Zázrak v srdci Barcelony - napsala Olga Nehonská

Dostavbu nám se svým přáním, jak má celý
chrám vypadat po své smrti, zanechal.

Stát ve španělské Barceloně před chrámem Sagrada Família je, jako by jste se dostali do pohádky.
Celému chrámu dominuje věž zasvěcená Ježíši Kristu, ukončená velkým křížem. Katalánský architekt Antoni Gaudí jí věnoval celý život. Dostavbu nám po své smrti s přáním, jak má celý chrám vypadat, zanechal.
Stavbu započal 1882 a do dnešních dnů ještě úplně dokončena není.
Vše je tak nádherné, slovy to nelze vyjádřit. To se musí vidět – být tam.
Barevnými okny zvláštních tvarů procházejí dovnitř sluneční paprsky. Stojíme uvnitř a vnímáme pohodu, klid a lásku. Je tam úžasná energie, kterou cítíme po celém těle.

Nevím - napsala Andrea Dudaško

"Haló!"
"Haló.... vy na tom stole.... slyšíte mne? Jste vzhůru?" suchý, až robotický hlas bez špetky zájmu se ozýval z mikrofonu. To ji trochu probralo. Hlava jí třeští a pod zády cítí tvrdou desku stolu. Nad sebou vidí jen světla a šedý strop. Nechápavě se rozhlíží po místnosti… obrovská, tmavá, připomíná zasedačku. Uprostřed velikánský stůl, kolem kterého může sedět najednou snad sto lidí. A na něm leží ona. Proč?
Rozhlíží se a hlas z mikrofonu oznamuje: „Dám vám teď čtyři otázky.“
Pomalu si sedá a pořád nic nechápe.

Paní kolegyně, to musíte přepsat! - napsala Jana Vargová

Na začátku 90. let jsem musela změnit zaměstnání. Můj pracovní nástroj, hlasivky, začal vypovídat službu. Jenže, čím se dál živit? Odborně vzdělaná jsem v oblasti, kde se kvůli jednomu odcházejícímu orgánu nemohu déle pohybovat, pro to další, co umím, nemám papír s razítkem.
Nad nabídkami jsem krabatila čelo a likvidovala řidičku tramvaje, chemika, soustružníka. Na úklid tehdy nikdo nikoho nehledal (naštěstí, protože jsem pohodlná), prodavačka by se mi líbila (o prázdninách na střední škole jsem jako brigádnice prodávala boty), ale tady a teď po mně chtěli výuční list. Nevděčníci! Tak, zase nic.

Ukradená loď - napsal Jarda Čtvrtečka

Bylo to myslím počínajícím létem, ještě v dobách mého báječného klukovství. Tehdy jsem objevil, v obecní knihovně, vzácný poklad. Vázané staré ročníky časopisů Věda a technika mládeži, někdy z roku 1950-52. Bývalo v nich mnoho skvělých vědeckofantastických povídek, příběhů, kreseb a návodů, jak sestavit a vyrobit věci, které mne odjakživa fascinovaly. Třeba vzpomenu na plánek, na létající vírník. Ty jo! Vírník byl ovšem mimo moje tehdejší technologické možnosti. Ale jiné věci vypadaly být, k sestavení, mnohem snadnější. 

Otočím další stránku a tam - přesně tam to bylo. Nedýchám! Plánek a návod k tomu, jak postavit doma loď. Rozumíte? Skutečnou loď!

Požár v lese - napsala Dana Emingerová

Během obrovského sucha vypukl v lese požár. Zvířátka svolala radu a rozhodla, že vyšlou poselstvo za orly z hor, protože jen oni mohli přinést vodu z ledovců. 
„Výpravu povedu já,“ řekl jelen. „Jsem tváří lesa.“

„Ne,“ zavrčel vlk, „mě určila smečka.“  

„Vést musí ten, kdo je nejsilnější,“ řval lev.
„A proč vlastně chcete jet?“ zeptala se sova, co rozepři poslouchala..
„Abychom uhasili požár,“ odpověděli všichni tři unisono a pochopilli, že když ješitnost zastaví rozum, zvítězí oheň.

