Valdštejn a Markéta - napsala Nataša Richterová

„Má paní…”
Albrecht z Valdštejna vyseknul hlubokou poklonu a Markéta Salomena Smiřická jen nepatrně pokynula hlavou. Nijak nemilovala tohoto syna zchudlého šlechtice a svého vzdáleného příbuzného z druhé Smiřické větve. Tohoto odpadlíka z jejich víry evangelické, který jen ku prospěchu svému a prebendám víru svého rodu zradil a katolické náboženství vyznává a hlásá. Ale teď, teď k němu musí být milá. Možná více nežli milá. 

Ach proč?

Noční rozjímání - napsal Bořivoj Beránek

Hlavy mrtvých zvířat visících na zdech vrhaly v potemnělé chodbě bizarní stíny. Vzpomněl si na prastrýce Jaroslava, kterému právě tady tiskl ruku. Tu vzpomínku si uchoval kvůli děsivé hlavě kance, které se tehdy jako tříletý tolik polekal, a pod níž se nyní zastavil. Teď, o jednadvacet let později, už pro něj měla hlava hlubší smysl. Ta hloubka se skrývala v tlamě divočáka, kam vložil ruku a vytáhl ručně kovaný klíč. Instinktivně se rozhlédl, ale jediným svědkem mu byl měsíc v úplňku, shlížející na něj z horní části okna na protější stěně. 

Albrecht Jan se pomalým, ale jistým krokem vydal do zámecké kaple. Prošel dveřmi ozdobenými intarzií, o které se o čtyři století později budou mylně domnívat, že skrývá indicie k pokladu, jenž nashromáždili jeho předci. Ale to nemohl tušit, stejně jako to, že dvousetletý vzestup rodu Smiřických brzy skončí v tichu cínových rakví. A tím zhasne i jeho vlastní vliv, o kterém nyní nikdo v českém království nepochyboval. Tím méně on, připravený zasáhnout do dějin v míře, o jaké mělo tušení jen několik vyvolených.

Kocour a kouzelná myš - napsal Zdeněk Hejda

Potkají se mainský mývalí kocour a kouzelná myš. 

Prohlásí myš nebojácně: „Kocoure, splním ti tři přání, když mě necháš být.“ 

Kocour na chviličku zaváhá a pak kývne. 

„Dobře, plácneme si tedy,“ řekne myš.

Ups. 

Kocour rozpačitě kouká na rozplesklou myš pod svou mohutnou packou.

Zdeňkovo poklady - napsal Yakeen

Někdy film prozradí víc než stránky textu. Dívejte se!
Vidíme chlápka kterému už je pár let šedesát, jak se blíží ke křižovatce. Je jedno jaká to je, protože jako chodec takhle řeší každou v Praze, ale dobře, pro Vás, kteří to v Praze znáte to mohu upřesnit. Je to ten přechod přímo před kostelem svatého Ignáce, na Karláku. Ale jak říkám je to jedno. To podstatné, co uvidíme, by bylo stejné třeba i na přechodu v Brně. Pokud tam tedy už mají semafory.
Svítí totiž červená pro chodce. Zdeněk ji vidí i bez brýlí z těch asi 20 metrů které ho od zebry dělí, a přidává do kroku. Ano, má tyhle situace rád. V docela slušné rychlosti se blíží k okraji chodníku a ač to není vidět, dobře si očíhnul všechny světla na všech semaforech, zkontroloval dopravu, vzal v potaz, že ta vedlejší je jednosměrka a zdánlivě bez rozmyslu, se přímo vrhnul do vozovky a šel. Ne červená nečervená, ale s radostí, a na červenou. V anonymní Praze to dnes nikdo nekomentoval. Bohužel.

DVĚ SESTRY K POHLEDÁNÍ - napsal Benedikt Beránek (8 let)

Kateřina a Markéta, princezny z Kostelce nad Černými lesy, měly mezi sebou spor. Líbil se jim totiž stejný princ. A tak na sebe házely špínu, kdykoli to šlo. 

Marketa chtěla, aby se něco stalo Katerině, a ta zase aby se něco přihodilo Markétě. 

Po pár letech řekli rodiče obou dívek, že je na čase, aby se provdaly. Že si ale můžou vybrat ženicha. No jo, jenže rodiče nevěděli, že dívky mají vyhlídnutého stejného muže.

