5. prosince 2020

Pan Buvár reklamuje mobil - napsal Marek Greger

Zadání: Vymyslete si postavu. Vaše postava jde reklamovat mobil a musí na sebe během reklamace prozradit: co ráno snídala, kde bydlí, co má v kapse, jaká je její nejoblíbenější píseň a kdy měla první či poslední sex.

Pan Buvár je pravidelným návštěvníkem potravin na rohu ulice. Stojí ve frontě dřív, než do prodejny vejdou první zaměstnanci a odchází z ní v okamžiku, když přicházejí první důchodci z okolních paneláků. Své čerstvě ulovené pečivo donese domů a tam ho vždy promaže skromným kouskem másla a jedním, ještě skromnějším plátkem šunky.

Tabu - napsala Zdena Součková

„Eliško, táta má ženskou…“ sděluje máma třesoucím se hlasem hned mezi dveřmi.
„No a co? Vždyť už jste deset let od sebe, bydlí jinde, tak co najednou řešíš?“ diví se Eliška.
„Tvůj táta je mi šumák, ale MŮJ táta, tvůj dědeček!“ zvyšuje máma hlas.
Chvíli je ticho, Eliška zamyšleně pozoruje mámu. Ta nedávno oslavila pětačtyřicet. Kamarádek fůry, ale mužskej nikde. A začíná mít divný názory. A to se Elišce přestává líbit.

Erika jde reklamovat brýle - napsala Nataša Richterová

„Brej den! To je dneska hic, co? Se v tý košili normálně peču. Hele, tady ty sluneční brejle se rozpadaj, a to je mám tejden. 
A Inuš, to je moje best kámoška, tak má úplně stejný a jsou O.K. Kdyby to šlo vyměnit nebo opravit do čtrnácti dnů, tak budu happy. To mám narozky a bude big párty. Na osmadvacet nevypadám, co? Bude to u bazénu. U nás na zahradě v Záběhlicích. A k těm černejm plavkám já nutně potřebuju tyhle brejle. 
Tak co, půjde s tím něco udělat? 
Hele, vy nějak divně koukáte. To mě jako balíte?

4. prosince 2020

Dopisy pro Elišku od Abi - napsala Asja Žilová

Ratibořice
V Ratibořicích je skoro všechno, jak bylo napsáno Němcovou, všechno je známo. Jen lidí tolik jako na pouti. Ovšem není to pouť náboženská, není to ani pouť pro zábavu. Je to pouť duševní, pouť za snem, pouť za dětstvím a touha po ideální babičce. Byla jsem dojata tím, jak rodiče vysvětlují svým dětem kde a jak žila babička a její vnoučata. Znělo to tak, jakoby oni vzpomínali na své dětství, jakoby to o čem povídali byl jejích příběh.

3. prosince 2020

Otázky

Portrét Einsteina před a na kurzu malování 
Zkuste vymyslet otázky, které si kladou děti a zvídaví géniové. 
Mistra Leonarda třeba zajímalo, proč je nebe modré. A Einstein objevil svou teorii relativity díky otázce, co by se stalo, kdyby letěl na paprsku rychlostí světla. 
Mě zase zajímá, jak dokáže malá rostlinka prorazit asfalt. 
Nebo jak se může udržet pták na stromě, když spí?
Anebo jak se dá během jednoho dne naučit malovat pravou hemisférou tak, že člověk dokáže nakreslit portrét génia docela obstojně...?
Dana Emingerová

Traktorista v Praze - napsala Zuzana Kratochvílová

 
„Dobrý den, ano, samozřejmě, mám, momentík, tady někde to musí být…“
„Ježíšmarjá, vždyť jsem to dával do kapsy…No jo, ale které, že jo.“
„Já vím, že takových případů musíte mít za den asi hodně, viďte?“
„Já jsem z vás úplně nervózní. Nejezdím MHD často. To víte, traktorista v Praze…“
„Ale v jedné z téhle kapes to určitě mám. Počkejte, hned to najdu. Tohle to není, kapesník asi taky ne, do peněženky to nedávám…“ „No jo, vždyť já jsem úplně blbej, já přece platím smskou!“
„Takže v mobilu to mám.“

2. prosince 2020

1. prosince 2020

Ráno s Bowiem - napsala Lea Mandíková

Let’s Dance
Jaký budeme mít rána nikdo neví. Večer každej padne do postele, někdy s nadšením, protože ho čeká slastný spánek, někdo s hrůzou, že se zas nevyspí, protože mu spánek nepřichází tak jak by měl a pořád se budí a někdy se prostě člověk do postele odpotácí buď proto, že si dal po kalíšku slivovice – jednom, druhém, třetím a pak je v limbu a nebo mu k padnutí do postele pomohla notná dávka sedativ.

