Psí život - napsala Jitka Sova

O jé, už je to tady zase. Panička si bere z přihrádky tabulku čokolády a vaří si černočerné kafe do baculateho hrnku. Vzdychá, ťuká do klávesnice. Kouká z okna. Zase vzdychá. Chechtá se. Povídá si. Pak přijde k mému pelíšku. Hladí mě po hlavě, drbe za ušima. Jako fakt? Jdeme ven?
Sjedeme dolů výtahem, panička otevírá domovní dveře. Vystrčím hlavu. Cože? Do téhle tmy a deště mám jít? Copak neví, že do takového počasí bys přece psa nevyhnal?
Vzpříčím se ve dveřích. Nikam nejdu. Ještě to chvíli vydržím. No, když jinak nedá.

Štěně mého vnuka - napsala Bohuna Kopřivová

Přišel se nám představit nový přírůstek do rodiny, ale nebylo to dítě, jak by si člověk představoval po vnukově dokončeném studiu a ročním cestování po světě, ale štěně. Černá chlupatá koule se na mně koukala korálkovýma očima, zvědavě si prohlížela vše kolem, očichala mě, a pak kousla. Tak to ne, chytám ho za tlamičku a jeho pohled vypovídá vše: 

Co si to ta nová osoba myslí? To, že se na mne usmívá je pěkné, ale nedovoluje mi ani kousat. Je o hodně větší než já, a tak by si klidně mohla se mnou hrát. Ale nelíbí se mi, tak ji raději kousnu ještě jednou. 

No, ona si to opravdu nenechá líbit. Ale nekřičí na mně, a tak se pokusím se s ní skamarádit. Zkusím ji vylákat na zem. Hop na ní, pak zas na zem a snad jí dojde, co chci. Došlo, to stvoření je na zemi a co to?

Fanynka a umělec - napsal Marek Bucko

Páníček zase utírá drobky ze stolku. Jestli ten stolek přitáhne k pohovce, je to jasný- bude se jíst! Bude se jíst a něco dostanu i já. Když jí páníček, je to fajn. Tlustý od šunčičky, střívko z jitrnice, kousek špíčku, vajíčko… Cokoli odpadne je dobrý! Jo!
Když jí panička, odpadne tak list salátu, kus jabka… Brrr! U paničky jde tak maximálně vyblízat kelímek od jogurtu. Nízkotučnýho. To mi pak drhnou zoubky.
Jejda, on ale netáhne stolek k pohovce, on táhne ke stolku křeslo! To křeslo, co na něj tak rády zvracejí kočky. Vytahuje tu rozpůlenou bedýnku, co jí svítí vršek a dole se bouchá do těch kamínků. Umělec! Nevím, co to znamená, ale vždycky to říká panička. Že vždycky, když se jde uklízet, tak vytáhne tohle křeslo, tu bedýnku a hraje si na toho umělce.
Páníček do těch kamínků strašně mlátí. Má povyplazenej jazyk a vypadá u toho umění, jako já, když kakám. To se taky hrozně soustředím a mám taky povyplazenej jazyk. Akorát já když se vykakám, tak radostně skáču a hrabu packama.

Jak mě vidí tužka, když píšu - napsala Jasmin Carmel

Au, netlač tak na mně! 

Hrůza, je to tady zas. Dostala nějaký ten svůj geniální nápad, a musí si ho ihned napsat do zápisníku. Její paměť nové myšlenky asi moc dlouho neudrží, bere mě totiž do ruky každou chvíli. 

Beztak z toho zase vyleze nějaká slátanina, která celou svou existenci proleží mezi čtyřmi stěnami tmavé zásuvky. Některá díla dokonce později končí v koši. Ale no tak, jau! Ovládej se trochu! 

Úhel pohledu – napsali Štěpán Klega a Barbora Ponešová

Očima lampičky
Pomalu začíná ke stolu nosit věci. Hrnek s kávou, ze kterého se ještě kouří, sklenku s vodou, sklenici s pivem. Jak vždycky říká, nezbytné přísady jeho tvůrčího koktejlu. Otevírá notebook a mžourá do něj, jako by týden nespal. Kope do sebe první půlitr, aby si navodil ten správný stav pro psaní, a v mezičase hledá vhodnou muziku. Spoléhá na to, že kombinace alkoholu a správných tónů z něj dostanou jeho tvůrčího génia a on se bude moci rovnat Hemingwayovi, od kterého sice nic nečetl, ale nechal si na předloktí vytetovat jeho slavnou větu: „Psát opilý, editovat střízlivý,“ a Baudelaireovi, kterého četl, ale vůbec nepochopil. A přitom je jeho nejoblíbenějším autorem Charles Schultz, který kreslil stripy o Snoopym.

