Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Všechnopárty 29. června 2018
Dana Emingerová odpovídá na otázky Karla Šípa tak dlouho, až ji prosí, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru".
"Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisovatelka a lektorka tvůrčího psaní.
Podívejte se zde

Od čtení až ke spisovateli - napsal Martin Tomášek

Miluju ten okamžik, kdy otevřu právě zakoupenou knihu, cítím tiskařskou čerň a slyším šelest stránek při jejich otáčení.

Od narození jsem na vozíku, a tak je čtení jen jednou z mála činností, kterou mohu provozovat sám, bez pomoci druhého člověka. A čtu hodně. Díky mému handicapu bychom si doma mohli otevřít soukromé knihkupectví. Knihy jsou všude. Už to došlo tak daleko, že kvůli nedostatku místa v policích jsem si musel začít knihy půjčovat v knihovně. Nejdřív jsem se bál,  že budu pořád platit penále za pozdní vrácení. Ale nedělal jsem nic jiného, než četl, jedl a spal, takže přečíst jednu knihu za měsíc už zvládnu.

Má nevěrná Věra - napsala Klára Dvořáková

Kdyby mi ještě ten čtvrtek ráno kdokoliv jen naznačil, že mi manželka Věra bude nevěrná, nejdřív bych se zasmál a pak mu rozbil hubu.

Věra není žádná taková. Je to tahoun. Můj kámoš do deště a nepohody. Vždycky jsem se na ni mohl spolehnout. Jsme spolu dvacet let a vychovali jsme dvě děcka, teda hlavně vona, protože já sedím celý dny v kamionu a pendluju Evropou.

Ale už za pár hodin jsem se měl přesvědčit, že co platilo celý náš společný život, může být během jednoho dne úplně jinak.

Na prvním rande - napsal Martin Tomášek

Ahoj, jak je?
Jo, dobře a ty?
Jo, jde to. Jé, promiň, zapomněl jsem se představit…
Co blbneš, vždyť si už nějakou dobu píšeme.
No jo vlastně. Tak co tu děláme.
No to nevím, proč jsi mě pozval do hospody, když jsme byli domluveni, že půjdeme do kina.
No jo, vlastně. Když už jsme tady, dáš si něco? Na kino máme ještě čas.
Hm, ani ne.

Co když to bouchne? - napsala KLára Dvořáková

Když naše dítě dostalo ke svým 9. narozeninám velkou krabici s nápisem „Chemistry laboratory“, byla jsem nepochopitelně klidná.
Jednu podobnou sadu už doma měl, a kromě pár plastových nádobek, lžiček, pipety, papírku na měření PH, obsahovala už jen jedlou sodu a kyselinu citronovou... Nic, čeho by se žena-hospodyňka bála. Když jsem zvládla kvašení, kynutí, zavařování a sterilizaci, tak mě nějaká hra pro děti nemá šanci zlomit.
Jak se ale za pár dní ukázalo, neměla jsem ji podceňovat.

Píseň smrti - napsal Martin Tomášek

Zdravím. Zatím mne neznáte. Tak mi dovolte, abych se vám představil, než vám odvyprávím svůj příběh života. Jmenuji se Morthus. Ti chytří si to přeloží. Pro ty méně zdatné v cizích jazycích, Morthus smrt.
Když se řekne smrt, tak si určitě každý představí hromadu kostí s kosou. Svým způsobem máte pravdu, je to můj pra pra předek. Rozdíl mezi námi je ten, že on tu byl před Kristem já po něm. Z toho tedy vyplývá, že jsem se tu objevil v roce nula v den narození Krista. Z toho plyne, že už jsem tady mezi vámi více, než dva tisíce let.

Šestý věk, Hesiodos a Músa - napsala Diana Míčková

Podle Hésioda žilo na zemi již několik pokolení. První byl věk zlatý, po něm nastal věk stříbrný, posléze bronzový, poté přišel věk hrdinů a nakonec věk železný, v němž podle jeho vlastních slov žil i samotný básník…
Músa sedí na kameni na Helikónu, kolena pod bradou, natáčí si na prst pramen vlasů a ušklíbá se. Přesně na tomto kopci věnoval kdysi Hésiodos Músám krásnou trojnožku, již získal jako cenu v básnické soutěži. Právě na tomto kopci totiž kdysi Hésiodos pásl ovce, a při této bohům libé činnosti jej nalezly a políbily Músy, a od té doby se mu verše ze rtů jenom řinuly. Tak praví legenda.
O tom, že legendu o sobě napsal proslulý Hésiodos sám, se už tolik nemluví, a samotných Mús se na to nikdo neptal.

Kouzelné dědictví - napsal Martin Tomášek

Jmenuji se Jiří Stehlík, je mi 44 let a jsem majitelem dnes už velmi úspěšné firmy, která se zabývá výrobou hraček. Rád bych vás seznámil se svým životním příběhem, abyste viděli, že ani majitel úspěšné firmy to nemusí mít v životě tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.

Psal se rok 1966, když se jednoho podzimního deštivého rána v jedné polorozbořené nemocnici na okraji chudinské čtvrti narodilo dítě, kterému jeho maminka dala jméno Jiří. Praženice, kde se moje máma živila jako poštovní doručovatelka a táta pracoval jako úředník na místním úřadě, je docela krásné a honosné město.

O nenaplněné lásce - napsal Martin Tomášek

S tebou si píšu. Už je to dlouho, teď už to bude jen vzpomínkou pouhou. 
Propojeni slovem, propojeni větou a láskou se mi slova pletou, nemůžu psát, nejde mi to, slza stéká mi po tváři.
Propojeni jen tečkou víc a víc mi slzy tečou.
Nejde zapomenout na ty měsíce, co, jsme si psali. Bylo to tak skutečné, jako bychom spolu dlouho byli a ještě déle žili. Jen není možné v tom dále pokračovat, není možné se nikdy potkat.
Bodá, to bodá, jako led není to žádný med.

Bajka o sebevraždě křečka džngarského - napsala Hana Kavalová

Vešla jsem do zverimexu a nasála tu neuvěřitelnou pachuť zvířat, žrádla, lidství a lásky k bližnímu svému.
Ležel v rohu klece a tvářil se netečně.
Když vzala jsem ho do dlaně, řekl „no konečně“.
Vůbec jsem neřešila jeho povahu a vzala si ho domů.

Vystlala jsem mu jeho nový domov a v tu chvíli zničila si ten svůj.

FOCENÍ JAKO CESTA DO VLASTNÍHO NITRA - napsala Ingrid Santariusová

Ilustrační foto z webu Dary Kuzmič www.darakuzmic.cz/

Přišla jsem k Daře a ona se mě zeptala, kdo vlastně jsem?
Uvědomila jsem si, že svůj zrak velmi často obracíme navenek, ale málokdy dovnitř. Neustále jsme bombardováni spoustou vnějších vlivů a představami okolí o tom, jací bychom měli být. A bojíme se ukázat, jací doopravdy jsme, abychom nebyli odsouzeni.
Ale jací doopravdy jsme?

FB přátelství - napsala Hana Kavalová

Tak jsem na facebooku. 
Jsem tichý, něžný rebel.
Trvalo mi to devět let, devět měsíců a devět dní než jsem řekla ano. Porod v přímém přenosu. Teď se mě ten bláznivý systém ptá, jak se cítím a co se mi honí hlavou…
Nu, cítím se fakt skvěle a hlavou se mi konečně po pěkně dlouhé době nehoní nic. Mám pusto, prázdno, klidno a pohodově. Nevím, jestli to FB bude připadat dost nebo málo, ale pro mě je to tak akorát.