Těžký úděl koně - napsala Monika Řeháčková

Au. Prohnu se v zádech. Sedí jako balvan, krátké tlusté nohy na mých bocích. Skloním hlavu, abych si protáhl ztuhlý hřbet, a do nozder mě zašimrají stébla trávy. Ta vůně. Spatřím šťavnatou pampelišku a udělám pár kroků. Cosi mě škubne v hubě, přilepím uši zlostně k hlavě a vyfrknu. Přichází další dvounožec a opře se o hrazení. Tady už sranda končí.

Nový svět - napsala Anna Spíralová

"Ještě jednu kořalku?" zavolal na mě Přemek. Přemek je můj kámoš odjakživa, chodili jsme spolu na fotbal za náš panelák. Jednou mě přetáh kovovym kyblíčkem až mě jeho máma musela vést na šití do Motola. A vod tý doby bez sebe neuděláme ani ránu. Spojilo nás to navždycky, ten kovovej kyblík s kytkama vod mý ségry.
Pijeme kořalku, jednu a pak další a pak už vlastně ani nevím kolikátou, vidím světla a pak tmu. Přijde mi to jako mžik od doby co jsem usnul a pak se probudil. Jenže jsem se neprobudil v hospodě, kam chodíme s Přemkem od patnácti na pivo a startky a kde znám od podlahy až po strop každou památku na típlý cigáro, ale jsem docela jinde. Je to jinej svět, ležím na růžový podlaze, která je měkká jako přezrálej romadur, chci se jí dotknout a ruka se mi zabořuje pořád hloubš a hloubš.

Nejpodivnější pár naší rodiny - napsala Andrea Klemšová

„To snad nemyslíš vážně! To už je čtvrtý pivo!“
„Ale berunko, ptáčku, dyť jsou tu mladý, tak si snad dám s Ondrou ne?“ uklidňuje mamku taťka a otvírá si páté pivo.
Jedno už zvládnul vypít potají, když byla mamka zabraná do drhnutí sprchového koutu, který se stejnou vervou drhnula včera i předevčírem. Ulil si pivo do dílny do kýble. Tam mamka nikdy nechodí. Je tam podle ní strašný bordel.

Zase další šichta ve vlaku - napsala Klára Šimicová

To je teda den! Ještě ke všemu vylitý kafe... No nic. Jdeme na to. Dneska střídám asi Lojzu. Ten zas bude mlít o těch svých rybách. Na to teda nemám náladu nikdy a dneska už vůbec ne.
"Co…? Joo ahoj! Hmmm, no neříkej? To byl teda kus. No jo, někdy půjdu, ale vždyť víš, pořád není čas."
Jako bych to nevěděl.... Tak koho to tu máme? No to je teda skvadra. Už tu zase sedí ta babka. Jezdí skoro denně a to jenom proto, že má dráhu zadarmo. Mi neříkej, že jezdí každej den k doktorovi!

Výročí - napsala Anna Spíralová

„Drahoušku, už jsem doma!“
„Představ si, jaký byl krásný den. Procházel jsem se po nábřeží, vrátilo se babí léto a do barevných stromů na střeleckém ostrově se opíralo slunce a všude voněl podzim.“
„Máme dnes výročí, vzpomněla sis? Už ani nevím, jak je to dlouho, co jsem běžel po schodech Lucerny, zakopl o poslední schod, dopadl ti k nohám a pak se snažil zachránit situaci vyzváním k tanci. Byl to ten nejšťastnější pád!“

Proboha, mami - napsala Olga Hánová

Ahoj mami, jdu se kouknout k rybníku, jestli už se bruslí, nechceš jít se mnou?
Ahoj. K rybníku? Chtěla jsem se koukat na Bohdalku.
Pojď, projdeš se, řekneš mi, co je novýho, večer usneš i bez prášku.
A kdy jdeš?
No, teď.
Teď? Hned?
Jo, teď hned.
A to jdeš takhle?
Jak jako takhle?
No, bez čepice. A v tý tenký bundě? Zase nastydneš. Vždycky něco chytneš a pak se toho nemůžeš zbavit. To máš už od malička.