Míň je někdy víc - napsala Zlata Kvízová

Když jsem učila, často mi selhávaly hlasivky. Najednou jsem přestala mluvit úplně, jen jsem sípala. Vyjádření foniatra bylo jasné: hlasový klid. Ve škole mě mohli zastoupit kolegové, ale co doma? Tam jsem musela fungovat! Nejdřív jsem začala psát věty na lístečky, ale nefungovalo to. Děti byly malé a manžel netrpělivý. Musela jsem vymyslet něco jiného, něco rychlého, co funguje okamžitě.
Hlasitý "tlesk,tlesk" upoutal pozornost dětí i manžela. Pak přišla na řadu gestikulace. 

Zvláštní zvyky - připravil Michal Hejna s pomocí AI

Zadání pro AI:

Najdi nějaké zvláštní zvyky a zpracuj to do krátkého článku.
(neupraveno)

Tamada má slovo
V Gruzii se nepije proto, aby se zapomnělo. Pije se proto, aby se mluvilo.
Aby se mluvilo správně, existuje tamada.
Na první pohled vypadá jako host s lepší pamětí a silnějším hlasem. Nenápadný muž u stolu, který se ale po prvním přípitku promění v dirigenta večera.

Lustigovo „nejlepší veřejné vystoupení“ - zaznamenala Dana Emingerová

Někdy v 60. letech jsem byl jako delegát Svazu spisovatelů ve Vietnamu. Byli jsme dvoučlenná delegace ještě s Věroslavem Neumannem, což byl zase člen prezidia Svazu hudebníků. A ty Vietnamci nás vodili čtyři dny v džungli tajnou stezkou, kterou dodávali Vietkongu zbraně. Ovšem v tý džungli vůbec nebylo žádné jídlo. Až jsme zastavili v nějaké vesničce, kde jsme dostali selátko, velké asi jako ratlík. Jenže ti Vietnamci, co nás provázeli, byli strašný kurvy. Oni to selátko sice vykuchali a opekli, ale sežrali ho sami. 

POD JEJÍM OKNEM - napsal Zdeněk Hart

Stál ve tmě, v dešti, pod jejím oknem a věděl, že to musí udělat. Že to musí udělat právě dnes. Kapky bubnovaly do kapuce a do listí nad jeho hlavou. Stál po kotníky v blátě a čekal na chvíli, kdy ji zahlédne. Dům byl tichý, jen z horního patra probleskovalo tlumené světlo. 

Byla tam.
Zvedl hlavu. Ve světle za záclonou se objevila její silueta. Na chvíli se zastavila, pak sáhla po telefonu. Možná volala policii. Možná někomu jinému. 

Čas se krátil. Věděl, že nemůže čekat.
Přešel ke dveřím a zaklepal. 

„Kdo je tam?“ ozvalo se zevnitř.
„Ten, koho určitě nečekáš,“ odpověděl tiše.
Zámek cvakl. Dveře se pootevřely. 

Stačila vteřina - pak obrovské překvapení, výkřik a pevný stisk.

Jak jsem zamrzla - napsala Jana Staňková

Vždycky jsem si o sobě myslela, že kdekoliv kdykoliv dokážu pomoci komukoliv.
Až nedávno… 

Jela jsem pražskou tramvají z Anděla na Karlovo náměstí, tedy tři zastávky. ¨

Seděla jsem na čtyřce, vedle mě čokoládová cizinka, naproti mně paní k osmdesátce a vedle ní… prázdné místo, protože na sedačce byla voda. 

Na první zastávce přistoupil ošuntělý, vyzáblý mladík a chtěl si sednout vedle stařenky. Protože byla laskavá, chtěla ho ochránit před mokrým pozadím a sáhla na něj. 

