12. února 2025

Jen tak - napsal Jiří Wilson Němec

Skoroúsvit večerního zaříkávání
Na pochybách nenechává
Ani zdání
Dvou žhnoucích bodů
To se jen střetly
Dvě babočky
Jedna perleťová
A druhá s oky
Jako na polévce
Pak vzlétly
Na inkoustu nebe lehce
O sebe křídly zavadily
A každá jinam do ztracena
Ztrácela se uzavřená


11. února 2025

Kashmir - napsal Martin Paruch

Vypnul jsem letový režim. Za okýnkem se mihl na letištní budově nápis Srinagar. Ve sluchátkách mi hráli Led Zeppelin. Kashmir. “Let the sun beat down upon my face.”
Hranolky s ukazatelem signálu na horní hraně telefonu se párkrát protočily a pak se už nestalo nic. Vůbec nic. Bezradně jsem koukal na display. Data jsem měl zaplacená a ještě v Dillí všechno fungovalo bezvadně. Ne že bych si potřeboval hned zavolat, ale nemít přístup k internetu byl problém. V mobilu jsem měl uložené všechno. Třeba ubytování pro dnešní noc. Matně jsem si pamatoval, jak se místo noclehu jmenuje, jenže stejně nebo podobně se jmenovala stovka dalších.
Voják se samopalem pokrčil rameny, čímž označil moji situaci za neřešitelnou, a ukázal mi rukou směrem k východu.

10. února 2025

Aristoteles a úžasné myšlenky Poetiky - připravil Šimon Pravda

 „Věděli jste, že prakticky nejstarší literární pravidla vznikla už ve 4. století před naším letopočtem?
Zatímco na území pravěkých Čech ryli Keltové maximálně runy na mince, v antickém Řecku sepsal filozof Aristoteles nesmrtelné dílo, v němž rozebral tajemství dobrého příběhu. Sestavil do podrobna pravidla dramatu, kterými se řídí tvůrci příběhů dodnes. Aristotelova kniha se jmenuje Poetika. 
Mimochodem o její ztracené části Komedie se točí slavný román Umberta Ecca JMÉNO RŮŽE.

9. února 2025

O lvíčatech, jestřábovi a dalších zvířatech - napsal Martin Uhlíř

„To bolí, proč mě koušete do krve?“ zavrčel lvíček na své dva mladší sourozence. „Nebuď bábovka, do večera to přejde.“ rozesmál se ten prostřední.
Lvíčata si hrála ve stínu stromu na skrytém plácku mezi skalami, bylo to jejich tajné místo, chránily ho strmé skály a propast, měl jen jeden úzký vchod mezi balvany. Máma lvice před chvílí odešla na lov a mláďata se nebála, nechala je tu samotné už tolikrát a už dávno je naučila, aby nechodila blízko ke kraji.
Lvíčci si bezstarostně hrála až do chvíle, kdy ticho rozřízlo hluboké zabručení. Všechna lvíčata ztuhla. Věděla, že přichází něco nebezpečného, a že nebudou mít kam utéct.
Z výšky vše pozoroval starý jestřáb, moudrý strážce okolních lesů. Spatřil, že k plácku se štěrbinou blíží medvěd. Jestřáb slétl níž, aby lvíčata varoval: 
„Kde máte rodiče? Blíží se sem medvěd.“
„Tatínka nemáme, ulovili ho lidé a maminka je na lovu,“ vzlyklo nejmenší mládě.

8. února 2025

K VODĚ - NAPSALA ESTER VARGOVÁ

Josefína se v to ráno vzbudila výjimečně dobře naladěna. „Dnešek je můj den“. Byl konec dubna a slunce po dlouhé zimě sílilo. Obojživelná Josefína měla v plánu to ráno vyrazit ze svého zimoviště k vodě. Tam na ní čekal úděl zakódovaný hluboko v jejích genech- spářit se a naklást vejce. 
 Na trávě se leskla rosa připomínající skleněné korálky. Ta Josefínu příjemně ochladila když vylezla z pod svého kamene. Její zlatavo-měděná duhovka se širokou zornicí přelétla krajinu okolo ní. Tušila kudy se má vydat, šla přímo za svou širokou tlamou, směrem k rybníku. Její mohutné, poměrně krátké nohy jí nesly celý den, čas od času udělala pár menších skoků. Už se stmívalo když ucítila povědomý puch sinicové vody.
„Už jsem skoro tam!“ vykvákla hlasitě. 
Udělala jeden nemotorný skok ku předu ale narazila do síťky která ji okamžitě vymrštila zpět na zem.

