„Nechápu, že zrovna tobě to nepřipadá skvělý,“ potřese hlavou Anna. „Studuješ přece kybernetickou bezpečnost a furt vykládáš, jak tě baví šifry!“
„Ježišmarja, zajímají mě payloady, phishingy, doxxingy, ne obrázky muzikantů na blbým obrázku, který vypadá, jako by ho malovalo malý dítě.“
„To ale nemalovalo malý dítě, je to intarzie, no zkus si poskládat obrázek, co má dávat nějaký smysl, z malých dřívek,“ brání se Anna a napije se vody.
„Tak mi to ještě ukaž,” protahnu oblicej.
S oživlou jiskrou v oku rozprostírá po stole různé záběry a různá zvětšení černokostelecké intarzie. „Možná budeš ještě potřebovat ten příběh. Vyprávěl mi ho kastelán z toho zámku, je to tátův dobrý známý.“
Tohle její zaujetí intarzií je na jednu stranu divný a na druhou zajímavý, protože tak chytrá a vzdělaná holka se přece nebude zabývat něčím, co nemá potenciál.
„Povídej,“ pobídnu ji a přiblížím si ke krátkozrakým očím jednu z fotografií.
„Takže,“ začne Anna zeširoka své vyprávění. „Když se Albrecht Václav Smířický ze Smířic vydal na svou kavalírskou cestu…“
„Jakouže cestu?“ zatvářil jsem se, jako by promluvila cizím jazykem.
„Kavalírskou… jako Honzové chodili s ranečkem buchet na zkušenou, tak synkové šlechticů jezdili za dobrodružstvím do Itálie, Francie nebo tak. No, a když se vrátili, zpravidla zkušenější nejen o informace,“ zvedla významně obočí, „ujali se správy rodového majetku. V dnešní době by to bylo asi jako když my jedeme na Erasmus.“
„Když se Albrecht vrátil, okamžitě začal s výstavbou zámecké kaple. A to v době, kdy zámek ani nebyl dostavěnej, rozuměj, člověk by si v takhle mladým věku zveleboval obydlí, ale on kapli! A říká se a mělo by to logiku, že ji tak narychlo stavěl, aby v ní něco uložil.“ „Co se ukládá v kostele, co myslíš?“ zkusila Anna mé znalosti.
„Relikvie přece.“
„Myslíš ostatky nějakého svatého?“
„Jo, ale v případě Smířického nešlo jen tak o nějakého svatého. Musel to být někdo, kdo je fakt důležitý, kdo by mu stál za to, aby kvůli tomu stavěl kapli a nechal kódovat klíč k jeho nalezení,“ pokračovala Anna zadumaně.
„Už tě někdo napadl?“ zeptal jsem se, protože jsem o žádných svatých neměl šajna. Možná tak svatý Steve Jobs nebo Bill Gates by mně dávali smysl.
„Potřebuju, abys ses díval na ty fotky a říkal, co vidíš.“
Vzal jsem první fotku po ruce a nahlas říkám: „Vidím muzikanta, má nějakou fujaru nebo co, je mladej, celkem veselej.“
„Tak to určitě nebude žádný svatý,“ odtušila Anna a hned se zarazila.
„To by mohl být sám Smířický! Kdo putoval v té době po celé Evropě? Přece trubadúři. Měli to v popisu práce, takže se tak nechal zobrazit.“
Vzal jsem do ruky další obrázek.
„Vidím dům, takový malý, milý, jakoby dětský. Domov, to bude znamení domova, kdyby nechal zobrazit kostelecký zámek, prozradil by toho moc.“
Před domem jsem viděl šachovnici a v Anniných očích se mihl obdiv.
Polichocen jsem odvážně pokračoval, už jsem tomu začal přicházet na kloub: „Šachovnice je vždy znamení logiky, hledání, poslechnutí hlasu rozumu, může to být hledání pravého smyslu života, pravého vládce, pravého krále.“
„Ty jo, no jasně, hledáme svatého, který si teprve v průběhu života uvědomil, kdo je jeho největší pán,“ pokyvovala hlavou a já okamžitě dodal: „Tak kdo je největší – Ježíš Kristus přece, ale nebude to přímo on sám, bude to někdo, kdo bloudil a pak ho teprve našel.“
Ten tlusťoch, co hraje na dudy.
