Kukačka a paní rehková - napsal Vojtěch Turek

Rehek zahradní krmí mládě kukačky, foto: Tomáš Grim

K. Tak vidím, že už máte skoro hotovo. Dalo to ale práce, co?
R. To jo, dalo, i když se mi hnízdo moc nepovedlo.
K. Už to brzy přijde, co?
R. Každým dnem. A jak jste na tom vy? Také čekáte potomka?
K. Taky, taky.
R. To se zase nalítám kolem těch nenažraných krků.
K. To jo. Vono někdy stačí jen jedno ptáče. Když pak roste jako z vody, tak ani nebudete vědět, kam dřív skočit.
R. A vlastní hnízdečko už máte?
K. Ještě ne. Ale už to mám rozmyšlené.

Orel a červ - napsal Jan Kovalčík

Ilustrace: Hana Kovtun

Orel sezobl červa. Červa to bolí, dravec neví, co jí.

Poučení: Přemýšlejme o sobě navzájem.


Píšeme bajky inspirované Ezopem. Původní Ezopovu bajku Orlice a brouk vtipně převyprávěl Jan Werich a zajímavé je, že jsou v ní všechna Aristotelova pravidla postavena na hlavu, a přesto příběh funguje.
Werichova bajka se jmenuje O orlech a hovniválech. Přestože bajky mají být krátké, tato trvá skoro patnáct minut. Poslechněte si ji zde.
Níže pak najdete původní Ezopovu předlohu s názvem Orlice a brouk.

Milenec ze zámecké zahrady - napsala Zuzana Fajmonová

Chytil ji za ruku. Mlčky propletla svoje prsty mezi jeho a ve tmě se zaleskl jeho něžný úsměv. Ten na něm opravdu milovala. Stejně jako milion dalších drobností, které z něj dělaly dvakrát do roka perfektního muže. Pečlivě nažehlené košile, vůně od Diora, trochu pichlavé strniště i skryté doteky v sále plném lidí. Vzrušení z utajovaného vztahu střídal vztek, bezmoc a neukojitelná chuť ho políbit. Prostě jen tak. Veřejně. Před očima všech těch kravaťáků a dámiček v upnutých kostýmcích, které na jehlových podpatcích popíjely kávu, a přitom mávaly svazky oboustranně potištěných papírů ve snaze vyvolat v ostatních pocit méněcennosti.

Kongres bublin – napsal Miroslav Tichý

Bylo to tehdá na jaře, léta Páně 2030. Na desáté výročí toho jara, kdy se zdálo, že to lidi už konečně pochopili. Tehdy se opět sešly. Bubliny. Tisící sedmý Mezinárodní kongres bublin - Brusel 2030. Tak tomu říkaly, oficiálně. Ale proto, že se to celé konalo v Bruselu u sousoší, které je bublinám věnováno, tedy u sousoší Atomia, říkali tomu některé z nich dokonce Summit. Ten summit, kde dvacet nejvyspělejších bublin světa konečně vyřeší ten stále se dokola opakující problém.
Možná si říkáte, jakých dvacet bublin a jaký proboha problém? To je celý nějaký divný.

Selhání Antonína Raymonda - napsala Dana Emingerová

Šumný architekt a herec David Vávra se poslední roky věnuje pátrání po českých stavitelích, kteří odešli z naší země. Během kurzu na zámku Loučeň nám říkal o staviteli Antonínovi Raymondovi, jehož osud by prý byl na román. "Jeho život je jako hollywoodský film. V roce 1910 stálo na začátku jeho kariéry hluboké lidské selhání," vyprávěl nám David. Tak jsme mu slíbili, že o Raymondovi zkusíme napsat...  Využijte níže uvedené informace z rozhovoru k inspiraci pro sepsání jedné životní kapitoly tohoto významného českého světoběžníka.

Co tedy Antonín Raymond na začátku kariéry provedl?
Byl pokladníkem Svazu československého studentstva. Po plese, když bylo v pokladně nejvíc peněz, ukradl 2 500 korun – což byla částka odpovídající téměř ročnímu platu středoškolského profesora – a zmizel přes Paříž do Ameriky.

