Mezek a ovce - napsala Monika Řeháčková

Stojí v potůčku a hrabe kopytem. To je zase léto u suchánků, tohleto. Pak se rozhlédne kolem a zvedne se mu nálada. Tohle údolí prostě miluje. Tráva, co chladí po ránu. Lesy, co šeptají. Hory, které děsí i lákají. Domov by nevyměnil ani za bambilion jablek.
„Mezku stará,“ vytrhne ho bečivý hlas z rozjímání, „jak to jde?“ „Ale jo, ovce chlupatá, jen to vedro mi dělá starosti,“ odvětí rozmrzele.

Život závislého hráče - napsala Kateřina Rozmarýnová

,,To je ale bordel." To bylo to první, na co jsem myslela, když jsem vstoupila do jeho pokoje. Špinavé oblečení na zemi, plný koš, hromada nádobí, rozdělané pytle od chipsů, zapnutý počítač a smradlavý vzduch. Posbírám ze země všechno prádlo a hodím ho na spící obličej kluka, co v posteli leží v oblečení, které nosí už víc jak týden. Stále ho to ale neprobudí. Řeknu si: ,,Kašlu na něj. Vzbudím ho, až budu vysávat, abych mu mohla tu hadici přisát k hubě."
Vyvětrala jsem tedy a uklidila všechen nepořádek.

Těžký život náramkových hodinek - napsala Hana Toufarová

„Závidím vám, že vás nebolí ruce, to se máte."
„No, to je pravda, nebolí, ale zase mi skáče před očima každou vteřinu jiné číslo. Už z toho mám tik."
„A jste vyvedený v barvičkách, ta zelená se mi líbí."
„Vy jste zase elegantní - bílá a černá je hezká kombinace."
„Připadám si jako mrzák, podívejte na mne - mám jednu ruku dlouhou."
„Ale to je v pořádku, jinak by si vás přece nikdo nekoupil."
„A toho cvičení už mám taky dost– ve dvanáct vždycky vzpažit, o půl šesté připažit. Je to dřina."
„Náhodou, pohyb je zdravý! A pořád se nerozčilujte, nebo vám dojde baterka."

Cestovní kancelář Mojžíš - napsala Zdena Součková

Dobrý den, vítám vás jménem své cestovní kanceláře MOJŽÍŠ. A můžete si nastupovat do autobusů.
Krátce vás seznámím s programem naší cesty.
Budeme projíždět asi 40 dní pouští z Egypta do Izraele. Je to zájezd s plnou penzí, většinou se bude podávat mana nebeská, pro dietáře máme zásobu sušených kobylek z minulé apokalypsy.
Jako zvláštní atrakce nás čeká výlet suchou nohou přes Rudé moře. Kdy přesně dojde k rozestoupení vod nás ještě bude informovat meteorologická stanice u Sv. Petra.
Večery nám zpestří kulturní program: zítra nocujeme na hoře Sinaj a jeden Pán nám tam slíbil v rámci autorského čtení představit svoje Desatero přikázání. Máme i fakultativní výlet - bloudění pouští - to ale nedoporučuji netrénovaným jedincům. Na závěr cesty v Izraeli bychom pak měli nalézt trvalejší ubytování.

Uzlíček - napsala Zuzana Fajmonová

Stála tam, obklopena pomačkanými plechy a rozbitým sklem, s vlasy slepenými krví, která pomalu zasychala. Někde v dálce houkala sanitka.
U krajnice zastavilo další auto.
Postarší muž s vyděšeným výrazem na tváři běžel k hořícímu džípu převrácenému na střechu. A ona tam stála a v náručí držela ten malý, nehybný uzlíček, který ještě před chvílí s úsměvem žužlal dudlík.

Kráska ve vlaku - napsali Jitka Sova a Peter Žiga

,,Ta byla ale krásná!" vzdychne obdivně dívka a dívá se za mladou ženou, která odchází z vlakového kupé.
,,Pfff," vyštěkne postarší prošedivělý muž, ,,takový ten typ, co tančí v nočním baru u tyče!"
,,No jo, no," řekne dívka, ,,taková mladá kočka by si o tebe neopřela ani kolo, co?! Ta měla tak krásný souměrný inteligentní obličej a ta prsa v tom výstřihu, určitě ses rád kouknul!"
,,Na ksicht si namalovala další ksicht a ta prsa měla stejně umělý!"

Balonová záložna – napsala Martina Švecová

Rozbalila jsem opatrně další dárek. Co si na mě mí blízcí nachystali? A vida, z krabičky na mě vykoukl vytoužený zážitek – let balonem.
„Vhodný termín si prosím vyberte na naší webové stránce a registrujte se pomocí uvedeného čísla voucheru.“ Hned následující den se poslušně řídím uvedenými instrukcemi. 15. června z Konopiště zní skvěle. To budou panoramata!
„Meteorologická předpověď na dnešní večer nezní bohužel příliš příznivě,“ slyším 15. června z mobilu hlas zdrceného pilota.

