Liška a vrána, napsal Zdeněk Hart

ilustrace Matěj Jurkáček, Fakulta designu a umění v Plzni

Hladová liška běhala po lese a sháněla něco k jídlu. Na stromě uviděla vránu jak drží v zobáku sýr. Lišce zasvítili oči a lišácky se usmála. Přiběhla ke stromu a povídá:
„Ahoj vráno. Tuhle jsem tě slyšela a zpíváš moc hezky. Chtěla bych si znovu poslechnou tvůj krásný hlas. Zazpívej mi.“
Protože to ale byla moderní, sečtělá vrána a Ezopovy bajky znala dobře, byla už na lišácké lsti dobře připravená.

Úterý - napsal Libor Frank

V mobilu otevírám KALENDÁŘ, abych zaznamenal novou schůzku příští úterý. A potom na příslušný řádek v 10:00 v úterý zapisuji: “Úterý.“

Poučení: Až si začneš v KALENDÁŘI označovat dny jejich jménem, zastav a zamysli se nad sebou!

Politická bajka - napsal Jiří Hlaváček

Na jedné mezi bydleli spolu mravenec, včela a klíště.
Mravenec celý den tahal jehličí do mraveniště, včela lítala pro nektar, ale klíštěti se takový pracný život nelíbil.
V příkopu vidělo volební plakát. Stálo tam: „Dáme vám – máte nárok!“
A tak klíště vstoupilo do ČSSD.
Dobře udělalo, protože k mezi dorazili mravenečník, včelojed a hovnivál.
„Zaplať daně, zdravotní a sociální pojištění!“ křičeli na mravence.
„Neodevzdala jsi včas starý pilotní průkaz, zaplať pokutu a marš do vězení,“ udeřili na včelu. 
A klíštěti hovnivál přikutálel prošlou krevní konzervu.

Poučení: ANO, bude líp!

Vesnický erotikon aneb vášně veřejné - napsala Helena Vrubelová

Cvičení:
Napište přitažlivý titulek a poutavější začátek k níže uvedené povídce účastnice kurzu

Vášně veřejné
...bydlím ve vísce. Krátce. Sousedé mě přijali vlídně, dokonce domácím pečivem.
Ale pozor. Existuje hierarchie, do které jsem ještě nepronikla. Ta nejvyšší meta se nazývá zahradní vířivka. Každý večer až noc v ní probíhá v režii sousedky s buchtama veřejná erotická katarze. Beze mne. Sousedé se střídají, vířivka bublá, výkřiky zvoní a já jsem mimo.
Trpím.
Na uších špunty.
Na hlavě letecká sluchátka.

Bahno - napsala Justýna Tůmová

Farmářova žena šla ráno nakrmit prasata. Když uviděla prasnici, jak i se selátky leží v bahně, nakrčila nos a řekla: „Fuj.“
Odpoledne šla farmářova žena do města. Když ji prasnice uslyšela, jak říká: „Dnes si tam dám voňavou bahenní lázeň,“ nakrčila rypák a řekla: „Fuj.“


Poučení: Říkat „fuj“ bez znalosti důvodů konání ostatních je… fuj.

Ruka podaná navěky - napsala Jana Denková

Velmi pomalu, opírajíc se o tu důvěrně známou ruku pomalu poklekám před oltářem vedle svého muže. Moje pocity se mění v nepopsatelně subtilní chvění, které prochází celou mou bytostí. Slyším varhany, cítím přítomnost všech našich milovaných i přátel, oči  mi vlhnou a samy se zavírají…
Je mi zase pětadvacet let. Když v roce 1939 Němci zavřeli vysoké školy, měla jsem velké štěstí. Mohla jsem v rámci totálního nasazení zůstat pracovat doma, v Praze. A protože jsem ještě studentka germanistiky, byla jsem přidělena jako kancelářská výpomoc do jedné advokátní kanceláře.

