Marahwa a Man se zamilují - napsala Aneta Hustolesová

Fakulta designu a umění v Plzni

Byla krutá zima a jeskynní lidé žijící pod Králickým Sněžníkem trpěli hladem, a tak se mladý lovec mamutů Man vypravil s dalšími muži z tlupy na lov.
Slunce již zapadlo a na paloučku Man poprvé spatřil vodní vílu Marahwu. Měla dlouhé zlaté vlasy, byla docela nalehko a jen si tam tak při měsíčku tančila.
Okamžitě si všimla, že ji někdo pozoruje a utekla se schovat někam pryč, do lesa.
Při další výpravě se Man na lov mamuta moc nesoustředil, nemohl přestat myslet na vílu a stále před sebou viděl pouze její dlouhé zlaté vlasy.

Válka mění člověka - napsala Aneta Hustolesová

Byla mi hrozná zima a cítil jsme, že jsem ztratil asi polovinu váhy, než jsem měl původně. Celý den jsem strávil na nohou a prodíral se zasněženými skalami s padesátikilovou náloží na zádech. Sil ubývalo a strachu přibývalo. Na nohou jsem se držel, častokrát se mi chtělo zvracet.
Terén byl složitý. Byli jsme v horách, nad hlavami nám neustále svištěly kulky, kolem nás lítaly granáty a padalo na nás kamení, občas vzduchem letěla i čerstvá krev. Padající skály a kusy kamenů zranily více mých kamarádů než zbraně. Hory jsou opravdu strategické místo pro boj.
Jediná možnost odpočinku byla ve skalních jeskyních, které jsme si vykopali a schovávali jsme se tam před výbuchy.

Prababička - napsala Alice Břečková

„Milane, pocéém! Já si tady takle kleknu a budu plet. A až to budu mět, zabóchám čaganem na henten klepač, a ty mě zvedneš a posuneš kósek dál. A hlavně… kdyby šla mama, tak na mě hókni, ať nedostanem sprda voba dva!“

Kvašení banánovice - napsala Katka Buriánková

„Určitě to nevybouchne?”
„Určitě. Jen se neboj a pojď spát.”
S nedůvěřivým výrazem jsem si lehala vedle svého manžela-kutila.
Asi tak ve tři, čtyři ráno mě probudila obrovská šleha, po které následovalo rytmické ťuk, ťuk, ťuk. Vstala jsem a došla do obývacího pokoje. Asi pět metrů od skleněné baňky, ve které měly kvasit banány, se povaloval korkový špunt.
Aha, takže ten měl na svědomí to lehýnké ťukání o podlahu. Ale ten patří přeci do té baňky, co stojí támhle. Sama. Prázdná. Její obsah se však naneštěstí nevypařil.
Oblepil se kolem stěn, zatekl do knih a líně ztékal z konferenčního stolu.

Chlupatý had - napsal Tomáš Pánek

Po bílé krajině se plazí chlupatý had. Vyhříval se na sluníčku a proto si nevšimnul mamuta, který se k němu nemotorně plížil. Když byl mamut skoro u hada, zakopnul o kámen a zařval bolestí. Had se tak lekl, že vyskočil do vzduchu o omylem se do mamuta zakousnul.
Od té doby mají mamuti chlupatý chobot.

Divoká růže Rose - napsala Katka Buriánková

27. červen 2015 - a je to tady.
V rukou se mi těžká naducaný svazeček. A z té spousty látky vykukuju jen bledá líčka. Vypadají jako pomuchlané okvětní lístky. Vlásky jemné, lesklé, políbené od slunce. Drobný svazečku jsi tak křehký a zranitelný jako květina? Najednou křik.
No jo, ty asi budeš divoká růže, Rose. A v tom se otevřou tvoje očka. Zaleskne se v nich můj odraz, a v tom se ve mně něco pohnulo.
Ahoj maličká, já jsem tvoje teta.

