1. června 2020

Láska je jen jiný výraz pro touhu být celý - napsala Judita Jitka Langová

Určitě jste se s ním už setkali. S uhoněným člověkem, nacházejícím se uprostřed závodu odnikud nikam. S nepřítomným pohledem, neklidným, věčně hledajícím. Má to tak celý život. Není šťastný, ani vyloženě nešťastný. Stále hledá.
Není nic neobvyklého, pokud jste i vy sami na sklonku svého žití znaveni z toho věčného štvaní se za něčím, z věčného neklidu, ze všeho toho hledání všehomíra.

Už nikdy mě nesvedeš - napsala Klára Dvořáková

„Myslíš, že nás hledaj?“ zeptá se Ondřej Pavlíny a zašlukuje důkladně z cigarety, kterou si právě zapálil v posteli. Když už dělá špatné věci, tak pořádně.
„Nás? Snad tebe, ne? Já nejsem ženich,“ odtuší kráska vedle něj a natáhne ruku po cigaretě.
Ondřej ji poslušně předá. „Tak to já už teď asi taky nejsem...“
„Myslíš?“
Ondřej pokrčí rameny a podívá se na hodinky. Je to jediná věc, kterou mu Pavlína nesvlékla. „Bude dvanáct,“ odtuší.

31. května 2020

Jsem takovej přizdisráč - napsala Lea Mandikova

Nejvíc mi vadí, že holkám nenabídnu takový zážitky jako táta. Kino, divadlo, to bude. Naučí se se mnou taky vařit, uklízet, prát … to všechno už koneckonců umí. Jo, taky maluju, čtu a vyšívám. To je ovšem tak akční, jako když člověk dere peří, jsou zavřený dveře, tak se peří ani nepohne.
Když už byl Petr někdy doma a ne v práci, uměl nabídnout vždycky nějaký vzrůšo. Někdy bylo ale i vzrůšo Petra doma chytit. Měl kolikrát tak nabitý program, že dojel z práce domů na kole, pak chtěl hned na trénink, mezitím se přivítal s holkama. Dal tomu třeba jen 15 minut a byl fuč. Zvykly jsme si na to. Uměl to vynahradit jinak.
Když nezmizel za těch patnáct minut, tak byly ty zážitky intenzivní a myslím, že holkám zůstanou navždycky. Klárka si díky tátovi zamilovala běh, kempování, vodu, Terka kolo, disciplínu a sport obecně. Anička focení, a na výstup na El Capitan určitě taky nikdy nezapomene. Byl to jen jejich výlet. Byla skvělá a kvůli tomu i ochotná (a to byla v pubertě) vstát v nekřesťansky časnou hodinu.

Významná událost – napsala Lenka Štraubová

Významná událost vyžaduje náležitou přípravu. Pečlivě si umyji vlasy, nanesu kvalitní kondicionér. Chvíli hrabu ve skříňce, než najdu zapadlý fén, a pak se urputně snažím vyfoukat divoce přerostlé pramínky vlasů do tvaru podobného účesu. Výsledek přestříknu lakem; až na ty odrosty docela dobrý. Zvýrazním řasenkou a tužkou oči, make-up není třeba – jsem docela opálená z posledních dní, strávených posedáváním a lelkováním na slunném balkoně. Automaticky beru do ruky rtěnku, ale pak ji rozpačitě odložím – ještě bych si upatlala roušku...
Co na sebe? V posledních týdnech jsem vyznávala ležérní styl home office – obnošená trička a pohodlné tepláčky.

30. května 2020

Prozření - napsala Asja Žilová

Anežka se vdala a odstěhovala se. Uklízím její dívčí pokojíček a přebírám se v jejích věcech. Beru do ruky maličkostí, co v dětství znamenají všechno.
Mou pozornost přitáhne krabička s nápisem MAMINCE. Otevřu jí. Vykoukne na mě srdíčko... je nakreslené ještě nejistou rukou Anežky.
Červené srdíčko. Vzpomínám, jak jsem jednou ten obrázek našla pod polštářem.