Esmeralda - napsala Irena Lahodná

Originál písničky přebásněné Irenou Lahodnou

Cikánská sukně moje smysly opíjí
jak se mám zítra modlit k Panně Marii
směl
by po ní vůbec někdo hodit kamenem
a jestli ano, tak ať shoří plamenem

Lucifere,
já od tebe víc nežádám
než do vlasů jí šeptat jen
Esmeralda

Čína Ex Machina - napsala Justýna Tůmová

Tak mě vyhodili. Nebudu lhát, čekala jsem, že k tomu dřív nebo později dojde. A i přesto jsem při odchodu práskla dveřmi.
Bylo ale jasné, že jako pracovnice v odboru grafického designu, kterou múza nenavštívila od předposledního partnera, to mám spočítané. Nepomohlo ani to, že jsem si do svého studia vylepila fotografie rodinných členů ve věku od jednoho do pátého roku, na stůl postavila kalendář se štěňaty a přes zeď navěsila lampiony štěstí.

Vidět Řím a zemřít - napsala Kateřina Burešová

„Daruju bundu z olympiády,“ říkám a vytahuju z tašky bílou větrovku. Je na ní nápis Juegos oncologicos. Stěhuju se. Vracím se do Čech a zbavuju se nepotřebného.
„Nechceš si to rozmyslet? Památka na takovou událost!“ mrká na mě Viki a zlomyslně se šklebí.
Obě víme, že Olympijské onkologické hry v Římě nebyly za odměnu, jak se původně plánovalo, ale za trest.

Jezevec - napsala Lenka Antošová (Vondráčková)

Jezevec tu lesem chodí,
pod čumák si hudruje.
Kuny, že jen lesu škodí,
medvěd stromy plundruje.

Prasata tu ryjou v zemi,
dírou chodit nechce se mi!
Já chci mít jen svatý klid,
svět se musí napravit!

Kdo je nejdůležitější (farmaceutická bajka) – napsala Alexandra Safi Narwa

V malé těsné krabičce na léky se hádají pilulky o své důležitosti, až se z nich v zápalu práší.
„Já jsem nejdůležitější! Mě bere už deset let," zdůrazňuje kulatá pilulka na štítnou žlázu.
„To já jsem na srdce. Beze mě nelze žít!", oponuje oválná pilulka.
„Pché, vy chudáčci! Já jsem nejmrňavější a přitom nenápadně rozhoduji o životě a smrti. Když si mě nevezme, sama si sáhne na život," sebevědomě objasňuje malé zelené antidepresivum.

Vrána a liška - napsala Alžběta Pondělíčková

Ilustrace: Matěj Jurkáček, Fakulta designu a umění J.S. v Plzni

Běžela liška kolem vysokého dubu a hle – na větvi sedí vrána a v zobáku drží velký kus žlutého sýra.
Každá liška má přece vždy chuť, každá liška ví, jak to chodí.
„Vráno, máš tak krásný hlas, zazpívej mi píseň, budu tě s radostí poslouchat a obdivovat se ti.“
Vrána zpozorněla, naklonila hlavu a jedním okem jukla na lišku.
Pak pomalu a s výrazem labužníka spolkla celý sýr naráz a následně jí z hrdla vylétl výkřik:
„Táhni do prdele, zrzavá lichometnice.“

Kyselé hrozny - napsala Nataša Richterová

Zdeněk Mézl, Ezopovy bajky, Máj 1975

Mladý lišák, sotva vypadl z nory, dostal chuť. Nevěděl přesně na co, ale chuť měl. Až dospěje, bude vědět, že touto dobou mívají lišáci chutě na mladé lišky.
Když na lesní party uviděl tu zrzečku, téměř přestal dýchat.
„Ta je krásná!“ pomyslel si.
Všimla si, že na ni zírá. Lišácky se usmála a udělala krok směrem k němu. Lišákovi se téměř zastavilo srdce. Další krok.
„Jde ke mně?“ Narovnal hřbet.
„Jde ke mně!“ lekl se. „Proboha, co jí mám říct?“
Lištička si svůdně olízla čumák.
Lišákovi se roztřásla tlapka, v níž křečovitě svíral sklenici s hroznovou šťávou. Ale dál stál jako zařezaný a nezmohl se na slovo.
Zrzka ho chvíli pozorovala, najednou se otočila, mrskla ocasem a zmizela za bukem.
 „Proč odešla?“ podivil se lišák, když se přestal klepat.

