27. dubna 2016

Hlavně si nic nezapomenout - napsala Lucie Sováková

Mám zabaleno - obrovský barevný kufr, který jsem nedávno koupila, již stojí venku. Ještě poslední pohled do bytu, kde jsem strávila poslední 2 roky. No jo, bude mi to tu chybět. Výtahem do přízemí, zaklepu na stoletého domovníka a předávám klíče.
"Slečno, vy jste byla nájemník, jakého by chtěl každý - ani jsem o vás nevěděl. Tak ať se vám v tom novém místě líbí. Jak jste to říkala - Krásno? Tam vám bude určitě krásně!"
"Tak děkuji za vše, už tu mám taxík, musím jít."
"A že vám nepomůže někdo z rodiny?"
"To víte, já už jsem sama, rodiče umřeli, když jsem byla malá a sourozence nemám."
"Tak to je mi líto, a stejně, užijte si svou novou štaci," popřeje mi pěkně a ani netuší, jak ráda bych ho objala.

"Na shledanou!" Nasednu do objednaného taxíku - pozdravím a potvrdím, že můžeme vyrazit.
"Tak super - snad máte všechno," usměje se na mě do zrcátka taxikář."
"Mám vše, co budu potřebovat - vyrážíme," odpovím, otevřu si dopis a znovu čtu: "Jsme rádi, že Vám můžeme oznámit, že Vaše žádost na přijetí do léčebny dlouhodobě nemocných Krásno o. p. s. byla na základě doporučující zprávy o terminálním stádiu rakoviny mozku, vyřízena kladně.."
Podívám se z okýnka a zahlédnu domovníka, který se zrovna vyšoural z domu, aby mi přišel zamávat.

Žádné komentáře:

Okomentovat