Po stopách Johna Henryho Pattersona v Keni - napsal Petr Janša

Duch a Temnota, dva lidožraví lvi, vstupují pod rouškou tmy do tábora spících, nic netušících dělníků. Každý si odnáší jednu vzpouzející se oběť. Těla požírají blízko tábora. Ti, kteří s nimi ještě před chvílí spali ve stanu, slyší, jak křupají lidské kosti. Prakticky každý den někdo v pracovním táboře padne lvům za oběť. Řádění obou lvů zastavil až plukovník Patterson, britský voják, pověřený stavbou železničního mostu přes řeku Tsavo.

Nejblbější díra - napsal Marek Bucko

„Nazdar Skrblíku! Jedny Camelky a kofolu! Malou, prosím!“ zahlásil jsem v hospodě v sousední vesnici, kde jsem se zastavil cestou z práce. Bydlel jsem ve vesničce vedle. Tam hospůdka ani obchod nebyly.
„Tak hele, Pražáku, kofolu tu nechlastajó ani děcká! Natož my ostatní, co navíc podle teba žijeme v Ásii!“ zakoulel hostinský „Skrblík“ očima.

USADIL SE POD SMRKEM A... - NAPSALY ESTER VARGOVÁ, ANASTASSIYA ASTASHKINA A KATEŘINA SURMOVÁ

ÚNAVA HOUBAŘOVA

Ester Vargová

Usadil se pod smrkem, unavené nohy se pokrčily v koleni. Svaly se uvolnily. Mírně opřel temeno hlavy o hrubý kmen mohutného stromu. Měl za sebou dlouhou chůzi ve spletitém terénu lesa. Spokojeně na chvíli zavřel oči a proutěný košík plný hub opřel o holeně. Cítil jak se vůně čerstvě sesbíraných hřibů vane kolem a myslel na smaženici která ho dnes večer pravděpodobně čeká.

Nejtišší místo na světě - napsala Kateřina Surmová

Les beze zvuku. Myslím na to docela často. Bylo tam všechno, co v lese má být. Ale zároveň to bylo prázdno. Vítr, který nešuměl v korunách stromů, větvičky, které nepraskaly, a zvířata, která jakoby ani neexistovala.
Vše dvacet kroků od nás utopené v kalné mlze. Snad to byla právě ona, kdo bránil zvuku přijít blíž. Z toho bíla sem tam vykukovaly kořeny vyvráceného stromu – zeď vztyčená z měkkého mechu – a nebo betonový hrb dalšího z krytů.
Chtěla jsem něco říct, ale les mi to nedovolil. A tak jsme chvíli pokračovali bez řečí.

LES - NAPSALI MATÚŠ ŠIMONČIČ, ALENA ZOUVALOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ, MARIE RYSOVÁ

Z BAHNA

Matúš Šimonic 

Obklopený hustým krovím a stromami, po členky zaborený v bahne sa cítim stesnený. 

Každým rozochveným nádychom moje pľúca plní vlhký, teplý vzduch páchnuci po machu a lišajníkoch. 

V hlave mi ohlušujúcim tónom rezonuje jedno slovo: “MYSLI!” 

Na čele sa mi vytvoril tenký film chladného potu a s rozbušeným srdcom a vyschnutými ústami tupo hľadím na špinavú poloautomatickú brokovnicu v rukách svojho kamaráta.

Zadání:

Popište les všemi smysly.

Neopětovaná láska - napsala Stefanie Michael

Foto: Pinterest

Nechtěla ho vidět. Neměla ho ráda. Nedokázala na něm najít nic, co by mohla milovat.
Vadilo jí, jak se natřásá, když se směje. Jak rozhazuje rukama a rychle mluví. Nenáviděla jeho chuť k jídlu. A jeho touha po dotecích a fyzické rozkoši pro ni byla téměř nesnesitelná.
Přesto se občas cítila provinile, když se někdy zadívala do jeho očí. Plných hlubokého smutku a zároveň porozumění. Tehdy cítila, že je milována způsobem, jakým ji nikdo jiný nikdy milovat nebude.