Přání pro Danu k narozeninám - napsal Wilson

Milá Dano,
čas letí jako vítr z hor
a převrací stránky naší knihy
stále rychleji.

Než se člověk smíří s číslem,
které se nám směje z aktuální stránky,
už se hlásí další.

Naší knize je úplně jedno
jak rychle ji chceme číst, na chvíli
zavřít, zpomalit.

Přeji Ti, abys ve čtení té své
byla v polovině, a aby se Ti dobře četla.
A abys ji četla ráda.

K narozeninám vše nejlepší, lásku, zdraví a spokojenost...

Pachuť - napsal Oldřich Voženílek

Po modrém blankytu bělavé páry hynou
Ústa jsou vyprahlá, hlava si vláčně praská
Venkovský oděv je zdobený městskou špínou
a
Pachutí nasákly naděje, víra, láska
Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná
Do krve vnořená, do kůže vrytá vráska
Snaží se zakrýt, jak trpce a hořce chutná
a

Blues o zavřených tmavě modrých očích - Lubomír Hanzlík

Zavíráš sví tmavě modrý oči, když přichází noc
Zavíráš sví tmavě modrý oči, když loučíš se nad ránem tiše se svým Cyranem
Zavíráš sví tmavě modrý oči vždy když dočteš čtení pod lampou
Zavíráš sví tmavě modrý oči, které ve tmě nikdy netápou
Zavíráš sví tmavě modrý oči, když básnířka noc začala psát svoje tmavomodrý blues
Zavíráš sví tmavě modrý oči, když svět se s tebou jen tak točí
Zavíráš sví tmavě modrý oči, když napadnou tě verše, o kterých jiní zatím pouze tuší
Zavíráš sví tmavě modrý oči......

Co všechno nás lidi ovlivňuje, formuje a vede - napsal Yakeen

Foto: Satya

V pravěku evropské psychologie kdysi Feud nechal na mapě lidské duše obrovský prostor k prozkoumání, který pojmenoval Nevědomí. Dnes jsme dál. Na mapách Světa už také nenalezneme místa označená: Zde jsou lvi (Hic sunt leones), jako výraz pro neprozkoumané. A tak i o současné mapě lidského softwaru víme, že skrývá, mimo jiné, naše nešťastné, naše exkomunikované části, které jsou zde drženy, abychom nebyli zahlcováni jejich bolestmi. Obrovskými, velkými i menšími a ano, ty nás mohou, v tom měl bystrý Freud pravdu, ovlivňovat. A někdy se silou lví!

Vezměme příkladem moji ženu Satyu.
Maminka jí celé dětství nechtěla koupit kopačky. Dnes už se jí nedá zeptat proč. Možná nějaké genderové stereotypy. No a netrvalo to ani 40 let a tato její nenaplněná touha ji zavedla až do Indonésie, aby si tady jedny koupila. Černá celogumová nízká obuv, která přesně vypadá jako kopačky za socíku, a to i s cenou, za našich 24 Kč, je totiž ta nejlepší na trek v džungli, a já ji nemám jen proto, že v Indonésii se boty vyrábí jen do velikosti 42 a já mám šestačtyřicítku.

Co vše dokáže tchyně - napsala Bohuna Kopřivová

Odjíždíme na chalupu a neteče voda. Jede s námi i manželova maminka. Malá dcera chce ještě na velkou, nedá se nic dělat, to musí. Maminka se všemožně snaží nachytat ještě trochu vody na spláchnutí a nepomáhá moje ujištění, že až poteče voda, že to sousedka, která má klíče, spláchne. Maminka je paličatá, nedá si pokoj a běhá od jednoho kohoutku ke druhému. Stejně se úplně spláchnout nedaří. Odjeli jsme pryč.

