Hlídala jsem malou opičku - napsala Bohuslava Kopřivová

Nad kráterem Ngoro Ngoro zapadá slunce. Z okna hotelu ho máme jako na dlani. Stáda zeber, pakoňů, gazel a dalších zvířat si pochutnávají na večeři. Všude vládne klid a mír, a to samé vládne i v mé duši. Odcházíme na večeři, ale co to? Na okno skočila opička, v náručí tiskne miminko a uvelebí se na zábradlí do kouta a přitiskne se na sklo. 
Večeře jde stranou a já se nemůžu od této podívané odtrhnout. Matka je zřejmě unavená a zdá se, že hned usnula. Zato miminko má elánu dost, začíná pěkně zlobit. Vystrkuje jednu nožičku za druhou a pak i tlapičky.

Dva muži v lanovce - napsaly Hana Novotná a Marie Pavlů

Lanovka na Stubai zastaví v mezistanici a krásná žena v bílém kožíšku vystoupí. V kabině zůstane jen závan jejího parfému. Jeden z mužů si povzdechne a pronese k druhému:
"Ta byla, co?"
"Pěkná, že jo?!"
"Taková navoněná kočička? Co bych si s ní počal?"
"Vždyť to byla nádherná ženská, taková je přece sen každého chlapa."

Děti ve vlaku - napsaly Barbora Liška a Marie Pavlů

Ve vlaku jede muž v padnoucím obleku, mladík, který čte knihu a maminka se dvěma rozjívenými dětmi, které se neustále přetahují o tablet.
“Ty debile, to je můj tablet. Nech ho být.”
“Blbečku, vždyť ho teď nepoužíváš.”
“Neva. Je můj a ty na něj nemáš co sahat.”
“Ale děti, no tak. Kompromis je základ komunikace. Buďte k sobě tolerantní.”
“Ach jo, vlak mě nudí. Mami, já chci taky tablet.”
“Až vyrosteš, Honzíčku. A nachystejte se děti, budeme vystupovat.”

Porucha není na vašem přijímači - napsal Miroslav Tichý

Koláž: David Vávra

Řídící centrum Všehomír 1

Siréna hučela na plné obrátky a červené světlo blikalo.
„Virus, virus. Reset systému za T minus 30!“
Mapa levitující prostorem řídícího centra blikala v sektoru Q2, čímž potvrzovala zprávu, jež stále opakovaly i ve stropě umístěné reproduktory. „Virus, virus. Reset systému za T minus 30!“
„Antivirový scan!“ velel technik a centrální počítač příkaz vyplnil. Jedničky a nuly se daly do pohybu a extrahované soubory systému levitovaly prostorem.
„Scan dokončen. Zobrazit zprávu?“
„Ne asi,“ pomyslel si technik a potvrdil ANO.

Šabat nešabat v Judské poušti - napsala Marie Pavlů

Tři terénní Toyoty poskakují po kamenech na cestě Judskou pouští a víří za sebou prach. Na obzoru vidíme pomalu zapadající slunce a kolem sebe… kamení a písek.

Cestujeme po Izraeli a právě se chystáme oslavit se svými místními přáteli šabat v poušti.

No, šabat… představujete-li si slavnostní, upjatou večeři s modlitbami, musím vás vyvést z omylu.

Trpaslík - napsala Kristýna Rose

Kolik je to ještě mil?
Myslím, že už jsme skoro tam!
Už jsme v New Yorku?
Je přímo před námi.
A kde je Socha Svobody?
Nevím, na tu se pojedeme podívat až zítra ráno, teď musíme najít náš hotel.
Achjo.
Jé, podívejte, to je nádhera!
Kde? Co?
Tamhle před námi, to jsou mrakodrapy!
Jééééé! A kde je ta Socha Svobody?