Zvuky a vůně - napsal Ondřej Malina

Na parapetu vesele cvrliká sýkorka. Ještě napůl ve spánku mžourám do tlumeně žlutého světla ložnice a nahmátnu župan. Zpod dveří se line vůně vajíček, másla a čerstvé marmelády.
Otevírám a v kuchyni stojí ona. Vlasy ledabyle stažené do drdolu, jinak na sobě nemá nic. Otočí se a vyměníme si lehký úsměv. Vše ostatní je telepatie. Ale i ta jde stranou, v té chvíli vnímáte jen zvuky a vůně.
Ukusujeme ještě teplý, kváskový chleba. Ozývá se jen šustění nedělních novin, čtu sloupky a ona zas o umění. Občas si odhrne z tváře zatoulaný pramínek a vsune ho jemně za ucho. Zatímco pije kávu, po očku se dívá, jak nám ubaluju dvě cigarety.

Pan Králík a pan Myšák - napsal Ondřej Malina

 

Marcela Konárková, Fakulta designu a umění v Plzni

Pan Králík nakupuje po práci v supermarketu. U studeného pultu chvíli zaváhá. Minule si vlašákem přece pokecal  kalhoty. Ale co, bere si třicet deka a k tomu deset rohlíků. Šourá se k pokladně, když potká souseda Myšáka. Kolečka skřípají a jeho vozík se pod tunami konzerv a mraženého masa prohýbá. „Dobrý den, pane Myšák, na co vy, prosím vás, potřebujete tolik jídla? Hleď si svého Králíku, očekávám neočekávané,“ funí Myšák a ztěžka oddychuje.

Hintertux - napsala Lucie Urválková

To je paráda! Dojedete na konec silnice. Skála. Lanovka nahoru. Do nebe! Jako by tu byl konec světa a hotel je hned pod sjezdovkami. Páni, to jsou nádherná panoramata! A vyhřívané osmisedačky. Široké sjezdovky a sem tam útulná horská chata, kde jsme si báječně pochutnali na tradičních špeclích a polévce s obrovským játrovým knedlíkem. Další krytou lanovkou se dostanete až na vrchol. Jakmile jste nahoře, uvidíte celou krásu ledovce.

Veronika a její poslední jízda v Tatrách - napsala Lucie Urválková

Arthur Mouratidis

Nikdo z nás nemohl dospat. Všichni jsme se těšili na setkání s Veronikou Velez-Zuzulovou, slovenskou lyžařskou hvězdou.
V  půl deváté už jsme stáli v plné polní u dolní stanice lanovky v Jasné. Byla nás pěkná partička dvaceti lidí, kteří měli možnost se celé dopoledne kochat naprosto bezvadnou Veroničinou jízdou.
Vera je na Slovensku velmi známá a oblíbená. Často jsme byli přerušováni žádostmi ostatních lyžařů o fotografii. Veronika velmi trpělivě pózovala a rozdávala úsměvy.
V jednu hodinu odpoledne jsme obsadili na „Priehybe“ nejlepší místa. Chtěli jme dobře vidět její poslední jízdy při párovém slalomu s partnery, kteří ji podporovali v rámci její třináctileté kariéry.

Jogurt - napsal Ondřej Malina

„Posloucháš mě vůbec?“
„Jogurt,“ odpovídám.
„Cože?“ Civí na mě Terka.
„No, válí se tam jogurt,“ dávám si záležet a zdůrazním každé slovo.
Kelímek se s rachotem kutálí, a když narazí na překážku, tiše mlaskne. Rozhlížím se. Terku to nezaujalo a ani ostatní to nevidí. To mě vytáčí. Nehodlám přece čekat, až řidič zabrzdí a jogurt čvachtne nějaké babči na sváteční silonky.
A dost, beru situaci do rukou. Tedy, ten jogurt beru do rukou.

Tělo - napsala Alice Břečková

Šaty byly sice kratší, ale rozhodně ne příliš rozhalené. Stejně na ní pískají, jakoby chodník bylo přehlídkové molo. Neotáčí se, ale přidá do kroku. Vypadá jako šlapka?

Rifle. Rozvázaná tkanička, musí se ohnout, aby ji zavázala a nadskočí leknutím, když kolem jedoucí auto vyzývavě zatroubí.

Vlak. Otevřený prostor, nikdy by nešla sama do kupé. Neznámý muž si sedá vedle ní a pokládá jí ruku na stehno. Všichni je vidí. Nikdo nic neudělá. Je přeci žena… tohle tělo je pro všechny.