Kohout a krocan - napsala Dana Emingerová

Na statku žil kohout, který každé ráno svolával dvůr. Vedle něj bydlel krocan, jenž měl na starosti, aby se na dvorku mezi zvířátky udržel pořádek.
Jednoho dne přišla pozvánka na velký sněm všech dvorů.
„Pojedu já,“ prohlásil krocan. „Já rozhoduji, co se na našem dvoře děje.“
„Pojedu já,“ namítl kohout. „Já přece dvůr zastupuji navenek.“
Začali se hádat.
Slepice přinesly starou knihu pravidel.
„Dokud se neshodnete, držte se toho, jak to bývalo zvykem,“ četly z ní.

INTIMNÍ DOPORUČENÍ - napsal Jiří Wilson Němec

Chodí každý den.
Chodí za horka, za mrazu, za jakéhokoliv počasí.
Chodí ruku v ruce. Doslova. Jejich věk, jeho i její, okusuje osmdesátku.
Chodí rozvážně, zvolna, vždy stejným tempem. Ujdou minimálně dva až tři kilometry. Dřív i více.
Jdou, drží se za ruce a evidentně nejistí jen svou stabilitu, své zdraví, ale tou oporou i svou lásku jeden k druhému.
Jejich jména nejsou podstatná. V naší obci je zná každý a pro ostatní by ta jména o nich stejně neřekla nic.
Chodí spolu ruku v ruce roky.
Když se potkáme, postojíme a vedeme tu kratší, tu delší zdvořilostní řeč. Nikdo z nás nevypadá, že by mu setkání bylo nepříjemné.

Podrybniční život - napsala Lenka Pěkná

„Včera jsem tu byla. A dnes, no, dobrý den, mě tu máte, představte si, znovu. A s čím k vám přicházím? No hádejte…Ano, ano. Jakou to ty potápěčský brýle, co jste mi je se ZÁRUKOU kvality včera podstrčil. Heleďte…Podívejte se na mě…Co mám na sobě? No, co to je?! Plavky. Sice jednodílné, protože do bikin už nemám postavu, ale i tak byste si jich mohl všimnout. Zvlášť když máte stánek na pláži. Neprohlížejte si mě zas tak kysele, jo. Vždyť ten jejich černý vzor zakryje i to, kolik párečků s vajíčky jsem si ráno nabrala u švédského stolu. A náhodou, chlapi mají rádi, když je ženskou za co chytit. Zrovna včera…Ale co vám to tady budu vykládat.

Sumatra: Cesta tam s nitkami, co se natahují - napsal Yakeen

Foto: Satya 

Mohl bych začít takovou banalitou, jakože i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem, a tedy i do Indonésie se jede vlakem ze zastávky Žihle, ale takový první odstavec by nebyl hodný ani mne ani Vás, a navíc by to nebyla pravda. 

Cesta začala tím, že nás kamarád Pavel odvezl autem od našeho domečku na Hluboké na nádraží v Žihli.

Intimní - napsal Lubomír Hanzlík

Noc hustá jako káva
Její šepot první krásná zpráva večerního dne
Tiché písně básníků jsou stále tajemné
A každé setkání s nocí je nově tajemnéA ulice tiše švitoří svoje noční blues
A láska odpočívající za dne pod závojem tichých nočních múz tiše přede první dotykové tóny svého intimního nočního blues
Noc hebká jako káva

Madam - napsal Oldřich Voženílek

Madam,
já naplno nestačím života letu
a nevím, zda chápete duševní stav,
který se podobá lítému střetu
těch ledových srdcí a horečných hlav.

Madam,
vy víte, že upřímnost na trhu není,
a víte, že život je zoufalá křeč;
možná, že doufáte v lásku, jež mění,
co na štítu se štítem nezvládne meč...

Madam,
když objevím všechno, co dáno mi shůry,
když zjistím, jak před vámi ochránit nás,
když z duše i srdce vám odevzdám půli,
když přesto mi zákeřně zkřivíte vlas,

Hana versus úterý - napsala Hana Hermanová

„Mají tu k snídani i sekt!“ připojí Andrej popisek k fotce hotelové snídaně na Baltu. 

