Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

19. října 2018

Lekce přijímání- napsal Yakeen

Vilu s bazénem a tropickým skleníkem? Skleničku vína? Vlastní malé apartmá v Kermanu? Luxusní restaurace, starostlivost a péče o hosty a, snad až zahanbující, lekce v pohostinnosti? To pro nás už navždy bude Írán.
Překonali jsme poslední kilometry pouště, a pak z ní tunelem vjeli do údolí, ve kterém je klima snesitelnější, a proto jsou zde prastará města. V Kermanu se karavany připravovaly či zotavovaly z pouštních cest celá století. Bylo tedy snadné a příjemné se na celý den ztratit v propletencích bazarů, karavanserájů a mešit. Do klenutých chodeb má horko vstup zakázán, a slunce smí nakukovat jen malými otvory ve stropě a to jen proto, aby mohlo svými odlesky ozdobit orientální nádheru tepaného nádobí, mědi, zlata a stříbra.

18. října 2018

Debil - napsal Matyáš Staněk

Tak tenhle vlak mi neujel, tenhle ne. Tebe sem chytla, tebe, jo. Ty seš mi ale milejší víš? Máš hezkou mašinku, na rozdíl vod tamtoho.
Ta tvoje mašinka, ta mě určitě doveze do cíle, na rozdíl vod tý jeho, víš? Seš vážně pěknej, ve tvym kupé sou kožený sedačky a výhled máš nejkrásnější na světě, z tvýho okna uvidim kus světa. U něho sem čuměla na hnusnej komín vod továrny, debil. 
A ten tvůj jídelní vůz, paráda, všechno tu máš vymyšlený do detailu, ani centimetr místa nepřijde nazmar, tady se prochází, tady se sedí, tady je fronta a támhle pultík.

Kolaudace - napsala Hana Zdražilová

„Tak jsem tady,“ řekla Hanka a začala si sundávat boty. Udivená jsem stála ve dveřích a hlavou se mi honilo, kdy jsem naposledy s Hankou mluvila a co jsme si řekly… a také proboha to, kdy jsem ji vlastně pozvala?
Urputně jsem vzpomínala, ale nedokázala si vzpomenout. Asi už blbnu, jsem přepracovaná, mohlo se mi to stát...
Pozvala jsem ji do kuchyně (v obýváku byl bordel jako v tanku). V kuchyni jsem zmateně začala vytahovat nabídku čajů a káv.
„Džus nemáš?“ zeptala se.

O volovi a tupém davu - napsal Miroslav Tichý

Byla jednou jedna malebná vesnička v horách. Nacházela se v krásném údolí mezi loukami, táhnoucími se od potůčku až k vrcholkům,  kde byla stále zima.  Na konci té vesničky žil starý muž a v malém kravínu za svým domkem si choval pár kusů dobytka.
Jeden býk a jeho harém v podobě asi 10 krav,  tu žili spokojeným životem.  Až na toho vola. Tažného a věčně nespokojeného. 

17. října 2018

Poslední výlet - napsal Miroslav Tichý

,,Chci do Švýcarska."
,,Prosím Tě nezačínej s tím zase, už jsme to probrali."
,,Zaplatím si to."
,,Ty máš peníze? Kdes na to vzal?"
,,To není podstatný. Mám je. Tak vezmeš mě tam?"
,,Ne! Prostě ne! Vědět, že se o tom budeš chtít zase bavit, radši bych nepřišla."
"Jenže ty nevíš, jak mi je. Chodíš si mě sem jenom prohlížet jako do muzea."
"Netlač na mě, já tě tam vzít prostě nemůžu."
"A proč?"

Třídní schůzky - napsala Šarlota Šetinová

Konečně. Je tu den D. 
Poslední úprava již tak dokonalých vlasů, odkašlání, zaklepání na dveře s viditelným opotřebením, odpadávající klika je toho důkazem. Vstupuji přesto do malé třídy jako hrdá matka.
"Dobrý den, vážení a milí!" pronesu vznosně...
Ostatní rodiče najednou cítí, jako by příchod té urpurtné dámy způsobil zmenšení již tak malého prostoru.Vzduch nějak houstne.

Vysoká škola v Motole - napsala Pavlína Šelbická

No konečně! Celej rok čekám, kdy přijde zase ten den, kdy nabydu pocitu, že mi ten 5 let vydřenej vysokoškolskej titul k něčemu je. 

