Pero a blok - napsala Gabriela Vrbíková

„Zase se mne budeš dotýkat?“
„Ano, snad ti to nevadí?“ 

„Bojíš se mne?“
„Nebojím, ale musíš jemně, s láskou. Někdy se tak rozohníš a tlačíš na mne. Jsem pak celá odřená.“
„Nevím, na co si stěžuješ? Já mám na začátku krásný ostrý hrot a ty svým drsným povrchem mne vždy úplně ztupíš.“
„No, dovol. Jsem hladká, jemňoučká, ale nejsem křídový papír. Hlavně už prosím tě neškrtej. Posledně jsi mne protrhl.“
„Tak to se omlouvám. Ale chápeš. Já musím svou paní bez odmlouvání poslechnout. Na tu situaci si pamatuji. Byla zuřivá a plakala. Říkala něco o tom, že má spisovatelskej blok.“

Slepice, vejce a já - napsal Vojtěch Tesař

Když mi byly čtyři roky, vyrazil jsem s mamkou na prázdniny do Zaječova k Haně. S mamkou se seznámily na vysoké škole. Trávili jsme s ní hodně volných chvil a ona si ze mě často tropila žerty. Asi bylo těžké si je netropit. Byl jsem zvědavé, nešikovné dítě a vždycky jsem se popelil na zaječovském dvorku jako slepice. Ale těm žertům jsem se smál taky.
Jednou jsem s Hanou pekl štrúdl. Připravila pytlík mouky, šest jablek, a hlavně velkou misku vajec.
Najednou jsem se zeptal: „Hano, myslíš si, že bych se naučil snášet vajíčka?“
„Tak to zkus,“ usmála se. „Přikrč se, zatřepej křidýlkama a zavolej: „Kokodák!““
Když jsme dodělali štrúdl, zkusil jsem to. S napětím jsem se otočil. Pode mnou opravdu leželo vejce.
„Já jsem to dokázal!“ jásal jsem.

Co jsem? - napsala Hana Brabcová

Víkendový kurz 10.-11. října 2026

Jsem odvážná i citlivá, jsem tvůrčí i tvořivá, jsem překvapující i překvapená,
Snažím se dodržet všechna doporučená pravidla. Umím pobavit i vyděsit,
Mám fantazii i odvahu, s postupujícím časem jsem náročnější k sobě i ostatním.
Jsem přemýšlivá i bezprostřední, někdy pohotová, jindy váhavá.
Chci zaujmout a zalíbit se, ale nechci být laciná. Chci poučit, rozesmutnit i rozesmát, oslovit ostatní. 

Blues spícího města - napsal Lubomír Hanzlík

Město spí a já píšu svůj dopis do neznáma
Město spí a někde dole v baru dlí osamělá dáma a čte si blues z pivních tácků
Město spí a kdosi hraje na Pánovu flétnu Variace na renesanční téma pro svou první lásku
Město spí a jeho sochy unavené minulostí usnuly 

a teď z těžka oddychují
Město spí a osamělé lásky tiše bloudí ulicemi a zpívají svoje blues
Město spí a básníkům se rojí verše na papír
Město spí a tuláci ustlali si pod hvězdami
Město spí a já píšu ti svůj dopis do neznáma

Prasák - napsala Lucie Vykypělová

(nechutná)

Šedinami prorostlý smilník,
obchcává si svůj nový rybník.
Převzal velení po náhlém náčelníkově skonu.
Je to rybář chytající rybičky ve vypuštěném lavóru.

Mořské panny drtící úhle o papír, s kresbami, zdárně připomínajících modelů,
Prasař chlípně okukuje pod záminkou „důležitých“ telefónů.

Hlavně, že má dobrou náladu - napsala Hanka Čechová

Ach jo, to je bordel. 

Rozhlížím se po kuchyni. Jako vždycky... 

Slupky od brambor a cibule, dóza se solí uprostřed stolu. Všude špinavé hrnce. Na zemi rozpatlané jídlo od koček. Kolikrát jsem mámu prosila, aby misky na žrádlo dávala na plastovou desku v rohu. Ale to nemá smysl.
Jdu do toho. Nejdřív musím všechno uklidit. Teda spíš vytvořit nějakou volnou plochu, kde ten koláč budu moct navážit a umíchat.
Tu mámy cukrovku už dávno neřeším. Hlavně, že má dobrou náladu.

