21. srpna 2018

Zahrada - napsala Dana Emingerová

„Tak dneska už by měli přijet, Honzíku,“ dočetla babička telegram. Byl srpen 1968 a táta s mámou se po půlroční pracovní cestě měli vrátit z Německa. Jak strašně se už Honzíkovi po nich stýskalo. Naštěstí mu děda večer co večer před spaním vyprávěl o zahradě s tajemnými balvany. Povídal, že pod nimi se v noci otvírají chodby, co vedou k lidem, které nejvíc milujeme, ať už jsou kdekoliv. Kdyby těch pohádek nebylo, asi by se uplakal steskem. Takhle stačilo si večer v posteli představit, že až usne, vyjde z kouzelné zahrady maminka a bude ho celou noc hladit po vlasech, dokud se zase neprobudí.

Dobrodružný srpen 1968 - napsala Lenka Štraubová

Foto: Josef Koudelka
Jmenuji se Alenka. Na vysvědčení ze 4. třídy jsem měla jen samé jedničky. Naší soudružce učitelce chci dělat radost, ona mi pak říká Alenečko. Rodičům chci také dělat radost, ale někdy to nejde dohromady.
 Soudružka učitelka mě chválila, když jsem na slibu Jiskřiček přednesla básničku, ale z naší rodiny se na slib nepřišel nikdo podívat a na nový odznak Jiskřičky se nepodívali ani maminka ani tatínek.

20. srpna 2018

Recepční v hotelu - napsala Irena Lahodná

"Moi j'essuie les verres / Au fond du café / J'ai bien trop à faire / Pour pouvoir rêver / Mais dans ce décor / Banal à pleurer / Il me semble encore / Les voir arriver..." zpívá edith Piaf, jak meje sklenice v tom děsně banálním hotýlku a já ji žeru... "La chambre d'hôtel /Des amants d'un jour..." Už se vidim, už se ztotožňuju, počítač na stole, You tube na plné pecky... Maluju si oči, jsem tu v předstihu. Mám patnáct minut pro sebe. Kámoš nese kafe a sladkost. Maluju si pusu. Dávám mu pusu. Pod pultem Životopis jogína, v mobilu přiblblá hra, na stole objednávky, klíče na svém místě. Hotelový den může začít.

19. srpna 2018

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Všechnopárty 29. června 2018
Dana Emingerová odpovídá na otázky Karla Šípa tak dlouho, až ji prosí, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru".
"Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisovatelka a lektorka tvůrčího psaní.
Podívejte se zde

Negližé pro pošťáka - napsala Klára Dvořáková


„Já už viděl věci, pánové,“ chlubí se pošťák Honza světácky.
„Nekecej! A co jsi viděl?“ nechá se na vějičku chytit Michal.
„Leda bábu s koksem…,“ ušklíbne se David.
Všichni tři dál třídí poštu pro dnešní roznášku. Je něco po šesté ráno, ale venku už svítí sluníčko. Za chvíli vyrazí do ulic s nacpanými taškami na svoji každodenní obchůzku.
„Tak třeba psi – ti hajzlové mrňaví, ti jsou nejhorší. Zákeřný bestie! Tuhle mě jeden málem rafnul,“ zkouší Michal rozproudit hovor.

18. srpna 2018

O tom, že osobní nemusí znamenat důležité - napsal Yakeen

Yakeen

To, že se nám rozbila klávesnice, je záležitost osobní, ale její důležitost pro svět, je pramalá. To, jak velký rozdíl je mezi realitou, a tím co je ve sdělovacích prostředcích, osobní být může-nemusí, ale obecná důležitost je obrovská. Dám dva příklady.
Nedávno jsem se dočetl, že v roce 2003 bylo pákistánské město Quetta hlavním sídlem Al-Káidy, a v tiché spolupráci s místní policií, bylo město prolezlé teroristy. Byl jsem tam v tom roce. Jel jsem přes tohle město po cestě z Íránu a strávil tam pěkný den.