Nina hodnotí hotely podle toho, jestli mají k snídani bramborové placičky hash browns, Hana s Andrejem podle toho, jestli mají k snídani sekt. Je to tedy dobrý hotel. 

Hana dneska nesnídá, zato pije kafe. Hodně kafe. Španělé říkají, že v úterý je neradno se vdávat, vydávat se na plavbu a vůbec vycházet z domu. Hana by ráda dneska nevyšla z domu, ale nebydlí ve Španělsku, a tak musí ven.

 
Hana sedí na prvním meetingu a marně se snaží z okna na šedivých betonových budovách zachytit detail něčeho, co by se dalo pozorovat. Kolegy pozorovat nemůže, protože by si toho všimli a vypadalo by to, že Hana zírá. Hana na lidi zírá ráda, ale nějak se to nesluší. 

Meeting je přesně o tři hodiny delší, než by bylo potřeba. Hana se cvičí v zenové dovednosti být plně fyzicky přítomna a absolutně duševně nepřítomna. 

Spolknutá Tenem: úryvek z knihy Isla Arcoíris - napsala Michaela Holá

Isla Arcoíris (Duhový ostrov) je mapou sedmi dnů, které měly být obyčejné a staly se zásadními. Vydala jsem se sama na Kanárské ostrovy, s motorkou a s odvahou, která se ve mně probouzí ve chvílích, kdy není cesty zpět.

Rozvrh na dnešek byl neúprosný – přednáškový program mě hnal do apartmánu nejpozději na půl 
šestou. 

Referát: Literární práce se slovesným časem - napsala Dagmar Kokešová

Mnoho začínajících autorů střídá časy nechtěně a často chybně, protože práce se slovesným časem je v povídce důležitější, než se na první pohled zdá. Čas totiž neurčuje jen kdy se něco stalo, ale i jak blízko čtenář dění prožívá. 

Zkušení spisovatelé časy střídají zřídka a vždy proto, že chtějí změnit vzdálenost mezi čtenářem a dějem. 

Dobré pravidlo zní: pokud nevíš přesně, proč čas měníš, neměň ho.

To bych nevěřil - napsal Kuba Ryba

To bych nevěřil, že se jednou dožiju doby, kdy mi bývalí estébáci budou v televizi vysvětlovat, jak má vypadat svobodná televize.
To je asi jako kdyby vlk přednášel ovčímu stádu o bezpečnosti. Poslouchat se to dá. Jen je dobrý průběžně počítat ovce.
Vlk totiž nikdy nezačne tím, že by sežral první řadu. Vlk začne přednáškou. Vysvětlí, že je potřeba udělat pořádek, sjednotit pravidla a hlavně odstranit chaos. A protože mluví klidně a sebevědomě, některé ovce si nakonec řeknou, že možná celou dobu žily ve zbytečném strachu z vlků.

Když už jsem tady - napsala Andrea Dudaško

„Dobrý den,“ řekl Trevor. Byl to ten typ pozdravu, kterým člověk zdraví cizího člověka na místě, kde by ještě před vteřinou s klidem přísahal, že je sám.
Dole pod ním se večírek rozléval do všech stran v drahém světle, smíchu a skle, který cinkal způsobem naznačujícím, že firma pořád ještě roste a ještě nezačala počítat. 

Za tři minuty měl Trevor předat cenu jedné z nejrychleji expandujících společností roku, potřást několika správnýma rukama a pronést několik vět, které měly znít spontánně, ačkoli si je opakoval už potřetí.
Muž před ním sebou skoro škubl. „Eh... tedy... dobrý den,“ odpověděl. 

Hlas měl podivně přesný. 

„Promiňte. Vůbec jsem vás neslyšel přijít. Teda - vlastně vy jste asi neslyšel mě. No... to je jedno.“
Nebylo.