Vypůjčený poklad - napsal Marek Bucko

Aranka Demeterová přišla domů z družstva, kde vypomáhala u slepic a oznámila svému druhovi Zoltánovi Arpádovi:
„Zoltí, pojedeme od práce na zájezd do Kostélce. Na ten zámek. A proč máš na sobě ty sváteční tepláky??? Adidásky? To se žéníš, nebo co???!“
„Chtěl jsem tě vzit na večéři, dyž mame to výróčí…“ pokrčil rameny Zoltán. Byli spolu už celý týden a on věděl co se sluší a patří.
„Netréba, večeři jsem přinésla…“ prohlásila a vytáhla z kabely ještě neoškubanou slípku, se zakrouceným krkem. Zoltán, když to viděl, dal Arance facku, až to mlasklo.
„Co si blbá, kdyby tě chytili… Viš, že máš podmínku. O tvý haranty se starat nebúdu…“
Aranka se po pohlavku zapýřila štěstím. Od matky i babičky věděla že- „keď nebije, nemiluje“.

Poklad tehdy a teď - napsala Anna Vocelová

Večerní mlha se plazila podél zdí kosteleckého zámku, zatímco Magdaléna Salomena Smiřická roztřesenýma rukama odemykala zrezivělým klíčkem ještě zrezivělejší zámek vstupní brány. Pod kápí z nevzhledného plátna by těžko jen někdo poznal příslušnici místního rodu, kterému se tu před lety klanilo všechno od služebné po poslední konvalinku v zahradě. Prokřehlé prsty ji zdržovaly.
Psal se rok 1639 a ona věděla, že má jedinečnou příležitost. Ačkoli si život na místním zámku pamatovala jen matně, vchod do kaple svatého Vojtěcha našla bez váhání. Poklekla a tichým hlasem odříkávala „Pater noster, qui es in cćlis, sanctificétur nomen tuum…“.

Milosrdná zeď - napsal Marek Bucko

Autobus s nizozemskou poznávací značkou otevírá dveře a vypouští turisty převážně důchodového věku na kostelecké náměstí. Většina míří doprostřed tohoto prostoru, kde právě probíhají keramické trhy. Je sobota 29.května 2027.

Není poklad jako poklad - napsala Zdena Součková

„Nevím, co máš proti Kostelci, proč bysme nemohli zůstat tady?" Tomáš už mi fakt leze na nervy. Už třetí den jsme na výletě a pokaždé musí být po jeho. Naštěstí dneska řídím já, aspoň to jsem si vymohla. Takže přes Tomovy protesty parkuju u pivovaru, je tady zrovna ubytování. A hned můžeme na prohlídku zámku. Tomáš je uraženej, ale jen ať vidí, že se mnou nebude vorat! To nám ten psycholog poradil pěknou blbost, vejlet! Stejně se rozvedu, protože s takovým paličákem se prostě žít nedá. A navíc, když on tvrdí totéž o mně. Taková blbost!

„Vidíš, ještě že jsem si ten zámek prosadila. Teď najdeme poklad a jsme za vodou."
U večeře v pivovaru už se kupodivu zase smějeme oba, jako by vidina pokladu zahnala všechny naše veledůležité spory.

Literární esence - napsala Lucie Strechová a Zuzana Hrušková

Krásné
Dědova pracovna byla magické místo. Svatyně, do které se smělo vstoupit pouze na pozvání a nesmělo se ničeho dotýkat. Plné zdi knih a jejich vůně se linula celým pokojem. Děda byl hrdina. Děda četl. A jak! Seděla tam bez hnutí klidně i celý den. Magie příběhů se ji odehrávala přímo před očima. Byla tam ve válkách s Turčínem Poničanem, plavila se na lodi pirátského táty s Pipi, Tomíkem a Anikou, vsakovala do sebe všechno jako houba. Ale ten nejlepší byl o Golemovi.

Rozmělnit útěchou - napsala Barbora Macko

Často mám strach,
že už hlubší lásku nepoznám.
Sbírám hvězdný prach,
nedám nic znát
navenek.

Snažím se usměrnit
divokost svých myšlenek.
Ve všem tom spěchu,
zbavuji se domněnek,
Co chtějí mě rozmělnit.

Camera obscura - Lada Bartošová

Camera obscura

Les se nadýchl. Byl v dobré náladě, dokázala to rozpoznat už jako malá. Uměl být i nabručený, to se stávalo, když po něm courali neklidní lidé, čeřili jeho energii a rušili zvířata i stromy. 