Malá velká Socha Svobody, aneb všechno je relativní - napsala Kristýna Rose

Čekala bych alespoň trochu radosti, když ne přímo jásot a bouřlivé nadšení. Popravdě, čekala bych cokoli, jakýkoli zvuk, jen ne zklamané ticho.  
Děti si to vybraly samy. Šestitýdenní pobyt v USA nabitý výlety a akcemi se kvůli dětem nesměl obejít bez symbolu Ameriky. Ta obří socha je zaujala v knížkách tak, že to bylo nakonec to jediné, co opravdu strašně moc chtěly vidět. Teď ho vidí – a nic.
Po mnohahodinové jízdě autem po nekonečných dálnicích směr New York se před námi otevřel úchvatný pohled na mrakodrapy na podvečerním obzoru. Kochali jsme se tou scenérií a děti nadšeně povykovaly. Jakmile jsme ale poukázali na červánky zalitou Sochu Svobody, nadšená „jé!“ ze zadních sedaček rázem utichla a ve vzduchu bylo cítit zklamání. Upřímně, nebylo divu. Vedle lesa do nebe sahajících mrakodrapů socha z dálky vypadala jako piditrpaslík zoufale mávající párátkem, aby si ho někdo vůbec všiml.

Jak překonat sám sebe? Vyraž na dálkový trek - napsala Sylvie Korbařová

Sylvie je lektorkou kurzů focení

Už jste to někdy zkusili? Zažili tu dlouhodobou únavu, bolavé tělo, počítání zásob jídla a nakonec i ty zmatené pocity, které vás čekají v cíli? Že ne? Tak pojďme společně okusit hořkosladkou chuť dálkových přechodů a zjistit co na nich číhá na každého z nás.
Ačkoliv jsme všichni jedineční, tak emoce a prožívání, které nás potkávají během těchto chodeckých dobrodružství, jsou vždy podobné a celý trek se tak dá rozdělit do 4 fází:

Další cestovatelské články autorky Sylvie najdete na Cestuj se mnou nebo na CoutryPic.com.

S tuleními pásy za Velkým Benátčanem napsala Marie Pavlů

Je pět hodin ráno a mrazivý vzduch kolem horské boudy nám fouká obličejů. Sníh, v tuho chvíli narůžovělý z prvních známek právě vycházejícího slunce, nám nádherně křupe pod nohama, ale jinak všude panuje posvátné ticho. Ojíněný teploměr vedle dveří do chaty Deffreggerhous ukazuje -15°C.
Zívám a trochu smutně vzpomínám na hezky vyhřátý spacák, který mi byl ještě před půlhodinou domovem. Vím ale, že s lyžemi na nohou a batohem na zádech mě zima rychle přejde.
V dáli se tyčí bílá špička Großvenedigeru, našeho dnešního cíle.

Potřebuji váš čas – napsal Martin Tomášek

Potřebuji pomoc zdravých lidí. A jejich čas.
Vinou těžké mozkové obrny jsem totiž od narození upoután na vozík. 
Chtěl bych začít trochu cestovat, sportovat, fotit a fandit svým oblíbeným fotbalovým a hokejovým týmům. Co mi v tom brání? 
Už několik let se snažím najít dobrovolníka nebo asistenta, abych se mohl v rámci možností osamostatnit. Nechci se pořád držet máminy sukně, věčně tady nebude a měl bych si začít zvykat na život bez ní.

Mlhou k vrcholu - napsala Hana Novotná

Dokázala jsem to! Jsem na vrcholu Ben Nevis! Je mi zima a není vidět skoro na krok. Ale jsem tady. 

Vzbudila jsem se do slunečného rána. Den jako stvořený pro výstup na nejvyšší britskou horu. Brzy ráno jsme na trailu jen já a ovce. Šlapu do kopce a kochám se výhledy. Stezka vede cikcak a s každou zatáčkou je chladněji. Nejdřív přijde na řadu mikina, pak šátek, pak čepice, pak bunda. Fouká a začíná se objevovat mlha.

Spolucestující na lince Aeroflotu - napsala Marie Pavlů

"Prosím vyplňte tyto formuláře a vezměte s sebou na pasovou kontrolu," rozdává letuška formuláře na trase Praha - Moskva. K Češce se obrací s nechápavým výrazem přiopilý spolucestující z vedlejšího sedadla:
- Izvinitě, što eto?
- Formulář, vyplň ho.
- He?
- No, bumažka, napisaj.
- Kak napisaj? 
- Ach jo, no pasmatri, što ja pisaju.