6. března
Po dvou týdnech trekování v Nepálu jsme se ocitli v situaci, kterou jsme opravdu nečekali. Uvízli jsme v Káthmándú – bez jasné cesty domů. A vím, že nejsme sami. Jenže na rozdíl od jiných zemí, tady nejsou žádní Češi ani organizovaná pomoc.
Z aplikace DROZD nepřišla žádná zpráva. Ambasáda v Dillí nám pouze popřála šťastný návrat domů a doporučila vyřídit si víza do Indie. Nehledě na to, že komerční lety z Dillí pro naši rodinu jsou v ceně levného bytu v Česku!
Ozvali se nám školy z venkova, ale tam se nám po včerejší úmorné cestě už nechtělo. Chceme zůstat v Kathmandu.
A taky se nám díky článku na Seznamu ozval mailem Čech, co je tady taky uvíznutý. Tak jdeme dnes spolu na večeři a podpoříme se navzájem.
Další krok v podpoře naší psychiky je mít další aktivity.
Muž s dcerou jdou dnes na indickou ambasádu vyřídit vízum nutné k přeletu domů. V letenkovém blázinci jsme museli koupit nenavazující lety, proto je indické vízum potřeba.
Když se vše povede, letíme 16.3. Kathmandu - Dillí. Tam budeme bivakovat asi 15 hod na letišti. Pak s Air Astana letíme Dillí - Kazachstán s 2 přistáními, přičemž 12 hodin je v Uralsku. Jako tam chce asi každý!, ale co už. A pak hurá přistát ve Frankfurtu. Tam si zase asi 12 hod počkat na bus. A 19.3.brzo ráno jsme doma.
Velký bratře Donalde, tak nám to touto trasou vyjde skoro na 4 dny! Jako dítě jsem hltala Marca Pola. Takže bacha co si přejete, začíná se to zhmotňovat!
Dcera s mužem chtějí jít v Káthmándú spolu na kurz vaření a asi na den mimo raftovat.
Já se budu učit italsky, protože teď jsem měla být v jazykové v Itálii. Takže italština místo Říma v Kathmandu je taky volba.
Dceři jsme koupili sešit a propisky a vrhne se na školu. Místo našeho malého pokoje v hotelu s 3 postelemi a bez stolu, zkusí najít někde stoleček a klidné místo v ruchu Kathmandských ulic.
Dostala se k nám z různých stran pomoc v podobě půjčení notebooku pro dceru. Nakonec to prý zvládne na mobilu.
Flexibilitě a splněným přáním hurá!
Po dvou týdnech trekování v Nepálu jsme se ocitli v situaci, kterou jsme opravdu nečekali. Uvízli jsme v Káthmándú – bez jasné cesty domů. A vím, že nejsme sami. Jenže na rozdíl od jiných zemí, tady nejsou žádní Češi ani organizovaná pomoc.Z aplikace DROZD nepřišla žádná zpráva. Ambasáda v Dillí nám pouze popřála šťastný návrat domů a doporučila vyřídit si víza do Indie. Nehledě na to, že komerční lety z Dillí pro naši rodinu jsou v ceně levného bytu v Česku!
Mezitím jsme už koupili třetí letenky, a každý let byl zrušen. Poslední jsme koupili včera – na 11.3. a za hodinu přišla informace taky o zrušení.
Snažím se držet naši psychiku nad vodou, ale má teenage dcera se tu psychicky hroutí. Bojujeme se zvracením a průjmy, došly mi léky na tlak a štítnou žlázu.
Přátelé i kolegové doma nás podporují, za což jsme nesmírně vděční. Jenže reálnou cestu domů zatím nevidíme.
Žijeme tu ze dne na den v naději, hledáme jakoukoli možnost. Káthmándú je po volbách zahalené hustým smogem. Snažíme se aspoň zůstat užiteční – chceme nabídnout pomoc místním školám, když už tu musíme být.
Ale i my potřebujeme pomoc a hlavně jistotu, že existuje cesta zpět domů.