Vím, že mě miluje – napsal Jiří Wilson Němec

ICH FORMA
Wilson sedí u počítače. Přepisuje už popáté jeden odstaveček a stále není spokojený. Něco (a on neví co), jej rozptyluje. Jako by ho někdo hypnotizoval pohledem. A nemýlí se. Jsem za ním. A vím, že mě miluje. A že já jeho. I teď, když se tváří, že to neví, že na mě zapomněl.
Ano, už jsme spolu dlouho nebyli. Tak schválně! Tipněte si, kdy mě měl naposledy v rukách? A neříkejte, že už dávno, protože jsem tlustá. To neříkejte. Já taková byla už tenkrát, kdy to bylo poprvé.

Asi se na ten kurz tvůrčího psaní přihlásím taky – napsala Jaroslava Rymešová

Co ji to, propáníčka, napadlo? Tvůrčí psaní podle Lustiga u Dany Emingerové? To jí snad musel nakukat sám pes baskervillský. Fuj! Být pobožný, tak se teď snad pokřižuju! To si pořád stěžovala na nějaký kolena, že už jsou starý, a procházky mi kvůli tomu zkracovala, jak to jen šlo. A teďka jí ty její starý kolena najednou nevadí?!

No, prosím, miska už je prázdná celou věčnost, a ona? Zírá do tý černý bedýnky s nepříjemně blikajícím modrým světlem, u ruky jí stydne už kdoví kolikáté kafe, drobí sušenky po koberci a jen vzdychá. A vzdychá. Kdo to má snášet?

Co to po mně zase chce?! - napsal Standa Kozubek

Dnes je to úplně jiný člověk, má kurz tvůrčího psaní. Na první pohled je vidět, jak si zase vystoupil z komfortní zóny. 

Když poslouchá, tak se upřeně dívá do jednoho bodu, snaží se koncentrovat a vše pamatovat. Soustředí se tak, že kdyby uměl myšlenkami pohybovat věcmi, tak hne celým naším činžákem.

Zhasni - napsala Zdena Součková

„Zhasni, víš, že nesnáším světlo, nedělá mi dobře! Tady je pořád provoz, pořád někdo otvírá a zavírá, rozsvěcuje a zhasíná, jestli mi nebylo líp ve sklepě… A jo, má sklenici, tak to jsem na řadě. Jak má v ruce sklenici, tak je to jasný, jde po mně. To znamená, že ji buďto někdo nakrkl, nebo naopak sedí s nějakou návštěvou, ale to by měla těch sklenic víc. Anebo je čtvrtek večer a má psaní. Už to poznám i podle toho, že má trošku nepřítomný pohled. Nesmí k ní ani kočka do pokoje, jindy spolu čumí na televizi.
Jo, to já vobčas taky koukám, když mě nechá venku, ale ve čtvrtek ne. To se vždycky tváří důležitě a volá: „Nechoďte mi sem, mám psaní…! Ne aby mi sem zase vletěla kočka, chodí mi po klávesnici.“ To by si jeden myslel, že snad vymýšlí nějakou očkovací strategii, a ne že píše ty svoje povídečky.
A pak taky poznám, že už je po psaní.

Pendlovky - napsala Anna Vocelová

Visíme si klidně na zdi a svými římskými číslicemi bedlivě pozorujeme pisatelčino snažení. Každou hodinu ji hlasitě upozorňujeme na to, kolik času už strávila tvorbou krkolomných souvětí, jejich následným škrtáním a přepisováním.

I když nám do ciferníku svítí sluníčko z okna na protější stěně, nezpomalujeme. Na rozdíl od ní. Před chvílí jí prsty po klávesnici radostně poskakovaly, teď občas zmáčkne mazací klávesu a nadává. Nějak se v tom plácá.

Jak mě vidí Figaro - napsala Jasmin Carmel

Tak už je to znova tady. Panička na mě zase nemá čas. Ležím vedle jejího dřevěného psacího stolu, ze kterého téměř vždy voní nějaká dobrůtka, kterou mi tajně přihraje. Teď nic. 

Náhle se ke mně moje panička otočí s rozzářenýma očima, a usměje se na mě: ,,Podívej Figaro, myslíš že je to takhle dobré?” ukazuje mi nějaký počmáraný papír a já vůbec nevím, co ode mě chce.

Proto nejistě zavrtím ocasem a olíznu jí ruku.