Výkřiky do tmy - napsal Martin Tomášek

Poslední dobou mám pocit, že jen sedím ve vakuu každodenní rutiny a život mi protéká mezi prsty. Vždycky jsem ale takový nebyl…

Ještě v 90. letech jsem byl – i přes svá čtyři vozíčkářská kolečka navíc – pohodový, usměvavý, optimisticky naladěný kluk. Změnil jsem se až pod tíhou několika na sobě nezávislých událostí.
Začalo to v mých sedmnácti letech, kdy někteří mí příbuzní a kamarádi dokončili základní školu a já jsem si uvědomil, že už nikdy nic nebude jako dřív. Do té doby náš dům fungoval jako „průchoďák“ – každou chvíli u nás někdo byl. Během roku i o prázdninách. Ale teď…?!

Také narození dětí mnoha mým blízkým, s nimiž jsem vyrůstal, mi bolestně připomnělo fakt, že nikdy sám mít přítelkyni, ani děti nebudu.

Zápisky Indiána - napsala Lea Mandíková

Když člověk přijme to, co je, přestane život tolik bolet. Nevím, kdy to tak budu mít, ale zkouším to. Tak zrovna dneska mi k tomu pomohly Zápisky Indiána.
Ještě pořád jsem ve fázi třídění, uklízení – ať už kvůli renovaci domu čí kvůli … no, vy víte čemu. (A nemá to nic společného s Harry Potterem, kdy se nemohlo mluvit Vy víte o kom. S holkama se nyní na Harryho Pottera díváme. Je to mnou nařízená povinná výuka a naštěstí všechny díly v češtině moje kamarádka Zuzka měla a půjčila mi je.
Terezku Harry Potter minul, tak jsem se rozhodla to napravit.

Hřib a bříza - napsala Anna Vocelová

Hřib kozák tu pyšně trůní,

pod břízou si lebedí,

nedaleko lesních tůní,

z kterých pijí medvědi.

Žijí si tu pěkně spolu,

kozák dává živiny,

ona jemu zase jiné,

oběma den pěkně plyne.

Lačný houbař po něm touží,

hřib se strachy třese,

Bludiště a labyrint - napsala Zdena Součková

“Tati, tati, já chci do bludiště, budeme tam bludišťovat.”

Dětskému nadšení nelze odolat.
“Neříká se bludišťovat, ale bloudit,” ozývá se v tatínkovi pedagog.
“A pak půjdeme ještě do labyrintu a tam budeme labyrintovat,” stupňuje požadavky Jaroušek. “To se taky takhle neříká, v labyrintu se…”

O jedničkách a nulách - napsal Miroslav Tichý

Jednička a nula dohromady deset

deset stupňů piva

dres co propotila

primadona Maradona,

nebo oblékal ho kdesi,

kdysi slavný

Messi

Jednička a nula a k tomu ještě jedna

Stovka v kapse

Co kdysi něco znamenala

Netušené možnosti

Architekt nebo vizionář? - napsala Lenka Konopásková

František M. Kaňka (1674-1766)

František Ignác Prée  (1702-55)

Aktéry našeho rozhovoru budou:

František Maxmilián Kaňka, který byl jedním z nejvýznamnějších architektů své doby, tedy doby, kdy stavitelství a umění dominoval barokní sloh. Je představitelem tzv. klasicistního baroka - které je vlastně počátkem klasicismu, ten v rámci stavebních slohů prorazil a „zvítězil“ až ve století devatenáctém. Kaňka tak vlastně předběhl svou dobu o celý jeden umělecký sloh. Byl takovým vizionářem architektury.

Ve třicátých letech 18. století však dochází v jeho životě k velmi výraznému zlomu. Plní si sen, který je zároveň snem mnohých mužů a otevírá si u sebe doma, v Dlouhé ulici v Praze, pivovar.