Není cihla jako cihla - napsala Anna Vocelová

Zlatokopka Táňa zjihla,
za pár sexů přijde cihla,
bude celá ze zlata
Táňa bude bohatá.

K véče dá mu k salámu
oschlou cihlu eidamu,
potom kaši z krupice,
z cihel drť jak skořice.

Sokotránské kontrasty - napsal Michal Hejna

Sedíme s Martinem na rohoži pod rozvětveným stromem. Pijeme čaj a obědváme rýži s kyselím kozím mlékem. Tuhle část expedice si Markéta užívá víc než my. Jako žena má přístup i do částí vesnice, kam se muž nikdy nepodívá.
Za chvíli přichází s nějakou starou ženou. Prý si ztěžuje na bolest oka. Má štěstí, oči a ruce jsou jediné části ženského těla, která může cizí muž vidět. Oko je silně oteklé. Martin na první pohled poznává silný zánět, a hlavně rozvinutý šedý zákal. U nás dnes už banální onemocnění, zde rozsudek ke slepotě.

Erotické literární esence - napsaly Kateřina Hošková, Alena Zouvalová

V POSTRANNÍ ULIČCE
Kateřina Hošková
Zlehka ji položil ruku na bok a nemotorně si ji přitáhl blíž. Cítila jeho teplo a v okamžiku, kdy přitiskl svá ústa k jejím. Když mu chtěla polibek oplatit, ozval se mužský hlas a pronikavé světlo jim zastínilo zrak.
„Hej! Tady nemáte co dělat!“ strážný sklonil baterku a gestem ruky jim naznačil, ať rychle zmizí. „Ať už vás tu nevidím.“

Rychle si urovnala vlasy i sukni.

Psaní dává křídla - Zpravodaj 7/2024

Milí přátelé psavci!
Plánovaný letní mejdan bude zase v Radotíně

 

Pozor, pozor! Bohunka musela z rodinných důvodů své pozvání stáhnout, a tak literární mejdan bude opět v Radotíně, a to v původním termínu 13. srpna, ale až od 17 hodin. Nejezděte tedy do Kbel!! 

V polovině září chystáme speciální cestopisný víkend na Šumavě. Dlouhodobé povídkové prezenční i on-line kurzy začnou na podzim. Kdo chce uplatnit slevové kupóny na tyto jmenované akce, nechť se zapíše do konce července.

Krásné dovolené Vám přeje Dana

---

Letní bonusová lekce se koná v úterý 13. srpna od 17 hodin 

u Dany v Chatové ulici v Radotíně. 

Kurzovné: dobroty či pitivo. 

---

Pláž - napsala Stefanie Michael

Foto: Pinterest

Poprvé v životě byl sám. Seděl na pláži, dýchal slaný vzduch, poslouchal křik racků a šumění moře, užíval si poslední dotyk paprsků zapadajícího slunce na své kůži i jemné pohlazení větru, který byl na toto roční období a místo nezvykle klidný.
Když včera usínal v malém pronajatém domku na samotě nedaleko pláže, uvědomil si, že ještě nikdy sám nebyl. Celý dosavadní život byl s někým nebo vedle někoho. V domě, kde vyrostl. Na koleji s kamarády. Pak se svojí ženou. Včera poprvé spal někde, kde byl úplně sám. Našel odlehlý kout, kam turisté touto dobou nejezdí. Dům si pronajal na měsíc. Potřeboval si všechno srovnat v hlavě. Být sám. Sám se sebou.
Díval se na moře a před očima se mu vynořovaly obrazy posledních dnů. Znovu viděl sám sebe, jak přichází domů. Ten den, kdy v něm „praskla další struna“. Tentokrát nevedla do ticha, ale přinesla vodopád slov.

Zásah shůry - napsaly Kateřina Hošková a Alena Zouvalová

OSEL

Alena Zouvalová

„Už nevím, co si počít! Prosím, dej mi znamení!“ křičel Damián a mával rukama k nebi. 

V tom se rozfoukal vítr a oheň před ním vzplál.

