15. února 2019

Reklamace jídla v čínském bystru - napsal Viktor Polzer


„Hele pojď sem, šikmoočko. Tohle se nedá žrát! Podívej, Máňa si dala dvě sousta a teď už půl hodiny blije na záchodě. Zase z toho dneska nic nebude. A to kluci ve skladu říkali, že za večeři dá každýmu. Víš, jak dlouho jsem si neužil? Ty mi stejně nerozumíš, tak ti to klidně řeknu.
Nikdy jsem si neužil, a to je mi pětačtyřicet. Teď se můžu pošmajchlovat maximálně tak s tím jejím čoklem, co my tady po ní zůstal v tý její směšný kabelce. Ale ten by to nedal, je moc malej. Jó, kdyby to byla ovce …“

Angorák - napsala Lucie Lechnýřová

Do šumavské vísky se přistěhovala rezatá kočka. Nebyl to žádný gaučák, ale malá šelma, která našla útočiště v místní stodole. Ve svém novém bydlišti se jí tuze líbilo. Sice byla plachá, ale s místními zvířátky si rozumněla.
Jedno mezi nimi vyčnívalo a mělo velkou autoritu. Byl to mohutný angorský kocour, který všem neustále připomínal, jak velký je borec. Žije sice v domě, ale je nejrychlejší, nejchytřejší a přežil by i v divočině...

13. února 2019

Závodničky – napsala Veronika IJsselstijn

„Maminko, honem… už spěchej! Ať nepřijdem pozdě do té školky, kam chodí jen velký děti. A já už jsem přeci taky velkej, že jo? Dívej, jak jsem velkej!“
Stoupám si vedle auta na špičky a natahuju ruce až k obloze.
„Ukaž? Téda, ty jsi úplně obrovskej.“ Dostanu pusu na tvář. Maminka bere z auta bačkory a pití. Jdeme kolem školní zahrady ke dveřím. Je tam spousta velkých lidí a dětí, které neznám. Ale za chvíli už vidím kamarádku.
„Ahooooj Marijánko!“ Přijdeme do šatny a tam stojí nějaká velká paní.

Magické kameny - napsal Martin Tomášek


Naše rodina se vyznačovala dlouhověkostí, se kterou souviselo to, že náš nepříliš velký rodinný dům v Anglii byl strašně přecpaný mnoha rodinnými příslušníky.
Bydleli tady kromě mě, mého otce s matkou ještě děda s babičkou a praděda s prababičkou.
Sám se divím, jak se sem vlezem, ale jde to. Můj otec a vlastně všichni chlapi v naší rodině se živí jako farmáři na anglickém venkově. A ženy byly v domácnosti, kde zpracovávaly vše, co přinesli muži z pole. To, co nezpracovaly, prodaly na farmářském trhu.

12. února 2019

Čí jsou ty kraječkový tanga?! - napsala Dana Emingerová

„Ten zmetek!!“
Štěpánka brečí nad rozevřenou páchnoucí taškou a připadá si jako v blbém filmu o manželském trojúhelníku, o kterém věřila, že v něm nikdy nebude hrát...
Ráno chtěla vyluxovat nánosy prachu a udělat jarní úklid ve sklepě. A našla v garáži pod hromadou dalších krámů ztracenou sportovní brašnu, kterou už přes rok hledala. Když do ní nahlédla, zjistila, že si ji vloni zabral manžel na stěhování věcí z firmy, kde pracoval skoro čtvrt století. Teď už měl Tonda místo jinde, ale taška zůstala nevybalená. A navíc smrděla.

11. února 2019

Tři srdce pro Milušku - napsala Klára Dvořáková

„Jsem těhotná,“ zašeptá Miluška schoulená na pohovce v Tomášově objetí.

„Ne!“ vykřikne spontánně Tomáš a odstrčí ji stranou. „Promiň, to mi ujelo,“ opraví se vzápětí, ale do očí se Milušce nepodívá. Sleduje konferenční stolek před sebou. Jsou na něm fotografie z jejich první společné dovolené. Právě si je přinesli z fotolabu.

