24. května 2019

Barvy života za šedé totality - napsal Yakeen

„Di do prdele," vylítne z Martina. Ve zkratce tak chce vyjádřit, že je v šoku, že tomu nemůže uvěřit, a že by byl bez téhle zprávy mnohem šťastnější. „To nemůže bejt on!"
„Ba jo," říká Marek „Taky jsem to nemoh' pochopit." Po vodopádech předchozích slov oba mlčí. Ne tak lidé v tramvaji, kde se Martin s Markem po létech potkali. Je revoluční listopad 1989 a vagon hučí náhle povoleným protestem a nadějí. Lidé, včetně jich dvou, se vrací z demonstrace, a euforie davu je až nepravděpodobná.

Tajemství sousedky - napsala Jana Zámečníková

Nastěhovali jsme se do nového domu a všimli jsme si, že nás někdo sleduje!
V koupelně jsme měli velké okno, chyběly v něm žaluzie, takže z ulice bylo vidět skoro až do sprchy. Kdykoliv jsem se šla umýt, záclona v protějším okně se pohnula a za ní byla vidět silueta nějaké důchodkyně.
„Baba, už na nás zase čumí!“ pomyslela jsem si. „Asi nemá co dělat a nudí se.“
Časem mi to začalo být velmi nepříjemné. Od rána do večera tam seděla a pozorovala náš dům.

23. května 2019

Londýnský sen – napsala Jana Kozlová

Jsem dřevo, ale vytrvalý. Když se do něčeho zakousnu, tak nepustím.
A tak jsem se před deseti lety zakousla do zpocenýho nátělníku, trenek a kecek a začala běhat.
Teorie byla jasná.... Běh je jednoduchý pohyb, kdy klademe jednu nohu před druhou a postupně zvyšujeme rychlost. Super je, ze můžete kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv.
Začalo to vlastně odložením krabičky sparet a dejchavičným kroužením kolem rybníku.

Skoro stoletá stařenka na zaoceánské lodi - napsal Zdeněk Hart

„Ještě změříme tlak a bude to všechno. Máte pevné zdraví a leckterá sedmdesátnice vám může závidět, paní Novotná. Vy máte za měsíc 94. narozeniny?! No to je krásné, dožít se takového věku. A co byste si přála k narozeninám?“
„Víte, paní doktorko, já měla těžkej život a než umřu, tak bych si přála - na rozloučenou - takovou cestu kolem světa. Ale hlavně bych si přála mít okolo sebe nějaké lidi, se kterými bych si mohla povídat.“

22. května 2019

Přístav – napsala Hana Kavalová

Kamila přišla domů něco po čtvrté hodině. Zítra do práce nemusí, je volno. Spokojeně si natáhla nohy a uvařila kafe. Samozřejmě v opačném pořadí. Byla spokojená.
Pustila si co nejvíce nahlas svého Enriqua Iglesia a zavřela oči.
Nechala plynout myšlenky posledních dvou let. Hlouběji do minulosti si netroufla zabloudit, taky by se pro dnešek nemusela vymotat ze spleti svého života.
Vrátila se zpátky o pouhé dva roky.

Policejní instinkt – napsala Anastasia Khaustova

Modré a červené světlo policejního auta se odráželo od stěn domů. Sousedé zvědavě vykukovali z oken, ti stejní sousedé, kteří pak budou říkat novinářům, že by si nikdy v životě nepomysleli, že by mohla udělat něco takového.
„Vždycky byla milá a usměvavá… Óóó bože, půjčoval jsem si od ní kladivo! Nemyslíte, že to udělala tím samým kladivem?! Vůbec bych nepomyslel, že se za tichou fasádou skrývá tolik zla.“
Policisté přijeli tak rychle, že zastihli podezřelou uklízet byt. Od začátku to nevypadalo moc dobře - kdo bude uklízet, když pohřešuje dítě?

