Sokotránské jeskyně - napsal Michal Hejna

„Proč vy do těch jeskyní vlastně lezete?“ ptali se nás Sokotránci. Obyvatelé jemenského ostrova mají k jeskyním rozporuplný vztah a některé věci prostě nepochopí. Třeba proč někdo věnuje čas a peníze a vláčí se z Čech až na malý ostrůvek v Arabském moři jen proto, aby si dal ukázat díry do země a lezl do nich?

K jeskyni Hoq, druhé nejdelší jeskyni na ostrově Sokotra a jediné zpřístupněné pro veřejnost, se váže stará legenda. Podle ní se jednomu vesničanovi ztratila oblíbená černá kráva jménem Noc.

Proč stojí plameňák na jedné noze - napsala Bohuna Kopřivová

Chudák plameňák, má nemocný meniskus.
„Počkejte na mne!“ volá plameňák na ostatní ptáky z velkého hejna, které vzlétá nad hladinou.
„Přeci mně neuletíte, mám nemocnou nohu.“
Jeden plameňák - kamarád trochu zpomalí a otočí se: „Co ti vlastně je?“
„Chybí mi kus chrupavky v koleně, mám problém s natahováním a ohýbáním kolene, špatně se mi vzlétá.“
„Tak si zaleť k doktorovi, znám výborného ortopéda, jak sednem, řeknu ti víc.“

Masajové, strážci a poslové prastaré kultury - napsal Petr Janša

Náš džíp se řítí závratnou rychlostí po prašné cestě. Nebe je zamračené, jako by se nám snažilo zdramatizovat příjezd do vesnice. Blahodárné nebe, kilometr těsně pod rovníkem je pro nás Středoevropany pekelně vedro. Míjíme hliněnou budovu s rezavým vlněným plechem a jsme na místě.
Dětí před vesnicí nás vítají v tradičním oděvu uvítacím a pokřikem ve svahilštině. Jsou oblečené.

Lukáš - napsala Lenka Holcová

Už v jeho raném dětství, asi tak kolem osmého roku jeho života, jsem se dozvěděla, že se vymyká všem standardům. Prozradila mi to lékařka v dětské psychiatrické ambulanci.
„Musíte se smířit s tím, že je to podle vyšetření výjimečné dítě. Takových dětí jsou jen 2 procenta v populaci. Jeho IQ se pohybuje kolem hodnoty 130-142." 

Měřila si ji lékařka pohledem za skly brýlí.

Třídní schůzky - napsala Renata Koblicová

Na dveřích konečně najdu 4. A. 

Od mých časů je tu všechno přeházený. Připadám si jako Kodet v Pelíšcích.
"Dobrý večer," zdravím a nevím kam s očima. Těkám pohledem po třídě a hledám, kam si nesednout. 

Ne, vedle Šlancový ne, už teď se tváří jak haloweenská dýně. Napadá mě, že dospělí na těch dětských židlích vypadají jak Berouskovic medvědi na motorčičkách. 

KRÁSA A ZÁVIST - napsala Zuzana Hrušková

Vrabec a papoušek kakadu,
vedli takovou rozpravu.
Seděli v parku na lavičce,
hlavičku pěkně při hlavičce.


„Já ti tak závidím tvé bílé peří,“
smutně si vrabec svůj kabátek měří.
„Ano jsem krásný," chvástá se kakadu,
zvláště když roztáhnu šošolku dozadu.“


Vtom za nimi se sítí a klecí někdo stojí,
třesou se oba ptáci, strašně se bojí.
Jen jeden z nich ale ztratí svobodu,
a bude dělat v nějakém bytě ozdobu.

Haiku - napsal Šimon Pravda

Vzpomínky na Itálii

Kde svítí slunce
v mém srdci Chieti vždy
Stejně chčijety

Hovory s umělou inteligencí o zábavných mystifikacích přes manipulace až po hrozbu jaderné války - vedla Dana Emingerová

Začalo to tímhle obrázkem...

