17. prosince 2018

Promiň, že jsem na tebe nepočkal - napsala Asja Žilová

Narodila jsem se v zemi, kde člověka soudili podle jeho původu, a proto tyto lidi stěhovali jako Ahasvera z jednoho místa na druhé, aby neměli přátele a kamarády. Bohužel, naše rodina patřila k nim.
Nebylo jednoduché najít na novém místě kamarády. Tak jsem jednou, po dalším stěhování, seděla na lavičce u domu a bylo mi hrozně smutno. Všude kolem dokola bezvýrazné domy z vepřovice, na ulici jemný prach, pyl jako pudr, vznášel se od každého pohybu a vánku.
A najednou, nevím kde, se objevilo černočerné štěňátko. Mávalo ocáskem, hlavu drželo nízko u země a pokorně se na mě dívalo tak, jakoby říkalo: ,,Jsem sám, hledám kamaráda, co ty na to?"

16. prosince 2018

Uvnitř měla jasno - napsala Hana Kavalová

Uvnitř měla jasno. 
Všude kolem ní venku poletoval sníh, do uši štípal mráz, lidí byli protivní a nevlídní a navíc ji bolelo úplně všechno, co se dalo pojmenovat. Blázinec, kde se podíváš. V rodině, v práci, na ulicích, v obchodech.
Kolem dokola byl chaos. V životě všech kolem.
Kámen na kameni nezůstal, jak měl. Co bylo včera, dnes už není. Co včera neexistovalo, dnes vyplňuje každou minutu. Kdyby ji někdo před měsícem řekl, co bude teď, vysmála by se mu. Vlastně se poslední dobou smála všemu, co jí život přinášel. Plakat už neměla sílu. Slzy došly.

15. prosince 2018

Překvapivá večeře - napsala Eliška Schovanková

„Zase rajská? Víš, že nemám rád rajskou!“
„Promiň. Dneska přijede na večeři Verča a víš, jak rajskou miluje.“
„Copak jsi vdaná za Verču?“
„Ale jdi ty, je to naše dcera, tak ji hezky pohostíme.“
„No to teda nevím. Jezdí docela často, rajská byla už vloni.“
„Já jdu dodělat tu večeři.“
„Ahoj taťuldo, jakpak se máš?“
„No nazdar, ty už seš zase tady?“

14. prosince 2018

Tombola - napsala Eva Jančová

Vstávám, jdu k pódiu. Nohy se mi třesou, zrak mám rozostřen. V hlavě se mi honí: Dojdu tam vůbec? Vybrali mě, že mám losovat v tombole. Ale já nechci losovat. Já jsem chtěla vyhrát?!
Vyvýšené pódium na mě hledí jako obluda s rozevřenou tlamou. Přitahuje a odpuzuje mě zároveň. Světelný kužel mě láká do svého středu, šeré okolí odrazuje od cesty za ním. Logo soutěže, pověšené nahoře, na mě škodolibě mrká a holedbá se: „Jen pojď, holčičko, pojď. Ukaž se nám. Už tu na tebe čekáme a těšíme se, jak si pochutnáme.“

13. prosince 2018

Skřivánek vítá slunce - napsala Asja Žilová

Moje děťátko, má milovaná Eliško, osud nás rozloučil. Nedávám to za zlé nikomu a jestli se tobě přihodí něco nehezkého a zlého, nedovol, aby tvé srdce ovládla zlost, urážka a nenávist - to jsou vlastnosti, které člověka dělají nešťastným. Pamatuj si - ty jsi vždy byla a budeš skřivánkem, který vítá slunce a pro slávu všeho dobrého letí vysoko a zpívá tak zvonivě, že si ho netroufne chytit ani orel.
„Babi, ty čekáš na mě?"

12. prosince 2018

Spolu, každý o ničem - napsala Klára Šimicová

Můžu, jó? Můžu…?
Jasně….
To je co…?
Jo.
Hele a vona se ani neto…nevomluvila…
Mrcha!
No že jo!!!
Ty jo… hele, ty jsi dobrej! Já jsem Čenda.
Richard.
Čau.
Čau. Na tvoje.
Hele dáme jedno? JÓ? Pojď, dáme jedno….
Tak jó…
Květuš – dvě velký! A dva malinký!