Vítám tě! – napsala Michaela Sedláčková

Leží mi skoro bezvládně v náručí, ale v malinké ručičce už má stisk. Na hlavičce se mu kroutí pár tmavých vlásků, jinak je dočista plešatý.
Vypadáš jako stažený králíček, kůžičku po těle máš ještě vytahanou. To určitě proto, aby do ní mohl dorůst pořádný chlapák. Ach bože, ale jak krásně to stvořeníčko voní. Tak čistě. Září z něho něco čistého, ještě nezkaženého.
Tak tohle je Jáchym, vážení. Můj synovec. Má teprve pár dní a už teď je celý „švára“, jen nosánek má po mé sestře. Jaký asi bude?

29. května 2020

Za kvalitu se platí! - napsal Vlad

Sobota. Pátého března 2011. Konečně jsem se po roce rozhoupal ke koupi nové hračičky na svoji zrcadlovku. Jsem sice rozhazovačný, ale ne zas tak moc, takže automaticky jdu na obchody v američce, kde jsou tyhle volovinky v zásadě za polovic ceny. A hurá, za pět minut mám objednanou krásnou panoramatickou hlavu za krásných 199 baků. k tomu 39 za shipping přes usps.
Super, už se moc těším na ty panoramata – jak by řekl klasik Homolka.
Patnáctého března – je to již 10 dní - zásilka ještě nedorazila - říkám si, že jsem prostě nedočkavej a že to brzy přijde, i když přes DHL je to tu obvykle do týdne…?

Všechno vím sama - napsala Kristina Nol

Vždycky vím, co bude dál.
Vím, co mně čeká.
Vím, co bude zítra.
Nejsem žádná věštkyně, jsem pesimista.
A proto vím – zítra všechno bude špatně. Jako i pozítří. A tak dále, dále, dále…

Kam bych šla?! Určitě vím, že aspoň něco se stane: na univerzitě se dozvím, že nemám talent, neumím kreslit a malovat, neumím konečně psát dobré bajky bez chyb. Nemůžu být ani ilustrátorkou, ani malířkou, vůbec nikým. Zítra zase přijdu a potvrdím to.

28. května 2020

Kurzy začínají dnes

Sklepák David Vávra
Zámek Loučeň
Milí přátelé,
díky za všechny krásné dopisy, které jste mi během celostátní karantény posílali. Skoro třicet z Vás se zapojilo do virtuálního kurzu. A nxní znovu OTVÍRÁME! Z dubna jsme přesunuli literární dílnu na zámku Loučeň na 18.-21. června. Čtvrteční večer s námi stráví jako host herec a architekt David Vávra.
Dlouhodobé kurzy budou pokračovat na konci května: čtvrteční 28. 5. v 17.00 v Nových Butovicích a páteční 29. 5. na Dobešce.
První víkendový kurz se bude konat 6.-7. června.
Nově jsme připravili i třetí Newsletter Psaní podle Lustiga, kde jsou Vaše nejlepší práce.

Jak děti pod Vyšehradem (ne)vítaly sovětského generála - napsala Dana Emingerová

V září 1969 chodila Růženka Málková do třetí třídy školy ve Vratislavově ulici. Polovina jejích spolužáků skončila s rodiči v emigraci a ti, co zbyli, neměli rádi Rusáky. To se ale ve škole nesmělo říkat. Tam je naopak všichni museli milovat – dokonce na věčné časy a nikdy jinak. Alespoň tak to stálo nad školním vchodem na veliké tabuli, která zakrývala bystu prezidenta Masaryka.
Děti dostaly stejnou paní učitelku, která se však od nového školního roku nazývala Soudružka.
A také se všichni museli povinně učit rusky, což žáky dost štvalo. Kromě Růženky. Ta totiž rusky uměla, protože první třídu vychodila ve Ždanově, kde její táta řídil u Azovského moře stavbu válcovny plechu. Ale Růženka o tom nikomu neřekla. Bála se, aby jí nedal přes držku Pepík Křížků, co měl tátu v uranových dolech v politickém kriminále.

