Špeky – napsal Libor Frank

„New vision! To sem si zas naběh! New vision… Já nechtěl žádnou new vision! Já chtěl jen normální brejle na dálku a taky trochu na blízko. No prostě se mi zhoršily voči, i když se mi to v mejch Kristovejch letech zdá teda fakt hodně brzo! A vy ste mi tady po tom změření vočí naordinovali ňáký ty biofokály nebo jak se to menuje! Jenže to já nechtěl! Já teď totiž vidim i to, co nechci. Víte, milej pane, já se těch novejch okulárů vopravdu nemoh dočkat, protože už sem v poslední době při našich milostnejch hrátkách viděl Sabinu, jako mou starou, trochu rozmazaně. No a tak sme na to, hned jak sem si tady před tejdnem koupil u vás novou optiku, se Sabinou vlítli. Já nechal rozsvíceno, už jsem se nemoh dočkat. JENŽE!

V lázních – napsala Bohuslava Kopřivová

Přestala jsem mít chuť na chlapy, ale zvýšilo se mi sebevědomí. Můžou za to lázně.

Kvapem se blížil datum mého nástupu na lázeňský pobyt v Bechyni. Ale co na sebe? Už rok je vše zavřené a moje kdysi módní výstřelky vyšly z módy. Samozřejmě, mám spoustu oblečků, ale návštěva lázní je skvělý důvod šatník obměnit. Ale kde?
Jediná možnost je e-shop. Mám s ním už zkušenost, vícekrát to pokoušet nebudu. Velikost určitě netrefím, barva bude jiná než na internetu a z inzerované bavlny bude opět viskóza. Tak jen sleduji, kdy se konečně otevřou kamenné obchody.

Ilustrované básně - napsala a namalovala Barbora Macková

Sedím se svým bláznem

Co se ve mně uhnízdil.

Píšeme kávu, kouříme z dýmky.

Plížíme se ven oknem.

Uhašujeme žhnoucí plamínky.

kazíme pohřební oslavu 

svým smíchem

Odháníme chmurné myšlenky

co kazí mi vzpomínky

Pijeme kávu 

Bez cukru

Bez podmínky 

S podivným klidem

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - ZPRAVODAJ 6/2021

Milí přátelé psavci,

zase fungují víkendové i dlouhodobé prezenční semináře

 

V souvislosti se svým červencovým kulatým jubileem částečně začínám přenechávat lektorské žezlo i svým dobře proškoleným následovníkům, aby Lustigova účinná výuková metoda nikdy nezapadla. 😊 V nabídce zůstávají on-line kurzy hlavně pro mimopražské. Snad se po prázdninách povedou i autorská čtení a křty knih. 

Dana

Jak pojmenovat hrdinu - připravila Nataša Richterová

Jméno, které přisoudíte hrdinovi, ho provází celý příběh, proto by je měla charakterizovat více než nahodilost jmen běžných smrtelníků. Jména musí být výrazná a měla by ve čtenáři navozovat pocit, že hrdinům zkrátka padnou.

· Pozor, nepoužívejte podobná jména! Budou-li mít postavy taková jména, čtenář i vy se snadno spletete (Jan x Dan, Lenka x Alenka, Pospíšil x Pospíchal, Nová x Novotná, Zdeněk x Zbyněk).

Vítr – napsal Jiří Wilson Němec

Cheb. Vojenský útvar 8522 - motostřelecký pluk, rok 1974. Ta bezvýznamná událost mě straší dodnes.

