HOSPODA U SANĚ aneb Kanape - blues - napsal Jiří Wilson Němec

Klapají klapačky na zavřená ústa

třesou se natáčky a slina hustá
ukápla a v koberci je díra
U saně se dneska ještě nezavírá.

U saně je dnes den otevřených dveří
v troubě pečou husu, ze které lítá peří
mlčení je luxus, ale neveliký
v gatích naděláno a zaděláno na knedlíky.

U saně je den pro ty neženatý
a pro ty co si myslej, že jsou,
ale nejsou svatý.

Je-li libo chanel, byla by vůně síry
nalejou ti mok, po kterém jsi čirý
průhledný jsi skrz naskrz celý
jen plyn vyrábí náhle rozkvašený zelí.

Psaní dává křídla - jarní zpravodaj 3/2026

Dana s Vláďou Krocem v Radiožurnálu

Milí přátelé psavci!

PSANÍ PODLE LUSTIGA má velký přesah 

... někdy dokonce až na vzdálený konec světa. Nezasvěcený by si řekl kurzy, školení... ale ve skutečnosti se vytvořila komunita přátel, kteří si pomáhají i v nečekaných situacích. Naše spolužačka Alexandra Safi Narwa uvízla s rodinou na více než dva týdny v Káthmándú. Nepálský trek se prodloužil poté, co 28. února Izrael a Spojené státy zaútočily na Írán. Nakonec cestovatelé sehnali zpáteční letenky na 16. března přes Dilí a kazachtánský Uralsk. A právě tam jim zařídila přijetí u svých krajanů Asja Žilová. Petr Pravda pak o strastech cestovatelů napsal článek do Koktejlu, který na jejich situaci upozornil. 

Safi bude o neplánovaném dobrodružství vyprávět na první lekci kurzu cestopisů 25. března. Přijďte si ji poslechnout! 

Hezké jarní čtení přeje Dana

---

Dlouhodobý on-line kurz cestopisů s Danou Emingerovou 

startuje 25. března. 

Desetidílný on-line kurz psaní knih s Klárou Dvořákovou 

začíná 2. dubna.

Dlouhodobé kurzy jsou nyní o 5000 Kč levnější s kódem ug782ewq.

Rezervujte si 21. listopadu na letošní speciální autorské čtení na Dobešce

---

Host Radiožurnálu v CRo 28. února 

Co dělají naši lektoři

Dana Emingerová byla hostem Radiožurnálu 

a televizního pořadu Sama doma 

Sama doma 22. ledna

V rozhlasovém interview s Vladimírem Krocem mluvila o tom, co účastníci kurzů Psaní podle Lustiga chystají k letošnímu 100. výročí spisovatelova narození, čím je jeho metoda výuky tvůrčího psaní unikátní. A také o knihách, které v rámci seminářů vznikly.

V pořadu Sama doma Dana vzpomínala na časopis, který vydávala v deseti letech, či na vratného Bláhu z arcibiskupskeho paláce, co jí zajistil setkání s papežem Janem Pavlem II.

---

Zajímá mě člověk. Zajímá mě hrdina, který je na konci příběhu slušnější než na začátku. Zajímá mě konflikt dobra a zla. Je obsahem všeho, co prožívám.

Arnošt Lustig

---

Foto: Alan Pajer

100. výročí narození Arnošta Lustiga

Letošní autorské čtení na Dobešce se koná 21. listopadu

Půjde o divadelní představení, které bude vypadat jako zábavná i poučná lekce tvůrčího psaní. Vystupovat budou nejen žáci, ale i Lustigovy spisovatelské ikony: Aristoteles, Ezop, Hemingway... Lekce bude zahrnovat výuku "literárních cihel", a to vždy ve dvou provedeních - nepovedené a jak to má vypadat. Zatím zkoušíme vymýšlet parodie na nezdařené úkoly, ale je to dřina psát nepovedeně tak, aby to bylo zábavné. První pokusy najdete zde. A klidně vymýšlejte další. Zadání je napsat špatně, ale zábavně úkoly: MŮJ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ZÁŽITEK, POPIS, DIALOG, AKCE, BAJKA, CESTOPIS, LITERÁRNÍ ESENCE (veselé, smutné, krásné, hnusné, erotické). Nejvtipnější texty zařadíme do představení. Zároveň uvítáme nápady, které detailněji rozvinou výše uvedený koncept. Kdyby se to povedlo, mohli bychom s programem vystupovat i jinde, než před Vánocemi na Dobešce. :) Pište na info@danaemingerova.cz a do předmětu uveďte "Dobeška AL100".

