Covidové roušky - napsala Asja Žilová

Poprvé za mnoho let je na Staroměstském náměstí ticho a prázdno. Ještě nedávno jsem nadávala, že nekonečný dav turistů ruší můj klid. 

Teď je dlažba náměstí pomalovaná kříži. Svíčky a kytice připomínají něčí vyhaslý život. 

V poledne, jako každý den, zazvoní smrtka na orloji a nastává čas pro přehlídku apoštolů. Netušila jsem, že ticho může bolet. 

Modlím se, aby náměstí znovu, místo křídových křížů, zaplnil dav turistů. 

Sednu si k šicímu stroji a začínám šít roušky. Chce se mi rozbít to ticho šumem stroje, a s každou sešitou rouškou si říkám, lidi neumírejte. 

V tu dobu, na letišti radostně vítají členové Babišovy vlády letadlo z Číny plné modrých roušek, 25 korun za kus. Kolik chlouby zní v hlase předsedy vlády, kolik reportérů posílá do éteru mimořádnou zprávu.

Princezny na nebi - napsala Asja Žilová

Pětadvacetiletá Terezie Thurn-Taxis, elegantní a trochu nervózní, postává před kanceláří aerolinek v Ruzyni, kde rozlehlé travnaté plochy a první moderní hangáry slibují zářnou budoucnost letecké dopravy.
Přijímací pohovor právě absolvuje Terezina o sedm let starší sestra Eleonora. Bála se, že neuspěje, protože na paluby letadel berou podle zaslaných propozic jen dívky do šestadvaceti. Eleonoře je přes třicet. Ale když se konečně objeví ve dveřích, spokojeně se usmívá:

Předzvěst neklidné doby - napsala Asja Žilová

„Tak co je nového ve světě, moje milované princezničky?“ usměje se na drobné obličeje svých pravnoučat.
„Papá říkal mamince, že ve světě je neklidno,“ odpoví desetiletá Eleonora. Nejstarší dcera Ericha a Gabriely drží v náruči svou malou sestřičku Terezku.
Obě dívenky připadají Almerii jako postavičky z nejnovějšího vydání rodinné ságy, jejíž staré díly už dávno odvál čas. A přece si hraběnka staré časy pamatuje, jako by to bylo včera. Za to na poslední zprávy o zavraždění Ferdinanda d´Este v Sarajevu málem zapomněla. Povzdechne.

Maminčina passacaglia a vánoční ozvěny - napsala ASJA ŽILOVÁ

Mám uklizeno, napečeno, adventní věnec se svíčkami na stole, dům je plný vůně. Pak připravím ozdoby na stromeček. Některým z nich je více než sto let a každá má svůj příběh.
Maminka převzala od babičky jeden milý zvyk. Každý rok pořizovala dvě nové ozdoby, jednu pro mne a jednu pro Jozífka, mého bratříčka. Bylo jich tolik, že všechny baňky a pohádkové postavičky ze skla a dřeva se na Vánoční stromek nemohly pověsit, a tak jsme s bráškou měli právo vybrat ty, které se nám nejvíce líbily.

TŘI KRAJÍCE CHLEBA A ŽLUTÁ RŮŽE - NAPSALA ASJA ŽILOVÁ

Po šedesáti letech jsem se vrátila do domova svých předků.
Tajně jsem doufala, že se setkám s jejich dušemi. Opatrně, nevěřícně mě zkoumaly. V horách, v lesích, ve stepích. Vlny Černého moře hrozily, že mě utopí, i když jsem křičela: „To jsem já, vaše holčička.“
Trvalo jim léta, než mně přijaly.

 

Boj o holý život, orgie i setkání se žralokem - napsal Petr Janša

Plánujete pobyt na Kapverdách? Nenechejte si ujít pozorování karet, které jako by do současnosti zabloudily z prehistorických moří. My jsme si výlet domluvili na ostrově Sal, kde ho hlavně pro Čechy a Slováky organizuje průvodce Milan, který tam s manželkou žije. Naším cílem bylo večerní pozorování, jak kareta klade vejce na pláži.

Milanovy instrukce byly jasné: černé oblečení, absolutně žádné parfémy a po celou dobu „expedice“ být naprosto potichu, abychom želvy kladoucí vajíčka co nejméně rušili při jejich vysilující činnosti.

Bílé vodopády, růžová pěna, hnědá řeka - napsala Asja Žilová

Když se zeptáte, proč je voda v Rio Negru černá a v Orinoku hnědá, nečekejte pravdivou odpověď. Když se zeptáte Indiána, jak dlouhá je řeka Orinoko, rovněž nečekejte odpověď. Nečekejte odpovědi na podobné otázky ani ode mě. Jsem turista 21. století. Proto jednoduše leťte se mnou, plavte a vnímejte krásy řeky Orinoko.

Vodopád

V Caracasu nasedáme do malého letadla s koženými sedadly, které za dlouhou službu prožili tolik, že kůže na nich začala praskat. Vzlétneme do nebe bez obláčku. Pod námi řada stolových hor pokrytých hustým zeleným porostem. Blížíme se k nejvyššímu vodopádu světa Salto Angel. 