„Súdruh desiatnik, ku mne!“ vyštěkl závodčí, četař Stanko, který spolu s kapitánem Hodinou, pomocníkem dozorčího útvaru, hodlali provést kontrolu uzamčení a zapečetění garáží v autoparku. Já, strážný, jim dělám doprovod.
Pečlivě kontrolujeme každá vrata, každý zámek ověšený šňůrou a plastelínou na obou stranách vrat, do kterých boucháme raznici s pečetním znakem. Uvnitř garáží stojí plachtou krytá nákladní auta plná ostré munice. Zabezpečení je namístě. Hotovo. Ještě stejným způsobem zamknout a zapečetit bránu na vjezdu ke garážím a můžu začít s dvouhodinovou strážní pochůzkou. Závodčí s doprovodem odešli a já jsem na cestě, lemující plot ve svahu nad garážemi, osaměl. Půlka listopadu, osm večer, navíc zataženo a tma jako v pytli, jen čtyři lampy ve dvacetimetrových rozestupech osvětlují vrata všech garáží.

O kočce, o psu a o lupiči – napsala Štěpánka Mrázková

Byl jeden muž, který vlastnil dvě zvířata. Měl krásnou kočku a obdivoval její hebkou srst a velké oči, a kde mohl, tam se s ní chlubil. Měl také starého, prašivého psa, který jen všude slintal a línal, a muž ho měl velmi nerad.

Jednou se k nim domů vloupal cizí člověk. Když přišel muž domů, viděl rozbité okno a otevřené dveře, ale nenašel nic, co by mu chybělo.

Cvičení pro machry: Jak by vypadal svět bez Leonarda? - připravila Nataša Richterová

Cvičení: Jen ty můžeš změnit svět

Typ cvičení: Tvorba světa a reálií
Proč: Občas začnete psát na základě náhlé myšlenky a než se nadějete, máte hotovo. Jednoduchý nápad může vystačit na mikropovídku nebo zamyšlení, jakmile ale tvoříte příběh v rozsahu novely a dál, už vám snadno dojde dech a zjistíte, že potřebujete propracovanější strategii než “prostě je to tak, se s tím smiř”. 

Postřehy z Loučeně II

Labyrinty v zámeckém parku

Miluju loučeňský park. Jeho tisíc odstínu zelené a třináct různorodých bludišť. Vím, že vždycky, ale úplně vždycky v tom největším zeleném labyrintu zabloudím. Miluju ranní procházky, kdy v parku ještě nejsou návštěvníci. Obzvlášť letos tu krásně kvetou rododendrony. A taky tu rostou čtyřlístky. Už dlouho jsem jich tolik nenašla jako včera. Vůbec se tomu nedivím, že to bylo právě teď a tady. Ten pocit štěstí totiž ke kurzu na Loučeni patří. Díky vám všem.
(Věra Staňková)

Nebe nad Vídní - napsala Nataša Richterová

Empírovému příborníku v jídelně vévodil Philips 471 A. Elektronkový radiopřijímač s dynamickým reproduktorem a indikátorem ladění, kterému se říkalo magické oko. 

Erich si na technické vymoženosti velmi potrpěl a od všeho, co se samo pohybovalo, svítilo nebo hrálo, musel mít nejnovější model. 

Rodinný oběd – napsal Petr Holub

„Seďte pořádně a nehrbte se, Pascho! Kolikrát vám to mám opakovat?!“ kárá loučeňská zámecká paní Marie svého nejmladšího a nejmilejšího syna. „Je vám už dvanáct a jste ve šlechtické jídelně, necpete se malinami někde v lese!“

V němčině plné ostrých a tvrdých hlásek to zní ještě mnohem přísněji, než kdyby se kněžna rozčilovala měkkou češtinou. Tu ale neumí.

Osudové jedničky – napsal Marek Greger

Dostihy jsou doménou života každého z nás. Vyběhneme z domova, zamíříme kamsi a za celý den se toho snažíme stihnout co nejvíc. Cíl je v nedohlednu a večer padneme jak na Taxisově příkopě.

O nějaké to století zpět tomu nebylo jinak. Čas je veličina, kterou honíme od té doby, co jsme si ji vymysleli. Přesto, některým se courá a druhým utíká před očima.

Pohádky ve hvězdách – napsala Michaela Čápová

„Babičko, babi, co to píšete? Je to zase nějaká pohádka pro mě?“ rozrazí dveře zámecké komnaty Luigi.