Vyzdravět na Přemyslovcích - napsala Sabina Prisender

Brácha mĕ vytáhl do muzea. Rodinná akce.
Procházíme skvĕle renovovanými sály nad konĕm a nad Václavákem a pokoušíme se spolu přesvĕdčit mladší generaci, že zapamatovat si nĕjaká data má smysl. Dost marnĕ. Mají jiná data.

Ve vlaku domů mĕ ofoukne. Pročítám podcasty o třech českých Svatých s velkým V, nadšením nezaklapnu pusu a už v ní mám viry. Viry rychlíkové středoevropské historie.

A léta běží - napsal Jiří Wilson Neměc

„Silvi!“ volám z koupelny na manželku.
„Co se děje? Hoří nebo co?“ trošku podrážděně, neboť jsem ji vyrušil od televize zřejmě v nejmíň vhodnou chvíli.
„Nehoří,“ říkám, „ale čistil jsem krbová kamna, umazal si předloktí a podívej,“ strkám jí pravou ruku před oči.
„A co jako mám vidět?“

„No, tak udělal jsem si nějaké šmouhy, teď je mydlím už asi potřetí a tady to, vidíš? Tady ten flek ne a ne zmizet,“ pravím rozmrzele a dodávám: „Co myslíš, čím to mám smýt?“

Bluesová romance – s vůní včerejšího deště, červeného vína a badyánu - napsal Lubomír Hanzlík

Voníš včerejším deštěm, červeným vínem, skořicí a badyánem 

Voníš včerejším deštěm, stydlivá noc vysvléká cudně svou velkou večerní róbu,

a večerem zní tvoje poetické, bluesově laděné amen 

Voníš včerejším deštěm, červeným vínem, skořicí a badyánem 

a užíváš křehké letní okamžiky nevšední, ztracená v tiché pěně dní 

Voníš včerejším deštěm, krásnější než madona z mramoru 

Dvě sestry - napsal Oldřich Voženílek

(Antone Pavloviči, promiňte)

Postačí jen srdce trochu pootevřít
Nepůjde je minout
Jednu bez druhé
Otevřené srdce umí se i sevřít
Otevřené vnímá
Nejsou přeludem

Školní bitka - napsala Gabriela Vrbíková

John jí vletěl do náručí. Prudkými údery pěstí zasáhl žaludek. Pokusila se zpevnit břišní svaly a vydržet bolest, která ji ochromila svojí intenzitou. Úroveň agresivity byla překvapující.
Fyzický kontakt není dovolen, prolétlo jí hlavou. 

Věděla, že pokud se ho dotkne, odskáče si to.

Před dvěma minutami ho napomenula. Bral ostatním věci, které si připravovali na hodinu. Chtěla, aby se posadil. Zloba v očích, potměšilý úsměv a pohled na hromádky srovnaných a připravených papírů. 

Jiskřivé prosecco pod křídly archanděla - napsala Michaela Holá

Piranské zastaveníčko aneb italská atmosféra v srdci slovinského Piranu  

„Kluci, tady jsme skončili.“ 

Zastavuju před značkou se zákazem vjezdu a ohlížím se na své dva pronásledovatele. Zvedám ruku a kroutím jí v zápěstí na znamení, že otáčíme kola. Míříme zpět na vyasfaltovaný plac přišpendlený na prahu starého města. Plocha pojme několik desítek aut s lidmi, kteří se – stejně jako my – vydávají okouknout cíp slovinského pobřeží, jenž se nejodvážněji noří do Jaderského moře. 

Zlý učitel a pavouk - napsala Saša Petříková Karpenková

Jeden učitel byl zlý a děti ho neměly rády. Na začátku nového školního roku vešel ráno do třídy a pozdravil: „Dobrý den, děti, máme zde nového žáka,“ a ukázal do poslední lavice. Všechny děti se ohlédly, ale nového žáka neviděly.
„Pane učiteli, my ho nevidíme.“
Učitel řekl: „Ale podívejte se dobře, však tam sedí, je to pavouk.“
Děti ale stále nikoho neviděly. Pan učitel šel k zadní lavici a oslovil zdánlivě prázdnou židli: „Františku, jdi před tabuli, ať tě všichni vidí.“ A usedl namísto něj do lavice.
František šel před tabuli, a teď všechny děti viděly, jak si to uličkou skutečně pochoduje dost velký pavouk. 