Vstoupim se staženym krkem do čekárny s nápisem „Endokrinologie a nukleární medicína“ a jako každej rok s prvním nádechem zdejšího vzduchu málem vrhnu snídani. Ale tý by byla škoda, žejo. Dobrý, hlavně klid. Je to jen rutina. Seš v pohodě. Zdravotně. Psychicky teda nejsi v pohodě vůbec, ale koho to tady zajímá?  K nemocnicím nemam nijak negativní vztah, dost mi pomohli, měla jsem dycky kliku na sestry, doktory, spolupacienty i na měkkost nemocničních polštářů.

16. října 2018

Pýcha předchází Írán - napsal Yakeen

Foto: Satya
Vždycky se trochu s despektem dívám na namachrované džípáky. V komunitě offrouďáků se jim říká "nazvedané".
Je to proto, že často v těch nejdokonalejších strojích, určených pro rozlehlé stepi a pouště, vozí načančané maminky děti po Praze do školky a sebe po kafíčkách. A já mám dojem, že slyším zoufalé kvílení strojů, trpících omezeními silnic, předpisů a nedostatkem dobrodružství.
Naše Míca je skromný, ale výkonný terénní automobil.

Sousedka odnaproti - napsala Jana Chaska Tomanová

Jana Chaska Tomanová
Přišlo jaro. Jiné, než všechna jara před tím. Já jsem se rozhodla začít nový život. Bez svého tehdejšího muže. V novém domově. Vše bylo nejisté a bolestivé. Zároveň nabíjející a vzrušující.
Odjela jsem malovat do přírody. Na místo s nádhernou energií.
Jaro ten rok bylo velmi šťavnaté. Zelenou lemovala žlutá. Bílá měla nádech růžové. Jarní sluníčko chtělo ukázat svoji hřejivou sílu, ale zima mu to ještě kazila ledovým větrem.
Moje práce vypadala přesně tak jako můj momentální život....

15. října 2018

Moje cesta balonem alias velké překvapení - napsal Jan Smrčka

Dostali jste někdy špatný dárek? Nemyslím, že se něco kazilo, poškodilo nebo bylo rozbité. Něco, co jste nechtěli a tudíž si s tím nevíte rady. Já jsem dostal jako dárek let balonem. Myslel jsem, že se mně chtějí zbavit. Přemýšlel jsem, co jsem komu udělal. Proč jsem znelíbil...

"Tatí, ty si hroznej! My se snažíme a ty si nemožnej.," dozvěděl jsem se od dětí.
"Karle, já tě nepoznávám," na to manželka.
Ani ostatní nechápali, proč já nechápu. Pro mně to byl trest, rána do zad. Nemám rád výšky, adrenalín, exhibice ... touží po klidu, pohodě, přírodě, přátelích. Copak to nevědí?! Je to podraz a basta. Zkažená oslava, den. Prostě propadák. Jdu se z toho vyspat.

Statistika v praxi - napsala Olga Hánová

„Ahoj mami, zítra jdu do města, chceš něco přinést?“
„Jo, chci, ale zase se mi budeš smát. Zajdeš mi to papírnictví?“
„Ono už je zase září? Už to slyším, hlavně ten největší kalendář, co tam mají, viď!“
„Nesměj se, to je vážná věc. Potřebuju ten největší, aby se mi tam všechno vešlo, v prosinci už ho neseženu. A na ty barevný propisky, nezapomeň. Jo a vezmi mi ještě jeden malý notýsek, nějaký hezký. A hlavně nezapomeň účtenku.“
Ještě cestou se směju.

Zadrženi v Rusku - napsal Yakeen

Pomlácený potetovaný chasník měl tak 4 promile a jenom něco mumlal. Naopak zmalovaná, hubená rajda se hlasitě smála, prakticky čemukoliv a lákala k sobě policejního vlčáka, který místností probíhal bez náhubku a mně olízl prsty v sandálech. Bral jsem to jako mezinárodní pozdrav od našeho psíka Káji a vlastně to byl nejhezčí okamžik na ruské policejní stanici.

Ale to by nebylo chronologicky správně, začít naším zadržením, protože to se odehrálo až pátý den.
Tak tedy popořadě. Do Ruska jsme vklouzli stejným přechodem jako loni, ale za pouhé tři hodiny. Pohraničníci znovu chtěli vidět úplně všechno, ale papíry vyplnili za nás a byli korektní a v pohodě. Pak jsme minuli Kursk a Voroněž, a přespali v polích za ní, když jsme si před tím upekli rybu z Volhy.