Pokud někdo ví o možnosti evakuace, volných místech na letech, nebo může pomoci zviditelnit naši situaci, prosíme ozvěte se. Sdílejte náš příběh. Každá informace může rozhodnout.
Chceme se jen bezpečně vrátit domů.
Alexandra, Daniel, Sofie Narwa a Jiří Vlček
NADĚJI MÁME
Snažím se držet naši psychiku nad vodou, ale má teenage dcera se tu psychicky hroutí. Bojujeme se zvracením a průjmy, došly mi léky na tlak a štítnou žlázu.
Přátelé i kolegové doma nás podporují, za což jsme nesmírně vděční. Jenže reálnou cestu domů zatím nevidíme.
Žijeme tu ze dne na den v naději, hledáme jakoukoli možnost. Káthmándú je po volbách zahalené hustým smogem. Snažíme se aspoň zůstat užiteční – chceme nabídnout pomoc místním školám, když už tu musíme být.
Ale i my potřebujeme pomoc a hlavně jistotu, že existuje cesta zpět domů.
Pokud někdo ví o možnosti evakuace, volných místech na letech, nebo může pomoci zviditelnit naši situaci, prosíme ozvěte se. Sdílejte náš příběh. Každá informace může rozhodnout.
Chceme se jen bezpečně vrátit domů.
Alexandra, Daniel, Sofie Narwa a Jiří Vlček
NADĚJI MÁME
 |
| Lékárna. Evropské standardy asi nesplňuje, ale mají léky na tlak, štítnou žlázu... |
6. března
Děkujeme vám všem za obrovskou pomoc a podporu dnes. Pomohla nám psychicky se vzpružit.
Dnes jsem si díky ní mohla celý den hrát na influencerku. Tolik mailu jsem snad nenapsala za týden jako za dnešek, a na vládní činitele jsem nepsala předtím nikdy. (Prosim vas, ne že by se mi někdo ozval).
Dnes jsme zavrhli cestu do Ománu a čekání na vládní Smartwings. Rada znamého, že budou přetíženi, se potvrdila za pár hodin.
Půjdeme cestou přes Indii, já vím, zní to staromilsky jak z Marca Pola. Koupili jsme let na 17.3. Katmandu - Dillí - Kazachstán - Frankfurt. Za normální cenu. Dcera miluje film Borat, tak se tam aspoň podívá.( I do Almaty, protože obě moje dcery vždy kamarád představoval jako Alma a Ta druhá - Alma a Sofie ;-))
Budeme věřit, že poletíme.
Léky se mi taky povede dokoupit. Bude to ok.
A zatím si najdeme další ubytko, vyřídíme víza do Indie a oslovíme školy v Katmandu a nabídneme jim dobrovolnictví, abychom ten čas rozumně využili. Dcera se dokonce těší, že by pracovala v České restauraci v Kathmandu a uvařila tam dukátové buchtičky.
Kdyžtak vám o tom napíšu.
Dekujeme za přízeň. A mějme se. Rádi. Dobře. Atd
NEPÁLSKÝ AZYL
Děkujeme vám všem za obrovskou pomoc a podporu dnes. Pomohla nám psychicky se vzpružit.
Dnes jsem si díky ní mohla celý den hrát na influencerku. Tolik mailu jsem snad nenapsala za týden jako za dnešek, a na vládní činitele jsem nepsala předtím nikdy. (Prosim vas, ne že by se mi někdo ozval).
Dnes jsme zavrhli cestu do Ománu a čekání na vládní Smartwings. Rada znamého, že budou přetíženi, se potvrdila za pár hodin.
Půjdeme cestou přes Indii, já vím, zní to staromilsky jak z Marca Pola. Koupili jsme let na 17.3. Katmandu - Dillí - Kazachstán - Frankfurt. Za normální cenu. Dcera miluje film Borat, tak se tam aspoň podívá.( I do Almaty, protože obě moje dcery vždy kamarád představoval jako Alma a Ta druhá - Alma a Sofie ;-))
Budeme věřit, že poletíme.
Léky se mi taky povede dokoupit. Bude to ok.
