Guacamole si žádá oběti - napsala Saša Petříková Karpenková

Omylem jsem šáhla Amálce do pusy. „Ježiš, promiň, Amálčí!“
„Mami, otoč se víc doleva, tam je linka!“ zakřičel na mě nepřiměřeně nahlas Mikuláš.
Pootočila jsem se a došátrala k lince. Amálka mě vzala za ruku a vložila mi ji do mísy.
„Je prázdná… Amálko, nakrájel Mikuláš tu cibuli?“ zvedla jsem ruce a položila jí je na hlavu. Zavrtěla s ní. „Tak mu ukaž, ať udělá cibuli.“ Slyšela jsem, jak Amálka vytáhla prkýnko a nůž.
„Už krájí?“ zeptala jsem se a hlava pod mýma dlaněma zakývala.

Banánová nedělní bábovka - Monika J.

Byla to její malá slavnost, tichý rituál, který začínal už den předem. V sobotu večer, když se dům utichl, sáhla po sklenici, nasypala do ní hrst tmavých hrozinek a zalila je rumem. Nechala je odpočívat, nasávat sladkou vůni i sílu.
Nedělní ráno pak začalo máslem. 

Vyndala ho včas, aby změklo a poddalo se doteku. Tvrdé máslo nemá rádo spěch, říkávala si. Stejně jako pečení.
Formu na bábovku vytřela rozpuštěným máslem pečlivě, skoro něžně. Každý záhyb, každé zákoutí. Když máslo ztuhlo, přišla na řadu strouhanka – jemný poprašek, který zajistil, že se dílo později bez odporu uvolní. Přebytek vysypala, jako by setřásala zbytečné myšlenky.
Troubu zapnula na 180 stupňů. Teplo se začalo pomalu rozlévat kuchyní.
Bílky se špetkou soli vyšlehala do pevného sněhu – šumění robota bylo jako předehra. Vedle v míse spojila žloutky, cukr a máslo. Šlehala, dokud směs nezbělala a nezjemněla, až připomínala krém.

Dlouhá noc - napsala Marta Kroisová

V noci je školní budova děsivým místem. To jsem si mohla ověřit, když jsme v šesté třídě přespávali na Halloween v naší učebně.

Z celkem milého zelenožlutého prostředí se stala šedá místnost s obrovskými okny, kterými prosvítala světla z ulice a házela zvláštní stíny. 

Celou noc jste slyšeli jen šustění zapnutých spacáků, které nahradily školní lavice, sem tam nějaké heknutí spolužáka, když se obracel na druhý bok a hlasité cvakání starého radiátoru.

Ten jsme se spolusedící opravdu nesnášely. Seděly jsme totiž přímo vedle něj a vždy když jsme se o něj omylem opřely, tak nás spálil a bylo nám neustále vedro. 

Tu noc mi však teplo nebylo. Ba bych i řekla, že mi zmrzly prsty u nohou. Místnost byla tak studená, až se okna mlžila párou, vycházející z úst oddechujících žáčků.

Moc jsem si přála, aby ta dlouhá noc skončila. Nemohla jsem usnout, a tak jsem se koukala co za zajímavé stíny dopadá na zdi třídy. To jsem ale neměla děla, protože mne klikaté obrysy stromů akorát ještě více vyděsily.

Strasti schovaného strašidla - napsala Ema Zděradičková

Uvelebila jsem se ve vykotlané díře po spadlém smrku. Za chvíli budou vycházet! Všechno na bojovku je připraveno – svíčky, truhlice se sladkostmi... teď je jen na mně, abych je pořádně postrašila! V jámě bylo vlhko. Mezi zbytky kořenů jsem cítila mokrou hlínu a huňatý mech. Opřela jsem se o stěnu zeminy a do nosu se mi dostala jeho pronikavá vůně. Pořádně jsem nasála tu pravou podvečerní lesní atmosféru. Všude okolo byl klid.

Španělský ptáček - napsala Zdena Součková

Máme napsat popis nějakého jídla, ale aby to nebyl recept. No, tak nad tím nemusím dlouho přemýšlet, protože se zrovna vracím z oběda.
Španělský ptáček s rýží. Rýže je vůbec kapitola sama pro sebe, buďto rozvařená nebo nedovařená, dost problematická surovina. Dále teda nechápu, proč je ptáček zrovna španělský. Jako kdyby ve Španělsku měli nějaké zvláštní ptáky. To bych spíš brala „Moravský vrabec“, protože velikostí je to spíš vrabec než pořádný pták, aspoň u nás v práci 

v jídelně.

Obezita - napsala Hana Vrabcová

Je vidieť na prvý pohľad a spočiatku nebolí. Odlišuje svojho nositeľa od ostatných ľudí vačším objemom tela a indexom telesnej hmotnosti (BMI).
Obvykle nie je považovaná v spoločnosti za zdravotný, ale osobný problém.
Má svoje príčiny, ako je napríklad nezdravé stravovanie, málo pohybu, alkohol a fajčenie, uživanie niktorých liekov a dedičnosť.
Následkami može byť vznik KVOCH, cukrovka 2.typu, rakovina a ochorenia pohybového aparátu.

