Začíná průzkum ústní dutiny, nejkratší výlet do temného podzemí tělesnosti. Není třeba balit žádný batůžek, stačí vystupňovat vnímavost. Obrátit svou pozornost k signálům obvykle zastíněným oslnivým jasem vizuálních podnětů.
Jazyk, ten zázrak pohyblivosti bez pevných kinematických článků, prohledává své území, mapuje jeho meze. Vydá-li se vzhůru, naráží na žebrové výstupky. Lupa hmatové vnímavosti je zvětšuje do prožitku valchy, ačkoli jsou technicky spíš struhadlem.
Jazyk pak sklouzává dolů, naráží na řadu útvarů ne nepodobných skalnímu městu. Tvrdé, hladké, neústupné útesy se na přání rozestoupí. Otevírá se přístup do předsálí ohraničeného měkkou, pružnou bariérou rtů a lící. Jaká úleva oproti nepoddajnosti zubů moci prohnout stěnu tváře tlakem špičky jazyka. Podílet se na žertovné grimase zevnitř. Nebo stačí sevřít dásně a smýknout čelistmi vůči sobě, aby vlnovodem kostí v uchu zazněl hrůzný skřípot. Soukromý hororový soundtrack neslyšný ostatním.
Prominence hradby zubů zve k bližšímu ohledání. Oblé skalní vrcholky stoliček kontrastují s ostřím řezáků. Řezáky spolu s vyčnívajícími špičáky odkazují na dravčí minulost, stolička na mírnost býložravce, jejich sousedství prozrazuje všežravce. Hle, lekce evoluční biologie mimoděčně proceděná mezi zuby.
Dotýkán jazykem se každý výstupek se jeví nesmírně zvětšený, jako diák promítnutý na vzdálené plátno. Každý má povědomí o své výšce, když sedí na židli, bezděčně ji měří rozsahem kontaktu s ní. Tím se do vnímání otiskují rozměry světa. Oproti zádům a nohám je hustota hmatových tělísek jazyka desetinásobná. Pak ovšem projekce hmatového vjemu na mozková cenrta vše nesmírně zvětšuje. Zkoumané předměty subjektivně nabývají ohromujících rozměrů a přirovnávat zuby ke skalním věžím je projevem střízlivého odhadu.
Za děsivého skřípění lze v temné jeskyni úst potkat kletbu senzorálního homunkula...