Řekla jsi:
Ahoj, našla jsem na FB tenhle příspěvek s fotkou. To musí být nějaký výmysl stvořený umělou inteligencí, ne?

ChatGPT řekl:
Jo, tohle je typický výmysl šířený umělou inteligencí. Je tam několik varovných signálů:

Co jsem si odnesl z dlouhodobého povídkového kurzu - napsal Jarda Valach

Učení zpětnou vazbou

Především bych rád zdůraznil, jak mě v pokusech o psaní posouvá zpětná vazba lektora i ostatních účastníků kurzu. Nemohu dost vynachválit postup vzájemného posuzování děl propracovaný do nejmenších podrobností. Pravidla jsou navíc nastavená tak, aby ani kritické reakce ostatních autora nezranily. Autor přečte svůj příspěvek a v následné diskuzi je už jen němým účastníkem.

Lepší já - napsal Marek Bucko

„Nejbarvitější inspirací je termín…“ zní mi v uších, aniž by někdo promluvil. Šéfredaktor už naléhá, uzávěrka se blíží. Jenže u tématu „současná alternativní umělecká scéna na Hlučínsku“ na dvě normostránky je mi i termín prd platný. Na Hlučínsku prostě chcíp pes. Musím to tak říct, i když teda psy miluju a smrt nenávidím. Raději bych byl, kdyby to bylo opačně. Ale říká se to takhle. Ještě jsem neslyšel odpověď na dotaz například na noční život v Bruntále:

Reklamace brýlí - napsala Zuzana Hrušková

„Dobrý den, já….no nekecej Sáro, ty teď pracuješ tady?“

…..

„Jak je to dlouho, co jsme se neviděly?“

….

„Spíš rok to bude, ne?“

….

První setkání s domorodci na Papui - napsala Bohuna Kopřivová

Díky našim málo známým destinacím, které si vybíráme, jsem zvyklá na ledacos. Když jsme doletěli na Papuu, do Wameny, hlavního města oblasti údolí Baliem, která je nejoblíbenějším a nejpřístupnějším místem na Papui, jsem dost překvapená. Lépe řečeno mám velké obavy, zda to tu přežijeme. Dokonce si říkám, že jsme to s našimi dobrodružnými cestami trochu přepískli.

Letiště je malinká budova s krásnou zelenou střechou, ale co nás čeká v letištní hale (dá-li se to tak nazvat) mně vyrazí dech.

Barvy života za šedé totality - napsala Lenka Holcová

Narodila jsem se na jaře roku 1975. Jsem tedy typickým Husákovým dítětem a dnes už, jakkoli se to zdá neuvěřitelné, pamětníkem. Sametová revoluce mě zastihla v polovině prvního ročníku na Gymnáziu. Pamatuju si trikoloru přišpendlenou na své bleděmodré bundě a hrdost při demonstraci na náměstí našeho malého města. Byla jsem přece také student a bojovala za demokracii. Po pravdě jsem jen byla ráda, že si můžu do školy obléknout své jediné džíny a tričko s nápisem, což bylo předtím naprosto nemyslitelné a celý den se nemusím učit. O demokracii a totalitě jsem nevěděla mnoho. Totalita byl můj každodenní život, moje dětství a puberta, moje první lásky, období pod ochrannými křídly rodičů, období v podstatě bezstarostné.