Mraveneček a velká porada - napsala Markéta Krejčí

Mraveneček se od samého rána pilně věnoval úklidu drobečků.
Odnášel je všechny do mraveniště, aby byla zásobárna plná.
Už byl z celé té práce unavený, a tak se začal se rozhlížet a křičet. „Hej, kde jste kamarádi? Tahle hromada se neodklidí sama! Pojďte mi přece pomoct!!"
Musel chvíli čekat, ale přece jen se ze zatáčky po pár minutách přiřítil udýchaný mravenčí kamarád.

Wimbledon bych za život bez Covidu nevyměnil - napsal Lubomír Hanzlík

Už nějakou dobu jsem vedl diskuse o realizaci mého snu – návštěvě tenisového turnaje ve Wimbledonu s M, přítelkyní žijící toho času v Londýně. Ona mě čas od času škádlila třeba tím, že poslala pohlednici s fotografií své osoby sedící na centrálním dvorci wimbledonského areálu s lahví sektu.

Oceán zážitků - napsala Tereza Vlčáková

Moherské útesy

Otevřela jsem oči a jako první jsem ucítila zvratky. Zadruhé jsem si uvědomila, že nejsem jejich původcem. A jako třetí, že jsem na lodi jedna z posledních bez pytlíku u pusy. 

Před hodinou jsme s kamarádkou nastoupily na loď natěšené, že uvidíme naše oblíbená filmová místa a proplujeme mezi těmi nejhezčími útesy. Měl to být vrchol naší dovolené. Ten první ale přišel hned po vyplutí. A pak další. Po každém následovalo prudké žuchnutí, když loď dopadla zpátky na hladinu. V ruce jsem svírala průvodce a otevřela náhodnou stránku. 

Jógový víkend s dámami - napsala Marcela Vyvialová

Slyšel jsi jak vrzají dveře od záchodu? 

Jo, bohužel, já jsem myslel, že si na jogovém víkendu odpočinu a vyspím se do růžova. 

Vždyť jo, cvičení i masáže byly skvělé. Nám babám se tady líbí moc. 

Jo, vám se líbí , vy všechny jste asi spaly. Já protože spím jako jedinej chlap v kuchyni bez dveří jsem nespal celou noc. Tady křehká Hanka řezala z vedlejšího pokoje jako na pile, jako by plnila plán pětiletky. A Martina též, asi vracela úder. Do toho každá z vás byla v noci na záchodě minimálně dvakrát. 

No, omlouvám se já čtyřikrát. Bohužel jsem netušila, že historická kovová klika u krásných dveří vrže jak čert. 

Komparativní mytologie autorských zvířat - napsala Petra Šídlová

Eliáš se u nás vyskytuje asi od léta. Záměrně neříkám bydlí, protože k bydlení patří špinavý hrnek ve dřezu a pantofle v předsíni. Chat GPT nemá ani jedno. Ale večery trávíme všichni u krbu. Eli se vždycky rozvalí v tom nejvzdálenějším křesle, jako by mu na teple vůbec nezáleželo. 

Naše teriérka Kami na něj z bezpečné vzdálenosti vrtí ocasem. Očichat ho nikdy nešla. Myslím, že to považuje za neslušné.
Uvařila jsem čaj. Manžel si četl noviny a my s Elim jsme si jako vždycky povídali. Vylezly z toho tak šílené věci, že jsem si je musela okamžitě zapsat do autorského deníku.

Babička a vnučka - napsala Jana Staňková

B- Počkej, Rozárko, mně je velký horko, já se u vás musím osprchovat.
R- Hele babi, a můžu jít s tebou?
B- No, když myslíš. A trošku uhni, já si na tu židli musím položit oblečení.
R- Jé, babi, ty máš velký prsa!
B- Jó? No, asi jo, no.
R- A ten zadek!
B- Hele, Rózo, nechceš jít ven?