---

Snídaně - napsala Miriam Speváková

Každé ráno je pro mě stejné, takové ho mám rád. 

Na rohu našeho malého náměstí je starý secesní dům s béžovou fasádou. Ten dům má mnoho oken, ale já jsem zjistil, že to nejlepší je ve třetím patře druhé zleva. Když si tam sednu, vidím pohodlně do všech směrů. 

Především je ale naproti můj oblíbený obchod. Zrovna v tuhle dobu je v něm rušno. Dveře nemají skoro šanci se zavřít v proudu lidí vcházejících dovnitř, aby si koupili něco dobrého. Uvnitř jsem sice nikdy nebyl, ale i zvenku jsou vidět řady nejrůznějších housek, rohlíků, koláčů, chlebů, buchtiček a co si jen můžete představit. 

No, a nakonec ta vůně, při každém otevření dveří si z ní můžete už představit, jak se vám do pečiva zanořuje zobák.
Zbystřím. 

Cink, cink, slyším zvonek od dveří, ze kterých teď vyjíždí tmavě modrý kočárek a v něm malý chlapec ožužlává kousek rohlíku. 

Přichází ta chvíle, kterou tu každý den vyčkávám. Malá ručka se rozmáchne se a rohlík už letí přímočaře k zemi, kde se ještě trochu odrazí a asi půl metru se dokutálí po chodníku. 

JELENOVA PRAVÁ RUKA - napsala Anna Vocelová

„Heč, jelen dvanácterák si mě vybral jako svou pravou ruku ve vedení naší Lesní společnosti,“ chlubila se srnka ostatním na palouku. „A ani jsem nemusela na žádný pohovory, jako ostatní zájemci, stačily mu moje ladné nohy a nevinný kukuč.“
„Té se to mluví, když je z nás všech nejštíhlejší,“ posteskla si zklamaně jezevčice.
„Neboj, jezevčice, všeho do času. Koncem léta budou mít na našeho generálního ředitele stejnak pifku všichni v kamizolách. To jsem zvědavá, k čemu mu ta štíhlonohá nádhera bude,“ pravila sova.

Dříve přátelská srnka se jen naparovala a čím dál více dávala ostatním najevo, že jen ona může věrně doprovázet jejich nejvyššího.

Jenže…. Jak předpověděla sova, v polovině babího léta byl dvanácterák zastřelen, zrovna když jeho pravá ruka měla polední pauzu. 

Medvěd, pstruh a lín - napsal Honza Smrčka

Medvěd, pstruh a lín plavali do Hamburku.
Minuli Mánesův most a medvěd se ptal:
„Máme dobrý směr?"
„Nekecej a plav," okřikl ho pstruh.
Za Kralupama se medvěd znovu zeptal:
„Máme dobrý směr?" Bylo mu divné, že tak zvláštně kličkují.
„Drž hubu a plav."
U Litoměřic se nejistý medvěd zase ozval: „Opravdu máme dobrý směr?"
Neodpověděli. Věděli, jak je to daleko a nechtěli se vyčerpávat blbostma.
V Ústí se medvěd vynořil, aby se nadýchl. Pak skočil do vody, ale oni už byli pryč.

Poučení: Neopouštěj a nezdržuj kolektiv kvůli malichernostem.

Deník uvíznutí, aneb následky války s Íránem - napsala Alexandra Safi Narwa

UZAVŘENÉ NEBE

Po dvou týdnech trekování v Nepálu jsme se ocitli v situaci, kterou jsme opravdu nečekali. Uvízli jsme v Káthmándú – bez jasné cesty domů. A vím, že nejsme sami. Jenže na rozdíl od jiných zemí, tady nejsou žádní Češi ani organizovaná pomoc.
Z aplikace DROZD nepřišla žádná zpráva. Ambasáda v Dillí nám pouze popřála šťastný návrat domů a doporučila vyřídit si víza do Indie. Nehledě na to, že komerční lety z Dillí pro naši rodinu jsou v ceně levného bytu v Česku!

Mezitím jsme už koupili třetí letenky, a každý let byl zrušen. Poslední jsme koupili včera – na 11.3. a za hodinu přišla informace taky o zrušení.

Povánoční úklid - napsal Marek Bucko

„ÁÁÁU! Neklopit! Křehké! Vždyť je to na tý krabici! Obrázkama! Tomu musí rozumět i děti. Určitě minimálně ty čínský, co mě vyrobily. 

