Ladění světa - napsala Marta Kroisová

Byla jednou jedna pyšná kytara. Samou pýchou se kroutila: ,,Hraje na mě ráda, protože zním nejlépe na celém světě!” chlubila se strunám. 

,,Bez nás bys zpívat nemohla,” připomněly jí. 

,,To bych sice nemohla, ale stále jsem ta důležitější,” naparovala se dál kytara. “Vy se totiž brzy ošoupete a potom vás hned vymění za nové,” vysmívala se. 

,,Však ty se taky jednou ošoupeš a vymění tě za jinou! Stejně tě používá jenom, protože teď nemá na lepší,” zaskřípaly struny. 

To v kytaře silně zadunělo. 

,,Já vám dám, posmívat se mi, však vy uvidíte, což je toho pražec.”

Pokaždé, když si na ní dívka brnkala, kytara povolila ladící mechaniku a struny mrzutě zakňučely. A to se opakovalo do té doby, než je mladá virtuózka vyměnila. 

S novými strunami to byla však stejná písnička. Kytara se s nimi opět pohádala a povolila je. A potom zase a zase a zase. Moc ji to bavilo. Smála se strunám a kroutila boky. To už se však nelíbilo majitelce tohoto strunného nástroje. 

Strasti schovaného strašidla - napsala Ema Zděradičková

Uvelebila jsem se ve vykotlané díře po spadlém smrku. Za chvíli budou vycházet! Všechno na bojovku je připraveno – svíčky, truhlice se sladkostmi... teď je jen na mně, abych je pořádně postrašila! V jámě bylo vlhko. Mezi zbytky kořenů jsem cítila mokrou hlínu a huňatý mech. Opřela jsem se o stěnu zeminy a do nosu se mi dostala jeho pronikavá vůně. Pořádně jsem nasála tu pravou podvečerní lesní atmosféru. Všude okolo byl klid.

Jak ses měl? - napsal Honza Smrčka

Složitej den je za mnou. Vracím se domů a jsem rád, že jsem to všechno dal. Připadá mi, že ta zátěž ze mne padá jako deka a táhne se za mnou po zemi. Cítím se o něco líp. A líp, ale pořád mi připadá, že se vracím z dolů krále Šalamouna. Ještě chvíli a budu doma. V tom ráji odpočinku. Kde jsem sám, se svými úvahami a hlavně klídek.
Otevřel jsem dveře a dnes se celkem překvapivě těším na Petra.

„Čau kámo, jakej byl den?" ptám se vesele, až se sám sobě divím.

Tam kdesi na kraji světa - napsal Marek Bucko

Nepovedená „smutná esence“

Ahmeda viděla svého snoubence Alího, jak šlápl na krtinu. Bohužel si neuvědomil, že na oné neúrodné náhorní plošině v Afghánistánu krtci nežijí a že je to bomba. 
„Aliii! Nééé!“ ozval se do ticha, které se rozlehlo krajem po výbuchu Ahmedin zoufalý výkřik. „Proč ty, proč tak hodný, milý a mírumilovný muž! Proč musí zemřít zemědělec, který jen chtěl žít v míru a uživit na skromném políčku svou milovanou rodinu!“ lkala Ahmeda zlomeným hlasem, zatímco se na její hlavu snášely kousky Alího uniformy, tělesných ostatků a nakonec z nebe spadl i samopal AK 47. Věděla, že kdyby kolem pasu neměl uvázaný i granátový pás, mohlo mu to jen urvat nohu. 

Ale není kouře bez ohně, a proto si přála, aby její zoufalý výkřik slyšeli až tam v dáli. Tam, kde imperialističtí štváči spřádají své plány na pokládání min a granátů. Tam, kde spřádají plány na vraždy obyčejných rolníků, jako byl i Ali. 

Byl to její hlas míru.

Zadání:

Napište parodii na špatné psaní smutného - úkol, kde trénujeme literární esence.

Blues o touze a rozechvění - napsal Lubomír Hanzlík

Zapálilas paškál, když noc rozprostřela nad městem svůj černý háv
Zapálilas paškál, jenž osvítil tvou čistou duši
Zapálilas paškál a já viděl, jak ti to v jeho jemném světle sluší
Zapálilas paškál, když déšť smýval tvé stopy z ulice bláznů
Zapálilas paškál a bylas v bílém jak anděl bez perutí
Zapálilas paškál a já si v duchu přál ať mi nikdy neuletí
Zapálilas paškál, když sestry hvězdy vyšly si na rande s měsícem
Zapálilas paškál, když jsem dopsal posledních pár veršů
Zapálilas paškál, když déšť tiše recitoval své blues o touze a rozechvění
Zapálilas paškál ...

BAHNZEIT jako řítící se lavina - napsala Vendula Beaujouan Langová

1. Brusel - Lyon

V poledne popadnu batoh a spěchám jarní čtvrtí na metro. Však se nasedím až do deváté večerní – pokud tedy všechny vlaky pojedou, jak mají. 