Magická Kniha - napsala Alena Zouvalová

Goblin seděl na schodech chrámu hluboko v lesích. Slunce dopadalo v akorát tak správném úhlu a nádherně hřálo. Goblina chytal spánek, ale musel zůstat ostražitý. Podrbal se ve vousech.
„Vřelé pozdravy,“ zaskřehotal. Mezi stromy k chrámu vjel povoz s dvěma mladými muži.
„Co ten starej goblin řikal?“ zeptal se první druhého.
„Jen nás zdraví,“ odpověděl druhý prvnímu. „Zdarec, gobline.“

7. února 2025

Referát: O psaní detektivek - podle Wikipedie připravila Dagmar Kokešová

Při psaní detektivek nám může pomoci slavné desatero pátera Knoxe, publikované roku 1929. 
Ronald Arbuthnott Knox (1888-1957) byl anglický katolický kněz a spisovatel  detektivních příběhů. Napsal šest románů a celou řadu povídek, hlavní postavou většiny je Miles Bredon, detektiv ve službách pojišťovny. Známé se stalo jeho desatero doporučení, kterých by se měli autoři detektivek držet, aby hráli poctivou hru se čtenářem a ten mohl zápletku rozřešit. Toto desatero inspirovalo Josefa Škvoreckého k sepsání souboru povídek Hříchy pro pátera Knoxe, v nichž jedno pravidlo vždy záměrně poruší.

6. února 2025

Dobrodruh - napsal Jiří Wilson Němec

Osamocený pasažér František vystoupil z lokálky. Letmo přehlédl známá místa a nasál vůni rodného kraje. Vydává se svým směrem vstříc dobrodružství. Zažít dobrodružství si naplánoval stejně jako lord Castlepool ve filmu Vinnetou, rudý gentleman. Potrhlý je na to dost. Hranice mezi dobrodružstvím a průserem je tenká a upřímně, chtivec dobrodružství sklouzne spíše do nějaké šlamastyky než do filmových hrdinství. Tohle si ovšem František nepřipouští.

Názvy pohádek - vymyslely Kateřina Surmová, Marie Rysová, Alena Zouvalová a Natálie Hovorková

Názvy pohádek podle předmětů ve třídě

Kateřina Surmová: Pohádka o popsané tabuli
Marie Rysová: O princezně z království židlí
Natálie Hovorková: Prodlužkový král
Kateřina Surmová: Neposedné rolety a okno špindíra
Alena Zouvalová: Goblin z elektrické zásuvky
Natálie Hovorková: Hejkal z repráku
Kateřina Surmová: Cvak a Blik
Marie Rysová: O světě za promítacím plátnem
Alena Zouvalová: Kavka, hrozny a internet explorer

5. února 2025

Píseň o Oslíkovi a dračici - vytvořila AI podle instrukcí Šimona Pravdy

V temné noci, kdy na zemi spí stíny hor,
Oslík, hrdina srdce čistého, vykročil s odhodláním.
„Dračice, temná sílo, přicházím k tobě, abych hovořil,
A ne abych kráčel v cestě krve, v žáru boje, který ničí.“

Z hrdých úst dračice vzplanul hněv, jak plameny v srdci,
Z jejích nozder vytryskly plameny, horké jak síra z pekla.
„Mocný Oslíku, jsi nápadník, který přichází do mého království,
Mně neodporuj, nebo tě plameny spálí na popel.“

Ale Oslík, srdce jeho odvážné a neochvějné,
S pokorou, ale neústupně, v očích jeho jasně planulo odhodlání.
„Jsem tu, dračice, abych tě poznal, abych tě neohrozil,
Nech mě promluvit, tvé srdce může mít jinou sílu, než jen oheň.“