Otec rodiny přibližuje puberťákům z venkova Národní muzeum – napsal Vojtěch Turek

Ta velká budova před námi, co vypadá jako nějaký palác, to je Národní muzeum. Před ní tu stávaly hradby a brána, kterou se vycházelo ven z města. Donedávna byla celá budova strašně ušmudlaná. Od doby, co ji během pěti let koncem 19. století postavili, se totiž do její omítky a kamenných kvádrů už jen zažírala špína. Teď ale muzeum zase září novotou.
Nápad s malou kašnou vpředu se architektovi Josefu Šulcovi také povedl. Jednou do ní nějaký vtipálek hodil otevřenou flašku s jarem a pak se valily bubliny přes magistrálu tak, že na ní museli policajti zastavit na chvíli provoz…

Národní muzeum? To žeru! - napsal Jan Sklenář

Průnik se zdařil velkolepě. Z kožichu jsem se vykulil hned před šatnou. Tak jsme konečně tady…
Muzeum!
Jak libě to slovo zní, jak domácky, jak útulně. Chodba podél šaten je ještě nehostinná, podlaha studená (ó jaký nevkus, umělý kámen!), po stěnách nic, ani pitomý gobelin.
Nač se ještě zdržovat. Pustím se chodbou dál a po schodech, nad hlavou se mi mihají lampy.
A tady doprava. A za roh! Ohó, rudé běhouny! Při bližším ohledání však nic tak slavného, snad nějaká umělina. No nic, stoupám výš!

Střevlík - napsal Jaroslav Cepák

Musí ho mít! Sice by si mohl koupit, vypravit se za ním s luxusní expedicí nebo se na něj každý den chodit dívat, ale takhle je to opravdu vzrušující. Vzrušující!
Při pomyšlení na okamžik, kdy bude sklo vitríny odřezávat diamantem a pak v prstech ucítí hlavičku špendlíku se smaragdovým krasavcem, se mu lehce rozechvěla kolena. Až si ho zařadí do své sbírky v suterénu svého malostranského paláce a s lahví Chablis se bude kochat jeho krásou.
Ne, teď se nesmí rozptylovat. Drožkou dojel do horní části Koňského trhu, zaplatil kočímu a octl před monumentální budovou muzea.

Velryba - napsala Jiřina Dašková

Konečně můžu dýchat! Dva roky zabalená… A když se tu tak rozhlížím, je tu o poznání lépe a veseleji! Vzdušný, volný a čistý sál! To se jim povedlo! Ještě před pár roky jsem si připadala jak na Noemově arše. Ale naruby. Já nahoře a ty chlupatý čtyřnohý mrchy dole. Teď mi tu překáží už jen ty bedny. Naštěstí na ně nevidím.
Štve mě, jak o nich všichni dokola mluví: „Co v nich asi je? Nedá se tam nakouknout? To tu byly pořád? Asi byly. Vypadá to, že neprojdou dveřma?“

Moucha – napsal Miroslav Tichý

Hana
„Bzzzz, bzzzz.“
„Moucho? Moucho, kdepak jsi?“
„Bzz.“
Otočí hlavu směrem, odkud vyšlo zabzučení.
Nevidí ji, ale není to tím, že už vidí špatně. Je to tím, že jsou tři hodiny ráno. Horká letní noc. V televizi říkali, že bude tropická. A taky je. Hana Pokorná sedí na posteli v domově důchodců, kde kroutí čtvrtou sezónu.

Háček o lví kleci

Vymyslete zajímavý titulek a strhující "háček" (první větu či odstavec) k příběhu o návštěvě ve lví kleci na Mauriciu tak, aby čtenář byl "polapen" a chtěl hned číst, co bude dál.


