19. února 2019

Žádost v jeskyni – napsala Lucie Lechnýřová

Pomalu jsme scházeli po kamenných schodech a před námi se otevíralo téměř mystické místo. Ze stropu visely špičaté krápníky a u posledního schodu se rozlévalo podzemní jezero. Oči mi vzlétly ke stropu, kde malým otvorem prostupoval paprsek světla a dopadal na molo a kulatý ostrůvek uprostřed jezera. Jedním krokem jsem ponořila obě chodidla do průzračné vody a hejno malých rybiček připlavalo. Kde se tady asi vzaly…
Vedle mě David vesele fotil všechna zákoutí a zářil štěstím. Chytil mě za ruku: „Uděláme si společnou fotku, viď?“

18. února 2019

O tygrech, slonech, buvolech a tak - napsal Yakeen


Svítání v džungli, když řidič džípu vypnul motor, dostalo i excelentní hudební doprovod. Vřískání ptáků. Komentáře opic. Vrzání stromů. Skřípání a šustot listů. A neidentifikovatelné zvuky, které se v takových situacích objevují vždy, a to hlavně proto, aby celé scéně dodaly exotickou tajemnost.

Je krátce po šesté ráno v indickém národním parku Mudumalai. Žije tady 600-700 slonů, 67 tygrů, parta leopardů a medvědů, buvolů, antilop a opic nepočítaně. Pokud tohle víte, věřte, že vaše smysly se zbystří na maximum, když řidič prudce zastaví džíp, se kterým z kopce tiše sjíždíte na volnoběh, a do popsaných zvuků zašeptá:
"Listen, now monkeys gave warning signal to theirs friends deers. A big cat is coming!" [Poslouchejte, teď opice varovaly své kamarády jeleny. Přichází nějaká velká kočka!]

Jak jsem se topila v hrnci - napsala Julie Provazníková

Ze začátku mi ani nedošlo, co se stalo. Leknutím jsem vykřikla a pokoušela se vydrápat zpět na pevnou zem, pryč od silného proudu, který mě stahoval do středu řeky.
Náš výlet začal docela nevinně. Nazula jsem své růžové tenisky a už jsme mířili z našeho penzionu v Kořenově k Mumlavským vodopádům. Bylo mi pět. Tamější husté lesy hned probudily mou fantazii. Mezi kořeny stromů jsem rázem viděla malá obydlí, hospody a autobusové zastávky prťavého městečka mechových trpaslíčků.

Moje třída ze sídliště - napsala Hana Šundová

Hybnou silou vesmíru je láska. I Einstein o tom psal. Jeho dopisy jsme četli. Ale jestli to někdy dojde i jim, ví Bůh.
Sedí tu proti mně, občas točí oči v sloup a okázale si myslí své. Jsou ke mně shovívaví, nechají mě, ať si melu a občas se i zasmějí. Možná mě chvílemi i vnímají. Chápu je. Co bych chtěla po deváťácích v polovině června? Znám je už skoro pět let. Od páté třídy. Přišli vyplašení z prvního stupně, ale už po měsíci jim otrnulo a cestou na Blaník mi ukázali, jak řádí gang mladistvých ve vlaku. Zlaté děti ze vsi! Proč já blbá odešla z venkovské školy a vrhla se hned na pražské sídliště! Chvílemi to je boj. Jsou drzí, hrubí a nevychovaní a přitom tak malí a křehcí. Hledáme k sobě cestu, vzájemně se poznáváme, smějeme se spolu i zuříme.

Otevřete!! - napsala Milada Trojanová

Rány na dveře. Je to sen? Všude je ještě tma. Ticho. Asi to byl zlý sen. Buch, buch! Opět rány vzdáleně znějící z předsíně. Ne, ne, to není sen. Vymrští se a podívá se na vedle spícího muže. Naproti klidně oddychují dvě dcerky.
Buch, buch. Bušení je čím dál silnější... 
Zatřepe hlavou ve snaze zapudit rozespalost, přehazuje si župan a třese manželem. „Hošku, někdo bouchá na dveře.“ Oba zamíří do předsíně. Oba sebou škubnou, když rány přehluší hrůzný dovětek: „Otevřete. Státní bezpečnost.“
Muž se po vojensku narovná: „Co chcete?“

17. února 2019

Minidialog o koze a o voze - napsala Judita J. Langová


Jsem si tak říkala, jestli není ten správný čas, trochu se zamyslet...
Jak to, prosím tě, myslíš, zamyslet?
No, zamyslet, promýšlet, zkrátka, myslet na zadní vrátka.
Máš pravdu. Ta zadní branka je už úplně rozvrzaná.

Háček aneb začátek příběhu - která z vět by vás přiměla číst dál?

