Jaguáří ostrov z kajaku - napsala Vendula Beaujouan Langová

Turisté většinou míří do Mexico City za aztéckými památkami, po stopách Mayů na poloostrov Yucatan či na písečné pláže Cancúnu a Playa del Carmen. Většina lidí však netuší, že se u yucatanského pobřeží na pomezí Mexického zálivu a Karibiku nachází ještě další perla. Pohádkový ostrov Holbox s mangrovovou jaguáří rezervací. 

Holbox znamená v mayštině černou díru. Od výběžku yucatanského poloostrova ji dělí laguna Yalahou.

Tajemství reklamy - napsal Marc Ezzeddine

V roce 2022 jsme ve škole dostali v rámci předmětu ekonomie za úkol najít si na 2 týdny stáž, abychom se seznámili nejen s postupem hledání práce, ale také s chodem pracovního prostředí jako takového.
Já jsem skrz tátu našel stáž ve filmové produkci na Barrandově, kde jsem mohl sledovat proces vytváření reklamy. Samozřejmě jsem se pouze nekoukal ale také jsem musel dělat nějakou práci. Byl jsem tzv. “runner”.

Rostlina a pavouk - napsala Hana Procházková

"Psst, jsi tam ještě?"
"Ano, stále živý, za rámem okna"
"Můžeš na chvíli vylézt prosím?"
"Jestli je to zase o tom, že tě otravuje to bzučení, tak s tím nic neudělám. Víš to moc dobře."
"Už mám ale dost! Nemám chvíli klidu a ticha. Letí jen ke mně a tebe se vyhýbá! Má to být naopak, nemyslíš?"
"Když já létat neumím a ty se zase nehýbeš, je to marná situace."
"A ty snad nehladovíš? Neviděla jsem tě jíst už týden!"

Literární esence - napsala Marcela Vápenková

Veselé

Při placení mi nefunguje karta.
"Tak to vám asi nepůjde, paní, strkáte tam lítačku."

Smutné

Na veřejné akci je i můj táta. Od mého rozvodu se spolu moc nevídáme. Nepostavil se za mě.

"To je váš vnuk?" ptá se ho cizí pán a ukazuje na mého syna.

"Ne."

Zahrádkář - napsal Zdeněk Hejda

I. 

Na prázdniny jsem se těšíval už jako dítě, a pokračovalo to dále i do dospělosti. Jediná vada na kráse byla, bohužel, přísný dozor mého otce. 

Často mě huboval, že jen tak proležím celé dny v knihách, a nedělám tedy tím pádem nic kloudného. Nic, co by mělo nějakou hodnotu. Něco, co člověk může, uchopit do rukou. Ohmatat si. K něčemu konkrétnímu využít. 

„A ještě má furt zatemníno!“ neopomenul vždy výhružně dodat. 

Slunce vůbec představovalo pro otce, coby vášnivého zahrádkáře, stejně jako déšť, základní dynamické prvky tohoto světa. 

Zde nebylo místo pro Boha, ale ani pro komunisty. 

Však si dobře vzpomínám, ještě jako dítě. Jak předseda závodního výboru KSČ u nás doma rozpačitě přešlapoval.

Reklamace - napsala Lenka Holcová

„Dobrý den.“
„Reklamace!“
„Prasklá obroučka.“
„Před měsícem, máte to na tom paragonu!“
„Kafkova 20, Příbram.“
„Podívejte, já nemám čas si s vámi po ránu povídat, spěchám do práce a ještě jsem nesnídal!“
„Kde je zbytek těch obrouček? No to nevím. .. „Jo, vlastně ho mám v kapse.“
„Já opravdu nemám čas na vybavování. Vy máte asi dost času na klábosení a poslouchání Rolling Stones! I když Satisfaction, docela dobrej výběr.

Rybí hnízdo v želvím městě - napsala Vendula Beaujouan Langová

Foto: National Park Service  

Připlouvají k mexickému pobřeží, aby se napásly na mořských řasách a nakladly na plážích vejce. V Akumalu, který chráněné mořské želvy karety zelenavé slibuje, se však vzácní živočichové proplétají pod nohama spousty turistů. Naopak o tři kilometry dál si můžete zašnorchlovat v laguně, kde vás čeká obří přírodní akvárium, v němž rozhodně není hlava na hlavě.