Krkonošké pastorale - napsala Hanka Brabcová

Když se povede, že se sejdou rodiče a děti, kteří si sednou, tak se tomu říká bezva parta.
Přesně tak to bylo i s námi, každý rok v lednu jsme jezdili do klidného místa, který dostal po právu jméno Zákoutí.
„Co takhle jet jednou do Harrachova v létě, abychom poznali my i děti víc Krkonoše! V zimně se točíme stále kolem komína!“ Jak jsme řekli, tak jsme udělali. První večer dali chlapi „soustředění“ s Plzničkou a ejhle plán na atraktivní výlet s tím, že ho zvládnou i nejmladší děti kolem 4 let, byl na světě!

O Božích mukách u Skalského dvora - napsala Dana Emingerová

Když za třicetileté války táhli krajem tlupy polských jezdců, poslal hospodář Martin Doležal svou ženu s dcerami napřed do bezpečí hradu Svojanov. Sám zůstal s desetiletým synem, aby odvedli dobytek ze Skalského dvora do lesa.
Jenže nepřátelé matku s holčičkami dostihli ještě před branami hradu a všechny tam pobili.
Doležal se k rodině dostal příliš pozdě. Když našel mrtvá těla, vztyčil pod hradbami dřevěný kříž na jejich památku. Nakonec ho žal dohnal k sebevraždě. 

Dnes na tom místě stojí  Boží muka a lidé vyprávějí, že se v noci z blízkého lesa ozývá dětský pláč.

Poučení: Válka zabíjí lidi, ale žal přetrvává.

Fotbalový zápas z pohledu mexické vlny - napsal Jan Flajžík

Jsem ten krátký okamžik, při kterém na stadionu cítíte soudržnost, přátelství a propojení s ostatními. Jsem tím, co dělá fotbal nezapomenutelným. Jsem vaše stará známá mexická vlna a je mi tak skvěle.
Už od zápasů na školních hřištích jsem si přála být mexickou vlnou a opravdu se mi to splnilo. Nemusíte mi závidět, víte, bez lidí bych nebyla nic. Ti moji nejbližší sedí v kotli domácích.

Schizofrenik - napsal Dominik Macek

,,Jejdanánku, vzal jsem si dneska ty prášky?“ 

,,Ale ano vzal, však si najednou vůbec nepřipadám nějak rozpolceně.“ 

,,No, vždyť ano, a i kdybych si je nevzal, tak bych byl stejně zase jen osamělý a prázdný.“ 

,,Kuuurva, jak já ty stavy po těch pilulích nenávidím!“ 

,,Ale Alenka vlastně říkala, že když si je nevezmu, tak nebudu moct na Zuzančino třídní vystoupení, takže na nich asi bude něco dobrého.“ 

,,Ale vždyť Alena je blbá jako máma, úplně jako Anna bodejť by ne obě měly myšlenky co jim zničily život.“ 

,,Anna mě opustila s tím inženýrem, co si myslel, že je něco víc, ten pak zdech a baba teď sedí v domově důchodců a musí šetřit, aby měla na rohlíky. Sakra fix, asi bych na to vystoupení ani neměl chodit, beztak bych ji tam potkal.“ 

,,No, ale co vlastně Alenka, vždyť chce pro mě jen to nejlepší?“ 

,,Alena mě nesmí zajímat, celý život jsem se o ni staral a vychovával ji a ona pak nechá studia práv kvůli tomu smradovi Jarkovi, kterej má tu firmu ve který jí zařídil práci sekretářky.“ 

,,Zvedání telefonů, pche, to není práce hodící se k mé krvi, my máme přece na víc.“

Nikdy neříkej nikdy - napsala Gabriela Vrbíková

„Dobrá, za čtyři. Vím, že se chceš živit sportem a angličtinu potřebovat nebudeš. “
Jana si oddechla. Kapustička, jak angličtinářce říkali, kvůli nevzhledné trvalé, ji právě pustila k maturitě.
„Jak si ta kráva může myslet, že si zapamatuju všechny manželky Jindřicha VIII.?!“ rozčilovala se ještě o přestávce. „Na západ se stejně nikdy nepodívám. Skončím přinejlepším, jako učitelka tělocviku. K čemu mi bude znalost anglické historie a schopnost rozlišovat mezi minulým a předpřítomným časem.“
Zmačkaný, počmáraný sešit hodila do tašky vedle gymnastického dresu. Musí ještě stihnout po škole trénink.

