18. května 2019

Kavárna a mléko v lahvi - napsala Eliška Zvolánková

Dneska by to šlo. Metr dvacet nad zemí mám parádní výhled. Sice je tu trochu těsno, ale od nudy v supermarketu dobrá změna.
Koukám na stolky sražené do dlouhé nudle a neladící židle, baví mě béžová pohovka a ten chlapík v rohu, co nemluví a vypadá jako kůň. Ostatních deset lidi mluví a hýbají se. Paní s děravými rukávy vysvětluje, jak se dělá kafe.
Přijde mi legrační, že kapsle ve skleněné dóze se na dnešek parádně nastrojily, a stejně je ty lidi hned svéknou. Podle pobaveného mručení si to myslí i kávovar po mé levici.

17. května 2019

Lásko moje, kde jsi? - napsal Martin Tomášek

Je ponuro, pod mrakem. V srdci šrámy po velkých neuskutečněných láskách. Bolest tryská z jizev jako voda z fontány smutku. A ve slabinách pnutí od věčné touhy. Z reproduktorů zní hloubavý Tomáš Klus a jeho Dopis:
Píšu ti proto, že mě trápí spousta věcí... Trápí mě, že mě lidi nechápou...
Díky, Tomáši, bez tebe bych tyhle chvíle vůbec nedával.

Hlava se potácí mezi hlubokým zklamáním a velkým nasráním.
Není nic horšího, než když každý den sedíte u seznamky a píšete:
Ahoj, jmenuji se Martin. Je mi 36 let a jsem od narození na vozíku (dětská mozková obrna). Hledám partnerku na reálný vztah. Na blízko či na dálku - záleží na domluvě...
A odpověď?
Buď nic nebo: Nemám zájem.
Někdy ze soucitu připojí: Jsi moc daleko, moc mladý, moc starý... teď nikoho nehledám nebo jsem zklamaná a nechci se vázat.

Chorvatsko a živelná katastrofa - napsal Radan Poppe

Hurá, blíží se dovolená v Chorvatsku. Tu miluji. A nuda pláž s kamarády. Manželka kamaráda Mirka je ňam ňam. Tedy moje manželka Jana taky, ale přeci jenom - je to domácí mužstvo, teda ženstvo.
Jana se asi taky těší, slyším: „Co tomu říkáš, že bychom jeli o týden dříve než ostatní?“
Nadšeně souhlasím.
Bohužel v našem tradičním penzionu není volno. Bydlíme jinde. Penzion vypadá slušně. Obdélníková budova s chodbou uprostřed, po stranách pokojíky a v rozích společná kuchyň a koupelna.

Neřízená střela - napsala Kateřina Hovadíková

„Mám přece právo říct svůj názor!“ Těmito slovy Maruška už jako malé děvčátko odpovídala na výchovné snahy svých rodičů.
V dětství si nejradši hrála na paní učitelku, která má celou svojí třídu plně pod kontrolou. Nakonec se nestala učitelkou, ale úspěšnou obchodní zástupkyní. Vyrostla do dámy s hnědými vlasy, které jsou plné kudrnatých prstýnků a očima, ze kterých sálá energie. Jen co se ráno trošku rozkouká a rozmluví, už ji v podstatě není možné až do večera umlčet.

Maminka s Vaškem potká Martina - napsala Jitka Mražena Mrázková

Martin Tomášek
„Mami proč ten pán sedí na vozíku a je takovej divnej a celej zkroucenej?“„Vašíku, ten pán je od narození nemocný. Někteří lidé nemají štěstí, že se narodit zdraví jako ty.“
„A jak je to možný?“
„Už když byl v bříšku, tak se asi stala nějaká chyba a chlapeček se narodil postižený, vypadal odmala jiný než ostatní. Nikdy nezačal chodit, špatně mluví., nemůže si s dětmi hrát jako ty, nikdy nebude lyžovat ani jezdit na kole nebo hrát fotbal.“

Nový začátek (pro Martina Tomáška) - napsala Jana Bártová

Wikipedie
Moje nová kancelář. Pracovna? Ordinace? Nezbytný nábytek. Spousta papírů, nějaký ten obrázek, telefonní přístroj a taky psací stroj. Oknem vyhlížím přímo na tenisový kurt. Po dlouhé době tedy konečně nová práce.
Už toho bylo vážně dost. Těch bezvýsledných telefonátů, zbytečných výběrových řízení, úmorného pročítání inzerátů a nekonečných bezútěšných hodin v čekárně úřadu práce. Tady mám zastupovat za kolegu psychologa, který bude mít roční zdravotní dovolenou.

