8. května 2021

Nabídka, která se neodmítá – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Karolína pracovala na prestižní pozici v mezinárodní firmě a cestovala po celém světě. Ráda létala. Byl to jeden z důvodů, proč si tu práci vybrala. Dívat se na zemi z výšky jí pomáhalo mít nadhled i nad svým životem. Byl pestrý, nabitý zážitky. Věděla, že ho nechce trávit v perimetru kuchyň, pračka, plíny, škola a zumba jednou týdně. Nicméně dnes měla v letadle při návratu podivně nostalgickou náladu.

7. května 2021

Femme fatale – napsal Marek Greger

Byla to osudová žena jeho života. Znal ji ale jen z plakátů oblíbených filmů. Nikdy, a to i když to bylo jeho niterné přání, nikdy by nevěřil, že s ní bude moci někdy promluvit.
Byl na dovolené v Monte Carlu. Neměl na to sice peníze, ale vzal ho tam kamarád, za odměnu. Bydleli ve stejném hotelu jako ona. Ale o tom neměl tušení.

"Dantova" Zadlašská jeskyně - napsal Michal Hejna

Jsou místa, která se jedinou událostí nesmazatelně zapíší do historie, a přestože se zde od té doby již nic zajímavého nestane, zůstávají navždy slavně zapsány v análech. 
Mezi taková místa patří třeba Tetín, kde byla v roce 921 zavražděna sv. Ludmila, ovšem od té doby zde panuje taková nuda, že tu byl místní farář Václav Hájek z Libočan nucen napsat svoji Kroniku Českou, aby se aspoň nějak zabavil. 
A mezi taková místa patří i Zadlašská jeskyně. 

Thanatova knihovna – napsala Štěpánka Mrázková

ICH FORMA
Utekla jsem před deštěm do prvních otevřených dveří. Netušila jsem, v jakém obchodě se nacházím, protože výkladní skříň zela prázdnotou, ale něco mě táhlo hlouběji do budovy. Možná to bylo to sladké ticho, možná stopy zvířecích tlapek v těžkém prachu, který ležel na zemi. Následovala jsem stěny úzké chodby do rozlehlé kruhové místnosti plné vysokých předmětů, přikrytých bílými prostěradly. Procházela jsem mezi nimi směrem ke středu pokoje. Stál tam vysoký pult se zhroucenou hromádkou šedých vlasů a klidného dechu.

6. května 2021

Zavražděná morálka - napsala Zuzka Smolová

Zuzana Smolová, Fakulta designu a umění, Plzeň 
Sedím u stolu, hlavu v dlaních a pohled upřený do prázdna. Mysli, Danieli, mysli… říkám si sám pro sebe. Ale v hlavě mám vír myšlenek a nejsem schopen žádnou z nich promyslet jako celek. Motá se mi z toho hlava a panika mě dusí jako bych se topil.
Rukama si vjedu do vlasů a ztrápeně vydechnu. Kde mám sehnat tolik peněz? Proč je mám shánět já, když je prohrál můj otčím? Proč je život tak nefér? Proč, proč, proč…?!
Zazvoní mi mobil.

Každá generace si prožívá vlastní bibli - napsala Dana Emingerová

Můžete objednat zde
Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová. Pro fandy Arnošta Lustiga, ale i pro čtenáře, kteří mají rádi promluvy o tajích života, je to poklad.

Kniha je zdrojem neuvěřitelného bohatství myšlenek člověka, který se pohyboval na hraně života a smrti, a přesto – anebo právě proto – nikdy nezatrpkl. Naopak dokázal rozdávat radost a energii, jako by v každém okamžiku cítil vděčnost za to, že žije, má rodinu a děti, což mnoha jeho souputníkům z dětství už dopřáno nebylo...

5. května 2021

Voda na čaj - napsala Hana Kavalová

Voda na čaj je už dávno studená.
Hladíš mi ramena.
Hladíš mi ňadra,
ta, co ještě nevychladla.

Díváš se, jak mé nohy
mají pro zlobení vlohy.
Jak ve tvaru typického „áčka“
z granátu odjištěna byla bezpečnostní páčka.