Městečko Akumal leží na jihu yucatanského poloostrova a v překladu z mayštiny znamená „místo želv“.

Po stopách Fridricha Štaufera v Palermu - napsala Sabina Prisender

Zvenku to vypadá jako zřícenina.

Jako polovina Palerma.
Nebo jako velmi starý sflikovaný obranný val.

Vstupujeme do zašlého oblouku s nápisem Palazzo Conte Federico, 17.století. Spontánně nás tam zlákala zářivě zlatá kštice štíhlého svalnatce, který k těm oprýskaným fasádám tak nějak zvláštně patří. Místňák přespolní. Po černočerných hlavách ukřičených stánkařů na blízkém trhu Ballaro zajímavý kontrast.

Rozhlížíme se mezi turisty po renesanční dvoraně plné palem a já zaslechnu z úst blonďáka už čtvrtý jazyk. Na jižní Itálii neobvyklé.
Kupuji vstupenky.
"Jakto že mluvíte tak skvěle německy?"
"Máma je ze Salcburku, tak jsme vyrostli s bráchou dvojjazyčně."
Pozoruji kočky a krysy v hromadách odpadků před okny paláce. Jestlipak tady vydržela?

Solocesta, která mě změnila - napsala Sabina Samenová

Moje nejneobvyklejší dobrodružství začalo plánem na rodinnou cestu – měsíc plný zážitků. S mámou jsme pečlivě promyslely trasu: Praha, Marseille, plavba po Středozemním moři, Monako, Paříž. Jenže rodičům zamítli víza. Byla jsem zoufalá, cestovat sama na tak dlouho se mi zdálo nemožné. Ale peníze za rezervace bychom nedostali zpět, a tak jsem se rozhodla risknout to.
Nakonec to stálo za to. Prošla jsem nádherná města, poznala nové lidi, objevila rozdíly v kulturách a zvycích.

Srdcem houbař, majorem z donucení - napsala Tereza Nováková

Je brzké ráno, babí léto. V lese je klid jen někdy jde zaslechnout křupnutí větvičky, která se láme pod váhou urostlého muže, jenž se v dlouhém zeleném kabátě plíží lesem. Na hlavě mu sedí starý slamák, v rukou svírá pletený košík a oprýskanou rybičku. Kráčí sám, ve vycházkových a již mokrých polobotkách, hledá hnědé kloboučky či nažloutlé lišky.
„Crrr.“ 

A klid je pryč. Muž zmateně hledá Nokii.

Dva rybáři - napsala Jitka Tomkins

“Na co chytáš?”
“Většinou si dělám těsto, někdy používám červy a občas i experimentuju. A ty?”
“Ále, já to ani moc neřeším.”

Poučení: Vždycky je dobré mít to na háku.

Dobré ráno, Neráčku! - napsala Eva Přibylová

„Meloune, pojď, něco ti ukážu,“ volá na mě táta hned, jak přijíždím domů na víkend, a táhne mě na zahradu.
Tuším, že půjde zase o nějakou jeho bejkárnu, ale s předstíraným nadšením ho následuju. 

„Podívej, jak jsem Neráčkovi vylepšil boudičku!“ ukazuje na psí klec i s boudou. 

Náš velký černý knírač, který je trochu divočejší, má na zahradě klec s boudou, kam chodí spát na noc. Přes den hlídá celý pozemek. 

Táta září nadšením a ukazuje mi, jak na dveře klece namontoval plastovou krabičku. V ní je stará tlačítková Nokia. 

Ukolébavka strojů v šedé noci - napsala Hana Procházková

Bylo normální uslyšet telefonát pro otce uprostřed noci, že se něco porouchalo v elektrárně. V těchto případech jsem ho vídala až ráno při odchodu do školky. Co už tak obyčejné nebývalo, bylo, když matka byla s prací pryč na celý měsíc a otec mě bral s sebou do práce.
V noci mě probudil, uspěchaně seskládal sendviče a po půl hodině cesty autem jsme byli na místě. Zatímco otec opravoval, prozkoumávala jsem místa, kam až jsem měla povolení bloudit se. Další aktivitou bylo kreslení u stolu v otcově kanceláři a následné prohledávání všeho, co tam šlo.