Ale v Číně asi nebudu. Na to to se mnou pohazovalo moc dlouho. Mám pocit, že se na mě někdo dobývá. Po několika týdnech uvidím světlo. 

A už mě něčí ruka tahá ven! Vidím i obličeje. Tak podle nich fakt nejsem v Číně. Jak to spolu mluví? Zvláštní řeč. Napůl šišlají a občas zvuk, jako když se rozbíjí porcelán. Ale myslím, že tenhle jazyk mám v nabídce. Uvidíme, až mě zapnou.“

BOŽÍ MLÝNY - napsal Jiří Wilson Němec

V tu dobu býval lázeňský bazén pravidelně skoro prázdný. Procedurální cvičení skončila a hladinu čeřila jen dvě těla. Proto bylo s podivem, že se uprostřed srazila.
„Jejda,“ promiňte, to jsem nechtěla,“ vyhrkla Jitka. „Víte, já su slabozraká, špatně vidím a tak…“
„Tož nic sa nestalo tak hrozného. Kdyby tu bylo narvané, srážaly bysme sa furt, no né? Ale když už sme sa tak srandovně seznámily, co kdyby sme po bazéně zašly spolem na kávu?“navrhla ta druhá. „Tož na tykání, já su nejaká Lída Slintáková.“
„Tak dobře. Ahoj. Já se menuju Jitka,“ přijala nabídku druhá plavkyně.
„Tož jak už si tu dlúho?“ ptala se Lída.
„Zítra to bude už týden.“
„Já sem jezdím každé deň ambulantně. Bydlím kósek od Luhačovic. V Polichně. Znáš to tam?“
„Ne. Nikdy sem tam nebyla.“
„Tož to mosíš přijet ke mně na návštěvu.“

Meditace - napsal Oldřich Voženílek

Polámej to ve dvou rovinách
Moje bystrá mimoběžko
Slzám smutku v mlžných krajinách
Dá se věřit jenom těžko

Chraň si všechna nitra zákoutí
Bují ať a nebo hynou
Neukazuj že tě zarmoutí
Jak se plní starou špínou

Že se někdy v sobě nevyznám
Že se jednou neprobudím
Že se nikdy bohu nepřiznám
Proč ho škodolibě prudím

Pět důvodů, proč psát i ve zlých časech - napsala Sabina Prisender

Vladimír Jiránek kolem roku 1987

1. Nevíme, jestli jsou zlé. Můžou totiž přijít ještĕ horší. A prarodiče nám k té skepticko-optimistické myšlence souhlasnĕ kývají z nebe na pozdrav.

2. Víme, co se od nás pisálků chce. Autenticita. V pořádku. Ale ještě víc se chce nadĕje, uklidnĕní, humor. Občas se to neřekne naplno, ale čtení má být únik i posila. Hvĕzda na horizontu, za kterou se vyplatí plachtit. Příslib pevniny, kde najdu myšlenky a pocity, které mám já sám, a jen náhodou se nĕkomu jinému podařilo je odít do trochu krásnĕjšího šatu. Iluze toho, že co je psáno, to je dáno. "Ich mach mir die Welt, wie sie mir gefällt," zpívá Pipi Dlouhá Punčocha. "Udĕlám si svĕt, jak se mi líbí." Svoboda pisálků. Ale co když to nikdo nebude číst...?

3. To je přesně ono. Když to nikdo nebude číst, tak jsem to netrefil. Našel špatná slova. Anebo nepochopil strukturu. Ne každý žvanil je solidním stavitelem. Samozřejmě. Anebo mám jinou "nadĕji, uklidnĕní a humor". Řekl jsem to naplno, vyřval to intimno do svĕta... a svĕt mlčí. Neshodli jsme se. Místo odpovĕdi mlčí. Noční můra všech pisálků. 

Anebo jen moje?

