19. srpna 2019

Kodaňské jeřáby, kola a tatarák - napsala Klára Valentová

Když cestuji s kamarádkou architektkou, počítám s tím, že minimálně půlku času strávím na staveništích. Moje fotky z cest tak rychle plní jiná než turistická tématika, a místo fotek památek tak často skončím se záběry jako „já a jeřáb“.

Už jsem jich nasbírala celkem dost. Lyon, Bilbao i New York. Jeřáby mají všude různé, aspoň že tak. Vlastně jsem cestování za architekturou přišla na chuť. A s profíkem to má i jisté výhody. Dostanu se do jiných částí města, než bych jako turista navštívila a příběhy některých staveb, které bych jinak minula, jsou neuvěřitelně zajímavé.

Normálka - napsal Richard König

„Ahoj, Vojto, jak bylo ve škole?“ pronesl ode dveří, dřív než si sundal kabát.
„Normálka, jako každý den… Cos´ mi přinesl?“ snažil se nezbedný synáček stočit debatu jiným směrem, aniž by spustil oči z tabletu.
„Co jako každý den? Co ses tam naučil nového?“ nenechal se odbýt. 
„Hele, a co kdybys mi taky jednou řekl, co ses naučil ty? Nebo se v práci nic nenaučíš?“
„No, tak já ti to řeknu, ale pak mi řekneš i ty, co ses naučil, platí?“
„Fájn,“ prohodil Vojta uvědomiv si, že se debatě o škole nevyhne.
„K nám dnes přišla do práce taková milá paní, aby nás naučila, jak psát...“

18. srpna 2019

Tak si teda chčij - napsal Yakeen

"Yakeene, budeme muset jet někam jinam, tady je moc komárů!"
Už jsem skoro spal. Jen neochotně jsem se probouzel. Rozuměl jsem dobře, ale představa že budu muset vylézt ze spacáku a sedat znovu za volant se mně vůbec nezamlouvala. Snažil jsem se celou nepříjemnost oddálit tak, že jsem nejprve delší chvíli mlčel, a pak se přehnaně ospale zeptal, no spíš jsem to jen zamumlal:
"Co jsi říkala, zlatíčko?"
"Ticho! Já už spím."

Referát o konceptu - napsala Petra Soukupová

Pokračování knihy Živel Lustig
Při psaní – obecně – je nejdůležitější mít v hlavě koncept a držet jistou logiku.
Tvůrčí proces totiž není jenom to, že vezmeme do ruky pero, ale odehrává se zejména v duchu. Na začátku tak můžeme mít matnou představu o tématu a struktuře, ale čím déle píšeme, musíme si ujasňovat, co vlastně chceme textem říct anebo vyvolat.
Když se člověk pořádně zamyslí nad koncepcí, bude ho i lépe napadat, čím příběh začne, čím pokračuje a čím skončí. Přičemž první a poslední věta mají být jednoduché a pádné.
Tím že vykrystalizuje samotný koncept, vše nadbytečné bychom se měli snažit odebrat. Protože: „Veškerá očekávání, která jsou vzbuzena v literárním díle, musí být uspokojena. Chyba je, když autor zmíní nějaký děj a čtenář očekává výsledek, ale autor na něj zapomene nebo jej nevysvětlí. Všechny otázky, které si text klade, by měly být zodpovězeny.“

Hřbitov - napsala Ivana Výborná

V poušti za bolivijským městem Uyuni se zdvíhá kompaktní černá hradba, co z dálky připomíná ocelové město nebo „sídlo mimozemšťanů,“ jak na adresu té mihotavé faty morgany poznamenal můj kamarád, pan Huhňálek.
Ve chvějivých vlnách horkého vzduchu jsme se proto přibližovali k tomu tajemnému objektu s jistou opatrností, protože do poslední chvíle nebylo jasné, co to je.

17. srpna 2019

Anatomie kapra - napsala Nataša Richterová

„Miláčku, nesu ti jedličku z našeho lesíčku!“
Václav ve dveřích do bytu zápasil s třímetrovým stromem a halekal na celý panelák.
„Vašku, potichu!“ vyběhla z kuchyně s utěrkou v mokrých rukách. „Nemusí celý dům vědět, že máme… Sakra, co to je?“
Upustila utěrku a nevěřícně zírala na tu jehličnatou pohromu. Zabírala celou předsíň nadél.
„Náš první vánoční stromeček, lásko! Vezu ho od našich z hájovny. To je u nás Bornů rodinná tradice!“
Vašek přímo zářil. Ano, jejich první společné Vánoce byly za dveřmi a Lenka nevěděla, kam dřív skočit. Zmohla se jen: „Tradice, aha.“
„Copak tu tak krásně voní?“ Václav nasál vzduch jako smečka tchánových ohařů, zatímco se snažil nacpat stromek z předsíně do malého obýváku.
„Vašku, vždyť se nám to sem nevejde, strop má jen dva a půl metru…“

