Někdy kolem léta nenápadně klepe na dveře, budí mě každý den kolem čtvrté ráno. Ale já ji ignoruju. Mně už se to přece nemůže stát. Ignoruju ji a utíkám před ní. Ale neuteču. Jednoho dne koncem září se probudím a nejde to dál. Mám déjà vu. Po šesti letech zase jdu v lehce mlžném oparu ke komisní doktorce, co opravuje rozbité euroúředníky. Ale nic se přece neděje, budu hrát na piano, cvičit jógu, odpočinu si, potřebuju odpočívat. „A klidně si dej šlofíka i po obědě,“ říká mi kamarádka. Ale já už nespím ani v noci. Zase chodím po chodbě sem a tam jako tygřice chycená v kleci. Tygře, tygře planoucí, lesem černým za noci.
Chodím na jógu každý den, abych se unavila. Dělám mosty a stojky na hlavě, všechny ty věci, co mi normálně nejdou, ale moje tělo je najednou umí, stačí se jen víc snažit. Moje tělo se snaží a je unavené, ale pořád nespí. Něco je se mnou špatně.
Něco je špatně i s mým učitelem jógy. Na jedné hodině se rozbrečí, na druhé má debilní poznámky. Rozčiluje ho můj parfém a stěžuje si, že je citlivý na pachy jako těhotná žena. Jiné jogínce řekne: „Roztáhni ty nohy pořádně, už nejsi na střední.“ Na třetí hodině se učitel jógy omlouvá, seškvařil se mu v té horké místnosti mozek, učil tam osm hodin denně, je vyhořelý. Nespím už týden.
Hraju na piano, ale prsty mě neposlouchají. Jako by zdřevěněly. Odkládám Beethovenovu Patetickou sonátu a vyhrabu ze změti not na klavíru Debussyho Měsíční svit. Je to jednoduchá verze a uklidní mě to. Neuklidní. Nejde mi to. Zapnu si rádio a slyším toho samého Debussyho, se kterým jsem neúspěšně bojovala. I to rádio se mi vysmívá. Moje uklízečka, co je tak trochu čarodějnice, mi radí, ať si koupím obsidiánový kámen a nosím ho pořád při sobě. Odrazí všechnu negativní energii.
Než dojdu z obchodu domů, obsidiánový kámen ztratím. Nejspíš jsem sama ztělesněná negativní energie. Nespím už dva týdny.
Laskavý terapeut mi říká, že mě volá moje duše. To je hezké, ale volání duše mi nezaplatí hypotéku. Mám si snad obléknout batikované tričko a jít někam do hor pást kozy? Kozy jsou navíc potvory zlý
Ráno si dáš matcha latté a nebudeš se stresovat z maturity, radí mi influencerka, ale hlavně si kup moje svíčky.
Jedeme na prázdniny do Rumunska. Tentokrát nemám ani sílu odklízet ikony a schovávat vonné tyčinky. Andrejův rumunský byt je celý bílý a bolí mě z něj moje nevyspalé oči.
Je to jako ve zlém snu. Ale já nespím. Nespím už čtyři týdny.
Všude vidím černé psy a připadám si trochu jako Churchill. Nejsem s ní sama. Je nás celá armáda.
Laskavý terapeut mi říká, že mě volá moje duše. To je hezké, ale volání duše mi nezaplatí hypotéku. Mám si snad obléknout batikované tričko a jít někam do hor pást kozy? Kozy jsou navíc potvory zlý
a protivný, co já s nimi?
Laskavý terapeut doporučuje, abych trávila víc času s Ninou. Jdu vyzvednout Ninu ze sboru. Nacvičují dětskou operu Brundibár. Sbormistr má radost, že jsem Češka a operu znám, můžu o ní dětem něco říct. Já mám radost, že se můžu na chvíli cítit užitečná a spustím: „Brundibár je opera, kterou inscenovaly děti v Terezíně. Terezín bylo ghetto za druhé světové války, to je trošku odlišné od koncentračního tábora, to se lidem hodně plete. Ale umíralo se tam taky hodně, hlavně na tyfus. Koncentrační tábor, to je třeba Osvětim, tam nakonec umřel autor opery Hans Krása. Nacisti ho zplynovali. A ten Brundibár v té opeře, to je vlastně Hitler. Hitler byl něco jako Trump, asi horší, ale to se ještě uvidí. Každopádně tu budeme mít fašisty nebo podobný ksindl za chvíli zase. Ale pěknou operu jste si, děti, vybraly, takovou neobvyklou!“
Děti na mě hledí v němém úžasu. Příště tam za sebe radši pošlu Andreje. Nespím už tři týdny.
Andrej vyzvedává Ninu, nakupuje a chce, abych zase byla normální. Ale já jsem pořád rozbitá. Nina mi dává knížku od dvacetileté influencerky, že by mi to mohlo pomoci. Je to optimistické čtení a jmenuje se to „Čím dál výš.“
Andrej vyzvedává Ninu, nakupuje a chce, abych zase byla normální. Ale já jsem pořád rozbitá. Nina mi dává knížku od dvacetileté influencerky, že by mi to mohlo pomoci. Je to optimistické čtení a jmenuje se to „Čím dál výš.“
Ráno si dáš matcha latté a nebudeš se stresovat z maturity, radí mi influencerka, ale hlavně si kup moje svíčky.
