Italové mají problém cestovat. Nenají se - napsala Sabina Prisender

(verze 2)

Italové mají trochu problém cestovat. 
Nenají se.
Maximálně ve Španělsku. Tam jim sice Tapas svojí olejovou brutalitou a Paella svojí šafránovou pikantností zamíchají žaludky, protože chybí pasta neboli nudle, které by to zase všechno uhladily, ale v zásadĕ kulinářsky ke svým vĕtším tvrdým bratrům a svĕtové velmoci vzhlížejí. Oproti tomu rakouský Schnitzel je nepřesvĕdčí, protože si ho v Milánĕ dávno vynalezli sami a navíc s fajnovým parmezánem místo s proletářskou strouhankou.

Nevraživá kuchařka aneb co nám spolu nešmakuje - napsala Sabina Prisender

(verze 1) 

Vyrostla jsem na nasládlých omáčkách jižní Moravy, na povidlových buchtách a krupicové kaši. Vždycky mi chutnalo, bohužel. Teď žiju v germánsko - italsko - francouzském trojuhelníku a chutná mi ještě víc.
Nĕkdy jídlo, nĕkdy povídání.
Třeba o jídle.
V evropském prostoru dnes asi nenajdete dítĕ, které by zuřivĕ odmítalo spaghetti nebo pizzu. Z hlediska kulinářské výchovy dalších generací tedy vyhrává jih a středomořský životní styl.

Dopis z Bohnic - napsal Jan Smrčka

Dobrý den, pane Macinko,

moc rád vás poslouchám já i moji kamarádi. Mluvíte moc hezky. Karel nám toho taky říká hodně moc a usmívá se jako vy. Jste jeden z nás.
My bydlíme spolu s Karlem na pokoji. S námi je tu i František a Roman. Máme tady stůl. Ten je společný, ale každý máme svoji židli, postel a skříň. 

Pokoj má okno, kterým koukáme na zahradu. 

Na patře máme společenskou místnost s televizí. Tam se na ni koukáme a vidíme vás. Fakt se na vás těšíme a jsme nadšení, když vás vidíme. Moc vám fandíme. 

Karel mluví jako vy. Občas nevíme, proč si z nás dělá legraci, ale nám to nevadí. Nevíme, co děláte. Kdybyste k nám někdy přijel, tak byste nám o tom mohl něco říct. Tím vaším milým úsměvem. I váš pohled nás inspiruje.
Ráno chodí sestřička. Jednou jsem na ní koukal jako vy. Přinesla mi prášky. Sledoval jsem ji ode dveří. Šla ke Karlovi, Františkovi a pak ke mně. Dělá to tak každý den. Pěkně po pořádku, aby na nic nezapomněla nebo něco nevynechala. 

Můj nový mrazivý domov - napsal Petr Flajžík

Kolem mě je tma a zima. Nevím, jak dlouho tady už tvrdnu, ale určitě to budou týdny nebo snad i pár měsíců. Předtím jsem si spokojeně salátil na poli, povídal s kamarády, ale najednou ke mně dolehl zpěv farmáře, zatímco hlasy mých kamarádů postupně utichaly, jak naši rodinu rozdělili. Najednou jsem kolem sebe necítil zemi, která mě krmila, přestal jsem cítit dotek slunce ve "vlasech". A za pár dnů už jsem se houpal obklopený kusem igelitu, který mi zabraňoval v dýchání. No a od tý doby tvrdnu tady v tomhle divným studeným domě a bojím se.

Chuť stepi - napsala Kamila Sochová

Vítr se lehce opíral do plátěných stěn jurty a venku nervózně přešlapovali koně uvázaní jen pár metrů od nenápadného vchodu. Nad námi se zvedaly zelené kopce kyrgyzských hor a v dálce se v poledním slunci leskly ještě zbytky sněhu. Bylo ticho. Takové to opravdové horské ticho, šelest větru a kolem jenom bzukot včel.
Muž sedící naproti nám se usmál a bez jediného slova nalil do plastového kelímku, který nesl otisky snad desítek rtů místních i dalekých návštěvníků, hustou bílou tekutinu.