„Zlatíčko, vítej! Opatrně, ještě, že nejsou skleněné,“ směje se princezna Marie. Přiklekne, aby jí mohl princ skočit do náruče.
Ten letmým pohledem zkontroluje dveře v ohrožení a už se smýká z babiččina objetí. Zdržuje ho. Chce slyšet nový příběh, pohádku. Babička je píše kouzelně. Posadí si ho vždy na sofa v rohu místnosti, načechrá polštáře a začne číst. Prý je vždy prvním posluchačem. Je to možné? Na Loučeň se s tatínkem dostanou párkrát do roka, ale babička jich má ve své knihovně tolik, že ho možná nejspíš trochu klame.

Posel jara – napsala Zdena Součková

Od rána máš … jak jen to nazvat … nenáladu. Není to vyloženě to, čemu ty říkáš depka, protože ty jsi v životě žádnou opravdu pořádnou depresi neměl. Ráno už jsi se s tou nenáladou vzbudil. Výrazně ti zesílila v okamžiku, kdy jsi zjistil, že je půl šesté. To tě naštve vždycky, když se tak brzo vzbudíš, aniž bys musel někam jít. Šedivé nebe, oschlá patka chleba v košíku na pečivo, na kávu příliš brzo. Co teď?

Zkusíš si nakreslit nějaký pěkně barevný obrázek, to tě vždycky povzbudí. Fialovohnědé fleky, které ti vznikaly pod rukama, tě však vydráždily natolik, že jsi musel naházet prádlo do pračky a chvíli se dívat na uklidňující šplouchání. Ani to nezabralo. Když ses přes okoralou patku konečně prokousal ke kávě, přestal jsi aspoň mít vražedné sklony. Naštěstí jsi sám doma a máš se ještě natolik rád, že není koho zavraždit. Usedl jsi k počítači.

Láskyplná etuda - napsal Libor Frank

Jedna a jeden
Setkání v setkání
Pohled na pohled
Z očí do očí
Mrknutí na mrknutí
Zachvění na zachvění
Úsměv za úsměv
Slova na slova
Jiskry budí jiskření
Flirt stíhá flirt
Dotek na dotek
Prst na prst
Dlaně do dlaní

Vítězství bez gólů – napsala Kateřina Pospíšilová

Má tohle místo rád. Dokáže si představit, že tady prožije celý život. Naplno si to uvědomil v uplynulém roce, kdy ho už unavovalo vrtkavé anglické počasí a vlhký chlad, otravně usazený ve starých zdech jeho studentského pokoje na koleji v Cambridge. S návratem na Loučeň už potom neotálel.

Teď stojí princ Erich u široce rozevřených oken jídelny a pozoruje známou krajinu. Louky, pole a aleje se zbarvily tuctem svěžích odstínů zelené. Venku voní šeříky a od rybníka sem doléhá kvákání žab. Pozdní jaro překotně ustupuje, vystřídáno slunečným, téměř letním počasím.

V pravé poledne – napsala Věra Staňková

Alexandr zapnul poslední dva knoflíčky u košile a pak zkontroloval vázanku a frak, zda mu dokonale padne. Pohlédl do bohatě zdobeného zrcadla, jaká jsou jen ve starých benátských palácích, a spatřil spokojeného mladého muže s ostře řezanými rysy a lehce vlnitými hnědými vlasy. Oknem k němu dolétly sluneční paprsky, prosvítající přes dřevěné, napůl otevřené okenice. I díky tomu hřejivému jarnímu slunci měl Alexandr už od rána pocit výjimečného dne.

Dům Desdemony – napsala Lucie Svibová

Marie stála u otevřeného okna a ve tváři měla nepřítomný, zasněný výraz. Oči měla otevřené, ale gondoly, plující po Grand Canal v Benátkách, neviděla. Ani dívky, které se smály na molu sousedního velkého paláce Contariny Dal Zaffo, ve kterém se každý týden konaly velké společenské a umělecké akce.

