8. květen: Requiem za neznámé - napsal Petr Janša

Není to jen další volný pátek, i když se to tak občas může zdát.
Dneska se prostě jenom nesluší, na ty kluky ležící v poli zapomínat.
Nebyli to žádní mramoroví chlapi, byli to kluci, co chtěli prostě jen žít.
V zákopech, v krvi, tváří v tvář jisté smrti, protože věděli, že musíme mít klid.
Dneska je ticho. Žádný sirény, žádný strach z toho, co přinese noc.

Dopis Arnoštovi Lustigovi - napsal Marek Bucko

Foto: Alan Pajer

Vážený Arnošte!
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky… 

Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? 

Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat. 

I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali. 

Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.

Poprvé s balonáři - napsal Jan Smrčka

Koncem 70. let vzlétl Vladimír Remek do kosmu. To pozvedlo moje oči k nebi. Našel jsem letiště a místní aviatiky. Odhalily mi systém pod dohledem Svazarmu. Couvnul jsem ve svých úvahách, ale neopustil je. Objevil jsem zajímavý svět. Točná a Letňany. Dvě legendární letiště. Bylo hezké se tady zastavit a pozorovat. Cítil jsem, že budu muset udělat víc, než jen chodit a koukat.
Pak jsem viděl omylem v televizi film Volání výšek. Ž ten název! Dokument byl o tom, jak začátkem sedmdesátých let jacísi balonáři stavěli své plynové balony.

Historie mého života i cest - napsala Bohuna Kopřivová

Mé vzpomínky jsou již historie.

Je neuvěřitelné, kolik toho člověk pamatuje a zažil. Zvláště ve vyšším věku. Dívala jsem se na film Vlny. Nevím kolik lidí se na to se zájmem dívalo. Já tedy ano. Znovu se mně vybavily vzpomínky, které jsem zažila v roce 1968. Stále je to intenzivní a ani za těch skoro 60 let nic z paměti nevymizelo.

Poslední plavba Oldenburgu - napsala Věra Jelínková

Podle některých byla jen přízrak. Objevovala se znenadání, měnila kabáty i jména. A pokaždé po ní zůstala jen zkáza.
Posledním jménem, které nosila, bylo Oldenburg. Původním posláním obchodní loď vozila exotické ovoce z Německého Kamerunu. Za první světové války pak narukovala do námořní flotily. Vyvázla bez úhony a po válce vedla poklidný život.

Týden po křtu - ohlasy na uvedení knihy Tajemství zámku Loučeň

Dan Brown o své nové knize říká, že je to především milostný dopis Praze. 

Myslím, že mohu mluvit za kolegy autory a autorky a směle prohlásit, že Tajemství zámku Loučeň je nejen milostným vyznáním zámku Loučeň, ale také láskyplným vyznáním té naší partě psavců, která se stále rozrůstá. 

A také se více a více stmeluje a činí naše životy bohatšími o další nová přátelství. 

Psaní je osamělé řemeslo a každý jsme jiný, každý neseme do svých příběhů kus sebe. Ale je to právě psaní, které nás propojuje.
A dnešní svátek, v podobě křestu nové společné knihy, zůstane v našich srdcích zapsán zlatým písmem.
Jsme už navěky součástí Tajemství zámku Loučeň a je to báječný pocit!
Děkuji vám, milí psavci!
Nataša Richterová

---

Technicky vzato je knížka Tajemství zámku Loučeň vlastně antologie, ale naprosto výjimečná. Antologie totiž nebývají na jedno téma. A tady máme jen příběh jednoho šlechtického rodu. Je úžasné, s jakou profesionalitou jste se toho všichni ujali. Nejen Dana, která celý projekt dala dohromady, ale hlavně Vy - autoři, kteří jste se dokázali přizpůsobit ladění a duchu té knihy. To je skutečná profesionalita! A přestože nemám klobouk, tak před Vámi smekám. Přeji knížce úspěch!

Ondřej Neff

---

Uklizený levoboček - napsala Hana Hermanová

„Nebreč mi do těch brambor! O tom, jak to bude slaný, tady rozhoduju já,“ napomíná panská kuchařka Alžběta svou dceru Markétu.
„A taky to není dobrý pro to děcko,“ řekne teď už smířlivě a položí své dceři ruku na rameno. Markétě leknutím vypadne škrabka z ruky a s cinknutím dopadne na dlážděnou podlahu zámecké kuchyně. „Mamičko, vy to víte? Já, já za nic…!“
Markéta se drží za břicho a z očí se jí řinou slzy.
„Však já vím, holčičko moje, však já vím, ale neboj se, já tě nedám.“
Do kuchyně vchází panský sluha: „Alžběta, jdou za panem knížetem, chce probrat něco k jídelníčku!“ Kuchařka si utře ruce do zástěry, stiskne ještě rychle Markétě rameno a odchází.
Markéta sebere škrabku ze země, otevře okno, sedne si na štokrle a dá si hlavu do dlaní. Z venku do kuchyně proudí čerstvý jarní vzduch, ale Markétě je na omdlení.