Děda Georg - napsala Renata Koblicová

Můj děda byl nevlastní. Nevlastní otec mojí mámy, která s ním v období svého dospívání celkem otevřeně bojovala. Ani my vnoučata jsme k němu nikdy nenašli vztah. Byl trochu podivín a snad ne proto, že byl Žid. Přitom hýbal rodinnou mytologií a do paměti se nám vryla spousta jeho, často nejapných a nevhodných, replik a činů. Žida v sobě tedy vážně nezapřel. Nechal si nás dvě sestry třeba nastoupit do řady a významně každé do dlaně vtiskl pětikorunu. Celé to komentoval: „Tak holky pojďte sem, něco vám dám.“ Což v roce 1982 nebyl obnos, co by nás omráčil. Dalším majstrštykem bylo vyčesávání srsti jeho tlusté zlé kočky. Pokaždé. A pokaždé mu můj táta nesměle říkal, že mám silnou alergii na kočky. Při mém tradičním dušení v oblaku kočičích alergenů se ozval dědův komentář: 

„To má Pišta rád.“

Pampelišky - napsal Marek Bucko

Vidím sebe jako malého. Asi pět let. Je jarní teplé odpoledne. Běžím trávou a kvetoucími pampeliškami. Tlačím před sebou plastové autíčko- trambusa. Po kousku ho nechávám na místě a běžím jen já sám. Běžím, až se mi klepe kšiltovka na hlavě. A směju se. Nemám čemu. Mám jen radost, že kvetou ty hezký žlutý kytičky a že jich je tu tolik. Běžím, až mi od nohou práší žlutý pyl. Asi protože ještě nevím, co je alergie, tak mě žádná netrápí. Jsem tu s dědou a babičkou. O kousek dál se batolí ségra s mámou a pobíhá pes Punťa.

Naleštěná bída - napsala Renata Koblicová

Nablýskaná, s hologramem
Leskne se a láká
Kniha, co ji musíš mít
Zaplatit, uvařit dobrou kávu
Obřadně otevřít
Vážený a milí, říká první věta
Prostě si nalít na pozlátko světa
Znáš to o tom obalu
Co vše a nic neříká
Not hodně, ale žádná muzika

Dialog - napsala Zuzana Hrušková

„Prosím vás, netlačte se sem, vidíte, že už tu není místo.“
„No, kdybyste se trochu posunula, tak se ještě vejdu.“
„To teda nevejdete, uvnitř je úplně narváno.“
„Stojíme tu jak ve frontě na polívku. Já už to nevydržím.“
„Paní, nejste jediná, proč myslíte, že tu všechny trčíme?“

Ten oheň - napsala Lenka Holcová

Zase jí to vyhnalo z postele. Ta slova, věty. Přesně formulované. Od Pána Boha. Dar-nedar. Jedenácté přikázání. Když odoláš tomu ohni, tomu pokušení, do rána všechno zapomeneš! Jen rychle najít tužku a papír.
Kurz tvůrčího psaní. Víc jak rok nevyužitý voucher na dně zásuvky. Vánoční dárek.
Spisovatelka Dana. Aristoteles. Lustig a Psaní podle Lustiga. Naučit se psát, jako řemeslo, jako zedník klást cihlu na cihlu. Najít diamant! To se lehce řekne. Titulek a první věta, to už ví.

O kaluž - napsala Renata Koblicová

Horké africké odpoledne. Dva úplně stejní ptáci. Ale nachlup. Dva krásně vybarvení samečci. Přiletěli jeden po druhém k jezírku, co je teď právě po okraj naplněné průzračnou dešťovou vodou. Oba dělají, že jeden druhého nevidí. Snad si každý z nich myslí, že ten druhý je jen odrazem. Trhanými pohyby hýbají hlavami, jak to ptáci dělají. Vyčkávají.
Já tu byl dřív, myslí si první.
Já sem létám už měsíc, co se jezírko po deštích naplnilo, jde hlavou druhému.

Opravdu jsem se naučil vše, co potřebuji znát, v mateřské školce? - napsal Jarda Valach

Motto
Jsem natrvalo přeprogramován ve prospěch Sovětského svazu.