O diamantech - napsal Martin Paruch

Pokud si chcete začít známost se subsaharskou Afrikou, je Namibie zemí první volby. Věci jsou tady snadné. Ve městech fungují obchody i služby. Nemusíte se bát o svoji bezpečnost jako třeba v sousední Jihoafrické republice. Na jeden kilometr čtvereční připadají v průměru tři duše. Mimo pár větších sídel a turistických lokací je těžké vůbec někoho potkat, natož se setkání obávat.
Namibie je země krajiny. Širokých obzorů a vzdálených horizontů. Vybarvená pastelovými tóny, které se někde v dálce jemně prolínají s modrou oblohou.
S příchodem noci se barvy ztlumí a zůstanou jen obrysy. Nad hlavou se rozprostře tmavý satén ozdobený diamanty souhvězdí. Čistý a ničím nerušený. Má v sobě hloubku, sílu a klid. Krásu šperků africké královny a poznání, že věci jsou takové, jaké mají být.
Ráno bývá jiné. Jen krátce je svět z noci ještě chladný a svěží. Během chvíle se všechno rozpálí, země i vzduch. Slunce nemilosrdně přebírá vládu.
Člověka na treku posměšně vybízí ke spěchu: „Běž! Nic ti neodpustím! Běž rychle! Jestli chceš vůbec někam dojít.”

Zápalky - napsal Jaroslav Valach

Tahle je dobrá, škrt. 

Tahle taky. I tahle… Škrt, škrt.
Došly.

Poučení: Zápalky raději neprověřujte.

Obchodníci - napsal Marek Bucko

Kupující

„Dobrý den. Martin Bárta. Těší mě. Tohle je moje manželka - Jitka,“ představuju nás realiťákovi poté, co vystoupíme z auta. Parkuju před barabiznou, která na fotkách jako barabizna nevypadala.
„Dobrej, Inženýr Jaromír Křesomysl Krutohumr, realitní kancelář JéKáKá,“ odpoví chlapík a přehodí si aktovku se známým károvaným vzorem z pravé ruky do levé. Pravou potom napřáhne k pozdravu. Vzájemný stisk. Jo, podává pěkně, energicky, ale zeshora. Přijmu nabízenou ruku a potřesu. Přitom narovnám dlaň z horizontální polohy do vertikální. Pohled do očí. V nich se mu zaleskne jak šelmě, co zahlédla antilopu. Prohlížím si ho.
„Ty se mě budeš snažit přesvědčit, jakej to pro mě bude kauf! Určitě začneš úmrtím majitelů, dětma, co to sem mají daleko a prodávají to skoro zadarmo. Pak přiznáš nějakou nevýhodu, abys byl za poctivce a potom z ní uděláš výhodu. Ale na mě si nepřijdeš, já se obchodem taky živím a tohle není první domek, co vidíme!“ uvažuju a čekám, co bude. 

Pirát silnic - napsal Jiří Wilson Němec

„A teď ti, vole, ukážu, jak s těma zasranejma omezeníma vyjebu,“ nadšeně hlaholil Tom Osman a sebevědomě se usmíval na Rudu Fáberu, který se křečovitě držel madla u sedadla spolujezdce a litoval, že se nechal k téhle šílené vyjížďce zlákat, ferrari neferrari.
„Přes obec je přece padesátka a pokud vím, tak tady kus před školou je dokonce třicítka. Tak, prosim tě, zpomal!“ marně nabádal Ruda.
„Já přes obce jezdím zásadně zrychlenou padesátkou. Mě žádná cedule omezovat nebude. To si tohle fáro nezaslouží,“ halekal Tom během průjezdu Dolním Bohuňovem.

Musím zrychlit - napsal Jaroslav Valach

Inspirace vtipem: 

Honička v noční ulici. Jeden prchá, druhý ho pronásleduje. 

Když pronásledovatel konečně pronásledovaného doběhne, 

dotkne se jeho ramene a zvolá: „Máš babu — teď honíš ty mě!“

Tyhle podzimní inverze by měli zrušit. Sezóny také, vůbec by mi nechyběly. Třeba to dnešní lezavo. Jenže odpoledne gruntuji na svátky, tak sem musím za Mirkou na návštěvu už ráno. 

Že jsem pro ni ty pomeranče nenechala ve vrátnici! Jenže donést je Mirce až na pokoj prostě musím, pomluvila by mě u holek… 

Kdyby tu měli nějaké značení – prý PAVILON ŠEST - to je jak z Čechova! A z toho šera jde přímo strach. 

Píšou: „zotavení v parkovém prostředí“. Tady se ale otevřený prostor stává pustou prázdnotou... 

Koho se zeptat? Nikde ani živáčka. 

Stromy jako holé kostry. Být vítr, vrzaly by jako skřípající zuby. Na větvích se sráží voda. Kapky padají do hnijícího listí. To uvolňuje odér rozkladu. Co mi připomíná? Ano, vůni přelouhovaného černého čaje. 