Utajovaná lokalita v argentinských horách - napsal Ivo Macek

Po jednodenním putování polopouštní krajinou jsme dorazili do argentinské vesnice na úpatí And, která se pro následující dny stala našim výchozím bodem. Chtěli jsme najít vysoko v horách naleziště vzácného minerálu jagueitu. To místo v nadmořské výšce okolo 3000 m n.m popsali v odborném článku naši rakouští kolegové a my jsme se vydali v jejich stopách.

Hned ráno bylo nezbytné ohlásit se u samého starosty, a poté na stanici místní pohraniční policie. Bohužel, původně jednoduchý a spíše formální akt nám způsobil hned na začátku pořádné problémy.

Tajemná energie rokle Apatyka - napsala Ivana Výborná

Kokořínský kraj oplývá nejen romantickou a mocnou krásou, ale i mnoha tajemnými místy, která podle pověstí mohou léčit nebo děsit nebo vám i jinak zamotat hlavu. Takovým tajemným místem je též rokle Apatyka. Je vzdálena asi jeden kilometr od Pokliček, dalšího zajímavého útvaru Kokořínska, bez ohledu na to, že namísto dvou dřívějších Pokliček, to jest „obřích hřibů“, viditelných ze silnice, dnes už uvidíte jen jediný. Druhý vzal za své, neboť jeho masívní „klobouk“ se po tisícileté erozi zřítil k patě skal.
Roklí Apatykou je míněn úzký skalnatý kaňon, o kterém se říká, že má zázračnou moc a všechny nemocné uzdraví. Vejdete-li do něj, obklopí vás tajemná skaliska porostlá mechem a kapradím. V rokli se prý daří bylinám, které rostly už v prvohorách. Jsou zde zastoupeny mnohé léčivky, které si před vstupem do rokle můžete prohlédnout na vývěsní tabuli a přečíst si, k jakému účelu slouží.

16. srpna 2019

Háček aneb začátek příběhu

Stojím na kraji propasti a koukám se do ní. Před očima se mi promítl celý život.
Pavlína Šaurová

Sípavě se nadechl a otevřel oči. Jediné, co vnímal, byla kovová pachuť v jeho puse a náhlé uvolnění tlaku kolem krku. Rozkašlal se a těsně před tím, než znovu upadl do bezvědomí, zahlédl vysokou ženskou postavu v červeném kabátě.
Julie Provazníková

Listy šuměly ve větru. Hladina jezera se lehce vlnila. Oblohu najednou zalila rudá záře zapadajícího slunce a já věděla, že něco je špatně.
Šárka Vaculová

Vesmírná televize na ostrově Masíra - napsal Miroslav Tichý

Těším se. Nikdy jsem na ostrově nebyl. V Ostrově jo, ale to byl ten u Karlových Varů, tak ten se asi nepočítá.
Tak tedy ostrov Masíra, můj první. Těším se. Na první noc v poušti, u moře, v divočině... a přesto na pláži.
Opouštíme Jalan Bani Bu Hassan a míříme k 300 kilometrů vzdálenému ostrovu Masíra. Ostrovu ležícímu v Arabském moři, cca 30 kilometrů východně od ománské pevniny.
„Tak na tomhle nejedu,“ oznamuje mi manželka suše, když vidí náš trajekt.

Do roka a do dne – napsala Jaroslava Kainová

Milovat ženu
Kamilo?
Jsem v obýváku, Pavle!
Už jsi odvezla obě holky k babičce?
Ano!
Bože, to je klid!
Konečně!
Sejdeme se v ložnici?
Už zase?

15. srpna 2019

Trosečník - napsala Eva Svobodová

Horko, žízeň, samota.
Mořeplavec trávil už třetí den v malém záchranném člunu uprostřed oceánu. Bouře zničila jeho plachetnici. Na poslední chvíli, než se potopila, se mu podařilo spustit záchranný člun. Ale nouzová radiostanice byla rozbitá a světlice zvlhly.
Jako zkušený námořník tušil, kde se přibližně nachází. To však ještě umocnilo jeho beznaděj. Moc dobře si byl vědom, že pluje příliš daleko od pravidelných tras lodí. Jedině podobný dobrodruh, jako je on sám, by na něj mohl v této končině narazit.