„Ano! Ano, děkuji! To, co dělám, tedy má smysl!“
Jeho osel mu pohlédl do očí: „Já už nevím. Ne, ty vole. Přestaň okamžitě dělat, co děláš.“

PŘEDČASNÝ POCIT VÍTĚZSTVÍ
Kateřina Hošková
Myslela jsem, že to bude snadné. Nebylo. I přesto, že jsem nevynechala jedinou hodinu a poctivě se učila, teď jsem měla v hlavě prázdno. Je to pokaždé stejné a já se nikdy nepoučím. Zkouším to stále dál a dál a v pěti z deseti případů selžu.

Trampoty pana Havrana - napsala Alžběta Káninská

Na kraji lesa, na jednom věkovitém dubu bydlel pan Havran. Rád se každé ráno procházel po jedné z větví a dával na odiv lesk svých ebenových křídel. Tedy, donedávna. Od doby, co se na vedlejší břízu nastěhovala skupinka štěbetavých sýkorek, raději jen trudomyslně vysedával ve svém hnízdě.
Ty záludné potvory mu nedaly spát - pořád mu v hlavě zněly jejich posměšky: “Viděli jste toho Havrana od vedle, holky?“ 

“Toho s tím velkým frňákem? No to si piš! Myslí si o sobě bůhvíjaká není hvězda, ale přitom by si o něj nikdo ani kolo neopřel, chichichichichi!”

CHRPA A CHROUST - REGINA KNAPÍKOVÁ

Chrrrrr.
Co tady tak pospáváte?

Už dlouho nevysvitlo sluníčko. Ach jak já toužím znova roztáhnout své moré lístky!
To můžete přeci hned. Stačí chtít!

Konstrukce stolku podle návodu - NAPSALA MARKÉTA MURGOVÁ

Poctivě se držím instrukcí a krok po kroku dávám dohromady dřevěnou skládačku. 

Nahlédnu do papírového návodu a prosím jakoukoliv entitu, která tam nahoře existuje, aby mi dala sílu. Zčásti složenou konstrukci konferenčního stolku mám vzorně položenou na koberečku před sebou.
Čtyři šroubky E112 nasměrovat do menší ze dvou dírek na desce S5 a proces opakovat znovu s menší deskou E4. Pozor, varuje manuál, šroubky E112 se podezřele podobají šroubům A52. Za chvilku mi dojdou šroubky typu E220, ačkoliv bych stále měla čtyři mít a ty zbylé do malých dírek nepasují.

Jak jsme jeli na mangrovníky - napsal Michal Hejna

I na Sokotře najdeme asfaltové silnice. Jedna vede podél severního pobřeží, jedna vede podél části jižního pobřeží a jedna je spojuje napříč od jihu k severu. Zbytek jsou nezpevněné cesty, někdy docela sjízdné, většinou ne a nezbývá než obdivovat řidiče, co jsou všechno schopni projet. Proto se špatně přepočítává vzdálenost na čas, a proto je každá jízda do vnitrozemí malým dobrodružstvím.
To naše začalo v okamžiku, kdy Martin prohlásil, že mangrovníky celosvětově odumírají a nikdo neví proč.

Džíska - napsala Kateřina Surmová

Jdu si takhle v pondělí po ulici, hlava dolů, oči na chodníku, když vtom někdo zavolá mé jméno. Otočím se a... je to zase ta džíska ve výloze sekáče. 

„Pojď blíž, jen blíž…“ klapá na mě kapsami.
Přiskočím k výloze, rozepnu peněženku a nastavím její bídný obsah bundě: „Vidíš? Tohle je na živobytí. Jídlo. Ehm… pivo. A tak podobně.“

Musím vypadat šíleně, ale pochopte, ten hadr mě otravuje už přes dva týdny.

PŘÍPRAVY K ODCHODU - NAPSALA VALENTÝNA HÁJKOVÁ

„Už budeš připravená?” 