17. srpna 2018

Soudružskaja - napsala Irena Lahodná

Navazuje na příspěvek Dopis Gorbačovovi:

Soudruh Š: Čest práci, soudruhu, káva s rumem by byla?
Soudruh N: Už na tebe čekám, soudruhu Štěpáne, kávička s rumíčkem je na stolečku.
Š: A páreček?
N: I páreček. Četl jsem zrovna tvůj dnešní úvodník v Rudém právu. Miroslave, ty jsi Majakovský. Mohu tě soudružsky obejmout a políbit? Strana ani netuší, koho v tobě má.
Š: ...no, trochu jsem se nad ním zapotil. Já nejdřív myslel, když tu knihu z Kremlu poslali, že mám dát někoho zavřít, ale doba je jiná.

Syn očima matky - napsal Martin Tomášek

Jsem Anna a mám syna Petra. Je mu čtyřicet let. Poslední dobou se mě ptají, proč se ten můj syn ještě neoženil. Vždy jim říkám, že nevím, aby se zeptali spíš jeho, ale nedají se odradit, proto jim svého syna popisuji vlastními slovy tak, jak ho vnímají mé staré rodičovské oči, a naštěstí jim to stačí.

16. srpna 2018

Nezvaným hostem ve vlastním domě - napsala Irena Lahodná

„V sobotu přespím na Dolanech, počítej s tím,“ pravila s úsměvem Zuzana, ale nemyslela tím nic dalšího. Jen tak informovala. Dlouho už tam spolu nebyli, tak aby se nelekl.
Posledně, když jela okolo, tak se v oknech svítilo a Radek byl v Praze.
Radek nic. On tím ale na rozdíl od Zuzany něco myslel.
„Jsou tam zedníci,“ prohodil po chvíli.
No, důvod by byl, pomyslela si Zuzana a dál to neřešila.

13. srpna 2018

Pohádka o ztraceném Běláskovi - napsal Martin Tomášek


Letí takhle jednoho krásného rána Otakárek po louce. Letí letí a pojednou pod sebou uslyší pláč. Podívá se dolů na kameni uvidí sedět Běláska. Otakárek slétl dolů a zeptal se Běláska: "Copak ti schází?"
"Ale ztratil jsem se a mám takový hlad, že nemohu ani létat."
Otakárkovi bylo Běláska líto, tak mu povídá: "Kousek odtud je mýtina, která je plná květin s dobrým nektarem, tak já tě tam zavedu a najíme se. Já tady kousek dál bydlím ve starém stromu, tak u mne můžeš zůstat."

12. srpna 2018

Člověk a jeho netušené možnosti - napsala Gabriela Rotnáglová

A tak jsem konečně odeslala přihlášku na kurz „Tvůrčího psaní“ po tolika letech…je to paradox, před 20 lety jsem si myslela, že psát umím. Psala jsem hodně a často, psala jsem cokoli, ale nikdy jsem nenašla odvahu své výplody prezentovat, jelikož si myslím, že spisovatel je de facto tak trochu exhibicionista. My čtenáři, takového spisovatele každou přečtenou stránkou „svlékáme a svlékáme“ až před námi stojí zcela nahý. Někdo stojí zpříma a zcela odhalen, jiný se krčí a zakrývá si přirození, další se pro jistotu vyhýbá choulostivým tématům, aby se pak nemusel červenat a cokoli zakrývat.

8. srpna 2018

Od čtení až ke spisovateli - napsal Martin Tomášek

Miluju ten okamžik, kdy otevřu právě zakoupenou knihu, cítím tiskařskou čerň a slyším šelest stránek při jejich otáčení.

Od narození jsem na vozíku, a tak je čtení jen jednou z mála činností, kterou mohu provozovat sám, bez pomoci druhého člověka. A čtu hodně. Díky mému handicapu bychom si doma mohli otevřít soukromé knihkupectví. Knihy jsou všude. Už to došlo tak daleko, že kvůli nedostatku místa v policích jsem si musel začít knihy půjčovat v knihovně. Nejdřív jsem se bál,  že budu pořád platit penále za pozdní vrácení. Ale nedělal jsem nic jiného, než četl, jedl a spal, takže přečíst jednu knihu za měsíc už zvládnu.