Zřejmě, aby všem dokázal pravdivost rčení: „kde se pivo vaří tam se dobře daří“, se dožívá na svou dobu naprosto neuvěřitelného věku 92 let…

Monstrum – napsal Adam Fábik

„KRAKABUM! KRAKABUM!” zazněly dva výstřely, burácející jako hromy zničující bouře.
Pak, na zlomek vteřiny, ticho… A náhle se ozval náraz něčeho měkkého na tvrdý beton chodníku společně se zvukem tisíců rudých kapiček krve, znějícím jako padající déšť. Mrtvé tělo mého otce právě dopadlo na špinavou zem.

V ten den byl táta nesvůj víc než obvykle. Už kolem oběda zhltnul přes polovinu své nejoblíbenější whisky. Ale já? Já byl nadšený, byly to přece moje sedmé narozeniny a já měl konečně jít s tátou do práce.
„Juchů!” pomyslel jsem si.
Táta byl potulný obchodník s kořením, které prodával v malých plastových pytlíčcích. Tak mi alespoň svoji práci popisoval. Toho dne mě vzal k transakci se svým nejštědřejším zákazníkem, mým strýčkem Jackiem.

Moje setkání s velrybou - napsal Marcel Konečný

"Mami muzu? Mami spiš? Dobře. Tak ja teda plavu..."
"Neeee, neplav ke mne ... a rozhodne ne tak rychle..." křičím a plácám rukama ve vodě. "Tam dole jsi vypadala jako drobne mininko, ale jak se blizis ke mne nahoru dochazí mi tva obludna velikost."
"Jses srandovne prtavy. Mamka by mne asi nenechala za tebou plavat. Ale co by mi drobek jako ty mohl udelat?"
"Ja ze jsem drobek? Mezi lidma mne povazuji za prerostleho tlustocha."
"Nene. Jsi legrační pidizviratko ... musim si te prohlednout zblizka."
"Proboha ne ... machnes ploutvi a polames mi kosti!"
Klidek, drobku, potrebuji se taky nekdy nadechnout ... No, vidis už jsem tady. Nemusis se bát.
"Bojim ... ale jsi krasna. Mas krasne oko. Sice velké jako kopačák, ale krásné. A taky máš strašně hebkou pleť - naposledy jsem hladil žraloka, a to byl teda drsnejsi zazitek."
"Tak dik ... jsi legracni prcek."
"Pockej, neplav pryc,  zustan se mnou."
"Ja se vratim... Vydrz, ukazu te mojí mámě..."

Mcelský zázrak – napsala Jasmin Carmel

Jednoho dne se ve Mcelích třem dívkám ve věku 9, 11 a 12 let zjevila Panna Marie.
Bum-prásk! Ozve se rána, jako když střelí.
,,Proboha! Co to bylo?” vykřiknou vyděšené dívenky a rychle se otočí. V údivu zůstanou stát jako opařené.
,,Vzácná paní, kdo jste? Kudypak jste sem ráčila přikráčeti?”optá se nevěřícně Františka.
Neznámá paní se na děvčátka s mateřskou láskou podívá a praví: ,,Líbezné dívenky milé, jsem Královna nebes a přicházím za vámi s poselstvím. Sdělím vám nyní devět tajemství mcelských, která nikomu nikdy prozraditi nesmíte.”

Poté, co dívkám tajemství pošeptala, ve svém proslovu dále pokračovala. ,,Po dobu devíti dnů se zbožně modliti a Otčenáš odříkávati budete, potom za devět dnů opět na shledanou!” Jak to dopověděla, rozplynula se.

Interview youtubera s princem Alexandrem Thurn-Taxisem - napsal Libor Frank

Alexandr Thurn-Taxis (1851 - 1939) byl velký milovník lesa, vzorně se staral o jabkenickou oboru a založil i oboru novou pro muflony a jeleny sika. Dovezl mohutné jeleny stříbrošedé, indické jeleny Axiis, skotské poníky, lineburské ovce, pštrosy Emu, tři americké bizony... Lovecké trofeje věnoval i školám. Pořádal také letní pobyty dětí lužických Srbů a Čechů ze Sudet. Věnoval lesní pozemek Masarykově lize – na zámek tehdy přijela i Alice Masaryková. Pomáhal skautům a Sokolům. Dodával dřevo lidem v nouzi. Byl proutkař, místním pomáhal hledat vodu. (Interview na Youtube: youtuber v roce 2020 pokládá otázky princi Alexandrovi do roku 1934.)