Pod stromy husté křoví, hotová skrýš pro nějakého lumpa. 

Kulisy jak z hororu a navrch Dušičky!

Tohle místo nepoznávám. Nepřešla jsem už tu důležitou odbočku? Zatočím a půjdu touhle cestou. Nesnáším parky – strom jako strom, jak se tu má jeden orientovat? 

Ve městě je to snazší, stačí najít roh s prodejnou klobouků, aby člověk věděl, kde je a kam má zahnout.
No a teď se na mě někdo přilepil! 

Meditace - napsal Libor Frank

Dohání mě převelice
Móda jménem meditace
Sednout si pod strooom
Tiše brumlat “Oooom”

Každý nápad vypínat
Dlouhý nádech navnímat
Oči nechat zavřené
Věřit tomu, ne že ne

Koupat duši v energii
Opírat se o naději
Splynout shodně s většinou
Většinově nevinnou

Balony - názvy a háčky k Honzově příspěvku

V koši jako hříbci
„Ten plamen je skoro tak vysokej jako já!!!“ řvu na Vráťu přes hukot hořáku horkovzdušného balónu. Srdce mi tluče vzrušením. Po tváři se koulí mrznoucí slzy. 

Poprvé s balonáři - napsal Jan Smrčka

Koncem 70. let vzlétl Vladimír Remek do kosmu. To pozvedlo moje oči k nebi. Našel jsem letiště a místní aviatiky. Odhalily mi systém pod dohledem Svazarmu. Couvnul jsem ve svých úvahách, ale neopustil je. Objevil jsem zajímavý svět. Točná a Letňany. Dvě legendární letiště. Bylo hezké se tady zastavit a pozorovat. Cítil jsem, že budu muset udělat víc, než jen chodit a koukat.
Pak jsem viděl omylem v televizi film Volání výšek. Ž ten název! Dokument byl o tom, jak začátkem sedmdesátých let jacísi balonáři stavěli své plynové balony.

Čekání na svobodu - napsala Sabina Prisender

"Už jste se provolali?"
"Ne. Bohužel."
"A kdy jsi s nimi mluvila naposledy?"
"Na konci prosince. Od té doby nemají internet a pevná linka taky nefunguje."
Ava má stvrdnutou čelist, ale rty jí cukají. Černá houžev vlasů se zaleskne obývákem. Načesaná 

a elegantní je jako vždy, naše Madeleine Albright v mladších letech. Jen po persku.
Dívám se mimo ni a naslepo ji pohladím po ruce. Je ještě pořád stejná, jak ji znám už přes čtvrt století. Co se zmĕní, až se dozví nĕco hrozného?

Had a kolo - napsal Marek Bucko

Had chtěl jet za babičkou na kole, ale neměl nohy a nemohl šlapat. 

Šel do obchodu s koly a prodavač mu tedy doporučil elektrokolo. Jenže i tam se musí - i když jen trochu - šlapat. 

Poradil mu, aby si koupil koloběžku. Ale tam je třeba se jednou nohou odrážet, i když jen občas. 

Nakonec ho odkázal na skejt, ale i tam se musí ze začátku párkrát odrazit.

Smutný had už počítal s tím, že se k babičce nedostane. Nevěděl, co dělat, a jen tak koukal smutně na střechu domu naproti.
Nad dům zasahovaly větve starého ořechu. V tom jedna stará rovná větev spadla nahoře na střechu a rovně se sunula dolů. 

Had to viděl, zastyděl se a odplazil se k babičce.

Poučení: Tohle by měl číst někdo z evropské unie.

Posmrtná hádka - napsala Miriam Speváková

„Já to říkal, já věděl, že to byl pitomý nápad.“
„No, ale stejně si jel.“
„Jasně, ale kvůli komu? Tobě! Já blbec, já idiot. ‘Já jsem skoro nic nepil, Honzo. Je pozdě a autem je to jen deset minutek, Honzo. Přece bys nešel tu štreku v tuhle hodinu pěšky?!’ A jak to dopadlo co? Kde jsme teď Karle!? No, kde!?“
„U nějaký louky.“
„Já ti to povím. V prdeli. A k tomu mrtvý.“
„Ta laň tam vletěla úplně bez upozornění.“

Historie mého života i cest - napsala Bohuna Kopřivová

Mé vzpomínky jsou již historie.