Jak mě lvice nesežraly
Chtěli byste selfíčko s královnou zvířat a přežít? Ono drbat lvici po zádech, to není jako krmit želvu, i když i ta vás může kousnout. To takhle jednou na Mauriciu…
(Jiří Hlaváček)

Bajka o myšce a lvu - napsala Lucie Svibová

Gabriela Pešková, Fakulta designu a umění v Plzni

Jednou si malá šedá myška hrála v pralese a svým skotačením omylem probudila lva. Lev se rozčílil, chytil malou nezbedu a chystal se ji sežrat.
„Ó velký moudrý lve, vládce pralesa, prosím tě pusť mě. Jsem jen malá ubohá myška, tvůj hlad nezasytím a když mne pustíš, tak se ti odvděčím!“ kňourala myš. A tak velkorysý lev myš pustil.
Po několika dnech byl lev chycen pytláky a svázán. Řval tak hlasitě, že jej bylo slyšet široko daleko. Zaslechla jej i myš a přiběhla se podívat, co se děje.

„Myško, myško, pomoz mi. Přehryzej provazy a osvoboď mne!“ prosil lev.
„A proč bych se měla namáhat, ničit si zuby? Jsi velký moudrý lev, vládce pralesa – tak si poraď sám!“ odvětila myš a odcupitala pryč.

A poučení? I malá šedá myš může být pěkně velká svině.

Ztracená víra - napsal Libor Frank

Dveře dílny byly zavřené. Přitom jsem měl takový pocit, jako by tam někdo byl.
„Kde je táta?“ běžel jsem se zeptat do kuchyně. „Mami, myslel jsem, že mu budu pomáhat, jako vždycky. Stalo se něco?“ nechápavě jsem vyzvídal.
Bylo mi osm a s tátou jsme byli každou volnou chvíli v dílně, co měl ještě po dědovi. Učil mě pokaždé něco nového ze strojařiny, do života.

Příběhy na sedm slov

Anna: Bože, uzdrav chotě, ať nesejde na souchotě.

Zuzka: Kdyby myslel dopředu, nemusel si zkazit život.

Anna: Válí se v tratolišti krve. Šťastný upír.

Jana: Zdravotní průšvih + moudrý přítel = směrovka plného života.

Zuzka:  Budovala kariéru. Slaví padesátiny. Chybí jí děti.

Anna: Pokouším se loudit tón jak kouzelník Pokustón.

Pavel: Puk na Svobodu. Střela! Gól! Olympijští vítězové!

Anna: Nevíš, kam směřuješ? Míříš na pohyblivý cíl.

Hmyz - Editace odborného textu

Hmyz je v početnosti a rozmanitosti absolutním králem přírody. Převyšuje prakticky ve všem ostatní skupiny živočichů a zároveň - vzhledem ke své přizpůsobivosti - dokázal v průběhu evoluce, s výjimkou moří, kolonizovat úspěšně všechny ekosystémy na Zemi.


Původní:
Hmyz ve své druhové početnosti, biomase i tvarové různorodosti jednoznačně převyšuje ostatní skupiny živočichů a zároveň vzhledem ke své přizpůsobivosti dokázal v průběhu celé evoluce, s výjimkou mořského biomu, kolonizovat úspěšně všechny ekosystémy na Zemi.

Bajka o atomu - napsal Miroslav Tichý

Byl jednou jeden atom a ten se nechtěl o nic dělit. Furt jen,  ,,nedám, nemám, sám mám málo‘‘.
Nebyl to bručoun a nebyl ani nespolečenský, to ne, spíš naopak. S ostatními atomy se vídal, ale to víte, byl to atom uranu a jeho lakota byla mezi ostatními atomy pověstná. Furt si jen syslil protony a staral se hlavně jen o sebe.  A bodejť, ne.
Počet protonů v jádře určoval společenské postavení a u ranařů, jak se atomům uranu říkalo, si na tom obzvlášť zakládaly. 
,,Kolik máš protonů Já 100. Já 200. A kolik ty? No kolik, kolik?‘‘
O ničem jiném se ty atomy  nebavily. A čím víc jich měly, tím byli pyšnější a arogantnější. S takovým kyslíkem, co jich má chudák jen osm, se tyhlety uranoví nafoukanci nebavily už vůbec.  