Na tváři cítila vlahý slaný vítr, pramínek jejích světlých vlasů se uvolnil z účesu a šimral ji na krku. V tmavém pokoji se na plátně malířského stojanu začínala rýsovat postava mladého muže na koni. Většina kontur byla pouze v obrysech, pouze tvář jezdce vystupovala téměř plasticky a hleděla do dáli.

Třetí ve hře je ten, co není - napsala Lucie Svibová

V roce 1911 trávil již druhé léto na zámku Loučeň básník Rainer Maria Rilke. Jeho Múzou byla stárnoucí Marie, žena knížete Alexandra Thurn Taxise.
„Alexandře, ty vaše šílené nápady nás jednou přivedou na buben. Přišlo další vyúčtování od sedláka Peška za bizony.“
„Bizoni již opět utekli? To jsou ale čiperové! Nezlob se na ně, Maruš.“
„Neříkejte mi Maruš, víte, že tohle počešťování nesnáším. Bizoni ploty zničili popáté. Takových peněz to stojí! Všechny ty vaše pokusy se zvířaty... Nejdřív poníci, pak všude limburské ovce. Z těch alespoň jsou peníze za vlnu. Vačnatci marra uhynuli první zimu a ti pštrosi emu … no to byla hrůza – stále jen někam strkali hlavy a pokopali kuchtičku. Teď bizoni! Jestli to takhle půjde dál, tak to byste za chvíli mohl do obory nasadit klokany!“
„Klokany? Jasně - klokany! To je nápad, Mary!“

V osmdesáti stále v líbánkách - napsala Bohuslava Kopřivová

Princ Alexander Jan a jeho manželka Marie vítají přátelé na oslavě u příležitosti osmdesátých narozenin pana hraběte.

"Vážení, je mi ctí, přivítat vás na našem panství jménem svým i své milované manželky. Drahá, děkuji vám, že jste celý život stála po mém boku a byla mi vždy oporou."
"Přeháníte můj milý nebyl to celý život. Dalo by se říci, že jsme stále ještě v líbánkách. Tolik času jste strávil mimo domov a po vašem boku bych také často nerada stála. Hlavně při nebezpečných výpravách do Afriky."

Bajka o myšce a lvu - napsala Lucie Svibová

Gabriela Pešková, Fakulta designu a umění v Plzni

Jednou si malá šedá myška hrála v pralese a svým skotačením omylem probudila lva. Lev se rozčílil, chytil malou nezbedu a chystal se ji sežrat.
„Ó velký moudrý lve, vládce pralesa, prosím tě pusť mě. Jsem jen malá ubohá myška, tvůj hlad nezasytím a když mne pustíš, tak se ti odvděčím!“ kňourala myš. A tak velkorysý lev myš pustil.
Po několika dnech byl lev chycen pytláky a svázán. Řval tak hlasitě, že jej bylo slyšet široko daleko. Zaslechla jej i myš a přiběhla se podívat, co se děje.

„Myško, myško, pomoz mi. Přehryzej provazy a osvoboď mne!“ prosil lev.
„A proč bych se měla namáhat, ničit si zuby? Jsi velký moudrý lev, vládce pralesa – tak si poraď sám!“ odvětila myš a odcupitala pryč.

A poučení? I malá šedá myš může být pěkně velká svině.

Kolik je na nebi hvězd? - napsala Asja Žilová

Ráda ležím s babičkou na terase. Dívám se na nebe, kladu nekonečné otázky a ona se snaží najít odpovědi. Ptám se:
„Babi, kolik je na nebi hvězd?"
Babička se na chvíli zamyslí.
„To nevím. Nejdřív si poslechněme, co říkají samy hvězdy, možná nám odpoví. Dívej se na ně. Vidíš, že každá hvězda je jiná. Jedná je větší, druhá menší a svítí také každá jinak. Jedna září jako drahokam, druhá se jen jemně mihotá. A po Mléčné dráze se nese nekonečné množství malých třpytivých hvězdiček.