„Jó prosim tě, už se jen nalíčím. Hlavně ty už by ses měl začít chystat.”
„Já jsem oblečenej ve vteřině.”
„Jen aby, já už se jdu obouvat.”
„Nevíš, kde mám tu modrou košili?”
„Vim, zrovna jsem ji dala do pračky.”
„Sakra!”
„Ty zase zdržuješ. Hlavně, že seš oblečenej ve vteřině, co?"

El Chupacabra - napsala Alena Zouvalová

Už to bude skoro pět let, co se Jan zabývá kryptozoologií a jeho největší fascinaci nebudí Yetti nebo Lochnesska, ale kryptyd zvaný chupacabra. Jde se o malého psovitě vyhlížejícího tvora, avšak s ostrými zuby kterým se vám jako upír může zahryznout do krku, aby vám vysál všechnu krev. To se aspoň říká. A Jan je přesvědčený, že už je blízko průlomovému objevu. Proto se vydal do pohoří Karadany v latinské Americe. Dopátral se tomu, že právě tam jako první na světě dokáže existenci chupacabry.

Fesťák na pláži v africkém stylu napsal - Petr Janša

Hudební festival v malebném městečku Santa Maria na kapverdském ostrově Sal je každoročním vrcholem oslav patronky ostrova, Nossa Senhora de Piedade, které připadá na 15. srpen. Jedinečné atmosféry, kde místo divoké africké hudby, drog, sexu a dekadence, naleznete pečlivě organizovanou kulturní akci.

Kapverďané dokáží nabídnout takovou úroveň, že by mohla inspirovat nejednoho pořadatele našich domácích festivalů.

Spřízněná duše - napsala Barbora Macko

Potkal jsem spřízněnou duši,
aniž by kdokoliv
cokoliv tušil.

Chtěl bys pro mne
ukrást hvězdné nebe.
Jak kdyby se nebe vpíjelo do trávy.

Všechnu tvou lásku naučit se přijmout,
Nevím, jak dostal ses mi do hlavy,
ale chci v tobě zpívat i zhynout.

Cítím uvnitř ten známy tlak,
něco ve mě křičí.
Snažím se duhou zahnat temný mrak,
vevnitř mě můj vnitřní člověk ničí.

Tak ráda jsem se smála a teď? - napsala Ester Kateřina Vargová

Manželstvím zničená Jara se právě vracela domů z práce. Po včerejší hádce s manželem byla vyšťavená a mohla si být jistá, že doma jí čeká další. Ruda si totiž vždycky si našel něco, s čím být nespokojený. Včera večer se do své drahé pustil protože mu na stůl položila příliš horkou polévku a on si spálil jazyk.
„Ježiš, ty seš úplně mimo, Jaruno... já se chci v klidu najíst a ty mi sem podáš tenhle žhnoucí sajrajt.“
S výraznou vráskou na čele si Jara přehrávala jejich včerejší hádku.
„Dneska hrajou fotbal a jestli naši prohrajou tak bude zase celý večer dusno“. 

Jara neúmyslně začala zkracovat své kroky a nohy které jí nesly domů se zpomalily. 

Neklidné noci - napsala Veronika Wilhelmová

“Nádech, výdech,” šeptám si v duchu. Tohle musím zvládnout. Nejsem už přece žádná malá holka. Otevřu dveře od svého pokoje a okamžitě běžím k vypínači. 

“Blik!” rožnu lustr v obýváku. “Uf, nejhorší část je za mnou.” 

Z obýváku na chodbu už je trochu vidět, stejně ale rozsvítím i tam a hned potom i na záchodě. Nesnáším být doma sama. Když jsem byla mladší, bála jsem se každého jednoho zvuku, který náš starý rozvrzaný dům udělal. Přemlouvala jsem mamku, abych si mohla pozvat kamarádky pokaždé když šli s tátou večer ven, a mě nechávali doma samotnou.

Poklady ze skládky a kouzlo namátky - napsal Marek Bucko

„Hm, hm... tak to jsou určitě zajímavé exponáty, ale k čemu to Pozemšťanům může sloužit? Kde jste ty předměty nalezli?“ ptá se svých podřízených velitel ALT (archeologického létajícího talíře) odněkud z Proximy Centaury.