Z Bruselu není výlet vlakem do nejvýše položeného alpského střediska Val Thorens zrovna přímočarý. Nejdřív čtyřhodinová jízda rychlovlakem do Lyonu, pak osobákem do Chambéry a nakonec lokálkou do podhorského Moutiers Salins Brides-les-Bains. 

Nákupní návyky - napsala Marta Kroisová

Můj strýc Jiří nás opět překvapil. Tatínek se většinou snaží svého bratra a jeho prazvláštní nákupní návyky bránit. Ale tentokrát to bylo moc i na něj. 

Jsme zvyklí, že si náš strýc doma hromadí nepotřebné předměty za tisíce korun, které v záchvěvu krátkodobé obsese zakoupil. Já si na to většinou nestěžuji, protože když chvíli počkám, až ho horečka přejde, je velká možnost, že si některý z těch předmětů smím přivlastnit. Takhle už mi doma přistál zbrusu nový malířský stojan, knihy o umělcích a nebo profesionální novinářský fotoaparát. Ale co má člověk dělat s tunou sušené slunečnice?

Na letošní zimu si můj strýc vybral na ránu ptáčky na babiččině zahradě. Postavil jim dvě budky (kterým se teď pod nátlakem sněhu ohýbají vysoké podstavce) a zakoupil 1 tunu sušené slunečnice. Tu mu poslíčci dovezli po pytlích ve velkém náklaďáku, naskládali do vlhké garáže, ze které se muselo vyvézt auto a zaparkovat v místě, kde si babička v létě pěstuje rajčata a nechali si ještě připlatit za to, že ji naskládali do úhledné pyramidy. 

Psaní dává křídla - velikonoční zpravodaj 4/2026

Milí přátelé psavci!

přeju Vám krásné Velikonoce 

Zdravím z bizarní novinářské cesty do Egypta. Nad bazény moderního dovolenkového resortu na Sinajském poloostrově přistává jeden charter za druhým – Londýn, Minsk, Amsterdam, Kišiněv, Milán, Praha, Astana, Frankfurt, Bukurešť, Jerevan, Dubaj… Ačkoliv k válečné zóně v Izraeli je to odtud autem na sever 220 km a ke druhé v Saúdské Arábie lodí přes Akabský záliv pouhých 20 km, letovisko Šarm aš-Šajch nabízí luxusní rekreaci v míru kousek od bojové vřavy. Působí to divně, ale je to obraz dnešního světa. Zdejší turisté představují neuvěřitelnou směsici kultur, které vládne ruština. Sem k Rudému moři však jezdí i Ukrajinci toužící alespoň na pár dní po "normálním životě" bez strachu. V umělém megakomplexu pro 4000 lidí s bazény, elektrickými taxíky, jezdícími schody, večerními show se v prázdninovém režimu pohody koupou lidé znepřátelených národů... Jako by ten zdejší umělý svět byl vlastně víc v pořadku než ten opravdový.
Hezké čtení Vám přeje Dana

---

Rezervujte si datum 21. listopadu 2026

na speciální předvánoční autorské čtení na Dobešce

Na počest 100. výročí narození Arnošta Lustiga bude večer vypadat jako zábavná 

i poučná lekce tvůrčího psaní. Mezi herci budou nejen žáci, ale i Lustigovy spisovatelské ikony: Aristoteles, Ezop, Hemingway...

---

Skvrna na okně - napsal Jarda Valach

To vidím tak neostře? 

Ne, na okně je skvrna.
Zkouším dýchnout a kroužit rukávem – nic.
Zkouším mokrý hadřík – nic.
Zkouším krumpáč – raději ne!

Poučení: Na skvrny z druhé strany nic nepomůže.

Kouzelnice - napsal Jiří Wilson Němec

Má ji doma skoro každý, myslím každá domácnost. Ale nevím, zda stejně jako ta naše umí mimo praní prádla také kouzlit. Ano, naše pračka kouzlí.
Začala s těmi čáry docela razantně. Speciálně u ponožek. Před vložením do bubnu pračky ponožky pečlivě spárované rozdělím a vkládám každou zvlášť, abych je po vyprání a usušení zase dal dohromady. Naší pračce nedochází, že po vyprání musí prádlo taky uschnout. Jen tak je totiž možné, že sama během pracího cyklu příslušný pár ponožek spáruje do tvaru puclíku něco jako malého míčku. 

Náhoda, řekl jsem si poprvé. Ale když srolovala ponožky několikrát znovu, začal mě ten jev zajímat blíže. 
V tom momentě se pračka rozhodla předvést další ze svých triků. Ohromila mě povlaky na peřinu. Vložil jsem je do útrob a po vyprání jsem zjistil, že se povlaky převlékly naruby. Proboha jak to jen udělala?