Stíny na duši - napsal Pavel Pulkráb

Po obědě jsem volal Alence. Zase mi odsekla: "Prostě nevím, kdy přijdu!"
Jako už delší dobu. Prý má hodně práce a neví, kdy se jí podaří se utrhnout. Ty jejich důležité projekty. A šéf je hroznej vůl a neví, kdy přestat makat.
Poslední víkend nebyla doma. Nutně si musela odpočinout s kamarádkami, a tak si vyjely do nějakého resortu. Prý se tam cvičí jóga a navíc se tam scházejí všechny ženský, který s tomto státě něco znamenají. Už jsem o tom slyšel...
Tam moc chlapů nejezdí, probleskne mi jen hlavou. Vůbec mě však ani nenapadne se zamyslet, jestli Alena jela zrovna tam a zrovna s kamarádkami...

První dojmy z Thajska – napsala Michaela Sirovátková

Cesta k hotelu je ještě dlouhá. Ulice jsou nepřehledné a práva chodce tu prakticky neexistují.  Přecházení na druhou stranu mi připadá jako boj o holý život. Aby ne!
Patong je jedno z nejrušnějších letovisek na thajském ostrově Phuket. Pomalu se odhodlávám a se strachem vstupuji pravou nohou vstříc jistému zranění. Nepovedlo se… Uskakuji před rychle projíždějící motorkou. To bylo těsné!

Alchymie a sekáček na led - napsala Nataša Richterová

Literární dílna na zámku Loučeň 18.-21. června 2020

Před rokem jsem napsala, že psaní s Danou není žádná procházka růžovou zahradou. A za tím si stojím! Psaní je řemeslo a někdy pěkná dřina vyžadující sebekázeň…
Psaní s Danou je ale také alchymie. A já jsem nadšená, že jsem mohla být součástí alchymistické transmutace na zámku Loučeň. Trvala tři dny a tři noci. Posílená mystérií slunovratu.

Nová mantra – daňové přiznání - napsala Lea Mandíková

Kolem února začnou všichni šílet, sinat, vztekat se a prudit okolí, protože vědí, že je čeká mimořádný měsíc. Měsíc, kdy se musí udělat daňové přiznání, protože se brzy odevzdává. A i když si každý může poctivě všechno k daním připravovat v průběhu roku, neznám nikoho, kdo by to dělal. Vlastně znám jen tu početnou skupinu lidí, kteří koncem ledna začnou hledat krabice, do které hází účtenky, pak kolem února začnou být pod tlakem, že by to chtělo účtenky setřídit, pak si uvědomí, že to zabere tolik času a energie, že se jim s tím nechce dělat, a tak začnou hledat daňového poradce a pak s hrůzou zjistí, že ani daňový poradce není neomylný, a co víc, že i když máte daňového poradce a on udělá chybu, tak jste za jeho chybu odpovědní vy, protože to pak musíte podepsat.

Jak jsme zabloudily přes hranice v čase korony - napsala Kateřina Čásenská

Je čas korony. Máme letenky do Bordeaux, jenže nesmíme za hranice. Tak nás šest, co spolu kamarádíme, vyráží na výlet do Jáchymova. No co, pár dní strávíme chozením po horách, budeme jíst, pít, vždyť restaurace jsou už pár dní zase v provozu, možná si i něco uvaříme, a hlavně se zase pořádně zasmějeme. Taky dobrý.
Jenže v Jáchymové leje a skrz mlhu není vidět na krok. Místo prvního výšlapu tedy jedeme autobusem na Boží Dar, že se pak uvidí. Všem je zima a zatím se nesměje vůbec nikdo.