Makové pole - napsala Asja Žilová

Jako dobytek nahnali Rusové krymské Tatary do vlaků a odváželi je tisíce kilometrů daleko na východ. Stovky mrtvých, které útrapy cesty nepřežily, ležely nepohřbené podél trati….
Fatima pochopila, že jestli chce zůstat naživu, musí utéct. Vlak zastavil. Vrata dobytčáku se otevřela. Jas makového pole oslnil nejen deportované, ale i ruské dozorce. Vojáci odhodili zbraně a vrhli se jako smyslu zbavení do květů rudých jako krev. Kdo by u nich čekal takovou lidskou radost.

Princezny mezi nebem a zemí - napsala Asja Žilová

Princezny letuškami

„Co nového ve světě moje milované princezny?“  ptá se Almerie von Thurn-Taxis svých vnuček Eleonory Almerei a Marie Terezie.
„V novinách píšou, že ve světě je neklidně. Říkají, že bude válka.“ 

 „A co ještě nového?“  

„Že do války se zapojí letadla.“

„Škoda, že v roku 1848 letadla neexistovala. Smutně přidala stará Almerie. Jak jsem přála mít křídla, když utíkala z Paříže. Několik dní schovávala se v pichlavé slámě v nějakém špinavém voze. Teď by, možná, jsem použila letadlo. Všechno vstoupí do života, jen příliš později.“ Co tím hraběnka chtěla říct, dívky nepochopily.
Byl to poslední rozhovor princezen s praprababičkou. Ale sen o létání utkvěl v jejích paměti. 

Měly by spěchat, aby nebylo pozdě.

 

KOMU PATŘÍ SVOBODA - NAPSALA ASJA ŽILOVÁ

Jiná doba, jiná píseň.
"Velká je zem, šplouchá na ní voda. Co je však největší, co je největší? Ta lidská svoboda." Tak zpívali s Hutkou na Letné tisíce lidí se slzami v očích. Měli jeden hlas, jednu mysl, jednu tichou hlubokou radost.
Plnými doušky jsme si užívali dávno zapomenutou zakázanou svobodu. Mluvili jsme, o čem chtěli, cestovali, podnikali, ponořili jsme se do běžného života. Opojení svobodou netrvalo příliš dlouho.

S CIZÍMI ŽENAMI V CIZÍM VLAKU - NAPSALA ASJA ŽILOVÁ

„Jedu hlídat vnoučata, jsou tak roztomilá, chytrá a tak talentovaná. Sportují a hrají na hudební nástroje,“ chlubí se žena v červeném klobouku. 

„Já také jedu za vnoučaty, jsou to moji miláčci, dvojčata, také jsou šikovní. Už se nemůžu dočkat, až je vezmu do náruče a před spaním jim přečtu pohádku,“ dodává žena vedle. 

A pak jejich řeč nabírá sílu lokomotivy. Jedna přes druhou vychvalují své ratolesti. Stejná slova se opakují z obou úst. Občas se mi zdá, že poslouchám ozvěnu v jeskyni.

JEDNODUCHÁ ANTIKONCEPCE - NAPSALA ASJA ŽILOVÁ

Prý každá žena sní o dítěti, prý to je předem určená věc, volání přírody atd. Já ne. Nechci děti, nemám je ráda, stejně jako i většinu jejich dospělejšího modelu. Jednodušší je mít rád psy nebo kočky. Neodmlouvají a nedělají hrozné věci jako lidé. Když se vracíš domů, vítají tě, tulí se k tobě, chtějí se mazlit.
Na rozdíl ode mne, můj pejsek Emil, má děti rád. Pokaždé, když jdeme na procházku do parku, táhne mne k dětskému hřišti. Běhá kolem oplocení, kňučí, ale marně. Psi tam nesmí. Opravdu nechápu tu jeho zálibu. Stačí se jen podívat, jak se ti spratci na pískovišti chovají a už je láska k nim ta tam. Pokud jeden z nich postaví věžičku nebo vyklopí obyčejnou bábovičku, druhý to zbourá, a když se zeptáš, proč to dělá, řekne, že neví a v lepším případě řekne, že vlezl na jeho území.

Anotace ke knize MAMI, CO JE TO ČUPÁK?

Objednávky knihy

Co je anotace?

Krátké a výstižné představení vaší knihy tak, aby upoutalo pozornost redaktora / vydavatele / čtenáře. Stručně v něm představujete, o čem váš příběh vypráví – žánr, postavy a krátce zápletka. 

Hlavním cílem anotace je zaujmout, upoutat pozornost. Je to marketingový text, reklama na vaši knihu. Tento kratičký text může rozhodnout o tom, zda se nakladatelství či čtenář bude vaší knihou dále zabývat. 

Zadání: napište anotaci ke knize MAMI, CO JE TO ČUPÁK.

MAMI, CO JE TO ČUPÁK? Bláznivé příběhy o rodičích a dětech 

A věřte, že co příběh, to překvapení. Nejen proto, že příběhy napsalo mnoho autorů a každý z nich na to šel po svém, ale i proto že příběhů bylo na začátku mnohem víc a bylo z čeho vybírat.

