Příběhy na sedm slov - účastníci večeře v Chateau Havel

Eva: Co je na těch šatech nejkrásnější? Ta žena!

Jan: Listopad. Havel. Srdce. Klaus. Pero. Zeman Trenýrky.

Dušan: Školy jsou plné studentů, ale knihovny prázdné.

Ivana: Změnila jsem sebe, slunce svítí i v noci.

Pavel: Lidé přicházejí a odcházejí. Blbost je věčná.

Alice: Mravy jsou důležité, ale humor vítězí.

Dobré ráno - napsala Michaela Brychtová

Venku svítalo a uvnitř doznívala Bachova předehra. Znáte ji, taková ta krátká a něžná. Stejně jako dnešní nebe. Mizivě krvavé a s ranními ptáky, jako předzvěstí vycházejícího slunce.
Gramofonová deska se prodrala ku konci a jehla se točila v kruhu. Vypnula jsem ji, aby se jí nemotala hlava.
Pootevřeným oknem nakoukl čerstvý vzduch a opatrně nadzvedal záclonku. Vlnila se jako moře.

Vzpomínka v přítomnosti - napsala Hana Kavalová

Rok se sešel s rokem.
Pomalu, krok za krokem.
Jsem zpátky.
Stojím u vrátek do zahrádky.

Uspořádávám své neklidné myšlenky.
Milenci a milenky.

Takový je život
v lázeňském dění.

Dnes přicházím naposledy - napsala Klára Dvořáková

V zámeckém hotelovém pokoji číslo sedm sedí starší dáma v klobouku zdobeném květinami. V rukách, oblečených do krajkových rukaviček, drží odřenou knížku veršů. Kotníky má způsobně překřížené pod židlí a krémovou sukni pečlivě uhlazenou. V očích se jí zračí očekávání.
Dnes je 20. května a svátek má Zbyšek. Její Zbyšek. Za chvíli přijde na jejich "poslední schůzku". Už po třicáté. Přestože se viděli tolikrát, jejich dostaveníčka Viole nikdy nezevšedněla. Vždy byla romantická, krásná a příliš krátká...
Hodiny na starožitném prádelníku odbíjí tři čtvrtě na dvě. Přijde dnes Zbyšek? Viola o něm nemá žádné zprávy. Vídají se jen jednou ročně. Ve stejný den, stejnou hodinu.

Psaní podle Lustiga - napsala Michaela Brychtová

U stolu sedí několik lidí. Horlivě ťukají do klávesnic svých počítačů, škrábou do poznámkových bloků a znovu a znovu po sobě neslyšně čtou svá díla.
To zrovna zadala Dana Emingerová, v roli lektorky, nějaké cvičení.
Nedočkáte se zde výkladu podle předem připravené prezentace, promítané na plátno v zasedací místnosti, ani drcení se pravidel zpaměti.

Děcka. Tak to je pecka. Dojela jsem do Německa.
Poprvé v životě. A to jsem se ani nemusela stydět. Znáte tu hlášku? Stydím se tak, že se asi propadnu až do Západního Německa? No a já beze studu se propadla, a přímo do skvostu kulturního dědictví UNESCO městečka Bamberk.
Začalo to nevinnou otázkou spolustolovnice, zda nechci na výlet. Podmínka uskutečnění bylo minimálně dvanáct účastníků. Pokud se nenaplní stav, tak se nikam nejede. Přemýšlela jsem jen chvíli a řekla si, kdy když ne teď? Kde, když ne Bamberk? A tak jsem zašla do VIP clubu s otázkou, zda je ještě volno?

Hrůza ve vlaku - napsala Helena Elderová

Stojím na perónu a čekám. Vlak do Brna přijíždí. Hurá. Nastupuji do vagónu. Hlavně, abych si nesedla vedle nějakého uřvaného děcka. No, i kdyby – dám si sluchátka a poslechnu si to nový CD od Mirai.
To snad ne, z druhé strany se do vagónu řítí rodinka se třemi dětmi. Bože pomoc, oni si sedají ke mně. „Ty si sedni támhle vedle té holky a vy dva budete sedět se mnou a s tátou.“ Jaképak vedle té holky? Jaká já jsem podle ní holka? Snad je ta matka zvládne a oni budou v klidu.

