Každé ráno můj tatínek vstává v šest hodin a cvičí, neexistuje, že by vyrazil ven bez pořádného protažení a pár kliků. Poté si dá snídani, vyčistí si zuby a vyrazí do práce.
Chodí jedině pěšky, protože přece musí splnit počet kroků, který si na svých chytrých hodinkách zadal. Pod dvanáct tisíc kroků denně nejde.
Když dorazí do kanceláře, vždy poprosí hodnou kolegyni Kačku, která dělá sekretářku u jeho ředitele, o kávu. A tím začne pracovní den.
Úkolů má nad hlavu, ale prokrastinace je silnější. Vždycky se najde něco „důležitějšího“ než právě ty úkoly, které tak hoří. Po osmi hodinách a další třech kávách zjistí, že vlastně nic nestihl.
Maminka mu volá, jestli už půjde domů, na to on odvětí:
„No, v žádným případě, víš, kolik toho tady ještě mám?“ Když kolem šesté hodiny dorazí pěšky domů, jde si lehnout, protože je velmi unavený. V devět hodin večer vstane, popřeje mamince dobrou noc a jde si sednout k počítači, kde do noci pracuje.