Češi a Němci - napsal Vladimír Mouček

Žijeme po tisícovku let vedle sebe, naše kultura i naše myšlení je nejbližší mezi národy celé Evropy. A přesto – zejména z naší strany je náš vztah stále kritický.
Narodil jsem se v Bavorsku. Tatínek pracoval jako vozmistr ČSD ve Furtu prováděl technickou kontrolu vlaků jedoucích na naše území. Moje starší sestra každý den jezdila přes hranice do gymnasia v Domažlicích. Jak jsem to viděl já - tehdy pětiletý kluk?

Bodlo od sršně - napsala Alena Lexová

„Hurá, konečně dovolená,“ raduju se jako malé děcko. Potřebuju už oddych a pobyt v přírodě. Sbalila jsem si jen nejnutnější věci na týden, který mám strávit s partou kamarádů putováním po řece Berounce. Už na začátku léta jsme si společně naplánovali sjet si na kánoích horní tok řeky z Plzně až k hradu Karlštejn.
Loďák s věcmi už je pěkně naducanej. Je tam spacák i stan, všechno se tam vešlo. Nesmím zapomenout na plavky a opalovací krém. Má být krásně a slunečno, i když to na to teď zrovna nevypadá. Bouřkové mraky se prohánějí po obloze, zatímco jedeme ke kamarádovi vypůjčit si kánoi... a pak můžeme vyrazit.

Holubice aneb jak jsem se stal třídní nepřítelem - napsal Vladimír Mouček

V deseti letech jsem se dostal ke svázanému ročníku Hlasatele. V květnu 1945 jsem vstoupil do skautského oddílu a v červnu u táboráku jsem složil slib. Politické dění mne nezajímalo.
V sextě k nám nastoupila nová třídní - doktorka přírodních věd. Říkali jsme jí Holubice, protože zvala k tabuli: "Tak se ukaž, holoubku!"
Protože jsme byli tzv. doktorská třída (několik spolužáků mělo za rodiče lékaře), zřídila biologická praktika - v podstatě přípravku na medicinu.Byl jsem její oblíbenec,tak mne donutila tam taky chodit.Ve druhém ročníku praktik jsme vyoperovávali hermafroditní žlázu šneka a mně se to náhodou povedlo.

Noční panika - napsala Alena Vachtová

Ležela jsem ve své nové posteli nahoře v ložnici, která díky oknu do zahrádky a dál do polí byla obvykle mým klidným útočištěm, teď ale venku hrozivě fičel vichr a meluzína se děsivě proháněla komínem.
Oliver Cromwell, můj jediný společník, který reputaci dobrmana zachraňuje pouze svým jménem, ležel schoulený jako každou noc v mých nohou a já myslela jen na poměr střechy tuhle smršť přežít. Po všech nedávných překvapeních jsem si netroufala věřit ani stavební konstrukci viktoriánského domku z roku 1890, který jsem před pár měsíci s laskavou pomocí jedné anglické banky koupila.

Houslista reklamuje brýle - napsala Jarka Petrová

Dobrej den, hele mládenče, já jsem si u vás nechal udělat brýle a dneska ráno mi máma podala vánočku a čaj k snídani a já najednou koukám a skoro nic tím svým jedním vokem nevidím – ono mi vypadlo z brýlí sklo a zrovna to potřebný…
To víš že jo, to je jasný, že mi je to druhý na nic, já potřebuju sklo, abych viděl tím svým pravým
okem aspoň s brýlema..Jiinak si můžu už jen poslouchat svou oblíbenou… Plují lodi do Triany - uši mám dobrý, jsem přece houslista, ne?!

Tyhle drahé sluneční brýle! - napsala Jarka Kainová

„Dobrý den!“
Tohle důrazné pozdravení otočilo prodavače vrtajícího se v krabičkách nových brýlí.
„Tady vám nesu ten poklad, který jsem si tu včera koupila! Tyhle drahé sluneční brýle! Vidíte to? Vypadlo mi sklíčko! S tím vážně nemohu řídit. Jedu ze západní části Paříže, ani jsem nesnídala! A to ty vaše croaisanty miluju!
Chtěla jsem si včera v autě pustit mé oblíbené Queeny, ale než jsem sáhla po vypínači, chytala jsem rukou tohle vypadlé sklíčko! Servala jsem brýle z nosu a mrskla jsem je na vedlejší sedadlo,“ a její propnutý ukazováček tancoval vedle brýlového skla divoký tanec.