Potkala jsem spisovatele - napsala Dana Volfová

Je krásný jarní den. Cestou z práce si vychutnávám procházku po pražských Vinohradech. Míjím Orionku, teď už jen stanici tramvaje bez čokoládovny, ještě schody a jsem na Ruské. Na jediné lavičce pod schody sedí starší muž a čte noviny.
„Koho mi jen připomíná?“ 

Vybavím si hned fotografii ze zdi učebny Akademie ČTK v Praze v Opletalce.
„Karel Čapek! Je to opravdu on? Vypadá skoro stejně jako na té fotce, jen trochu starší.
„Je to možné? Vždyť zemřel ještě před druhou světovou.“
Podívám se nahoru k jeho vile maskované psím vínem. Červená cedule to jistí – ulice bratří Čapků. Ještě moment zaváhám, pak seberu odvahu a jdu přímo k němu.

Příběhy na 7 slov jako převyprávěná přísloví - napsali Jaroslav Valach a Dagmar Kokešová

Říkals, že jsi čahoun, proč podkasané kalhoty?  

… lež má krátké nohy

Umim udělat všechno a dobre snasim hlad.

... devět řemesel, desátá bída

Ucho v ruce, kolikatá to byla cesta? 

… tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Chceš běhat s vlky, ale jenom štěkat?
… kdo chce s vlky býti, musí s nimi víti.

Všichni se chechtají, ale komu to vydrží?
… kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Sedíš doma a čekáš, až někdo napeče.
… bez práce nejsou koláče.

Sněhulačka - napsal Jiří Wilson Němec

Sněhuláci v dubnu tečou do Dunaje
jen ten můj ne, ne a neroztaje.
Sněhuláci v dubnu už jsou loňské sněhy
jen ten můj je chladná směs sametové něhy.

Vyžaduje polibky, píchá mě mrkví do oka
říká, že je Sněhurkou a že bude věrný.
Sněhurko, Sněhurko, do dne a do roka
Sněhurko, Sněhurko, ten den mi bude černý.

Kdo to kdy viděl, Sněhurky přece roztávají
Hups přes oheň a je z tebe pára
Tohle jsem neviděl v celém širém kraji
Chladná jseš, netaješ, jseš jak moje stará.

Zavolám poldům, ať zavřou příživníka
Sněhulák, Sněhurka, o pohlaví nejde
Trpí má pověst solidního obchodníka
Volám may day, may day, may day.

Zajímavý zážitek - napsala Zdena Součková

Začalo to vlastně tak, že mi zavolala kamarádka Anička a řekla, že: „Přihlásila jsem se do kursu psaní, ty pořád něco kecáš, tak se přihlas taky a můžeš to psát.“
Docela mě to překvapilo, protože si nemyslím, že moc kecám, ale Hana říkala, že jde taky do toho kursu, takže abych šla jako taky. To teda nechápu, jak a proč by se dospělí lidi měli učit psát, i když vím, že to není jako naučit se psát písmena, ale psát jako povídky, a tak různě.
Já už teda mám něco za sebou, protože ve čtvrté třídě jsem napsala moc hezkou slohovku, jak mě v létě uvízla pantofla v rozteklém asfaltu a málem mě přejel trolejbus. Tak to se soudružce učitelce moc líbilo. Teda ne to, že mě mohlo něco zajet, ale že to dobře dopadlo. A pak v osmé třídě jsem napsala strašně vtipnou povídku o tom, jak jsem nasedala na koně a praskly mě kalhoty a ten kůň se lekl a čím víc jsem řvala, tak tím víc utíkal. Nakonec ho chytili a sundali mě dolů, ale to se děckám ve třídě moc líbilo a strašně jsme se nasmáli. Tak si myslím, že mám pěkně našlápnuto, protože říkali, že jsem talent. Tak to jsem zvědavá, co mě ještě můžou v tom kursu naučit.

Cestování s dětmi je fajn - napsal Martin Paruch

Nemám na mysli pobyty v hotelových rezortech strávené u bazénu nebo na přeplněných plážích. Mluvím o výletech a o cestách. Kdy vás spojuje touha po zážitcích a věcech, které jsou překvapivé a silné. Třeba jako chuť kávy nabízené jen tak pro potěšení židovskými mladíky v gruzínských horách. Nebo přítulnost osamoceného pasteveckého psa vděčného za to, že jste mu dali jméno.

Myslím na momenty, kdy vnímáte nepředstíranou dětskou radost, nadšení a bezprostřednost, které z nich jednou vyprchají, ale v tu chvíli je mají.
Vlastně je cestování s dětmi to nejlepší, co můžete mít. S kamarády, manželkou, přítelkyní nebo sám můžete cestovat celý život. Ale s dětmi jenom chvíli. Někdy je delší, někdy může být velmi krátká nebo chybět úplně. Vždycky je vzácná. Možná se to na první pohled nezdá, ale s odstupem času to člověku dojde.