30. listopadu 2020

Jak se dají spálit vajíčka naměkko - napsala Dana Emingerová

Mí žáci se mě na kurzech tvůrčího psaní často ptají, co je to FLOW... 
Je to jednoduché. Třeba já ve flow dělám skoro všechno. I vařím.

Slavní spisovatelé jsou slavní, protože umí tvořit ve flow.  
Když potřebují psát a být nikým nerušeni, stáhnou se do ústraní a tam se tzv. odpojí od každodenních starostí a přenesou se do světa múz.
Třeba autor hororů Stephen King ve svých Memoárech o řemesle vypráví, jak za sebou zavírá dveře a nikdo je nesmí bez dovolení otevřít.

Třicátého - napsala Irena Lahodná

Dneska mi bůhvíproč přišla do hlavy tahle dívka. Asi že je třicátého, to bylo její datum narození.
Říkejme jí Zita. Když přišla do Prahy, bylo jí patnáct. Nevím, jestli se stihla něčím vyučit, ale mohla dělat celkem cokoli. Tuším, že se živila jako prodavačka. Protože měla dobrou intuici na lidi, asi se jí, pokud jde o byt, někdo za levno ujal.
Měla skvělé komunikační schopnosti a co neudělala, to během jejího zábavného povídání někdo udělal za ni.
Měla jediný sen. Být zpěvačkou. Měla na to.

29. listopadu 2020

Kde se skrývá Bůh? - napsala Asja Žilová

Vypůjčeným autem jsme jeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Sotva jsme auto zaparkovali, přispěchala k nám starší žena a spiklenecky nás upozornila, nejdříve lámanou angličtinou a pak rusky: "Víte, že jste zaparkovali auto v arabské čtvrti? A navíc s telavivskou espézetkou, raději přeparkujte do židovské části." Po nedlouhém váhání jsme se rozhodli, že auto necháme tam, kde je. Těžko se dá uvěřit, že ve městě hemžícím se vojáky, někdo sáhne na naše auto. Něco nepříjemného se vkradlo do mé duše. Už teď, od prvního kroku, nás připravovali na to, že Arabové jsou zloději.

O broučkovi - napsala Petra Caltová

Uprostřed pastviny se ztratil malý brouček.
„To je konec. Za chvíli bude tma. Já tu umrznu, nebo mě něco sežere.“
Když v tom: „Duc, duc, chroust, chroust, duc, chroust…“
V dálce přicházela kráva, pásla se. Broučkovi svitla naděje.
„Dobrý den, paní krávo. Prosím, pomůžete mi? Ztratil jsem se a nevím, kudy domů. Haló, krávo! Haló!“
Kráva jakoby milého broučka neslyšela. Dál přežvykovala.

28. listopadu 2020

Svíčková bába - napsala Lea Mandíková

Když jsem byla malá a chodila někdy na hřbitov, kde odpočívají rodiče mojí maminky i tatínka, potkávala jsem ženské v šátcích nebo jen tak prostovlasé s něčím v ruce. Moc jsem to nechápala a viděla jen to co vidím. Babky, který něco nesou. Nechodily společně, každá přišla sama a každá šla k jinýmu hrobu. Když jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, že mají v ruce svíčky.
Dítě kouká na úplně jiný věci než dospělý. A já koukala na barvy těch svíček. A strašně jsem se těšila, až uvidím rozsvěcet to světýlko.
Některé ty babky, které mi v tom dětském věku přišly neskutečně starý, měly v druhé ruce taky velkou konev na vodu. A tahaly se s ní k pumpě, aby si vodu nabraly. Hřbitov je místo, kde je hodně květin a má to svojí atmosféru. Takže je třeba ty kytky taky někdy zalít.

27. listopadu 2020

Zlatovláska a já - napsala Nataša Richterová

„Au! Au! Zatracený trní!“ Prosekávám si cestu, funím a kleju. Slunce pálí, svahy rokle jsou strmé a pot ze mě leje. Malý krok kupředu. Zelená džungle se za mnou hned uzavírá. Zpátky už to nejde. Krvelačný hmyz dotírá, cítí krev. Kudy teď? Tak sakra, kudy? Zlatovlásko, kde jsi?
„Moment! Zlatovlásko? Snad, Šípková Růženko?“
Ne, tohle není pohádka! 
Nejsem princ a Zlatovláska není princezna. Jsme dvě holky na cestě, které si v Ostrovci nechaly ukázat zkratku přes les a ztratily se v trnité rokli. Hole na nordic walking teď slouží jako mačety. 