A zatím si najdeme další ubytko, vyřídíme víza do Indie a oslovíme školy v Katmandu a nabídneme jim dobrovolnictví, abychom ten čas rozumně využili. Dcera se dokonce těší, že by pracovala v České restauraci v Kathmandu a uvařila tam dukátové buchtičky.
Kdyžtak vám o tom napíšu.
Dekujeme za přízeň. A mějme se. Rádi. Dobře. Atd
NEPÁLSKÝ AZYL
9. března
Přesunuli jsme se strastiplnou cestou z venkova do Kathmandu. Cesta byla asi poničená, tak to vypadalo jako z dílu terénního Top Gearu.
Včera bylo MDŽ. U večeře jsem si podržela kytku a tvářila se, že jsem ji dostala. I za těchto podmínek se chci cítit být Ženou.
"To jako musíš předstírat, že ti jako někdo dal kytku?," hodila otrávenou hlášku teenagerka.
Ano, 4. týden bydlení natěsno v jednom pokoji ve 3 lidech je moc! Chybí nám soukromí, ale máme kde bydlet a za rozumné ceny. Tohle nás určitě něčemu naučí. Minimálně si teenagerka doma bude vážit svého pokojíku.
"Jak to, že nám už došel zase toaleťák? Jedna rulička za den? A používáte tu bidetovou spršku?," vyslýchá zase muž.
Nojo, no, mám pořád mírné střevní potíže. Jiné jídlo, jiné léky (léky se povedlo koupit!)... Třeba budu štíhlá jak laňka...
Dnes taky chci vyrazit a okouknout jógu v Kathmandu a chodit každý den. Udělat si z toho neplánovaného pobytu tady něco hezkého a příjemného. Zakoupila jsem plátěné kalhoty na jógu. Protože v umělých trekových a vyplandaných podvlíkačkách by to nebylo ono. Ještě triko potřebuji koupit.
Velký posun v naší rodině je, že jsme včera zahlídli praní prádla - kilo za 15 Kč!. Tak jsme si my holky řekly, "Baby nebude přepírat v umyvadle" a statečně nasbíraly 4 kg špinavých a z treku poctivě propojených hadříků. Jupiii, čisté prádlo láká a určitě podpoří v nejistotě rozkolísanou psychiku.
Dnes od rána ze střechy hotelu vyhlížím přes dvůr základní školu. Až otevřou, chci tam zajít a nabídnout jim cokoliv co umím a na co budou zvědaví.
Přesunuli jsme se strastiplnou cestou z venkova do Kathmandu. Cesta byla asi poničená, tak to vypadalo jako z dílu terénního Top Gearu.
Včera bylo MDŽ. U večeře jsem si podržela kytku a tvářila se, že jsem ji dostala. I za těchto podmínek se chci cítit být Ženou.
"To jako musíš předstírat, že ti jako někdo dal kytku?," hodila otrávenou hlášku teenagerka.
Ano, 4. týden bydlení natěsno v jednom pokoji ve 3 lidech je moc! Chybí nám soukromí, ale máme kde bydlet a za rozumné ceny. Tohle nás určitě něčemu naučí. Minimálně si teenagerka doma bude vážit svého pokojíku.
"Jak to, že nám už došel zase toaleťák? Jedna rulička za den? A používáte tu bidetovou spršku?," vyslýchá zase muž.
Nojo, no, mám pořád mírné střevní potíže. Jiné jídlo, jiné léky (léky se povedlo koupit!)... Třeba budu štíhlá jak laňka...
Dnes taky chci vyrazit a okouknout jógu v Kathmandu a chodit každý den. Udělat si z toho neplánovaného pobytu tady něco hezkého a příjemného. Zakoupila jsem plátěné kalhoty na jógu. Protože v umělých trekových a vyplandaných podvlíkačkách by to nebylo ono. Ještě triko potřebuji koupit.
Velký posun v naší rodině je, že jsme včera zahlídli praní prádla - kilo za 15 Kč!. Tak jsme si my holky řekly, "Baby nebude přepírat v umyvadle" a statečně nasbíraly 4 kg špinavých a z treku poctivě propojených hadříků. Jupiii, čisté prádlo láká a určitě podpoří v nejistotě rozkolísanou psychiku.