Vážka, Vážín, Vážák – napsala Asja ŽIlová

„Mami, našla jsem žížalu. Je velká, asi to bude žížal.“

„Jak to myslíš, žížal?“
„Žížal, protože to je asi táta žížal.“
„Takový výraz neexistuje.“
„A jak tedy poznáme, kdo je táta a kdo máma? A co děti?“
„Ach, Eli, až budeš chodit do školy, všechno se dozvíš, teď nemám čas.“
„Zase… Chtěla bych vědět, co v té škole všechno znají. Pořád slibuješ, že na všechny otázky má odpověď škola, ale já to chci vědět hned.“

Ach synku, synku... – napsala Asja Žilová

„Babi, nemůžu usnout, můžu k tobě do postele?“

„Jasně, pojď ke mně, můj skřivánku. Jen se dodívám na zprávy.“
Zrovna v ten okamžik se na obrazovce loučí otec s dcerou, oba dva pláčou.
„Babi, a proč ten pán s holčičkou pláčou?“
„Tatínek pláče proto, že neví, jestli po válce ještě uvidí svou dceru.“
„A co je to válka?“
„Zlá věc, dítě moje. Hodně tátů se po válce nevrátí domů a děti s maminkami zůstanou sami.“
„A můj táta se vrátí, že, babi?“

Andělovo nedopatření – napsala Asja Žilová

Anežka a Venda jsou dvojčata, a jak to u dětí bývá, vzniknou u nich často hádky a rozepře. Jednou si uražený Venda postěžoval na Anežku a zeptal se mě: „Povíš mi, babi, proč je Anežka tak zlobivá?“

To byla těžká otázka. Modrá očka Anežky na mě netrpělivě zírala. Dostala jsem se do úzkých. Naštěstí jsem si vzpomněla na maminčino vyprávění o tom, že anděl strážný ještě v matčině lůně naučí dítě všem moudrostem života, a dokonce určí i jeho budoucnost.

Mami, miluj tátu víc než mě – napsala Asja Žilová

„Ahoj. Dobře. Potřebuješ něco? Nic nám nechybí. Zrovna se chystáme jít ven. Čau.“

„Marku, to volala máma?“
„Jak jsi to poznala?“
„Podle toho, jak jsi mluvil. Nechápu, proč s ní tak mluvíš. Podívej se, jak se stará o své budoucí vnouče. Máme od ní pro naše dítě celé vybavení, já už skoro nic nepotřebuji. Vždyť by ti takovou starostlivou matku mohl každý závidět.“
„Jen aby tě ta starostlivost neomrzela. Uvidíš, až poprvé vezme naše dítě do náručí.“

Bílá hříva, Černoušek a já – napsala Asja Žilová

Bylo mi sedm let, když jsem poprvé viděla francouzský film Bílá hříva. Pak jsem na něm byla v kině aspoň desetkrát. Fascinovala mě krása koně, jeho nezkrotnost, hrdost a také víra v chlapce, se kterým se skamarádil.

Tak jsem se do filmového koně zamilovala, že jsem o něm začala snít. Představovala jsem si, jak sedím na jeho hřbetě, letím a cítím horký stepní vítr plný sladkohořké vůně pylinky, vlající hříva koně se dotýká mé tváře. Ale ze všeho nejvíce jsem ho chtěla mít jako kamaráda, a proto jsem se rozhodla i já svého koně najít.

Danin seznam aneb Srdce na dlani - napsala Asja Žilová

407, pro někoho je to jen číslo. Hodně nebo málo? Záleží na tom, co je v tom čísle skryto. 

Jestli je to 407 korun, nic moc. 

Pokud je to 407 knih, je to hodně nebo málo, rozhoduje jejich obsah, hloubka myšlenek či zajímavý příběh...
Často přemýšlím nad tím, co znamená číslo 407 pro Danu. Tolik účastníků je na jejím seznamu kurzu tvůrčího psaní. 

Vánoční ozdoby - napsala Asja Žilová

Tak. Dnes nachystám vánoční ozdoby. Mám jich hodně, ale mezi nimi je jedna, ta nejdražší a nejvzácnější - měděný stromek. Teď ho složím a bude hlavní ozdobou jako každý rok. Ten malý stromeček kdysi znovu a napořád spojil naši rodinu.
Bylo to v roce 1949. 

V krbu plápolal oheň, kolébal naše stíny na bílých zdech pokoje i stín maminky, která hrála na piano. Zdálo se, že v tu chvíli hudba ovládla všechny. Vločky za oknem tančily v rytmu Passacgalie, oheň i svíčky. Hudba je strhávala s sebou. Ruce maminky lehce klouzaly po klávesách, jakoby únava po těžké práci zmizela a my jsme s bráškou snili o zázraku. Vždyť byly Vánoce. Zázrak se někde zatoulal, pořád nepřicházel. Maminka se stále vracela k tatínkově oblíbené Passacgalii, jakoby mu tím posílala vzkaz: „Vrať se domů, chybíš nám.“