27. května 2020

Hráčova cesta ke štěstí - napsal Štěpán Lipus

Netrvalo dlouho a z Ládi se stal čistokrevný gambler. Pravdou je, že tyto sklony měl už i jeho otec. Není tedy divu, že Láďa určitou dávku soutěživosti pochytil už jako malý.
Když mu bylo 12 let vymyslel sofistikovaný systém sázení na školní výuku. Sázelo se na úplně všechno: na to, kdo za pololetí nasbírá více poznámek, kdo propadne nebo kolik kluků ze třídy si do pololetí najde holku. Vklady byly většinou v hodnotě několika kyselých hadů ze školního bufetu, i tak Láďova vynalézavost zpestřila školní výuku velké části jeho spolužáků. V pololetí bylo velké vyhlášení výsledků jednotlivých sázek. Láďa většinou zůstal v plusu, jelikož jeho spolužáci neměli instinkt gamblera a tak sázeli dost špatně.

THE COUPE - napsal Vlad

Jasně, už to mám! Konečně!
Konečně jsem po pěti letech došel k tomu, jakou espézetku na přání si chci dát na své autíčko. Já vím, je to hovadina, mafiánská manýra, pitomost, prostě vyhozený peníze. Všechno to vím, ale i přesto… jsem jen chlap, hračička, kluk, dítě co má rádo občas prostě vyhodit peníze za něco, co je sice detail, pitomost, ale dotváří to celek k dokonalosti. No, a to moje autíčko, teda auto, co auto - fáro, co je samo o sobě dokonalý, jen mu chyběla ta drobnost, prostě ta správná espézetka.

26. května 2020

Opeřený dům - napsala Gabriela Farkašová

Už od mala jsem měla slabost pro staré opuštěné domy.
Když mi bylo kolem patnácti let, tak jsem se na taková místa začínala vkrádat a trávit tam čas. Byl to pro mě přínos energie a neřešila jsem tam problémy a trable, co jsem si nesla z domova. Jistým způsobem mě to neznámo vzrušovalo. Netrvalo to dlouho a už jsem si našla své místečko.
Stará rozpadlá vila boháče Tima woodkynse, kousek za městem.

Zaplatíš svůj dluh – napsala Anastasia Korliuga

Klasy pšenice se ohýbaly a po celém poli se rodily obrovské vlny. Převalovaly se ze strany na stranu a narážejíce do sebe, sypaly zrna všude kolem. Tato podívaná připomínala bouři na moři, jen to moře bylo zlaté.
Na okraji pole byla vyšlapaná uzounká cestička, šlapaná malinkými nožičkami už šest let… Směřovala k sousední vesničce. Ohýbajíc se podél kraje pole, přerušovala malinký potok a starou kolej, od které se na mýtince rozdělovala do několika směrů. Jedním z nich ale skoro nikdo nechodil. Snad jen tehdy, když někdo pospíchal, byla to totiž zkratka. Říkalo se, že se tam děly divné věci: byly slyšet strašidelné zvuky, někdo tam ztratil svůj majetek nebo z ničeho nic zabloudil. Místní o tom věděli, proto se to místo snažili obcházet. Věděl to i Leon, jenže malé děti jsou zvědavé.
Žoviálně otáčel šlapadla na kole, každou sekundou se přibližoval k cíli své jízdy a jeho zájem narůstal.