Živel Lustig a jeho žákyně Dana - napsal Jaroslav Valach

Čtenářský deník účastníka kurzu „Psaní podle živla Lustiga“ 

Čtu knížku Dany Emingerové „Živel Lustig“ s prvním podtitulem „Jak se píše kniha“ a s druhým podtitulem „aneb Hoď sebou, ty bejku, už nemám moc času“, kterou mi autorka darovala i věnovala zároveň. 

Knížku už nejde koupit – je beznadějně rozebraná, a tak ji řízením příznivé náhody pro mě „vykoupila z otroctví“ v antikvariátu. 

V rukách držím vzácnost posichrovanou tuplovaným věnováním. Na rozdíl od relikvií s ní nezacházím jako se svatým ostatkem: lezou z ní oslí uši, je plná poznámek a podtrhání.

Psaní dává křídla - letní zpravodaj 6/2026

Dana a Šimon
už chystají Dobešku

Milí přátelé psavci!

Zvu na letní tvůrčí mejdan 7. července do Radotína

a na bonusovou on-line lekci 11. srpna

V červnu skončil náš poslední prezenční kurz Psaní podle Lustiga. Učili jsme Vás hledat literární perly tam, kde byste je dříve přehlédli, dívat se na svět zvídavýma očima a pravdivě vyprávět fiktivní příběhy. Navzájem jsme si naslouchali, povzbuzovali se a sdíleli kus svých životů. Děkujeme Vám za otevřenost, humor, odvahu číst své texty nahlas i za všechny otázky, nápady a inspiraci. Každý z vás přinesl do kurzu něco jedinečného a právě díky tomu vznikla atmosféra, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Ráda bych teď proto sepsala pokračování knihy Živel Lustig o tom, jak fungovaly literární semináře i po Arnoštově odchodu. Zároveň připomínám, že na podzim budeme chystat speciální autorské čtení k jeho 100. výročí narození a se Šimonem konečně pracujeme na konkrétním scénáři pro Dobešku, která se bude konat v sobotu 21. listopadu.
7. července bude od 17 hodin literární mejdan v Radotíně. 11. srpna nás pak čeká od 17.30 hodin společná bonusová on-line lekce. A kdo bude mít chuť, může se zapsat na víkendový kurz 10.-11. října v Praze na Karláku. 

Hezké letní čtení přeje Dana

---

Příští víkendový kurz na Karlově náměstí se bude konat 10.-11. října. 

Při včasném přihlášení můžete získat slevu s kódem PZF4H6P5, který je platný do konce srpna. 

Víkendový kurz v učebně s nádherným výhledem na Karlovo náměstí

V současné době běží dva dlouhodobé on-line kurzy. 

Cestopisy s Danou Emingerovou od 25. března

Psaní knih s Klárou Dvořákovou od 2. dubna

Po předběžné domluvě se mohou zájemci přijít do lekce jednorázově zdrama podívat.

Zajímavý zážitek - napsala Zdena Součková

Začalo to vlastně tak, že mi zavolala kamarádka Anička a řekla, že: „Přihlásila jsem se do kursu psaní, ty pořád něco kecáš, tak se přihlas taky a můžeš to psát.“
Docela mě to překvapilo, protože si nemyslím, že moc kecám, ale Hana říkala, že jde taky do toho kursu, takže abych šla jako taky. 