Prolog
Na vlastním případu mám ověřenou relativnost výroku, že všechno, co člověk potřebuje znát, se naučí v mateřské školce. Přesněji řečeno, pokud chcete, aby si někdo něco pamatoval, naučte ho to v mateřské školce. Pokud chcete, aby se někdo váš názor přijal s bezmeznou důvěrou, aby za váš ideál radostně střílel a byl zastřelen, zasvěťte ho do mystéria v mateřské školce, jedno, zda jde o zmrtvýchvstání, o beztřídní svět nebo o klimatickou změnu. Bude váš a nadšeně obětuje sebe i ostatní.

Měsíční postřehy - napsala Sabina Prisender

Když má člověk v Brně mamku a taťku, tak občas pobude. A když pobude, potřebuje divadlo.
Výběr velký, volba padá na Rudiše. Jeho divadelní hra Krvavý měsíc se uvádí v barokní Redutě. 

Sál plný, věkově pomícháno.
Mám načteno.
Před představením se trochu nechápavě ptám přítomné dramaturgyně, proč rodák z Krkonoš situuje dění na břeh Svratky do brněnského Jundrova, jestli Brno zná a jestli tedy hra bude mít s Moravou a Moravany nějaký ten "úmysl".

Jak psát pro Koktejl, NG, Lidé a země - zaslali Bára Literová, Pavel Stöckl a Veronika Kratochvílová

    

Na lekcích v kurzu psaní cestopisů jsme mělil šéfredaktory a reportéry cestovatelských časopisů a webů. Podívejte se, jaká pravidla pro externí dopisovatele platí v některých z nich.

---

Kotva - napsala Nicole Studená

Abych mohla s jistotou plout do neznáma, potřebuji mít kotvu. Vlastně hned čtyři.  Na svých cestách miluji svobodu. Miluji nevědět, kde budu zítra spát, jaká místa navštívím, jak daleko dojdu nebo dojedu. Vím, že se tak stavím proti moudrému tvrzení „že ten, kdo nemá cíl, nikam nedojde“, ale já cíl mám. Mým cílem je – „nechat to na vyšší moci“. O dovolené si prostě dovolím neřídit se předem nalajnovaným harmonogramem a dlouhým seznamem toho, co je potřeba za den stihnout. Tak totiž probíhá můj život v každodennosti. Ráno mi zvoní budík v 5.30 a pak už je posloupnost činností předem nalajnovaná jak šestiproudá dálnice. Práce, nákup, vaření, praní, úklid, něco sebe rozvoje, trocha cvičení… vše pečlivě zaneseno do diáře na minutu přesně, abych to stihla.

Steak - napsal Marek Bucko

Jak je to dlouho, co jsme byli v restauraci? Ani nevzpomenu. Poté co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu. Naštěstí jsme měli v práci soutěž- kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzínovém autě (ty zakázali ještě před restauracemi). Se zastávkou v Plzni- spojenou s návštěvou restaurace. A nějaké překvapení za Stříbrem- před bývalou hranicí s Německem 

a současnou mezi Západním a Východním Ruskem.

Vesnice - napsala Lenka Holcová

Byla jsem holka diskotéková nikoli zábavová, čímž jsme se my holky z města odlišovaly od holek z vesnice. Vyrostla jsem v okresním městě v činžovním bytě 3+1. Osud tomu ale chtěl jinak.
Moje první setkání s vesnickým životem byly pravidelné návštěvy rodiny Polákových, kam jsem jezdila s rodiči, jednou za čtrnáct dní naší Škodou 120, pro košík vajec. Tam mi vrstevník Láďa asi v osmi letech poprvé ukázal prase v chlívku, a ještě něco dalšího, což patří do jiné kapitoly.
Pamatuji si, že paní Poláková měla v ložnici obrovskou horu peřin, přikrytou velkým vyšívaným přehozem, na němž seděla panna v krajkovém oblečku. Taky si pamatuji zvláštní pach těch prostor, něco jako směs odéru zemědělských zvířat, sena a jitrnic.