První třídní schůzka - napsala Lenka Holcová

Vcházím s maminkou do dveří mojí úplně nové školy. Chodím sem jen pár měsíců. Trochu se mi svírá žaludek. Paní učitelka dnes bude mamince vyprávět, jak mi to tady jde a jestli nezlobím.
Maminka se zdá trochu nervózní. Když si před šatnou nasazuje na boty modré igelitové návleky, jeden roztrhne.
Stoupáme po schodech hlavní chodbou do druhého patra. Je jich přesně 36. Jsou na nich barevné nálepky se slovy, která ještě neumím přečíst. Umím zatím jen B, S a M.
Chodba je potemnělá a je ticho. Je dávno po vyučování. Nikde žádné děti. „Mami a co je to vlastně ten trojlístek?“ Na odpověď už je ale pozdě. Vcházíme do třídy. Je světlá a barevná. Běžím si do své lavice pro Unicorna.
V první lavici sedí paní učitelka a usmívá se. Asi to nebude až tak zlé.

Nejbezpečnější místo na světě - napsal Zdeněk Hejda

Jako nejbezpečnější místo na světě, si vždy znovu a znova vybavím barák dědy a babičky v Olší. 

„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ recitoval děda s lišáckým úsměvem, a babička mu za to nadávala, že nás děda jen kazí. 

„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ provokuji mámu dodnes. Osada Olší odbočuje, stáčí se, kroutí se stranou hlavní obce, jako by se trochu styděla za svoje nuzné a osamělé domky bývalých sklářů. Však také tak vznikala, aby to měli dělníci blízko do hutě za kopcem. Uprostřed se vine úzká cestička.

10 důvodů, proč navštívit Vídeň - napsala Sabina Prisender

1. Je velká!
Nebudete se tu tísnit jako v Praze nebo v Benátkách. Projdete se po širokých bulvárech a prostorných náměstích, po městských parcích a muzeích. Některá se mohou měřit i s Paříží.
Je tu vzduch, široké nebe nad hlavou a od Dunaje stále fouká. Šálu s sebou!

Ty jiskřičky v nás - napsala Karolína Sochová

Dlouhá léta jsem se snažila vysvětlit cizím i vlastním, jak mám neskutečně ráda jiskřičky. Ta světýlka, co poletují nad ohněm, než poddají se osudu. Než zhasnou. Jejich volnost, pocit bezpečí i tajemství, že nikdy nevíš, kam letí, když zhasnou. Kde jsou, když už nejsou.
Bláhově se vydáváme objevovat Toulovcovy maštale, pískovcové skály zasazené v malebné krajině Žďárských vrchů. 

Je mi zima.

Pár minut v sauně - napsala Gabriela Vyhnánková

Zatáhnu za dřevěné madlo a už s prvním krokem dovnitř mě práskne vlna horka do obličeje. Pohmatu najdu dřevěná prkna v úrovni mých kolen, které mě nasměřují ke druhé řadě, kam si ze zvyku sedám. Lavice je rozžhavená a i přes zvlhlé prostěradlo cítím, jak mě pálí do zad a hýždí. Zhluboka se nadechnu 

a nasaju vůni sušených bylinek rozložených na kamnech. Nosem mi proudí štiplavá vůně máty, až mě zastudí v plících.

Byt očima kocoura - napsala Dana Volfová

Hop, a už jsem nahoře na lince. Tam se mi moc líbí, tam na mě nikdo nemůže. A ten výhled!
Panička to nemá ráda, bojí se, že si namelu, nebo při seskoku něco shodím. Na spodní skříňce se totiž často válí spousta věcí. Vždycky když vyskočím nahoru, honem se snaží odklidit všechno, co bych mohl rozbít. Vidím, nejde-li někdo do ledničky, a jestli někomu neupadlo něco, co by se dalo sníst. Můžu odsud kontrolovat celý obývák.

Vyčištěné želvárium očima želvy - napsala Tereza Rebcová

Bože, už mi zase uklízeli. Ti lidi snad nemají nic jiného na práci než mi dělat v domečku bordel. Takové krásné bahýnko jsem tu měla a teď? Je tu tak strašně průhledno, že snad vidím až na dno, no fuj. 

A ty nejedlé gumové trávy už zase přestavěli. Co se jim nelíbilo na mým designu? Pěkně v rohu, přehledně a nepřekážely mi v plavání. A hlavně blokovaly ten černej nesmysl, co furt jenom hučí 

a prská vodu. Podezírám ho z toho, že mi z vody bere všechny mlsky, co si nechávám na pak.