4. února 2025

Kniha Chaloupka strýčka Toma změnila svět - napsal Petr Janša

V dějinách literatury existují díla, která překračují hranice svého žánru a času. Jsou to knihy, které se stávají katalyzátorem společenských změn, provokují hluboké diskuse a inspirují generace. Dílo dokazuje, že literatura má moc měnit svět.
Mezi takové texty se nepochybně řadí „Chaloupka strýčka Toma“ od Harriet Beecher Stoweové. Tento román, poprvé vydaný roku 1852, není jen literární klasikou, ale také skutečným nástrojem společenské revoluce. Kniha, která svým obsahem otevřela oči milionům lidí po celém světě, hrála klíčovou roli v boji za zrušení otroctví – a tím i v proměně americké společnosti. Harriet, hluboce věřící abolicionistka, využila svého literárního talentu k tomu, aby prostřednictvím příběhu strýčka Toma a jeho spolutrpitelů podala svědectví o nelidskosti otrokářského systému. Stoweová čerpala z vlastních zkušeností – jako obyvatelka Spojených států amerických měla možnost pozorovat nejen kontrasty života na Severu a Jihu, ale i dopady rasového útlaku. Chaloupka strýčka Toma však není pouhým popisem – je obžalobou proti nespravedlnosti, prohlášením, že otroctví je zlo, které musí být zastaveno.

3. února 2025

Mladí to prý mají jednodušší - napsala Martina Křížková

Jó, za našich časů…
… jsme nejezdili s helmou na hlavě. Na kole ani na lyžích.
…  nepoužívali jsme bezpečnostní pásy.
Vychlastali jsme flašku Ostravského kahanu a pak se pozvraceli. Nikdo nepotřeboval opalovací krém ani černé brýle. Všechno bylo drsný a nebezpečný.
Cvičení v masce, kde tě učitelka z občanky děsila atomovou bombou. Šikana na vojně. Mazec prostě. Každý blbec uměl číst mezi řádky a myslet dvojsmyslně.

2. února 2025

U nás na Bělidlech - napsala Zuzka Fajmonová

U nás na Bělidlech se pořád něco děje. Opravdu. Za celou dobu, co tady bydlíme, se nestalo, že bychom měli chvíli klid. Začalo to Myší dírou. Ta je buď zacpaná dodávkou nebo uzavřená. Když ji na pár dní náhodou otevřou veřejnosti, boucháme regulérně šáňo.
Pokračuje to uzavřením železničního přejezdu a tím, že přestanou jezdit tramvaje a místo toho jezdí autobusy. V jiný časy, samozřejmě. A ne tak často jako tramvaje, přece to ghetto nebudeme rozmazlovat, že jo.

1. února 2025

Vidět Neapol... a chtít se tam vrátit - napsala Hana Hermanová

Vidět Neapol... a zemřít

I.

„Děvčata, být Vámi, vůbec bych tam nechodil,“ povzdechne si recepční našeho neapolského hotelu a upře na nás své nekonečně smutné modré oči. Ale já ten park chci vidět. Psala přece o něm Elena Ferrante v Prolhaném životě dospělých a podle google maps by neměl být dál než dvacet minut chůze. 
„Ano, ano,“ přikývne recepční a upraví si temně vínovou kravatu. „Dvacet minut chůze, ale jaké chůze! Je to po schodech nahoru, nahoru a pořád nahoru! Up, up, up and more up! Jste snad, dámy, kamzíci?“ 

31. ledna 2025

Prozření - napsala Lucie Svibová

„A kolik vás celkem bude? Někde jsem četla, že na romskou svatbu, se sjedou všichni příbuzní,“ zeptala jsem se korektně, abych se nedotkla něčích citů slovem Cikán, i když mi spojení „romská svatba“ nešlo přes pusu.
Stála jsem v otevřených dveřích svého bytu a nevěřícně zírala do chodby a na schodiště domu. 
U sousedčiných dveří bylo zatím zhruba 30 párů bot, dvoje složené golfky, uvázaný pes, hromada pestrobarevných krabic a kytice lilií. Po schodech běhaly bosé děti (ty jsem spočítat nedokázala, protože byly stále v pohybu), vstupní dveře do činžáku byly otevřené a obležené Romy s cigaretami přilepenými ke rtům a plechovkou piva v ruce.

