17. listopadu 2019

Poznámka, možná vyznání – napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Tužka na ikoně kontroly pravopisu ve wordu sebou vyzývavě mrská. Přestaň!
A je klid.
Vzpomínám si na mé setkání s Václavem Havlem na Hradčanském náměstí někdy těsně po sametové revoluci, jak mě rozechvěla jeho slova „Dobrý den.“ Až zadlouho jsem pochopila, že je to ten pravý způsob odpovědi, když na vás někdo civí a civí…

Trikotóru nechci – napsala Anna Vocelová

„Podívej se Gusto, jak je tady husto,“ volají desetitisíce lidí a já cítím nepřenositelnou sílu toho husta.
„Tati, kdo je to ten Gusta?“
„To je prezident, kterého už mít nechceme.“
„Aha,“ odpovídám, jako bych snad rozuměla tomu, co mi říká.
Stojíme s rodiči na Letenské pláni. Maminka mě křečovitě drží za ruku, abych se jí neztratila. Ve své malé hlavičce se snažím dát dohromady, co se kolem mě děje. Moc toho nevidím.

16. listopadu 2019

Dopis Gorbačovovi - napsala Eva Svobodová

Osmdesátá léta. Dnes už vzpomínky blednou, ale pro mě to byla léta přechodu od dětství k mládí. Důležitá etapa v životě člověka, kdy získal první zkušenosti, první velké samostatné zážitky a formoval si vlastní názory. Svět okolo byl šedivý a ohraničený na spřátelené země v RVHP. Auta se vyráběla okrová nebo khaki, ale i tak se na ně čekalo třeba rok. Koupě džínů v Tuzexu byla událost roku a šunka byla moc drahá na to, aby se jí koupilo víc než deset deka pro celou rodinu. Jezdilo se na Rujánu, kde měl člověk na pláži husí kůži a na moře se spíš koukal, nebo do Rumunska, kde šokovala místní bída a kradlo se úplně všechno. Papaláši už vyměnili nádherné šestsettrojky za šestsettřináctky bez charismatu, a vypadali v nepadnoucích oblecích všichni na šedesát a víc. Mluvili dlouhé hodiny a nikdo nikdy nevěděl, o čem to bylo. Kouřilo se všude. Československou vlajku jsme viděli vždycky jen ve společnosti rudé sovětské a silnice nelemovaly billboardy, ale bezduchá politická hesla.
A do toho bezčasí, kdy se navíc v Kremlu po zdánlivě nesmrtelném Brežněvovi vystřídalo několik stařečků, které také brzy pochovali, se vynořil odnikud Michail Sergejevič Gorbačov.

U nás na venkově aneb svoboda zaplacená jistotou - napsala Kateřina Hovadíková

„Tak bylo to teda dobrý, nebo blbý?“ ptala jsem se mámy, když jsme diskutovaly o době totality.
„No, jak pro koho,“ odpověděla mi mamka. Měla jsem totiž o komunismu napsat do školy referát.
„Když já tomu pořád nerozumím, ale i když jsem tu dobu nezažila, chtěla bych ji pochopit. Je to přece i moje historie.“
„Tak mi schválně zkus zopakovat, jak sis to moje vyprávění vyložila...“

15. listopadu 2019

Osm oříškových čokolád – napsal Zdeněk Hart

„Zastav támhle u toho lesíka. Najíme se a budeme si užívat poslední hodiny v Jugoslávii. Za pár kilometrů jsme v Maďarsku, tam to bude samá kukuřice nalevo i napravo a strašná rovina.“
Tak jsme zajeli až k tomu lesíku, vyndali židličky, stolek a poslední dvě gulášové konzervy.
„Kdo chce ještě přidat? Je toho dost,“ ptá se Maruška. „Pepo, opravdu už nechceš?“ V klidu tiše jíme guláš z hlubokých talířů lžícemi a vzpomínáme na krásnou dovolenou u moře.