Živel Lustig - napsal Bořivoj Beránek

Knížka Živel Lustig je opravdu skvělá!!
Přečetl jsem ji na přelomu roku během pár dní a udělal si do ní spoustu poznámek a zdůraznění.
Popravdě řečeno jsem vůbec nečekal, jaké poklady se v ní skrývají a kolik mouder a vynikajících doporučení se tam dočtu. Jsem vůl, že jsem si ji nepřečetl už před nástupem do kurzu, případně hned po jeho začátku.
A jsem asi úplně natvrdlej, protože po celou tu dobu jsme nepochopil (přes všechny indicie), že ta knížka skrývá tolik informací a mouder týkajících se přímo psaní knih.
Myslel jsem si, že je především o Arnoštovi Lustigovi a jeho veselých vzpomínkách na něj a že si ji přečtu až časem. Přitom je to mimo jiné také učebnice jak psát a filosofická příručka pro začínající i pokročilé spisovatele…
Podle mě je ta knížka dokonale poskládaná a prolíná se v ní několik žánrů a smyslů, z nichž každý sám o sobě by byl dostatečným důvodem proto, aby ta kniha vznikla a mělo smysl ji číst.

Nejhorší místo na zemi - napsala Eliška Klicnarová

„Dobrý den, tak co je chlupáčovi?“
„Dobrý den, paní doktorko. Nevím, nechce žrát.“
„Kdo by taky žral ty hnusný dietní granule, kterých jsi přitáhl domů 15 kilo...“
„Aha, a něco dalšího se vám nezdá?“
„No, včera měl průjem.“
„Jasně, že jsem měl průjem, musel jsem se zase dojíst krysama ve sklepě.“
„Tak Maxovi vezmeme krev a uvidíme.“
„Dobře. Maxíku, pojď na stůl. Hop!“

Pan Strom - napsala Hana Toufarová

Stojím frontu na strom. Přesněji řečeno na foto s největším stromem na světě. Na foto se sekvojí, která má název Generál Sherman.
Lidé přede mnou i za mnou v zástupu trpělivě čekají, až na ně dojde řada. Vyfotí toho před sebou a nechají se zvěčnit těmi za sebou. Chtějí se, stejně jako já, vyfotit u něčeho neuvěřitelného, co příroda dokázala stvořit.
Nevím, jestli je to pro ně stejně silný zážitek jako pro mne. Ale já si právě plním jeden ze svých snů. Vždycky jsem chtěla vidět sekvoje. Fascinují mne. Jsou obrovské, jsou zde tisíce let a chci věřit, že ještě další tisíciletí budou. Ano, mám fotku. Je fakt vtipná – obrovský strom a u něho malinká postavička. Může to být kdokoliv.
Jdu si sednout kus od Generála mezi jiné sekvoje a koukám na místo, kde jsem přes chvílí stála. Je mi blaze. Prožívám úžasný den.
Jako film si nechávám proběhnout hlavou vše od okamžiku, kdy jsme vjela do národního parku Sequoia.

Bože, díky za druhý výtvor! - napsala Jaroslava Kainová

Tu ránu nikdo neslyšel.
Jen jedna jediná osoba, která ji způsobila. Ale ta měla tolik práce, že nad tím neměla čas přemýšlet. Byla zaujata důležitější činností.
A tak vznikl svět.
Vesmír, hvězdy, mlhoviny, červí díry, supernovy, planety a nakonec malá, ale krásná modrozelenobílá kulička.
Země.
Na ní se nejvíc vyřádil. Kdo? No přece Bůh.

Lucie a Petr - napsala Eliška Klicnarová

„Jo, je to moje spolužačka, Lucka. Doprovázela mě domů. Líbí se ti, co?“ popichovala červenajícího se Petra jeho mladší sestra.
Petrovi se skutečně ona dívka velice líbila. Líbila se mu tak, že ihned zaběhl do pokoje, zapnul notebook a začal v seznamu přátel na Facebooku své sestry pátrat po krásných brunetách jménem Lucie.
„Wow,“ ozvalo se z jeho úst, když konečně otevřel její profil. Jeho obdiv ale nepatřil fotce její (i když na té jí to nepochybně slušelo), nýbrž desítkám obrazů, které Lucie malovala a poté fotila, aby se pochlubila svým přátelům.
Podruhé Petr Lucii viděl v metru. Cítil se trapně, věděl o ní všechno, co šlo na internetu zjistit: byla jedináček, měla ráda kočky, indické jídlo a samozřejmě, malbu. Z jejích fotek bylo vidět, že nejraději maluje pohledy na Seinu. „Tak nebuď takovej posera a aspoň ji pozdrav!“ nadával si Petr.