Hezké vzpomínky do těžké doby – napsala Hana Lhotská

Pocit bezpečí u tatínka; sedím vedle něj v kostele a on mi přikrývá kolena rohem svého velkého zimníku, abych neprochladla.
Radost, když ho vidím přijíždět na kole večer z práce.
S maminkou jsme na poli a těšíme se na dobrý oběd u sedláka, čas trávíme hrou někde na mezi.
Přišel fotograf a budeme se fotit u domu, tatínek mne bere do náruče. Pózujeme různě na zahradě se psem Puňtou, kočárkem a bráchovým novým kolem.

4. května 2021

Papua: koteky, uříznuté prsty vdov, mumie náčelníka a stromoví kanibalové - napsala Bohuna Kopřivová

Muži jen v kotekách s kančími zuby v nose a náprsenkou z mušlí. To je oblečení mužů kmene Dani, žijícího v Beliemském údolí na Papui. 
Daniové byli objeveni teprve v roce 1938 a jsou jedni z mála kmenů, které ještě žijí původním primitivním životem. 

Našim průvodcem byl domorodec. Koteku už nenosil, jen šortky a tričko. Sice se narodil v džungli, ale dnes už žije ve městě Wamena, odkud příležitostně občas vozí za domorodými Daniji turisty.

Nejdřív nás zavezl místní motorovou rykšou – říká se jí tu benem – na trh, kde se prodává vše od selátek, která pobíhají všude, přes ovoce, zeleninu a tabák až po náčelnické čelenky z rajčích per.

Stojan na tužky - napsala Zuzana Kratochvílová

Tak už zase sedí a neví, jak začít. Klasika. Otevře si počítač, chvilku něco čte a pak se snaží psát. Buší do klávesnice jako zběsilá a když dopíše, tak zase čte. A maže a píše a maže a píše. Je celá nevrlá, protože jako vždycky píše na poslední chvíli. Zase nestíhá. 
„Jo, holka, kdybys lépe plánovala, nemusela bys tak spěchat!“ Jenže to ona neví, protože mi nerozumí.
Tváří se zasmušile, když jí něco nejde nebo ji někdo vyruší uprostřed psaní. To je pak celá nesvá, popudlivá a úsečná.

3. května 2021

Metafory

Hora Říp je pro Čechy něco jako mužské přirození. Spousta řečí okolo, a přitom takovej brdek.
Eiffelova věž je jako pyramida v Gíze. Jen je na to všechno chudák sama.Římské koloseum působí jako zbytky od snídaně mojí dcery. Ještě by se z toho najíst dalo.
Setkání s chudobou v Indii je stejný jako setkání s chudobou v Pardubicích. Ale barevnější.
Potápění na korálovém útesu je jako hodně dlouhá jízda na halucinogenech. Spousta barev, spousta tvarů a Ty se jen bojíš, jak všechno bude nuda, až se probereš.

Náhody neexistují - napsala Lenka Konopásková

Dívám se z okénka, pomáhá mi to přemoct můj strach z létání. Pozoruji mraky, ze kterých slunce svými paprsky vytvoří zlatavý koberec a okolo srdce se mi rozlije takový pocit klidu a malého štěstí.
Po chvíli usoudím, že je ten správný čas objednat si víno a něco si přečíst.
Ach jo, nechala jsem si knihu v kufru, do Prčic! No nic tak se kouknu, co tady mají v té přihrádce s blicím pytlíčkem ke čtení. Ha!! Palubní časopis! Chvíli jen tak obracím stránky a prohlížím obrázky až narazím na článek o Arnoštu Lustigovi tak čtu a čtu a čtu… nemůžu se od těch řádků odtrhnout.

2. května 2021

O švarném jinochu a chtíči jeho - napsal Marek Greger

Mladý, krásný a statný jinoch spěchal k loži, kde spoře oděná v dychtivém očekávání sličná děva hříchu oddati se chtěla. Vtom onen statný jinoch zřel své krásy v zrcadle, které po cestě svým mužným krokem míjel. Při pohledu do něj však za svými zády uzřel jinou, plavovlasou pannu, jež úsměvem vábivým lákala jej ku svému loži. Nápad, který se zjevil, však nezrodil se v hlavě.