Dnes od rána ze střechy hotelu vyhlížím přes dvůr základní školu. Až otevřou, chci tam zajít a nabídnout jim cokoliv co umím a na co budou zvědaví.
Ozvali se nám školy z venkova, ale tam se nám po včerejší úmorné cestě už nechtělo. Chceme zůstat v Kathmandu. A taky se nám díky článku na Seznamu ozval mailem Čech, co je tady taky uvíznutý. Tak jdeme dnes spolu na večeři a podpoříme se navzájem.
Další krok v podpoře naší psychiky je mít další aktivity.
Muž s dcerou jdou dnes na indickou ambasádu vyřídit vízum nutné k přeletu domů. V letenkovém blázinci jsme museli koupit nenavazující lety, proto je indické vízum potřeba.
Když se vše povede, letíme 16.3. Kathmandu - Dillí. Tam budeme bivakovat asi 15 hod na letišti. Pak s Air Astana letíme Dillí - Kazachstán s 2 přistáními, přičemž 12 hodin je v Uralsku. Jako tam chce asi každý!, ale co už. A pak hurá přistát ve Frankfurtu. Tam si zase asi 12 hod počkat na bus. A 19.3.brzo ráno jsme doma.
Velký bratře Donalde, tak nám to touto trasou vyjde skoro na 4 dny! Jako dítě jsem hltala Marca Pola. Takže bacha co si přejete, začíná se to zhmotňovat!
Dcera s mužem chtějí jít v Káthmándú spolu na kurz vaření a asi na den mimo raftovat.
Já se budu učit italsky, protože teď jsem měla být v jazykové v Itálii. Takže italština místo Říma v Kathmandu je taky volba.
Dceři jsme koupili sešit a propisky a vrhne se na školu. Místo našeho malého pokoje v hotelu s 3 postelemi a bez stolu, zkusí najít někde stoleček a klidné místo v ruchu Kathmandských ulic.
Dostala se k nám z různých stran pomoc v podobě půjčení notebooku pro dceru. Nakonec to prý zvládne na mobilu.
Flexibilitě a splněným přáním hurá!
V NEPÁLSKÉ ŠKOLE11. března
Říká se, že je někde hluk jak v židovské škole. Myslím, že je to jedno, jaká to je škola. Velký hluk o přestávce je i v nepálské střední škole, kam docházíme učit.
"Dobrý den, jsme evropská rodina, která tady v Nepálu uvízla. Chcete nás? Můžeme dělat cokoliv.", znělo moje představení, když jsem kontaktovala školy. Nabízeli jsme týden našeho času. Ozvalo se hodně škol z venkova, ale tam se nám nechtělo. Potřebovali jsme zůstat v Kathmandu kvůli vyřizování víz, mým jógovym lekcím a dalším aktivitám, jak naložit s nečekaně volným časem.
"Dobrý den, jsme evropská rodina, která tady v Nepálu uvízla. Chcete nás? Můžeme dělat cokoliv.", znělo moje představení, když jsem kontaktovala školy. Nabízeli jsme týden našeho času. Ozvalo se hodně škol z venkova, ale tam se nám nechtělo. Potřebovali jsme zůstat v Kathmandu kvůli vyřizování víz, mým jógovym lekcím a dalším aktivitám, jak naložit s nečekaně volným časem.
U druhé školy v Kathmandu mi to vyšlo. J. P. High School nás chtěla.
Je asi 100 metrů od našeho hotelu.
Často máme ty nejlepší věci pod nosem!
Zvenku černý kovový plot se zamčenou bránou, hlučícimi dětmi na dvoře a chlapíkem s holí v ruce mezi nimi.
"Hallo, Namasté," volám na něj. Odemkne, vysvětluji mu co chci.
"Tu palici máte na zlobivé děcka?"
Směje se a bere mě do ředitelny. Má postavu vyhazovače, ale dobrácke oči a úsměv. Asi školník.