Paní ze Shalott - napsala Barbora Macková

John William Waterhouse: Paní ze Shalott

Nechal jsi mne samotnou v romantické zátoce a tajně mi šeptal, že je to můj konec. Oděl jsi mě do bílých šatů, štětcem vykreslených, aby nebyl pochyb o tom, co jsem vytrpěla. Zahalils mne tajemstvím. Teď tu jsem, ve větru mi vlají mé rozevláté vlasy, které měla podobné tvá žena. I tvář jsi mi vytesal podobnou, ale vím, že bys nechtěl, aby byla mnou, i když cítím, že ti patřím víc než ona, protože jsem kus tebe samotného. Otiskls do mě svou tvář. 
Tři svíce, které jsou na přídi mé lodi pomalu dohořívávají a já vím to, co jsi věděl, už když jsi mne začal malovat. 

Podobizna Doriana Graye – napsal Elliot Jačků

Sledoval jsem jej během vlastního zrodu barvu za barvou, tah za tahem, dnem i nocí. Postupně zřel jsem více okolního dění, krásy a stvořitele svého – Basila Hallwarda. Pamatuji si ten den, snad jako by proběhl včera.

Tyčil se nad dřevěným stojanem jak Himálaj a usilovně pokračoval v práci. Odmítal mě totiž ponechati na pospas trýznivé samotě pochmurného šeravého ateliéru. Na jeho obličeji se kromě bledosti a také znatelné únavy rozprostíral naprosto koncentrovaný výraz, takže jsem se bál cokoliv říci, jen abych malíře nevyrušil. Avšak má obava se později ukázala býti zbytečnou, jelikož obrazy se svými autory nekonverzují.

Číslo 5 – napsala Lenka Hájková

Ach, jaký je to nádherný den. Být schovaný v teplíčku ve skříni s ostatníma. Dokonce se mi povedlo vychytat nejlepší místo vpředu, kde je nejvíce prostoru. Na kraji je pověšený starý kabát, o který se můžu pohodlně opřít, aby se mi neodřely rohy a nepomačkalo plátno.

Doufám, že si dnes pořádně odpočinu. Snad se ten šílený chlápek nerozhodne zase něco tvořit, protože u toho vždycky nadělá neskutečný bordel. No, vždyť ho zrovna slyším, jak dupe po chodbě.

Rána u pobřeží - napsala Kristýna Koblasová

Krajinu prostoupilo slunce. Prohřívá moje prochladlé a tvárné tělo. Ve vzduchu je cítit vůně brzkého rána a slyšet křik racků, peroucích se o mořem vyplavenou rybu. Zase sedí na pobřeží a pečlivě sleduje moje pohyby i proměny. Jakoby byl vůbec prvním, který se dokáže pozastavit a vnímat mě takovou, jaká doopravdy jsem. Alespoň takový pocit mě prostupuje, když mě, sedící na pláži, zkoumavě pozoruje.

Jeho ruka se pohybuje po lesklé bílém platně. Ví, že jsem posedlá svou jedinou neřestí.

Dívka s broskvemi – napsala Anastasia Burakova

Léto, srpen, vedro. Sluneční paprsky mi padají přes skleněné okno na obličej. Kdo jsem? Jsem modelka. Myslíte si, že to není možné? Ha! Už několik dní mě maluje ten mladý pán... Je to zajímavé! Chci to rychle vidět, podívat se, jak vypadám. Ne, ta malá holčička není hlavní postavou na plátně, ani moje sestry. Jsem to já!

Řeknete, že jsem jen obyčejná broskev. No a co? Proč nemůžu být broskev-modelka?!
Ale chápu, moje rodina ve mě taky nevěřila. Sestra říkala, že každá generace má být stejná - rosteme, trhají nás a pak jedí. Podle mě to není život, ale jsou s tím celkem spokojení. Slyšela jsem, že se některé ovoce stává modely a že nás často navštěvuje jeden mladý malíř – rodinný přítel. Já vždycky snila o tom, že pro něho budu pózovat.

