Praděd pod Pradědem - napsal Pavel Běloch

Tenhle kopec jsem sjížděl snad tisíckrát. Když mi bylo osm let, pořádně jsem si tu rozbil držku. Zlomil jsem tátovy jasanky, když jsem se zapíchl do závěje.
Tehdy za války tu ještě žádné vleky nejezdily a Kouty mi připadaly jak velehory. Od té doby jsem se sklouznul v daleko větších horách, držku jsem si rozbil nejmíň stokrát, ale dnes už bych moc padat nechtěl. Nemusel už bych vstát. Je mi osmdesát a zase stojím nad sjezdovkou v Koutech.
Tři roky už jsem nelyžoval. Půjde to? Prvních pár metrů za nic nestojí. Připadám si jako koráb v rozbouřeném moří. Jenže sjezdovka je upravená. Nedrží mě moje opotřebovaná kolena. Zastavuji, lapám po dechu, ale dělám, že se kochám. Praděd kouká na Praděd.

Úzkost - napsala Michaela Brychtová

Tma. Vlhko. Ticho. Ticho řvoucí tísní, tíseň trhající nás na kusy.
Seděli jsme na studené zemi a čekali, co bude dál. Ocelová palba ustala už před hodinou. Od té doby je klid. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Jen to strašné ticho! Dopadalo na nás. Drtilo nás. Mnohem víc než smršť granátů.
Teď člověk neví, co přijde... a kdy to přijde.
Vytáhl jsem z kapsy harmoniku. Už dlouho jsem na ni ani nesáhl.
První tóny prořízly vzduch a zabily ticho.
Hrál jsem. Jen jsem hrál. Cítil jsem, jak se mi chvěje dech.
Slyšel jsem, že se ke mně někdo přidal. Nejdřív jen jeden osamělý pobrukující si hlas. A pak další a další... a další.

Pevnost - napsal Yakeen

Pevnost Lusern

„Zasraný blechy.“ Zdenek Horák se na pryčně pevnosti Lusern neklidně převalil. Byla půlnoc 24. května 1915 a on netušil, že již za pár hodin by dal všechno zato, aby ho obtěžovaly jen blechy.
Další kousnutí ho definitivně probudilo a on se podíval ne protější kavalec.
„No jo vlastně, Pepik má do rána službu,“ napadlo ho a přetáhl si přes hlavu kousavou deku.

Ten pravý - napsala Monika Obojková

Šla vedle něj po ulici. Už byla tma a jediné světlo přicházelo z pouličního osvětlení. Atmosféra noční Prahy jí učarovala již v dětství. Od té doby si vždy půlnoční procházky vychutnávala a dnes navíc nebyla sama.
Její společník mluvil kultivovaně. Měl podmanivý hluboký hlas a při výslovnosti sykavek zvláštně kroutil rty. Bavili se spolu o literatuře, o vzdělání, o psychologii. Byl první muž kterému nevadilo rozebírat Poeova Havrana a Danteho Božskou komedii.
Byl první muž, který před ní veřejně přiznal, že na sobě pozoruje oidipův komplex a netvářil se nechápavě, když s ním rozebírala kognitivní egocentrismus batolecího období.

Jak Stamichman potkal Krakonoše - napsala Petra Kišová

Jeden skok, druhý skok. Země se třásla, vichřice ohýbala vzrostlé smrky jako mladé plaňky a horské potoky se vylévaly z koryt. Stamichman zase řádí, říkali starousedlíci z chalup roztroušených po údolí pod Králickým Sněžníkem. Lidí tam zbylo jen pár, většina odešla hned po válce a jejich stavení rychle pohlcovala země. Na prázdných úbočích kopců teď bývalo smutno, louky zarůstaly neprostupnými křovisky a místo bučení pasoucích se krav a dětského křiku se ozývalo jen bzučení hmyzu.

Zvonek - napsal Srdjan Prtina

Ještě předtím, než můj ukazováček dopadl na zvonek rodiny Pospíšilových, jsem si stihl uvědomit svíraví pocit v žaludku. Hlavou mi proběhlo, ostatně jako vždy v podobných situacích, že se na to nikdy nezvyknu. Hluboce jsem se nadechnul a…
Zvrrrrrr.
Ozval se ženský hlas: „Kdo je?“

Karbaníci - napsal Michal Gololobov

Pevnost Busa Verle

Jedna rána, druhá rána... prach a kusy zdiva popadané všude kolem. Eso přistálo s bouchnutím pěsti na stole. Tři postavené prázdné nábojnice se skácely a zacinkaly.
„Beru všechno!“ hrábnul po prázdných nábojnicích Vojtěch a strčil je do kapsy.
Ozvaly se další duté rány, další kus omítky se odloupl z pavučinou omotaného rohu. A máš po domečku, pavouku, pomyslel jsem si.
Na ty otřesy už jsem si tak zvykl, že si ani nedovedu přestavit, jaké to bylo předtím. To jsme ještě strachy utírali slzy na zaprášených tvářích. Teď už jen čekáme. Čekáme, kdy nám Franc zavolá z malého okénka, abychom šli střídat.

Co kdyby to bylo jinak - napsal Yakeen

Honzovi zavrněl mobil na nočním stolku. Byl okamžitě vzhůru. Sebral ho a s pohledem na spící ženu pomalu vycouval z postele do koupelny. Bylo to to, na co čekal i čeho se bál. Opravdu psala Jana.
"Tak dneska by to šlo. Petr odjel, a jestli ses jenom nevytahoval, tak v 16:30 budu doma. Čekat."
Honza se rozhlížel po koupelně a myšlenky mu lítaly v hlavě. 16:30. Bude muset jít dřív z práce, ale to bude v pohodě. Tam mu Mirka volá málokdy, když tak jí kluci něco nakukají. Jak dlouho by mohl být u Jany? Asi tak do devíti, pak bude muset říct, že se zdržel… Ne, musí rovnou ráno nahlásit, že přijde později, protože mají školení. Jo, to půjde.

O Hoznauerovi, pocitu bezpečí a Mikyškovi - napsal Lumír Vitha

Pan profesor Hoznauer byl vynikající učitel a předpokládám, že je to stále skvělý člověk. Když přišel do hodiny ve svém typickém předklonu, s nějakou složkou pod paží, lokty pošité koženkovými nášivkami, aby si neošoupal sako nebo svetr, člověk měl pocit, jako kdyby přišel Ježíš zkříženej s kamarádem ze školky.

Pozdní návrat - napsal Libor Kubišta

Zvony jako obvykle zněly jinak klidným nedělním dopolednem a obyvatelé podhorské vesnice se postupně z kostela rozcházeli do svých domovů.
„Paní Pirklová, co že ten váš dnes nebyl na mši? Vždycky byl mezi prvními u přijímání a dnes vůbec nepřišel… Není nějak marodnej?“ ptala se stařenka své sousedky.
Na paní Pirklové bylo vidět, že se jí do hovoru nechce. Odvrátila hlavu, otřela nos do kapesníčku a odsekla: „Někam musel odjet. Do žní se ale vrátí.“ Rychle pak odbočila a úzkou stezičkou stoupala ke svému statku.