Stal jsem se kusem historie zámku Loučeň - napsal Marek Bucko

„To bych si docela střihnul, takovej kurz,“ pronesu u páteční večerní televize. S manželkou jsme spolu už sedmadvacet let a díky televizi se již nemusíme v pátek večer oddávat vášním. Po těch letech se vzácně shodujeme a hlava nás bolí oba... Nemaje tedy nic lepšího na práci, sledujeme bedlivě obrazovku s takovou veselou paní ve Všechnopárty.

Pohřeb bez umíráčku - napsal Marek Bucko

„Zase to okno! Mlátí průvanem! Zavřete ho sakra!“ křičí Hugo na jeptišku, Šedou sestru III. řádu sv. Františka.„Nemocní potřebují čerstvý vzduch!“ Podívá se přísně na Huga a pokřižuje se. Hugo čás
tečně omluvně vysvětluje: „Ty rány mě děsí! Jsou jako ryk válečné vřavy. Sjednocení krví a železem… Zatracený Bismarck! Jak se to mohlo stát? Vždyť mluvíme stejnou řečí! A k tomu ta strašná nemoc.

RILKE NA LOUČENI - NAPSALA HANA HERMANOVÁ

Rainer Maria Rilke přijel na Loučeň poprvé jako patnáctiletý neduživý mladík. Mladý básník se právě nacházel v tak složité životní situaci, jakou můžou člověku způsobit jen muka dospívání. Rodiče ho na jeho naléhání osvobodili z vojenské školy v Hranicích na Moravě, kadetky, kde byla šikana součástí pedagogické metody, ale nesouhlasili s jeho dalším studiem. 

Mladý Rilke by se býval rád stal egyptologem nebo lékařem. Básníkova první láska skončila, jako později řada dalších, nešťastně. Jeho milá Anežka mu dala vědět, že vstoupí do kláštera. V tomto rozjitřeném rozpoložení ho rodiče vyslali na ozdravný pobyt na Loučeň. Společnost mu dělal oblíbený králík Erža a již méně oblíbená tetička.
Rilke zaslechl, že v loučeňském zámku panuje atmosféra příznivě nakloněná všemu krásnému a uměleckému a rozhodl se tedy vyžádat si u místního osvíceného panstva audienci. 

NEZŘÍZENÉ HRÁTKY ZLATÉ MLÁDEŽE VE MCELÍCH - NAPSAL MAREK BUCKO

…a dovoluji si Vás pozvati na knížecí veselí s divadlem a tanci. Takto končily neoficiální pozvánky zhotovené mcelským písařem s až uměleckou zručností. Začínaly ovšem nemravnými iluminacemi. Tyto velmi umělecky, ovšem zároveň jadrně a živočišně naznačovaly o jaká „veselí“ se asi bude jednat. Když se tomu písař někdy bránil s tím, že je tu pro vážnější službu, princ Alexandr vykřikoval:
„Co šlechta schvátí, již nenavrátí!“ 

A smál se s čertovským výrazem, jakým znělo i celé rčení. 

Takto již po několikáté svolal Alexandr okolní šlechtickou omladinu. Tyto dýchánky tak nebyly pro mladé šlechtice ničím novým. Na zámku v Mcelích se mezi poddanými hovořilo až o orgiích. Nikdo z nich ale nevěděl nic konkrétního, protože nikdo u ničeho nebyl. Až na ojedinělé střípky.

Horko v noblesním salónu - napsal Šimon Pravda

„Je to definitivní,“ kníže Hugo opakuje slova svého syna a hledí do zámeckého krbu předků Thurn-Taxisů. Zklamal.
Lev salónů, šlechtic movitý, kavalír, zámků pán a železnic stavitel... a otec. Jest poražený a on nezmůže nic. Princ Alexandr, jeho syn, jediný nástupce rodu, vstupuje do Maltézského řádu. 

Poleno doutná. Do dřevěné knihovny se plíží mráz, ale dlouhou dobu nikoho nenapadne přiložiti.
Pravá rukavička drahé látky si dolije prázdný pohár, ta levá v dlani drtí nejboblíbenější svůj chalcedon.

Poslední Alexandrova lovecká výprava do Afriky - napsala Jitka Sova

Alexandr se prodírá houštím deštného pralesa pod Kilimandžárem. Je ve svých 75 letech vychrtlý houževnatý stařík.
Píše se rok 1926 a on je zpátky v milované východní Africe, dříve německé kolonii, která je nyní už skoro deset let součást britského impéria. Hrabě Alexandr Thurn-Taxis hovoří plynně mnoha evropskými jazyky, naučil se i trochu swahili, domorodé řeči nejsilnějšího kmene zde na východoafrickém pobřeží. To je mu tady k ničemu, jeho hlavní průvodci, Jaribu a Maimba, žádnou z těchto řečí nevládnou. Zato se vyznají ve zdejší džungli a jsou schopni ho na zádech přenést, kam je potřeba.
Ano, slíbil pro Národní muzeum ulovit opici. Vlastnoručně. Osobně. Je přece hrabě, tohle nepřenechá nikomu z výpravy.

