23. července 2019

Tam, kde lišky dávaj dobrou noc - napsal Yakeen

"To by mně zajímalo, jestli to má starej Napiriša z vlastní hlavy," vrčel roznašeč kadidla a drkotal zubama v končící pouštní noci. "Taková hromada cihel. Kdo to kdy viděl?"
"Neřeknu tyhle malý chrámy, ty jsme stavěli vždycky," pokračoval ve svý litanii, "a žádný z bohů si nestěžoval. Ani Pinigira ani Šimut s BeletAli. A to maj jeden chrám dohromady, a ani Napratapa, a to je ňák velká Bohyně."
"Kdybych já byl váma, tak ten nesmysl rozmetám bleskama na kusy!" oslovil vyjmenovaná božstva.

Háček aneb začátek cestopisu

Hirošima – jak bájný Fénix
Město, které se doslova zrodilo z popela po výbuchu atomové bomby. Každoročně sem zamíří miliony lidí, aby vzdali hold všem mírovým snahám. My tu navíc objevili hned několik českých stop.
Soňa Štroufová

22. července 2019

Migrace - napsal Karel Týc

Vzduch byl těžký a země se mocně otřásala. Pomalu jsem přestával vnímat, kde je dole a kde nahoře. Všude kolem létala hlína a kamení. Dusot tisíců nohou a pižmo zpocených těl, která se slévala do jediné masy. Na okraji srázu stádo na okamžik zaváhalo, ale pak zadní řady zatlačily na přední a ty se řítily dolů do propasti. Živí skákali přes mrtvé. Prachu bylo tolik, že nemělo cenu dále mačkat spoušť. Sklonil jsem objektiv k zemi. Stál jsem za skalní vyvýšeninou v rezervaci Okawango, a jak zvířený prach klesal dolů, zahalil slunce a svět potemněl.

Dinosauří stopy - napsala Ivana Výborná

V půvabné hospůdce nad městem Sucre v Bolívii, na kopci zvaném Rinconada, mne pan Huhňálek, můj kamarád a spolucestovatel, rozdrtil v šachu na všech šesti intarzovaných šachovnicích. Byla jsem z té prohry rozladěná a proto mi řekl: „Pojď, něco ti ukážu, po tom na tenhle šachový masakr dočista zapomeneš.“
Zamířili jsme do tamního „Disneylandu,“ kde byla k vidění obří betonová monstra dávných veleještěrů.

S andělem v Praze – napsala Jana Faitová

Byl tu a už není. Prý jen změnil podobu existence. Abyste rozuměli, zemřel mi přítel. Takový to byl vzácný člověk, vnášel do mého života radost. Mohli jsme spolu hodiny povídat i mlčet, filozofovat, raplovat, smát se. Tolik jsme toho chtěli ještě zažít. Přinejmenším projít Prahu křížem krážem. Vidět obrazárny, muzea, posedět ve Slávii, natáhnout se jen tak na Vyšehradě a koukat do nebe.
Je to několik dní a smutek neodchází, naopak sílí. Já snad zešílím. Rozhodnutí je rychlé.

21. července 2019

Vymodlený úsměv - napsal Yakeen

Martin chodil po náplavce a zpíval si. Nebyla to žádná idylka. Byly čtyři hodiny ráno a on si zpíval indickou mantru Dhanjavád, aby se nezbláznil. Byla to jediná mantra, kterou si pamatoval. Pamatoval si ji proto, že celý text bylo jediné slovo, které se pořád opakovalo: „Dhanjavád, dhanjavád, dhanjavád…" Jen v závěru přidal: „Ánandá."

Stydlivka reklamuje telefon - napsala Alena Štiková


-Dobrý den, já se chci zeptat, můžu u vás reklamovat nový telefon? My jsme ho teda koupili v Praze, ale bydlíme tady v Mladý Boleslavi, tak je pro nás problém jet zase až do Prahy.
- Jó? Děkuju, no, já mám tady účtenku, koupil mi ho muž před měsícem k narozeninám, vidíte? Přesně měsíc.
- Co s ním je…? No, spíš není, vůbec od rána nefunguje a ani nejde zapnout
- Ne, ráno ještě fungoval, ale já ho pak restartovala a on už nenaběhl.

Hřebík v botě – napsala Kateřina Hovadíková

„No nezlobte se na mě, ale ty boty mají v podrážce hřebíky, to přeci není normální! Já je nechci. Jeden z nich mě píchnul včera večer do nohy, zrovna když jsem tančila na DJ Boba. Třicet dní?! Tak dlouho nemůžu čekat. Přijela jsem jen na víkend. Jsem až z Tachova a nemám sem už cestu… Dobře, zavolejte mi tedy vedoucího. Podívejte se, zavolejte ho hned, za chvíli mi jede vlak. Už teď jsem to sem měla jen tak tak a místo hotelové snídaně jsem měla loupák.

20. července 2019

Metafory

Jeho chůze zní jako neutuchající touha po dobrodružství.
Hašlerka vypadá jako pohled do nitra vesmíru – temně sladkého, s příchutí nekonečna.
Podzimní vítr zní jako teskný povzdech loučících se milenců.
Sebepoznání je jako ranní pohled do zrcadla po probdělé noci – vidíte se odhalení, bez zbytečných příkras a nastrojených úsměvů.
Bolest zubů je jako úporná snaha překonat nepřekonatelné.
Ranní slunce chutná jako voňavé, ještě teplé buchty od babičky a hrnek horkého kakaa.
Noční bouřka je hořká jako šálek kávy ve chvíli, kdy zjistíte, že vám došlo mléko.
Hudba zněla těžce jako dech zestárlého kardiaka po cestě na nákup.
Její hlas voní sladce jako letní jablka se skořicí na nedělním koláči.
Přivonět si benzínu je jako příslib dalekých cest do Bohem zapomenuté krajiny.
Zuzana Fajmonová

Návraty - napsala Eva Svobodová


Přistání na měsíci 20. července 1969
Svou první vzpomínku si vybavuji docela zřetelně. Byli mi tři a někde na ulici v centru Curychu sledujeme s rodiči v davu místních televizi puštěnou ve výloze obchodu. Nepříliš kvalitní obraz ukazuje pár lidí v komických  kombinézách, jak neohrabaně poskakují a mají s sebou prapor, který vlaje zvláštně nepřirozeně. Dnes už vím, že prapor byl americký a ty postavy právě přistály na Měsíci.
Tehdy mi byly tři roky a psal se rok 1969. Mí rodiče se tenkrát rozhodli odjet i s námi, dvěma dětmi, do Švýcarska. Táta tam jezdil jako vědec docela pravidelně služebně a po sovětské okupaci mu v Curychu solidárně nabídli stálé místo. Tehdy byly hranice ještě otevřené a vlastně nebyl takový problém odjet.

Krásná noc – napsala Karolína Vilímovská

Když jsme byli sami dva, úsměvy se měnily v polibky a my ve zvířata. Propletení jako hadi v našem vlastním hnízdě, v ráji Edenu v podkroví činžáku. Jeden pot, dvě těla, až se nebe barvilo růžově a ranní ptáci nám byli fanfárou. Teď už mi jen smutné housle hrají a nebe se na mě nesměje, avšak ty také ne. Stěny civí na mou hanbu. Sám ve vlastním objetí. Inu, co člověk nadělá - zvířetem si budu sám a hada přece najdu.

19. července 2019

Stokrát - napsal Tomáš Sedláček

Stokrát nazpaměť
znám tvoje slova
stokrát v duši
uvízla mi
ozvěnou v mysli
hladí mě
na místech bolavých
se srdcem dokořán
vzdávám se ti