Lev salónů, šlechtic movitý, kavalír, zámků pán a železnic stavitel... a otec. Jest poražený a on nezmůže nic. Princ Alexandr, jeho syn, jediný nástupce rodu, vstupuje do Maltézského řádu.
Poleno doutná. Do dřevěné knihovny se plíží mráz, ale dlouhou dobu nikoho nenapadne přiložiti.
Pravá rukavička drahé látky si dolije prázdný pohár, ta levá v dlani drtí nejboblíbenější svůj chalcedon.
„Drahý, takže vy hodlají mlčeti,“ Duinské víno na rtech trpkne. V Almérii to vře, je zrazená.
Pravá rukavička drahé látky si dolije prázdný pohár, ta levá v dlani drtí nejboblíbenější svůj chalcedon.
„Drahý, takže vy hodlají mlčeti,“ Duinské víno na rtech trpkne. V Almérii to vře, je zrazená.
Všichni mě zradili. Manžel selhal, věčně doma není, navíc se kurví, zatím co syn v lesích střílí z flinty tetřívky a na ženskou se ani nepodívá. Má 25 let. Všechny pokusy o zásnuby selhaly. A služebnictvo si šušká…, za mými zády si šušká o mém synovi.
„Máti, mě ženy nezajímají,“ tichem doznívají povýšená slova prince Alexandra. Almérie se rozhodne ticho knížepána rozcupovat.
„Za všechno můžou vy i vaše rodina. Varovali mne, že vstoupiti do sňatku s pánem knížetem bude chyba. Zšelnštilý rod bez pořádných chlapů. Ano, to se říká. Před vším buď utíkají nebo mlčí. Srab. Ani nedokáží zasvětiti syna. Místo toho pan kníže se kurví, ale že by nějakou slepičku poslali za synem. Chyběl mu mužský element. Má máti si o tom četla. Existují muži, kteří posedlí satanem páchají sodomii s druhými…“
Almérie propukne v pláč. Říci podruhé slovo muž je nad její síly.
Kníže Hugo mlčí. Hugo není teoretik. O věcech milování a citu nemluví, on je dělá. Mluví jen, když slova jsou činy. Od mládí běhal za holkami, ale to šlo samo. Jeho kumpáni neustále probírali ženský, taktiky, co říci, co nedělati, jaké ženy jsou a co ně platiti bude. On mlčel, protože tomu nerozuměl. Nemusel. Jenže teď mlčíc nerozumí tomu a nerozumí svému synovi. Proč neběhá za dívkami? Neví, co s panstvím dělati bude. Alexandra cestou náboženství nikdo nevedl. Pro rodinu jsou mnohem důležitější hodnoty než víra a služba bohu. Citu nikdo neporučí, tomu kníže rozumí dobře. Jeho syn chce vstoupiti do řádu, protože jest muži okouzlený? To klepy jsou. Ale už jen ta představa se těžko přijímá.
„Jest to chyba ve výchově, neměli mu platiti zženštilé učitele na latinu a počty. Stejně k ničemu to nebude, protože se teď bude profesionálně modliti k bohu,“ slova práskají jak bičem.
S Hugem to cuká, stále stojí u vyhaslého krbu.
„Naši krev otrávil had. Já znám ty pánbíčkáře. Každý ví, že do kláštera chodí ti, co jsou na mužský, nebo na děti.“
„Almérie,“ zavrčí knír knížepána.
Jenže Duniské víno proudí krví šlechta nešlechta jedno jest či modrá nebo červená, dělá si svoje.
„Já to tušiti jsem měla, že rod Thurn Taxis divní je. Pořádné muže nedokáží vychovati.“
Hugo se otočí ke své ženě, jeho oči běsní.
„Alexandr není...,“ skřípou zuby slova.
Ale to přesně zoufalá Almérie chce, potřebuje muže činu, ne muže mlčení.
„Lhají mi, princ knížepána potřebuje a já, nemilují mne, ale kurvějí se a určitě taky s chlapama.“
Hugo vytrhnouc Almérii pohár s Duinským hledí ji do očí. Mrští s ním do kamen. Almérie nehne brvou.
„Jsou knížepán buzna.“
„Mlč,“ tlačíc kněžnu k okennímu parapetu a aristokratické ruce jí sevře nad hlavou.
„Prase,“ ošmudlaný chalcedon dopadne na zámeckou podlahu.