Panelák a vila - napsala Jitka Bláhová

Ilustrace: Vít Kovář, fakulta designu a umění v Plzni

Postavili takhle jednou panelák vedle vily.
„Co si myslíš, že tady děláš, ty oranžová hrůzo?“ ušklíbla se vila.

„Jen se neboj, drahá vilo, za chvilku nás tu bude víc!“ A jak řekl, tak se i stalo. Lidé okolní vily strhli a mezi paneláky nakonec zůstalo sotva pár starých domů.
Naše vila se ale nebála. Paneláky stavěli narychlo a ve své výšce se jim bude větru těžko odolávat. Po letech se začaly paneláky opravdu rozpadat.

Laserový meč smrti - napsala Jitka Sova

Okamžik smrti je okamžikem pravdy. Jak laserovým mečem je odseknuto vše lživé.


Najednou vidím, jak veškerý můj hněv vůči mámě byl jenom hněv vůči projekci mého vlastního nitra. Ano, velké prozření, za které jsem moc vděčná.
Je mi teď líto každé vteřiny, kdy jsem vůči mámě cítila cokoliv jiného, nežli lásku.

Jsem z toho jelen - napsala Kateřina Šrámková

Odjeli jste, ale nezůstalo po vás prázdno.
Energií naplněný svět sálá.
Chodím parkem, přemýšlím, kdy budu mít jasno,
kdo mi vás poslal, a proč vás mám tak ráda.

Skládám slova, která sama plynou,
a nemůžu uvěřit, že se to vůbec stalo.
Kdo tahá za ty nitky, jejichž cesta nás sem všechny svedla?
Kdo vlastně ví, co se tady odehrálo?

Ptali se mne kdysi, jakým zvířetem bych se chtěla stát.
A já vyhrkla, že jedině jelenem.
Má štíhlé nožky, umí rychle utíkat...
Že by můj bílý jelen přišel za mnou sem?

Bajka o pražské ZOO - napsala Lucie Svibová

Žili byli v Darwinově kráteru čtyři tasmánští čerti, čtyři spanilí ďáblíci medvědovití.
Jejich pán, ctihodný král Bobek, je nechal v květnu za velké slávy dovézt do ZOO až z daleké Austrálie.
Tři kluci a jedna holka spolu bydleli v krásném novém výběhu. Všeobecně se vědělo, že král Bobek od nich očekává potomstvo. A tak se dva ďáblíci před čerticí předváděli, vřískali, prali se a chvilkama to vypadalo, že si snad v zápalu boje ukousnou hlavu.

Kdo pozdě chodí… – napsala Dana Beranová

Malý zajíček klečí na hanbě. Rozzuřená zaječice nad ním stojí a křičí: „Ještě jednou přijdeš pozdě domů do nory a budeš klečet na borových šiškách celou noc!“
Zajíček i druhý den zapomene na čas. Vrací se až po setmění. Cestou přemýšlí, jak si trest zmírnit. Tak, aby to matka neviděla, zasune si pod tlapičky měkoučký mech.
Po letech je ze zajíčka velký zajíc. Našel šťavnatou hlávku zelí. Chřoupe a chřoupe, domů nespěchá. Vrací se pozdě. Manželka zaječice vztekle čeká před norou.

Automluva – napsal Libor Frank

„JESTLI TO NEDOVEZU, NEBUDE CO ŽRÁT!“ křičel na mě nápis z plechové tabulky na přívěsu za traktorem. Srpen, žně v plném proudu, obilí na silnicích, kam se podíváš. Zrní mu z vleku odkapávalo před moje auto. Nemohl jsem ho předjet, měl jsem trochu naspěch a ještě si navíc musel číst taková sdělení.
Za čtyřicet let jsem na cestách necestách najezdil jako řidič víc než jeden a půl milionu kilometrů a na autech kolem sebe už za tu dobu něco přečetl. Od sdělení dříve téměř nenápadných, strohých a nesmělých, až po ta současná, téměř agresivní.