Přestože jsem dospělá, i tak mám trochu malou dušičku jít do ředitelny. Sem se ale na kobereček nechodí, protože tu žádný není, jen hezká lesklá podlaha, pár gaučů a židle na sezení obalené v igelitu.
Je asi 100 metrů od našeho hotelu.
Často máme ty nejlepší věci pod nosem!
Zvenku černý kovový plot se zamčenou bránou, hlučícimi dětmi na dvoře a chlapíkem s holí v ruce mezi nimi.
"Hallo, Namasté," volám na něj. Odemkne, vysvětluji mu co chci.
"Tu palici máte na zlobivé děcka?"
Směje se a bere mě do ředitelny. Má postavu vyhazovače, ale dobrácke oči a úsměv. Asi školník.
Přestože jsem dospělá, i tak mám trochu malou dušičku jít do ředitelny. Sem se ale na kobereček nechodí, protože tu žádný není, jen hezká lesklá podlaha, pár gaučů a židle na sezení obalené v igelitu.
Ředitel je sympaticky vyhlížející chlapík kolem padesátky. Nabídne mi čaj, napíše si naše jména a dojednáme výuku na další den. Nabídli jsem učení geografie, astronomie, matematiky, fyziky, výtvarky. Tak nashle zítra.
Ráno jsme nastoupení v 10:00 ve škole. Děti na dvoře nás vítají jako celebrity.
Chvíli posedíme v ředitelně, zapíšeme se do knihy hostů a zbytek posádky se seznámí s ředitelem.
Učitelé tady když vstoupí do ředitelny, zaregistrují svůj příchod pohledem do boxíku na stěně, kde je umístěný mobil a kamera. Výuku zase zapisují do knihy velikosti A3. Dost kontrast v registraci.
"Tak co budete učit?", ptá se sympatický chlapík v saku, s brýlemi. Učitel matiky. Můj muž mu říká, že mu nebude fušovat do řemesla, i když matematiku studoval.
Bereme si geografii.
Ale jak to budeme učit když nemáme nic než jen naše cestovatelské zkušenosti? 10 min před začátkem hodiny si rychle promyslím, že musíme na začátku zjistit, jak moc děti umí anglicky, jak moc si s námi budou chtít povídat a kolik toho vlastně umí. Abychom nebyli za trapné chytrolíny.
Začne zvonit, stejně jako v našich školách. To me tak nějak uklidní a přiblíží k domovu. V ředitelně ještě čapneme globus a jdeme na to.
Jsme v 6.třídě 13-letých dětí.
"Kdo z vás by našel na globusu Nepál?" Malý ochotný kluk hned ukazuje.
My hned na interaktivní tabuli načteme přes Wikipedii mapu Evropy. A začneme mluvit o České republice. Ptám se jich, co si na nás všimnou za rozdíl proti nim. Je teplo, máme krátký rukáv. Stejný kluk říká, že máme světlou pleť. Přes to vysvětlujeme naše podnebí, jídla, sporty.
Ve třídě je 27 dětí. Ve dvou řadách sedí kluci, v jedné holky. Ty se chichotají a šuškají, nahlas se úplně nezapojují. Jsou spíš plaché.
Přistupuji k nim stejně jako když školím dospělé ve firmách v Česku soft skills. Motivuju je, pokládám jednoduché otázky do pléna, aby mohli zazářit před ostatními.
Na další hodině jsme v 9.třídě 16 letých. Rozložení a počet je podobné. Akorát tady nejde na tabuli internet, ale mlaďoši jsou víc aktivní. Moje dcera konečně potkává vrstevníky. Je úžasná, že si před ně dokáže stoupnout a povídat jim o naši zemi, Evropě, ptát se jich.
Po dvou 45 minutových hodinách jsme vyčerpání. Jsme rádi, že jsme tam byli v hodině všichni tři a měli jsme co dělat! Vytvářet dobrou energii, vymýšlet jakou další informaci přinést, obcházet lavice s globusem, vyhledávat na interaktivní tabuli. Ufff! Tak zase zítra.