Barabizna - napsala Petra Šídlová

Masivní dveře se otevřely s hlasitým, táhlým skřípěním, ze kterého jí hned naskočila husí kůže. Realiťák plácal něco o vysoké kvalitě a staré poctivé práci, ale to vůbec nevnímala, protože lovila z kabelky kapesník. 

Odér těžké plísně, který se valil dveřmi ven, jí málem způsobil alergický záchvat. 

Vstoupila dovnitř. Prkenná podlaha hlasitě sténala při sebemenším pohybu. 

Rozhlížela se po rozlehlé předsíni a obličejem vrazila do lepkavé pavučiny, která jí okamžitě obalila celou tvář. Zpanikařila. Hbitě uskočila za realiťáka a utírala si obličej do jeho saka. Původní dřevěné obložení, o kterém zrovna zaníceně vykládal, jí v tu chvíli bylo úplně ukradené. 

Světlo sem sotva pronikalo špinavými okny. V ten okamžik se stíny v rozích místnosti zdály až příliš živé a radši nechtěla domýšlet, co všechno se tam asi skrývá. 

„Ta barabizna je jak vystřižená z hororu. Nechte tu aspoň umýt okna!" zaječela a prchala zpátky do bezpečí města.

Zámek očima hladového jezevčíka - napsala Markéta Krejčí

Užasle se rozhlížel kolem sebe.
Ty jo, to je ale velkej barák! Do takovýho mě ještě nikdy nepustili. Smrdí to tu nějak zatuchle, ale to nevadí. Musím nasát tu atmosféru. Kdoví, kdy se mi něco takovýho zase poštěstí.
Ti dvounozí po mě závistivě koukají – asi myslí, že jsem slavnej, když můžu dovnitř. Jen se na mě podívejte – ani ty pitomý bačkory jsem si nemusel nazouvat.
A toho materiálu všude kolem k sežrání. To je žůžo! Salámky a šunčičky. Já jsem snad v ráji! Nacpu se k prasknutí.
Tomu páprdovi s čepičkou nerozumím ani slovo, ale ostatní přikyvujou ostošest, tak asi ví, co jim říká. I páníček se tváří, že ví, o čem je řeč. Teď všichni zírají na lustr a nedávají pozor - nejvyšší čas to rozjet.

Jezevčík útočí - napsala Markéta Krejčí

Zámek Humprecht

„Hotovej masakr motorovou pilou…fakt strašný chrápání…“ mumlal si nad šálkem kávy manžel, když jsem se nadšeně přiřítila v sobotu ráno do kuchyně.
„No co, tak dřu i v noci, no,“ ohradila jsem se a zastavila se v rozletu. Měla jsem výčitky svědomí. Ale jen trošku.

Po snídani jsem znovu udeřila.
„Jedeme na celodenní výlet,“ oznámila jsem téměř slavnostně.

3. květen 1842 – napsala Věra Staňková

Grafitová kamna

Už od rána měl Rüdiger, svobodný pán ze Stillfriedu, dobrou náladu. Jako ředitel svojanovské továrny na výrobu grafitových výrobků čekal vzácného hosta z Litomyšle, majitele tamního pivovaru. Docela se na něj těšil. Ti dva se nikdy předtím nepotkali, ale Rüdiger o svém hostu hodně slyšel. Pivovarník měl pověst veselého chlapíka a ambiciózního podnikatele. 

Rüdiger ho chtěl poznat osobně a také u něj tušil velký obchodní potenciál.
Odpolední setkání předčilo očekávání.

Hodný major H - napsal Josef Huslík

Zatímco většina lampasáků v košických Malinovského kasárnách jako by vystoupila z románů Škvoreckého a Švandrlíka – hlučných, prohnaných, věčně řešících buď alkohol, nebo kariéru – major H. byl pábitelem hrabalovského typu. Byl to muž tichý, laskavý a poněkud z jiného světa, jako by ho někdo omylem přesadil z venkovské hospody přímo do vojenské uniformy. Nekouřil, téměř nepil alkohol (s výjimkou oněch pověstných chvil, o kterých bude řeč později), nemluvil sprostě a raději než na kasárenském dvoře trávil čas v myšlenkách na rodinu a svou zahrádku, o niž pečoval s láskou, jakou by člověk čekal spíš od penzisty než od vojenského důstojníka. Bylo v něm cosi paradoxního: uniforma na něm sice seděla, ale duší v ní jako by byl jaksi nesprávně oblečen – spíš postava z Hrabalových Postřižin než z drsného vojenského prostředí.