Útěk z Pávie - napsala Nataša Richterová

Do temné noci se ozvalo několik výstřelů. Na nádvoří zámku Visconti někdo zapálil dřevěné stoly a lavice, zařinčelo rozbité sklo. „Co se děje?” vykřikla Almérie. Její manžel Hugo vyletěl z postele a jeho vojenský instinkt mu okamžitě napověděl, že je zle. Rozběhl se po ložnici a mezitím, co se oblékal, házel jejich věci nazdařbůh do zavazadel. Almérie vyskočila a vrhla se k oknu, ale Hugo ji stáhnul zpátky!

Průmyslová Cena prince THURN-TAXISE - napsala Nataša Richterová

Saša Kolowrat

Když se roku 1907 princ Erich Thurn -Taxis stal, ve svých dvaatřiceti letech, předsedou správní rady akciové společnosti Laurin a Klement, automobilům zcela propadl. Jeho soutěživý duch, vyžívající se dosud v závodech dostihových a motocyklových, zatoužil také po závodech automobilových. Vůbec první automobilový závod v Evropě, z Paříže do Rouenu, se jel již roku 1894.
Princ Erich v roce 1909 po vzoru evropských automobilových pohárů, založil „Průmyslovou cenu prince Thurn-Taxise“. Byl to vytrvalostní závod pro cestovní vozy. Mezi lety 1909-1911 získaly vozy akciové společnosti Laurin a Klement první cenu.

VZNIK AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI - napsal Bořivoj Beránek

V dobách, kdy dědové našich otců byly ještě dětmi, v Mladé Boleslavi vznikla malá firma dvou nadšenců pánů Laurina a Klementa. Vyráběla jízdní kola, tehdy zcela nový a moderní dopravní prostředek, který si mohl dovolit jen málokdo. Tito pánové ale na samém konci 19. století svůj sortiment rozšířili o motorové kolo, kterému se tehdy ve světě říkalo motocykl.
Během pouhých pár let se firma rozrostla do dříve netušených rozměrů, úplně přestala vyrábět kola a vedle stále dokonalejších motocyklů se pustila do výroby automobilů.

Láska na první pohled - napsaly Lucie Svibová a Katka Hovadíková

Marie stojí u otevřeného okna a ve tváři se jí zračí nepřítomný, zasněný výraz. Na plátně jejího malířského stojanu začíná rýsovat postava mladého muže na koni. Většina kontur je v obrysech, pouze tvář jezdce vystupuje téměř plasticky. Má podobu jejího bratra Egona, který odjel ke vzdáleným příbuzným, Thurn-Taxisům, na návštěvu do Čech. Chybí jí.
Jak ta exotická země asi vypadá? Marie si ji zkouší představit.

Vtom rozrazí dveře do pokoje její matka: „Marie, váš bratr!“

Jak se stal princ Erich brankářem FK Loučeň - napsal Šimon Pravda

Princ Erich ještě v době studií na Cambridge založil, s pomocí svého přítele Hodgsona, fotbalový klub. Sportovní klub Loučeň byl první fotbalový klub v Čechách vůbec.
Erich hrával na pozici brankáře, trenéra Hodgsona zvolili kapitánem. Do týmu se zapojil též vrchní zahradník, místní řemeslníci či hoši z vesnice. Tréninky pořádali v zámeckém parku, na které se chodil dívat místní lid. Často také knížecí rodina s váženými hosty. O hru se také zajímala paní kněžna, prý však spíše o anglického kapitána, ale to je příběh úplně jiný.

NARCIS PODSEDNÍČEK - napsal Bořivoj Beránek

Mezi nejúspěšnější konstruktéry a závodníky na motocyklech, jakého firma Laurin Klement kdy měla, patřil Narcis Podsedníček. Dá se vlastně říct, že na samých počátcích motorismu byl elitním závodníkem nejen této značky, ale jedním že šampionů evropského formátu. Krátce potom, co se závoděním v roce 1905 přestal, přijal nabídku konkurence, která o něj už dlouho usilovala.

Václav Klement hovoří s Erichem Thurn-Taxisem:

E: Pročpak se mračíte, pane továrníku?

Setkání v Svatojiřském lese - napsal Marek Bucko

„Zdravím vás Herr Oberststallmeister und Träger des Ordens vom Goldenen Vlies!“ zamává nijak zvláště uctivě a se smíchem ten divný, avšak dobře ustrojený poutník na generála Emericha Thurn-Taxise, rytíře řádu Zlatého rouna, který je právě na návštěvě u svého bratra Huga na Loučni. Vykonávali spolu koňmo prohlídku panství. I když už jsou starší, jako správní šlechtici zakončili návrat ze Svatojiřského lesa na zámek soukromým dostihem. Tedy tak to pojímal hlavně voják Emerich, znalec koní a teď i císařský štolba.