Nemrtvý, pár metrů pod zemí - napsala Caroline Kotníková

Zjistil jsem, že už nemá smysl křičet, neuslyší mě. Snažil jsem se kolenem vykopnout vrchní víko, ale marně. Motá se mi hlava a tep je vysoký, pomalu není co dýchat.
Moje klaustrofobická panika dosáhla nejvyššího vrcholu, nemám okolo sebe ani centimetr na víc pro pohyb, kolena nemohu ani pokrčit, při každém pokusu mě zastaví to dřevěné víko, týhle zasraný rakve.
Jsem živ a mezi mrtvé nepatřím, ale nebude trvat dlouho a bude tomu tak.

Někdy opouštíme to, co milujeme - napsala Hana Kavalová

Někdy opouštíme ty, co milujeme.
Ti, které milujeme a to, co milujeme občas opouští nás…
Proč, proč, proč... ptáme se jako malé, umíněné děti. Inu proto, že takhle to chtěl sám život.
Právo silnějšího není vždy spravedlivé. Nezná pochopení ani soucit. Bere a nechává….
Zamává s námi jako vlna tsunami s ubohou chaloupkou na pobřeží…
Když přežijeme, musíme chvíli zůstat ležet na pláži, jako by nás vyvrhlo samotné moře. Se zavřenými očima, aby se nerozkutálely všechny slzy a nezpůsobily potopu. Se zavřeným srdcem, aby nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Se zavřenými ústy, neboť slova došla…

Danýsek - napsala Lucie Svibová

Večer chodím na procházku s Danýskem až za tmy. Je mu skoro dvanáct a když jsme si ho před pěti lety přivezli z útulku vážil kilo třicet.
Danýsek je klasický gaučák, přešlechtěný čivaví kluk. Vykrmili jsme na kilo a půl a neskutečně jsme ho rozmazlili.
Takhle pozdě chodíme ven, abychom nepotkávali velké psy. Je blbej a vrčí na ně.
Procházíme podél domu a Danýsek neustále vočuchává něco v křoví vedle cestičky. To se mi moc nelíbí – minule tam bylo potkaní hnízdo, pak zas divokej kocour.

Rozum, Štěstí a Páteř (pro Alenku) - napsal Oldřich Voženílek

Tvůj krásný černobílý svět
kolego Karle Jaromíre,
nás všechny láskyplně plet
svým bílým bojem, černým mírem.

Byly nám čtyři, možná pět,
kdy věřili jsme na Vševěda
a poznali za dvacet let,
co Rozum Štěstí nikdy nedá.

Pivo v hospodě - napsal Josef Alb

Je to můj domov kde mě má každý rád. Velkou část svého svého mládí trávím ve speciálních lóžích stvořených jen pro mě. V těch lóžích je o mě dobře postaráno. Joo chládek, to já rádo… V lóžích se toho ale moc neděje a tak se těším, až se dostanu nahoru, kde to můžu pořádně rozjet.
Nahoře je jedním slovem divočina. Jsem středobodem tohohle nádherného chaotického vesmíru.

Vůně meduňky - napsala Kateřina Illnerová

Magdaléna právě prožívá nejhorší den svého života. Její stařičký budík během noci vypustil duši a zapříčinil tak, že měla sice o hodinu spánku navíc, nicméně příjemné probuzení hned vystřídala hrůza z toho, že přijde opět pozdě do práce.
Ve chvíli, kdy rychlými kroky rozráží ranní příliv spěchajících lidí a chystá se zavolat šéfovi s patřičnou výmluvou, si uvědomí, že svůj mobil v tom spěchu nechala na kuchyňské lince. A tak, když dorazí, celá zpocená a bez dechu, do dveří kanceláře a vidí u svého stolu jen velkou papírovou krabici se vzkazem ‚Sbal si věci, po obědě sem nastoupí někdo, kdo ovládá hodiny‘, už má slzy na krajíčku. Ale rozbrečí se až ve chvíli, kdy se s krabicí pod paží snaží dostat zpět do bytu a dojde jí, že vedle zapomenutého mobilu leží i klíče.