Arnošte, můžeme si tykat? - napsala Jasmin Carmel

Drahý Arnošte,
Vy mě neznáte, zato já o vás slyšela už tolik! Moc bych si přála, abychom se byli bývali mohli poznat osobně, ale na to už, bohužel, nikdy nedojde… I když, vlastně ano, promlouváte ke mně každý den. A svým způsobem jste mě i zachránil.
Před devíti lety jsem se, jako malá holčička, dostala na kurzy tvůrčího psaní (promiňte mi tu omáčku, ale má to svůj důvod) a od té doby se nevyhnutelně setkávám se jménem Arnošt Lustig a s tím, že pro každého znamená něco jiného. Pro mě je to jméno muže, jehož moudra poslouchám, jehož radami se řídím a podle kterých píšu. Muže, se kterým mám dokonce společný původ. Ano, je to tak, jsem židovka jako vy. Víte, je dokonce pravděpodobné, že na tom nejhorším možném místě, kde jste musel prožít nepředstavitelné, jste se setkal s mou prababičkou nebo jejími sourozenci.

Dopis Arnoštovi - napsala Irena Lahodná

Arnošte, vy bejku, zklamala jsem Vás, já vím.
Byla jsem zamilovaná do kluka, který si chtěl zahrát ve filmu na námět Vašeho románu. Jeho partnerkou měla být nejžádanější herečka té doby. Žádný troškař.
Tak jo.
A protože jsem z lásky všeho schopná, šla jsem si k Vám pro požehnání k dramatizaci.
Oslovila jsem Vás po nějaké přednášce.
Ten pohled, kterým jste si mě přečet, nepatřil starci. To bylo dobré.
Když jsem se vykoktala, souhlasil jste s mým záměrem a dostala jsem adresu, na kterou jsem měla poslat výsledek.

Erotická bajkobáseň - napsala Irena Lahodná

Setkali se v domově pro pacienty s Alzheimerem. 

Od té doby se drží za ruce a jezdí spolu místním paternosterem.
Pořád. 

Navždy. 

Zapomněli vystoupit. 

Láska je věčná.

Blues o návštěvě měsíce a tmavě modré noční růži - napsal Lubomír Hanzlík

Měsíc přinesl ti krásnou, noční tmavě modrou růži

Měsíc přinesl ti krásnou, noční tmavě modrou růži, přinesl ti něžnou vůni, co jen z nocí můžeš znát

Měsíc přinesl ti krásnou, noční tmavě modrou růži, 

přinesl ti něžné noční melodie krásnější než Šrámkův Splav 

Měsíc přinesl ti krásnou, noční tmavě modrou růži, 

přinesl ti křehké noční nostalgické blues, co chtěl na tvém těle hrát 

chtěl splnit všechny tvoje fantazie, o kterých si často necháváš zdát 

Antonín Dvořák - napsal Oldřich Voženílek

Měsíčku na nebi hlubokém

Slyším tě dnes jako před svými lety

Svítiš tak tiše co před rokem

Na kraji světů i mezi světy

Měsíčku postůj a přeci leť

Laskavě omluvím sebe i tebe

Dávno už nehledám odpověď

Zda hodit kamenem nebo chlebem

Přiznej si kolika milencům

Lhal jsi a sliboval věčné štěstí

Nezapřeš zástupy šílenců

Kterým ses odměnil ranou pěstí

Blues o měsíci a tobě - napsal Lubomír Hanzlík

Měsíc něžně přikryl tvoje nahé tělo svou stříbrnou dlaní
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo krásná předehra při nočním milování
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo a teď dívá se na tebe, jak malíř, co chystá svůj model do krásy
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo a hladí tvoje hnědé vlasy po arabské kávě vonící
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo jak básník, jenž pečuje o své malé noční blues
Měsíc něžně přikryl tvoje tělo a ty šeptáš si svůj vlastní otčenáš

Spánek v nedohlednu - napsal Petr Flajžík

Jé, ty už jdeš spát? Ale ne, jenom to ne. Buď ticho a nech mě. Támhle na stěně leze moucha. Jak to dělá, že nespadne? Nevim, mám za sebou fakt dlouhej den a potřebuju spát.

A už jsi někdy viděl, jak se převáží jeřáb? On tam vždycky jen tak stojí,jak se tam ale dostal. Nevíš, co? Tak bude už zticha? Poslední varování, jinak začnu počítat do tří.

