.JPG)
Píše se rok 1926 a on je zpátky v milované východní Africe, dříve německé kolonii, která je nyní už skoro deset let součást britského impéria. Hrabě Alexandr Thurn-Taxis hovoří plynně mnoha evropskými jazyky, naučil se i trochu swahili, domorodé řeči nejsilnějšího kmene zde na východoafrickém pobřeží. To je mu tady k ničemu, jeho hlavní průvodci, Jaribu a Maimba, žádnou z těchto řečí nevládnou. Zato se vyznají ve zdejší džungli a jsou schopni ho na zádech přenést, kam je potřeba.
Ano, slíbil pro Národní muzeum ulovit opici. Vlastnoručně. Osobně. Je přece hrabě, tohle nepřenechá nikomu z výpravy.
Už to pro něho není, bolí ho klouby a ruka se mu chvěje, když zalící a zacílí. Nohy má pokryté potem a občas se mu zatmí před očima. Nepochybuje o tom, že tohle je jeho poslední výprava.
Chtěl si to užít. Ucítit pach vítězství nad nebezpečným zvířetem. Ale zastřelit lva je něco jiného, než zastřelit opici. Jsou mrštné a lstivé, vznáší se a mizí v korunách stromů.
Znovu zalící a vystřelí. K jeho údivu vidí chlupaté tělíčko, jak padá skrz koruny stromů do houštiny před ním. Ne, nemá sílu se vydat za kořistí. Slyší usedavý nářek opice, pak ještě jeden výstřel, pozná zvuk Jaribuovy opakovačky a nářek ustane. Maimba mu pomáhá se dostat ke kořisti, mačetou prosekává cestu.
Jsou u ležícího těla opice. Alexandr se cítí stísněně. Opice tiše leží, jakoby spala. Alexandr si s údivem uvědomuje, jak má rysy podobné Jaribuovi. A to drobné tělo, jakoby před ním leželo dítě. Alexandr pohledem z těla opice sklouzne na své vychrtlé nohy. Čouhají z bílých šortek, jsou pokryté jemnými zrzavými chloupky, zaprášenými a zplihlými.
Už toho bylo dost. Už ho lov nebaví. Chce se co nejrychleji vrátit do Nairobi a nasednout na loď zpátky domů, do Evropy. Zpátky na milovaný zámek Loučeň.
******
Osobní poznámka: moje prababička Anna, 1886-1982, pracovala jako pradlena, prala na valše pro rodinu Thurn Taxise
Příběh je z roku 1926, poslední Alexandrovy lovecké výpravy do Afriky.
