Otevřela jedno oko a s potěšením zjistila, že si Libor vzal to nové tričko, které mu koupila. Tyrkysová mu šla k očím. 

Krize pozdního věku - napsal David Brabec

"Já ti nevím jestli máš tohle ve svým věku ještě zapotřebí..." řekl si prošedivělý chlapík v šusťákovce za svítání. "Bolí tě záda, loupe tě v kříži a seš moc velkej srab na to, abys šel na operaci..." pokračoval, zatímco mu kapky potu stékaly po krku. "Fyzička žádná a síla už taky ne. Jo, když jsi to v 94 dělal poprvé, to bylo jiný," mumlal si sám pro sebe na své zahradě. "Au, ruce už skoro necítíš a na dlaních se ti dělaj mozoly."

Ale už jen dvě lopaty, aby zakryl vlasy a už jí nikdo nikdy nenajde.

První univerzita břečťanové ligy - napsala Martina Křížková

Pozornost všech studentů v posluchárně právnické fakulty Harvardu se upínala k malinkému mužíčkovi odněkud ze Střední Evropy. Byl to jediný člen profesorského sboru, který dosud nevyužil blahodárné účinky genových terapií.
Profesor Krátký vyučoval dějiny civilizace. Působil výrazně starší a sešlejší než ostatní profesoři, ale jeho hodiny byly mimořádně poutavé. 

Posluchačka prvního ročníku práv Karen, schovaná v hnízdě privilegovaných, k profesoru cítila zvláštní sounáležitost. Zaostřila na prosvětlený 3D panel, na který se přenášel zápis profesorova mluveného slova. V hlavě se jí začala rozjíždět časová řada, která vyběhla z panelu až někam do prostoru, aby se zarazila o dveře posluchárny. 

Dveře byla současnost, dvacátá šestá inovační revoluce. Už se neříkalo průmyslová.

Vajíčka - napsala Kateřina Dobrovolná

Líně si protáhnu všech mých osm nohou a rozhlédnu se po pokoji. Co se to děje? Takhle pozdě večer tu už dlouho nebylo tolik halasu a ruchu...

Jak by řekl pán domu – bordelu. Všichni dvounožci běhali sem a tam. Řvali, jako když je na nože berou. „Hoří, hoří!“ Dneska je tu tepleji, než obvykle. Nejspíš to mě taky probudilo… Pozoruju všechny obyvatele domu – pána s velkým pupkem a rudými trenkami na půl žerdi, jeho služku s natáčkami ve vlasech a v kdysi bílé oprané noční košili s kytičkami, i jejich dva klony –

Pokoj - napsala Emma Šponarová

Host - pokoj - slova - sex - cigarety na balkóně - dveře - nezvaný host...
Rychlost, při které se někdy moji zvaní hosti mění v hosty nezvané je občas až pozorohudná. Byt, ve kterém si pronajímám pokoj, je vesměs skladiště nevkusu. Buď to může být zaslepeností mojí spolubydlící, nebo její potřeba zaplnit místo po odstěhovaných dcerách. 

Protože se chci vyhnout otázkám mých zvaných, později nezvaných, hostů... otázkám typu: "Proč na stěně visí keramický ryby?" nebo "To ty jsi si sem dala mrtě pavích per do obřích váz?"

Cena za slávu aneb o ješitné tasemnici - napsala Nicole Studená

Pepa snědl Edu. Přesněji řečeno jeho část přeměněnou v tatarský biftek. 

Býk Eda, než se stal tatarským biftekem, byl rodinný mazlíček. Farmář Pepa ho měl od telátka a rozmazloval ho volným výběhem na pastvu i absencí geneticky modifikované krmě.
V rohatém Edovi bydlela Stáňa. Stáňa byla pěkná boubelka. Tedy doslova, neboť   boubel je označení pro larvální stádium tasemnice v mezihostiteli.

Nezvaný host - napsala Tereza Rebcová

Oslava byla v plném proudu, když jsem dorazila. Hudba hrála, lidé smáli, a moje sestřenice Natálie zářila štěstím. Osmnáctiny – den, na který se těšila snad celý život. Podala jsem jí pečlivě zabalený dárek, objala ji a popřála všechno nejlepší. „Pojď, představím tě ostatním,“ usmála se.
Vytáhla mě mezi hosty, ale já už si hledala způsob, jak zmizet někam do klidného kouta. Ne že bych byla nespolečenská, ale oslavy mě nikdy nelákaly. Stála jsem u stolu s občerstvením a prsty kroužila po okraji skleničky se šampaňským, když se to stalo.

napsala Eliška Labutová

Ocitla jsem se na kulovém ochoze Vítězného sloupu. Tyčí se nad Berlínem ve výšce 70ti m výškou.
“To je ale krása. Co říkáš, Eli?” ptá se mě kamarádka Elvire s úžasem v očích.
“Hmm, krásné. Moc krásné.” odpovídám a cítím, jak se mi dělá sucho v puse. “Nemyslela jsem si, že to je tak vysoko,” dodala jsem tiše, ale Elvire jakoby byla ohromena chodem tohoto velkoměsta, jehož výhledy a zvuky nás obklopovaly ze všech stran.

Mraky - napsal Jaroslav Valach

Vyhlížíš oknem do venkovního šera. Nepoučený pozorovatel by řekl, že koukáš, kde co lítá, možná chytáš lelky...