„Šlo patrně o místní skladiště potřebných předmětů. Obrovský kopec,“ uvažuje před šéfem nahlas Cé iX. „Na něj vjížděli jen vybrané dopravní prostředky oranžové barvy s blikajícími oranžovými světly na střeše a ambasadoři, též celí v oranžovém. Jeden byl vždy v pilotní kabině a dva navigovali na speciálních stupíncích vzadu.

Kancelářská sponka - napsala Zdena Součková

Je to děs, v práci se všude válí kancelářský sponky, ale když bych doma jednu potřebovala, tak nic. Jak jinak se dostat do té malé dírečky v mobilu, která otevírá jeho útroby. Můj starý mobil potřeboval občas vyndat baterku, pořádně ji ošoupat hadříkem a vložit zpět. Proč to tak chtěl, mi nedokážou vysvětlit ani renomovaní odborníci. Až jsem konečně nanosila zásobu sponek domů, už mám nový mobil, dírečkou se otvírá jen při vkládání sim karty. 

Takže teď, po vzoru mé mámy, používám sponky na občasné šťourání se v uchu, což jsem u ní vždycky nesnášela. Měla jsem strach, že jí tam ta sponka zůstane. Já to samozřejmě dělám opatrně, tak nevím, proč u toho moje dcera tak vyšiluje.

Divergentní cvičení - napsala Nataša Richterová

Divergentní (rozbíhavé) myšlení

WIKIPEDIA: „Divergentní myšlení označuje myšlenkový proces, který vede ke vzniku většího množství originálních řešení problému. Jedná se o myšlení rozbíhavé, kdy stimulus v podobě předloženého problému vyvolá hledání a vytváření různých alternativ. Uplatňuje se zejména, pokud má problém více možných řešení nebo pokud k jeho vyřešení vede několik rozdílných cest. Divergentní myšlení bývá považováno za jeden z významných předpokladů kreativity.“ 

Cvičení je inspirováno testem neobvyklého použití amerického psychologa Joy Paul Guilforda. Testové úlohy vyžadují po respondentovi, aby se pokusil vyjmenovat co nejvíce způsobů využití běžných předmětů, jako jsou např. cihla, kancelářská sponka nebo noviny.

Krysa z písečných dun - napsal Petr Janša

Désert de Lompoul je malá poušť jižně od Saint-Louis v Senegalu.

Jsou dvě hodiny odpoledne. Nasedáme do auta a vyrážíme na cestu. Z města Somone směrem na sever k poušti Loumpol nás čeká přibližně 200 km jízdy.

Asfaltová cesta sviští pod koly, zatímco my pohodlně sedíme v chládku klimatizace. "Bude to nádhera," hlásí Babou, náš průvodce a řidič v jedné osobě.

Jednou - napsala Labuť

Noah byl s maminkou v obchodě s elektronikou a každého zaujala jiná věc, takže Noah od maminky odběhl. Maminka na Noaha volala, ať se jde na něco podívat, ale chlapec se jí někam ztratil a najednou nebyl. Začala ho snánět, všude se ohlížela a chvíli po tom se rozplakala. Netušila, že Noaha vtáhl do svých spárů Internet a že byl desetiletý Noah najednou úplně sám ve světě, co vypadal jako ulice s obchody, ale rozhodně tomu tak nebylo.
Procitl, a jako by se cítil větší, silnější, dospělejší a taky to tak bylo.

O FELÍCII A BAVORÁKU - NAPSAL MATÚŠ ŠIMONČIČ

Stará Felícia si pokojne prdkala v ľavom pruhu na diaľnici. Vtom si všimla za sebou rýchlo približujúce sa svetlá.
“Uhni!” zvolal rozhorčený Bavorák M4. Felícia sa ale nedala rozhodiť a kľudne si ďalej šla svojim tempom. Bavorák sa jej nalepil na kufor a začal blikať diaľkovými svetlami.
“Si hluchá? Choď mi z cesty!”
“Ale ja nemám kam,” odvetila Felícia, “Celý ľavý pruh je plný. A aj tak,” pokračovala, “je tu maximálna rýchlosť 90.”