1. května 2021

Protože už to nejde vzít zpátky - napsala Zuzka Fajmonová

Chtěla bych tě nenávidět. Bylo by to jednodušší, víš. Protože špatný věci jsou vždycky snadnější než ty dobrý.
Když se utápím ve svým smutku, všechno kolem na mě padá a já se dusím pod tíhou vlastních rozhodnutí, už to není stejný. Ukázals mi cestu, jak vidět svět jinak. Možná mnohem líp, než si ve skutečnosti zaslouží.
Někde uvnitř najednou cítím naději, na kterou nejsem zvyklá. A strašně to bolí.
Vzpomínám na tvůj pohled, pro kterej bych se s tebou milovala celou noc. Pohled, ze kterýho se mi podlamujou kolena.

Proč láska takhle bolí - napsal Yakeen

Koláž: David Vávra
Petr vždycky tvrdil, že ho prostě miluje. Taky do toho auta narval spoustu času a velkou část peněz, který vydělal. Bylo by přehnaný tvrdit, že na něj myslel pořád. Ale určitě část času za počítačem trávil hledáním těch nejtenčích pneumatik a nejnižších tlumičů. A pak občas přicházelo to blaho. Když byl pěkný den, vytáhl svého miláčka na projížďku. Někdy vzal i Michaelu. Její dlouhé světlé vlasy báječně doplňovaly mat černé kůže sedaček a hloubku červené metalízy. Kabriolet Mustang dokázala ozdobit skoro stejně, jako dvojitej bílej pruh, co se táhnul od vyzývavý přední haubny až po dramatickou záď. Ale ona tomu všemu navíc dodávala dokonalost. Přesah a smysl. Někdo by řekl, že ona byla jin k jeho jangu, ale Petr na takovýhle kraviny nevěřil.

30. dubna 2021

Zakázaná písnička - napsala Nataša Richterová

Táhlo mi na čtrnáct a v hlavě jsem měla jen kytaru, kamarádky a kluky. To léto v osmdesátém osmém jsem většinu času trávila s holkama a s kytarou někde venku. Do zpěvníků jsme si přepisovaly písničky a akordy od Tublatanky. Som, áno som horľavý, v hlave pália ma túžby žeravé... Takže kromě shánění akordů, jsem nutně potřebovala sehnat kluka, který by konečně ty moje túžby naplnil a dal mi pusu. Myslím, pořádnou pusu! Takovou tu s jazykem.

Matky prostě nepředěláš - napsala Zdena Součková

Matky prostě nepředěláš. Ať je jim dvacet nebo osmdesát, a dětem pět nebo padesát, jsou prostě pořád stejné.
„Zase máš kalhoty? Podívej se naproti na Vladimírku, ta je daleko tlustší než ty a pořád chodí hezky v sukýnce, a jak jí to sluší.“.
„Mami, jdu se psem, nebudu si na to brát sukni a podpatky … nehledě na to, že Vladimírce je skoro sedmdesát a já jsem už tři kila zhubla.“ 
Ale je to marné, sukýnka a moje váha je mámino věčné vděčné téma. Jenom doufám, že já nejsem a nebudu nikdy takhle monotematická.

Santalové dřevo - napsala Anna Dostálová

Místo paní Řapíkové se do protějšího bytu v našem baráku nastěhoval jeden Australan - Chris. Poprvé jsem ho potkala před týdnem na chodbě. Pozdravil mě hlubokým „Topré ráno" a mně se podlomila kolena, když se jeho oči střetly s mými a jako by mě něco píchlo na hrudi. Skoro jsem nevěděla, jak se zdraví a co mám říct, tak jsem jen něco pípla. A ještě doma jsem cítila vůni australského santalového dřeva z jeho parfému.

29. dubna 2021

Všechno je jinak - napsal Marek Greger

KOUZLO PSANÍ KNIH

Milovníkům české kinematografie, kteří si našli oblibu ve sledování trampot neobyčejně obyčejné a stejně tak obyčejně neobyčejné rodiny Homolkových, přistane na paměti titulek jako rada, jíž se snaží poučit muž starající se o zábavu všech hotelových rekreantů svého nástupce, a tak mu právě touto větou vysvětluje základní princip nejen zábavy, ale obecného postoje k životu s odhalením jeho největšího životního moudra – všechno je jinak!