„Ne že mi tu zmrzlinu vyklopíš v autě! Pořádně ji olízej!“ instruoval jsem dceru po zakoupení nebezpečně velké porce italské zmrzliny.

Moje láska - napsala Dana Volfová

„Sakra! On mě hryznul! Pomoc! Teče mi krev,“ ječí Ríša, můj nový skoropřítel. „A ty to necháš jen tak?“
„Varovala jsem tě, abys na něj nebyl zlej. Těm tvým blbým vtipům o kočkách on moc dobře rozumí.“ „Takže si za to snad můžu sám, ne? Jdu domů. Dej tu mrchu pryč. Buď ona nebo já.
„Prosímtě, vždyť je to jen škrábnutí. Ukaž, vyčistím ti to.“
„Nenamáhej se. Zítra mi zavolej, jak ses rozhodla.“
Zabouchne za sebou dveře tak rychle, že nestačím říct ani popel, natož sbohem. Pěkně se frajer odkopal. Nesnáším hysterický chlapy. A už vůbec ne ty, co jsou hnusný na ty druhý, ať jsou to lidi, zvířata nebo kytky.
Mourek se najednou odněkud vynoří a otře se mi o nohu.
„To‘s přehnal, nemůžeš jen tak kousat lidi, co tě nemaj rádi. Jestli ti něco udělal, to by byla jiná…“
Žádná odpověď. Tváří se nevinně a jeho žlutozelená kukadla na mě valí: „Tak tohle ne! To není chlap pro tebe! Já tě musím chránit!“

Zvířátka v naší rodině - napsal Jiří Wilson Němec

V naší rodině, co hlava, to nějaké zvířátko. Ta zdrobnělina je jen pro odlehčení. Ve skutečnosti byste v naší rozvětvené famílii s přehledem našli několik volů a pár krav, které se za jistých okolností mění ve slepice.
Nejasnost do rodinného zvěřince vnášel dlouho tchán Zdeněk Plha. O něm se vědělo a také tak prezentovalo, že sedí na okrese, je pravou rukou předsedy a je velké zvíře. Skoro tak velké, jako sám předseda. Bližší určení o jaké, mimo to, že velké se jedná, bylo utopeno v lehké mlze. 

Trošku jasu v tomto směru přinesl můj kamarád Jarda. V hospodě po třech pivech a dvou velkých fernetech mi důvěrně sdělil, že Plha je svině. Pak mi sáhodlouze zdůvodňoval proč. Po pátém fernetu jsem některé politicko-hospodářské souvislosti konečně pochopil.

To jeho manželka, tchýně Alena, splňovala hned několik kategorií. Samozřejmostí je kráva i slepice. Při každé návštěvě, lhostejno zda u nás či u nich, se u Aleny ihned začnou projevovat příznaky rozdvojené osobnosti. Krávou pro činy a názory, slepicí proto, že jsou veskrze hloupé. Myslím ony názory i činy. 

Nepovedená a povedená bajka aneb parodie pro Dobešku - napsala Dana Emingerová

Idylka (parodie)

Byla jednou jedna liška, která byla mazaná, a zajíc, který byl rychlý, a oni spolu žili v lese a jednou se potkali a řekli si, že by měli být hodní, a tak byli hodní a všechno dobře dopadlo.
Poučení: Máme být hodní.


Liška a zrdcadlo 

Liška našla v lese zrcadlo. Obdivovala se v něm tak dlouho, že si nevšimla lovce.
Poučení: Kdo se dívá jen na sebe, nevidí nebezpečí.

Krásný večer - napsal Marek Bucko

Jarmilka mě dnes vyzvedne v práci. Šéfová dovolila, že mohu odejít dřív, protože mě Jarmilka pozvala na romantickou večeři. Volala mi to do kanceláře. Myslím si, že to bude kvůli oslavě výročí naší svatby. Jsem moc rád, že si vzpomněla. Spousta chlapů v práci si stěžovalo, že jejich ženy na výročí zapomínají. Jarmilka tedy asi ne.
„Bárto!“ zavolá šéfová.
„Ano, paní vedoucí?!“
„Volají z recepce, čeká tam na vás žena. Pro dnešek– jak jsme se dohodli- můžete odejít. Pozor! Nemyslete si, že se to stane pravidlem. Ale když máte to výročí…“
Vyskočím radostí a zapištím. Vedoucí obrátí oči v sloup a zakroutí hlavou. V rychlosti si ještě srovnám věci na stole, utřu prach ze svatební fotografie, zaleju květinu a běžím na recepci. Jarmilka nervózně okopává pult proti vchodu a kouří.

Kus Česka v Izraeli - napsal Marek Filičko

„Tak ty jsi z Česka,“ obejme mě paní, která mi právě předala klíče od mého bungalovu. Takové uvítání jsem nečekal, zvlášť, když jsem přijel s hodinovým zpožděním. 