Závod o vyhoštění - napsal Honza Flajžík

Byl příjemný zářijový večer a kromě mládí nás zahříval alkohol té nejhorší sovětské kvality. Baltské slunce už zapadlo nad rovinným krajem litevského venkova a my, výměnní studenti jsme i s našimi hostiteli vkradli na louku za městským hřbitovem. 

„V Litvě je velkej počet sebevražd, proto tu chlast tak omezujou, kdyby nás tu chytli měli bysme asi docela průser. Dokonce ani energeťák ti tu neprodaj bez občanky,“ vysvětlila mi Míša, které v té době bylo sotva patnáct. Hned na to do sebe obrátila zbytek plechovky.

Barbie Barbie Barbie - napsaly Saša Petříková Karpenková a Irena Lahodná

V čekárně kosmetického salonu se uvelebila blondýnka, která jistě byla předlohou Barbie. Vedle ní čeká uklízečka, která poprvé přišla jako klientka. Se svými vráskami je už velmi nedočkavá. Třetí, kdo chce vylepšit, zrovinka mizí za dveřmi. Ty dvě se na sebe podívaly. Byl to totiž chlap.

Barbie se usmála: „Teda, ten je milej.“
„Buzík.“
„Cooo?“
„Béčko.“
„To byste ale neměla, takhle se jim neřiká.“
„Bukvice.“
„Je to prostě kluk, kterej chce bejt hezkej. Jako potřeba já. Potřebuju prsa.“
„Buzerant.“
„Hm. Kolik těch slov ještě máte?“

Krystalické ticho Grónska - napsala Alexandra Petříková Karpenková

Nejsem polárník. Nejsem dobrodruh nebo adrenalinový sportovec, vlastně nejsem ani obyčejný sportovec. Nemám speciální vybavení na žádný sport, vyjma plavek. Na kole jezdím v obyčejném tričku, někdy i v šatech. To zaprvé. A zadruhé, nerada bych, abyste si o mně mysleli, že jsem kdovíjaký mudrc, ale doopravdy jsem přesvědčená o tom, že spousta úžasných událostí, které jsme zažili, spočívá v tom, že jsme kdesi uvnitř sebe byli schopni zachytit cosi jedinečného, co námi do hloubi duše pohnulo. A může tomu být tak bez ohledu na objektivní rozměry zážitku.

Krystalické Grónsko z pohledu ledního medvěda - napsali Alexandra Petříková Karpenková, Jan Flajžík, Petr Flajžík

Žral bych, až bych brečel. Od roku 2025 jsem nejedl, což je už deset dní. Vím, že lidi slaví Vánoce, takže je to do divočiny moc netáhne, ale nechápu, proč jsou zalezlí i tuleni, ti přece žádné Vánoce nemají. Celých těch deset dní se potloukám kolem zálivu, už mě z toho bolí tlapy. Obešel jsem ho patnáctkrát tam a patnáctkrát zpátky. Do vody se vlézt nedá, poněvadž je moc studená. Bóže, jak já bych jedl i ty havrany… Ale… co…? Co to jenom támhle…? Ha! Ne! Oběd! Bože, pane na nebi, támhle jde oběd! Obídku, počkéj, prosím, neutíkej mi! Já si jenom kousnu, neboj se, to nebude ani bolet! Haló, počkéj, už jsem skoro u tebe! Děkuju ti, pane bože, za dnešní sousto, které mě zachrání.

Alexandra Petříková Karpenková  

O kanárkovi a pánovi - napsal Petr Flajžík

Žil byl jeden starý pán a ten pán choval v kleci kanárka. Pán s kanárkem často mluvil, krmil ho a dobře se o něj staral. Někdy dokonce otevřel dvířka klece a nechal ho proletět se po bytě. Kanárek se vždycky vrátil. Pán mu proto začal otevírat okno, aby kanárek mohl roztáhnout křídla a létat ulicemi. A kanárek se vždycky vrátil zpátky do klece. 