Děda Josef - napsala Martina Švecová

Neexistovalo nic, co by děda Josef nedokázal opravit. Sousedé z širokého okolí mu nosili své rozbité mixéry, fény, vysavače a mnoho dalších zázraků a odnášeli si zpět své znovu spokojeně vrnící spotřebiče. 
Na podzim jsme vybírali brambory z řádků, které byly vzorně zorané dědovým vlastnoručně vyrobeným traktorem. Coby elektrikář se dostával na mnoho stavenišť, odkud si přinášel velké poklady - staré motory, různá ozubená kolečka, velká či malá kola, tyče a jiné harampádí, a z nich pak doma vytvářel rozličné stroje i strojky.

16. května 2019

Jsem starý zvon - napsal Martin Tomášek

Už několik století se z věže kostela dívám na hemžení v ulicích Prahy. Z výšky lidé připomínají mravence, kterým kdosi zaútočil na jejich kolonii. Všichni vypadají, jako by nevěděli, kam dřív skočit. Ale ten směšný chaos se mi líbí.
Sledovat cvrkot města je zábavnější, než čekat, až mě rozhýbe elektrický strojek, když mám jednou za čas svolat věřící na mši, pozůstalé na pohřeb či svatebčany k oltáři.
Bolí mě mé staleté srdce, vzpomenu-li na doby, kdy mě uváděly do pohybu ruce a síla zbožného zvoníka. Vždy jsem se těšil na to, až se s láskou a pokorou dotkne provazu a pokloní se mi až k podlaze. Jen tak totiž člověk se mnou může vůbec pohnout.

Dezorientovaný - napsal Zdeněk Hart

Koláž: David Vávra
„Haló, záchranka? Můj devadesátiletý otec je v bezvědomí, prosím přijeďte co nejdříve,“ volal jsem na stopadesátpětku tísňového volání.
Záchranka přispěchala do deseti minut. Po ošetření tátu nakládali do sanitky. Lékař pouze řekl, abych ráno zavolal. Díval se mi při tom do očí a já mu rozuměl.
Druhý den ráno zavonil telefon: „To je pan Dvořák? Tady nemocnice Kolín. Váš otec se probral, ale je dezorientovaný, mluví z cesty. A také se po vás pořád ptá.“
V nemocnici okamžitě běžím za sestrou.
„Tak co? Jak je otci?“
„Je při vědomí, ale nechápu to. Pořád chce nějaké knihy a slovníky, že musí něco psát. Zdá se mi takový popletený.“

O váhavém dřevorubci a jeho ženě – napsal Tomáš Vrba

Ve spořádané vesnici, poblíž hlubokého lesa, spolu už příliš dlouho žili dřevorubec a jeho stará žena.
Z roboty se vracel vždy normálně, v noci se ale opatrně vyplížil z domu se svou sekerou. Přicházel vždy až časně z rána. Po nějaké době si jeho žena začala všímat, že odchází, až jí to jednoho večera nedalo a zeptala se ho na to. Muž váhavě odpověděl: „Je tam v lese taková škaredá pokřivená souška. Nejspíš je nějak začarovaná, chci jí už hezky dlouho porazit, ale ne a ne se k tomu přemoci, jako bych pořád na něco čekal.“

15. května 2019

Modřiny – napsala Anastasia Khaustova

„Musím s tebou mluvit! Potkala jsem Milana a řekl mi, že Anička je v nebezpečí! Musíme ji pomoct, týrá ji manžel!”
„Nevím... Nejsem si jist, že je to pravda.”
„Proč?”
„No, on se ke mně vždycky choval slušně. Je sice takový zvláštní, ale není nějak agresivní.”
„Ale ty nejsi jeho manželka! On určitě nebude útočit na někoho, kdo mu to může vrátit.”

Posledná večera myši Gréty – napsala Katarína Rybárová

V obyčajnej ulici, v ešte obyčajnejšom dome žijú dve myši. Večne pažravá Greta a Rita, odborníčka na zdravú stravu. Obľubuje zobkať zásoby zo zeleninovej záhrady, zatiaľ čo Gréta fandí skôr talianskej kuchyni. Syry všetkého druhu sú jej láska. A je to aj vidno na jej zväčšujúcom sa pozadí.
,,Greta prestaň toľko žrať! Už minule si sa skoro nevošla do nory!” kričí Rita zvnútra papriky.
,,Nekecaj mi do obeda! Dnes už sú veľké zadky v móde. Všetky slávne myši ho majú!” ozve sa spoza syra.