Právě svítalo. Řídila celou noc, aby to zas po letech viděla za ranního kuropění. Mlha se zdvihala nad stébly trávy a věštila horký den. 

Odpoledne by se do strmého kopce nevydrápala nebo jen s pocitem překonávání sama sebe. A ten si dnes chtěla odpustit. Chtěla zažít nádherný den v místě, které jí bylo domovem. 

Když přišli sloni - napsala Dominika Kotrbová

Když jsem byla malá, táta mi vždy říkal: „Hlavně buď v životě šťastná a vše dělej s láskou. Život se má užít, ne přežít.“ Byla a dodnes je to ta nejlepší rada ze všech.
Bylo mi 27, když zemřel. Nebyla jsem už dítě. Afrika byla náš společný sen a já se po jeho smrti rozhodla jet. Sama. Ne proto, že bych věřila, že to zmírní bolest, ale protože jsem mu tento zážitek dlužila.

Reklamace - napsala Jitka Tomkins

"Chci reklamovat telefon, který jsem tu nedávno koupil."

...
"Cože? Nemáte tento typ skladem? Podívejte, jsem z Prostějova, takže nehodlám pořád pendlovat mezi Brnem a Prostějovem."

...
"Aha, takže by šlo. No to by bylo skvělé. Když teda zavoláte obchoďákovi, bude schopen to doručit do dvou hodin. Tak já si teda zajdu na snídani. Mám tu nedaleko jedno oblíbený místo, kde obvykle hrají moji srdcovku od Tučnýho. Asi ji znáte - Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap. Připomíná mi mou první noc vášně. No jo, to už je hodně let.
"Á, počkejte. Tady jsem v kapse našel účtenku od mobilu."

Mirka telefonuje kamarádce - napsala Emma Šponarová

Čau Laďko, prosimtě já mám takovej problém. 

No, včera sem byla u Libora a... no, zase no. 

Tyčoveče, ten to do mě bušil. Ještě pustil rádio Blaník a hráli Žít jako kaskadér a ja ti povidám já sem jako ten kaskadér fakt byla. 

No, to je jedno... ale prosimtě von prostě udělal k snídani nějakej smaženej lanšmíd nebo co a se z toho teď dost zesírám. Nemáš tady na to něco? 

10 důvodů proč navštívit Brno - napsala Sabina Prisender

1. Jdete rádi z většího do menšího.
Nejste alergičtí na bodré moraváctví, pomalost gest a akcí i občasné humpoláctví.
Chcete si prohlédnout a prožít Českou republiku a nechcete vynechat její druhé největší město. Musíte tam něco vyřídit a nebo navštívit rodinu a přátele. Anebo Vás pořádné Brňák přesvědčoval, že se tam dobře žije. Nedokážete si to představit, tak jedete.

Liška a hrozny - napsala Lenka Holcová

Jean de La Fontaine Lišák a hrozny
Ezopova podoba téhož
Krylovův přepis

Jednoho dne šla liška kolem vinohradu. Přes plot visely krásné, fialové hrozny. Zavětřila, nasála vůni a řekla si: „Hmmm… to vypadá dobře.“
Několikrát vyskočila, ale na hrozny nedosáhla. Nakonec si přitáhla sud, stoupla si na něj a konečně se do jednoho z nich zakousla.
Chvíli žvýkala a pak se jí rozzářily oči. 

„No páni! To je… to je lepší než kachní paštika!“

Poučení: I masožravec si občas dá ovocnou pauzu!

Spanilá jízda Švejků k Baltu - napsal Jaroslav Valach

Ozve se kopnutí do dveří.
„Moment!“ zavelí hospodský Karel a přeruší řeč svého  štamgasta Bohouše. Pak zklamaně dodá: „Ne, to není signál, ale nenávist žíznivců,“ povzdechne od pípy. „To je dneska potřetí.“

Po chvíli se zaposlouchá znovu.  

„Ticho!“ zvedne prst a usměje se: „Aha, tohle už morseovka je: tečka, čárka, čárka, tečka. ´P´jako pivo. Naši! Bohouši, běž otevřít!“

Do místnosti vstoupí pod rouškou tmy Pepa, další očekávaný host. Rouška mu švihácky visí na jednom uchu, v ruce drží odpadkový koš. Těší se na podroušenost. 