26. listopadu 2020

Bílý sex – napsala Jana Urbanová

„No konečně, už jsem si myslela, že dneska v noci nedorazíš… Mám tak ráda, když se na mě dlouze díváš a bezradně bloudíš svýma hnědýma očima po mých chladných skleněných policích.“
„No jasně, zase tu není nic pořádného k jídlu. Tedy pokud nepočítám zelenou avokádovou hmotu v misce, nízkotučný jogurt a jablko. A hele, tady se nám zatoulal zbytek turistického salámu, pojď ke mně, ty malý sirotku.“

25. listopadu 2020

Nivelační hmota - napsala Hana Kavalová

Bílá stěna do běla mlčela.
Den chýlil se do šera.
Najednou uprostřed místností
rozlila se jako „nivelačka“
… h r a č k a …
… něco hravého – pěkného – milého…

Ach, Bože
Zase se směješ.
Dobrá tedy.
Zkusím napsat to jinak. Znova.
Volit jiná slova.

24. listopadu 2020

V sexshopu - napsala Zuzka Kratochvílová

Neonové osvětlení ozařující výlohu bliká a muž v dlouhém světlém rouchu vstupuje do prodejny.
„Jaké zboží nabízíš, dobrý člověče? Co jest tvou živností, smím-li se ptáti?“
„Cože? Tady jste v sexshopu, pane, to snad vidíte, ne?“
„V sex co? A co jest to sex?“
„Jo, taaak, vy ste ňákej nábožnej, že jo? Mně byly hned divný ty vaše hadry! Tak heleďte, to ste si asi splet obchod. Tady si tak maximálně koupíte něco, čím potěšíte sebe nebo svojí starou.“

Modrý křečík - napsala Iva Homolková

Aha. Připadám si jako na hodině češtiny, poté, co nám učitelka zadá téma slohu. Nejzajímavější zážitek. Nejhezčí prázdniny. Nejkrásnější Vánoce. Nejoblíbenější jídlo. Nejnudnější sloh. Tak jo. Času dost, skoro týden, to dám. Jen si to v klidu rozmyslet, klid, to půjde samo. Samo? Jako samo??! To bude taky zážitek…
Vždyť takových zážitků máš…. Stačí jen vybrat! No právě, ale kterej?! Co jako je nejzajímavější? Jako pro mě? Nebo pro vás, pro čtenáře? No pro mě, to dá rozum, přeci.

23. listopadu 2020

Cesta do živoucího pekla - napsala Lucie Vrbová


„Bože, kam jsem se to dostala?“ prolétlo mi hlavou při vstupu do Mansfieldského nápravného zařízení, též také známého jako věznice Shawshank. 
Teplo červnového dne jako kdyby se při průchodu kamennou bránou dočista vytratilo a vystřídal jej chlad. Dotěrný. Razící si cestu nekompromisně do našich těl. Kam se jen poděl optimismus, se kterým naše skupinka přišla poslouchat veselé historky z natáčení? Nejednalo se ale o žádné Hollywoodské kulisy. Přesně toto žalostné místo se stalo cílem našeho výletu.
Jelikož věznice nebyla již několik let aktivně využívána, otevřela se návštěvníkům v podobě vedených prohlídek.

Kromě života počká úplně všechno - napsala Hana Kavalová

Známe to všichni. Pořád něco musíme. Někde se honíme.
Divná doba.
V divné době musíme divně žít.
V práci už dávno neděláme za jednoho nebo dva. Spíše za tři, za čtyři. Večer jsme podráždění a v noci nespíme, neboť nám v hlavě naskakují všechny pracovní povinnosti a problémy, které se dalšího rána zhmotní. Autem jezdíme tak, že většinou nevíme, jak jsme se dostali z bodu A do bodu B.

22. listopadu 2020

Had – napsala Zuzana Kratochvílová

Na arše Noemově musel vládnout řád a klid. Žádná anarchie, bezpráví či povyšování se nebylo možné, protože jinak by zvířátka nepřežila a vzájemně se snědla.
Hadovi se ale plavba po vodě a navíc na uzavřené lodi nelíbila. Nepochopil skutečné poslání Noemovo a rozhodl se ho uštknout a převzít vládu nad lodí.