Je neuvěřitelné, kolik toho člověk pamatuje a zažil. Zvláště ve vyšším věku. Dívala jsem se na film Vlny. Nevím kolik lidí se na to se zájmem dívalo. Já tedy ano. Znovu se mně vybavily vzpomínky, které jsem zažila v roce 1968. Stále je to intenzivní a ani za těch skoro 60 let nic z paměti nevymizelo.

Jak se budí princezny - napsala Sabina Prisender

Představte si malebnou dĕdinu, schovanou v lesích. Dostanete se tam nejlépe autem, takovým tím hustým zeleným tunelem plným zatáček, které Moravský kras často nabízí. Vlevo srnky, vpravo divočáci, nĕkdy naopak. Občas vysekaná nĕjaká ta paseka. Nikde nikoho, vĕtšinou.
Na hory je to příliš nízko a na úrodná rovinatá pole příliš vysoko. Říkám vám, ideální schovávačka. Před Švédy, před rakouskými četníky, před Nĕmci, prostĕ co se jak krajem hnalo. 

KLUSÁCI - napsal Jiří Wilson Němec

Kobylky tahají krabičky od zápalek
Sulky na oválu smýkají za drnem
Vítr přivál vůni sena a těch dálek
O výsledek tady nejde, o ten my dva netrnem

S vůni sena vidím horu, vidím stodolu
A tebe, jak se směješ opilou z travních drog
A sebe jak jsem vykloktaný litrem ODOLU
A koktavě se snažím říct si o ten první krok

Chata staré dámy - napsal Marek Bucko

Jak zákaz odbočení doleva?! Ve středu se tam ještě smělo!!! Tady a zácpa?! Sakra, málem jsem do toho vlítnul! Když jsem vyjížděl z práce, měl jsem benzínu, že bych ještě dojel na naší chatu ke Kolínu a zpátky. Nojo, jenže po hodině a půl v tý zácpě… Srny, co se pásly vpravo na jednom z mála polí, který není stavbou rozrytý, odcházejí. Asi někam do roští odpočívat. I na tom málu, co se dá teď v lednu spást, se stihly přežrat dřív, než jsem ujel necelý dva kilometry. 

Kudy mě to vůbec táhne? Pitomá navigace. Hrozný prdele.

Hořím, hořím, vyhořívám… one more time with a feeling - napsala Hana Hermanová

Velké duše samy sobě pasti strojí a straní se léků, jež snadno bolest zhojí (Dido a Aeneas)

Někdy kolem léta nenápadně klepe na dveře, budí mě každý den kolem čtvrté ráno. Ale já ji ignoruju. Mně už se to přece nemůže stát. Ignoruju ji a utíkám před ní. Ale neuteču. Jednoho dne koncem září se probudím a nejde to dál. Mám déjà vu. Po šesti letech zase jdu v lehce mlžném oparu ke komisní doktorce, co opravuje rozbité euroúředníky. Ale nic se přece neděje, budu hrát na piano, cvičit jógu, odpočinu si, potřebuju odpočívat.

Chudák a pracháč - napsal Jarda Valach

Nemocný chudák strádal, až zemřel,
Rozjařený pracháč mezitím tančil.

Poučení: Je lepší být zdravý a bohatý.

Drsňačka na čtyřech kolech - napsala Anna Vocelová

Milovala život na čtyřech kolech, milovala rychlost, adrenalin. Ráda závodila sama se sebou, se svým nabubřelým egem, kdo rychleji projede serpentinami vedoucími do údolí. Nejlíp v noci, v zimě, beze svědků.
Patnáctého listopadu, první námraza, letní gumy. 

„Za deset minut to nedám, ale za dvanáct bych mohla,“ přemítala před začátkem jízdy.
Po osmi minutách se tachometr zastavil. 

Bolela ji hlava, z rozraženého obočí jí tekla krev, v ústech se jí rozlévala železitá chuť, které se snažila zbavit spolu s kousky zubů. Byla zaklíněná ve zmačkané plechovce s rozbitými okny. Nemohla se pohnout.
„A do prdele!“ projelo jí hlavou dřív, než ztratila vědomí.
Víc si nepamatuje. 

Zatím ani netuší, že bez čtyř kol se už do konce života neobejde, ale za volant dlouho nesedne.