STANICE VRCHLABÍ - napsaly Barbora Bilišňanská a Kamila Doktorová

Ve stanici Vrchlabí vystupuje maminka se čtyřletým chlapečkem a říká svému synkovi: "Nezapomeň pozdravit."
„Na shledanou,“ zakřičí klučina do kupé, kde zůstane učitel a bezdomovec. 
Učitel zamává: "Nashledanou."
Bezdommovec zabručí: "No, nazdar." A dodá: "Tady se člověk nemůže ani vyspat."
"Co se vám nelíbí? Byl to slušně vychovaný chlapeček."
"To určitě, byl to uřvaný fakan. Pořád něco mlel a tu hubu nezavřel."
"Byl zvídavý a měl chytré otázky."
"Koho to zajímá, když jsem celou noc nespal, co byla venku taková zima."
"Děti jsou naše budoucnost, je dobře, že se jim rodiče věnují a povídají si s nimi."
"No, může se ptát doma, tam ať rodičům klidně odpadnou uši z jeho keců."

30. ledna 2025

Taky řešení - napsal Marek Bucko

„Nechápu, jak můžete tu pobočku řídit takovým způsobem?!“ začíná provozní ředitel svůj komentář na měsíční poradě.
„Co máte přesně na mysli, pane řediteli?“ dotazuji se, protože netuším, kam nadřízený míří. Navíc i nás vedení nutí, ať se vyjadřujeme přesně.
„Hlavně žádný revoluční kecy jako zlepšíme, změníme, zařídíme! Chci konkrétní kroky!“ řve vždy provozní na poradách. Asi proto se teď sám ptá obecným, nejdebilnějším způsobem. Vyhrkne na mě obecný výprc a já už se k něčemu přiznám.

29. ledna 2025

Plachty v poušti - napsal Martin Paruch

Na ceduli jachtařského klubu nenarazíte v poušti každý den. Vtip, napadne vás. Jachtařský klub! Tady! To určitě.
Vousatý chlapík mě se smíchem přesvědčoval, že je to vážně tak. Seděli jsme v jediném místním hotelu a debatovali nad sklenicí piva. Šest set kilometrů na sever od Adelaide. V pustině, která nemá daleko ke středu Austrálie. Tvrdil, že na jezeře Eyer, které je jen kousek odsud, se opravdu dá plachtit.

Dým - napsala Barbora Macko

Pomalu doutnám
v tvém požáru
V tobě se rozplývám,
tvaruji se ve tvém tvaru
a potichu dýchám dým,
co vstupuje mi do plic.
Vnitřní symfonii poslouchám,
když zhasínám světla světlic,
a sladce usínám
v tvém slunečním západu,
zvolna se rozpadám.

Oddávám se nápadu,
že řekl jsem vše, 
co měl jsem říct.

28. ledna 2025

Splněná přání - napsala Lucie Svibová

„Já bych strašně moc chtěla cestovat,“ povzdychla si Olga. „Podívat se do Ameriky, do Hollywoodu, nebo vidět polární záři, být za polárním kruhem. Nebo příští rok na Olympiádu do Pekingu. To by bylo úžasný.“
Seděly jsme v přítmí baru, kolem se míhala světla diskotéky, červená a modrá pak zase modrá a žlutá, dokola a dokola. Hudba teď naštěstí tolik neřvala, takže jsme se slyšely. A to bylo dobře, protože nový vánoční hit už nikdo nemohl ani cejtit. Teda slyšet.

27. ledna 2025

Vošahlíku, nešahej! - napsala Klára Dvořáková

„Říkám vám, že toho mám právě dost! Neplatím tomuhle ústavu nekřesťanské peníze za nadstandard, aby váš personál s mým manželem takhle zacházel!“ 
Elegantní dáma je značně rozčílená a nevydrží sedět. Postaví se a korzuje po kanceláři ředitelky domu pro seniory. Její energické kroky zanechávají brázdu na čerstvě vyluxovaném koberci.
„Paní Vosáhlová, já naprosto chápu vaše rozrušení. Personál samozřejmě udělal chybu.