Listopadová noc - napsala Nataša Richterová

Posel štval koně od Prahy takovým tryskem, že mu málem nohy zlámal. Plášť i klobouk měl promočené listopadovým deštěm, který místy přecházel ve sněžení. Po půlnoci konečně zabušil na bránu Černokosteleckého zámku.
„Co chceš, cizinče?” obořila se na něho ozbrojená stráž. „Nepoznáváš barvy svého pána?” zasípal posel. 

Byl na pokraji sil. Strážný vzal louči a posvítil na promoklý a zablácený čabrak na hřbetě zpěněného koně. Pod nánosem bahna rozeznal erb Smiřických a nechal jezdce vstoupit do zámku. 

„Postarejte se o koně a vzbuďte panstvo, nesu neodkladnou zprávu!” štěkal rozkazy mezi záchvaty kašle.

Pro Elišku - napsal Yakeen

A kdy tě to došlo, že jsi jiná? Určitě tě to trvalo pár let.
Je jasné, že od úplného začátku jsi vnímala, že Apolena, Tvoje kojná a chůva v jednom, jinak voní. Jinak než ta žena, pod jejímž srdcem jsi rostla k zrození. To musela být hrozná bolest, hrozná ztráta, a nic na tom nezmění, že se to tak dělalo. Proto jsi tolik plakala, když tě z od Tvé matky rychle odnesli. Nebo jsi již tenkrát zacítila mírný odpor v jejím pohledu? Ne, tehdy si ještě mamá nemohla všimnout tvého hrbu, a tvář? Tu má přece zmuchlanou každé čerstvě narozené dítě.
Apolenka tě přijala za svou. Držela Tě v náručí a opakovala po tobě každý sebemenší pohyb tvých rtíků, každý zvuk, který jsi vydala, a když jsi plakala, plakala ona s tebou. Tichounce, pro Tebe, pro Tvoji bolest, a i proto dítě které smrt vytrhla z její náruče, snad aby udělala místo pro Tebe.
Tak takhle jsi ji potkala. Tu která tě bude navždy milovat, pro kterou budeš ta nejmilejší a která s tebou jednou odejde na Pravdu Boží v tom hrozném záblesku, který je na konci cesty, kterou jsi tehdy začala.

Čas neexistuje - napsala Lenka Prosecká

Sesterský skandál podle Vlasty

Markéta držela svého syna pevně za ruku. Podívala se na něj, pohladila ho a pak se dlouze rozhlížela po hodovní síni a jen tak pro sebe zašeptala a potutelně se přitom usmála. 

„Vše je na svém místě.“ 

Hned si uvědomila, že tohle nesmí. Nasadila zpět svoji šlechtickou, vznešenou tvář. Služka Dorotka, která stála za ní, by přísahala, že slyšela spadnout kámen z její duše.

Stíny svatého Vojtěcha - napsala Anna Vocelová

„To není samo sebou, ten chlap nějak divně civí,“ komentoval Vojtěch Skála, vysokoškolský student třetího ročníku historie a amatérský záhadolog, portrét Jaroslava I. ze Smiřic. „A ty stíny pod rukama jeho ženy Kateřiny, se mi taky nezdají.“
Stál opřený o kamenný pilíř v Kapli svatého Vojtěcha a očima skenoval každičký milimetr magického prostoru. V místnosti bylo ticho, jen staré zdi kaple začínaly šeptat příběhy, které se snažily po staletí zatajit. Že by se na zámku měl ukrývat poklad, se tradují mnohé zvěsti.

Ohlasy na literární dílnu v Kostelci nad Černými lesy - napsaly Tereza Nováková, Jasmin Carmel, Zdena Součková, Radka Vodičková a Satya V. Helusová

Během víkendu v Kostelci nad Černými lesy jsme procestovali zámeckou renesanci a baroko. Poznali rod Smiřických, Budilovu vilu od architekta Fragnera, kostelík Jana Křtitele, malíře a sochaře Zdeňka Hůlu, pivovar a kavárnu Modré dveře.
„Není větší síly než opravdová zbožnost”, zní heslo rodu Smiřických. Ale já jim to trochu poopravím.
Není větší síly, než přátelská parta a společný zájem, v našem případě tvůrčí psaní, které nás všechny naplňuje a baví.
Není větší radost než se podělit o slova a příběhy, které vzešly z nás a zároveň z nějakého těžko definovatelného časoprostoru, do kterého občas pracně pronikáme (hlavně když sedíme nad prázdnou stránkou), a když už tam vnikneme, tak se velmi neradi necháme odtud vytrhovat.
Ale když jsme pospolu, tak je ten časoprostor nějak dostupnější a otevřenější a to je vzácný jev a pro mě velký dar, větší než všechny poklady světa.
Nataša Richterová