25. května 2020

O lišce šmelinářce - napsal Štěpán Lipus

 Les se probouzel do nového dne. Všechny kapradiny, mechy, trávy a vřesy se umývaly ranní koupelí rosy. Bylo tu ráno, což znamenalo pro veverku další dlouhý den zásobování svého sídla na zimu. Už dávno si veverky oříšky neobstarávaly samy. To patřilo k přežitkům generací minulých. Taková moderní veverka naplno využívá lesní tržnici, kde sežene vše pro uspokojení svých potřeb.

Veverka tedy vzala bobule, myší ocásky a hmyzí zavařeniny a vydala se na tržnici směnit nějaké oříšky a jiné dobroty.
Na tržnici prodávali oříšky jenom dva prodejci, a to liška a stará srna. Liška prodávala balené oříšky a srna prodávala oříšky po kusech.

Letko, Štvorlístok, modrý jednorožec a dedo Vševed - napsal Ján Sorokáč

Ako malý chlapec som miloval objatie lesa okolo statku starých rodičov. Už ako malý som sa doň vydal objavovať jeho čaro.

Konáre stromov v hĺbke lesa sa prepletali do vášnivých párov a tancovali vôkol mňa v rytme letného vetra. Kráčal som medzi nimi a obratne uhýbal ich ladným krokom na trávnatom parkete. Na ramene mi vtedy pristál lietajúci veveričiak, ktorý sa škriekajúcim hlasom predstavil ako Letko. 

24. května 2020

Hotel U MAMINKY★★★★★ - napsala Klára Dvořáková

„Pane řediteli, volají z toho hotelu, kam se chystáte. Chtějí si upřesnit nějaké detaily ohledně vašeho pobytu. Smím je přepojit?“ asistentčin hlas zní v telefonu vždycky trochu jinak, než ve skutečnosti.
Ivan pohlédne na fotografii hotelu "U MAMINKY ★★★★★" v rámečku na psacím stole a malinko se zasní při pomyšlení na svoji první dovolenou po roce. V tom snu voní louka, šumí potok a tráva, mokrá od rosy, chladí na nahých chodidlech…
„Přepojte je.“
„Dobrý den, pane řediteli, tady Koutný, volám vám, abychom si upřesnili program. Nebudu vás dlouho zdržovat. Jen pár detailů. Chceme všechno přichystat na váš příjezd. A také tu máme, proti loňsku, nějaké novinky, na které bych vás rád upozornil,“ muž na druhém konci linky mluví zcela profesionálně, bez jakéhokoliv zaškobrtnutí či přestávky.

Staré hodiny - napsal Martin Tomášek

Sedím v křesle přímo naproti zdi, kde visí vzácné hodiny po mé babičce. Od té doby, co jsem je našel, nepotřebuju doma žádnou vymoženost dneška. Ty hodiny mi spolehlivě nahradí televizi, rybičky i rádio.
Ne, nezbláznil jsem se.
Hodiny jsou zlaté, číslice římské, mezi nimi sedí na větvi kvetoucí jabloně umělecká miniatura ptáčka.

23. května 2020

Želva a jepice – napsala Michaela Sedláčková

Želva Žofie rozlepila ospalé oči. Byl krásný den, jako stvořený dělat to samé, co posledních šedesát let jejího života. Vstát, opláchnout si čumák, snídaně (samo sebou to stejné co včera, předevčírem či kdykoliv předtím), popadnout skládací lehátko, vyvalit se na pláž, k poledni zdlábnout oběd, jít zas na pláž, večeře, koupel a spánek.
Takže, kde jsme to skončili? ANO! Žofka vstala a po snídani se vykutálela na pláž. Letěla kolem jepice Julie, v tlapičkách držela kus okapu a málem želvu sejmula.
„Dávej pozor, ty moucho praštěná!“

Kdepak asi byl? – napsala Karolína Balogová

Mám strýčka. Všichni říkají, že je podivín. Možná. Ale jak je divný, tak je i zajímavý.
Strejda a moje mamka jsou dvojčata. Podle babiččiných slov se od sebe dlouhá léta ani na krok nehnuli. Spolu na louce rozfukovali pampelišky, spolu na půdě usínali s kocourem. Jenže pak vyrostli. Mamka se vždy dobře učila a škola jí brzy nahradila hry s bráškou. Našla nové přátele, mezi nimi i taťku. I strejda šel svou cestou. Vystudoval zoologii a pracoval jako ošetřovatel zvířat v zajetí. Ještě pamatuju, jak jsme ho chodili navštívit. Nechával mě pohrát si s malou opicí.