Jak jsem jela na Západ a potkala tam Rusy - napsala Hana Hermanová

„Pojď ještě na perón, dáme si kafe.“ 

„Ale vždyť už mám nahoře kufr!“ 

Jakub se podívá na můj stolitrový červený Samsonite, který se naducaně rozvaluje v prostoru na zavazadla nad hlavami mých spolucestujících. Ještě to nevím, ale v tom kufru bude příštích pět let celý můj život. 

Průvodčí a ochotní džentlmeni na nádražích v Montpellier, Kolíně nad Rýnem, Vídni, Štrasburku i Berlíně s ním budou zápasit a cedit mezi zuby: „Slečno to tam máte cihly, Lutherovu bibli nebo mrtvolu?“ 

Dnes má ale kufr premiéru. Zatím je docela lehký. A pojede na Západ. Na Západ do Východního Německa, teď už bývalého. „Ten ti nikdo neukradne, neboj!“ Jakub mi často říká neboj, protože se sám nebojí ničeho. Hodlá se přestěhovat do Izraele a získat izraelské občanství. Vstoupí tam do armády. Poznali jsme se v metru ten den, co byl útok na newyorkská dvojčata. 

Každý národ má svoje M(o)uchy - napsala Edita Dvořáková

Muchův nedokončený obraz Omladina

Promyšlené tahy štětce tančily po monumentálním plátně, jako zamilovaná dvojice na tanečním parketu. Vedla je zkušená ruka Alfonse Muchy. Plátno se postupně plnilo barvami, náměty a postavami. Sem přidám ještě trochu žluté, sem hnědé… Poodstoupil o několik kroků dozadu, aby koncept zhodnotil kritickým okem z větší vzdálenosti. Téměř nedýchal vzrušením a cítil mírné napětí v paži z malování na velkém formátu. Již dávno to přijal jako součást své profese a napětí snadno přebíjel pocit z dobře vykonané práce. V tomto případě práce pro národ.

Hledání české duše - napsala Bohuna Kopřivová

Francouzský institut v Praze 

Zúčastnila jsem se velice zajímavé diskuse inspirované knihou Nostalgie není nikdy lehká, kterou napsala paní Renata Líbal – česko-švýcarská novinářka. Tato útlá knížka je součástí mezinárodní edice Duše národa. 

Pepík - napsal Sebastian Vamberský

V klícce na bydílku sedí, černým očkem na mě kouká, výrazem jak kdyby se v té hlavě nic nedělo, šedivé tělíčko a oranžový zobáček, zviřatko nazývajíci se Pepík.
Ptáček druhu zebříčka, ale se zebrou nic společného nemá nenechte se názvem oklamat.
Pepík který měl byt už dávno pod drnem… však už ho mam od svých 12ti let!
Dle strýčka Googlu se má dožít pouze 5ti..
Přežil i své dvě manželky…

Psaní dává křídla - Velikonoční zpravodaj 4/2025

Dana a Jakub Janda, místní šéf

Milí přátelé psavci!

Přeju Vám krásné Velikonoce a po nich náš čeká zámek!!

Ve dnech 24.–27. dubna (čtvrtek až neděle) se vydáme do Kostelce nad Černými lesy a ponoříme se do atmosféry jednoho z nejrozsáhlejších zámků ve středních Čechách. 

Budeme hledat příběhy, které se skrývají ve zdejších zdech. Obrázek na dveřní intarzii náš možná zavede k pokladu. Pojeďte s námi a staňte se spoluautory napínavé detektivky o zdejším zámku. Na literární dílně se k nám totiž přidá jako host i autor kriminálních příběhů Jarda Kopic.

Krásné svátky a příjemné čtení velikonočního Zpravodaje Vám přeje Dana Emingerová

---

Zámecká dílna v Kostelci nad Černými lesy

Pro pokročilé i začátečníky

Zámecká tajemství se prý neodhalí jen tak každému… Ale pokud patříte mezi ty vyvolené, kteří se přihlásí na naši literární dílnu, čeká vás první výzva! Dostanete podklady k prostudování a taky jeden domácí úkol – trochu tajemný, trochu dobrodružný: Napište detektivní příběh inspirovaný obrázkem na dveřích do zámeckého kostela. Povídá se, že tajuplná intarzie skrývá stopy vedoucí k pokladu. Ale jakému? To je už na vás! Ztracený relikviář? Alchymistické zlato? Nebo něco, co mělo zůstat navždy skryto…? Tady má fantazie dveře dokořán! 