26. ledna 2025

Tabu - napsala Zdena Součková

„Eliško, táta má ženskou…“ sděluje Elišce máma třesoucím se hlasem hned mezi dveřmi.
„No a co? Vždyť už jste deset let od sebe, bydlí jinde, tak co najednou řešíš?“ diví se Eliška.
„Tvůj táta je mi šumák, ale MŮJ táta, tvůj dědeček!“ zvyšuje máma hlas.
Chvíli je ticho, Eliška zamyšleně pozoruje mámu. Ta nedávno oslavila pětačtyřicet. Kamarádek fůry, ale mužskej nikde. A začíná mít divný názory. A to se Elišce přestává líbit.

Balónky - napsala Gabriela Vyhnánková

Jsou dva nafukovací balónky. Jeden modrý a druhý červený. Modrý naplněný héliem, červený naplněný vzduchem. 
Modrý stoupá nahoru k nebi, červený se válí na zemi.

Poučení: I když jsi hustější, nemusíš naplnit svůj potenciál.

25. ledna 2025

Vánoční dárek - napsala Sabina Prisender

Šedivé nedělní odpoledne ve starém měšťanském bytě nad Svratkou. Prosinec 1961. V obýváku je docela teplo.
Prcek hladí rám dřevěného krámku, který dostal k Vánocům, a pyšně chystá účtenky. Hra začíná. Rodina se postaví do řady. Otec zazvoní jako první.

"Dobrý den přeji, rád bych koupil dvě másla!"
"Nemáme."
"A sádlo?"
"Taky ne, možná příští týden."
"Tak na shledanou."
"Nashle."
Smích v auditoriu. 
"Dělá to výborně!" culí se otec.

24. ledna 2025

Vzpoura strojů - napsala Michaela Pacas

Když jsme se s kamarádkou bavily o svých zážitcích v posledních letech, tak v prvé řadě mě napadl jeden z nejintenzivnějších a zároveň nejkrásnějších, a to bylo narození mých dcer. Další krásné zážitky byly při cestování. Vryté do paměti mám například plavání s delfíny nebo safari v Africe, kdy jsme pozorovali zvířata v jejich přirozeném prostředí. Ovšem jeden z posledních zážitků, které ve mě probudil snad veškeré emoce, na které pomyslíte, tak ty ve mě vzbudila vzpoura strojů v naší domácnosti… Začalo to tím, že při dlouhém sezení vždy začala blikat světla. Člověka to hned zvedlo ze židle, probralo z jeho snění a donutilo jít zase něco dělat a to dřív než se přiblíží večer a budeme muset nahnat děti do jejich postýlek. Další stávka spotřebiče přišla hned poté.

23. ledna 2025

Mýty a jejich boření - napsal Jaroslav Valach

Příspěvek zkouší vystihnout povahu mýtu a zdůraznit jeho vztah k vyprávění a příběhu. Mýty jsou staré, předcházely vědecké poznání, ale stále hrají svou roli v životě společnosti. Někdy vysvětlují sdílené hodnoty, jindy brání změně. Pak je třeba je bořit. Bořit a tvořit nové, zůstávají totiž nejúčinnějšími nástroji, kterými uchopujeme svět.

22. ledna 2025

VŠUDEBIL Tour - napsala Nicole Studená

„Kde všude už jsi byl? V Tibetu? - Ne?!“
„Na Sokotře? - Taky ne?!“
„A co v Patagonii? - Že nevíš, kde to je?“
„Tak na Antarktidě? - Zima?!“
„A co jsi do teď dělal, když jsi nikde nebyl? - Debil!“
„Já jsem náhodou VŠUDE-BYL.“
Asi nějak takto dnes vypadá rozhovor s moderním všudebilem. Zástupci generace lidí, kteří se rozhodli vyměnit teplo a pohodlí domova, stabilní práci a pravidelné nedělní obědy u rodičů za bágl s limitní hmotností, letenku někam hodně daleko, treckové boty, funkční oblečení a nejnovější „jabkový“ mobil s aplikacemi pro cestovatele.

Propsat se ke čtenáři - napsala Katka Nevolová

První větou oslov srdce
Myšlenku svou rozvíjej
Veď čtenáře v labyrintu
Tak, jak jsi jej vystavěl.

Labyrint – to není chaos
Má svůj řád a pravidla
Logiku i překvapení
Aby cesta bavila.