Věkově zkušení, chystají nám vzrušení - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, mistře! My jdeme na tu střechu!“
Tchán, jmenuje se Jaroslav, ale nikdo mu neřekne jinak, než Jarek, se usmívá a jako zhypnotizovaný otevírá vrata.
„Pojďte dál, pánové! Zajeďte si s tou dodávkou na dvůr…“
Parta špatně česky mluvících, značně opálených dělníků se vrhne na střechu a strhává staré eternitové šablony. Ze střechy králíkárny, dílničky a nedůležitého přístavku.

Jak chutná porto? - napsala Vendula Beaujouan Langová

Stojím na ocelovém mostě Dom Luise I přes řeku Douro a shlížím na zubaté červené střechy vinných sklepů Vila Nova de Gaia. W&J Graham´s, Taylor´s , Ramos Pinto, Ferreira, Fonseca. Na hladině se pohupují barcos rabelos, lodi přepravující před pár desetiletími sudy portského vína z údolí Alto Douro k uzrání do portských sklepů. Má portugalská kamarádka říká, že portské chutná jako oslava, jako chladné dny před uložením ke spánku, i jako letní noci v rozpálených ulicích. Musím se tedy vypravit vstříc jeho chuti, blíže jej poznat a zažít skutečnou oslavu!

Přání otcem myšlenky
Na odbočce z dálnice na Peso da Regua stopuje urostlý snědý mladík s červeným batohem a cedulí Pinhao.Za vydatného aprílového mrholení se mi ho zželí a přibrzdím. Usměje se a přisedne si. Zvlhlé černé kudrnaté vlasy se mu lepí na čelo a ve tvářích má vykreslené důlky.

Jak jsem začala psát - napsala Irena Taterová

Vytahuji ze skříně staré desky s dokumenty. Otevřu desky a najednou přede mnou leží Dárkový poukaz na kurz tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga u Dany Emingerové. Připadá mně to tak dávno, přitom jsou to dva roky. Na kurz měla jít původně moje dcera, ale prožívali jsme s ní zrovna dost těžké období.
„Půjdeš ty,“ pronesl tenkrát můj manžel. „Přece to nepropadne.“

„Já nechci nic psát a nechci jít někam mezi cizí lidi,“ zaúpěla jsem. „To naše dcera je nadaná, to ona píše nádherné básně a povídky, ne já!“

Kahau nosatý - napsala Bohuna Kopřivová

Čím větší nos, tím přitažlivější pro opačné pohlaví.

Jsme na 3. největším ostrově světa  - na Borneu v Indonésii.

„To, že je nos... ta do červena zabarvená okurka? No, to je paráda,“ obracím se na manžela. 

Nemůžu se vynadívat na kahau nosatého, česky nosatou opici, zřejmě dominantního člena této tlupy. Víc jak 10 cm dlouhý nos mu visí přes pusu a je známkou velkého zdatného samce. Je to jediné místo na světě, kde se tento druh živočicha vyskytuje. A dokonce ve volné přírodě. Tam jsme ho včera viděli jen z lodě a bylo to dost daleko na podrobnější zkoumání. 

Náš najatý lodivod nám doporučil dojet do rezervace, kde jich je na jednom místě mnoho a můžeme si ho prohlížet z blízka a pozorovat jejich krmení. Jedeme tam.

Děkuji, Maxi - napsala Anastassiya Astashkina

“Pane? Halóó? Dobré ráno. Tady nesmíte spát!”
”Cože? Kde to jsem?”
”V pražském Sherwoodu.”
”V Praze? Jak se to stalo?”
”Co já vím?” řekne policista. Zase nějaký opilec, pomyslí si.

”To je nedorozumění, já nekonzumuji alkohol.”

”Fajn, můžete jít, ale příště vám budu muset dát pokutu. Mimochodem, vypadáte jako známý spisovatel.” Franz Kafka byl zmatený, jak se dostal do Prahy...?

