Pořádek v lese - napsala Lucie Sováková

Je večer. Na větvi sedí sova. Přiletí skřivan, podívá se na právě probuzenou sovu a škodolibě pronese: "Vstávat až navečer, to si může dovolit jen někdo... Tady zase včera někdo pařil, nee?"
"No to víš, já vstávám později, ale zase jsem vzhůru až do rána."
"Jasný, ale každý pořádný pták vstává brzy ráno a v noci spí, tak je to přeci správně!"
"No jo, já to mám prostě jinak. Lovím si pěkně v noci, likviduju škůdce a mám na to klid."

Hlavně si nic nezapomenout - napsala Lucie Sováková

Mám zabaleno - obrovský barevný kufr, který jsem nedávno koupila, již stojí venku. Ještě poslední pohled do bytu, kde jsem strávila poslední 2 roky. No jo, bude mi to tu chybět. Výtahem do přízemí, zaklepu na stoletého domovníka a předávám klíče.
"Slečno, vy jste byla nájemník, jakého by chtěl každý - ani jsem o vás nevěděl. Tak ať se vám v tom novém místě líbí. Jak jste to říkala - Krásno? Tam vám bude určitě krásně!"
"Tak děkuji za vše, už tu mám taxík, musím jít."
"A že vám nepomůže někdo z rodiny?"
"To víte, já už jsem sama, rodiče umřeli, když jsem byla malá a sourozence nemám."
"Tak to je mi líto, a stejně, užijte si svou novou štaci," popřeje mi pěkně a ani netuší, jak ráda bych ho objala.

Dress code - napsala Lucie Sováková

Ranní spěch - nasnídat se, vyčistit zuby, přetřít si obličej pár líčidly a hodit na sebe pro dnešek
vybraný outfit.
Sakra - v předsíni nesvítí žárovka, ale to neva, je tu dost světla z koupelny i z kuchyně. V zrcadle zahlédnu alespoň odlesk - černé silonky, sukně a halenka, přes to šátek a bundu. Vše je tak jak má být - vyrážím z domu.
Hm, rozvázala se mi tkanička - předkloním se a zavážu si boty. "Pěknej zadek" okomentuje to kolemjdoucí.
"No super, příště se nezapomeň přikrčit, když už máš jednou za sto let tu sukni," vyčtu si v duchu. Cesta na pohovor pěkně odsýpá, ale mám to časově naknap.
Přestup na Florenci - jako vždy si jdu pěkně v levé části eskalátorů a svojí svižnou chůzí předcházím ty stojící.
"Hm, to je asi nová móda tyhlety černý silonky," okomentuje mě se závistí v hlase postarší babka. "Aby ses nezbláznila, ty ropucho, taky jsi byla jednou mladá, ne?" pomyslím si a jdu dál.

Nešikovnost - napsala Lucie Sováková

Udělala to. Zase. Pomalu se zvedám, všechno mě strašně bolí – jedna noha, druhá – super, ani jedna není zlomená... Au, pohnul jsem se trochu rychleji a píchlo mě nad bokem, hm to bude asi žebro… Pomalu dosedám na gauč, sahám si na část hrudníku, kde cítím pulsující bolest. Mám takové špatné tušení, že budu muset do nemocnice. Jak to jenom vysvětlím?
Nadechnu se a natáhnu se pro telefon na druhou stranu stolku. Posunu si brýle, které se při pádu posunuly a asi i zkřivily. Nevadí, tyhle staré brýle se mnou vydrží všechno. Pomalu začnu vyťukávat 155...kdo vymyslel, že ty telefony jsou dneska tak malinké? Spojovací tón..