Zahrada očima ještěrky - napsala Barbora Bilišňanská

Konečně Slunce. Dnes po dlouhé době svítí už dopoledne. Vylezla jsem ze své skrýše pod hustými skalníky na svahu za domem. Usídlila jsem své pružné modrozelené tělo na velký oblý kámen s důlkem v levé části. Je umístněn v nejspodnější části zahrady mezi ostatními kameny. Právě ten mám ze všech pěti kamenů, které sem dali, nejraději. Ááach to je príma, hovím si a teplo mi prostupuje pokožkou do zad až k bříšku a do nožiček. Musím uznat, že se mi tato procedura moc líbí.

Hlavní nádraží očima bezdomovce - napsala Jitka Simonová

Sedím uvnitř hlaváku na lavičce a přemýšlím, kam všichni ti lidé cestují, jaké mají osudy a co je čeká, až přijedou domů. Prohlížím si, co mají na sobě, jak se tváří a podle toho si v hlavě utvářím jejich příběh. 

Jo, to mě baví. Úplně si představuju, jak se doma hezky objímají s rodinou a pak zasednou k večeři. 

Kurňa fix, musím si taky najít něco k jídlu. A tak se zvednu a jdu obejít svoje osvědčený místa, jestli bych tam něco nenašel.

Popis města očima holubů - napsala Markéta Valentová

Kroužím se svým gangem nad kvádrovitými lidskými výtvory. Ti srandovní panáčkové si myslí, jak nad tím vším mají perfektní kontrolu, a proto mě tolik baví je pořád prudit. Vždycky s partou oblítneme pár stavení, okem znalců zhodnotíme plastické klikyháky na omítkách a použité materiály a na základě toho vybereme jednu kostičku, kterou následně důkladně označkujeme. 

Samozřejmě si vybíráme kostky, které na místě stojí už hodně dlouho. Hlavně kolem řeky, v centru, jak tomu lidi říkají – a vůbec nejradši máme ty, ze kterých zrovna čerstvě sundali zelené plachty.

Popis světa z pohledu rádia - napsala Karolína Sochová

Je to paradox. I když mně zmačknutím otevřou hubu, můj jazyk je nepohyblivě svázaný. To lži si na něm upletly copánky. Dusí mě to. Zmar střídá beznaděj, je to pořád ta stejná básnička. Ani je to nebaví, vlastní mě jen z důvodu, že se bojí ticha. Nedokážou žít neslyšně, snad proto mě pouštějí, snad proto vyplňují trhliny v životech svých podkresem mým. Když chtějí, i nechtějí, pro jednou být v obraze, či v dobré víře vyčkávat, zda zazní ta "její" oblíbená. Nebo jen tak ze zvyku. Poslouchat ten šlágr. Pak ale hned odejdou. Stimul jiný, jakýkoliv, vážně, mi přebral jejich pozornost, to jediné, k čemu vlastně sloužím.

Explorace ústní dutiny - napsal Jaroslav Valach

Na jazyku ulpívá několik bublinek slin. Než prasknou, pomačkány proti patru, pruží jako míček.
Začíná průzkum ústní dutiny, nejkratší výlet do temného podzemí tělesnosti. Není třeba balit žádný batůžek, stačí vystupňovat vnímavost. Obrátit svou pozornost k signálům obvykle zastíněným oslnivým jasem vizuálních podnětů.
Jazyk, ten zázrak pohyblivosti bez pevných kinematických článků, prohledává své území, mapuje jeho meze. Vydá-li se vzhůru, naráží na žebrové výstupky. Lupa hmatové vnímavosti je zvětšuje do prožitku valchy, ačkoli jsou technicky spíš struhadlem.
Jazyk pak sklouzává dolů, naráží na řadu útvarů ne nepodobných skalnímu městu. Tvrdé, hladké, neústupné útesy se na přání rozestoupí. Otevírá se přístup do předsálí ohraničeného měkkou, pružnou bariérou rtů a lící.

Uhel - napsaly Kateřina Surmová a Marie Rysová

NA PODRÁŽCE

Kateřina Surmová 

Žiju pro umění. Kresba živého modelu mě naplňuje nevýslovnou radostí. Už se těším, až se jako každé úterý rozpliznu po papíře a zachytím skutečnost, skutečnost okem umělce!
Celý týden odpočívám v její skříňce v malé umolousané krabičce, a když mě pak vytáhne, spolu s kamarády tužkou, špejlí a hadříkem, vím, že bude zábava.

Popis vyčištěného želvária očima želvy - napsala Tereza Rebcová

Bože, už mi zase uklízeli. Ti lidi snad nemají nic jiného na práci než mi dělat v domečku bordel. Takové krásné bahýnko jsem tu měla a teď? Je tu tak strašně průhledno, že snad vidím až na dno, no fuj. A ty nejedlé gumové trávy už zase přestavěli. Co se jim nelíbilo na mým designu? Pěkně v rohu, přehledně 

a nepřekážely mi v plavání. A hlavně blokovaly ten černej nesmysl, co furt jenom hučí a prská vodu. Podezírám ho z toho, že mi z vody bere všechny mlsky, co si nechávám na pak.