U splavu - napsala Michaela Brychtová

Zdenka Nedvědová

Stála jsem na břehu řeky. V uších mi pískalo a nohy jsem měla jako z tvarohu. Dýchala jsem, ale kyslík ne a ne dojít do hlavy. 
Nad jezem pobíhaly dvě malé děti a pes.
Pod jezem se tříštila divoká voda o loď naraženou na kámen. 
Mraky se mračily a děti měly strach.
Tam, kde pod splavem voda vířila, barvila se řeka do červena.

Pro Ilonu - napsal Šimon Pravda

Stojím zhrzen před maturitní komisí v upoceném saku. Předseda slavnostně předčítá výsledky monotónním hlasem. Ještě ke mně ani nedošel, když se mezi učiteli náhle spustí hysterický pláč. Line se z modrých očí, ve kterých jsem bezmocně lapen už celé čtyři roky.
Ano, cítil jsem se jako blbec. Ale ty hluboké oči ten den plakaly jenom pro mě.
Zkoušku dospělosti mi odložili na září. Rodičům jsem musel vysvětlovat nevysvětlitelné, proč jsem se neučil, a své dívce dokázat, že i bez maturity jsem stále úžasný. Babičce jsem všechno radši přiznal hned a děda? Ten mě vzal na ryby a obohatil mě o své další životní moudro: „Průser to bude, až ženský pro tebe plakat přestanou.“

Pro Šimona - napsala Ilona Vlachová Šimánková

Stál tam upocený v saku. Pamatuji si, jak ho nosil na všechny plesy. Pořád mu je trochu velké. Kluka, co se mi stal přístavem v mých vodách třídnictví, teď musím potopit. Blbec, blbec. Proč zrovna on? Vždyť vím, jak rád čte a píše poezii. Často zajde do kabinetu a ptá se mě na názor na tu či onu knihu. Smekám před ním, čte víc než já na gymplu.
Dokonce přečetl Dona Quijota (prý jsem o tom na hodině tak živě vyprávěla... a to jsem protrpěla jen půlku prvního dílu a na víc jsem se nezmohla). A teď ho musím vyhodit z češtiny od maturity. Avantgarda. Chyběl na ni, byl tou dobou na Novém Zélandu a psal mi odtud dopisy. Těšila jsem se na ně. Pokaždé tak mile naivní, něžné, plné dobrodružství. Takhle kdyby to napsal slavný Miguel Cervantes!

Festivalové trauma - napsala Michaela Brychtová

Stálo tu vedle sebe asi dvacet pojízdných toalet, páchnoucích na sto honů. Všechny byly obsazené. Konečně se jedna uvolnila a já vyrazila z čela fronty přímo k ní, neočekávaje nic hezkého.
Jednou rukou jsem otevřela dveře toitoiky a vzápětí si druhou zacpala nos.
Když už jsem došla až sem, tak přeci neuteču, uklidňovala jsem se. Něco takového jsem totiž ještě neviděla.
Taková ta díra, do které kadíte a čůráte, byla plná až po okraj, takže kdybych si tam chtěla sednout a ulevit si, namáčela bych si v tom zadek. Koš, pokud to byl koš a ne jen hromada odpadu, překypoval použitými vložkami a krví prosáklými tampóny.

Sedlákovi koně - napsal Ondřej Malina

„No dej si, zasloužíš si to.“ Koňské zuby se zprvu váhavě zakousnou. Ale pak už jablko spokojeně přežvykují.
Při doteku hnědák ještě ucukne. „No, no, to byla střelba v dálce,“ uklidňuje vojín Klečka hlavně sebe.
Doma v Čechách býval sedlákem. Jeho koně byly ty nejlepší v širokém okolí. Dokázaly odtáhnout celé tuny nákladu. To věděl i Leutnant Pařízek když je zabavoval pro armádní účely.
„Budou dobře sloužit císaři ke cti a tahat náklad v trentinských pevnostech.“
 Když páni v uniformě odváděli koně, Klečka zuřil. Ještě se bezmocně díval, jak postavy mizí na polní cestě nad vsí, pak ale zamáčkl slzu a vyběhl ze statku. Dobíhá oficíry a podepisuje rychle papíry. Nechal se naverbovat s nimi.