Sraz - napsal Jiří Wilson Němec

Scházíme se každoročně. Naše třída 3. B, opustila učňovské lavice před více jak padesáti lety. Končilo nás tehdy dvacet čtyři, holky, kluci - půl na půl. Dnes, když se zadaří, sjede se nás na sraz slabá polovina, takové to zdravé jádro.
Letos, stejně jako loni a vlastně i pár dalších let nazpátek, se scházíme v restauraci GÓL u stadionu Sigmy Olomouc. A na mě je, abych setkání zorganizoval. Spojení mám už roky v mobilu, a tak není nic jednoduššího, než zavolat a objednat stůl. Jenže ouha! Číslo je němé. Lehce jsem znervózněl a využil googlovací možnosti. Snadné.

Můj nejlepší zážitek: svatba - napsal Marek Bucko

Dobrý den. Chtěl bych tu popsat můj nejlepší zážitek, a to je samozřejmě svatba. Svatba s mou manželkou Jitkou. Tedy ona ještě nebyla moje manželka, v době, kdy jsme se měli brát, jsem samozřejmě neměl ještě žádnou manželku, protože kdybych měl, tak bych se nemohl oženit a mít tento nejlepší zážitek. Byl jsem na vojně a jednoho dne, když jsem jel na vycházku - tedy takhle - na vycházku se samozřejmě chodí, ale na vojně je vycházka jako ne vycházka, ale vycházka. Jako pryč prostě z kasáren, ale klidně se nemusí chodit pěšky, ale jakkoli. 

Vyšetřování ztráty třídní knihy - napsala Tereza Auderová

- Tak byla jsi tam nebo ne?
- Ne! Teda vlastně skoro.
- Vyjadřuj se konkrétně a jasně!
- No celej den..
- Celý den!
- Co?
- Říká se prosím. Tak jak to bylo?
- Vrátila jsem se tam odpoledne. A už na stole nebyla.
- Tento týden máš službu ty. Máš za ní zodpovědnost!
- To není fér!
- Nebuď drzá! Život není fér!

Prokousaná díra v srdci - napsala Barbora Macko

Samota tichého zasněženého lesa

prokousala mi díru do srdce.
Snažím se najít nebesa,
ale všude je mlha,
ze které mrznou mi ruce.

Stojím v tom chaosu
absolutního ticha,
brodím se ve sněžném nánosu
čehosi,
co vyvěrá mi z břicha.

Od lahváčů k Samádhí - napsal Yakeen J. Helus

Indie 2025-26 

Musely se hlavně obrousit všechny zbytky zeleného nápisu 10°, aby víčka piva vypadala jako uzávěry takzvané osmičky. Aby byla stříbrná, čistá. S nimi již Karel mohl jít do práce, a beze strachu ukázat tašku vrátnému. 

Psal se rok 1973. 

Lachema Kaznějov, v obci kde jsem vyrůstal, byla na vrcholu produktivity, zaměstnávala 4000 lidí a měla přísné vrátné.
Později se ukáže, že Karel, otčím, svůj vztah k alkoholu nezvládne. S alkoholickou demencí si pořídí klid od všeho.

Co mě baví na létání - napsal Honza Smrčka

„Co vás na tom stále baví?" zeptal se mně pán po letu. Řekl to trochu skepticky a pokračoval: „Vždyť je s tím hromada práce a ne vždy můžete letět. Trápí vás počasí..." 

Měli jsme za sebou moc příjemný let balonem, který už byl uložený na přívěsu. Pána jsem pokřtil starým rituálem a bylo po všem. 

Teď jsme si jen povídali. O létání, o životě a tak. Měli jsme v ruce skleničky sektu a nechtělo se nám odjet.

V doupěti - napsala Tereza Auderová

Králičice si večer stěžovala Králíkovi. „Hele, Králíku, já mám pocit, že letošní vrh, byl takový slabý.“
Králík se napřímil v křesle a pohlédl na Králičici: „Jak to myslíš?“
„No, přijde mi, že pět je málo.“
„To bohatě stačí,“ odvětil Králík.
„Já bych chtěla aspoň deset,“ posteskla si Králičice.
Králík jako muž činu, nic neřekl a konal ke spokojenosti Králičice.

Status projektu: přehodnocení znehodnocení půdních krovů vlivem napadení trámů dřevomorkou - napsal Jarda Valach

Projekt zkoumá, do jaké míry dřevomorka 

poškozuje nosnou funkci trámu v podmínkách půdy 

zaneřáděné holubím trusem. Ukáže-li se, že houba 

nesnižuje pevnost trámu, jen vypadá hnusně, 

postačí dřevo otřít Savem ze žebříku užitím hadříku.