21. listopadu 2020

Smradlavý vlasy - napsala Zuzka Fajmonová

Včera jsem uspávala děti. To je u nás teď taková novinka. 
Děti vyrostly do věku, kdy uspávat absolutně nepotřebujou, ale z nějakýho záhadnýho důvodu strašně moc chtějí. Takže každej večer s Laďou losujeme, kdo bude ten vyvolenej uspávač. Výherce si může jít lehnout s dětma do postele, do deseti minut tam usnout a po hodině se probudit rozbitej jak cikánský hračky. 
Ten, kdo prohraje, si většinou pustí oblíbenej seriál, nalije si víno nebo namíchá drink a otevře sáček chipsů. Když to vidím takhle napsaný, moc mi to označení výherce teda nesedí, upřímně.

20. listopadu 2020

Stavební deník - napsala Lea Mandíková

Mám kamarádku. Je skvělá. Žije zde ve Švýcarsku. Následovala svého muže za jeho snem pracovat v CERNu v Ženevě a všeho doma nechala. Moje kamarádka je architektka a je moc šikovná. Po příjezdu do Švýcarka pracovala v prestižní kanceláři, kterou pak opustila, protože věnovala svůj čas něčemu stejně prestižnímu a to je rodina a jejich děti.
Moje milá kamarádka ví, co máme za sebou, viděla naše začátky, kdy jsme začínali s renovací domu. A také ví, že už tu Petr s námi není.
Když jsme začínali se stavbou, chytře mi říkala: Leo, měla by sis psát stavební deník. 
Já protože nejsem z oboru, ale píšu články, jsem si to vyložila úplně jinak. Myslela jsem si tehdy, že si mám psát deník jako historky z toho, jak stavíme. Prostě něco jako historky z natáčení, na které se vždycky ptají herců. 

19. listopadu 2020

Noc na Vyšehradě - napsala Zuzana Kratochvílová

Michaela 
Foto: Petr Jan Juračka 

 

„Mami, Honza mě konečně pozval na rande.“
„No vidíš, já ti to říkala. Potřeboval jenom trošku pošťouchnout. A kam jdete?“
„Na Vyšehrad. Máme tam sraz v parku.“
„Jé, to bude romantika! Tak si to hezky užij a hlavně buď slušná a nezlob!“
„Mami, prosím tě…“
„No jo, vždyť už mlčím. Já už tohle totiž nezažiju...“
Je 19:30, začíná se smrákat a Honza pořád nikde. Sedím na lavičce s výhledem na Pražský hrad a koukám do mobilu. Poslední zpráva byla, že mu posunuli hodinu autoškoly na 18. hodinu a bude mít tedy lehké zpoždění.

Ježíš nemá roušku - napsala Jana Bednářová

Z výdejního okénka restaurace vyhlédne naštvaný číšník a vyštěkne:
"Ježiš! Je tu zase další, co nemá roušku..."


Neber slovo boží nadarmo do úst, dobrý člověče. Klame tě zrak? Vždyť hleď, kolem mého pasu je rouška.
Přicházím k Tvé restauraci, natěšen na dobrou krmi a teď stojím před vchodem u okénka a ty mě nechceš vpustit, nemilé překvapení, Zároveň jsem potěšen, že mě poznáváš, když jsem z takové dálky, pocházím až z Nazaretu. Jsi znalec.

18. listopadu 2020

Madam - napsal Oldřich Voženílek

Madam,
já naplno nestačím života letu
a nevím, zda chápete duševní stav,
který se podobá lítému střetu
těch ledových srdcí a horečných hlav.

Madam,
vy víte, že upřímnost na trhu není,
a víte, že život je zoufalá křeč;
možná, že doufáte v lásku,
jež mění, co na štítu se štítem nezvládne meč...

17. listopadu 2020

Ježíš a holubice - napsala Nataša Richterová

„Ježíši, co to děláš?“ 
Můj hlas se rozléhal mezi skalami. Běžela jsem prašnou cestou k vysoké postavě. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Ten floutek držel v ruce mrtvou holubici! Snad ji nezabil? Zaslechl mě, ale odvrátil se. 
Takže jsem se v něm spletla? Je tedy stejný, jako ostatní chlapci? Jen lovit a zabíjet nevinné tvory pro zábavu? Z dlouhé chvíle lámat holubům křídla? 
Věřila jsem, že je jiný. Když jsem ho slyšela, jak zvláštně odpovídá kněžím na schodech chrámu.