Jak se píše o lásce - napsala Anna Dostálová

Co je vlastně láska? Arnošt Lustig říkával, že láska nemá definici. Pokud se na lásku zeptáte různých lidí, každý vám dá jinou odpověď. Není to tak jednoduché a jednoznačné jako třeba s Archimédovým zákonem. To lze vyčíst i ze spousty příspěvků, kdy se lidé snaží lásku popsat. Pro každého je to úplně něco jiného (Horská dráha, Keř divokých růží, Flaša vína, Chemická bouře hormonů, Vibrování, Odebrání všech vlastností, Střepy,…).

Jen žena - napsala Anna Dostálová

Věděli jste, že beach volejbal byl na minulé Olympiádě nejsledovanějším sportem? Dokonce se ženský beach volejbal sleduje stejně jako mužský. Dalo by se spekulovat o tom, že chlapi rádi koukaj na vysoké dlouhonohé holky, které na sobě mají jenom titěrné plavečky a válejí se v písku ve všech možných pozicích.
A právě v Praze se hrálo finále světového poháru v beach volejbale.

28. dubna 2021

Kamenný most - Štěpán Klega

Když jaro rozpije se v širý svět,
a na jabloni se rozpukne první květ,
tak snad i chudý básník bude smět,
ty staré rýmovačky pět,
by na lásce k sličné děvě mohl lpět.

Všednost - napsala Kateřina Bíglová

S láskou je to
jako s cibulí
občas zapláčeš

někdy se usměješ

a když na pánvi zavoní
pobýváš na chvíli
v chystání večeře
a pohody.




27. dubna 2021

Esence příběhů - napsala Zuzka Smolová

Šminky

Louis měl děti rád a rád je hlídal. Vždycky si přál sestru, sestřenici nebo neteř. Ale byl jedináček, stejně jako jeho rodiče, a tak se všechny možnosti uzavíraly. Usmál se na blonďatou holčičku, která mu s pyšným výrazem podala zrcátko, aby se na sebe podíval. 
Když na svém obličeji viděl pestrobarevné šmouhy rtěnek, po dlouhé době se od plic zasmál a nemohl přestat, ani když ho holčička zpražila pohledem zhrzené maskérky.

Kůň – napsala Zuzana Kratochvílová

Jsme už týden mimo civilizaci vysoko v horách. Je odpoledne, slunce pálí a nad námi se pohybuje podezřele velké množství dravců. Jak stoupáme výš, začíná se vzduchem linout nasládlý zápach rozkládající se mršiny.

26. dubna 2021

Směnka na život - napsal Marek Greger

Bylo jí z toho nanic. Její nejlepší kamarádka po snad tisíci pokusech o otěhotnění byla na pokraji zhroucení. Měla pro to pochopení. Znala ji odmalička a věděla, že by z ní byla skvělá máma. Na světě jsou ale věci, se kterými jde něco dělat a pak, pak jsou ty druhé. Vzepřít se přírodě sice lze, ale tam kde selže i medicína, tam nepomůže ani svěcená voda.
Bylo jí líto jejích slz. Viděla, jak láskyplně se chová k jejím dětem, které by kolikrát nejradši přetrhla, ale nikdy by nedopustila, aby se jim něco stalo. Klidně by vyměnila jejich život za ten svůj. Asi jako každá máma. Ten pocit, kdy se v těle rodí život, to může pocítit jen žena.

Co si asi myslí – napsala Julie Schillingová

Otočil ode mě pohled. Jeho čumák zamířil k oknu. Tvářil se tak ublíženě, že jsem ho vzala do náručí, i když to nechtěl. Kdy o to nežádal. Jeho tělo bylo ztuhlé a tlapkami se zabořoval do mých ramenou. Položila jsem ho a hned pelášil zpátky k pohovce. Nevím, jestli si chtěl hrát nebo spát.