---

Tajemnost nade vše - napsala Míša Čápová

„Vše je ještě na svém místě, vše je ještě na svém místě,“ opakovala si v posledních minutách neustále. Ta formulka má být ochranitelská, všemocná. Oněch šest slov znala celá rodina od Třicetileté války.

„Uf,“ hekla Markéta, když sestoupila ze schodiště a postavila se před svého syna.
„Vše je ještě na svém místě,“ mrkla na něj a oddechla si.

Příliš krátký život - napsala Zuzana Hrušková

„Vrať se domů, otec zemřel,“ zamyšleně čte Jaroslav II. Smiřický už poněkolikáté smutnou zprávu. 

Je květen roku 1608. Takhle si konec své kavalírské, italské cesty nepředstavoval. Na druhou stranu, je mu už dvacet let, má za sebou léta studií a teď přichází chvíle jejich zúročení. 
Chce zavolat na podkoního, aby mu připravil jeho hnědáka, že se vrací do Čech, ale přemůže ho záchvat silného kašle. 

Odplivne si do slámy v konírně a hřbetem ruky setře stopy krve na sotva zarostlé bradě. Trochu se zarazí, ale pak nad tím mávne rukou. 

„Připrav mi koně a přines zavazadla,“ pobídne štolbu. „Odjíždím.“
O pár dní později se již na Černokosteleckém panství ujímá rodinného majetku i poručnictví nad ostatními čtyřmi sourozenci. Moc si s nimi nerozumí. 

O čtyři roky mladší bratr Jindřich je mdlého rozumu, čtrnáctiletý Albrecht teprve dospívá v muže. A sestry? Jsou prostě sestry.

Rozloučení před cestou - napsala Tereza Nováková

„Hele, ptáček.“ 

„Ano, máš pravdu, je to ptáček, ale to teď není důležité. Jindřichu, poslouchej mě, prosím,“ žadonila Markéta svého staršího bratra Jindřicha, který nikdy nedospěl. Obvykle jeho dětinské chování přecházela, ale ne teď, ne v této vážné chvíli. Blížil se totiž k nim stín jejich vzdáleného bratrance, Albrechta z Valdštejna.
„Chtějí tě unést Jindřichu. Unést! Rozumíš?! Pojedeš zpátky do Čech a my dva se už nemusíme nikdy vidět,“ pronesla se slzami v očích muži, který se na ni však díval dětským až nevinným pohledem.

Nechápal. Ostatně, on nikdy vlastně nechápal, co se právě děje. Markétu samozřejmě mrzelo, že přijde o bratra, ale co ji přímo sžíralo bylo vědomí, že ztratí své jediné eso v rukávu. Seberou ji možnost, jak se znovu domáhat o vrácení dědictví. Chápala, že když nebude Jindřich, nebude nic.

Poslední vyznání Jaroslava I. Smiřického ženě Kateřině - napsala Anna Vocelová

Milená má Kateřino, choti nejvěrnější,
píši vám léta páně 1597, listopadu patnáctého¹⁾, toto své vyznání nejniternější rukou vlastní v čase pokročilém, z milosti Boží, při rozumu bdělém a srdci klidném. Cítím totiž, že můj čas se nachyluje, jinak bych se ničeho takového neodvážil. 

Nesluší se, aby muž, skála svého rodu, své city vyjadřoval a svou mužnost tím umenšoval. Avšak až se tento list vám do rukou dostane, nebudete mi ho už moci o hlavu omlátiti, ani mě před celým dvorem zesměšniti. 

Dědic - napsala Lenka Prosecká

Tryskem vjíždí na jičínské náměstí. Uháněl ze zámku v Kostelci, kde ho posel zastihl se spěšnou zprávou. Chvátal domů – nově postavený jičínský zámek mu již otvíral své brány. První nádvoří, druhé nádvoří, konírna. 