Můj 17. listopad - napsala Hana Kavalová

„Jaký je dnes den?“ zeptal se Pú.
„Dnes je dnes,“ řeklo prasátko.
„Můj oblíbený den,“ řekl Pú.
Vítejte i v mém oblíbeném dni.
Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.
Listopad je pro mě jedním ze zajímavých měsíců. Přiznám se vám, že těch zajímavých mám ještě dalších jedenáct.
Zaslechla jsem, že listopad je hrozný měsíc plný chladu, tmy, spadaného listí, smutku, deprese, plískanic a přicházející zimy. Nemohu tomu uvěřit. Listopad je nádherný měsíc večerů plných nicnedělání. Zachumlání se do teplých mikin a příjemných dek.

16. listopadu 2020

Noční cesta domů - háček k příběhu Bohuny

Přes hustou noční mlhu jsem neviděla na cestu. Ale věděla jsem, že někde tímto směrem jsou domovní dveře do paneláku. Vyrazila jsem a raději nekoukala kolem sebe. Brzy se mě začal zmocňovat pocit, že mě někdo sleduje. 
„Neblázni,“ utišovala jsem sama sebe a raději přidala do kroku. Nedalo mi to. Ohlédla jsem se kolem. „Ty vole! Tam někdo je!“ 
(Safi)

Strach mě paralyzoval - napsala Bohuna Kopřivová

Jela jsem posledním nočním autobusem a vystoupila na naší konečné. Byla mlha, že nebylo vidět na krok. Náš dům je hned za velikým parkovištěm, ale nedohlédla jsem na něj. Namířila jsem si to přímo k našemu vchodu, cestu jsem znala dokonale, tak mě ta mlha nevadila. Tedy až do chvíle, než se od jednoho blízkého auta odlepil člověk a šel za mnou. 
Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to asi nějaký soused. Několikrát jsem se po něm otočila. Soused to určitě nebyl. Vzdálenost mezi námi se zkracovala.

15. listopadu 2020

Judejské hry - napsala Hana Hovotná

David a Goliáš, Osmar Schindler, Wiki


Vážení diváci, máme tady další zápas dnešního turnaje. V ringu se již připravuje filištínský bojovník Goliáš, který v žádném ze zápasů letošních Judejských her ještě nepotkal svého přemožitele. Na Goliášovi není vůbec znát únava, přesto že má za sebou už deset vyhraných zápasů. Škoda, že nemůžete vidět Goliášovo impozantní tělo a hru jeho svalů. 
Kdo bude Goliášův soupeř? Izraelité se stále nemohou dohodnout, koho proti němu postaví. Á, zřejmě už padlo rozhodnutí. Trenér Saul mává, že jsou připraveni. Do ringu vstupuje … moment, připletl se tam nějaký pasáček. Ještě že aspoň ty ovce zůstaly venku.

Orel a červ - napsal Jan Kovalčík

Ilustrace: Hana Kovtun
Orel sezobl červa. Červa to bolí, dravec neví, co jí.

Poučení: Přemýšlejme o sobě navzájem.


Píšeme bajky inspirované Ezopem. Původní Ezopovu bajku Orlice a brouk vtipně převyprávěl Jan Werich a zajímavé je, že jsou v ní všechna Aristotelova pravidla postavená na hlavu, a přesto příběh funguje.
Werichova bajka se jmenuje O orlech a hovniválech. Ačkoliv bajky mají být krátké, tato trvá skoro patnáct minut. Poslechněte si ji zde.
Níže pak najdete původní Ezopovu předlohu s názvem Orlice a brouk.


14. listopadu 2020

Tvýma očima - napsala Lea Mandíková

Zkazil se mi dost zrak od té doby, co tu nejsi. Bude to ovlivňovat mnoho faktorů. Můj věk, stres, to, že jsi odešel a s tím spojené moje nové blbé návyky, genetická dispozice – přeci jen nosím brýle už od dvanácti roků.
Je pro mne hrozně zajímavé vidět lidi, kteří brýle nemají a jsou starší, nebo je mají jen na čtení nebo je neměli vůbec nikdy a možná se jim podaří tak i dožít.