Uplynulo mnoho let a pán postupně chřadl a ztrácel síly. Když věděl, že nastala jeho poslední hodina, kanárek přiletěl a usadil se mu na rameno.
„Byl jsi mi dobrým společníkem,“ unaveně řekl pán, „ale proč ses pokaždé vrátil, když jsi tolikrát mohl uletět? To tě život v kleci tolik těšil? Chtěl jsem ti dát svobodu.“
Kanárek se zamyslel a odpověděl: „Ty jsi čtyřicet let chodil do práce, den za dnem seděl v úřadu jen proto, abys každé léto na dva týdny mohl odjet na dovolenou. 

Životní role - napsal Honza Flajžík

Hovím si na polici nad mísou a vím, že jsem další na řadě. Kdybyste mě neznali, jsem Váš čtyřvrstvý kamarád o velikosti 12 x 10 centimetrů. 

Když jsem byl ještě kus dřeva, přál jsem si být hercem a věřte, povedlo se to. Mám teď svou vlastní roli. Ona není teda tak úplně jenom moje, ale aspoň tu jsou se mnou jsou ti nejhebčí čtyřvrsťáci. O jednu roli se nás dělí dobrých 220 a všichni se těší až budou moct splnit svůj životní úkol. 

Já se těším tak napůl. 

Abych se vám přiznal, jsem trochu nervózní, co když mě nakonec použijou k utření podlahy nebo prachu a ne k tomu, k čemu mě vyrobili. A i kdyby mě použili, co když to zkazím a roztrhnu se v tu nejmíň vhodnou chvíli. 

Kluci z jiných rolí mi jednou vyprávěli o tom úžasným tobogánu, který nás čeká až přijde správný čas. Ten tobogán prý končí až v Hamburku. Už slyším, jak za dveřmi někdo křičí : ,,Bože já mám sračku. Neměl jsem to jíst!"

Tak teď nastal můj čas.

Babička, matky a dcera na výletě v Egyptě (pohled babičky) - napsala Sandra Strejčková

Konečně jsme v Karnaku. 

Kdybychom vyrazili dřív, jak jsem říkala, už jsme tady mohli dávno být. Takhle budeme obědvat zase nejdřív ve 3. A to mi nedělá dobře, hlavně si nebudu moct dát kávu ve 4, jak jsem zvyklá, a pak budu ospalá. Ach jo. No nevadí. 

A kde jsou vůbec holky, vždyť tu teď byly. Zase mi někam utekly, tyhle mladí pořád někam pospíchají. Zkusím se vrátit na začátek, třeba už vyrazily k autobusu. No jo, jenže odkud jsem přišla? 

Hm zkusím se někoho zeptat, třeba bude mluvit česky. Ale koho. Myslím, že támhle ta rodina se mnou byla v autobusu, prostě půjdu za nimi, přece se neztratím.

Dnes ještě nezaklepu bačkorama - napsala Jitka Sova

"Ty hajzle, už mě předbíháš podruhé," pomyslí si lékařka Marta, schoulená v rohu čekárny akutního příjmu Fakultní nemocnice. Tentokráte je ale v roli pacienta, ne lékařky.
Pozoruje do němoty zpitého bezdomovce, jak bezvládně leží na lehátku. Saniťáci ho už jednou přivezli před 4 hodinami, když Marta dosedla do čekárny. O hodinu později Marta viděla, jak opilec vybíhá z ordinace. Někde poblíž se zřejmě napil znovu a zase ho přivezli. Sem, na akutní příjem Fakultní nemocnice. Na záchytku se tito opilci vozí, až když je zde vyšetří a dle potřeby ošetří.

Babiččin nový kávovar - napsala Alexandra Petříková Karpenková

„Počkej, počkej, počkej, počkej! Ne tak zhurta…“
„Ale Ludánek mi řikal, že mám nejdřív zmáčknout tendle čudlík.“
„No jo, ale táta má jinej.“
„Tak tendle?“
„Prosim tě, počkej, nebuď tak hr. Nejdřív musíme zapojit šňůru do sítě. Hele.“
„Jo, jo. Takže nejdřív šňůru…“
„Kde máš zásuvku? Hernajs, kde má tadyta kuchyň zásuvku?“
„Tady, Ludvíčku, hned za tim.“
„Jo, tady. Dík. Koukej – a teď teprve zmáčkneš.“
„Takže tendle?“
„Ne, to až když si vybereš, který kafe. Nejdřív to musíš úplně zapnout.“

Manželé - napsala Alice Strejčková

Ach jo, zase je tady cítit všude éter. Už jsem ti mockrát říkala, že si máš zavírat dveře.
No jo, už to budu mít, neboj, dodělám posledního brouka z Číny.
Dáš si tedy kafe a štrúdl?
Ten tvůj božský štrúdl, víš, že si ho nikdy neodpustím.
Přijde Iva s dětmi, tak bys měl vyvětrat.
Jo, jo, neboj, všechno se stihne.
No ty s tím věčným klidem, nakonec je to vždycky na mě.
No tak, už se nečerti, mám tě stejně nejradši.