A pozor – dobrodruzi, na které čekají poslední dvě místa, mají speciální dvojitou slevu! Stačí použít kouzelný kód q9vp5a77.

 

---

Ve tmě - napsala Alena Janková

Bylo to krátce potom co jsme se přestěhovali z Krkonoš do bouřlivé a Prahy a jediné po čem jsem toužila, byl pocit domoviny. Rozhodla jsem se teda najít les hoden toho označení a žádný park, který Pražáci za les jen považují.
Troufale jsem vyšla ani ne hodinu a půl před západem slunce do překvapivě teplého prosincového večera. Už z předešlého zkoumání terénu jsem měla zhruba představu, kde les hledat a po dlouhé chvíli stoupání a klesání jsem ho objevila.

Cesta domů - napsala Veronika Flora

Foto: Petr Jan Juračka

Můj první den v Praze byl plný emocí a nezapomenutelných momentů. Po 46 hodinách cesty autobusem z Ukrajiny jsem konečně dorazila na pražské autobusové nádraží. Byla noc, ulice byly téměř prázdné, a já jsem se cítila unavená, ale zároveň plná očekávání.
Na nádraží mě přivítal kurátor a odvezl mě na kolej.

Pozdravy z neba - napsal Lota Šimončič

Sedí. Sedí a rozpráva.
Aj napriek tomu, že hlas má celkom roztrasený a postavu kŕčovito zhrbenú, jeho prejav zaujal. Všetky oči sústredeno sledujú pohyb jeho pier, ktorých reliéf pripomína piliny a pozornosť priťahujú aj zožltnuté zuby ich rečníka.
Rozpráva ďalej.
Hovorí a hovorí, ktovie kedy sa naposledy zastavil a ktovie kedy sa zastaví.

Já a můj instinkt - napsala Emma Šponarová

Musíš mě poslouchat.
Když ty se mi vždycky ozýváš v dost jemnejch náznacích.
To neni pravda, Maruno.
Je.
Takže když tě bolelo břicho a začala si se potit...to nic neznamenalo? To jsem se prostě rozhodl, protože jsem se nudil, ti udělat takhle blbě?
To s tou situací vůbec nesouviselo.

Vždycky, když tenhle člověk vstoupí do místnosti, tak ti do oběhu pošlu fyzickej diskomfort.

Díky, ale to od tebe fakt nepotřebuju.
Ty se teď snažíš maximálně dementovat mojí funkci. Přitom víš, že se mě nezbavíš. Jak bys taky mohla, vždyť já ti mám zachraňovat život!!!
Jako před mým šéfem?
Jo.
Já ti už fakt nerozumím.

Rozhovor ve vlaku - napsaly Alena Kunovská, Eliška Labutová a Emma Šponarová

Ve vlaku spolu v kupé sedí dělník, ekologická aktivistka a muž s kufříkem.
Muž s kufříkem vystoupí.

D: V tom kufříku určitě byly prachy a koks.
Ž: No ten kufřík byl z krokodýlí kůže, viděl jste?
D: Mně je jedno, z čeho byl kufřík. Určitě v něčem jede. Ten jeho úlisnej pohled.
Ž: Na mě se usmíval.
D: No jasně, že se na tebe usmíval. Jak sis dávala nahoru tašku, tak ti čuměl na prdel.
Ž: A co mi tykáte?
D: Ty jsi nějaká citlivka. Proč ti vadí krokodýlí kůže?
Ž: Je to nehumánní, krokodýli jsou ohrožení a chránění. Vy jste ekologický ignorant.
D: Náhodou, já mám IG vysoké.
Ž: No a já už na vás zvysoka kašlu.

Pohled zvenčí - napsala Gabriela Vyhnánková

„Hlavní pozorovateli, podejte hlášení o dnešním sledování lidí na planetě XY 2587, neboli Zemi. Jsou pro naši civilizaci nebezpeční?"
„Rozkaz pane. Celý den je pozorujeme bedlivě a analyzujeme jejich chování. Zatím jsme vysledovali, že mezi sebou válčí. Už několik století pořád dokola. Útočí na sebe a označují to za pomoc, záchranu nebo skrývají za náboženství. Je to ale souboj o území a o něco, čemu říkají moc."

"Jakže?"

Česká duše outdoorová - napsala Martina Křížková

Blížíme se k Tallahassee, indiánské aligátoří řece na severozápadu Floridy. Čeká nás kajaking mezi aligátory. 

