Vstávám, jdu k pódiu. Nohy se mi třesou, zrak mám rozostřen. V hlavě se mi honí: Dojdu tam vůbec? Vybrali mě, že mám losovat v tombole. Ale já nechci losovat. Já jsem chtěla vyhrát?!Vyvýšené pódium na mě hledí jako obluda s rozevřenou tlamou. Přitahuje a odpuzuje mě zároveň. Světelný kužel mě láká do svého středu, šeré okolí odrazuje od cesty za ním. Logo soutěže, pověšené nahoře, na mě škodolibě mrká a holedbá se: „Jen pojď, holčičko, pojď. Ukaž se nám. Už tu na tebe čekáme a těšíme se, jak si pochutnáme.“
„Je tady vůbec někdo či něco, kdo/co mi fandí?“ Těkám očima po pódiu a nic takového nenacházím. Zkouším se podívat do sálu a najít tam podporu. Rychle se ale odvracím. Nesnesu pohledy těch stovek očí. Rozhlížím se znova po tom obludném monstru s nadějí, že najdu spřízněnou duši. Že by mi fandila ta stará reprobedna? Nebo ten děravý závěs vlevo v koutě? Ne? Hledám dál. Mezitím mě pódium sune do své tlamy a začíná mě polykat. Venku už zbývá jen má ruka, která se hrabe v osudí a z posledních sil losuje číslo. Mé číslo! Jsem zachráněna. Má ruka mě zachránila! Obluda zdechla a já vítězím.
Poučení: Pokud potřebuješ pomocnou ruku, podívej se na konec svého ramene.