Psaní dává křídla - zpravodaj 5/2026

Dana a Eva Lustigová
na Světě knihy

Milí přátelé psavci!

Máj je měsícem lásky i knih

Když jsem organizovala svůj první literární křest, moje sestra Eva prohlásila: „Danu zajímají jen muži nad devadesát.“ Na to jsem vzpomínala nyní o víkendu mezi stánky na pražském Výstavišti, kde jsem v roce 2002 představovala hned dvě knihy naráz. Ne že bych je psala současně, ale prvotina o mém stoletém dědečkovi Jaromírovi TÁHNE MI NA DVĚ STĚ si musela pár let počkat, zatímco druhá, DVA ŽIVOTY o devadesátiletém spisovateli Viktoru Fischlovi, se chytla okamžitě… 

Dnes na Světě knihy každoročně přibývají tisíce nových titulů – v Česku vychází 12 až 14 tisíc publikací ročně. Má tedy vůbec smysl ještě psát? Při pohledu na davy lidí v Holešovicích a zajímavé besedy s autory, pochybnosti ustoupily.

Hezké čtení vám přeje
Dana

---

Poslední dvě místa na 

víkendovém kurzu s Danou Emingerovou 23.-24. května.

Využijte last minut 50% slevu s kódem hs4gv7gg.

---

Překvapení ze Světa knihy

Arnošt nevěděl, že jeho hrdinka Dita Saxová byla jeho příbuzná

Eva Lustigová na Světě knihy

Až během součastného genealogického pátrání se ukázalo, že skutečná předloha slavné Lustigovy novely Dita Saxová nebyla s Arnoštem Lustigem spojena jen literárně, ale i rodově. Judita Sachslová z Habrů, která přežila nacistické tábory a inspirovala postavu Dity, byla Arnoštovou vzdálenou příbuznou - její maminka byla dcerou Karla Lustiga z Habrů. Rodiny spojovala spletitá síť židovských rodů.
"To netušil Arnošt, ani jeho sestra Hana," svěřila mi během Světa knihy Eva Lustigová, stejně jako to, že letos vyjde 41 Lustigových knih, včetně děl nikdy nepublikovaných. Všechny akce, které letos provázejí Arnoštovo 100. výročí narození jsou zde. 

---

Svou osmou knihu 

SOKOTRA, OSTROV DRAČÍ KRVE A TEMNÝCH JESKYNÍ

představil na knižním veletrhu i náš spolužák Michal Hejna. 

Gratulujeme!

---

Kde to jsem? - napsal Jan Smrčka

Vzbudím se na tvrdé posteli, otevřu oči do mlhavého rána a nemůžu si vybavit, kde to jsem, ani co je za den... Něco mně donutilo rychle vstát.
Projdu dveřmi a podívám se do chodby. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Nikde nikdo. Dodám si odvahy. Půjdu do prava. Tahle chodba je kratší. V dálce slyším nějakou přiblblou hudbu. V chodbě se moc nesvítí. Je taková ponurá, odpudivá. Chodba levného amerického hotelu. 

Najednou se vedle mně otevřou dveře. Instinktivně sáhnu po pistoli, mířím a pálím. Trefa.

Návrat z ráje s teroristou za zády - napsala Vanda Carmel

Dovolená na Martiniku se nám chýlí ke konci. 

S kamarádkou Ninou nastupujeme do letadla na malém mezinárodním letišti ve Fort de France. Všichni pasažéři jsou již na palubě a pohodlně se usazují do svých sedaček, jelikož nás čeká osmihodinový noční let do Paříže. 

Zbývá nám pár minut do startu, když tu náhle kapitán něco francouzsky oznamuje. Já s Ninou nerozumíme ani slovo.