21. ledna 2025

DENÍČKOVÁ - napsal Jiří Wilson Němec

Cite!
Lásko!
Něho!
Ví, páteříček sněhový, ke komu doplul
oknem do pokoje?
Černý samet beze zbroje s oranžovou šálou,
na dlaň sedl náhle zmaten.
Páteříčku, dlaň mám malou,
dívčí v bílém pokoji
a velkou lásku,
kterou má ten
jenž bezbrannou mne odzbrojí.

20. ledna 2025

Psí život - napsala Jitka Sova

O jé, už je to tady zase. Panička si bere z přihrádky tabulku čokolády a vaří si černočerné kafe do baculateho hrnku. Vzdychá, ťuká do klávesnice. Kouká z okna. Zase vzdychá. Chechtá se. Povídá si. Pak přijde k mému pelíšku. Hladí mě po hlavě, drbe za ušima. Jako fakt? Jdeme ven?
Sjedeme dolů výtahem, panička otevírá domovní dveře. Vystrčím hlavu. Cože? Do téhle tmy a deště mám jít? Copak neví, že do takového počasí bys přece psa nevyhnal?
Vzpříčím se ve dveřích. Nikam nejdu. Ještě to chvíli vydržím. No, když jinak nedá.

Brno na nebeské mapě - napsala Martina Křížková

„Vážení,“ zahájil šéf firmy Nebesa s.r.o. svatý Pavel poradu energicky.
„Bůh nám svěřil tuhle lukrativní zakázku, a když to dnes dokončíme, zas bude božská mana. Spousta money! Deadline je nepřekročitelný. Prostě až zítra vyjde slunce, musí mít Brno svůj symbol pro nové tisíciletí.“
Marketéři z firmy Nebesa s.r.o. se zahloubali. Všem bylo jasné, že zakázka na branding českých měst pro 21. století je výhra v loterii. Bůh prostě občas měl toho tvoření až nad hlavu a nestíhal. A tu ukáplo něco medu i pro nebeský komerční sektor.

19. ledna 2025

O muži, který loupal vejce - napsala Stefanie Michael

Chlapec dostal za úkol oloupat vejce. Moc mu to nešlo. Drobné prstíky zápasily se skořápkou, zůstávaly na ní kousky bílku a vajíčko bylo plné ran a rýh jako po boji. Stejně se cítil i on.
Jak rostl, stávaly se jeho ruce obratnějšími a oloupaná vajíčka byla oblá a hladká jako kůže dívky. Na každém ale našel jistou nedokonalost. 
„Musím se víc snažit,“ pomyslel si.
Jednou se u něj zastavila Smrt. Muž těžce dýchal a jeho vrásčitě, věkem zohýbané ruce se třásly, když ji požádal, aby mohl oloupat své poslední vejce.
„Spokojen?“ zeptala se, když ho odváděla na druhou stranu. „A chutnalo ti?“
Muž se zarazil: „Nikdy jsem žádné nesnědl.“
Smrt jen nechápavě potřásla kosou a odvedla muže, který svůj život zasvětil skořápkám.

O králíkovi a prasátku - napsala Edita Dvořáková

Letošek byl pro prasátko velmi úrodný. Z rozlehlých polí sklidilo mnoho mrkve, řepy a další zeleniny. 
„Co já s tím vším budu dělat?“ lámalo si hlavu. „Už to mám! Blíží se jarmark a vyrobím samé dobroty. Zbytek rozdám potřebným.“
Mělo samo ze sebe radost, jak dobře to vymyslelo a hned začalo s přípravami na oblíbené trhy, kam chodila všechna zvířátka z okolí.

18. ledna 2025

Přistání na Půlměsíci - napsal Martin Paruch

Göbekli Tepe

„Tancuj!!” křičel rozesmátý Hasan. Arabštině jsem nerozuměl, ale jeho gesta byla víc než výmluvná. Kroužil po dvoře s dvěma dětmi a svíjel se v rytmu orientální hudby. Pro člověka, který se na plesech schovával i před valčíkem, představovala jeho výzva „tancuj” zásadní ohrožení osobní integrity. Jenže když chcete proniknout dovnitř komunity, je potřeba něco obětovat. Statečně jsem se postavil a začal se natřásat podle Hasanova návodu. 