Esemesky - napsala Renata Koblicová

· A mě se chce něco říct...
· Tak to řekni, Buriane. Vždyť jsem ti na tu smeč sama nahrála.
· Psal jsem ti přece, že mě pořád napadaj nějaký dvojsmysly.
· A to mě právě baví. Přijde mi, že se známe už dlouho, a to jsme se ještě nepotkali.
· Moje holky se mi smějou, že se do toho mobilu pořád připitoměle usmívám. Už jsem jim skoro pustil tvoje jméno. Zvědavkám zvědavejm.

Sprostá matka na kole - napsala Veronika Opatřilová

Dala jsem na nápad své vlastní matky (má přeci přes 20 let pedagogickou praxi na místní základní škole). Prima nápad na pohodový rodinný „cyklovýlet“. Setkání generací. „A cestou uvidí kravičky,“ říkala mi nadšeně, když jsem malou ukládala do chariotu. Ty strakatý dojnice mi určitě nenahradí MTBO závody, které jsem musela kvůli porodu letos na podzim vynechat. „Ještě vlaječky!“ mrkla na mě moje mladší (bezdětná) sestra.

Za covidu - napsala Zuzka Hrušková

Tak jsem konečně uvnitř. Povedlo se. Pochoduji kolem radiátorů, které jsou pod každým ze čtyř oken. Procházím všechny tři řady lavic se vzorně zasunutými židličkami. 

Pod nohama cítím smetí a drobné kamínky. Škola i tato třída jsou již rok opuštěné. Na zadní stěně učebny si s potěšením prohlížím obrázky zvířat a ptáků. 

Když se otočím zády, vidím katedru, kde sedávala učitelka, a kousek od ní na zdi upevněnou černou tabuli. Žádná houba ani křída. Zvědavě se přesunuji do rohu k umyvadlu hned vedle dveří. Je tam i umělohmotný koš na odpadky. Prázdný.

Nepřátelé - napsala Dana Volfová

"Seš příšerně namyšlená. Nosíš se jako princezna. Ty tvoje ladný pohyby a našlapování. Jen vzlítnout! Fuj tajbl!"
"No a co? Já jsem dáma. Zato ty jsi věčně špinavý a urousaný. A jak jsi hlučný! Vůbec se neumíš slušně chovat!"
"Ty zase kňouráš jako mimino a trapně vrníš tím svým oduševnělým hlasem. Já musím být slyšet, abych pouštěl hrůzu, páč je to moje práce. Já sem totiž, na rozdíl od tebe, užitečnej."

OPRAVDU ŽIJEME JEN JEDNOU? - napsala Zuzana Hrušková

Je to už asi 25 let, co jsme s manželem naložili naši bleděmodrou Škodu 120, a vydali se na okružní jízdu po italských a švýcarských jezerech. Tedy jen po některých, čtrnáctidenní dovolená zase tolik prostoru neposkytovala. Italská mise byla úspěšná a po ní jsme se přesunuli do země čokolády a hodinek. Lugano, Locarno, Lago di Magiore a výjezd od jezera, alespoň na chvíli, do manželových oblíbených hor.

Maska senegalského čaroděje - napsal Petr Janša

Na nejzápadnějším cípu Afriky je země kontrastů – Senegal. Od pulzujícího Dakaru, plného barev a životní energie, přes u Lagunu de la Somone a ostrov Gorée, až po poušť Lompoul se střídají vůně oceánu s kořeněnou vůní místních tržišť. Je to země, kde africké rytmy mění zvuky velkoměsta a pouštní písek vyhání bujnou vegetaci. Země, kde řady baobabů cloní proti zapadajícímu slunci. 

Dakar
Dakar je jedinečný živý organismus, kde se proplétají staré taxíky zvané sept-places s moderními SUVčky. Klaksony aut a volání pouličních prodejců vytvářejí vzrušující zvukovou kulisu, která může být pro někoho i trochu stresující. 