Psaní dává křídla - ZPRAVODAJ 5/2021

Milí přátelé psavci,

prožili jsme báječný čas na Loučeni.

Zase se můžeme vídat! Máme za sebou nejen první semináře naživo, ale i dlouho vyhlíženou čtyřdenní literární dílnu na zámku, které patří tento zpravodaj. Museli jsme si počkat tři čtvrtě roku, ale přijeli jste úplně všichni. Nikdo kurz nezrušil. V zámeckém hotelu bylo nabito do posledního místečka. Díky všem nejen za trpělivost, ale dnes už hlavně za krásné příběhy pro knihu o šlechtickém rodu Thurn Taxisů, kteří stáli na přelomu 19. a 20. stol. u zrodu moderních vynálezů.  

Děkujeme zámecké paní Kateřině Šrámkové a jejímu týmu za krásné přijetí a panu panu kastelánovi za všeobjímající nalejvárnu. 

Dana

Láska na špíčku - napsala Zuzka Smolová

Chci tě líbat
a chci tě milovat…
S tebou tančit
a vyžírat
o půlnoci ledničku,
protože tuhle činnost
zvládám na jedničku,
i když mi moje lenost
přidává na špíčku.

O novinařině s Petrem Pravdou - napsal Petr Holub

Jak se píší zprávy, reportáže a cestopisy? Co se děje v současné žurnalistice? Proč se tištěná média prodávají stále méně a méně? A jsou stále ještě svobodná? 

O těchto i mnoha dalších tématech jsme si v sobotní podvečer na Loučeni povídali s naším hostem Petrem Pravdou, zkušeným, zcestovalým novinářem a bývalým válečným zpravodajem.

Postřehy z Loučeně, jak ji viděli účastníci

Žena v okně
Sedím na okenním parapetu a přepisuji příběh dávných obyvatelů těchto míst. Možná bych se měla zapojit do improvizačních hrátek s ostatními psavci, ale to bych se vytrhla z příběhu. A to se mi nechce. 

Blíží se půlnoc. Otevřeným oknem ke mně doléhá žabí serenáda z nedalekého rybníčku a z restaurace smích.

Budižkničemu – napsala Kateřina Bíglová

To ještě teplé podzimní odpoledne s námahou vylezl na kopec za chalupou, kam dřív hbitě vyběhl. Rozhlídl se kolem. Tak jako častokrát jindy se díval přes příkré údolí do ponuré, křovím zarostlé strže. Uvědomil si, jako už mnohokrát, že tudy cesta nevede, a loudavě se vrátil k chalupě. V síni vzal z věšáku mošnu a v chlívku odvázal kozu, když z tepla kuchyně vyšla žena. Řekl jí, že jde, jako každý týden, na trh. Poděkoval za čerstvý bochník zabalený v utěrce a kolíkem zaklapl branku.

Nikdy víc se už neviděli.

Fiasko s chlebem – napsal Elliot Jačků

„Vincente! Kde je ten chleba? Ve špajzu se válí poslední dva krajíce. Na co myslíš, ty hlavo děravá?” houkne z kuchyně matka, nad čímž se musím plácnout do čela. Sakra. Vyčerpané tělo přistane na měkké matraci. Dneska jsem toho moc nenaspal, alespoň mini šlofíček by bodnul. Hlavu zabořím do polštáře a spokojeně zavřu oči, když v tom matka vtrhne jako uragán do pokoje a naruší oázu klidu, kterou jsem si stačil během chvíle navodit. Záda opřená o futra, ruce trucovitě složené na prsou, noha přes nohu, ve tváři nebezpečný smrtící výraz. Přestřelka za tři – dva – jedna – teď.