Svižně sesedá, pohladí svého Miláčka a chvatně ho předává štolbovi. Chvátá do komnat své paní Isabely. Přichází právě včas.

Isabela Kateřina již drží v ruce v povianu následníka a dědice. Usmívá se. To Valdštejnovi také vyloudí úsměv na tváři. 

Přání obyčejné knihy - napsala Alena Kunovská

Obyčejná kniha vykukovala v polici v knihkupectví. Pomaličku se vysouvala hřbetem ven a těšila se, že si už konečně někdo koupí.  

Chtěla být ohmataná, s ohnutými růžky a klidně i politá kafem. Jen ať už si ji někdo vezme domu, čte ji a podtrhává.

Cesta za rodinným bohatsvím - napsala Tereza Nováková

„Tři bílé doleva tam, 

kam dopadne 

kapka krve havrana, 

za hrou dudákovou 

o tři černé dopředu.
Lovcův výstřel dopadá, 

proto o bílou doprava.
Polední úsvit vede tě, 

k prostřední parketě,“ dořekla těžce se zasněním v očích. Hladila kadeřavé vlasy malého chlapce, který ji spal na klíně a na něco vzpomínala, avšak ani ona sama nevěděla, jestli v dobrém či zlém.
Cestu k jejich rodinnému pokladu znala už jen ona a doufala, že je schovaný natolik dobře, že ho Švédi ještě nenašli a nevyrabovali.

Zkáza... nebo spása ohněm? - napsala Jasmin Carmel

100+1 Milostná dobrodružství Elišky Smiřické

„Eliško! Otevři dveře, nebo je vyrazíme! Nemáš šanci, vydej se nám po dobrém.“ Jindřich Slavata buší na dubový vchod do zámeckého sklepa. 

Je 1. února 1620. Eliška Kateřina Smiřická, nepříliš půvabná kulhavá šlechtična, se ukrývá ve sklepení Jičínského zámku. Chrání ji jen pár mušketýrů, zbytek vojáků, kteří tvořili ochranný val kolem hradu byli staženi. Kým? Špeh k urozené lady pronesl zprávu, že zrádcovská městská rada otočila ve prospěch druhé strany. Strany věznitelů, kterým v žilách koluje stejná krev, jako jí. 

Co jsem neměla vidět - napsala Eva Přibylová

„Zítra jdeme k Duškovým na návštěvu,“ hlásí mamka. V duchu se zaraduju. Když mamka řekne, že se jde na návštěvu, je to vždycky vzrůšo. Teda záleží, ke komu jdeme. 

Největší nuda je u Lebedů. Mají dvě protivný holky, strejda Lebeda má vousy, co škrábou, a pořád mě poučuje. 

U Janečků to není marný, ale strejda strašně kouří, takže příšerně smrdí. Ale jejich Michal má obrovskou sbírku figurek z Kinder vajíček a teta dělá jednohubky s uherákem… mňam! 

ŠIFRA DÍVKY ELIŠKY - napsala Zuzana Hrušková

Ten výbuch ve sklepení Jičínského zámku zabil přes 40 lidí. Psal se rok 1620 a mezi oběťmi byla i Eliška Kateřina Smiřická. Podle historiků zemřela bezdětná a obrovské rodové jmění tak připadlo její sestře Markétě. Větev Smiřických pak smrtí Markéty a jejího syna vymřela.

Přibližně o 400 let a 16 generací později stojím v kanceláři na Zámku v Kostelci nad Černými Lesy. Je brzo ráno, ale červen pomalu končí a venku i tady je hrozné vedro.

Literární dílna v Kostelci nad Černými lesy - napsal Marek Bucko

Miluji naše literární výlety za hranice všedních dní. Nejvíce proto, že začínají ve všední dny a v námi okupovaných destinacích je tím pádem bohorovný klid.
Jako vysloužilý otec a pouze dědeček teoretik oceňuji zejména to, že nikde neřvou otravný parchanti, jinako budoucnost tohoto národa. 