Dej sem ten mobil! - napsala Klára Dvořáková

To mi, sakra, ten Jindřich nemohl přijít naproti? Moc dobře ví, jak nerada chodím přes park sama potmě. Navíc jsem včera četla ten článek o tom chudákovi dědouškovi, co ho sflákali nějací výrostci pro pár korun. Na jeho obličej plný modřin hned tak nezapomenu.

Je tu tma jak v pytli. Polovina lamp nesvítí. To mají všichni večerku? Přede mnou jde jen můj dlouhý stín. Vzduch už je pěkně chladný – z pusy vyfukuji obláčky, část z nich se mi usazuje na šále v podobě drobných kapek. Nejraději bych si vzala sluchátka, abych neslyšela to ticho všude kolem. Teď!

Praha barevná a šedá – napsala Bohuslava Kopřivová

Chodit s hlavou vztyčenou se vyplácí.
Sametová revoluce osvobodila nejen lidi od totality, ale i památky od jejich šedi. Dívala jsem se na ty omšelé, ale stavebně úžasné domy a litovala, že jsou tak zanedbané. To se umocnilo po přečtení knihy Miroslava Horníčka „Dobrý den, socho!“. V ní se doporučuje, dívat se při procházkách po městech nejen na své nohy, ale i zvednout hlavu vzhůru, a pokud je na fasádách domů socha, pozdravit ji, jako by byla živá. Opravdu jsem to tak dělala, hlavně to první doporučení.

Námořník reklamuje naslouchadlo - napsala Dominika Pluhařová

Haló, dovolal jsem se správně? Já vás špatně slyším. Je to omyl? Můžete mluvit víc nahlas? Cože? Kdy jsem měl poslední sex? Asi před půl rokem, kdo si to má pamatovat. A jak to vůbec souvisí s tím naslouchadlem? Neeeee, chci reklamovat to naslouchadlo, blbě funguje. Halooooo, já vás špatně slyším, v uchu mi chrastí, jak když mam v kapse mastnej papír od sekaný co sem měl k snídani. No prostě v něm chrčí jako když zpívá můj oblíbenej Schelinger. Co jste řikala? Kde bydlím? No na Vinohradech. Tak uděláte s tím něco?

Orlí soudy - napsala Lenka Antošová

Lucie Dynterová, Fakulta designu a umění v Plzni

Proč ta kvočna stále kvoká?
Proč ten kohout kokrhá?
Proč to kuře jenom pípá?
Čas se tím vším promrhá!

Nebuď, orle, nelaskavý,
nemluv tónem soudícím.
Každý žije tak, jak umí,
každý mluví hlasem svým.

Poučení: Ne každý je vůdce, ale každý je důležitý.

Reklamace léků - napsala Magdaléna Víchová

Zdravím, jé, vy to tu máte ale pěkné, takové barevné všechno, že? Jo, s čím jsem přišla, no ono je to trochu složitější. Je to asi týden, co jsem si u Vás koupila tyhle prášky a…. že potřebujete vědět přesné datum? No, mám od nich lístek, tady v kapse, moment.

Vždyť to říkám, je to asi týden, no a jsou prošlé. No, asi mi po nich bylo blbě ne?
Je to teď 25 dní, jestli to chcete vědět přesně, ale z toho to nebylo.