Vyznání lásky mé bohémské rodině - napsala Zuzana Fajmonová

Literární dílna na zámku Loučeň 18. - 21. června 2020

Jsou jako moje druhá rodina. Každý odjinud, naprosto rozdílní a dokonale jedineční, se společnou vášní, která nás spojuje. Občas mám pocit, že mezi ně nezapadám, když sedím před otevřeným počítačem a s tupým výrazem čumím na prázdnou obrazovku, zatímco oni vedou oduševnělou diskuzi a píšou dialogy, kterým se dá jenom těžko něco vytknout.

Rodinný příslušník - napsala Nataša Richterová

Miloš se sám sebe ptal, zda v této blbé době plné dezinfekce, roušek a zákazů styků mimo rodinných příslušníků, lze milenku považovat za rodinného příslušníka? Protože Miloš vždy nějakou milenku měl. Ať už byl ženatý, nebo rozvedený. Zkrátka, nedokázal se milenek vzdát. Nedokázal se vzdát toho zlozvyku přelétat z jedné náruče do druhé. Přitom milovat náruče obě…
„Jestliže si s někým vyměňujeme tělesné tekutiny, znamená to přece, že naše genetické informace jsou promíchané a jsme tedy jedna rodina, no ne?” přemítal Miloš a otevřel si lahváč. A milenka je někdo, s kým máme tak úzké vazby, jako s manželkou už nějaký čas nemáme. Takže, kdo je vlastně ten rodinný příslušník? Manželka nebo milenka?
V paragrafech je definice rodinného příslušníka jasně daná. Ale pro cizince platí výjimka. Rodinný příslušník je i osoba, která je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislá na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie, nebo byla na této výživě nebo jiné nutné péči závislá bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem nebo ve státě, ve kterém měla povolen pobyt…
A Mariel cizinka je. A závislá na Milošově nutné péči také je. Kolikrát mu přece říkala, že bez něho nemůže žít...

Jak jsem se stala asistentkou Davida Vávry - napsala Věra Staňková

„Mám skvělou zprávu. Na náš zámecký kurz přijede David Vávra!“ oznámila radostně Dana před literární dílnou na Loučeni. „Věnuje nám celý večer. Můžete si s ním povídat, o čem budete chtít!“
Tak to je bomba! zaradovala jsem se. Davida Vávru jsem díky Daně už jednou potkala v jeho domovském Divadle Dobeška, ale mít ho celý večer jen tak pro sebe, to se nestává každý den.
Úderem osmé jsem se tedy spolu s další dvacítkou natěšených psavců pohodlně usadila v konferenčním sále a čekala na muže mnoha profesí, které začínají od A jako architekt a vedou přes H jako herec, S jako Sklepák až k Z jako Znalec, třeba šumných měst nebo Nového Zélandu, kde hledal stopy českých stavitelů a architektů.
Než se David Vávra pustil do promítání fotografií se zasvěceným komentářem, upřel svůj pohled na počítač. „Já si s technikou moc nerozumím. Můžete mi to někdo klikat?“ zeptal se. Moje duše zaplesala. „Samozřejmě!“ nezaváhala jsem ani vteřinu a přesunula se do blízkosti Mistra.
„Uděláme to jako u nás v divadle. Já takhle lusknu a vy kliknete.“

Třetí ve hře je ten, co není - napsala Lucie Svibová

V roce 1911 trávil již druhé léto na zámku Loučeň básník Rainer Maria Rilke. Jeho Múzou byla stárnoucí Marie, žena knížete Alexandra Thurn Taxise.
„Alexandře, ty vaše šílené nápady nás jednou přivedou na buben. Přišlo další vyúčtování od sedláka Peška za bizony.“
„Bizoni již opět utekli? To jsou ale čiperové! Nezlob se na ně, Maruš.“
„Neříkejte mi Maruš, víte, že tohle počešťování nesnáším. Bizoni ploty zničili popáté. Takových peněz to stojí! Všechny ty vaše pokusy se zvířaty... Nejdřív poníci, pak všude limburské ovce. Z těch alespoň jsou peníze za vlnu. Vačnatci marra uhynuli první zimu a ti pštrosi emu … no to byla hrůza – stále jen někam strkali hlavy a pokopali kuchtičku. Teď bizoni! Jestli to takhle půjde dál, tak to byste za chvíli mohl do obory nasadit klokany!“
„Klokany? Jasně - klokany! To je nápad, Mary!“

Jak si výrobce automobilů přebere doporučení pro svou novou aplikaci?