„Nejedeme moc pozdě?“ strachuji se a otáčím se dozadu k dětem. Na webu psali, že od pěti už začínají aligátoři shánět potravu a jsou čtyři. 

„To bude v pohodě“, zklidňuje mě manžel. Konečně dojíždíme k výchozímu stanovišti pro výlet kajakem. 

„Moc to neprotahujte“, klade nám na srdce mladý kovboj od aligátoří řeky. „Blíží se čas krmení, kolem šesté vyrážejí aligátoři na lov“.

Malý národ s velkou duší - napsala Sabina Prisender

Pro někoho je to náhoda, pro někoho osud. Kde a kdy a komu se narodíš, to si nevybereš. Nikdo si to nevybere. Možná jediný opravdový Fair play.
Narodit se do malého národa má spoustu výhod. Míň se od něj očekává. Nemusí se tolik omlouvat, za velikášské přečiny svých mocipánů. Málokdy udává tón. Spíš se přidá.
Narodit se do malého národa v srdci Evropy má výhod ještě víc. Ať jedete vlevo nebo vpravo, nahoru nebo dolů, pořád je to na konec světa ještě kus světa. K moři, k oceánu, k té hranici mezi životem a smrtí.

Zamilovaná - napsal Zdeněk Hejda

Tak jsme se také tehdy sblížili, ožrala se na vánočním večírku jako doga, padla mi kolem krku, a řekla, že mě miluje. 

Kolegyně, která seděla nejblíž, mi pomohla. Sundali jsme ji ze mne, jenže pak chtěla tancovat a zpívat na stole na baru. Zase ji silou usadili a objednali kafe. Snad nebude blejt, napadne mě zcela pragmaticky. 

Pak brečela, a mezi vzlyky vyrážela: „Nikdo mě nemá rád, rozumíš? Jsi stejně svině! V týhle zkurvený zimě nosím už měsíc minisukně, každý ráno kosa jako svině v autě, a ty!?“ 

Zapíchne mi prst poněkud níže, ale dejme tomu, že stále ještě do břicha, a pokračuje: „Ty čumíš furt jako debil do počítače! Vo co ti de? Nelíbím se ti snad?!“ 

„Hmm.“ 

Má vážně blbou opici. Takto jí vůbec neznám. Mám pocit, že teď je úplně jedno, co řeknu, všechno špatně. 

Provedu dle vašich instrukcí - napsala Jitka Tomkins

A: Už jste udělala odečet vody?
B: Ještě ne, chystám se na to.
A: Ale to už mělo být minulý týden! Teď budeme zase ve skluzu.
B: Omlouvám se, úplně mi to vypadlo z hlavy.
A: Potřebuju, abyste si změnila výšku záloh od 15. příštího měsíce.

Anti-aging ráno - napsala Lenka Holcová

Klára před chvílí vypila sklenici teplé vody s citronem. Takže má podpořené trávení, posílený imunitní systém, detoxikované tělo, je skvěle hydratovaná a má vyhlazenou pleť. Její každodenní ranní rituál.
Teď stojí u zrcadla a dělá rybu. Rty má pevně stažené do kroužku, vykulené oči a hlavou pohybuje sem a tam. Báječně to zpevňuje kontury obličeje a zlepšuje prokrvení pleti. Lektorka obličejové jógy slibovala, že ji tenhle cvik po ránu taky skvěle pobaví. Bavila se na začátku. Na chvíli přeruší cvik a hledí si zpříma do očí.
Je jí asi devět a táta jí vzal na výstavu obrazů. Stojí spolu před obrazem Ulice po letní bouřce. 

„Vidíš, jak ten malíř nádherně zacházel s barvami?“ mluví k ní. „Jako bychom byli na té ulici. Cítíme vůni ozonu. To je krása!“

Táta měl rád krásné obrazy a krásné ženy. Ženy často hodnotil jako obrazy. Některé byly krásné a jiné méně. Tam někde se rozhodla být krásná. Krásná, dokonalá a perfektní.

Šedá barva v mé hlavě - napsala Martina Křížková

Koukám na Bobana, jak přede mnou hopká a šermuje ocáskem. Jdeme naší oblíbenou dlouhou procházkovou trasu v brzkém odpoledni, kdy se ještě další pejskaři nevyrojili. Můžeme si oba v klidu myslet, na co chceme. 