Jízda v mlze - napsal Daniel Steindler

Příběh očima táty:

Ono to v tom motoru zase nějak divně klape. Musim s tim autem zase za Bendou, ať se na to podívá. Ještě tak, aby nám to tady v tý odporně vlezlý mlze kleklo. To bych se z toho už fakt posral.
„Takhle jednoduchý to ale není, to ještě nemůžeš chápat.“ Ježiši, ten můj mladej má ale kecy. 

„Nech mě domluvit, jo? Radši dávej pozor na cestu.“ Takhle tupý jsme my určitě nebyli.
Vidim fakt velký hov… kurvadrát, to kolo se tam doprostřed silnice snad transportovalo, ne? Ještěže na něj Dan ukázal, jinak bych si ho nevšiml a sešrotovali bychom si celej spodek. To by bylo bezva, ještě do toho všeho, abych řešil zase něco s pojišťovnou. Banda vychcanejch frikulínů, co člověka stejně jen obíraj.

Kostelec nad Černými lesy má zámek, vily a kouzlo intru - napsal Yakeen

Mimo jiné se smím se víc než víkend vracet do osmdesátkového pokojíčku, ke svým nácti.
Ale i sedat pod lomené oblouky, kde dávno ržáli koně, abych i já tam mohl ržát a lomit rukama v povídce, která mě bavila, jak už dávno ne.
Objevovat, že funkce touhy je zapalovat oheň v srdcích které opraví vilu jenž ji oslavuje. Ale ten hořící chlápek chudák není.
Ani ten umělec, co strhaly ho múzy. Drtí mně ruku, v té svojí. Ta jeho umí tesat kámen.
Ta moje mi za tmy podává do pusy kousky srnky. Uhlazená divočina. Bratři lovci kolem ohně v chromu.
V sálu pro rytíře dnes lovím slova odpuštění, pochopení a naděje. Pro Elišku a pro nás pro všechny.
Je život ten poklad, co hledáme?

Láska je... - napsala Zuzka Fajmonová

Láska je, když jste malá holčička a milujete krupicovou kaši. A vaše babička z Lipiny vám ji uvaří. Jenomže ji polije přepuštěným máslem, které vám nechutná. Tajně se vytratíte i s miskou kaše za chalupu a tam ji zneškodníte. A moc dlouho vás to trápí, protože svoji babičku milujete. A ona miluje vás, takže vám to nikdy nevyčte.

Černokostelecká tvůrčí dílna, aneb vzpomínky ožívají - napsala Anna Vocelová

„Jo a záchody a sprchy budeme mít společné,“ podotkne Dana ve chvíli, kdy mě i se sparťanským kufříkem nasměruje k pokoji devět.
„Ty vole, společnou sprchu a záchod na chodbě jsem měla naposledy snad na třídním výletě ve třeťáku na gymplu,“ prolétne mi hlavou. 

Kabriolet - napsal Benedikt Beránek (8 let)

Jaro je tady, konečně mi sundají střechu. A já zase ukážu svou sílu. Na jaře to mám nejradši. Baví mě, když po zimě protáhnu své trubky a vyženu z nich pavouky. Líbí se mi, uhánět silnící mezi řepkovými poli, tam nejvíc vynikne moje červená barva. Rád dělám radost svému pánovi.
Děláme spolu různé věci a při většině z nich gumy hvízdají jako o život. Řeknu vám, taková otočka o 180 stupňů, to je krása. Teda, když se umí, a můj pán ji umí skvěle.

Poklad tehdy a teď - napsala Anna Vocelová

Večerní mlha se plazila podél zdí kosteleckého zámku, zatímco Magdaléna Salomena Smiřická roztřesenýma rukama odemykala zrezivělým klíčkem ještě zrezivělejší zámek vstupní brány. Pod kápí z nevzhledného plátna by těžko jen někdo poznal příslušnici místního rodu, kterému se tu před lety klanilo všechno od služebné po poslední konvalinku v zahradě. Prokřehlé prsty ji zdržovaly.
Psal se rok 1639 a ona věděla, že má jedinečnou příležitost. Ačkoli si život na místním zámku pamatovala jen matně, vchod do kaple svatého Vojtěcha našla bez váhání. Poklekla a tichým hlasem odříkávala: „Pater noster, qui es in cćlis, sanctificétur nomen tuum…“

Měla před sebou důležitý úkol - zkontrolovat, jestli je rodinný poklad stále na svém místě. Nevěděla, co přesně má najít, o to přesněji však věděla kde. Zabouchla za sebou a odloupla ostrým nožíkem levé křídlo černého ptáka na intarzovaných dveřích.