Prokopnutý blatník - napsala Milana Bazanac Kadlčíková

„Dneska to bude boží večer!“ broukla si Hanka pro sebe přes cigaretový kouř a málem se zakuckala. Kopla do sebe třetího ruma, tipla cigáro, popadla koženou bundu a vyrazila ven. Na čerstvém žižkovském vzduchu se jí zamotala hlava.
„Sakra! Zase jsem dneska nic nejedla.“
Na rohu už netrpělivě přešlapovala kámoška Pavla. Obě nasedly na tramvaj směr Jiřák.
„Bože to byl zase týden! V práci je to vo hovně. Šéfová furt dělá scény. Na stole mám další haldu faktur. Vůbec neubejvaj! Konec března v nedohlednu. Jsem marná…“
Hanka byla k nezastavení, nekonečný vodopád jejich slov potřeboval po týdnu v kanceláři ven. Občas ho jen lehce přetnulo Pavlino: „Jojo to máš pravdu!“ a „Mě už to taky pěkně sere!“

21. května 2019

Jsem lesní stezka - napsala Eva Svobodová

Lišky, srnky, tchoř i zajíci. Plíží se, hopkají, peláší. Ty všechny důvěrně znám. Já, pěšinka v trávě, každý den cítím tlapy a kopýtka, jak zvířata tudy běhají skryta v porostu, aby je nezahlédli lovci. Přicházejí pít k potoku. Umí si to načasovat tak, aby nedošlo na střet s nepřítelem nebo sokem. Pěkně v klidu a pokoji, všichni se tady postupně od soumraku do svítání vystřídají. Protože uhasit žízeň musí všichni bez rozdílu. V tu chvíli jde i boj o život a o kořist stranou.

Jsem Vladimír - napsal Vlad

Jsem Vladimír.
Miluju Miloše Z, obdivuju Andreje B a doufám, že příštím prezidentem bude Jirka O, nebo Jarda S.
Jsem rád, že ti kluci dělají konečně v tý mý republice pořádek a daří se jim parádně potlačovat tu pitomou demokracii.
Už jsem si kolikrát i říkal, že bych jim v tom mohl pomoci, ale nemohu, jsem mrtvej. Jsem mrtvej Vladimír.

20. května 2019

Tam, kde žije Hrmiaci drak - napsala Zuzka Odlevakova


Orosené krídla skoro lížu vrcholce stromov. Zo strmých hôr sa do riečneho údolia valia sivé mraky. Železný vták sa nakláňa raz doprava raz doľava a pomerne rýchlo klesá.
Z okienka sledujem pozdĺž rieky biele domčeky a o pár sekúnd už i farebné detaily na domčekoch. Sme tak nízko, že rozoznávam dokonca i domáce zvieratá na dvoroch. Len pristávaciu dráhu stále nevidím. Až keď sa kolesá chystajú dotknúť zeme, objaví sa asfalt.

Lásko moje, kde jsi? - napsal Martin Tomášek

Je ponuro, pod mrakem. V srdci šrámy po velkých neuskutečněných láskách. Bolest tryská z jizev jako voda z fontány smutku. A ve slabinách pnutí od věčné touhy. Z reproduktorů zní hloubavý Tomáš Klus a jeho Dopis:
Píšu ti proto, že mě trápí spousta věcí... Trápí mě, že mě lidi nechápou...
Díky, Tomáši, bez tebe bych tyhle chvíle vůbec nedával.

Hlava se potácí mezi hlubokým zklamáním a velkým nasráním.
Není nic horšího, než když každý den sedíte u seznamky a píšete:
Ahoj, jmenuji se Martin. Je mi 36 let a jsem od narození na vozíku (dětská mozková obrna). Hledám partnerku na reálný vztah. Na blízko či na dálku - záleží na domluvě...
A odpověď?
Buď nic nebo: Nemám zájem.
Někdy ze soucitu připojí: Jsi moc daleko, moc mladý, moc starý... teď nikoho nehledám nebo jsem zklamaná a nechci se vázat.

19. května 2019

Maminka s Vaškem potká Martina - napsala Jitka Mražena Mrázková


Martin Tomášek
„Mami proč ten pán sedí na vozíku a je takovej divnej a celej zkroucenej?“„Vašíku, ten pán je od narození nemocný. Někteří lidé nemají štěstí, že se narodit zdraví jako ty.“„A jak je to možný?“
„Už když byl v bříšku, tak se asi stala nějaká chyba a chlapeček se narodil postižený, vypadal odmala jiný než ostatní. Nikdy nezačal chodit, špatně mluví., nemůže si s dětmi hrát jako ty, nikdy nebude lyžovat ani jezdit na kole nebo hrát fotbal.“