Rekapituluji si v hlavě úkoly, co mě čekají. Zítra přijde řemeslník omýt vysokotlakou vapkou fasádu. Aby hezky svítila, po zimě je ze severní strany zelená. V závěsu po něm musí dorazit ještě myč oken. Zahrada už je připravená na jaro, trávník vertikutací provzdušněn, pohnojen a travní semeno rozeseto.

Esence pocitů - napsaly Alena Kunovská, Emma Šponarová, Jitka Tomkins, Gabriela Vyhnánková, Zuzana Hrušková a Edita Dvořáková

Erotické

Shodím župan a jdu po chodbě nahá, protože proč ne. Přála bych si mít chodbu plnou zrcadel a minimálně půl kilometru dlouhou, abych na sebe mohla koukat, jak jsem po sexu pěkná. 

Dojdu do sprchy, a než se sebe smyju stopy noci, natáhnu si paži k obličeji, nos zabořím hluboko do vnitřního lokte a nasávám jeho vůni. Já vím, že ji ještě mám v peřinách. Ale člověčina na člověčině mě vrací zpátky ze všeho nejlíp.

Emma Šponarová

Hladíš mě po tváři a líbáš můj krk, stejně jako motýl dosedá na květinu, se kterou jsou pro sebe stvoření. Vpíjíš se do mě, jako ten okřídlený krasavec, který hltavě saje z darů země lahodný nektar, co mu dává život a jeho životu smysl. 

Dvě těla v objetí, dvě duše ve spojení. Dva jsou jeden, jen když zůstávají dva, ale ani jeden bez druhého nemůže být.

Edita Dvořáková  

Metafory - napsaly Eliška Labutová a Emma Šponarová

Eliška: Ztráta panenství je jako rozkvět jarní pivoňky, která se těší na další sluneční paprsky.

Emma: Ztráta panenství je jako jet na tobogánu bez vody.

Eliška: Spoutala ho svým kouzlem jako bludička mámící pocestné na paloučku u lesa.

Emma: První polibek chutná, jako když se v červnu připicnu při západu slunce.

Eliška: Cesta v noci za úplňku svítí jako moje oči, když vidí Tebe.

Lapený pod krkem - napsal Zdeněk Hejda

Postávám u okna. Moje žena odjela před chvíli domů. Tedy přesněji poslal jsem jí tam. Má to do Liberce kus cesty. Hlavní důvod je ale ten, že chci být teď sám. Potřebuji být sám. 

Přepadá mě strach. Zákeřně. Zezadu. Nečekaně. Vrací se. Chytí tě pod krkem! Ani se nemohu nadechnout. Skoro se rozklepu. Nechci, aby mě tak viděla. V neděli u našich ještě při loučení s mámou, jsem říkal „ať hlavně nevolá Mirka…“ 

Mirek je vzdálený příbuzný, vlastní pohřební ústav. Přijde mi to v tu chvíli vtipné, a tak nějak chlapsky cynické. Když si to loučení ale připomínám teď v Motole, vzpomenu si na máminy jen stěží potlačované slzy, a připadám si najednou jako naprostý čurák. Nejraději bych tu větu vzal zpět. Kdyby to bylo možné. 

Na pokoji jsme pouze dva, což mi naprosto vyhovuje. Pán je starý tak osmdesát pět určitě, zítra prý půjde domů, jen mu seřídí jakýsi stroječek v hlavě, říká mi. 

„Jste Pražák?“ zeptám se. 

Skok - napsala Alena Kunovská

Stojím na skále, pode mnou hloubka 25 metrů a já skáču.
Nebojte. Jsem zavěšená na laně a pod sebou vidím chytače.

Od dětství mám strach z výšek, že i vylézt na stůl a vyměnit zářivku v kuchyni vyžadovalo hodně vnitřního odhodlání.

Pamatuji si, jak mne jako desetiletou museli snést v náručí z jakési vyhlídky v Jeseníkách. Nahoru to ještě šlo, ale dolů už ne.

10 důvodů proč navštívit Basilej - napsala Sabina Prisender

1. Vracíte se autem z romantických atraktivních míst typu Normandie, Bretagne nebo zámky na Loiře a chcete se někde na té předlouhé štrece domů zastavit. Slyšeli jste, že je to tam zajímavé. Bohaté. Čisté. Předražené. Plné muzeí a čokolády.
Tak to chcete vyzkoušet. A zkouknout moderní architekturu, jak je zapojená do gotiky. Inspirace pro Prahu ??