22. května 2020

Šicí stroj a netopýr - napsala Leona Schillerová


V potemnělé místnosti šije šicí stroj a v koutě místnosti odpočívá temný stín.
´´Hej, nemůžu spát, co to sakra děláš?´´ ozve se stín.
´´Šiju roušky pro lidi. Co se vůbec opovažuješ mě rušit při práci. Ty netopýří rozsévači viru.´´
´´Ty jim šiješ roušky, aby tak moc nejedli?´´ uchetne se netopýr.
To už šicí stroj nevydržel a začal křičet.
´´Ne, šiju to proto, aby lidé byli ochráněni před coronavirem.´´
Netopýr se laskavě podívá na šicí stroj a utěšuje ho.

Sestry Conorovy - napsala TaTáňa Zouharová

Sestry Connorovy bydlely ve velkém domě na předměstí, do centra se dopravovaly starým Volcwagenem a věk smazal jejich rozdíly, takže nikdo z nás nevěděl, která z nich je ta starší. Ony samy o tom nikdy nemluvily.
Každou středu se u nich scházela společnost starších dam, které hrály poker – babička mě jednou vzala sebou a tím mi na jistou dobu zajistila popularitu mezi mými vrstevníky, kteří věřili, že sestry doma uchovávají mrtvoly svých manželů. Nic takového jsem tam ke svému zklamání nespatřil.

21. května 2020

Noční teror – napsal Jan Rejholec

Ledový vítr se proháněl nad střechami městských domků. Bylo ticho, tíživé a hutné jako čerstvá smetana. Tepalo v těle jako žhnoucí kov a drásalo duši způsobem rozladěného orchestru při poslední večerní hře. Odér zla, připomínající bobtnající vřed, lahodně tlel mezi chladnými, mlčky přihlížejícími zdmi.
Vtom vrzly dveře. Vcelku normální zvuk prořízl to hrobové ticho. Přidušený výkřik, cupitání, chrapot. Zevnitř se ozvalo vzlyknutí batolete následované dutou ránou.

Ach, ty babičky! - napsala Michaela Sedláčková

,,Už budu u tebe holčičko!“
,,Ahoj babi! Jak se…“
,,No ahoj Michalko, copak si dáš dobrého?“
,,Ééé…“
,,Mám tu kynutý knedlíky se švestkami, borůvkami a …“
,,Jasem po obědě babi, děkuju.“
,,…a jahodami, nebo bys radši na slano? Knedlíky plněné uzeným? Jsi taková bídná!“
,,Říkám, že už jsem jedla.“
,,Nebo těstovinový salát, víš, jak držíš tu linii! Přinesla ho teta Lída.“
,,Babi! Už jsem po obědě!“

20. května 2020

Temné údolí - napsala Nataša Richterová

Železná Ruda, květen 1945
 „Shit!“ zaklel plukovník a mohutnou tlapou udeřil do dubového stolu. Seržant stál proti svému nadřízenému v pozoru, ale nevěděl, kam s očima. Plukovník mladíka propichoval ostrým pohledem a pozorně poslouchal seržantův raport o tom, jak jejich průzkumnou četu přepadla banda zdivočelých hitlerjugend ze školy praporečníků a ukořistila jim jeepy a dva kolové obrněnce M8. Naštěstí se to obešlo bez lidských ztrát, ale i tak plukovník svraštil obočí. Situace se zkomplikovala a to neměl rád.