Zvěřinec - napsal Jiří Wilson Němec

Máma velitel je narozený ve lvu
Máma doma zakázala akvarijní ryby
Máma zakázala křečky, myši, želvu
A psa – ať nelíbí se mi to nebo líbí.

Chabě jsem bránil se žábě
S kukadlama vořasený sovy
Zdravě, říkám, že vypadala zdravě
Krev a mlíko, nebo vobráceně – kdo ví?

Žába, co by uhranula taky tebe
Je plavá a vlní se jak zralý žito
Chabá, je má obrana, je chabá
A ona velmi, ona dobře, ona ví to

Říkala: budu zmije, stočená do klubíčka
A jazýčkem tě budu lechtat na hrudi
Hijé, háďátko osedlám tě hijé
Jeďme, dokud nás ta ZOO nenudí.

Otázky - napsal Oldřich Voženílek

Kolik je místa v srdci člověka,
který je zrady prostý?
Kolik si pustí lidí do duše,
než mu Pán řekne: "Dosti!"?

Kolik se jizev skryje před mocí
dívek, co bolest budí?
Kolik má přátel spěchat do boje
s láskou, jež stále studí?

Kolik zní denně tónů falešných,
co vzývají jen hnidu?
Kolik je třeba lhářů odmítnout,
než půjde umřít v klidu?

Milá, Ty nemáš ani tušení,
ani jen malé zdání,
co přikáží mi krutě vytrpět
má nesobecká přání.

Blues úsvitu - napsal Lubomír Hanzlík

Ranní úsvit nenápadně převzal vládu nad městem 

stejně jako básník oddával se svým tichým každodenním neřestem

Ty jsi tiše vysvlékla šaty a křehce, s krásnou dívčí intimitou, nehlučně vklouzla do rána 

Úsvit tě pozdravil jemným úsměvem Cyrana 

když jsi kráčela v tichu nad městem 

a on tě potichu sváděl k ranním neřestem 

Něžně laskal tvoje vlasy 

tichý obdiv boží krásy 

Tiše hladil tvoje nahé tělo 

provoněné nočním deštěm 

jeho doteky byly něžný bluesový chór ¨

co naladil tvou duši do a-moll 

Ranní úsvit nenápadně převzal vládu nad městem 

hrál tklivé blues a ukrytý pod křídly ranních múz 

oddával se společně s tebou svým něžným ranním neřestem 

v ranním tichu nad městem

Honzík - napsala Magdaléna Rendlová

Přibližně před devíti lety ho dostal náš táta jako cenu za druhé místo v triatlonu. V té době mi bylo jedenáct let a mému bráškovi pouhých pět, takže kdo dostane plyšového medvídka, bylo jasné. 

Byl světle hnědý, huňatý a veliký přesně tak, že se k němu můžete perfektně přitulit. Moc se mi líbil. Můj plyšák, tedy pan Krokodýl, byl sice taky tak tulivý, ale vůbec ne dostatečně heboučký a tak jsem začala spřádat plány, jak ho od bratra získat.

Plány nevycházely. Mezitím už medvídek dostal od brášky jméno podle jeho nejbližšího kamaráda ze školky. Jmenoval se tedy Honzík. 

Dopis pro Arnošta: Život je soukromá válka - napsala Sabina Prisender

Vážený Arnošte!
Právĕ jsem dočetla Vaši povídku Porgess.
Z obalu útlé knížky jménem Velká trojka se na mĕ dívají Vaše oči. Kundera je zavřel a Škvorecký zaostřuje ty své smĕrem na západ.
Až teď ve zralejším vĕku chápu, proč jsem Vaše povídky a romány jako studentka nedočtené odkládala. Příliš mnoho smutku, černota bez nadĕje.

Zábava vo vode - napsala Simona Oreničová

V horskom potoku, tečúcom popod vysoké smreky, sa usídlila skupinka pstruhov. Jeden z pstruhov mal veľký strach z vodopádu, ktorý sa vedľa nich nachádzal. Všetci jeho kamaráti si veselo vyskakovali hore a dole oproti tečúcej vode a užívali si ranné slnečné svetlo. 