ŠTRAMBERSKÉ DRAMA - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Nikdy bych nevěřil, že blbé kilo meruněk může zapříčinit dopravní nehodu. Může.

Púchovské ráno bylo prázdninově usměvavé. Kdo by si typl, že k poledni bude ve stínu třicet, moc by se nesekl.
Šli jsme vyčmuchat, kde by se dali koupit nějaké čerstvé rohlíky, troška salámu, nebo sýr, prostě něco vydatného před poutí zpět na Moravu, do našich oblíbených Pulčínských skal. 

Teta Květa - napsala Kateřina Hošková

„Vybrala sis dobře,“ pokývala hlavou teta Květa a vzala si ode mě bleděmodrý hrneček s bílými proužky. Sfoukla z něj napadaný pyl a čistým látkovým kapesníkem, který vytáhla z kapsy zbavila hrneček nejhorší špíny. 

Věnovala jsem jí úsměv a posadila se venku k přichystanému čaji. Zatímco teta vzala deštěm a prachem ošlehaný hrneček dovnitř umýt, prohlížela jsem si i zbytek hrnků. Mezi nimi jsem rozpoznala i ty, z nichž jsem pila minule. Ty novější se ještě hezky leskly a jejich původní barvy i vzory byly stále patrné. Těm starším, kterých se už pár let nikdo nedotkl lesk chyběl a původním barvám i vzorům slunce vzalo jejich starou krásu. I tak jsem měla tyhle hrnky raději. K domku se zkrátka hodily víc.

JEŠTĚ DNESKA - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Ještě dneska se ti vzdám
jsem už zralá na to chtít
když už letět ke hvězdám
tak jen s tím, kdo umí snít.

Ještě dneska budu tvá
ještě dneska budeš můj
láska, když je dvojvrstvá,
se nezdráhej a při ní stůj.

Rozvodové řízení - napsala Kateřina Hošková

Jindřich VIII Tudor a Anna Boleynová

„Stačí když to oba podepíšete a je to.“ 
Advokát v těsně přiléhavém saku s drobnou skvrnkou od kečupu na kravatě se zhoupl na židli, aby se mohl naklonit přes stůl a přisunul muži sedícímu naproti, několik papírů. Muž shlédl k dokumentům a podezřívavě přimhouřil oči. 

„To je vše?“ otázal se opovržlivým tónem.
„Ano,“ přisvědčil advokát a v koutcích úst mu zacukalo. Oblečení muže, jenž se představil jako Jidřich VIII Tudor, král Anglie a Irska, mu připadalo komické a jeho podivné otázky ohledně způsobů anulace manželství ho značně znepokojovaly, nicméně po těch letech v právnické branži se setkal i s podivnějšími lidmi. 

Hovory s drakem - napsala Stefanie Michael

Obavy a omezení
Není to strach ze ztráty a smutek nad nevyhnutelností konce, co ti brání těšit se ze života.
Jsou to obavy z nových začátků a omezení, která sama kladeš představě, že by všechno mohlo být ještě lepší.

Cíl
Přestože cíl je vzdálený, existuje cesta, jak ho dosáhnout.
Její směr určuješ ty.

Vlastní cesta
Jít vlastní cestou znamená odložit všechno, co není její součástí.

Loajalita
Každá zrada, nespravedlnost, neférové jednání lidí tě přibližují k loajalitě vůči sobě.
Umožňují ti vrůstat do sebe sama.
Přestáváš být zrcadlem potřeb a tužeb druhých, ve kterém se nevidíš.

Znamení nebo náhoda - napsala Irena Orságová

Turzovka na Slovensku, je známá kromě krásné přírody i svědectvím o zjevení Panny Marie. To se událo v minulém století na vrchu Živčáková a od toho okamžiku tam jezdí zástupy věřících. Tráví čas v smrkovém lese Turzovské vrchoviny, v kapličce se modlí za své trápení a ze svatého pramene vozí nemocným uzdravující vodu. Nemohu spočítat, kolikrát jsme toto magické místo navštívili s mými rodiči a postupně i s mými dětmi.