Odpolední provoz podél izraelského pobřeží Levantského moře není pro nervózní řidiče. Husto bylo především ve 14 kilometrů vzdálené Haifě a jejím blízkém okolí, kde jsem na dlouhou dobu uvízl v zácpě. Paní Šula se nejdřív tvářila velmi přísně, ale stačilo říct, odkud jsem přijel, a přísnost byla ta tam.

Španělský ptáček - napsala Zdena Součková

Máme napsat popis nějakého jídla, ale aby to nebyl recept. No, tak nad tím nemusím dlouho přemýšlet, protože se zrovna vracím z oběda.
Španělský ptáček s rýží. Rýže je vůbec kapitola sama pro sebe, buďto rozvařená nebo nedovařená, dost problematická surovina. Dále teda nechápu, proč je ptáček zrovna španělský. Jako kdyby ve Španělsku měli nějaké zvláštní ptáky. To bych spíš brala „Moravský vrabec“, protože velikostí je to spíš vrabec než pořádný pták, aspoň u nás v práci 

v jídelně.

Jsem jako Evropa - napsala Hana Hermanová

Jsem jako Evropa,
nesu následky rozhodnutí jiných
a trpím.
Přitom jsem tak krásná,
ostatní mi závidí
a při každém mém zaškobrtnutí
– protože není lehké procházet se lehkým krokem na jehlách
po střepech z civilizace a kultury,
na kterou jsme byli tak hrdí –
čekají na můj konečný pád.

Často myslím na Martinu,
jak sedí dlouho do noci v práci,
zatímco její starší syn uspává toho mladšího,
a dělá zápis z porady,
kde se staří muži v obleku
připravují na válku,
a myslí si pro sebe:
pro tohle jsem své syny nevychovala.

Často myslím na Evelínu.
Její manžel řekl jejich dceři,
že maminka brzo umře,
protože se nechala očkovat proti Covidu
ze sobeckých důvodu,
aby mohla chodit do práce,
– je to stejně všechno jen konspirace –
a pak odjel na golf.

Děkujeme, ó Césare - napsal Jan Smrčka

„Quomodo ausus es?!“ (Jak ses opovážil?!)

Sedím v sedadle vznášedla času. Splnil jsem misi a vracím se domů. Naproti mně sedí Julius César a protestuje.
„Jak si to dovolujete?!" 

Má nádhernou latinu. Vždycky se divím, jak si ji dokázal uchovat během časů a půtek, které prožil. Dívám se mu do očí a jsem překvapen. Trochu nevím, jestli jím, sebou nebo situací. Blížíme se našemu datu a on nám vysvětluje, o co přijde, když dnes nepřijde do senátu. V Římě začíná svátek Id, on má být zavražděn, vlastně už má být mrtev a rozčiluje se, že to nestihne.

TAM, KDE SE SMRT NESCHOVÁVÁ - napsala Alexandra Safi Narwa

"Mami, viděla jsi někdy mrtvolu naživo?" ptá se mě dcera v oblaku štiplavého kouře.
Jsme v Pashupatinathu na otevřeném pohřebišti patřícím pod UNESCO, kousek od
Káthmándú.

Medvěd, pstruh a lín - napsal Honza Smrčka

Medvěd, pstruh a lín plavali do Hamburku.
Minuli Mánesův most a medvěd se ptal:
„Máme dobrý směr?"
„Nekecej a plav," okřikl ho pstruh.
Za Kralupama se medvěd znovu zeptal:
„Máme dobrý směr?" Bylo mu divné, že tak zvláštně kličkují.
„Drž hubu a plav."
U Litoměřic se nejistý medvěd zase ozval: „Opravdu máme dobrý směr?"
Neodpověděli. Věděli, jak je to daleko a nechtěli se vyčerpávat blbostma.
V Ústí se medvěd vynořil, aby se nadýchl. Pak skočil do vody, ale oni už byli pryč.

Poučení: Neopouštěj a nezdržuj kolektiv kvůli malichernostem.

Jak nás krab na chilli, ještěrky a rizoto s překvapením dohnaly zpátky k čínským polívkám - napsala Jasmin Carmel

Zhluboka se nadechnu a nasaju místní vůni, kombinaci smaženého street foodu, exotických květů oleandru a týden starých odpadků. Spokojeně se usměju, ale znechuceně přitom nakrčím nos. 

Singapur je velmi specifické město, napůl fascinující místo technického pokroku a architektonických skvostů, někde spíš jedna velká páchnoucí skládka. 

