nesu následky rozhodnutí jiných
a trpím.
Přitom jsem tak krásná,
ostatní mi závidí
a při každém mém zaškobrtnutí
– protože není lehké procházet se lehkým krokem na jehlách
po střepech z civilizace a kultury,
na kterou jsme byli tak hrdí –
čekají na můj konečný pád.
Často myslím na Martinu,
jak sedí dlouho do noci v práci,
zatímco její starší syn uspává toho mladšího,
a dělá zápis z porady,
kde se staří muži v obleku
připravují na válku,
a myslí si pro sebe:
pro tohle jsem své syny nevychovala.
Často myslím na Evelínu.
Její manžel řekl jejich dceři,
že maminka brzo umře,
protože se nechala očkovat proti Covidu
ze sobeckých důvodu,
aby mohla chodit do práce,
– je to stejně všechno jen konspirace –
a pak odjel na golf.
Často myslím na Helenu,
co se rozvádí
a její stále ještě manžel
jí už nařizuje změnit si příjmení,
vypíná jí doma internet
a vyčítá jí,
že všechno zničila.
A Helena myslí na to,
že jí v té Oděse možná bylo líp,
i když měla depresi.
Často myslím na Almu.
Klidně by šla bojovat za Grónsko,
ale zatím musí bojovat,
aby její syn,
co je buď atypický autista,
nebo génius,
– psychologové se nemůžou rozhodnout –,
mohl chodit do školy
s ostatními dětmi.
Je to budíček,
budíček pro Evropu,
budíček pro mě,
ale já už dlouho nespím,
to vy jste náměsíčníci.
Často myslím na Petra,
co se raduje,
že mu roste portfolio,
zatímco svět hoří...
ještě že investoval do zbraní,
do stříbra
a do toho léku na hubnutí.
Často myslím na Pavla,
čím dřív se to všechno zhroutí,
tím dřív přijde ta opravdová revoluce.
Zatím mu volají z hospody na Balkáně,
jestli už to brzo začne,
nebo už to vlastně začalo
– ta třetí světová.
Často myslím na Bogdana,
co si dřív po večerech
zlepšoval šachové Elo,
ale teď se učí
ovládat drony,
aby ho jednou
neposlali rovnou na frontu.
Často myslím na Frederica,
jehož žena střílí přesně jako ostřelovač u Stalingradu
a místo obrovských náušnic,
co byly jejím poznávacím znamením,
si teď kupuje taktické helmy.
A přesto po ní Frederic,
co se bojí i u francouzských detektivek,
hodil plastovou lahví.
Jsem jako Evropa.
Mám k dispozici jaderný arzenál,
ale nepoužiju ho,
na to jsem moc hodná.
Místo toho jsem jen pořád radioaktivně
naštvaná,
vyzařuju stálou hladinu
nukleární zloby.
Přestala jsem
v práci ve výtahu
zdravit staré muže v obleku
jako první.