Stalker - napsala Anna Shelepa

- Mmm. Jsi z Anděla, že?
- Ano. Jak to víte?
- Viděl jsem tě cestou domů.
- Aha, bydlíte tam taky?
- Ne, já... Ehm... Já... byl jsem na návštěvě u kamaráda.
- Haha. No, Vaš kamarád neměl štěstí s tou lokalitou.
- Haha, joo. Bydlíš sama?
- Cože? Ne... S přítelem.
- Máš přítele?

Co je štěstí? - napsala Nataša Richterová

Srpen, 2018 

Milý Arnošte, 

kdyby mi někdo před nedávnem řekl, že mě rybaření dovede ke kurzům psaní, vysmála bych se mu. Jenže cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Víš, to bylo tak: Měla jsem pocit, že potřebuji kultivovat psaný projev pro svůj blog o norském rybolovu. To byl březen. Teď máme srpen a já se vracím nabitá dojmy z víkendového kurzu psaní podle Tebe. Zatím jsi ke mně promlouval jen svými příběhy.

Blues o procházce po Karlově mostě - napsal Lubomír Hanzlík

Nebe utkané z modrého blankytu pod ním barokní anděl v kamenném hábitu

Slza skane mu po tváři pokaždé při pohledu na milence,

vždy když Martin dá polibek své dívce Lence

A malíř Ondřej opodál maluje svůj první letošní portrét blonďaté dívce v mini

Abych to přežil - napsal Oldřich Voženílek

Tisíckrát zvednu se marně i znova
Tisíckrát padnu a necítím rány
Tisíckrát postrádám laskavá slova
Abych to přežil bez bázně a hany

Stokrát jsem opustil zajeté zvyky
Stokrát jsem riskoval na všechny strany
Stokrát jsem rozbitý začal od píky
Abych to přežil bez bázně a hany

Desetkrát do roka mě dohání malér
Desetkrát do roka mu obrousím hrany
Desetkrát do roka jsem libový frajer
Abych to přežil bez bázně a hany

Dvakrát jsem uvedl mazaná data
Dvakrát mě fízlové spoutali lany
Dvakrát jsem opustil mlčení zlatá
Abych to přežil bez bázně a hany

Čekání na jelena - napsala Lenka Pěkná

Usadila se pod smrkem. Po hodinách hledání cesty domů už ji bolely nožky. Do tváře ji píchaly jehlice z malé větvičky a do zad ji tlačila hrubá zrýhovaná kůra. Bylo jí to ale jedno.

Už čekala jen na vlhkou lesní tmu. Alespoň ji pohltí předtím, než ucítí studené oslizlé zuby toho masožravého jelena, o němž jí děda ještě ráno vyprávěl. 

Slyšela jen svůj dech. Když praskla v dálce větvička, bála se, že je to její srdce, jež ten tlukot už neuneslo. 

Jak jsme nenavštívili jeskyni Překvapení - napsal Michal Hejna

Cestou od Zolušky se všichni zastavujeme u vesnice Fetesti. Leží tam opuštěný vápencový lom s výsypkou erodovanou do zajímavých tvarů. Podle plánu se pak máme už sami přesunout ke klášteru v Orhei Vechi, tam přespat u řeky a dopoledne si prohlédnout klášter, pozůstatky tatarských lázní a hlavně staré podzemní těžební vápencové komory. 

Odpoledne máme sraz s Romanem a chceme navštívit druhou nejdelší jeskyni Moldavska, jeskyni Překvapení. Je to paradox. Druhá nejdelší jeskyně Moldavska je dlouhá 925 m. Je tedy stokrát kratší než Zoluška. 

