5. dubna 2021

Pendlovky - napsala Anna Vocelová

Visíme si klidně na zdi a svými římskými číslicemi bedlivě pozorujeme pisatelčino snažení. Každou hodinu ji hlasitě upozorňujeme na to, kolik času už strávila tvorbou krkolomných souvětí, jejich následným škrtáním a přepisováním.
I když nám do ciferníku svítí sluníčko z okna na protější stěně, nezpomalujeme. Na rozdíl od ní. Před chvílí jí prsty po klávesnici radostně poskakovaly, teď občas zmáčkne mazací klávesu a nadává. Nějak se v tom plácá. „Bim bam…“ Nikam nespěcháme. Se zaujetím sledujeme, jak se lopotí. 
Má napsat uvěřitelný příběh, který čtenáře zaujme. Snaží se neodbíhat od hlavní dějové linky, ale přitom nevysvětlovat moc ani málo, nehromadit příslovce, vyhnout se klišé… Pořád si něco mumlá pod vousy, které nemá. Prý jí to zase nejde. Nemá pointu. Kdyby neměla jen tu, byla by šťastná, ale jí chybí i název. S ním se trápí vždycky nejvíc. „Bim bam, bim bam, bim bam,“ odbíjíme klidně, zatímco pisatelčina nervozita stoupá. Víme stejně dobře jako ona, že nejlepší by bylo dát si čokoládu a k páté revizi povídky se vrátit až s cukrem v krvi, ale ona odolává. Asi zase drží dietu.




Cvičení: Jak mě vidí…
Zadání: Napište odstavec či dva o tom, jak píšete.
Upřesnění: Vypravěčem o vašem psaní však musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, anebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní?





Žádné komentáře:

Okomentovat