Oba se bezstarostně smějí na selfie u vody, na nádvoří Křivoklátu a v rybí restauraci je číšník vyfotil, jak mají propletené ruce na stole – vypadají, že je nemůže nic rozdělit…

O zajíci a opilé veverce - napsal Pavel Kozler

Na zajíce to zase jednou přišlo. Nevěděl, co s tím, a říkal si: „To rozchodím…“
A šel na procházku! Nešlo mu to ale z hlavy, pořád na to musel myslet, až uviděl opilou veverku.
Všechna zvířátka v lese věděla, že když veverka pije, můžou si s ní dělat, co chtějí.
Zajíc si řekl: „Ty mi neutečeš, ty potvůrko zrzavá.“ A zezadu k ní nenápadně přiskočil a už si užíval.
Veverku to nepřekvapilo. Už si zvykla, že ji ostatní zvířátka sexuálně zneužívají, když pije, a protože zajíc během aktu nic neříkal, ani ji nepozdravil, tak mu také nic neřekla.

10. února 2019

Štěně - napsala Lenka Doleželová

Radostně sbíhám ten kostrbatý kopec nejrychleji, jak umím… on mi vůbec nestačí!!! Dveře se těžce otevírají, už jsem skoro mezi nimi a...“bum, kvíííí“. Neeee, ten cizí obr mi zkřížil cestu a ještě mi přišlápl tlapku… auuuuu...
„To nic, ty moje malinká,“ utěšuje mě můj obr a… ufffff… konečně venku. Nasávám to neviditelné cosi kolem a mému čumáčku to velmi lahodí… mmmmmm… no aaaaaaaaaaale fůůůůůj…

Na krvavej stejk nemám pomyšlení - napsala Anna Vocelová

„Pomoooooc! Kdo volá?! Prosím… Rychle… Tady…“
„Jak se mám uklidnit, ty to nevidíš!!! Přijela jsem z práce domů, vjela do obýváku a mezi sedačkou a knihovnou ležel v kaluži krve Pepa!“
„Jak mám vědět, co se stalo, jsem dost v šoku.“
„Ne, nemůžu zjistit, jestli dýchá. Jsou tam rozházené knihy a další věci, přes které nepřejedu.“
„Jo, kabelku mám, tu nedávám z ruky, tam mám přece všechno, co nemůžu dát do batohu za vozík. Ale co tě, do háje, zajímá moje kabelka?!“
„To se ti lehce řekne, zavolat policii! A co bych jim jako měla říct?

9. února 2019

O líném bicyklu - napsala Monika Řeháková

Byl jednou jeden bicykl. Sporťák už od pohledu – kola devětadvacítky, pláště do terénu a odpružená vidlice vepředu i vzadu. Jen vyjet.
Jenže místo aby brázdil přírodou a skákal z převisů, trčel v klubovně. Nahříval si řídítka a poslouchal příběhy lidí, co se v místnosti střídali. Přestal mít chuť vyrážet ven, stačilo mu o zážitcích slyšet.
Až jednoho dne přišel cyklista a řekl: „Kámo, je tvůj čas.“
Nasedl, projeli společně dvě blátivé kaluže a brrrr... zablácenému bicyklu se zastesklo po teplém místečku v klubovně.

8. února 2019

Hotelový věšák - napsala Renata Czaderová

Zašramotil klíč v zámku… Konečně!
Kdo to asi bude?
Už tak dlouho jsem nikoho nenesl na ramenou.
Hm… jemná, levandulová vůně, je to žena.
Kabátek je dlouhý, ale lehounký, prošívaný.
Je zima a venku sněží.
Cítím sněhové vločky.
Kapky deště voní jinak, to já poznám.
Je to tak příjemné mít zase společnost.

7. února 2019

Nahlodání režimu - napsala Zdena Součková

„Jestli toho kraválu nenecháte, zavolám na vás policajty!" hlučně práská oknem nějaká baba z protějšího domu. Zvuk kytar se v podvečerním tichu pěkně nese a zpíváme taky moc hezky, tak nevím, co má... Takoví MY teda nikdy nebudeme!
Růžové červánky pozvolna šednou a do houstnoucí tmy mávají oranžové a červené plamínky našeho ohně. Suchého dřeva je na školní zahradě dost, zelená tráva je příjemně měkká. Je tady skoro celá naše parta, my holky s našima klukama.