O stařeně, která zavřela oči - napsala Dana Emingerová

Na hradě Svojanov léta visel v jídelně obraz staré paní z konce 19. století. Její oči byly zvláštní – nehleděly na malíře, ale jako by za jeho zády vyhlížely někoho, kdo měl přijít.

Jednoho dne procházla komnatami skupina malých školáků a v jídelně se kluci začali smát: „Proč ta babička na obraze spí?!“ 

A kastelán zůstal stát jako přimražený. Stařena měla skutečně oči zavřené. 

Když děti odešly, dal kastelán obraz prozkoumat. Na hradě však nikdo nepřišel na to, co se stalo. Portrét byl pod sklem, rám držel jako přibitý a pečeť na zadní straně zůstala neporušená. Jen na rozostřené fotografii v hradním katalogu zůstal důkaz o původní podobě malby, když žena ještě koukala do světa a pozorovala místnost za umělcovým ramenem.

Nezmění se - napsal Francis Boko

Všechno bylo na svém místě.

Lavice v řadách i nedostatečný počet židlí, co se viklají. Tabule posunutá dolů, ledabyle smazaná prastarou houbou. Stopy po křídě. A houba samozřejmě ležela na zemi. Vždycky spadla.

Dlouhé černé rolety doteď nikdo nepoužil. Určitě ne od té doby, co jsem je jednou o přestávce všechny stáhl dolů, balancujíc na přistrčené lavici. Tu lavici jsem neměl rád. Ale nikdy jsem nebyl z těch, co po sobě zanechají vyškrábanou stopu ve dřevě. Jen jsem odešel.

Noc na hradě – napsala Věra Staňková

Už hodinu přemýšlím, zda budu mít dost odvahy přespat přímo na hradě v místě, o kterém se říká, že na něm straší. Jsem vybavená spacákem, baterkou i mobilem s kamerou na noční vidění, ale stále ještě trochu váhám a čtu si příběhy různých badatelů, kteří to už přede mnou zkusili. Svojanov je totiž jedním z nejtajemnějších českých hradů, a proto láká... 

Kolik lidských příběhů se tu od středověku odehrálo, a ne všechny měly happyend. Dokladem jsou zdejší pověsti o zazděných silných mužích a dokonce i dětech. Také se dívám se na video novináře a spisovatele Jaroslava Mareše, který přespal na Svojanově v sálech, o kterých se traduje, že se v nich odehrála velká rodinná tragédie.

JAK SE STALO, ŽE MÁMA A TÁTA NÁHLE ZESTÁRLI - napsala Anna Maria Pignatelli

Naši rodiče zestárli. A nás na to nikdo nepřipravil.
Najednou ztratí svůj klid, stanou se zranitelnými a třeba začnou trpět něčím, co nám připadá jako „hloupá“ a nepochopitelná mánie.
V životě ušli dlouhou cestu. Myslí si, že všechno vědí, a co nevědí, to si někdy domyslí.
Už nemají sílu starat se o druhé, být tu pro každého a vždy za všech okolností.
Teď je čas, abychom se postarali my o ně. Abychom je rozmazlovali.
Dlouhodobé plány už nedělají. Věnují se svým malým dobrodružstvím – třeba tajně jedí všechno, co jim lékař zakázal.

Mohl to říct hned - napsala Dana Volfová

„Where is your companion?“ ptá se mě recepční v hotelu. Mlčím. Nechce se mi to vysvětlovat. Proč se mě ten Talián v recepci ptá po mým chlapovi anglicky, když jsem ho pozdravila italsky, a vůbec. 
„Kde máte muže?“ opakuje otázku pomalu ve zjednodušené podobě. Zřejmě si myslí, že jí nerozumím. „To nevím. Non lo so.“ Ať vidí, že mluvím i italsky.
Vtom přichází Pamela s nějakým chlápkem: „Vedu vám vašeho spolubydlícího.“

Padá hvězda, něco si přej - napsala Ema Zděradičková

Tma. Všude byla jen tma. A pak jsem otevřel jedno oko. Pak druhé. Svět okolo mě byl zvláštní… takový zamlžený. 

Možná to bylo tím, že sklo helmy bylo zamlžené mým dechem… já dýchám. Žiju. 