Láska po brazilsku – napsal Libor Frank

Dějství prvé
„Hej, Bille, kdy už tam konečně budeme? Přísahám, že v příštím životě budu dělat určitě pingla na nějaký zábavný zaoceánský turistický lodi s krásnejma babama. Bude to určitě vo hodně lepší, než se s bandou přivožralejch parťáků furt potácet po všech mořích vod čerta k ďáblu na tomhle rezavým škuneru!”
„Ještě dva dny vydrž, Charlesi, odměna bude královská!” uklidňuje Bill svého kolegu ve strojovně a pot se špínou se mu přitom mísí na tváři.

19. května 2020

Plním ti tvé přání - napsala Klára Dvořáková



„Co tady děláš?“ vypískne Heda, když spatří návštěvu přede dveřmi svého bytu.

Arnošt ukáže na kufr, „myslím, že ti plním přání…“ Zvedne hlavu, věnuje Hedě jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů a teatrálně rozevře náruč.

Heda se ale ani nehne. Naopak. Stojí ve dveřích a pozoruje Arnošta zpoza přivřených víček. „Vyhodila tě?“ sonduje podezřívavě.

„Ne! Nevyhodila. Já odešel sám. Už to nešlo. Nemohli bychom si povídat uvnitř?“ Arnošt zvedne kufr a razí si cestu do předsíně.

Heda ustoupí, zavře za ním vstupní dveře, ale dál ho nezve. Ruce má zkřížené na prsou a pozoruje Arnošta jako pavouka. V bytě ho nechce, ale bojí se ho zabít, aby jí to nepřineslo smůlu…

Psaní jako radost a potěcha versus řehole a utrpení - napsal Martin Tomášek

Příběhy do šuplíku
V dnešní době internetu si hodně lidí píše vlastní blog, kde si publikuje své články. Nebo lidé mají vlastní facebookové skupiny a tam - s větším či menším úspěchem - dělají totéž.
Když nepočítám svůj blog PŘÍBĚHY DO ŠUPLÍKU, kam jsem dával své povídky, nutno podotknout, že bez většího úspěchu se u mě toho moc nezměnilo ani po přesunu na sociální síť.
Souběžně jsem byl členem redakce malého časopisu, který se jmenoval HOKNA a vydával ho denní stacionář, kam jsem deset let jako vozíčkář chodil.

18. května 2020

Rozhovor Kliďase s Pruďasem – napsala Karolína Balogová

„Někde tu voní šeřík, vychází slunko a támhleten mrak vypadá jako housenka. Ideální čas na chvíli posedět.“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Budu mít akorát mokrý zadek. Mimo to je za deset půl. Dost pozdě už, nemyslíš?!“
„Jo. Jen na chvilku. Miluju rosu v trávě. A jestli je problémem čas, tak když dám sprinta, stíhám doběhnout s prstem v nose.“
„Možná ale zdechnu. Budu mít zpocený tričko jako minule. Zasmradím akorát celou chodbu!“

Kompas - napsala Nataša Richterová

Na otázku: Co ve svém životě považujete za nejdůležitější? Já odpovídám: Kompas.
V mém životě je nejdůležitější kompas.
Ale nepředstavujte si mosaznou krabičku s neposednou střelkou, kterou vytáhnu z kabelky. Kdepak!
Představte si Jacka Sparowa. Kapitána Jacka Sparowa, piráta z Karibiku. Jack má takový zvláštní kompas. Nemíří na sever, ale ukazuje spolehlivě na to, po čem člověk touží ze všeho nejvíc. Jack ho nedává z ruky. A když dá, nedopadne to s ním dobře.
Mám něco podobného. Sever to neukazuje, ale po čem toužím, ano. Mé touhy se sice v průběhu času mění, ale touha po vnitřní vyrovnanosti a klidu v duši, ta zůstává.
I když úplně přesně nevím, kde ten kompas mám, a také často zapomínám, že ho vůbec mám, tuším, že se musí logicky nacházet někde uprostřed mojí duše. Protože s duší nějakým způsobem spolupracuje. Vytváří takové to vnitřní nastavení, zaměřování na věci, které duši dělají dobře...

