19. listopadu 2024

Štěně mého vnuka - napsala Bohuna Kopřivová

Přišel se nám představit nový přírůstek do rodiny, ale nebylo to dítě, jak by si člověk představoval po vnukově dokončeném studiu a ročním cestování po světě, ale štěně. Černá chlupatá koule se na mně koukala korálkovýma očima, zvědavě si prohlížela vše kolem, očichala mě, a pak kousla. Tak to ne, chytám ho za tlamičku a jeho pohled vypovídá vše: 
Co si to ta nová osoba myslí? To, že se na mne usmívá je pěkné, ale nedovoluje mi ani kousat. Je o hodně větší než já, a tak by si klidně mohla se mnou hrát. Ale nelíbí se mi, tak ji raději kousnu ještě jednou. 
No, ona si to opravdu nenechá líbit. Ale nekřičí na mně, a tak se pokusím se s ní skamarádit. Zkusím ji vylákat na zem. Hop na ní, pak zas na zem a snad jí dojde, co chci. Došlo, to stvoření je na zemi a co to? Dokonce umí chodit po čtyřech jako já. Tak to by mohlo být ke hraní dobré. Malinko na ní budu dorážet a pak uteču. Ono se jí to snad líbí, stále se směje a něco povídá. Té její řeči ještě nerozumím, ale zkusím si s ní hrát se zuby. Tak to zase neprošlo, škoda. Já bych tak rádo něco rozkousalo, od toho mám přeci zuby. No nedá se nic dělat, tak se od ní nechám jenom drbat, to taky není špatné.
Vypadá spokojeně, tak s ní budu raději kamarádit, ale občas se jí pokusím trochu kousnout. 
Třeba si zvykne.