Převeďte do srozumitelné řeči následující firemní orwellovský newspeek tak, aby klient doporučením agentury jasně rozuměl:


Tři úkoly (nastavení klimatizace, kontrola zdravotní karty a oznámení rychlosti) se vyznačují srozumitelností a víceméně snadnou realizací. Drobné modifikace a úpravy spočívají ve větší názornosti a eliminaci rušivých elementů na uživatelské cestě.

JAK SI OBCHODNÍK PŘEBERE EXPERTNÍ DOPORUČENÍ?

Převeďte do srozumitelné řeči následující firemní orwellovský newspeek tak, aby klient doporučením agentury jasně rozuměl:


Přestože řetězec má obrovský sortiment dedikovaný grilování (food i non-food), sám o sobě mu nepomáhá budovat expertízu v grilování. Domníváme se, že jasné konceptuální, vizuální a komunikační uchopení by roli experta mohlo skutečně budovat, sortiment je pak náplní této role a současně důkazem.

Povodně a život protékající mezi prsty - napsal Martin Tomášek

V posledních dnech, měsících a letech mám intenzivní pocit, že se kolem nás děje něco velkého pro lidstvo a naši planetu, ale nikoli v tom kladném slova smyslu, nýbrž v tom záporném.
Začalo to pandemii Covidu19, kterou jsme my Češi jako jedni z mála přežili bez větších následků, i když odborníci varují před druhou vlnou. Tak uvidíme.
Po Covidu přišly přívalové deště a s nimi spojené bleskové povodně.

Být stále mlád (Forever young) - napsala Lea Mandíková

Mám ráda přívěšky na klíče. A u těch mých klíčů je jich spousta. Tedy, mám taky důmyslný řetězec různých karabinek a karabin, na které se zavěšují další karabinky a kroužky tak, aby se každý klíč či klíček dal pohotově oddělat, když je třeba. V podstatě to zas tak moc často třeba není, ale někdy přece. Tak třeba teď nám na bráně visí pořádný zámek na kolo.
Brána nějak přestala komunikovat se svým elektronickým čipem, i když mačkáme číselný kód jak zběsilé. Už jsem volala pana Carnala, co vypadá jako Bolek Polívka zamlada, ale ten ještě nepřišel.
Carnala volám pokaždé, když se s bránou něco s elektroickým kódem a čipem děje.
V předcházejících letech za to mohl vždycky Petr. Úspěšně jsem to před ním tajila, protože by těžko snesl pomyšlení, že musíme vypláznout 400 franků za opravu jen proto, že se vždycky rozjede při sekání trávy vyžínačem značky Stihl a přesekne spojení. Nevěřícně jsem vždycky jakoby kroutila hlavou a říkala, že teda fakt nevím, jak je to možné.

Nic se neděje jen tak – napsala Michaela Sedláčková

Dlouho mě nic nenapadalo, až se stalo něco, z čeho nemohu spustit pozornost. Tento text použiji jako nádobu, kterou naplním svým momentálním rozpoložením. Na konci vše uzavřu víčkem a nechám spát. Páč je to událost pro všechny tak nevyhnutelná.
Vrátím se ke konci září minulého roku, kdy jsem poprvé odjížděla do Plzně. Vstříc novému životu na vysoké škole.
„Tak co Michalko, máš všechno?“ ptá se babička mezi dveřmi a podává mi igelitku s ovocem.