„Lesbo.“
Almérie se vytrhne a uštědří svému muži políček.
Kasáje Almérii mnohovrstevnaté šatstvo ztratí s urozeným vystupováním trpělivost. Knížepán strhává spodničky z jeho polovičky a knihovnou lítají drahé látky. Posadí svou kněžnu na parapet.
Hugo jsa sevřený stehny Alméřinými bezohledně buší do barokního parapetu. Kněžna dosáhla svého. Knížepán obhájil čest rodu Thurn Taxis. Otevře oči a zahledí se z okna na zámecké nádvoří.
„Za všechno můžou vy i vaše rodina. Varovali mne, že vstoupiti do sňatku s pánem knížetem bude chyba. Zšelnštilý rod bez pořádných chlapů. Ano, to se říká. Před vším buď utíkají nebo mlčí. Srab. Ani nedokáží zasvětiti syna. Místo toho pan kníže se kurví, ale že by nějakou slepičku poslali za synem. Chyběl mu mužský element. Má máti si o tom četla. Existují muži, kteří posedlí satanem páchají sodomii s druhými…“
Almérie propukne v pláč. Říci podruhé slovo muž je nad její síly.
Kníže Hugo mlčí. Hugo není teoretik. O věcech milování a citu nemluví, on je dělá. Mluví jen, když slova jsou činy. Od mládí běhal za holkami, ale to šlo samo. Jeho kumpáni neustále probírali ženský, taktiky, co říci, co nedělati, jaké ženy jsou a co ně platiti bude. On mlčel, protože tomu nerozuměl. Nemusel. Jenže teď mlčíc nerozumí tomu a nerozumí svému synovi. Proč neběhá za dívkami? Neví, co s panstvím dělati bude. Alexandra cestou náboženství nikdo nevedl. Pro rodinu jsou mnohem důležitější hodnoty než víra a služba bohu. Citu nikdo neporučí, tomu kníže rozumí dobře. Jeho syn chce vstoupiti do řádu, protože jest muži okouzlený? To klepy jsou. Ale už jen ta představa se těžko přijímá.
„Jest to chyba ve výchově, neměli mu platiti zženštilé učitele na latinu a počty. Stejně k ničemu to nebude, protože se teď bude profesionálně modliti k bohu,“ slova práskají jak bičem.
S Hugem to cuká, stále stojí u vyhaslého krbu.
„Naši krev otrávil had. Já znám ty pánbíčkáře. Každý ví, že do kláštera chodí ti, co jsou na mužský, nebo na děti.“
„Almérie,“ zavrčí knír knížepána.
Jenže Duniské víno proudí krví šlechta nešlechta jedno jest či modrá nebo červená, dělá si svoje.
„Já to tušiti jsem měla, že rod Thurn Taxis divní je. Pořádné muže nedokáží vychovati.“
Hugo se otočí ke své ženě, jeho oči běsní.
„Alexandr není...,“ skřípou zuby slova.
Ale to přesně zoufalá Almérie chce, potřebuje muže činu, ne muže mlčení.
„Lhají mi, princ knížepána potřebuje a já, nemilují mne, ale kurvějí se a určitě taky s chlapama.“
Hugo vytrhnouc Almérii pohár s Duinským hledí ji do očí. Mrští s ním do kamen. Almérie nehne brvou.
„Jsou knížepán buzna.“
„Mlč,“ tlačíc kněžnu k okennímu parapetu a aristokratické ruce jí sevře nad hlavou.
„Prase,“ ošmudlaný chalcedon dopadne na zámeckou podlahu.
„Lesbo.“
Almérie se vytrhne a uštědří svému muži políček.
Kasáje Almérii mnohovrstevnaté šatstvo ztratí s urozeným vystupováním trpělivost. Knížepán strhává spodničky z jeho polovičky a knihovnou lítají drahé látky. Posadí svou kněžnu na parapet.
Hugo jsa sevřený stehny Alméřinými bezohledně buší do barokního parapetu. Kněžna dosáhla svého. Knížepán obhájil čest rodu Thurn Taxis. Otevře oči a zahledí se z okna na zámecké nádvoří.
V dáli v zahradách kráčí mladík, syn Alexandr, se vrací vyjížďky, ale bez koňů a v náruči nese svého kumpána, prince von Hohenlohe – Waldenburg z Přímoří.
„Do prdele, tak tohle bude průser.“
„Do prdele, tak tohle bude průser.“
