Jeho chůze zní jako neutuchající touha po dobrodružství.
Hašlerka vypadá jako pohled do nitra vesmíru – temně sladkého, s příchutí nekonečna.
Podzimní vítr zní jako teskný povzdech loučících se milenců.
Sebepoznání je jako ranní pohled do zrcadla po probdělé noci – vidíte se odhalení, bez zbytečných příkras a nastrojených úsměvů.
Bolest zubů je jako úporná snaha překonat nepřekonatelné.
Ranní slunce chutná jako voňavé, ještě teplé buchty od babičky a hrnek horkého kakaa.
Noční bouřka je hořká jako šálek kávy ve chvíli, kdy zjistíte, že vám došlo mléko.
Hudba zněla těžce jako dech zestárlého kardiaka po cestě na nákup.
Její hlas voní sladce jako letní jablka se skořicí na nedělním koláči.
Přivonět si benzínu je jako příslib dalekých cest do Bohem zapomenuté krajiny.
Zuzana Fajmonová
V půvabné hospůdce nad městem Sucre v Bolívii, na kopci zvaném Rinconada, mne pan Huhňálek, můj kamarád a spolucestovatel, rozdrtil v šachu na všech šesti intarzovaných šachovnicích. Byla jsem z té prohry rozladěná a proto mi řekl: „Pojď, něco ti ukážu, po tom na tenhle šachový masakr dočista zapomeneš.“ 
Byl tu a už není. Prý jen změnil podobu existence. Abyste rozuměli, zemřel mi přítel. Takový to byl vzácný člověk, vnášel do mého života radost. Mohli jsme spolu hodiny povídat i mlčet, filozofovat, raplovat, smát se. Tolik jsme toho chtěli ještě zažít. Přinejmenším projít Prahu křížem krážem. Vidět obrazárny, muzea, posedět ve Slávii, natáhnout se jen tak na Vyšehradě a koukat do nebe.
Jeho chůze zní jako neutuchající touha po dobrodružství. 
Když jsme byli sami dva, úsměvy se měnily v polibky a my ve zvířata. Propletení jako hadi v našem vlastním hnízdě, v ráji Edenu v podkroví činžáku. Jeden pot, dvě těla, až se nebe barvilo růžově a ranní ptáci nám byli fanfárou. Teď už mi jen smutné housle hrají a nebe se na mě nesměje, avšak ty také ne. Stěny civí na mou hanbu. Sám ve vlastním objetí. Inu, co člověk nadělá - zvířetem si budu sám a hada přece najdu.
Stokrát nazpaměť 
