15. března 2020

Čtvrthodinka s Arnoštem Lustigem - napsala Zuzana Prudilová

Koláž: David Vávra
Venku poprchává, tak ještě boty do kabele, abych nedošla na vernisáž jako prase, učesat se, kabát a valím. Od dveří se vracím ještě pro materiály, které jsem slíbila přinést na jednání a už mačkám knoflík od výtahu. Jsem nervózní, že asi nestíhám, protože na hotelové chodbě už není ani noha.
Jé, tak přece nejsem poslední.
Z dálky se rozvážným krokem s kabátem v ruce a sakem na jednom rameni blíží On.
Když jsem ho poprvé uviděla na letišti v Praze, byla jsem štěstím bez sebe, že poletíme spolu do Bruselu, ale na druhou stranu jsem se na něho pomalu bála promluvit. Je to přece jen osobnost, a kdo jsem vedle něj já.
Sice výstavu, na jejíž vernisáž letíme do Evropského parlamentu, jsem jaksi pomáhala dát dohromady, ale ten hlavní je tady pořád On. I teď se ještě trochu ostýchám, tak jen tiše pípnu na pozdrav.
„No, dobré ráno, odpoví mi hromovým hlasem On. To jsem rád, že nejsem poslední. Ale nakonec si říkám, že bez nás to nezačne, tak bychom mohli ještě na kafe, co říkáš?“ Hned mi tyká, což já se teda neodvážím ani náhodou. „No, to bychom mohli, ale možná raději až tam? Je to přece jen dobrých deset minut cesty od hotelu.“ „No to je fakt“.
Nastoupíme do výtahu, zmáčknu knoflík do přízemí, jasně, on nemůže, má plné ruce různých částí oděvů. Výtah se rozjíždí… a najednou drc, ticho, stojíme. Hledím do země, nevím honem co říct. Pak vykoktám: „mám zazvonit?“ Rozhlížím se po výtahu, ale knoflík se symbolem zvonku je přelepen starým kouskem už dost ušmudlané náplasti. Výtah nejede, zvonek nezvoní, parlament čeká…
„No, tak to je průser“, ozve se On. „Není zvonek, nezvoň, však oni nás tady najdou. Až někdo bude chtít jet nahoru, tak zjistí, že je něco špatně. Stojíme v tichu těsně proti sobě, mezi námi jen ta vrstva hader, kterou stále třímá v ruce. Najednou propuknu v nervózní smích. „Je to teda situace, to vám řeknu. Co když jsme jediní hosti v hotelu a nikoho ani nenapadne výtah použít, dokud se ostatní nevrátí odpoledne z jednání?“ Klídek, princezno, bez nás to nezačne, a až půjdou pro nás, najdou nás tady, nic se neboj. A tu znáš? V tu chvíli se uvolní stavidla a z něho padá jeden vtip za druhým. Během chvilky sedíme na zemi, nohy propletené, jinak to nejde, prostor je fakt minimální a řveme smíchy. Padá z něho jeden vtip za druhým, se slovníkem si hlavu fakt neláme. Já se za chvíli osmělím a přidám taky něco. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale když přišel muž v montérkách a osvobodil nás ze zajetí výtahové kabinky, tykali jsme si naprosto samozřejmě.
„Kdybyste tu tak neřvali, tak jsem šel rovnou domů“ „Proč jste netloukli na dveře, když se výtah zastavil“, ptá se správce domu. A vy byste nám snad donesl kafe?“ „No, to asi ne. No vidíte, tak proč bychom tloukli.“
Cestou do parlamentu jsem zjistila, že ty boty na přezutí zůstaly asi ve výtahu a on měl trochu upatlané kalhoty, ale kafe jsme si cestou dali. Vždyť bez nás stejně nezačnou.




Žádné komentáře:

Okomentovat