Veselé příběhy o dětech - napsaly Kateřina Pospíšilová, Anna Dostálová

Miluju Jirku Kocmana
Terezka si jen tak poskakuje po kuchyni.
„A babi, co to vaříš k obědu?“
„Rajskou, už jsem ti to říkala. A budou kolínka.“
„Tak jo. To mi chutná.“ 
A potom zase odběhne a vedle v pokoji si nad krabicí hraček začne potichu sama pro sebe něco špitat: „Já ho teda asi miluju, hrozně se mi líbí, asi si ho vezmu. Prostě ho mám v srdci. Mám ho v srdci, od sousedů Jirku...“
Babička se nevěřícně odtrhne od sporáku a volá do pokoje: „Cože? Co se ti stalo!?? Kde máš jakou dírku???!!!“
„Ale né, že miluju Jirku... Kocmana .... Babi, myslíš, že to s ním půjde vydržet? A kdy už teda bude ten oběd?“
(Kateřina Pospíšilová)

25. dubna 2021

Černá labuť a starý kačer – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Přišlo jaro a na rybníku se vylíhly labutě. Hejno stříbřitě šedivých chomáčků. Jak rostly, protahovaly se jim nohy a krky měnily svůj tvar do elegantního oblouku. Všechny se vybarvily do sněhobíla. Jen jedna byla jiná. Černá. Ostatní labutě ji proto nepřijímaly a odháněly od sebe. Černá labuť se cítila velmi osamělá.

Když měly poprvé vzlétnout, vysmály se jí slovy: „Černé labutě přece nelétají, to ví každý.“ Černá labuť smutně svěsila křídla a jen se dívala, jak její sestry vzlétají, až z nich zbyly jen tečky na obloze. 

Dotieravý drozd - napsala Nina Potočárová

Pri jednom dome stál vysoký mohutný strom, kde v korunách mal hniezdo uškriekaný drozd. Každé skore ráno budil svojím spievaním všetko naokolo. Jeho bodom záujmu bola mačka, ktorá denne vysedávala za zavretým oknom na druhom poschodí. Drozd sa každý deň pyšne pohupoval na konári v úrovni jej oči a občas sa aj odvážil priletieť na parapetnú dosku. Najprv tam len tak sedel, časom sa aj začal vyzývavo prechádzať, no vrcholom jeho drzosti boli nálety smerujúce na bezradnú mačku za oblokom. A keďže mačky sú od prírody lovci, ona sa ho snažila bezvýsledne polapiť. Jeho každodenná provokácia ju netešila. Drozd sa len chechtal a vysmieval sa bezmocnej pozorovateľke. "Chyť si ma, chyť si ma, ja si tu tak pekne poletujem a ty s tým nemôžeš nič robiť".

Dvě sestry - napsala Anastasiia Burakova

Kdysi dávno vládly dvě sestry - Den a Noc. Ve dne lidé pracovali a procházeli se, ale v noci nebylo nic vidět a špatní lidé toho využívali. Ráno ostatní křičeli: “Zase mi zmizely ovce! Zase nekoho zabili! Jenom v noci se stávají zlé věci!” Obviňovali ve všem Noc a žádali o věčný Den. 
Jednou Noc nevydržela a odešla sama. Bez Měsíce se voda vylila z břehu, lidé přestali spat, a hodně druhů rostlin a zvířat zmizelo. 

24. dubna 2021

Pokušení - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Vídala ho každé ráno v cukrárně cestou do práce. Když si ho všimla poprvé, celým jejím tělem projela slastná vlna. Zachvátila ji panika, rychle odvrátila tvář a přidala do kroku. Celý další týden se cukrárně vyhýbala. Tím víc na něj musela myslet. Na tu smyslnost, kterou v něm vnímala. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby…
Zakazovala si i ty představy.
Ale pokušení ji ovládalo stále víc. Přestala se cukrárně vyhýbat. Chtěla ho alespoň vidět, když už ho nemohla mít. Nejdřív ho pozorovala jen letmo, pak se občas zastavila a prohlížela si ho skrze výlohu. Občas se přistihla, že na něj nepokrytě zírá.

Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři - napsala Zuzka Fajmonová

Jak se tak otepluje, vylízaj ven nejenom lidi, ale taky jejich domácí mazlíčci. Tohle je sousedův had. Dneska ho venčil, čímž si spřátelil všechny děti v okolí deseti kilometrů a u dvou matek způsobil infarkt.