Školní třída - napsaly Lenka Pěkná a Ema Zděradičková

Rostlina třídní 
Lenka Pěkná

Každý den, od té doby, co mně přinesli z květinářství, jsem stával na okenním parapetu. Na dlouhé plastové desce lemující obrovská okna do školní třídy. Vcelku jsem si nemohl stěžovat. Měl jsem místo hezky uprostřed. Odtud jsem viděl jak na zelenou tabuli, tak na nástěnky s pestrobarevnými obrázky. Stejně jsem mohl pozorovat i to, co se děje u každého školního stolečku. Od katedry až úplně na druhou stranu. Ať už děti zrovna pozorně poslouchaly nebo zlobily o přestávce. 

Na druhou stranu, ibišku, který zdobil stůl paní učitelky, bylo co závidět. Celou místnost měl jak na dlani. Kromě toho mohl přes okraj květináče nakukovat i do počítačové obrazovky. Dokonce ho žáci často kreslili na hodinách výtvarné výchovy. 

To na mě si málokdo vzpomněl. Naposledy mě zalila mokrá houba, kterou někdo netrefil spolužáka…A tak se často obracím ven k okenní tabuli. Někdy tam prší na velké túje a javory v parku. Sním o tom, že alespoň jedna kapka dopadne i na mé listy.

Půst - napsala Sabina Prisender

8.30
Vstávám.
Krásná doba na vstávání, speciálně v zimě. Pracovní zpĕvavé radosti mám až odpoledne. Pro žaludek výhodné, šance na dodržení se zvyšuje. Hlava nebolí, noc byla spavá, navzdory úplňku. Dnes to zvládnu, určitě.

10.15
Z postele přehazuji televizní stanice. Hledám zprávy. Když budou o válkách a o utrpení, a to budou, žaludek se trochu stáhne, obvykle to pomáhá.
Bohužel, všude se vaří. A to máme před Velikonocemi, a na mém oblíbeném rádiu Klasik v koupelně se všichni postí tak zuřivĕ, až jim ujíždí tóny. Jen aby neujíždĕly dnes i mnĕ, máme před soutěží. Pro jistotu chystám náhradní program, kdyby hlas slábl, zastoupí mĕ Péťa a Vlk, nedá se nic dĕlat.
Ještě vyžehlit pĕt košil, večer nebudu mít sílu.

HOSPODA U SANĚ aneb Kanape - blues - napsal Jiří Wilson Němec

Klapají klapačky na zavřená ústa

třesou se natáčky a slina hustá
ukápla a v koberci je díra
U saně se dneska ještě nezavírá.

U saně je dnes den otevřených dveří
v troubě pečou husu, ze které lítá peří
mlčení je luxus, ale neveliký
v gatích naděláno a zaděláno na knedlíky.

U saně je den pro ty neženatý
a pro ty co si myslej, že jsou,
ale nejsou svatý.

Je-li libo chanel, byla by vůně síry
nalejou ti mok, po kterém jsi čirý
průhledný jsi skrz naskrz celý
jen plyn vyrábí náhle rozkvašený zelí.

Psaní dává křídla - jarní zpravodaj 3/2026

Dana s Vláďou Krocem v Radiožurnálu

Milí přátelé psavci!

PSANÍ PODLE LUSTIGA má velký přesah 

... někdy dokonce až na vzdálený konec světa. Nezasvěcený by si řekl kurzy, školení... ale ve skutečnosti se vytvořila komunita přátel, kteří si pomáhají i v nečekaných situacích. Naše spolužačka Alexandra Safi Narwa uvízla s rodinou na více než dva týdny v Káthmándú. Nepálský trek se prodloužil poté, co 28. února Izrael a Spojené státy zaútočily na Írán. Nakonec cestovatelé sehnali zpáteční letenky na 16. března přes Dilí a kazachtánský Uralsk. A právě tam jim zařídila přijetí u svých krajanů Asja Žilová. Petr Pravda pak o strastech cestovatelů napsal článek do Koktejlu, který na jejich situaci upozornil. 

Safi bude o neplánovaném dobrodružství vyprávět na první lekci kurzu cestopisů 25. března. Přijďte si ji poslechnout! 

Hezké jarní čtení přeje Dana

---

Dlouhodobý on-line kurz cestopisů s Danou Emingerovou 

startuje 25. března. 

Desetidílný on-line kurz psaní knih s Klárou Dvořákovou 

začíná 2. dubna.

Dlouhodobé kurzy jsou nyní o 5000 Kč levnější s kódem ug782ewq.

Rezervujte si 21. listopadu na letošní speciální autorské čtení na Dobešce

---

Host Radiožurnálu v CRo 28. února 

Co dělají naši lektoři

Dana Emingerová byla hostem Radiožurnálu 

a televizního pořadu Sama doma 

Sama doma 22. ledna

V rozhlasovém interview s Vladimírem Krocem mluvila o tom, co účastníci kurzů Psaní podle Lustiga chystají k letošnímu 100. výročí spisovatelova narození, čím je jeho metoda výuky tvůrčího psaní unikátní. A také o knihách, které v rámci seminářů vznikly.

