O naději - napsal Bořivoj Beránek

Vyrazila opět sama. Pokolikáté už... Seděla u okénka a snažila se číst. Ale moc jí to nešlo, nedokázala se soustředit. A tak alespoň sledovala okolní krajinu. Ale bylo to ještě horší, hlavou se jí honila jedna myšlenka za druhou.
,,Včera mě ten psycholog pěkně rozebral," pomyslela si. ,,Probrečela jsem polovinu sezení. To už se nesmí opakovat, bylo to trapné. Ale na druhou stranu, trochu to pomohlo. Možná i to je účel těch návštěv.“
Přemýšlela o tom, jestli má smysl pokračovat nebo to ukončit. Navštívila ho už pošesté a že by to bylo lepší jí nepřipadalo. Pořád se cítila hrozně sama. V pětatřiceti bez přítele a bez rodiny.

Stůl - napsala Romana Skalská

Rozněžněle hleděla na stůl, u kterého často sedával. Teď už jí nepořádek na něm nevadil. Pozorovala proti světlu drobné částečky prachu, jak se usazovaly na pracovní desku. Válely se tam tužky, papíry čisté i popsané. Byl tam i ohryzek nedojedeného jablka. A mezi tím vším nepořádkem rodinná fotografie. Azalka v květináči na parapetu usychala, jako kdyby po něm také tesknila.

Boření MeToo - napsala Nataša Richterová

„Ne, ne, ne, Bože ne, ne-pře-stá-vej!“
Vanda stopla video. Už se ani nečervenala. Tuhle, pravda trochu úchylnou, zálibu své kamarádky sice nechápala, ale nesoudila. Eliška tvrdila, že většině chlapů nevadí, když si pořizuje videa společných intimních hrátek. Je fakt, že někteří muži přímo hráli na kameru, což často působilo dost komicky.
„Nejlepší záběry vznikají, když o tom neví,“ zasmála se znalecky Eliška.

Jen název občas nestačí - napsala Šarlota Šetinová

„Kamile prosím tě, zkus se překonat a doraz tam včas, alespoň jednou za život bys mohl. Máš teď holku u sebe, tak se předveď, ať se za tebe nemusím stydět!“
Spolknu odpověď, že její obava byla z mé strany již několikrát naplněna...
„Tak haló, seš tam? Haló?“
„Vždyť kývu, že slyším!“
„No tak to jsem...“
Umlčím svou bývalou tlačítkem na mobilu a strčím jí do kapsy. Jdu za tím blonďatým strašidýlkem. Ano, vím, nejsem dokonalý táta.

Vona - napsala Zdenka Součková

Dlouho přemýšlím nad zadáním, kdo je nejpodivnější člen naší rodiny. Vzhledem k mé práci na psychiatrii mám tu toleranční laťku hodně posunutou. Všichni u nás doma jsme trošku divní, ale zároveň pořád ještě normální. Ale už toto zjištění je divný, protože když mluvíme o jiných lidech, tak ty nikdy normální neshledáme.
Moje rodina je bezva. Dcery se mi povedly, jsou totiž krásný, chytrý a šikovný po mně, takže tady chyba není.

Fastfood attack - napsal Miroslav Tichý

No to snad ne. No ne, prostě ne! Tohle nedovolím. Pomóc, pomóc, udělejte někdo něco! Přeci mě nenecháte napospas tomuhle párku pojídačů hamburgerů. Vždyť je to minimálně 300 kilo živý váhy. To nezvládnu, nejsem ve formě, před časem jsem chytla dřevomorku a furt mě to děsně bere. A vůbec, jsem já na to vůbec konstruovaná? Kde mám sakra ty záruční papíry? Ale co papíry, ty stejně ničemu nepomůžou. Pozdě bycha honit. Už jsou skoro tady.

Jsem lavička v parku - napsal Jan Smrčka

Lavičku má každý rád, ale netuší, na co lavička myslí.
Vyrobili mne ze dřeva a kovu, nalakovali, abych dlouho vydržela a byl na mně hezký pohled. Já tu stojím. Mám nohy, ale nemohu nikam odejít. Lidé kolem mne chodí, někdo se posadí, někdo si k němu přisedne a povídají si.

Madam Žiletka - napsala Romana Skalská

To si nemůžete toho vašeho čokla líp hlídat? Právě mi rozkousal moje krásné nové lodičky. Víte vy vůbec, jak blbě se shání krásný lodičky velikosti 38? Když přijdu do krámu, tak ty nejhezčí jsou buď moc velký nebo moc malý. Taky nebyly zrovna levný. Já nejsem žádná zbohatlická panička, se svým platem prodavačky si nemůžu kupovat krásný lodičky každý den, víme?

Jsem vlak - napsala Anna Jedelská

Vjíždím na nádraží. Miluji stanice, kde mě vítá průvodčí. Lidé se tlačí k výstupu u dveří a další současně nastupují. Míchá se tu hluk hlasů, hlášení příjezdu a odjezdu vlaků, křik dětí. Vůně kávy, trdelníků a pražených oříšků se mísí se zápachem špíny, odpadků i moči. To je nádraží. Chvíle odpočinku pro mě.
V jednom momentě toto vše vystřídá hvízdnutí a zvednutá plácačka. Lidé ještě dosedají, děti se tlačí k oknu, starší lidé hledají úlevné polohy k delší jízdě.

Tam, kde lišky dávaj dobrou noc - napsal Yakeen

"To by mně zajímalo, jestli to má starej Napiriša z vlastní hlavy," vrčel roznašeč kadidla a drkotal zubama v končící pouštní noci. "Taková hromada cihel. Kdo to kdy viděl?"
"Neřeknu tyhle malý chrámy, ty jsme stavěli vždycky," pokračoval ve svý litanii, "a žádný z bohů si nestěžoval. Ani Pinigira ani Šimut s BeletAli. A to maj jeden chrám dohromady, a ani Napratapa, a to je ňák velká Bohyně."
"Kdybych já byl váma, tak ten nesmysl rozmetám bleskama na kusy!" oslovil vyjmenovaná božstva.

Jsem lavička v parku - napsal Bořivoj Beránek

Miluju jaro. Ale léto taky není špatné. Dívám se na lidi kolem a povídám si s nimi. Dovedu je výborně odhadnout. Už poznám, kdo projde kolem a ani si mě nevšimne, a kdo přijme moje pozvání. Štvou mě ale ti, co se pozvou sami. Najednou jsou tu a já se jich nemůžu zbavit. Hosty si ráda vybírám sama. Promlouvám k nim, ale oni mě neslyší. Aspoň že mě vidí, protože některým se evidentně líbím. Zastaví se u mě, poklábosí a někdy se i posadí. To si s nimi potom povídám. Oni většinou mlčí.

Zazděný Mistr - napsal Miroslav Tichý

,,Vendulo, pojď se rychle podívat. Už to bude!´´ volal Broňa z gauče s pivem v ruce na manželku.
,,A teď zajímavá zpráva z kultury.´´
Hlasatelka veřejnoprávní televize uvedla obvyklým způsobem minutku věnovanou kulturnímu dění v českém rybníčku. Dnes dokonce s lehkým zahraničním přesahem. Na obrazovce si potřásali rukama tři ministři kultury a usmívali se do kamer. V pozadí vlajky Itálie, Vatikánu a České republiky. Hlas v reportáži oznamoval, že česká firma dostala zakázku na restaurování části venkovních prostor svatopeterského náměstí i přilehlé Sixtinské kaple ve Vatikánu.