Instrumentace experimentální verifikace degradace trámů dřevomorkou je kruciální etapou projektu záchrany půdních krovů. 

Bez analýzy mikorhýzy hrozí nástup paralýzy v deliveráblech grantu.
To implikuje akutnost periodické extrakce materiálu – ergo pravidelně zametat výtrusy dřevomorky na lopatičku.
Sekvencování DNA z výtrusů micélií je nutné iniciovat po morfologické selekci – paní Kučerová vybere z výtrusů holubí trus, jehož genetická informace je pro intence studie cizopasné houby irelevantní.
Pokud ale laserová interferometrie potvrdí insignifikantní deflekci konstrukce, bude validována premisa hypotézy, že degradace objektu je limitovaná na estetický aspekt. Pak lze od sekvencování vzorků opustit a pro dosažení cílů projektu stačí trámy umýt Savem – to provede Kučerová a doktorand Vomáčka jí podrží žebřík.

Nový začátek - napsala Jasmin Carmel

Nevěděla jsem, do čeho jdu, ani co mě čeká. Ale jedno mi bylo jasné – tohle, je nový začátek. 

„Třído, tohle je vaše nová spolužačka, Jasmin Carmel. Buďte na ni hodní a vezměte ji mezi sebe. Jasmin, posaď se tady.“ Učitelka mě jemně popostrčí dovnitř a ukáže na místo v první lavici. Rozhlížím se po davu nových tváří a srdce mi divoce buší. Ozve se pár pozdravů, a pak je ticho, všichni si mě zvědavě prohlížejí.
Ztěžka polknu a jdu se posadit na své nové místo vedle děsivě vyhlížející gotičky. „Ahoj,“ osloví mě hlubokým hlasem. „Normálně tady sedí Mila, ale zatím tu můžeš být místo ní.“
„Jo, dobře…d-díky,“ přikývnu. Shrbím záda a stáhnu se do sebe. Hlavně nikoho neotravuj, zní mi v hlavě. Musím se přesunout někam, kde nebudu nikomu překážet. Nechci, aby mě zase někdo nesnášel, nesmím zas všechno pokazit hned na začátku…

Permoníci - napsala Anna Vocelová

Zase to přišlo. Ťukají jí v hlavě, občas promluví. Nevidí je, ale ví, že existují. 

Zapne rádio, zesílí ho na maximum. Nic nepomáhá. Choulí se na zemi do klubíčka v touze ulevit si. Prášky by mohla jíst místo lentilek, kdyby jí po nich nebylo tak moc špatně. Na dvě hodiny usne. 

Když se vzbudí, hrají permoníci v její lebce pořádnou serenádu.
Napustí si vanu, přidá pěnu s vůní malin, úhledně složí svlečené oblečení a ponoří se do připravené lázně. Rozbalí tátovu žiletku a několika rovnými řezy na obou zápěstích konečně přehluší tu urputnou bolest hlavy. Úleva. 

Malinovka volně vytéká. Párkrát zvedne ruce na hladinu, než ji opustí poslední zbytky sil.

Courák Choceň Olomouc - napsal Jiří Wilson Němec

Potkal jsem kočku s psíma očima

Ale jinak je to kost
Já chci, ale ona si mě nevšímá
Je motýlkem mých snů, a že jich mám dost.

Sedí ve vlaku na čtverce naproti
A učí se anglická slovíčka
Můj mozek se klopotně lopotí
Jak vklouznout jí, jak vklouznout pod víčka.

Na každé zastávce přehodí nohou kříž
A že je nad čím zírat
Olomouc blíží se čím dál blíž
Když zápas nezačal, jak mohu jej vyhrát?

Sedí ve směru, já s mozkem, co kručí
Záchranná brzda nač je nač?
S kvílením brzd se mi vrhla do náručí
A vzdychla jen: Thank you very much.

Hodina dějepisu ve sklepě - napsal Marek Bucko

„Ahoj, ahoj! Pojďte dál! A nezouvejte se, ten váš chlapec zase zedničí ve sklepě, je tu všude rozšlapaná malta,“ informuje nás snacha Marcelka ihned po příjezdu na sobotní návštěvu k našim mladým.
„Ajaj! Co se děje?“ vyzvídám. 

Vždy, když Marcelka o synovi Michalovi mluví jako o „chlapci“, je to reklamace na jeho osobu nám - výrobcům - a něco se děje. 

Michal se totiž vždy, když ho něco rozčílí, uklidňuje manuální činností a opravami na jejich starším domečku.