Dobeška, druhý domov psavců - napsala Lucie Svibová

Sedím se zavřenýma očima v první řadě Divadla Dobeška, poslouchám a prožívám příběh za příběhem.
Na pódiu se střídají autoři a předčítají své povídky. Večerem provázejí sestry Emingrovy. Dana, která bude křtít své nové knihy, a jazzové zpěvačka Eva.
V sále se vznáší duch Arnošta Lustiga.
Dana Emingerová vede několik let kurz tvůrčího Psaní podle Lustiga. Dnešní večer na Dobeše je již několikátý v řadě.

Meditace skrz tvůrčí psaní - napsala Alexandra Safi Narwa

Odjakživa jsem byla knihomol a lákala mě i druhá strana - umět psát dobré texty. Tak jsem nedávno začala chodit na kurz Dany Emingerové, která učí podle Arnošta Lustiga.
Po první lekci jsem odešla s frustrací, že na tvůrčí psaní nemám. Na kusy byla rozbita moje iluze holky jedničkářky, co umí psát dobré slohy.

Dozvěděla jsem se, že dobrý text nenapíšu napoprvé, že se vyloupne až po napínavém přemýšlení, napsání a mnoha hodin opětovného kritického přečtení. Ale už jen ten nutkavý pocit, který mě nenechá v klidu, kdy se rodí příběh. Pak ho osvobodím přes ťukání do kláves, a pak ho začnu obrušovat jako barevné kamínky slov do mozaiky.

Protože je to tak - napsal Jakub Suchý

Tu vzducholoď jsem koupil u vetešníka v krámku na rohu ulice pár minut před tím, než stáhl roletu naposledy. Byla krásná. Menší sportovní model pro dvě osoby, prototyp vyrobený továrnou na kočáry poblíž Vídně v roce 1913. Zabírala celý dvorek za vetešnictvím a vzadu zčásti přesahovala přes plot, takže občasný kolemjdoucí se musel sklonit. Plovák měl moderní aerodynamický tvar a vepředu poklici s okem na hlavní kotevní lano. Prý to vypadalo, jak nabídnuté ňadro, a Karla si mě dobírala, že si mám ozdobit koš pro vzduchoplavce červeným krajkovím, aby byl dojem úplný.

Z ničeho nic - napsala Monika Hodáčová

Seděla na místě, na kterém nikdy sedět nechtěla. Cítila se jako pacient v čekárně u doktora, kde si má vyslechnout ortel o životě či smrti. Jenže byla zdravá, byla bohatá, alespoň v poměru k lidstvu téhle planety, byla celkem mladá, hezká, úspěšná... A čekala v budově soudu na to, až bude i svobodná. Ale musí proto být i rozvedená? Dobře si přitom vybavovala ten okamžik před deseti lety, který měl být bránou do štěstí.

Když přijde smrt - napsala Caroline Kotníková

Když přijde smrt, člověk zkrátka zmizí. Vypaří se a zůstává schránka.
Občas hledávám její pohled, ale nikde na ulici už ho nepotkám. Nikdy už neuslyším její zvonivý hlas a milá slůvka.
A pak jsou tady vzpomínky, probírám se jejím oblečením, držím její džíny v rukou, ale kolem pasu už ji neobejmu.
Počítala s dalším dnem, ale ten nepřišel.
Ležím v její posteli, kde upadla do věčného spánku, naproti má hodiny. Odbíjely poslední minuty jejího života a stále bijí, jako mé srdce, jenž je nyní a napořád děravé.

Reklamace oken a dveří - napsal František Martínek

„Tak podívejte se, vážení, měl jsem dát na varování, že jste pěkný nýmandi a ne, jak se holedbáte, stoprocentně kvalitní stavební firma. Takhle kdybyste mi stavěli chalupu, spadla by ještě před dokončením. A to jste jen měnili okna a dveře. Nepřerušujte mě! Dveře, co nejdou dovřít ani zamknout a jsou celé nakřivo. Jedno okno taky nedoléhá a netěsní. Kudla se mi otevírá v kapse. Včera večer jsem přijel a ráno, když jsem to uviděl, jsem ani nesnídal a nemám chuť si ani písknout mou oblíbenou ´Šla Nanynka do zelí´.