V divadle - napsala Sabina Prisender

"Jé, promiňte, já Vám tady asi zavazím, že?"
"No, ráda bych to vytřela pořádně."
"To je škoda, že to musíte dělat takhle před představením, to se asi pak dá čekat, že tu budete mít hodně lidí."
"Představení začíná v sedm. Je před půl sedmou. A já mám v sedm padla."
"No, ale pro ty, co jdou na dramaturgický úvod, začíná už v půl sedmé. Takže se Vám sem všichni nahrnou ještě předtím."
"Pani, já to tady dělám už dvacet let, Vy mi nebudete říkat, co a jak mám dělat. Ani kdy. Já sem v sedm už skoro doma. Mám do sedmi!"
"Jasně. Ale já Vám jen říkám, že by se to dalo zorganizovat i jinak, když je to tu tak těsný. Třeba když všichni v sedm už sedí v sále. To byste tady pak měla krásně volno!"
"Mám do sedmi!! Naschle!!!"

Velký vlakový výlet - napsal Martin Paruch

Z kapsy jsem vytáhl pár drobných mincí a usmál se na barmana.
„Porto. Com tónica, por favor,” odrecitoval jsem naučenou frázi. Barman pokývnul.
„Five euro, sir,” odpověděl plynně.
Naše jazykové znalosti se touto konverzací protnuly a zároveň vyčerpaly. Ale to nevadilo. S výsledkem jsem byl spokojený. Skleničky v ruce, seděli jsme se synem v snad nejkrásnější nádražní restauraci celé cesty. V portugalském ráji portského.

Příběhy na sedm slov - napsali Jaroslav Vlach, Renata Koblicová, Markéta Valentová, Eliška Labutová

Jarda: Blok po ruce, kde je ale příběh?

Eliška: Občas stačí najít sebe, abych porozuměla světu.

Renata: Co neřekl, už neřekne. Stuha je krátká.

Jarda: Slovo metafora je také metafora, říká Borges.

Markéta: Zazvonil. Neotevřela. Dnes mu ještě odpuštěno není.

Eliška: Když hledám směr, najdu i cestu.

Jak se neutopit na rovníku - napsal Martin Paruch

„Pádluj! Pádluj!!“ křičel Fernando. V hlase byla slyšet nervozita. Řeka, ozdobená velkými bílými peřejemi, tekla obrovskou rychlostí. S trochou štěstí jsme proklouzli přes první dvě. V kánoi přibyla voda. Máchali jsme pádly ze všech sil a snažili se získat rychlost.
„Pádluj!!“ zaječel fistulí Fernando, když se před námi vztyčila vodní stěna o velikosti přerostlé fotbalové branky. O zlomek vteřiny později se naše gumová loď postavila na výšku. Na okamžik jsme se zastavili. Pak se přes nás přehrnula vlna a poslala příď tam, kde ještě před chvílí byla záď.

PROZŘENÍ - napsala Edita Dvořáková

Už několik dní za sebou vídávám na ulici zvláštního muže. Nosí klobouk posazený do očí 

a má intenzivní pohled, který mi není příjemný. Bojím se dívat jeho směrem. Občas se naše oči střetnou. Mám pocit, že jsem ho už někde viděla. Možná to je nějaký herec? Nebo hledaný vrah z krimi zpráv? Ne, to určitě nebude on. Mohl by to být někdo z bývalých kolegů, občas zapomínám na lidi, které jsem dlouho neviděla. A ještě zvláštnější, než onen muž, je pocit jakési osudovosti který mě k němu táhne, i když jde o naprosto cizího člověka.