Měsíc zrovna vycházel a rudě zářil. Pro vlkodlaka nádherná podívaná. Část mé vlčí duše procitla k životu a v mých smaragdových očích  se odrážel třpyt krvavě rudé koule, která jindy byla jen bílá...
Jasmin Carmel

Slunce pálí a já jsem spokojená jako blecha, že se mi podařilo konečně dostat manžela k moři, ačkoliv on pořád mumlá něco o tom, že by raději do hor. Opalování na pláži je tak příjemné, že jsem  si při něm krátce zdřímla a probudila se úplně blažená. "Rosťo, natřel bys mi prosím, záda? Rosťo? Rosťo??!!" Jsem na pláži sama…
Vladimír Pilgr

Husté černé mraky nedovolují přistání. Stoupáme, klesáme, stoupáme, klesáme… Prý se nad New Yorkem se přehnala větrná smršť.
Milada Trojanová

Představil se mi jako Raheem. Když jsem usedal na zadní sedadlo jeho tuk tuku, netušil jsem, že mě čeká šílená jízda zakončená nepříjemným konfliktem.
Michal Bareš

16. února 2019

Příběh blechy - napsal Michal Bareš

Narodila jsem se z vajíčka, které moje matka nakladla do peří slepice. Bohužel si to moc nepamatuji, protože to moje vajíčko se spoustou ostatních spadlo na dvorek, a než jsem se vyklubala, tak to trvalo ještě hodně dlouho. Teď už jsem ale dospělá a moc si to užívám.
Brzy se mi totiž podařilo skočit na psa, který byl neopatrný a vyhříval se kousek ode mě na slunci. Byla to paráda. Spolu s ostatními sourozenci jsme hodovali dnem i nocí. Po pár dnech se mi ale u mého hostitele přestalo líbit a zatoužila jsem po změně.
Od starších blech jsem slyšela všechny možné zkazky. Ta nejzajímavější byla o velkém bernardýnovi ze sousedství, který má prý nevídaně hustou a pohodlnou srst a krev tak dobrou, že chutná jako božská mana. Začala jsem spřádat plány, jak se k němu dostat.

Vypláchněte si! - napsal Vlad

Jsem už ve věku, kdy si člověk uvědomí, že se o sebe pomalu musí začít starat víc, než si připouštěl, když mu bylo dvacet. Inu, on si to člověk vlastně nikdy úplně nepřipustí sám od sebe, ale ono se to vlastně nějak ukáže samo. Samo se zjistí, že se unavím a zadýchám při sportu dřív než dřív, samo se zjistí, že to večerní pivko s kamarády cítím ještě dlouho příští den, a samo se taky zjistí něco ve smyslu „Tatííí, proč máš takový jakoby šedý zuby a ne takový bílý jako já?“

Smrad v metru - napsal Vlastislav Janík

"Stihl jsem to," říkám si. Vrhnul jsem se mezi stojící postavy na zadní plošině vagonu metra. Těla se posunula, ale nevrátila se. Měl jsem své místo.
Dveře soupravy se zavřely se známým komentářem  a vlak se dal do pohybu.
Sundávám čepici. Začíná být teplo. Zastavená energie se začíná projevovat na kůži ve formě potu. Postupně začínám kolem sebe i více vidět. Mlha se začíná rozplývat.
Brýle se čistí a já vidím, že jen ta naše část vozu je přeplněná, narvaná k prasknutí, zatímco přední číst je volná.
Záhadě přicházím záhy na kloub poté, co se jen více nadechnu. Je to jasné. Vpředu s námi jede člověk bez domova.

15. února 2019

Reklamace jídla v čínském bistru - napsal Viktor Polzer


„Hele pojď sem, šikmoočko. Tohle se nedá žrát! Podívej, Máňa si dala dvě sousta a teď už půl hodiny blije na záchodě. Zase z toho dneska nic nebude. A to kluci ve skladu říkali, že za večeři dá každýmu. Víš, jak dlouho jsem si neužil? Ty mi stejně nerozumíš, tak ti to klidně řeknu.
Nikdy jsem si neužil, a to je mi pětačtyřicet. Teď se můžu pošmajchlovat maximálně tak s tím jejím čoklem, co my tady po ní zůstal v tý její směšný kabelce. Ale ten by to nedal, je moc malej. Jó, kdyby to byla ovce …“

Angorák - napsala Lucie Lechnýřová

Do šumavské vísky se přistěhovala rezatá kočka. Nebyl to žádný gaučák, ale malá šelma, která našla útočiště v místní stodole. Ve svém novém bydlišti se jí tuze líbilo. Sice byla plachá, ale s místními zvířátky si rozumněla.
Jedno mezi nimi vyčnívalo a mělo velkou autoritu. Byl to mohutný angorský kocour, který všem neustále připomínal, jak velký je borec. Žije sice v domě, ale je nejrychlejší, nejchytřejší a přežil by i v divočině...