Jestli nás naše celé nepálské dobrodružství má naučit i dalším věcem než flexibilitě a odolnosti, tak možná to:
- že dcera si mohla vyzkoušet na chvíli profesi učitelky,
- já si mohla potvrdit, že učitelování je dřina a smekám před učiteli,
- že vzdělávání mladých je podobné jako vzdělávání dospělých, akorát si mladí dovolí víc improvizovat a být spontánní.
PS. Prosím vás, ne, to nebyl globus za 15 tisíc...byl úplně obyčejný a funkční a hodně nám pomohl
CO DĚLÁ ŽENU ŽENOU
12. března"Zuby, šminky, šperky," zní mantra zralých žen předtím, než vyjdou z domu. Že zmíněného mám jen to první. A perlové náušnice za porod mých dvojčat jsem si do hor taky vzala. Protože v nutném případě je můžu kdyžtak prodat.
Dnes je to 29.den na cestách v Nepálu, mimo komfort domova.
"A co si tak bereš sebou na expedici do hor?"
"A jak se tam myješ?" ptají se mě jiné ženy, kamarádky.
Na fotce sdílím celou moji etue, sbalenou na trek do hor, kdy nesete v batohu vše na zádech. Doufám, že i po tomto odhalení ještě budu mít kamarádky;-).
Vlastně toho není tolik potřeba.
Postarat se o základní hygienu, očištu. Vlhčený ubrousek to pokryje.(ano, použila jsem singulár, prosím, nesuďte předem; jsem trochu ekolog, tak vždy ve vhodném sledu použiju jeden na den
).Tady v Himálajích na treku ve 4000 m byla dost zima a nedostatek vody, o teplé vodě nemluvě. Takže sprchování byla aktivita z říše snů! Ale vlastně i přes fyzické výkony, je člověk v obklopení přírody poměrně čistý.
Pak hydratace kůže. Do hor mám jen jeden krém na obličej, protože na denní a noční není v batohu místo, a taky spoléhám na dobré geny (Mami, děkuji!) .
Na ruce a rty, příp. pohorky mám mastný, doma vyrobený krémíček.
No a my pachově citliví, se ještě potřebujeme rozmazlit antiperspirantem, a občas si dopřát luxus vonným olejíčkem. Do hor voňavky nevozím. Přijde mi to nepatřičné, vonící příliš! Nikoho silně vonícího nad 4000 m výš jsem vlastně nepotkala.
Víc si pak v jemnosti můžu užívat vůně dřeva, jehličnanů, trávy, hlíny, v horském potoce tekoucí vody, čistého vzduchu. Všechno vyjmenované jemně a krásně voní, udělat z toho esenci by byla pecka. Jmenovala by se asi Himalayan Dream.
Čištění zubů a česání považuji za must have. Dobře, přiznám se, asi 2x večer v horách mi tak mrzly ruce, že jsem zuby vynechala...
"Zabouchla se nám koupelna, a nemůžu se dostat k makeupu," píše mi kamarádka z Říma, kde jsem měla být s ní.
"Co to je? To neznám už 4 týdny", píšu ji zpět.
Mám ale na malém švýcarském nožíku pinzetku a malé zrcátko zvlášť. Když už je mi někdy dlouhý čas a daleko od domova, občas do něj kouknu, zděsím se jakože "to jsem já?" nebo se naopak se příjemně překvapím "wow, jako dost dobrý!"
Ale vlastně odstupem od civilizace mi bledne obraz s kým se porovnávám.
Spíš je v těchto situacích pro mě důležitý vnitřní pocit, stav, vděčnost k mému tělu.
- Že mi moje opravené koleno dovolí šplhat ve vysokých horách,
- že mi na ně stačí dech, protože je tady jen 60% kyslíku
- že mi moje křivá záda prominou spaní na nerovných podložkách,
- že se každý den mentálně dokážu vybičovat k dobré náladě, i když mi smrdí oblečení, nemůžu se vysprchovat, hned zahřát, zase to bude dřina apod...
Ale i přes toto strádání si řeknu: "No a co, kdo by to dal, když ne já?"
Nahodím batoh, usměju se uvnitř a vyrazím.
PS. O garderobě do hor vám třeba napíšu jindy.