V pořadu Sama doma Dana vzpomínala na časopis, který vydávala v deseti letech, či na vratného Bláhu z arcibiskupskeho paláce, co jí zajistil setkání s papežem Janem Pavlem II.

---

Zajímá mě člověk. Zajímá mě hrdina, který je na konci příběhu slušnější než na začátku. Zajímá mě konflikt dobra a zla. Je obsahem všeho, co prožívám.

Arnošt Lustig

---

Foto: Alan Pajer

100. výročí narození Arnošta Lustiga

Letošní autorské čtení na Dobešce se koná 21. listopadu

Půjde o divadelní představení, které bude vypadat jako zábavná i poučná lekce tvůrčího psaní. Vystupovat budou nejen žáci, ale i Lustigovy spisovatelské ikony: Aristoteles, Ezop, Hemingway... Lekce bude zahrnovat výuku "literárních cihel", a to vždy ve dvou provedeních - nepovedené a jak to má vypadat. Zatím zkoušíme vymýšlet parodie na nezdařené úkoly, ale je to dřina psát nepovedeně tak, aby to bylo zábavné. První pokusy najdete zde. A klidně vymýšlejte další. Zadání je napsat špatně, ale zábavně úkoly: MŮJ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ZÁŽITEK, POPIS, DIALOG, AKCE, BAJKA, CESTOPIS, LITERÁRNÍ ESENCE (veselé, smutné, krásné, hnusné, erotické). Nejvtipnější texty zařadíme do představení. Zároveň uvítáme nápady, které detailněji rozvinou výše uvedený koncept. Kdyby se to povedlo, mohli bychom s programem vystupovat i jinde, než před Vánocemi na Dobešce. :) Pište na info@danaemingerova.cz a do předmětu uveďte "Dobeška AL100".

---

Cigaretka - napsala Marta Kroisová

‚,Pani? Mladá pani? Kouříte?“
‚,Ne…“
,,No ale vy vypadáte jakože kouříte…víte co. Vy nemáte cigaretku anebo aspoň ňákej zapik?“
,,Nemam.“
,,A můžu vám čuchnout k dechu?“
,,Cože?! No to rozhodně ne!“
,, Jój. Ale ty fak vypadáš, že kouříš. Nemáš aspoň vapu?“
,,Ježiš…tak to jsem dnes opradu potřebovala! Uhni! Jede mi bus.“
,,Svině!“

Snídaně - napsala Miriam Speváková

Každé ráno je pro mě stejné, takové ho mám rád. 

Na rohu našeho malého náměstí je starý secesní dům s béžovou fasádou. Ten dům má mnoho oken, ale já jsem zjistil, že to nejlepší je ve třetím patře druhé zleva. Když si tam sednu, vidím pohodlně do všech směrů. 

Především je ale naproti můj oblíbený obchod. Zrovna v tuhle dobu je v něm rušno. Dveře nemají skoro šanci se zavřít v proudu lidí vcházejících dovnitř, aby si koupili něco dobrého. Uvnitř jsem sice nikdy nebyl, ale i zvenku jsou vidět řady nejrůznějších housek, rohlíků, koláčů, chlebů, buchtiček a co si jen můžete představit. 

No, a nakonec ta vůně, při každém otevření dveří si z ní můžete už představit, jak se vám do pečiva zanořuje zobák.
Zbystřím. 

Cink, cink, slyším zvonek od dveří, ze kterých teď vyjíždí tmavě modrý kočárek a v něm malý chlapec ožužlává kousek rohlíku. 

Přichází ta chvíle, kterou tu každý den vyčkávám. Malá ručka se rozmáchne se a rohlík už letí přímočaře k zemi, kde se ještě trochu odrazí a asi půl metru se dokutálí po chodníku. 

JELENOVA PRAVÁ RUKA - napsala Anna Vocelová

„Heč, jelen dvanácterák si mě vybral jako svou pravou ruku ve vedení naší Lesní společnosti,“ chlubila se srnka ostatním na palouku. „A ani jsem nemusela na žádný pohovory, jako ostatní zájemci, stačily mu moje ladné nohy a nevinný kukuč.“
„Té se to mluví, když je z nás všech nejštíhlejší,“ posteskla si zklamaně jezevčice.
„Neboj, jezevčice, všeho do času. Koncem léta budou mít na našeho generálního ředitele stejnak pifku všichni v kamizolách. To jsem zvědavá, k čemu mu ta štíhlonohá nádhera bude,“ pravila sova.

Dříve přátelská srnka se jen naparovala a čím dál více dávala ostatním najevo, že jen ona může věrně doprovázet jejich nejvyššího.

Jenže…. Jak předpověděla sova, v polovině babího léta byl dvanácterák zastřelen, zrovna když jeho pravá ruka měla polední pauzu. 