Malé balkónové okno - napsala Zuzana Dlhopolcová

Deň po svadbe našej dcéry som sa tešila, že sa po dlhšom čase konečne poriadne vyspím. Keďže predošlé dni boli veľmi hektické, moje telo sa už spravodlivo hlásilo o svoje práva. Manžel práve odišiel s otcom novopečeného zaťa na "posvadobné dozvuky". Pred svadbou totiž dostali príkaz držať na hostine dekórum s tým, že na druhý deň sa môžu spolu vyventilovať ako im hrdlo ráči. 
Len čo sa teda za ním zatvorili dvere, ešte takmer za vidna som vliezla do postele.

Skoro vražda - napsal Zdeněk Hart

„Tak a jsme na místě!“
Karel seskočil z korby nákladního auta. S ním přijelo na výpravu do poválečného pohraničí jedenáct desetiletých skautů. Už se stmívalo. Karel vytáhl svoje poznámky a německou mapu, ve které měl vyznačenou trasu k opuštěnému domu, kde jsme měli bydlet.
„Máme to ještě asi deset kilometrů a do půlnoci tam nedojdeme,“ řekl Karel a dodal, že se po kraji mohou pohybovat odsunutí Němci, kteří se potajmu vracejí pro své cennosti.

Reklamní tramvaj pro prezidentského kandidáta - napsal Josef Alb

"Viděli ste ho? Taková smažka, měl na hlavě ty drony. Ještě žes ho vyhodil Jardo!"
"Vypadal divně, asi byl po flámu. Ale vyhazovat si ho teda neměl. S politickejma oponentama pouze disktutujeme"
"Prosim tě, Zdeno, o čem se chceš s takovejma bavit?"
"Plularita názorů je důležitá."
"Myslíš, že ten ví, co to je?"
"Na tom nezáleží, ještě ze sebe začne dělat mučedníka."
"Mlč už nebo zavolám Jardu a pujdeš za nim."

Moje čtyři ranní bitvy - napsal Josef Alb

Byl jsem průměrným studentem ekonomické fakulty a zaspal jsem. Snažil jsem se stihnout svoji tramvaj do školy. Listy na stromech rezavěly jako Kelly Family a přes všechnu snahu začaly opadávat.
Psi mojí paní bytné štěkali a štěkali a štěkali jako každé ráno. Já jsem si čistil zuby krouživými pohyby. Nevím proč, ale vybavil se mi uroboros, had zakousnutý do svého počátku, a tautologie. Tyhle pseudochytrý myšlenky jsem však brzy zavrhl, jak jsem pospíchal. Do bot jsem se skoro nevešel, protože jsem si je koupil moc malé, ale nakonec jsem vybojoval své první malé vítězství.
Bál jsem se otevřít dveře, neboť jsem věděl, že za dveřmi jsou psi. A to byl můj druhý zápas.

Prokrastinace - napsala Anastasia Khaustova

„Musíš začít pracovat na svém kožichu už teď, za měsíc bude zima a budeš litovat, že jsi nezačal dřív!” říká losice zajíci.
„Mám spoustu času, to nespěchá,” odpověděl zajíc Prokop a dotčeně odskákal pryč.
Losice Soňa si dělala o svého kamaráda starosti. Byla pevně přesvědčena, že býložravci musí v drsných podmínkách arktické tundry držet pohromadě. Zajíc měl pořád na sobě letní šedý kožich a jestli ho nezmění na bílý, bude jako zářivý terč pro všechny hladové tvory.

Racek a sumec - napsala Karolína Vilímovská

Rozesmátý racek se vznáší nad říčkou. Jeho dlouhá křídla bijí do větru. Vtom vidí malého sumce, jak rejdí po dně na mělčině.
„Vypadáš smutně, sumečku,“ skřehotá racek, usedaje na nejbližší kámen. „Měl by sis vyletět jako já, to ti hnedle zvedne náladu!“
„To se o mě neboj! Jsem tu spokojený.“
„Hlavu máš skloněnou. Tak nízko u země není žádná radost! Vždyť jsi na dně, příteli!“
„Písek mě drbe na břiše, ta radost mi stačí,“ brání se sumec.
„Stačí jeden průlet denně a hned ti bude lépe. Ve studené vodě to nemůže být zdravé.“ Racek hopsá po pláži a bohorovně přesvědčuje rybu.