Pstružík nechcel zostať sám a bez zábavy, a tak sa nakoniec odvážil vyskúšať si skákanie do vzduchu tak, ako to robia ostatní. Silno zatrepotal svojou plutvou a vyskočil. So šplechnutím dopadol do vody a uvedomil si, aká to je zábava.

Krabička na olivíny - napsal Francis Boko

Proplétal jsem se harampádím všeho druhu. Jako vždy, když jsem zavítal na naší půdu, jsem neměl jasnou představu o tom, co tam vlastně hledám. Což ani nešlo, protože tomuto místu vládne absolutní chaos, jež bezprostředně zajistí, aby se má pozornost přesouvala z místa na místo, pokaždé fascinována něčím jiným.
Tentokrát mne zaujala podlouhlá dřevěná bedýnka. Tu musím mít. Doplaval jsem k ní skrz moře svetrů a vítězoslavně ji uzmul. Je možné, že se otevřela sama, překvapená, že si jí někdo všiml.

Arnošte, děkuji za tvé moře naděje - napsal Jan Smrčka

Arnošte,
stojím bezejmenný v zástupu nadšenců, kteří tě obdivují a našli radost v psaní a poslouchání čteného. 

Ten zástup je rozmanitý a mně je v něm moc dobře. Mám totiž v sobě vzpomínky, zážitky, emoce, cesty a poznatky a nevím, jak je dostat ven. V téhle komunitě vyplavou a já je mohu vypustit do světa. To je moc příjemné.

Tedy původně jsem nevěděl, jak na to. Ano, občas jsem něco napsal. Pak přišel okamžik, kdy jsem se začlenil, poslouchal a psal a radoval se. Je to tvůj nádherný odkaz. 

Tobě bylo z hůry dáno. Stejně tolik těžkého, jako dobrého. A já v sobě objevují to dobré. 

Jde mi to? Nejde mi to? To je přece fuk. 

Podstatné je to, že mohu a bojuju. Bojuju nejen já, ale i ostatní. 

Ale naše armáda nebojuje s nepřítelem. My bojujeme sami se sebou. A jaká jsou naše vítězství, dobytá území? Potlesk kolegů, jejich uznání. Víš jak potěší, když soused pochopí, co jsem napsal?

Včera, dnes a… Co bude zítra? - napsal Marek Bucko

Sedím v čekárně u doktora. 

Je devět hodin a dvacet minut. Jsem objednaný na půl deváté a sedím tu už od čtvrt. Chce se mi zaklepat, jenže znáte to, na dveřích obří cedule- NEKLEPAT, SESTRA PRAVIDELNĚ VYCHÁZÍ !!!

Zaklepat na dveře ordinace jakéhokoli lékaře - pokud člověk sám, nebo někdo jemu blízký neumírá - se rovná vyloučení osoby z lékařské péče daného města, okresu, kraje, státu a možná i světadílu. U některých specializací z důvodu, že na daný problém se prakticky umírat nedá, je klepání tím pádem nemožné zcela. Třeba na očním se klepáním vyloučíte z péče jako jasný simulant, protože pokud ku klepání najdete správné dveře, není to s vaším zrakem zas tak špatné. Takhle přemítám v čekárně a pacoši přibývají. 

HUSITA - napsal Jiří Wilson Němec

Srdce tluče u síta pod drátěnou vestou
Já jsem totiž husita a musím srdce vést tou
dobou plnou hranic
a je mi z toho na nic

Miloval jsem Johanku, tíhnul přitom k Věře
Obě lásky padly mi u Sudoměře
Neubráním sám tohle stanoviště
Naroditi měl jsem se raději příště

Naroditi měl jsem se do asfaltu ulic
Já samotný husita zbylý z lesa sudlic
Kde sú boží bojovníci, kde sú boží baby
Samostříly už jdou k líci – jenom aby minuly se, jenom aby

Naroditi měl jsem se pod italskou Etnou
Stejně – jestli netrefí se – tak mně mečem setnou

Kdybych příště narodil se, měl bych jistě mobil
Posily bych zavolal si a všechny kolem pobil.

Chvění - napsal Oldřich Voženílek

Snívám, že naleznu skleněnou kouli, 

jež odemkne odkrytých tajemství sklad, 

tiše a pokorně poprosím, 

jsou-li odpověď pravdivou ochotny dát. 