17. ledna 2025

Tělocvikářovo prokletí - napsala Hana Hermanová

Sport je přípravou na dobrodružství, které nikdy nepřijde. 
(Robert Musil)

„Maminko, nemohla bys zase udělat to svoje kouzlo? Víš, to, jak si začarovala monsieur Frederiqua!“ 
„Nino, to už jsme si vysvětlily, že si monsieur Frederiq zlomil tenkrát nohu v krčku a že vám pak na měsíc odpadnul tělocvik byla náhoda, já jsem s tím neměla nic společnýho!“ 
Nina kýve, jako že chápe, ale někde v koutku své devítileté dušičky chce pořád věřit, že maminka je čarodějka, co může uřknout všechny, co se jí nebo její rodině postaví do cesty. I monsieur Frederiqua, který spíš než tělocvikáře na prvním stupni připomíná seržanta Hartmana z Olověné vesty, co driluje vojáky ve Vietnamu. 
„Když já na ty dostihy nechci!“ 
Nina v češtině plave stejně jako v tělocviku. 
„Dostihy jsou pro koně, ty máš běžecké závody. A umět rychle běhat ti jednou může zachránit život, co ty víš!“ 

16. ledna 2025

Prodaná nevěsta po africku - napsala Jitka Sova

Pod bosýma nohama mám bílý štěrk. Bodá do chodidel, ale nevadí mi to, skoro pořád běhám bosa. 
Žiju s rodiči, kteří jsou diplomaté tehdejšího Československa, a bratrem ve východní Africe, je konec šedesátých let minulého století, je mi jedenáct, opálené hubené nohy mi vykukují zpod krátké sukně, opatrně našlapuji po cestě směrem k našemu domu. 

15. ledna 2025

Leporelo - napsala Barbora Macko

Kousky mé duše
skládáš jak leporelo.
Jako bys chtěl zabít
Vše, co tak bolelo.

Vteřinovým lepidlem
zalepuješ všechny roztrhané listy,
ale ani jeden z nás
není si jistý.



14. ledna 2025

Referát: Nejčastější chyby autora při psaní čehokoliv - připravila Nicole Studená

Posláním a darem autora je nás pomocí příběhu přenést do konkrétního prostředí, do poutavého děje a umožnit nám žít příběh s postavou. Pokud ale udělá některou z dále jmenovaných chyb, je to stejné, jako by nás v jednu ráno vytrhnul z krásného snu. 
Zatímco Aristoteles jmenuje chyby pouze dvě základní, John Gardner v rozšířené podání Dany E. jich u autora vidí v knize Art of Fiction celou řadu. 
Asi vzhledem k tomu, že v Aristotelových časech uměl psát jen opravdový vzdělanec a do psaní se nepouštěl každý diletant, co má pocit, že zvládnutí abecedy stačí k napsání románu, nabádá Aristoteles pouze k tomu, aby si autor ověřoval fakta a nenechával například koně vykročit oběma předníma nohama naráz, případně si k napodobení nevybral předmět, který ze své podstaty nemůže být napodoben.

13. ledna 2025

Duch obejdy v knižním klubu - napsala Sabina Prisender

V našem "knižním klubu" je nás šest. Je nám většinou šedesát a po šedesáté šesté hledáme štěstí v školských škrabopisech.
Dnes to šumí švejkovinou.

"Já jsem na to pyšná, že jsme národ Švejků. A navíc, teď mám dokonce i svého OSOBNÍHO Švejka. Ota je hotovej Švejk."
"My víme, my ho viděly."
"Pořád se tak naducaně usmívá. Malej a kulatej, odstátý uši, s tou svou placatou čepicí na hlavě, no celej Hrušínský...."

12. ledna 2025

Dveře a okno - napsala Barbora Bilišňanská

Hádají se dveře a okno, kdo je důležitější.
"Beze mě nikdo nevejde dovnitř a nikdo neodejde z místnosti."
"Beze mě by nebylo světlo a nebylo by nic vidět."
Ozvou se zdi: 
"Beze nás byste oba leželi rozbití na zemi."

Poučení: Kdo si myslí, že je nejdůležitější, je bez ostatních často nikým.