To teda nechápu, jak a proč by se dospělí lidi měli učit psát, i když vím, že to není jako naučit se psát písmena, ale psát jako povídky, a tak různě.
Já už teda mám něco za sebou, protože ve čtvrté třídě jsem napsala moc hezkou slohovku, jak mě v létě uvízla pantofla v rozteklém asfaltu a málem mě přejel trolejbus. Tak to se soudružce učitelce moc líbilo. Teda ne to, že mě mohlo něco zajet, ale že to dobře dopadlo. A pak v osmé třídě jsem napsala strašně vtipnou povídku o tom, jak jsem nasedala na koně a praskly mě kalhoty a ten kůň se lekl a čím víc jsem řvala, tak tím víc utíkal. Nakonec ho chytili a sundali mě dolů, ale to se děckám ve třídě moc líbilo a strašně jsme se nasmáli. Tak si myslím, že mám pěkně našlápnuto, protože říkali, že jsem talent. Tak to jsem zvědavá, co mě ještě můžou v tom kursu naučit.

Palačinky a šampaňský: dopis Arnoštu Lustigovi - napsala Hana Hermanová

In memoriam Veronika Valentová

Milý Arnošte,
předem Tě varuju, bude to patetický. A bude se to rozbíhat všemi směry přesně tak, jak to nemáš rád. Ale ne tak, jak se mi to obvykle rozbíhá pod rukama, aby se na konci ty proudy spojily. Tohle bude utíkat všemi směry jako život. A jako smrt. Umřela mi totiž kamarádka, Arnošte. A o tom Ti chci vyprávět. Hlavně o ní. Nebude to teda úplně jen o Tobě, sorry.
Chtěla jsem Ti napsat, jak jsem s sebou v dospívání všude nosila Ditu Saxovou a ostentativně ji pokládala na všechny pobryndaný stolky kaváren a putyk, co jsem v té době vymetala. A jak jsem vždycky v ten okamžik, kdy byli všichni na plech a konverzace povážlivě vázla, dramaticky zahlásila:
„Život není to, co chceme, ale to, co máme!“
Jo, úplná Dita Saxová jsem byla.

Léto ve skříni - napsal Honza Flajžík

- Ahoj, hledáš tady něco?
- Čisté spodky, netušíš kam jsem mohl dát?
- Ty si dáváš do krabice vedle, tady jsme jenom my.
- Jsem to ale blbej, to bude tím, že je tak brzo. 

- Můžu ti dneska posloužit i já? 

- Promiň, dneska to nepůjde. 

- Jak nepůjde? Celý týden jsem se těšila, že si mě vezmeš.

- Promiň fakt to nejde, je červenec. 

- I v červenci mě potřebuješ. 

- Dneska ale ne, beru si sandály a tam se mi nehodíš. Ostatní by se mi kvůli tobě posmívali, že jsem typický Čecháček. 

Dopis Arnoštovi Lustigovi - napsal Marek Bucko

Foto: Alan Pajer

Vážený Arnošte!
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky… 

Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? 

Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat. 

I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali. 

Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.

Arnošte, můžeme si tykat? - napsala Jasmin Carmel

Drahý Arnošte,
Vy mě neznáte, zato já o vás slyšela už tolik! Moc bych si přála, abychom se byli bývali mohli poznat osobně, ale na to už, bohužel, nikdy nedojde… I když, vlastně ano, promlouváte ke mně každý den. A svým způsobem jste mě i zachránil.
Před devíti lety jsem se, jako malá holčička, dostala na kurzy tvůrčího psaní (promiňte mi tu omáčku, ale má to svůj důvod) a od té doby se nevyhnutelně setkávám se jménem Arnošt Lustig a s tím, že pro každého znamená něco jiného. Pro mě je to jméno muže, jehož moudra poslouchám, jehož radami se řídím a podle kterých píšu. Muže, se kterým mám dokonce společný původ. Ano, je to tak, jsem židovka jako vy. Víte, je dokonce pravděpodobné, že na tom nejhorším možném místě, kde jste musel prožít nepředstavitelné, jste se setkal s mou prababičkou nebo jejími sourozenci.