Velký plán - napsala Jasmin Carmel

„Víš, že podle místní legendy skrývají tyhle dveře cestu k pokladu?“ Toho jarního odpoledne, jsem se s kamarádkou rozhodla vyrazit na prohlídku Kosteleckého zámku a jeho okolí. Mirka studuje v Olomouci, a tak se moc nevídáme, ovšem když už se jednou za sto let konečně rozhodne podniknout několikahodinovou cestu, aby mě navštívila, chce vidět všechny místní památky. 

Vždycky jí znuděně odpovídám, že na Kostelci nad Černými lesy toho moc zajímavého není, ona mě však pokaždé odbyde svým věčně veselým tónem:

Jiný úhel pohledu - napsala Satya v. Helusová

Zuzana se dívala na tu fotku, ale moc jí nerozuměla. Byla to fotka dveří na kostele. Danča, se kterou teď seděla v kavárně, byla výtvarnice, ráda jezdila po památkách a jak byl někde kousek řemesla, fotila to. Zuzka nevěděla přesně, co na obrázku vidí, nebyla to vůbec dobrá fotka. Ale nějak věděla, že ji zrovna tahle fotka zajímá víc než ty ostatní. „Něco“ na ní bylo. Nakláněla hlavu, aby líp viděla.
Už z dřívějška měla zkušenost, že aby pochopila některé věci, musí se na ně podívat z jiného úhlu. Že jiný úhel pohledu jí v životě vytáhl už mnohokrát z průšvihu nebo ji přinesl něco dobrýho. Třeba když si povídala s přáteli o přístupu k očkování dětí. Byla zarputilý odpůrce jakékoliv chemie a svoje děti by rozhodně očkovat nedovolila, ani za tu cenu, že je kvůli tomu ani nemohla dát do školky.

Nevděčné vojsko - napsal Marek Bucko

Exloze jičínské prašné věže na obraze ze 17. století

Čeho by se Eliška Kateřina nikdy nenadála, dělo se nyní na zámku v Jičíně. Nikdy by nečekala, že bude vzpomínat na své věznění v Kumburku. Hlavně na své tamní biřice a arestníky. Uvědomila si, že když je nepotřebovala, žoldáci a ostatní ozbrojenci byli všude. A nejblíže jeden přímo za dveřmi sklepení, kde byla vězněna.
„Proč nemohu ven, proč nemohu! Bodejť by ti oud zcepeněl, upadl a husa ho polkla, bambulo rezavý. Rozčilovala se Eliška na biřice, který jí vartoval přede dveřmi sklepní místnůstky na hradě Kumburku.

Kanadské oči - napsal Aleš Kloc

Je podzim 2008, já čekám v příletové hale na letišti v Edmontunu a tak trochu si připadám jako ve snu. Za chvíli se potkám s o sedmnáct let starším bráchou, o kterém mi vlastní táta nějak zapomněl říct a dost nás tím všechny překvapil.
Ten pocit uvnitř je zvláštní. Tak trochu obava, co přijde za člověka a jak budu reagovat.

A je to tady.

Proti mě přichází někdo, kdo je mi opravdu hodně podobný. Usmívá se a stejně jako já si mě pozorně prohlíží.

Noční rozjímání - napsal Bořivoj Beránek

Albrecht Jan Smiřický

Albrecht Jan Smiřický

Hlavy mrtvých zvířat visících na zdech vrhaly v potemnělé chodbě bizarní stíny. Vzpomněl si na prastrýce Jaroslava, kterému právě tady tiskl ruku. Tu vzpomínku si uchoval kvůli děsivé hlavě kance, které se tehdy jako tříletý tolik polekal, a pod níž se nyní zastavil. Teď, o jednadvacet let později, už pro něj měla hlava hlubší smysl. Ta hloubka se skrývala v tlamě divočáka, kam vložil ruku a vytáhl ručně kovaný klíč. Instinktivně se rozhlédl, ale jediným svědkem mu byl měsíc v úplňku, shlížející na něj z horní části okna na protější stěně. 

Albrecht Jan se pomalým, ale jistým krokem vydal do zámecké kaple.