Metafory

Pohled do Grand Canyonu je jako... prostě mlčíš a čumíš.
Eiffelova věž je moje první modelka. Ve čtrnácti letech jsem jí vlezl pod sukni a udělal svou první fotku jinak než ostatní.
Hora Říp je pro Čechy jako symbol charakteru. Sice malá a nevýznamná, ale NAŠE!
Setkání s chudobou v Indii je jako návrat do středověku.
Španělské býčí zápasy jsou jako zápasy gladiátorů v Římě. Prostě historická zhovadilost, která na rozdíl od bitek otroků ještě neskončila.
Úplněk nad Berounkou je jako krásný obraz. Ale pokud tam opravdu jste, řešíte jen komáry.
(Marcel Konečný)

Můj vysněný dům - háček

Tak to teda ne!
A je to tady. Můj vysněný dům, je už na dohled. Jenže na dohled jsou i sousedé na okolních pozemcích. No nic, napeču buchty a vydám se na návštěvu. Zvoním u prvního domu.
„Dobrý den, jdu se přestavit a dovolila jsem si přinést něco na zub. Raději bych vás pozvala ke mně, ale mám tam ještě problém s elektrikou.“
„Dobrý den, jaký problém?“
„No, to vaše vedení stojí přímo na původní střeše, která ale musí pryč. Máte nápad, jak to vyřešit?“
„Jo, tak to buchty nespraví, bude to nejspíš muset zůstat, jak to je.“
„Ale to nejde, ta střecha tam nebude.“
„Jak nebude, vy nebudete mít na domě střechu?“
(Zuzana Prudilová)

Čtvrthodinka s Arnoštem Lustigem - napsala Zuzana Prudilová

Koláž: David Vávra

Venku poprchává, tak ještě boty do kabele, abych nedošla na vernisáž jako prase, učesat se, kabát a valím. Od dveří se vracím ještě pro materiály, které jsem slíbila přinést na jednání a už mačkám knoflík od výtahu. Jsem nervózní, že asi nestíhám, protože na hotelové chodbě už není ani noha.
Jé, tak přece nejsem poslední.
Z dálky se rozvážným krokem s kabátem v ruce a sakem na jednom rameni blíží On.
Když jsem ho poprvé uviděla na letišti v Praze, byla jsem štěstím bez sebe, že poletíme spolu do Bruselu, ale na druhou stranu jsem se na něho pomalu bála promluvit. Je to přece jen osobnost, a kdo jsem vedle něj já.

Mikve - napsala Zuzana Prudilová

Mikve v Brně

„Jedna mikve za padesát, zapisuje recepční do účetní knihy a jeho lhostejný pohled mi usnadnil vstup do židovské obce.
„Jasně,“ pípla jsem trochu stísněným hlasem.
Sestupuji tedy po dlouhém schodišti, trochu škobrtám, protože světlo je spíš takový blikáček.
„Ty dveře by měl někdo namazat,“ bleskne mi hlavou, když s vrzáním vstupuji do malé místnosti.
Vypadá jako šatna se skříňkami, kterou jsme měli v mateřské škole. Jen rybičky, sluníčka a veverky tu chybí. Pomalu se svlékám a ukládám věci do skříňky.
Docela nahá procházím do další, trochu větší místnosti s vanou, umyvadlem, zrcadlem a toaletou. Dlažba studí do nohou a zdi jsou obložené bílými kachličkami jako v nemocnici. Honem si přeříkávám, co všechno musím udělat, abych na nic nezapomněla. Nejprve se pořádně osprchovat, umýt vlasy, oholit nohy, to nesnáším, protože se vždycky alespoň jednou říznu, vyčistit ušiska, odlakovat nehty…

Cestující vlakem - napsaly Barbora Kršková a Zuzana Prudilová

"Vážení cestující, blíží se stanice Hulín. Cestující do Přerova upozorňujeme, že před vchodem do nádraží je přistaven náhradní autobusový spoj. "
Paní s křičícím dítětem, která přistoupila v minulé stanici, se žene ke dveřím.
- To se mi ulevilo, že je baba už pryč. Jen jsem se bála, aby tady nenechala toho usoplence.
- Proč usoplence. Vždyť to byl roztomilý chlapeček.
- No, pokud Vám připadá roztomilé, jak pořád posmrkával a babu ani nenapadlo dát mu kapesník. Mě se teda obracel žaludek.

- Ale prosím Vás, vždyť mu chudáčkovi lezly zoubky. To jsou všechny dětičky trošku uplakané. A nějaký ten dětský soplík.