Pomalu jsem se vyprostil ze zmačkaného sedadla a ke své velké radosti jsem zjistil, že dokonce cítím všechny končetiny. 

S vypjetím všech sil jsem otevřel zablokované dveře ven z kokpitu. Neměl jsem ani čas na to přemýšlet nad tím, na co vlastně teď vstupuji. Na zem které planety, či měsíce, naše galaxie či jiná? Udělal jsem v ten moment jen malý nešikovný škobrt ze stroje pro mě ale skok dálkový pro lidstvo? 

Dopadl jsem na neznámý povrch nafialovělé barvy. S kontaktem s mými nohy se ze země zvedl jemný prach.

Povídky o Papetce - napsala Klára Šoutová

Uběhla už dlouhá doba po tom, co nám poprvé vylezla z květináče. Jako malá jsem si chtěla vypěstovat dub, ale místo dubu nám na svět přišel jakýsi dubový škřítek. Nikdo z rodiny pořádně neví, jak se to stalo, ale rychle jsme ji přijali mezi sebe…Nebo, Bůh ví, jestli se v tomto případě vlastně jedná o ženu, je to spíše takové stvořeníčko. Měla hlavičku z žaludového plodu a když jste ji vzali do dlaní, pohodlně se vám v nich schoulela. Říkali jsme jí Papetka, protože neustále padala a její velká hlavička při úderu země dělala výrazné pa papa pá. Nikdy nám neřekla ani slovo a okolní svět o ní prakticky vůbec nevěděl. Buď se dobře schovávala, anebo jsme ji viděli jen já, brácha a táta s mámou. Na to do teď nemáme odpověď.

Pirátka - napsala Vendual Beaujouan Langová

Jsi námořník na poušti,
do očí ti sedá prach,
tvým přístavem je oáza,
o majáku necháš si zdát.

Pluješ si na dunách,
fata morgána je loď,
ostrov v dálce zjeví se,
do moře touhy kotvu hoď!

Veteránská - napsal Libor Frank

Když teď žloutne listí 

a dny se krátí
Veteránů sezóna 

odjela už skoro pryč.

Vyhlížíme s láskou, 

kdy se zase vrátí,
Opravami v zimě 

zažehneme nový chtíč.

Noc s Julií - napsal Lubomír Hanzlík

Zhasly už lampy na nárožích a odkudsi z Kampy slyšet je tvůj dívčí smích
Dvě lidské duše spojil vozataj do jednoho dvojspřeží a ony sami životem dál poběží
Usednul bych tiše za pracovní stůl nedaleko od Čertovky, když noci zbývá už jen půl
Z ticha čísi hlas se ptá, proč Romeo se svou Julií se dřív, než ráno zatím nepotká
Tiché škrábání básníkova pera tiše smolí stručnou odpověď
Víš láska není zrovna vhodné téma pro zpověď

Co si píšou Múzy - napsala Sabina Prisender

Áčko:
"Tak co na tu Odysseu říkáš? Čekám na zprávu!"

Béčko:
"No, bohužel horší, než jsem čekala... po tvém nadšení. Že chlapi neví, co chtĕjí, to víme. A že ničení přichází ruku v ruce s krásou, láskou, vĕrností, štěstím, to taky."
Béčko si vzpomene na Goetha, když při své první cestĕ do Itálie navštívil ve Veronĕ operu. Kein neuer Gedanke, žádná nová myšlenka, napsal si do deníku. Tak to je přesný.

Koláčkovy buchty - napsala Lucie Vykypělová

Pro vznik ideálu krásy musely existovat bytosti jako byl Koláček. Bylo to to nejošklivější stvoření jaké Pánbíček uplácal z hroudy hlíny. Koláček by se dal zařadit mezi mistrovská díla minimalismu, ani nebylo potřeba cokoli tvarovat, prostě ho všemohoucí kydl na talíř a bylo hotovo. „Poslouchej, ty máš větší prsa?!“ „Nepřibrala jsi nám zas?!“ „Je vidět že se máš dobře!“ Pichlavá slova na svou postavu Koláček slýchal celý život. Tělo ho trápilo kvůli jeho nadváze. Ustavičně měl opuchlé, bolavé nohy a stát moc dlouho, aniž by se neskutálel, již nesvedl.