Inspirace příběhem Římanka: háček a konec příběhu

Na konci je číše s jedem
Ano, ta paní u vedlejšího stolku byla divná. Sledovaly jsme spolu přednášku a ona nespustila oko z toho pána, ale její ruka kmitala po papíře. Už jsem o tom slyšela. Říká se tomu automatická kresba. Ruka té paní vyčmárala postavu s koulí u hlavy.
Úplně jsem si představila, jak se mně u hlavy vyboulila koule, a tak jsem se honem zkontrolovala v zrcadle. Nemohla jsem na to zapomenout. Večer jsem si čistila zuby a zkoumala, jestli moje hlava nemění tvar. Divoké noční sny ukončilo kalné jitro. Cítila jsem, že něco není v pořádku.
(Jiří Hlaváček)


Přivtělená duše (Římské děvče)

 Podala mi papír, na kterém byla načmáraná postava a obrovská koule vedle její hlavy.
„Máte přivtělenou duši,“ řekla mi.

Římanka – napsala Helena Vrubelová

Ta ženská je zvláštní. Sledovaly jsme spolu přednášku a ona, nespouštěje oči z přednášejícího, čmárala razantně po papíře.

„Máš přivtělenou duši,“ špitla. „Musíš s tím něco dělat. Je na pravé straně tvé hlavy,“ řekla a vrazila mi do ruky svůj výtvor.

Krevní oběh se ve mně zastavil, řeč selhala. Z papíru na mě koukala obrovská zašmodrchaná koule namalovaná u obrysu postavy, přímo u hlavy.
Intuitivně jsem si začala pravou rukou duši-kouli testovat. Přednášející se u mě zastavil pohledem.
„Zase jedna, co si cpe můj výklad zpátky do hlavy,“ potěšeně se usmál.

Vila na předměstí - napsala Barbora Kršková

Už ji vidím. To je ona. Osamocená vila na předměstí, s tajemně zarostlou zahradou a rezavou houpačkou venku. Vcházím do dveří a dýchne na mě ten už známý čuch domu, kde již několik let nikdo nebydlí.

Patřil starší paní Kornelii, vdově po místním prvorepublikovém továrníkovi. Poslední roky života strávila v hospicu, asi téměř sama. Má čtyři děti, ale ty ho mezitím raději nechali zvolna chátrat, aby si náhodou ti ostatní nemysleli, že mají na něj zálusk. Znala jsem ji od vidění a občas jsem s ní dala do řeči.
Bylo mi jí vždycky líto, jak tam byla sama, a přesto se pokaždé tak nádherně rozzářila, když jsme se viděly. Vždycky jsem si říkala, jak to u ní v tom krásném domě asi vypadá. A teď jsem tu. Chtějí dům prodat a rozdělit si peníze. Co nejrychleji. Skoro mám strach vejít. Všechno je zabedněné a působí ponuře. Otevírám všechny okenice a pouštím dovnitř vzduch.

Byrokrati nazdar! – napsal Jiří Hlaváček

Můj africký strýc Alemayehu těžce onemocněl. Asi umře. Moje africká žena Abi a africký tchán by měli co nejdříve letět za ním domů do Etiopie, aby ho ještě stihli. Tchán se s bratrem neviděl přes čtyřicet let.

Objednávám letenky online a tu se ukáže, že manželce přesně před měsícem prošel pas.
„Prodloužím platnost,“ sype řešení z rukávu. „Bratranec dostal doklad během týdne.“
Druhý den volá na ambasádu do Berlína.
„Pošlete žádost, fotografii a padesát EUR.“

Osm minut ve vzduchu - napsal Filip Krška

„Hele! Támhle je kamzík!“ zvolal jsem s úžasem, ale hned na to skočil do kosodřevin.
Jdeme dál, zahneme a vidím sněhové pole. Říkám si: „Co teď, zvládneme to?“
Po promyšlení se rozhodneme pole překonat. Ještě povzbudivě dodám: „Buďte opatrní, když vám to uklouzne, tak sjedete až dolů a to je tutovka.“
 Jak ale vidím, tak je to moc nepovzbudilo, spíš se bojí ještě víc. Pole jsme opatrně přešli ve stopách lidí před námi. Jsem rád, že se nám nic nestalo a že jsme to překonali, ale vidím další pole. Bože, to snad ne,“ povzdechnu si, když v tom se synek zapře. Prý to z kopce nezvládne.