13. listopadu 2020

Karanténa – napsal Martin Tomášek

Zase padla jedna z mnoha temnot na covidový svět za zatemněnými okny mého domu. Svítí na mě nažloutlé světlo umělého osvětlení ze tří bodových žárovek a přemýšlím, co mám dělat. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi chce hořce smát nebo spíš brečet.
Odborníci říkají: buďte se svými blízkými v kontaktu online. OK, jenže nikdo už neporadí, co dělat, když jste se svými blízkými sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Ne online, ale napřímo.

12. listopadu 2020

Bože, díky - napsala Zuzka Fajmonová

Přátelé, ano! Zrovna dneska večer je ten správnej okamžik na to se pořádně ožrat. Ve středu nastoupí smraďoši zpátky do školy. 
Bože, díky za vyslyšený modlitby, protože ještě pár dní distanční výuky, mojí výuky, umrčenejch protestů a snahy nelít do sebe alkohol každej den po litrech, a skončila bych na psychině. Stála bych před dveřma a dělala smutný psí oči, psychiatrové a psychologové mají totiž prej v současný době zákaz provozovat praxi. To mi třeba přijde jako dokonalej plán, jak se zbavit lidí.

11. listopadu 2020

Poslední křest - napsala Lenka Konopásková

Houpací křeslo
vykouzlím Ti z dlaní
přehodím přes nás kostkovaný pléd
uzamknu víčka
sním o létání
jen zasypávám bděním
chodníčky vyšlapaných cest.

Toulám se kobercem perských květin
rozkvetlých teatrálních gest
sním o popelníku s kávou
čarodějka stoupajícího dýmu
a umění:
"Jediným pohledem tě svést."

Moudrost - napsala Dana Emingerová

Milá Ivano,
jsi moje nejlepší kamarádka, kterou mi osud přivál do cesty 1. září 1998. Našla jsem fotku právě z toho prvního dne, kdy obě naše rodiny vedly děti do první třídy. 
Od té doby jsme toho spolu tolik zažily!
Ráda vzpomínám na rodinné dovolené, výlety s partou, společné oslavy narozenin i plavbu na lodi Costa Concordia, která se nakonec potopila... 

10. listopadu 2020

Snoubenci na Seychelách - napsala Aneta Bernatská

„Vítejte na Seychelách!“ čtu, když procházíme letištní halou. Okem kouknu na Marťu, abych se nabažil jejího pohledu. Zítra pojedeme na výlet na nejkrásnější pláž – ideální příležitost se vyjádřit. Jsem nervózní a snažím se myšlenky odvádět někam jinam, aby nic nepoznala. 
„Půjdeme se najíst?“ A já, i když mám hlad jako vlk, bych jí nejraději navrhl, abychom zůstali v hotelovém pokoji a užili si jeden druhého.
Ráno si v zrcadle zkouším, jak ji požádám o ruku. Všechny možnosti mi připadají trapné. Vypadám jako pitomec.
„Co tam děláš miláčku? Pojď už, nebo nestihneme loď!“

9. listopadu 2020

Pane revizore, pojeďte se mnou - napsala Jana Bednářová

Dobrý den, revize jízdenek. Předložte, prosím, Váš jízdní doklad.
Ano, samozřejmě, prosím. Ježíš, promiňte, já se přehmátla, v kapse mám i účtenku z trafiky od jízdenky. Tady prosím, jízdenka. To je náhoda, před chvílí jsem si vzpomněla na scénku ze seriálu Chalupáři s revizorem panem Humlem, hraje ho Sovák, dívala jsem se včera večer na youtube. Taky ho máte rád, to je aspoň sranda, že? Starý, ale dobrý.
Jak neplatná? Dnes ráno jsem si kupovala tady tu dlouhou jízdenku a označila třetí políčko, jak se zde uvádí. 
Včerejší datum a večerní čas? Doprčic, to je čas, kdy jsem odjížděla z práce. Ze školy na Olomoucké.

Jak jsem se stal nedostatkovým zbožím - napsala Hana Kavalová

Probudil jsem se a protáhl. S ještě rozespalýma očima jsem si pomalu zvykal na tmu za okny a poslouchal, co se kolem mě děje. Zvláštní.
Ani dneska v pět ráno žádný pohyb. Bydlím s Karlem, Verčou, puberťákem Michalem a prvňačkou Kristýnkou. Karel chodí na směny, dnes by měl mít ranní, stejně jako Verča. Ta má ranní každou směnu. Skočil jsem mezi ně, jestli náhodou nezaspali, ale vyletěl jsem jako špinavý hadr. Něco zamručeli, otočili se a v klidu pokračovali ve spánku.