Jak jsem kradla

Jestli v tom názvu hledáte jinotaj, musím vás zklamat, tohle je holý fakt. Ano, kajícně doznávám, že jsem opravdu kradla. Ba co hůř, dokonce jsem kradla podle pečlivě promyšleného plánu, který se teprve v samém závěru nečekaně zhatil.
Ale pěkně po pořádku.
Bylo mi zhruba šest, místem činu byla naše sámoška a cílem lupu moje oblíbené arašídové bonbóny. Jejich jméno mi za ty roky už vypadlo z hlavy, ale možná si vzpomenete - takové ty červenohnědé hrudky slepené ze sladkého cukru a arašídových drobků, co moc pěkně křupaly mezi zuby a vydatně přispívaly k tvorbě zubního kazu.

Jak Stamichman potkal Krakonoše - napsala Petra Kišová

Jeden skok, druhý skok. Země se třásla, vichřice ohýbala vzrostlé smrky jako mladé plaňky a horské potoky se vylévaly z koryt. Stamichman zase řádí, říkali starousedlíci z chalup roztroušených po údolí pod Králickým Sněžníkem. Lidí tam zbylo jen pár, většina odešla hned po válce a jejich stavení rychle pohlcovala země. Na prázdných úbočích kopců teď bývalo smutno, louky zarůstaly neprostupnými křovisky a místo bučení pasoucích se krav a dětského křiku se ozývalo jen bzučení hmyzu.

Nezvaný host - napsala Petra Kišová

Potkala jsem po letech jednu starou známou.
Jako mladá holka jsem s ní trávila dost času.
I v dalších letech jsme si byly docela blízko.
Pak se naše kontakty začaly vytrácet, až úplně přestaly.

Nejdřív jsem ji ani nepoznala.
Vypadala jinak, mnohem smutněji.
„Je to vůbec ona?“ ptala jsem se v duchu a zkusila dělat, že ji nevidím.
Její reakce mě překvapila. Vůbec se neurazila, naopak chodila všude za mnou. Jen se potutelně usmívala a čekala, až si jí konečně všimnu.