Ty jsi ale klinický pozorovatel - vědátor! A jako takový konstatuješ, že "neurčité tvary oblačnosti jsou projekčním plátnem tvých vnitřních obrazů". Nebo dokonce, že "podstupuješ neuroplastické reprogramování integrací těkajících představ do rozporuplného kontinua tvé zkušenosti". 

Cinkilinky, cinkylink...

Tvoje soustředění na řízení letového provozu mraků naruší zvonkohra.

Dítě o sny připraví tě - napsala Renata Koblicová

Nechci rodit doma ani do vody, neodmítám klasický porodní procedury. Svoje první těhotenství bych nenazvala krásným, magickým, povznášejícím. Chci bezpečí, a tak budu rodit s gynekologem Karlem, spolužákem mého muže Petra. Stud z kontrol v ordinaci kamaráda, co ho znám z hospody, jsem si odkroutila. Až budu na sále, přes břicho naplněné mým růžovounkým dítětem snad neuvidím, co se tam o kus dál bude dít. Neuvidím přes něj na Karla. Ale co já vím, jestli mě v tu chvíli bude trápit, že si nekoukáme do obličeje. 

Vyšetření - napsala Linda Hájková

„Ty vole, já už se na to můžu taky vysrat…“
„No tak, co to slyším paní kolegyně“
„Nezlobte se, pane doktore, ale já už toho mám dneska dost. To je jeden nechápající blbec za druhým. Připomínají mi mého manžela.“
„Tak jestli vám připomínají vašeho manžela, milá sestři, tak s nimi i tak jednejte...“

„Tak pane Horák, dobrý den, sestřička se vás ujme.“
„Dobrý den, pane Horák, pojďte ke mně,“
„Pane Horák, víte proč tu jste?“
„Vím, sestřičko.“
„A víte, co se tu bude dít?“
„Vím, sestřičko.“
„Tak se nastavte, jdu vám to tam strčit.“
„Strčit? Kam?“
„DO PRDELE.“

Den D - napsala Hanka Kratochvílová

Porod je obestřen závojem tajemství, strachu, očekávání. Stejně jako muži si rádi vypráví historky z vojny, ženy – matky sdílí svoje zkušenosti spojené s okamžikem, kdy přivedly své děti na svět. Moje rostoucí břicho jako by vyvolávalo v ostatních ženách nutkavou potřebu sdílet svoje zážitky z tohoto období. Moje máma mi například opakovaně popisovala, jak v porodních bolestech požádala zdravotní sestřičku, aby jí chytila ruku, a ta jí místo toho strčila do ruky násadu od koštěte se slovy: „Ještě byste mi tu ruku zlomila.“

Z deníku fotbalisty - napsal Petr Polák

„Ty kreténe, proč už pískáš konec, však před chvilkou střídali?“ řve Jarda na rozhodčího. Jarda je náš trenér, typické ztělesnění hesla: kdo neumí, ten učí. Slibně rozjetou kariéru mu podle jeho slov překazila těžká nemoc, příušnice v sedmi letech. Po uzdravení se do toho už nikdy nedostal. 

Zrcadlo - napsala Irena Lahodná

Svět je mý zrcadlo
a já jsem jeho body
on je mým obzorem
a já jsem jeho vším

a tak tu spočívám
jak čirá kapka vody
a každou vteřinu
svou duši zrcadlím

Explorace ústní dutiny - napsal Jaroslav Valach

Na jazyku ulpívá několik bublinek slin. Než prasknou, pomačkány proti patru, pruží jako míček.
Začíná průzkum ústní dutiny, nejkratší výlet do temného podzemí tělesnosti. Není třeba balit žádný batůžek, stačí vystupňovat vnímavost. Obrátit svou pozornost k signálům obvykle zastíněným oslnivým jasem vizuálních podnětů.
Jazyk, ten zázrak pohyblivosti bez pevných kinematických článků, prohledává své území, mapuje jeho meze. Vydá-li se vzhůru, naráží na žebrové výstupky. Lupa hmatové vnímavosti je zvětšuje do prožitku valchy, ačkoli jsou technicky spíš struhadlem.
Jazyk pak sklouzává dolů, naráží na řadu útvarů ne nepodobných skalnímu městu. Tvrdé, hladké, neústupné útesy se na přání rozestoupí. Otevírá se přístup do předsálí ohraničeného měkkou, pružnou bariérou rtů a lící.

Štěně mého vnuka - napsala Bohuna Kopřivová

Přišel se nám představit nový přírůstek do rodiny, ale nebylo to dítě, jak by si člověk představoval po vnukově dokončeném studiu a ročním cestování po světě, ale štěně. Černá chlupatá koule se na mně koukala korálkovýma očima, zvědavě si prohlížela vše kolem, očichala mě, a pak kousla. Tak to ne, chytám ho za tlamičku a jeho pohled vypovídá vše: 

Co si to ta nová osoba myslí? To, že se na mne usmívá je pěkné, ale nedovoluje mi ani kousat. Je o hodně větší než já, a tak by si klidně mohla se mnou hrát. Ale nelíbí se mi, tak ji raději kousnu ještě jednou. 

No, ona si to opravdu nenechá líbit. Ale nekřičí na mně, a tak se pokusím se s ní skamarádit. Zkusím ji vylákat na zem. Hop na ní, pak zas na zem a snad jí dojde, co chci. Došlo, to stvoření je na zemi a co to?