Konec světa – napsala Zdena Součková

Úzká Lhota. Já bych spíš řekla konec světa, a to jsem pořád slušná. Jestli tady budu bloudit ještě chvilku, tak už tu „prdel“ řeknu.
Kdyby ještě ty baráky v dědině byly číslovaný nějak logicky, ale takhle fakt nevím. Vedle trojky sto sedmička. Dřív se číslovaly domy podle pořadí, v jakým se stavěly. Ale zase když má ten barák čtyřmístný číslo… V takové malé díře nemůže být přes tisíc domů! Celý mi to nějak nesedí. Moment, jakže to číslo vůbec bylo? Sakra, hlavně, že jsem si to napsala na papírek, ale ten zůstal doma na stole.

Výšlap – napsala Zuzana Kratochvílová

Po náročném letu přes oceán, pár dnech strávených v Limě a autobuse jsme konečně v horách a stoupáme na námi vytoužené místo – Machu Picchu. Linda jde přede mnou, abych ji mohl v případě pádu chytit. Je to její první velká cesta.

„Běž pomalu, miláčku, jo? Abys nepřehnala tempo. Máme toho před sebou docela dost...,“ pronesu laškovně, ale Linda se ani neotočí, ani neodpoví.
Doufám, že zase nemá ty svoje dny. To je s ní vždycky k nevydržení.

Lázeňská bajka - napsala Hana Kavalová

„Tak konečně jsme si po roce vrzly,“ řekly dveře hotelového pokoje.
„Já taky, já taky“ nadšeně se ozývalo od vedle. Podlaha taky nevydržela být dlouho zticha.
„A my jsme se otevřely dokořán,“ chlubila se okna.
„Já se konečně spustila,“ radovala se sprcha.
„Dokonce i mě poctivě vyprášili,“ udýchaně přispěchal do debaty zátěžový koberec na schodech. 

Ve vedlejším pokoji bylo chvíli ticho. Pak se ozvalo:

O jelenu a lovci – napsala Štěpánka Mrázková

Často se stává, že chválíme věci, které by si zasloužily být spíše odsouzeny. A pak nadáváme věcem, které zaslouží chválu.

Jednou se přišel krásný jelen napít ze studny s křišťálově čistou vodou. Když se sklonil nad hladinu, spatřil své rozložité parohy a moc si je pochvaloval. Když se ale podíval na své nohy, nelíbily se mu, protože byly moc hubené.

Sucho – napsala Michaela Čápová

Hrnu před sebou vyprahlým městem kočárek a počítám metry ke koupališti. Juniorka řve na celý náměstí. Nedivím se jí, v korbičce musí být nejmíň čtyřicet stupňů.

„Už tam budeme broučku, vydrž. Na, vem si vodu, ššš.“
Království za zahradu s trochou stínu. Dokodrcaly jsme se k bazénu, malou jsem opláchla voňavou chlorovanou vodou a plácla sebou na minidečku mezi dalších osmdesát lidí.

Symbol bezpečí – napsala Barbora Macková

Šel jsem po nábřeží a v hlavě mi zněla píseň, kterou jsem nedokázal rozpoznat. Vítr mi vál do tváře a bodal mě miniaturními kapičkami mrazu tak nepřetržitě, až to přestalo bolet. Zastavil jsem se naproti majáku, který za tou mlhovinou nebyl téměř vidět. Vyndal jsem z kapsy dlouhého kabátu úhledně složenou obálku. Chvíli jsem na ni zíral a v hlavě mi začal poletovat obraz ženy, které patřila.

O přepisování - napsala Štěpánka Mrázková

Každý autor by měl procesem přepisu díla projít alespoň jednou, neexistuje však žádný přesný návod, jak na to. 

Kurt Vonnegut přepisoval každou stránku, kolikrát to jen bylo třeba, dokud naprosto přesně neodpovídala jeho představě. 

Tolstoj a Hemingway každý svůj román přepsali devadesátkrát, dokud již nebylo, co z konceptu vyjmout. Pro Stephena Kinga existují při psaní minimálně dvě hrubé verze jeho knih a i ty pak podstupují důkladné čištění.
Podle Arnošta Lustiga musí každý číst a přepisovat svá díla, dokud si není úplně jistý, že za ně bude odpovědný a že se za to, co napsal, nebude za deset let stydět.