„Že by to byl nějaký skotský svatý?“ zeptala se, ale já byl v ráži.
„Je tlustý, nebo možná silný, veliký, obří.“
„Kryštof,“ vyhrkla Anna. „Byl původně obr, hledal si pána, a když přenášel Krista jako dítě přes řeku, nemohl ho unést. Když se ho zeptal proč, Ježíš mu řekl, kdo je a že nese tíhu světa na svých bedrech.“ „Je to Svatý Kryštof,“ zavýskla Anna, ale já ji krotil.
„Ještě tu máme toho ptáčka, co kouká dozadu,“ přemýšlel jsem. „Dívá se do minulosti a ví, že našel svou pravou cestu. Máme to!“
„To snad není možný, jak jsi dobrej!“ vyjekla a objala mě.
„Ještě pořád nevíme, kde ty ostatky najdeš.“
„Najdu, snad najdeme, ne?“
„A jedeme hned.“
„Vždyť je osm večer, ty tu máš auto?“ „Mám, proč myslíš, že nepiju.“
Když jsme vyjeli z Prahy a uháněli do Kostelce, stále jsem si prohlížel ty fotky.
„Teď přemýšlej nahlas ty,“ vyzval jsem řidičku. „Co z toho příběhu o Kryštofovi je mega důležitý? Co Kristus udělal za zázrak?“
„Očaroval mu hůl, ta vykvetla a dokonce měla plody! Musí to být někde venku, bude to nějaký strom nebo keř nebo tak něco. Stavěl ale kapli,“ nechápala Anna, ale hned pokračovala: „Vždyť po Bílé Hoře jim zámek zkonfiskovali a dali ho Valdštejnovi!“
„A jestli měl kvalt,“ navázal jsem, „musel to někam schovat. A taky proto ta tapiserie vypadá, že umělec byl druhořadý, ne-li třetířadý.“
„Ale geniální,“ usmála se Anna a šlápla na plyn.
Před devátou jsme byli na zámku. Naštěstí je to hotel čili nebyl problém se tam dostat. My jsme ale nepotřebovali dovnitř, to, co hledame, je venku.
„17. století, říkáš, takže hledáme něco, co už před třista lety bylo tak velké, že by se v tom dalo něco ukrýt.
„Nemám šanci poznat, který z těhle stromů byl už tehdy.“
Jakmile jsem to dořekl, zrak nám padl na mohutný dub, rozhodně největší, kam naše oči dohledly.
„Nechápu, jestli by to mohlo být až takhle jednoduché,“ zašeptala Anna, když začala strom obcházet a hledat nějakou dutinu. Ruka se jí zastavila v úrovni očí.
„Tady je dutina po suku, cítíš ji?“
Anna ponořila ruku do stromu, ale po chvilce ji se zavrtěním hlavy vytáhla.
Podívali jsme se na sebe.
„Musím nahoru.“
Po chvilce nemotorného manévrování a zkoušení různých úchopů Anna vylezla za mé vydatné pomoci do místa, kde se kmen stromu košatil do několika obřích větví. Rozhlížela se a rukama hmátala po jejich délce. Trochu mi zatrnulo, když se vyhoupla na další oporu a lezla výš.
„Tady něco je,“ doletělo ke mně shora a já už nemohl zaklonit hlavu víc.
Prudce jsem oddechoval a napětí mi zužovalo hruď.
„Jak to vypadá, co tam je?“ volal jsem a zkoušel, jestli bych se na strom také nedostal. Tam se ale nic nedělo. Žádný zvuk, žádný pohyb. Ve stmívajícím se dni jsem již pouze tušil Aninu postavu ve výšce nejméně třinácti metrů.
„Našla jsem to, Jakube,“ doletělo ke mně po chvilce.
„Co jsi našla, Anno, Anno?“ volal jsem nahoru, rozrušený na plnou míru.
Anna pomalu, opatrně slézala dolů. Něco malého, ale přesto viditelného svírala chvíli pod krkem, aby se mohla přidržovat rukama, a chvíli pod paží. Z posledních dvou metrů již hladce seskočila dolů a narovnala se. V rukách svírala nevelkou kovovou schránu s malým skleněným okýnkem na víku.