Domácí úkol - napsala Hana Kavalová

„Nemám je ráda.“
„Pojď, uděláš to dnes a máš klid.“ 
„Nikdy jsem domácí úkoly neměla ráda.“
„Ale jsou důležité.“

Sedím ve svém pokoji, který vzletně nazývám relaxační zónou po své vnitřní hádce.
V babiččině mikině, s nohami na stole. Se sladkou chutí po snědených palačinkách vdechuji v rámci aromaterapie vonnou svíčku. V klíně mi leží živel. 

Úsměv - napsal Šimon Pravda

Opatrně jsem nasál vydezinfikovaný vzduch a vstoupil. Pokoj č. 6. Čtyři rohy, čtyři lůžka, jedno ustlané. Čtyři skříně, čtyři stolky, jeden prázdný. Žaluzie roztažené, okna větrají, prší. Jedna jmenovka chybí. Potichu jsem za sebou zavřel.

U dveří leží paní Pilíšková. Strojovou vytrvalostí se přitahuje k držadlu zavěšenému nad hlavou. Vypracované šlachovité paže nabíhají pod seschlou kůží. Námaha z ní vyráží podivné zvuky.

Jednoduše zázrak - napsala Jana Faitová

„Haló, je tu někdo?“

Rozhlížím se a vidím, že nic nevidím. Navíc je mi poněkud těsno a vlhko. Brr, teď kolem projelo ufuněné torpédo a ke srážce chybělo jen pár centimetrů. Co mám dělat?! Takhle nečinně tady ležet nebudu. Natahuju se a pomalu uvolňuju sevření. No ne, paráda! Tak tohle je jiná, tady je teplo. Stálo to za tu trochu námahy. Celý můj povrch zalévá oslnivé světlo. Napínám všechny síly a jdu za ním. Tuším, že je to sám zdroj života. Aha, rozpomínám se.

Raději mlč - napsala Irena Pokorná

“Tak povídej! Nemůžu se dočkat, co si myslíš!”
“Co si myslím o čem?”
“Šmarja, ne o čem, ale o kom!
“Aha, o něm, jo? Nó, dobrý.”
“Proboha, nemůžeš projevit trochu víc zájmu?”
“Jak jako?”
“No přece říct, jaký z něj máš pocit, jak se ti líbil, jak se k sobě hodí?”
“No... Vypadá pracovitý, chytrý, asi bude fajn.”
“Hm, já se jen bojím, jestli se bude umět postarat.”
“O co?”

Poklad z pláže – napsala Anna Vocelová

„Jééé, ty se mi tak líbíš…“
„Ale ty mně ne!“
„Neutíkej mi, stejně tě dostanu.“
„No jo, zase jsi vyhrála. Vytáhla jsi mě z vody jen proto, že se krásně lesknu, ale až uschnu, přestanu tě zajímat.“
„Nediv se mi, jsem přeci princezna a tu odjakživa zajímá všechno, co se třpytí. Kdybys tak uměl mluvit, kamínku stříbrný.“

Cesta do nebe s plným nosem - napsala Dominika Pluhařová

Dvanáctiletý chlapec se od malička šťoural v nose. A jelikož jeho maminka měla vždycky po ruce originální řešení, vzala ho na regresní terapii. Dostal se do minulého života, kde se jako divoké prase utopil v bažině. Doslova měl bahna plný nos. Po tomto prožitku okamžitě odezněla potřeba bahýnko si z nosu šťourat, a ze dne na den to přestal dělat.

Funím a s napjatými svaly utíkám lesem jak smyslů zbavený. Slyším dusot vlastních nohou a tepe mi ve spáncích. Honí mě nějaká obrovská příšera. Najednou se pode mnou houpe zem a bořím se. Propadám se hloubš a hloubš a hloubš.
„Mamííííí, počkej ještě chvíli, musím dohrát tudle hru.“