Tombola - napsala Eva Jančová

Vstávám, jdu k pódiu. Nohy se mi třesou, zrak mám rozostřen. V hlavě se mi honí: Dojdu tam vůbec? Vybrali mě, že mám losovat v tombole. Ale já nechci losovat. Já jsem chtěla vyhrát?!
Vyvýšené pódium na mě hledí jako obluda s rozevřenou tlamou. Přitahuje a odpuzuje mě zároveň. Světelný kužel mě láká do svého středu, šeré okolí odrazuje od cesty za ním. Logo soutěže, pověšené nahoře, na mě škodolibě mrká a holedbá se: „Jen pojď, holčičko, pojď. Ukaž se nám. Už tu na tebe čekáme a těšíme se, jak si pochutnáme.“

Lovec - napsala Eva Jančová

Přijíždí moje tramvaj. Ta se pozná podle toho, že je v ní tak akorát lidí. Ne málo, ani ne moc. Musí být volně průchozí, ale s obtížemi. Nesmí mít volné pole k útěku. Proč je to důležité? Kvůli mému zaměstnání.
Jsem revizor v MHD. Mým cílem je chytit co nejvíce černých pasažérů. Můžu s klidem říct - a není to chlubení -, že černého pasažéra poznám na první pohled. Jdu najisto. V tom jsem machr. Ale proto tuhle práci nedělám.
Víte, cítím se sám. Mám tuto práci jako terapii na tu samotu. V tramvaji se léčím, seznamuji se. Když vidím nejistou černou pasažérku, přispěchám na pomoc. Popovídám, po duši pohladím, i pokutu odpustím. Často i něco více dostanu. Jsem lovec, lovec žen.

Čtečka - napsala Eva Jančová

Můj nejzajímavější zážitek má na svém konci čtečku. Čtečku, kterou jsem vyhrála v tombole. Že se vám to nezdá dost zajímavé? Ani originální? Ale vy mě vůbec neznáte!
Poslechněte si, jak to bylo.
Můj život je plný čísel. Jsem jimi formovaná již odmalička. Tatínek elektroinženýr, maminka učitelka matematiky a fyziky. A tak se u nás počítalo vše co šlo a co si lze běžně představit. A pro potřeby širší rodiny se počítaly i méně běžné věci, třeba jak správně nasvítit pódium.
Víte, jaká je pravděpodobnost, že vyhrajete v loterii? Nicotně malá. A umíte si představit ještě něco menšího? Zkuste to, zažijte to se mnou.