Kterak si dopřát malou radost - napsal Jiří Wilson Němec

Pan Bouda procházel zvolna pasáží nákupního centra. Míjel obchody a obchůdky. Sudová vína, prodejce mobilů, potřeby pro domácí mazlíčky, elektro, šaty, jiné šaty, boty a další a další. Pan Bouda dobře nakoupil v hlavní prodejně supermarketu a teď se rozhlížel a přemýšlel, čím by si udělal takovou malou radost. Ženská část planety vždy ví čím. Kosmetikou, nějakým hadříkem na sebe, dalším párem botiček a nebo třeba jen dobrou kávou a pomluvami kamarádek, známých a spolupracovnic s některou 

z nich při konzumaci zákusku. Dortíku sacher třeba. Tyto sklony pan Bouda neměl. Ale dostal nápad.
Zastavil se u obchodu s tabákem, tiskovinami a terminálem Sportky. Napadlo ho totiž, že si udělá radost tím, že si koupí výherní los.
„Dobrý den,“ oslovil mladinkou slečnu za pultem.
„Dobrý,“ usmála se na něj blondýnka. „Čím vám posloužím, pane?“
„Prodáváte stírací výherní losy?“
„Samozřejmě.“
„To je dobře,“ řekl pan Bouda, „protože já si teď jeden takový koupím. Kolik stojí?“

Nákupní košík mi sežral desetikorunu - napsala Nicole Studená

Dneska mi nákupní košík sežral desetikorunu. Jeho obří tlama spolkla zlatavou minci ještě před tím, než jsem vyrazila na nákup. Pochopitelně. Bez úplatku by nebyl ochoten nechat si na svůj hřbet naložit tu obrovskou haldu jídla, kterou má moje domácí smečka sežrat během pouhých dvou dnů víkendu.
Jak otrok v kamenolomu jsem dotlačila přetékající vozík k autu a vše přehledně vyskládala do kufru. Nezapomínala jsem se u toho náležitě litovat.

Albert a stín - napsala Edita Dvořáková

Vedro a žár slunečních paprsků se zahryzávaly do kůže každému, kdo byl zrovna venku. Svižné kroky se zastavily. Albert pozoroval svoje plandavé sandály a zpocené nohy zaprášené z neustálého chození. Zpod nich se po zemi plížil stín. Byl dlouhý, tmavě šedivý a okraje se mu rozplývaly do ztracena.
“Je to můj jediný společník,” napadlo ho. Albert si byl stínu vědom každou chvíli, na rozdíl od ostatních, kteří se svého stínu štítili a ignorovali jeho existenci. Jako by to bylo něco špinavého, co k nim nepatří. Smradlavé ponožky odhozené u postele. Nikdy se nedívali na zem a chodili se slunečními brýlemi, které se už z dálky blýskaly a házely prasátka. Sklíčka se dokonce vyráběla v různých barvách: růžová, oranžová, zelená, žlutá. O tmavou nikdo nestál. Speciální sklo s filtry odklánělo světlo tak, aby stíny nebyly vidět.
Dřív nosil také růžové brýle. Občas mu to nedalo a musel si je sundat, jen tak, aby viděl i něco jiného než umělé filtry. Chtěl skutečnost. A jednoho dne už si je nenasadil.

Bohové lásky, a.s. - napsala Martina Křížková

15. července ve středoevropské pobočce firmy Bohové lásky, a.s.:

„Daviiidée, docházejí mi jména. Něco tě napadá, kámo?“

Simon se vynořila nad přepážkou mezi stoly. Minutku ho pozorovala a hlavou jí prolétl verš: "…ukryt před světem za sluchátky milostné své smolí řádky…“ 

Jo jo na hodině angličtiny bych dostala dva puntíky, jeden za aliteraci a druhý za rým. Natáhla se a dotkla se Davidova sluchátka. 

„Poraď mi jméno, prosím,“ udělala na něj oči. 

„Koho píšeš, chlapa?“ 

David si sundal sluchátka. Bylo mu jasné, že chce spíš pauzu než poradit.
„Jaký jsi tam šoupla povolání?"
„Architekt.“
„Kristián nebo Quido,“ vypálil David.