Jedeme na prázdniny do Rumunska. Tentokrát nemám ani sílu odklízet ikony a schovávat vonné tyčinky. Andrejův rumunský byt je celý bílý a bolí mě z něj moje nevyspalé oči.
Jdeme na návštěvu ke tchyni. I její byt je celý bílý a všude jsou ikony a vonné tyčinky. Stejná bílá pohovka, jen pootočená do jiného směru.
Tchyně má v obličeji modřiny po botoxu a říká, že se za mě bude modlit. Když si myslí, že ji neslyším, radí Andrejovi soucitně, ať se se mnou rozvede. Její o čtyřicet let mladší přítel mi přinese matcha latté, asi taky sleduje tu francouzskou influencerku.
Je to jako ve zlém snu. Ale já nespím. Nespím už čtyři týdny.Všude vidím černé psy a připadám si trochu jako Churchill. Nejsem s ní sama. Je nás celá armáda.
A přesto si pořád někdo myslí, že jsme si to všechno vymysleli. Jako bych si jednoho dne sedla ke stolu a řekla si: „Tak, co mi ještě v životě chybí? Už to mám! Pořádná deprese, to tu dlouho nebylo.“
„Je to jen v hlavě,“ říkají mi. To je nádor na mozku taky.
„Proč prostě nejsi šťastná? Máš spokojenou rodinu, dobrou práci, hezký život!“ říkají mi.
„Je to jen v hlavě,“ říkají mi. To je nádor na mozku taky.
„Proč prostě nejsi šťastná? Máš spokojenou rodinu, dobrou práci, hezký život!“ říkají mi.
Nina se podivuje, proč už jsem třetí den ve stejném oblečení. Andrej vyhrožuje, že mě pošle zpátky k rodičům.
„Jste jako motýl, co se kuklí,“ říká mi komisní doktorka a doporučuje mi dělat bláznivé věci, třeba si poskočit, když jdu po ulici. Já jsem ráda, že ještě dokážu klást nohu před nohu a každé ráno po probdělé noci dovést Ninu v sedm ráno na školní autobus.
„Je to jen práce. Život je jinde,“ říkají mi. Ale celý můj život je tady v upršeném městě jen proto, že tu mám práci.
„Jsi jako za závojem. Už se z toho probuď!“ říkají mi. Ale já přece nespím. Už čtyři týdny nespím.
„Je to nemoc,“ říká mi doktor Freud, když zhroucená sedím na židli v ordinaci, která se se mnou točí. „A jako každá nemoc se to dá léčit.“
„Bude někdy líp?“ ptám se ho. Doktor Freud mě uklidňuje, že bude, ale já mu nevěřím.
A přeci. Když po třech měsících vycházím z kina do temně modré pařížské noci, z depresivního filmu, protože navzdory radám doktorů a psychologů pořád preferuju tyhle těžké kusy před groteskami, které mi doporučují sledovat, stejně mně vždycky grotesky přišly kruté, rozběhnu se z kopce po ulici Mouffetard a na konci ulice, na tom kulatém náměstíčku se zelenou pumpou, si úplně zlehounka poskočím. Tak zlehounka, že si toho nikdo nevšimne, snad jen měsíc ve sněžném úplňku schovaný mezi větvemi platanů. Ale prozatím to stačí.
„Jste jako motýl, co se kuklí,“ říká mi komisní doktorka a doporučuje mi dělat bláznivé věci, třeba si poskočit, když jdu po ulici. Já jsem ráda, že ještě dokážu klást nohu před nohu a každé ráno po probdělé noci dovést Ninu v sedm ráno na školní autobus.
„Je to jen práce. Život je jinde,“ říkají mi. Ale celý můj život je tady v upršeném městě jen proto, že tu mám práci.
„Jsi jako za závojem. Už se z toho probuď!“ říkají mi. Ale já přece nespím. Už čtyři týdny nespím.
„Je to nemoc,“ říká mi doktor Freud, když zhroucená sedím na židli v ordinaci, která se se mnou točí. „A jako každá nemoc se to dá léčit.“
„Bude někdy líp?“ ptám se ho. Doktor Freud mě uklidňuje, že bude, ale já mu nevěřím.
A přeci. Když po třech měsících vycházím z kina do temně modré pařížské noci, z depresivního filmu, protože navzdory radám doktorů a psychologů pořád preferuju tyhle těžké kusy před groteskami, které mi doporučují sledovat, stejně mně vždycky grotesky přišly kruté, rozběhnu se z kopce po ulici Mouffetard a na konci ulice, na tom kulatém náměstíčku se zelenou pumpou, si úplně zlehounka poskočím. Tak zlehounka, že si toho nikdo nevšimne, snad jen měsíc ve sněžném úplňku schovaný mezi větvemi platanů. Ale prozatím to stačí.