Deník uvíznutí, aneb následky války s Íránem - napsala Alexandra Safi Narwa

UZAVŘENÉ NEBE

Po dvou týdnech trekování v Nepálu jsme se ocitli v situaci, kterou jsme opravdu nečekali. Uvízli jsme v Káthmándú – bez jasné cesty domů. A vím, že nejsme sami. Jenže na rozdíl od jiných zemí, tady nejsou žádní Češi ani organizovaná pomoc.
Z aplikace DROZD nepřišla žádná zpráva. Ambasáda v Dillí nám pouze popřála šťastný návrat domů a doporučila vyřídit si víza do Indie. Nehledě na to, že komerční lety z Dillí pro naši rodinu jsou v ceně levného bytu v Česku!

Mezitím jsme už koupili třetí letenky, a každý let byl zrušen. Poslední jsme koupili včera – na 11.3. a za hodinu přišla informace taky o zrušení.

Povánoční úklid - napsal Marek Bucko

„ÁÁÁU! Neklopit! Křehké! Vždyť je to na tý krabici! Obrázkama! Tomu musí rozumět i děti. Určitě minimálně ty čínský, co mě vyrobily. 

Ale v Číně asi nebudu. Na to to se mnou pohazovalo moc dlouho. Mám pocit, že se na mě někdo dobývá. Po několika týdnech uvidím světlo. 

A už mě něčí ruka tahá ven! Vidím i obličeje. Tak podle nich fakt nejsem v Číně. Jak to spolu mluví? Zvláštní řeč. Napůl šišlají a občas zvuk, jako když se rozbíjí porcelán. Ale myslím, že tenhle jazyk mám v nabídce. Uvidíme, až mě zapnou.“

BOŽÍ MLÝNY - napsal Jiří Wilson Němec

V tu dobu býval lázeňský bazén pravidelně skoro prázdný. Procedurální cvičení skončila a hladinu čeřila jen dvě těla. Proto bylo s podivem, že se uprostřed srazila.
„Jejda,“ promiňte, to jsem nechtěla,“ vyhrkla Jitka. „Víte, já su slabozraká, špatně vidím a tak…“
„Tož nic sa nestalo tak hrozného. Kdyby tu bylo narvané, srážaly bysme sa furt, no né? Ale když už sme sa tak srandovně seznámily, co kdyby sme po bazéně zašly spolem na kávu?“navrhla ta druhá. „Tož na tykání, já su nejaká Lída Slintáková.“
„Tak dobře. Ahoj. Já se menuju Jitka,“ přijala nabídku druhá plavkyně.
„Tož jak už si tu dlúho?“ ptala se Lída.
„Zítra to bude už týden.“
„Já sem jezdím každé deň ambulantně. Bydlím kósek od Luhačovic. V Polichně. Znáš to tam?“
„Ne. Nikdy sem tam nebyla.“
„Tož to mosíš přijet ke mně na návštěvu.“

Meditace - napsal Oldřich Voženílek

Polámej to ve dvou rovinách
Moje bystrá mimoběžko
Slzám smutku v mlžných krajinách
Dá se věřit jenom těžko

Chraň si všechna nitra zákoutí
Bují ať a nebo hynou
Neukazuj že tě zarmoutí
Jak se plní starou špínou

Že se někdy v sobě nevyznám
Že se jednou neprobudím
Že se nikdy bohu nepřiznám
Proč ho škodolibě prudím

Pět důvodů, proč psát i ve zlých časech - napsala Sabina Prisender

Vladimír Jiránek kolem roku 1987

1. Nevíme, jestli jsou zlé. Můžou totiž přijít ještĕ horší. A prarodiče nám k té skepticko-optimistické myšlence souhlasnĕ kývají z nebe na pozdrav.

2. Víme, co se od nás pisálků chce. Autenticita. V pořádku. Ale ještě víc se chce nadĕje, uklidnĕní, humor. Občas se to neřekne naplno, ale čtení má být únik i posila. Hvĕzda na horizontu, za kterou se vyplatí plachtit. Příslib pevniny, kde najdu myšlenky a pocity, které mám já sám, a jen náhodou se nĕkomu jinému podařilo je odít do trochu krásnĕjšího šatu. Iluze toho, že co je psáno, to je dáno. "Ich mach mir die Welt, wie sie mir gefällt," zpívá Pipi Dlouhá Punčocha. "Udĕlám si svĕt, jak se mi líbí." Svoboda pisálků. Ale co když to nikdo nebude číst...?

3. To je přesně ono. Když to nikdo nebude číst, tak jsem to netrefil. Našel špatná slova. Anebo nepochopil strukturu. Ne každý žvanil je solidním stavitelem. Samozřejmě. Anebo mám jinou "nadĕji, uklidnĕní a humor". Řekl jsem to naplno, vyřval to intimno do svĕta... a svĕt mlčí. Neshodli jsme se. Místo odpovĕdi mlčí. Noční můra všech pisálků. 

Anebo jen moje?