Vědma a tajemný vrch Chotuc - napsala Nataša Richterová

Foto: Loučeň

„Milostpaní, říkám vám, je to čarodějnice!“ rozčiloval se farář a přímo nadskakoval v polstrovaném křesle. Naproti němu u stolku seděla zámecké paní a se zdvihnutým malíčkem usrkávala čaj.
„Tahle Anina je odmala taková jiná. Divná,“ pokračoval farář a ve tváři stále více červenal. Paní na něho hleděla s mírným pobavením. Jeho výklady o čarodějnicích ji už začínaly nudit.

Soumrak rodu Thurn-Taxisů - napsal Pavel Kopp

Alexander Ferdinand Thurn-Taxis

Píše se rok 1945, v hotelu Otomanských je Alexander Ferdinand Thurn-Taxis se svou rodinou internován revolučním Národním výborem. Následně jsou posláni do internačního tábora v Nymburku. (V roce 1939 Alexandr přijal pod nátlakem své tchyně, baronky Hany Helmfoldové, říšskoněmecké občanství, které mu při konečném zúčtování Čechů s Němci přitížilo.) 

Postavami jsou Alexander Ferdinand Thurn-Taxis, jeho služebná Rozálie, předseda Revolučního národního výboru a jeho sekretář.

Předseda: „Zahajuji soud s Alexandrem Ferdinandem z rodu Thurn-Taxisů. Prosím sekretáře o přečtení obžaloby.“
Sekretář: „Alexander Ferdinand Thurn-Taxis je obžalován ze zrady proti českému národu a z kolaborantství. Jako občanovi Velkoněmecké říše a sympatizantovi s Hitlerem mu bude v případě prokázání viny odebrán veškerý jeho majetek, zahrnující rodové sídlo v Loučni a 502 hektarů lesa.“

Jak asi vznikl první loučeňský labyrint - napsala Bohuslava Kopřivová

V 19. století podlehli Thurn-Taxisové módě romantismu a od roku 1838 začal Hugo Maxmilián se svou ženou Almerií proměňovat zámeckou zahradu.

„Víš Maxíku, ve světě je moderní, aby významné rody, ke kterým patříme i my, Fürstenbergové, i vy, Thurn-Taxisové, měly na svém panství taky něco mimořádného, zábavného... Jde o to, abychom sem nalákali světové osobnosti. Tím by se zvýšila prestiž obou našich rodů a hosté by nám záviděli.“
„Ano, máš pravdu, má milá. A co by to mělo ještě být? Už mám v plánu tady vybudovat anglický park a vystavět kostel a další budovy.“

Literární dílna na zámku Loučeň 18. - 21. června 2020

Zámek Loučeň

Čtyřdenní literární dílna na zámku Loučeň dnes začíná a první příspěvky o životě na zámku už máme napsané. A nikoliv do šuplíčku. Průvodci je využijí při prohlídkách Loučně. Každý proto dostal ke zpracování jiné "zámecké" téma a vymýšlí historky ze života knížecího rodu Thurn-Taxisů, kteří obývali zámek Loučeň i blízké Mcely. Je to kraj Bedřicha Smetany, pobýval tu i básník Rilke. Na blízkém vrchu Chotuc žili Keltové i první Slované, ve Mcelích se zjevila třem děvčátkům v 19. století Panna Marie. Zdejší šlechta investovala do cukrovarnictví, do poštovních služeb, dostavníků a posléze i začínající automobilky Laurin & Klement. Tady vznikl první fotbalový klub v Čechách.

Jak se princ Erich nudil – napsal Miroslav Tichý

VIDEO verze

Nuda. Všichni to jistě znáte. Nudu. A pozor! Nemyslím tu nudu, kdy běháte šatů prostí někde po pláži. Myslím takovou tu klasickou nudu pěkně u okna. S koukáním do deště, mozkem plným nudy, ale rozhodně ne s mozkem plným nápadů, co dělat. Asi si řeknete, že nuda je pěknej vopruz, že z nudy nikdy nic dobrého nevzejde. Ale s unáhlenými závěry raději opatrně. Není nuda, jako nuda. Jde totiž o to, kdo se nudí, kde se nudí a taky s kým. A o tom je náš příběh.