Původní příčinou marného snění 

i rodištěm každé z těch dotěrných vět 

zdá se být touha má pochopit chvění, 

kterým je doslova prostoupen svět. 

Chvějí se zvířata, chvějí se keře, 

chvěje se horký i studený vzduch, 

chvěje se ruka, když otvírá dveře, 

chvějí se nejspíš i ďábel i bůh. 

Prádlo - napsala Simona Oreničová

Po tom, ako Vanes odišla domov z našej spoločnej prespávačky, som sa vrátila do izby a zbadala, že si u mňa zabudla tričko. 

Zdvihla som ho, s mobilom v ruke, a písala jej, že jej ho najbližšie donesiem. Ako som tričko vzala a prehodila si ho cez predlaktie, do nosa mi udrela vôňa známej, mierne vyprchanej aviváže. Bola svieža a pripomenula mi poobedia, ktoré sme trávili u Vanes doma. 

Na chvíľu som mala pocit, že opäť sedím za dreveným stolom na poschodí rodinného domu a s dávnou kamarátkou lúštim krížovky. 

Pozdrav do nebeské kavárny Arnoštovi Lustigovi - napsala Anna Vocelová

Milý Arnošte,
zdravím Vás do nebeské kavárny a připíjím na nesmrtelnost Vašeho odkazu. Představuji si, že sedíte pěkně u okna a kouříte svou desátou cigaretku, která tam nahoře už zdraví neškodí. Přitom pozorujete cvrkot tady dole, abyste měl další zápletku pro svůj rozepsaný nebeský román. 

Tuším, že vás to klidným nenechává…
Říkal jste: „Důstojnost je to jediné, co vám nemůže nikdo vzít, pokud mu ji sami neodevzdáte.“ 

My se teď příliš snadno zaprodáváme vizím o lepším světě, který pro nás mocipáni zařídí – a je jedno, jestli mluví česky, anglicky, nebo rusky. Poslechnout je pohodlné, ovšem zároveň zotročující. To však vidět nechceme. 

Každé „nemusíš se o nic starat, my se postaráme, myslíme to přeci dobře“, nám bere svobodu. 

Domnělými sociálními jistotami nám chtějí zavřít pusu a my to často necháváme.

Bajka o lepších časech - napsala Dana Emingerová

Vladimír Jiránek

V jedné malé zemi pod horami žil šikovný národ. Dobře se mu dařilo. Lidé měli střechu nad hlavou, dobré jídlo, pěkná auta a jezdili pravidelně na dovolené k moři i do hor. A také rádi pomáhali těm, které postihlo neštěstí či války. Jednoho dne se však objevily volební plakáty, na kterých stálo, že malá země pod horami je jako spálená pustina, vůbec nic v ní vůbec nefunguje, a že jen hové hnutí situaci zachrání. 

„Nojo, my se vlastně máme špatně,“ řekli si lidé, „a to nové hnutí v čele s bohatým lidumilem nás povede k prosperitě!“

A tak si nové hnutí zvolili, aby jim vládlo. Lidumil chodil po náměstích, usmíval se a sliboval: „Uvidíte. Postarám se o vás. A začneme tím, že přestaneme pomáhat jiným, protože sami máme málo.“

Jenže za horami začalo hřmět. Nejdřív vzdáleně, pak čím dál blíž. A nakonec tak hlasitě, že se třásla okna. Lidumil však uklidňoval:

„Nebojte se. Za našimi horami se sice dějí různé věci, ale nás se to netýká.“

Bohužel i bohudík - napsala Dana Volfová

Milý Arnošte,
21. prosince oslavíme kromě zimního slunovratu tvé stoleté narozeniny, bohužel bez tebe. 

Málem jsi dostal Pulitzerovu cenu, na niž jsi byl několikrát nominován. Mnohá jiná významná ocenění tě neminula. Cenu Arnošta Lustiga, kterou uděluje už dvacátým šestým rokem Česko-izraelská obchodní komora za čest, spravedlnost a odvahu, získal letos český herec Ondřej Vetchý. 

Já mám pro tebe ještě jednu hodně vysokou metu: „Představ si, že tvoje knihy lidi pořád ještě čtou. I ti mladší.“