11. prosince 2018

Kámen na louce - napsal Martin Tomášek

Sedím opřený o bílý kámen. Jeden z mnoha bílých kamenů. Náhrobních kamenů.
Za všemi náhrobky se skrývá poutavý lidský příběh. Náhrobek, o který jsem opřený, je pro mě ten nejcennější. Je na něm jméno Alexandr Pavlovič. Nebýt tohoto kluka, nikdy bych se nedožil dnešních dnů.
"Díky, kamaráde," říkám a poplácám kámen, pod kterým spí můj druh ve zbrani. "A vám taky," vykřiknu k ostatním náhrobkům. Je jich tu dalších 499. Celkem 500 promarněných lidských životů v jedné z posledních bitev 2. světové války.

Není známka jako známka - napsala Lucie Urválková

„To víš, není známka jako známka,” řekl mi dědeček a dál se o tom se mnou nechtěl bavit.
Velmi ráda jsem se probírala s babičkou a s dědou starými fotkami a dokumenty. Všechny je měli pečlivě uložené v krabicích. Užívala jsem si jejich povídání - kde byli, co tam dělali a od čeho všechny ty věci jsou.
V jedné krabici, na které bylo velkými písmeny napsáno RŮZNÉ, jsem objevila čtyři malé knížečky. Každému z nich patřily dvě.

10. prosince 2018

Usínání - napsala Jaroslava Kainová

Unaven, uběhán a nasycen usínal v teplém koutu cizí nory.
Ještě by to chtělo nějaké malé potěšení! pomyslel si.
V tom sladkém rozpoložení ucítil, jak mu po bříšku, pod levou packou a pod bradičkou, přejelo elektrizující a šimrající Něco.
 Pomalu - hhmm a lehounce - áách!
Vzdychl a převalil se na záda.

9. prosince 2018

Úvahy štěněte - napsala Asja Žilová


Emilek radostně zavrtěl ocáskem, zvedl svou ušatou hlavu a klouzaje se po parketách, střemhlav letěl ke dveřím. Panička ho pustila ven.
Hned jak překročil práh domu, bleskově vykonal svou malou potřebu jako psí holčička, protože byl malý a nožky měl krátké. Jeho ještě netrápilo, že neumí jako dospělí psi zvedat nožku. Opravdu, taková malichernost. A teď, když bylo vykonáno, jeho citlivý čumáček pochytal spoustu vůní a zápachů známých i neznámých bytostí a předmětů.

Setkání s krajinou hrůzy - napsala Jitka Sova

Probojovávám se úzkým tunelem. Jsem sevřená ze všech stran, nemohu se pohnout, ani tam, ani zpátky. Dusím se. Bojuji o dech, srdíčko divoce buší, chybí mi dech!
Chramst, propadám se do černé tmy, srdíčko vynechává, buší nepravidelně, asi umřu. Jsem zpitomnělá ze všech těch léků - to prý aby to maminku nebolelo. M
Mami, proboha neusínej, já už potřebuju ven!
Chramst, zase mě požírá ta jáma, ze které není návratu...
Otevírám oči, světlo do nich palčivě udeří.

Nebát se to rozseknout - napsala Klára Šimicová

I v mém životě existuje osoba, která má nátisk „Nezvaný host“. Je celkem hodná. Měla asi trochu nešťastné dětství, neúplný dostatek mateřské lásky a z toho vyplývající frustrace. Potýkala se s psychickými problémy, co ji znám, ale postupně se to zhoršovalo i vinou a tlakem ze strany matky.
A tak nás, své známé, různě obvolávala a obcházela, aby se z těch problému mohla vypovídat. Každá jsme to chápala a měla tendenci ji pomoci. Což znamenalo vyslechnout a udělit moudrou radu. A to uděláte poprvé a podruhé a potřetí… Ale ejhle, ono se nic nemění.