17. května 2020

Einstein a Bůh - napsal Petr Adler

Albert Einstein se v nebi rozkoukával už nějakej čas, ale teprve nedávno se konečně osmělil a zaklepal na dveře kanceláře pána boha.
"Herein," ozvalo se zevnitř.
Einstein vstoupil a pan bůh mu podal ruku: "Aah, herr doktor, enchante... Co pro nich můžu podniknout?"
Einstein se rozpačitě pousmál: "Prosím jich, nejvyšší, já mám, děsnou potíž..."
"Potíž?" podivil se nejvyšší. "Tady? V ráji? Potíž?"
"Ano, prosím jich, já nevím, jestli to vědí, ale já jsem kdysi dávno, ještě než jsem přišel sem, vymyslel teorii všeho. V podstatě vlastně takovou teorii světa, ale nedovedu to spočítat..."

Po přízni řízni – napsala Jana Faitová

„Nakupovala do zblbnutí? Myslíš ten nový český film? Tak na ten s tebou, Verčo, nepůjdu. Dívala jsem se na všechny recenze a prý je to pěkná pitomost, škoda peněz. To raději zajdeme v týdnu do fitka nebo na kafe. Moment, prosím tě, někdo mi volá na druhý mobil, tak zatím a papapapapa.“
„Ahoj teti! No ne, ty ještě žiješ? Že sis udělala volno a přijela do velkoměsta za kulturou? Hele, můžu. Pro tebe můžu cokoliv. Dobře, vidím to na večer. Není problém. Nakupovala do zblbnutí? To bude určitě o nás dvou a zaručeně se hodně nasmějeme. Domluveno, tak v pět na našem místě. Těším se!“

16. května 2020

Karmická bajka - napsal Libor Frank


Následkem úniku plynu byl v bytě nalezen starší manželský pár bez známek života.

Poučení: Dávejte si pozor na svojí karmu.

Technická poznámka:
Plynová karma - plynový průtokový ohřívač
Jak již napovídá sám název, průtokový ohřívač (neboli karma) nezadržuje v sobě teplou vodu, ale ohřívá ji při jejím průtoku, čímž se zároveň zvýší i jeho příkon elektřiny či plynu.

Jak šicí stroj pomohl člověku i jedenácti skřítkům – napsala Karolína Balogová

Často mi pomáháš na našem šicím stroji. Pokaždé, když přijedeš, snažíme se stvořit nějak zajímavý kousek. Minule jsi udělala roušku puntíkovanou přesně tak, jako je čepička té muchomůrky, která vám roste za domem. Nebo si vzpomeň na tu brčálově zelenou. Přišily jsme jí i fousky. Děda pak vypadal jako starý pan vodník. A tyhle kusy látky pak dostanou lidé, co je nejvíce potřebují.

Nenaskočí a nenaskočí, mrcha líná - napsala Lea Mandíková

Začínám si myslet, že žiju v domě plném duchů. Nechávají nás napokoji, když děláme, že o nich nevíme. Když ale chceme vyvinout jen trochu té aktivity po dlouhém mentálním přemlouvání, že už je třeba něco dělat, hned začnou škodit.
Jeden duch žije zaručeně v našem traktoru. Bydlí tam tak dobře, že kvůli němu traktor nechce jezdit. Ráda bych ho pojmenovala „Kabel“, ale protože je náš traktor funkcí spíše sekačka na trávu a vozík na dřevo dohromady než traktor, dala jsem tomu duchovi v ženském rodu jméno „Kabelka“.
Naší trávě na zahradě zatím nikdo neřekl, že jsme na to tady samy a že se musíme všechno, ale fakt úplně všechno nejdříve naučit a že potřebujeme čas