Vypadni! - napsala Klára Dvořáková

„Vypadni! Slyšíš? Vypadni a už se nikdy nevracej!“ rozzuřená Štěpánka práskne domovními dveřmi, opře se o ně zády a pomalu se sesuje na zem. „Já jsem taková kráva! Jak jsem se v něm mohla takhle splést?“

Dveře za ní se rozvibrují nárazy Felixových pěstí. „Tím to neskončilo, holčičko, ten barák je můj! Sbalíš si svoje krámy, fakany a vypadneš. Jasný? Já mám právo žít si svůj život, a ty mi v tom nebudeš bránit. Jasný?“ Mocné kopnutí ukončí Felixovo vystoupení, a ten konečně odejde.

Ukradené čtyři dny - napsala Irena Pokorná

Ateliér byl pro něj jako malý svět ve světě. Sloužil mu jako úkryt a místo, kde na něj nikdo nemohl a kde platila jen jeho pravidla. Zrovna se věnoval neochotně malbě laciné krajinky a klopil do sebe několikátou Plzeň, když někdo zazvonil. Hodil štětec do nádoby s terpentýnem a vyhlédl z okna. Adéla. Nese mu nejspíš zase něco k jídlu, napadlo ho, když šel otevřít.

14. listopadu 2019

Proč nikdy nebudu pracovat pro Amazon - napsala Ivana Výborná

Reklama na přijetí nových pracovníků do společnosti AMAZON je mohutná.
Přihlásila jsem se tedy na tři pracovní dny.
"Bude to pro mne lepší, než se doma válet u televize" jsem si myslela. "Budu mezi lidmi, najdu tam možná spřízněné duše a nebudu se nudit."
Nejprve proběhlo středeční školení v hotelu Kladno, vyplnění asi 10 dotazníků. Už v devátém jsem zjistila možný podvod, kdy jsme měli všichni podepsat prohlášení kde se pravilo ......."potvrzuji, že nemám svého praktického lékaře......" Všimla jsem si toho, přeškrtla tuto větu, ale myslím, že ostatní to neudělali.

Zabijáci příběhů aneb nejčastější chyby v psaní - napsala Klára Dvořáková

Všude kolem nás se odehrávají příběhy. Spisovatel je ten, kdo je umí vyprávět ostatním. Když učíme na kurzech psát, objevují se v textech nešvary, které příběhy dokáží zničit.
Níže jsou ty nejčastější. Takhle tedy ne:

1) Vždy pište pravdu, nic než pravdu. Hlavně si nevymýšlet a nic nepřidávat. Co kdyby někdo věděl, jak to bylo doopravdy?


13. listopadu 2019

Drive thru – napsal Libor Frank

Staroměstské náměstí. Centrum center, pupek Prahy.
Přicupitala tak trochu po asijsku a s určitou dávkou podřízenosti na mě angličtinou se šikmookým přízvukem vyhrkla: „Where is Big Ben, please?”
Nebyl jsem schopen rychlé odpovědi.
„This is wrong city!”, téměř jsem na ní vykřikl, když jsem pobral, o co tady běží.

Děti naší budoucnosti – napsala Jana Faitová

Na ostrově Rhodos jsou děti milovány a zbožňovány. Doslova takové rodinné poklady. Musí pěkně papat, a tak se za nimi běhá s talířkem. Ale hlavně nesmí plakat, a tak se jim dovolí všechno. Co si pak se středobodem vesmíru, na který babička šišlá a nikdy mu neřekne ne, rodina počne, to ukáže až čas. Viděla jsem tam mnohé. Hysterické, hodiny pro nic za nic křičící děti vedle v dobrém rozmaru se bavících rodičů. Taky grendmadr utírat nos a zavazovat boty nevrlému devítiletému klučinovi s nezbytným mobilem v ruce.

12. listopadu 2019

Z deníku skutečnýho pracanta - napsala Kateřina Šrámková

Den 0
Tak dnešní porada stála za to! Proč právě já vyfasuju od starýho takovej šílenej úkol? To by mně fakt zajímalo, jak to ten Taxis zaonačil, že se právě tahle věc začala řešit….Jako kdyby starejch barabizen nebylo dost… Stejně to jednou spadne! Je to v mým rajonu, nedá se nic dělat.

Den + 87
Dobrá, musel jsem přiznat, že jsem na tom úkolu ještě nemáknul. Ale když starej nedá jinak, jdu do toho, najdu někoho, kdo bude mít prachy, čas a invenci se do tý barabizny pustit. Copak nemá ten Taxis nějaký potomky, co by to mohli udělat?