Ještě vám umyji okna – napsala Petra Broumská

„Dobrý den, jak se dneska máte?“
„Dobrej, ale jde to. Mám vám dneska vysypat koš?“
„Ale jo, můžete, děkuju. A co vaše dcera, už je z nemocnice doma?“
„Ještě ne, noha jí hnisá, holky pro ní brečí a všechno je tam na mně.“
„Tak to teď nemáte jednoduchý, že jo? A pomůže vám někdo?“
„No jejich druhá babička na ně moc nemá nervy, obě holky jsou na mámu zvyklý, nikdy bez ní tak dlouho nebyly. Mám vám tady zalít kytku?“
„Jo jo, děkuju. A co jejich táta?“
„Ten teď jezdí do Německa, vrací se vždycky v pátek a znáte to, o víkendu se potřebuje vyspat.“
„Je toho teď na vás asi opravdu hodně, co?“
„To teda jo. Navíc mi pan ředitel řekl, že na mě neprodloužili dotaci, takže od novýho měsíce už tady nebudu.“

Pilný mravenec - napsala Alexandra Safi Narwa

Jednoho dne měl mravenec už dost úmorné práce, nezaplacených přesčasů a věčné buzerace od nadřízených v mravenčí korporaci. Rozhodl se, že nejistota spojená s odchodem bude stokrát lepší. Chtěl si užívat života.  
Vyrazil z mraveniště a po cestě potkal včelu. Že byl zvídavý, hned navázal řeč. „Jak se včelko máš?“ 
„Ále, pole samá postříkaná řepka, čisté kytky aby pohledal, výnosy medu klesají. Nevím už, kde ten nektar brát,“ horlila včela.
„Hm,“ přemýšlel mravenec a vnuklo mu to myšlenku a začal podnikat.

Transfuze pohody - napsal Jan Smrčka

Vrátil jsem se domů z Austrálie.
Byl to úžasnej mejdan! a já si užíval každou minutu i vteřinu. Někdy jsem jen někde seděl a koukal na něco. Třeba na moře, do krajiny nebo na odpočivadle v lese. Seděl jsem a nechal do sebe proudit radost, štěstí a pohodu. Bylo to jako transfuze pohody.
Nikdy jsem to nezažil a teď jsem neměl dost.
Měl jsem to ráno. Měl jsem to večer. Měl jsem to furt.

Jarní mámení - napsala Lucie Svibová

Jarní slunce svými paprsky prohřívá chladnou zem. Teplo a světlo proniká do všech koutů zahrad, polí, luk i strání. Probouzí zákoutí parků, v lesích bloudí po mýtinách a roztává poslední zbytky sněhu.
Ptáčci vítají jaro švitořením a královna Zima definitivně ztratila nadvládu nad krajinou. Ve všech zákoutích se budí k životu jarní trávy, kvítka i stromy.
Pupeny na keřích jsou naběhlé až k prasknutí. Začalo jaro a nadešel můj čas. Tohle miluju, miluju pučení, miluju trávu, miluju vás všechny. Všichni mne znáte.

V hlavě - napsal Jakub Suchý

Ležíš tam ve spleti neuronů,
směješ se na mě
a já stále znovu
vidím v tvých očích světýlka.
Odezvu synaptických spojů.

Jsi mi tak blízko, že už to víc nejde.
Cítím tvůj dech na svých rtech,
tvá prsa se mých zlehka dotknou.
Dopamin v mozkových závitech.

A to všechno jen v spleti neuronů,
co podobá se stromu,
pod kterým ležíme.

Žrádlo pro Jackie – napsala Jasmin Carmel

„Co to má znamenat?! To si pište, že mám problém! Moje ovčácká fenka se po tom vašem hnusným žrádle pozvracela a jestli je někdo, koho doopravdy miluju, tak je to právě Jackie. Kvůli vám jí chudince museli pumpovat žaludek, takže ano, máte velký problém!
Vždy se řídím pravidlem jednou měř a dvakrát řež. Nevím, proč zrovna při koupi psího žrádla jsem na to zapomněl. Ještě k tomu to bylo tak drahý, že už mám v kapce jen pár drobných.