15. května 2020

UVOZOVACÍ VĚTY

„Vlastně, kdybychom chtěli, tak konečné rozhodnutí by asi muselo být učiněno shora, nebo alespoň více probráno, prodiskutováno a detailněji vykomunikováno, abychom na vaši nabídku mohli přistoupit."
Vojtěch Delveti

Vlastně na vaší nabídku nemůžu přistoupit, nejsem žádná lehká žena… Jooo kdyby jste tu nabídku ještě nějak upravil zpestřil, tak bychom se o tom mohli ještě pobavit. Ale nevím čím by jste mi přesvědčil.
Marie Ranišová

„Mal som si dať radšej staré topánky. Tie s tou hladkou podrážkou. Fuj, ako teraz ten hnedý sajrajt vyšpáram?! A vôbec, ktorý parchant nechá vysmoliť svojho čokla uprostred chodníka?! To muselo byť prinajmenšom polmetrákové teľa! Čo mu to dávajú žrať? Smrdí to ako... No nič!"
Barbora Wlachovská

„Okamžitě mi podej tu tužku, nebo ti kurva rozbiju hubu!“
TaTáňa Zouharová

A hrdý buď - napsala Hana Kvalová

A hrdý buď.
Vážná tvář.
Vypnutá hruď.
Buď férový a měj slušné chování.
Jinak pomluvami a problémy to zavání.
Starší zdrav a tiše v koutě seď.
Pokud možno nemaluj si svou mladou pleť.

Tak takhle jsme s láskou byli vedení.
Zdá se, že jsme byli šílení.

Uplynulo pár let….

14. května 2020

Maminko, počkejte, já si to zapíšu! - napsala Klára Dvořáková

„Jani, a opravdu sem tvoje maminka musí jezdit tak často?“ zkouší Mirek opatrně.
Jana ale nevypadá, že by měla chuť diskutovat. Pobíhá po bytě a sbírá cokoliv, co se jí dostane do cesty, a není to zrovna na tom správném místě. Ještě musí vytřít, umýt koupelnu a taky vycídit vypínače…
„Jani, haló, tady Mirek – tvůj manžel. Můžeš se na chvíli zastavit?“ Mirek stoupne Janě do cesty, rozpřáhne ruce, a když se přiblíží, zadrží ji.
„Co blbneš, Jani?“ zašeptá jí chlácholivě do ucha.

Hřiště - variance na článek o rozbitém dětském hřišti

„Maminko, mamiiii, bolí mne prstíček, mám tam asi tfísku.“
„Kdes to zase lezl?“
„Támhle, po té prolejzačce. Tak jako Pepík.“
Proč mne maminka zase nadává, když já za to vůbec nemůžu…? Od té doby, co chodíme s tátou ze školky, tak se tu pokaždé stavíme, s mámou jen někdy. Já se tu můžu vyřádit. Moc mne to baví. Můj nejlepší kámoš Pepík si tu se mnou hraje na hoňku. Jo a pak taky stavíme hrady. A taky se šermujeme klackama – ale to máma nerada vidí.

13. května 2020

Život a smrt mouchy domácí - napsal Martin Tomášek

"Vážené mouchy, vážení mušáci,
vítejte na krátkém školení nově zrozených jedinců našeho druhu. Není to dlouho, co jste byli larvami. Za několik okamžiků odsud vyletíte a už se nikdy nevrátíte.
Ještě, než to uděláte, dovolte mi, abych vás upozornil na dvě věci, kterých je třeba se tam venku držet. Jakmile se trochu odkloníte od toho, co vám doporučím, je s vámi konec.
Vyhýbejte se lidským obydlím. Člověk je náš největší nepřítel.
Držte se raději u popelnice a žerte jen to, co oni vyhodí. Toto je závěr našeho krátkého školení. Chtěl bych vám popřát hodně štěstí a co nejméně smrtelného nebezpečí."