„Zhasni, víš, že nesnáším světlo, nedělá mi dobře! Tady je pořád provoz, pořád někdo otvírá a zavírá, rozsvěcuje a zhasíná, jestli mi nebylo líp ve sklepě… A jo, má sklenici, tak to jsem na řadě. Jak má v ruce sklenici, tak je to jasný, jde po mně. To znamená, že ji buďto někdo nakrkl, nebo naopak sedí s nějakou návštěvou, ale to by měla těch sklenic víc. Anebo je čtvrtek večer a má psaní. Už to poznám i podle toho, že má trošku nepřítomný pohled. Nesmí k ní ani kočka do pokoje, jindy spolu čumí na televizi.
Jo, to já vobčas taky koukám, když mě nechá venku, ale ve čtvrtek ne. To se vždycky tváří důležitě a volá: „Nechoďte mi sem, mám psaní…! Ne aby mi sem zase vletěla kočka, chodí mi po klávesnici.“ To by si jeden myslel, že snad vymýšlí nějakou očkovací strategii, a ne že píše ty svoje povídečky.
A pak taky poznám, že už je po psaní.
„Zhasni, víš, že nesnáším světlo, nedělá mi dobře! Tady je pořád provoz, pořád někdo otvírá a zavírá, rozsvěcuje a zhasíná, jestli mi nebylo líp ve sklepě… A jo, má sklenici, tak to jsem na řadě. Jak má v ruce sklenici, tak je to jasný, jde po mně. To znamená, že ji buďto někdo nakrkl, nebo naopak sedí s nějakou návštěvou, ale to by měla těch sklenic víc. Anebo je čtvrtek večer a má psaní. Už to poznám i podle toho, že má trošku nepřítomný pohled. Nesmí k ní ani kočka do pokoje, jindy spolu čumí na televizi.
Milí přátelé psavci,
Arnošt Lustig. Tohle jméno znají všichni účastníci kurzů tvůrčího psaní. Jedni ho popisují jako vynikajícího spisovatele, který miloval psaní jako své vlastní děti. Jiní jako humoristu, který si užíval života plnými doušky a i v těch nejtemnějších chvilkách neztrácel naději. Často lituji toho, že jsem ho nepoznala osobně, ale věřím, že to byl neobyčejně statečný člověk, který byl nejen spisovatelem, ale také otcem, manželem, učitelem a přítelem. 