23. dubna 2021

Beletrie jako sen - napsala Julie Schillingová

Kouzlo psaní knih
Beletrie je jako sen, co by měl plynout od obrazu k obrazu, kde všemu věříme díky vykresleným detailům. Je chyba, když se to začne rozostřovat nebo - nedejbože - čtenář přestane dávat pozor.
Je důležité vyzařovat důvěryhodnost pomocí popsaných detailů, i kdyby to byla pohádka nebo fikce. Hlavní je, že čtenář tomu uvěří.
Je dobrý být poetický, jak popisujeme scénu hlavně, ať se drží souvislostí.

Polná - napsala Zdena Součková

„A vždycky, když projedu tady tou horní bránou, mám najednou radost… nebo prostě takovej pocit, jako když se po dlouhé době zase vracíš domů. I když jsem tady nikdy nebydlela.
Tady Petře trošku přibrzdi. Všimni si, že to náměstí vypadá, jako by se tady zastavil čas. Svatá trojice, kašna s hlavou vodníka, toho jsem se jako malá vždycky trošku bála. Ale jak mu z pusy teče voda, to mi připadalo docela legrační.
Tady je na každým kroku nějaká zajímavost.

22. dubna 2021

Krutá zahořklost - napsal Marek Greger

Příteli svému hleděl do utrápené tváře. Přitom v oku mihla se mu radost. Však překryl ji strastiplným výrazem empatického utrpení. „Je hrozný vidět, jak trpíš. Musí to být příšerná bolest. Tvou ženu a dítě jsem miloval, jako svojí rodinu.“ Pak objal jeho statná ramena a pevně ho k sobě přitiskl. A uvnitř? Uvnitř cítil blaženost. V kapse ho ještě hřála studená krabička od sirek. „Kdyby tak věděl, jak blízko je na stopě vraha.“ Přemítal si v hlavě. Pak jím znovu projela blaženost. To, když si uvědomil, že ho během několika minut dokázal připravit o to nejcennější v životě.

DRAMATICKÁ KLENBA a INSTINKT, CIT A ROZUM - napsala Zuzana Kratochvílová

Encyklopedie uvádí tzv. Aristotelovu pětidílnou stavbu dramatu, což je ale blud, protože tato teorie vznikla mnohem později.
Naopak v Aristotelových slovech je možné najít něco prostšího – začátek, prostředek a konec a je potřeba střídat dialog, popis a akci. Pak je možné napsat dobrý román/ dobrou povídku/dobré dílo.
Je ale možné začít i přímo akcí, nicméně je třeba uvést čtenáře do děje, aby dlouho netápal a rychle se zorientoval. Pokud totiž čtenáře nechytneme během prvních pár slov/vět/max stránek, tak už se k našemu dílu nevrátí.

21. dubna 2021

Krajina stínů – napsal Miroslav Tichý

Schovány pod sluncem,
lezou sem stíny.
Chladivé
i ty,
co působí splíny.

Doba jim mává.

Šíří se jako mor,
šedne zem i nebe.
A já místo radosti
strach
mám už i z tebe.

Ta doba zebe.

I text může mít duši - napsala Lenka Hájková

Ilustrace: Lenka Hájková
Začátek, prostředek a konec jsou tři klíčové body, které se nedějí jen v životě, kde se člověk narodí, žije a pak umře. Jsou také v literatuře. 
Každé dílo, co napíšeme, by mělo mít svou strukturu a harmonii. Struktura je právě ten začátek, prostředek a konec. A harmonie je, jak na sebe ta právě navazuje.
To, že příběhy mají být pro ostatní poutavé, už víme. Ale když napíšete poutavě třicetistránkový začátek, jak se někam jede nebo jaké bylo počasí... a prostředek s koncem pak shrnete ve čtyřech větách, tak tím čtenáře akorát připoutáte, než aby se bavil. Proto je v struktuře harmonie velmi důležitá a její pravidla by se v rámci možností měla dodržovat.

Poločas rozpadu - napsala Kristýna Koblasová

I přesto, že mě diagnostikovali jako fyzicky zdravého člověka, jsem ve zkurveným poločasu rozpadu. 
Chci zemřít, zaniknout, a především uniknout od té obrovské bolesti po celém těle. Nemůžu ani ležet, stát nebo jíst. 
O půlnoci na psychiatrické pohotovosti dostávám do prdele injekci, abych měla zase další zasraný den chuť žít. I tak toužím po sebedestrukci.
Možná by lidi konečně pochopili, jak moc se potřebuji osvobodit.